XV Válka s velkými republikami

Osmnáctému století nemůžeme porozumět, pokud si budeme myslet, že rétorika je něco umělého, protože je to umění,. Žádné jiné umění nás do takového omylu nesvádí. Mluvíme o muži, který “s takovým prožitkem” vyťukává noty upořádané ve slonovině na dřevěném pianu, nebo o tom, jak vylévá svou duši vrzáním na střívka poté, co cvičil s důkladností akrobata. Přesto nás ale pořád pronásleduje předsudek, že verbální forma a verbální účinek musí být čímsi pokrytecké, když spojují něco tak živého jako je muž a dav. Pochybujeme o citech staromódního rétora protože jeho řeč je tak uhlazená a zaměřená, aby sdělovala jeho pocity. Proto tedy před každou kritiku činitelů osmnáctého století musí být učiněna poznámka o jejich napstoré umělecké upřímnosti. Jejich řečnictví byla nerýmovaná poesie a byla v ní básnická lidskost. Nebyla to dokonce ani nemetrická poesie, ono století je plné vznešených frází, často pronesených z podnětu velkého okamžiku, jež v sobě měly tep a opakování písně, jako když člověk přemýšlí o melodii. Nelsonovo “Se ctí jsem je získal, čestně s nimi zemřu” má v sobě více rytmu než tazvaný volný verš. “Dejte mi svobodu nebo smrt” Patricka Henryho by mohl být krásný verš Walta Whitmana.
Patří mezi výstřední anglické úchylky předstírat, že jsme špatní řečníci, ve skutečnosti se ale po většinu osmnáctého stoleí Anglie blýskala vynikajícími rétory. Ve Francii měli možná vybranější literaturu, ale nikde jinde se tak výborně neřečnilo jako v Anglii. Parlament měl dost svých chyb, ale byl natolik upřímný, že byl rétorický. Parlament byl stejně zkažný jako je nyní, i když příklady korupce byly tehdy často skutečně brány jako příklady ve smyslu výstrahy, zatímco nyní jsou jen příklady ve smylsu vzorců. Parlament byl stejně lhostejný vůči volebním obvodům jako nyní, ale možná byli voliči v obvodech méně lhostejní vůči parlamentu. Parlament byl stejně snobský jako nyní, ale možná dbal více na pouhé postavení, než na pouhé bohatství. Ale parlament byl parlamentem a dostál čest a povinnost svému jménu mluvením a tím, že se snažil mluvit dobře. Nedělal věci jen proto, že se o nich nedá mluvit, jako je tomu nyní. Byla to tehdy, k věčné slávě naší země, velká řečnická dílna a ne pouhý krám, kde se kupčí z finančními tipy a vládními posty. A jako u všech dalších umělců je péče, kterou muži osmnáctého století věnovali řečnictví o důkazem a ne vyvrácením jejich upřímnosti. Burkeho nadšená eulogie je právě tak bohatá a propracovaná jako milencův sonet, ale to proto, že Burke je skutečně nadšený, právě jako milenec. Zuřivá Juniova věta je pečlivě sestavená tak pečlivě jako byl umíchaný renesanční jed a to proto, že Janius je skutečně rozzuřený, jako travič. Nikdo oneznámený s touto psychologickou pravdou nemůže ani na chvíli pochybovat, že mnozí angličtí arisokraté osmnáctého století byli skutečně nadšenými stoupenci svobody. Jejich hlasy se zdvihaly jako zvuk trumpety, při samotném vyslovení toho slova. Lhostejno co si mysleli jejich přímí předkové, tito muži to mysleli vážně, když mluvili o slavné paměti Hampdenu nebo o majestátu Magny Carty. Mezi patrioty jimž Walpole říkal chlapci bylo mnoho těch, kdo byli skutečnými patrioty a ještě lépe, byli opravdu chlapci. Pokud bychom to chtěli říci raději jinak: mezi whigovskými aristokraty bylo mnoho skutečných whigů. Whigů podle všech ideálních definic, které stranu indetifikovaly s obranou zákona proti tyranům a dvořanům. Kdyby ovšem někdo chtěl z faktu že whigovští aristokraté byli také whigy odvozovat pochybnosti zda byli také aristokraty je tu jedna praktická zkouška a jedna odpověď. Lze to zkoušt mnoha způsoby: zákony o lovu zvěře a o záborech zemědělské půdy, které schválili, nebo na přísných pravidlech soubojů a definici cti na níž všichni trvali. Kdyby ale došlo na skutečné zpochybnění toho, za jejich celý svět oprávněně nazývám aristokratickým a jeho pravý a naprostý opak demokracií, pak skuečný historický test je zde: zda, když se republikanismus opravdu objevil ve světě s ním začali ihned vést dvě velké války, nebo (pokud bychom dali přednost takovému pohledu) s nimi začal vést ihned dvě velké války. Skutečnou povahu anglického Parlamentu odkryla Francie a Amerika. Led se může třpytit, ale skutečná jiskra ukáže, že je to jen led. Proto když se rudý oheň revoluce dotkl zmrzlé nádhery whigů ozvalo se ihned syčení a započal zápas. Zápas plamene za rozpuštění ledu a vody uhasit plamen.
Již bylo řečeno že ke crnostem aristokratů patřila svoboda, zejmé svoboda mezi nimi. Dalo by se snad i říct, že k aristokratickým ctnostem patřil cynismus. Nebyli plní našich oblíbených fikcí s jejich upjatými a dřevěnými figurínami dobrého muže jménem Washington a zlého muže jménem Boney. Přinejmenším si uvědomovali, že Washingonova věc nebyla tak očividině bílá ani Napoleonova tak černá jak by nasvědčovala většina obecně dostupných knih. Chovali přirozený obdiv k Washingtonovu a Napoleonovu vojenskému géniovi a to nejčistší opovržení vůči německé královské rodině. Ale jako třída byli nejen proti Washingtonovi a Napoleonovi, ale proti oběma ze stejného důvodu. A tím bylo to, že oba představovali demokracii.
Nechopnost rozeznat tento podstatný rozdíl znamená, že se angické aristokratické vládě té doby děje velká křivda, zejména v případě Ameriky. Špatně mířený humor o Angličanech, který se objevuje zejména v této souvislosti tvrdí, že zatímco se často (jako v případě Irska) přesvědčují, že maji pravdu tam, kde se naprosto mýlí, je lehklé je přesvědčit (jako v případě Ameriky), aby se zachovali zcela špatně v případě, kdy by měli alespoň nějaký důvod být více či méně v právu. Vláda Jiřího III. uložila jisté daně koloniální komunitě na východním pobřeží Ameriky. Zcela jistě nebylo bezprostředně zřemé ve smyslu zákona a precedentu, že by imperiální vláda nemohla takové daně kolonistům uložit. Samy o sobě to nebyly ani daně tak prakticky utlačovatelské, jako jsou ty, které všude oprávněně patří k běžným příčinám revolucí. Whigovská oligarchie měla své chyby, ale naprostý nedostatek sympatií ke svobodě, zejména loákální svobodě, a k jejich dobdrodužným příbuzným za mořem k jejich vadám v žádném případě nepatřil. Velký předák nové a velmi národní šlechty Chathma byl mezi nimi typický naprostou svobodou od nejmenší neliberálnosti a předpojatosti vůči koloniím jako takovým. Dal by jim svobodu a dokonce kolonie preferoval, jen kdyby je dokázal udržet jako kolonie. Burke, tehdy výmluvný hlas whiggovské ideologie předurčený později ukázat jak zcela aristokratický hlas to byl, zašel ještě dál. I North přistoupil na kompromis a třebaže Jiří III. byl blázen a proto by mohl sám kompromis odmítnout, už odmítl Bolinbrokův plán obnovení královské moci. Skutečný důvod poč přitakat Američanům, že měli ve sporu pravdu spočíval v čemsi mnohem hlubším než byl předmět sporu. Přeli se ne s mrtvou monarchií, ale se živou aristokracií. Vyhlásili válku nečemu mnohem lepšímu a hrozivějšímu než byl chudák starý Jiří. Nicméně populární tredice, zejména v Americe to líčila především jao duel Jiřího III a George Washingtona a jak jsme si již vícekrát povšimli jsou tyhle obrazy, třebaže jsou to jen obrazy, málokdy falešné. Hlava krále Jiřího nebyla na trůně o moc užitečnější, než na vývěsním štítu hostince, nicméně vývěsní štít byl skutečně znamením a to znamením doby. Představoval hostince, který čepavoal ne anglické, ale německé pivo. Představoval tu stránku whigovské politiky, kterou Chatham ukazoval, když byl tolerantní vůči Americke samotné, ale intolerantní vůči Americe, která uzavřela spojenectví s Francií. Onen dřevěný štít tedy zkrátka představoval totéž jako spojení s Fridrichem Velkým, přestavoval anglo-německou alianci, která se mnohem později v historii měla proměnit v starou teutonskou rasu.
Hrubě a upřímně řečeno můžeme řícit, že si spor vynutila Amerika. Chtěla být oddělená, což pro ni byl jen jiný výraz prot to, že chtěla být svobodná. Neuvažovala už o svých chybách jako kolonie, ale již o svých právech jako republika. Negativní důsledek tak malého rozdílu nemohl změnit svět. Nebýt pozitivního efektu velkého ideálu, možná bychom mohli řícit velkého nového náboženství. Skutečným argumentem pro kolonisty je, že cítili, že mohou být něčím, o čemž – a rovněž oprávněně – cítili, že jim Anglie nepomůže naplnit. Anglie by pravděpodobně svolila poskytnout kolonistům všechny možmé ústupky a ústavní privilegia, ale Anglie nemohla dopřát kolonistům rovnost: nemyslím rovnost s Anglií, ale ani rovnost mezi nimi. Chatham mohl udělat kompromis s Washingtonem, protože Washington byl gentleman, ale Chatham si sotva dovedl představit zemi, jíž by nevládli gentlemani. Burke by zjevně připraven dát Americe vše, ale nebyl by připraven poskytnout jí to, čeho nakonec dosáhla. Kdyby viděl americkou demokracii byl byl velmi zděšen, stejně jako ho vyděsila demokracie francouzská a stejně by ho vyděsila každá jiná demokracie kdykoliv. Whigové byli zkrátka liberální a dokonce velkorysí aristokraté, ale byli to aristokraré a právě proto, byly jejich ústupky stejně marné jako výsledky jejich výbojů. O naší pochybné roli v odtržení Ameriky mluvíme s pokořením u nás příliš vzácným. Nevím zda to našemu pokoření uleví či přitíží, ale mám velmi vážné podezření, že jsme s tím měli společného jen velmi málo. Mám za to, že jsme v tom sehráli neobyčejně malou roli. Nezahnali jsme americké kolonisty, oni ani nebyli zahnáni. Vedlo je světlo, které šlo před nimi.

To světlo pocházelo z Franice, jako Lafayettovy armády, které přišly na pomoc Washingtonovi. Francie se již lopotila s ohromnou duchovní revolucí, která měla brzy přetvořit svět. Její doktrína, rušivá a tvořivá, byla ve své době, a je dodnes, velmi špatně chápána navzdory zářivé jasnosti stylu s nímž je vyložena Rousseauem v jeho “Společenské smlouvě” a Heffersonem v Deklaraci nezávislosti. Řekněte jen slovo “rovnost” a v tu chvíli vyskočí v mnoha moderních zemích čtyři sta hlupáků a jeden přes druhého začnou vysvětlovat, že při důkladném posouzení shledáme, že někteří lidé jsou vyšší nebo pohlednější než jiní. Jako by si Danton nevšiml, že je vyšší než Robespierre nebo jako by Washington dobře nevěděl, že je pohlednější než Franklin. Není tu místo k tomu, abychom vysvětlovali filosofii, postačí poznamnat v podobenství, že když říkáme, že všechny penny jsou si rovné netvrdíme, že jsou všechny zcela stejné. Máme na mysli, že jsou naprosto rovné ve svém jednom absolutním charakteru, v tom co je na nich nejdůležitější. Prakticky vzato můžeme říct, že jsou to všechno mince určité hodnoty a že dvanáct jich dá dohromady šilink. Symbolicky, ba dokonce mysticky, můžeme říct, že všechny nesou obraz krále.A to nejmystičtější a současně nejprakičtější shrnutí rovnosti říká, že všichni lidé nesou obraz Krále králů. Je samozřejmě pravda, že tato idea byla dávno základem celého křesťanství, dokonce i v institucích, které byly svou formou méně populární, než třeba davy v středověkých italských republikách. Dogma o rovných povinnostech implikuje to o rovných právech. Neznám žádnou křesťanskou autoritu, která by nepřipustila, že je stejně zlé zabít chudého člověka jako člověka bohatého, nebo že je stejně špatné vloupat se do neelegantně zařízeného příbytku jako vloupat se bytu vkusně vybaveného. Svět ale zašel dál a dál od těchto truismů a nikdo se jim nevzdálil víc než skupina velkuých anglických aristokratů. Idea rovnosti lidí je ve své podstatně prostě ideou důležitosti člověka. Jenže byla to právě představa důležitosti pouhého člověka, která se jevila šokující a neslušná pro společnost v níž všechna romantika a náboženství spočívaly v důležitosti gentlemana. Bylo to, jako kdyby nahý muž vkráčel do Parlamentu. Není tu místo na plný rozbor morálního problému, ale tohle postaří k tomu, aby kritikové znepokojení rozličnostmi v lidských typech a dovednostech poznali, že zbytečně marní svůj čas. Pokud mohou pochopit, že dvě mince mohou mít stejnou hodnotu, i když je jedna blýskavá a druhá zahnědlá, pak snad mohou pochopit, že dva muži mohou stejně volit i když je jeden bystrý a druhý tupý. Jestliže jsou ovšem i nadále spokojeni se svou vážnou námiitkou, že někteří lidi jsou tupí, tak s nimi mohu jen velmi vážně souhlasit, že někteří lidéí jsou velice tupí.
Ale jen pár let poté co se Lafayette vrátil ze své výpravy za pomocí při zakládání republiky v Americe byl vržen za své vlastní hranice kvůli odporu vůči založená republiky ve Francii. Pochod nového ducha vpřed byl tak prudký, že se republikán z nového světa stal reakcionář ve světě starém.Když totiž Francie přešla od teorie k praxi, položila tím světu otázku, která nebyla myslitelná v souvislosti s počátečním experimentem hrstky obyvatel koloniálního pobřeží. Nejmocnější z lidských monarchií byla jako nějaká monstrózní nesmírná železná modla rozatvena ve výhni jen o málo větší než byla ona sama a pak byla znovu odlita ve věc stejně obrovskou, ale jejímu tvaru lidé nemohli porozumět. Přinejmenším bylo hodně těch, kdo nemohli prozumět a nejméně ze všech mohli porozumět všichni angličtí liberální aristokraté. Byly samozřejmě samozřejmě praktické důvody pro setrvalou zahraniční politiku proti Francii, jedno zda královské či republikánské. V první řadě t byla touha předcházet tomu, aby nás jacíkoliv cizinci ohrožovali z vlámského pobřeží a, v mnohem menší míře, koloniální rivalita, kde získal tolik slávy pro Anglii Chatham svým státnictví a Wolfe a Clive svými zbraněmi. První důvod se k nám vrátil s jedinečnou ironií, abychom totiž nepustili Francouze do Flander vrhli jsme s rostoucím nadšením do bratření s Němci. Záměrně jsme živili a rozmazlovali mocnost, která měla v budoucnosti shltnout Belgii tak, jak to nikdy Francie nedokázala a ohrožovala nás přes moře hrůzami, o nichž by se žádnému Francouzi ani nesnilo. Náš postoj k Francii ale samozřejmě sjednocovaly mnohem hlubší věci jak před revolucí, tak po ní. Od despotismu k demokracii je to jen krok, jak logicky, tak historicky, a oligarie je od obou dvou stejně daleko. Padla Bastilla a Angličanovi se zdálo, že despota se pouze proměnil v demos. Povstal mladý Bonaparte a Angličanovi se jen zdálo, že demos se zase znovu proměnil v despotu. Nemýlil se, když o těchto proměnlivých formách jedné cizí věci uvažoval a tou věcí byla rovnost. Když jsou totiž miliony rovny v podřízenosti vůči jednomu zákonu, je už jen malý rozdíl v tom, jesli jsou podřízeny také jednomu zákonodárci obecný společenský život je rovný. Angličané nikdy nepochopili jednu věc o Napoleonovi. V žádné z myriád studií o jeho tajemné osobnosti nepíší, jak neosobní byl. Málem jsem napsal, jak nedůležitý byl. Sám řekl: “Vejdu do dějin se svým zákoníkem v rukou.”ovšem v praktickém důsledku, narozdíl od pouhého jména a pověsti, bude ještě správnější říct, že jeho zákoník vstoupí do dějin s jeho rukou zachycenou, poněkdu nečitelně, v jeho podpisu.
Jeho zákon o odkazech roubil velká nemovité državy a povzbuzoval spokojené rolníky v místech, kde je jeho jméno proklínané, v místech, kde jeho jméno nikdo nezná. Za jeho života bylo přirozené, že ničivá záře jeho vojenských úderů musela připoutat pohledy jako blesk, ale jeho déšť padal tišeji a osvěžení, které přinesl zůstalo. Není třeba opakovat, že poté co rozbíjel jedu světovou koalici za druhou bitvami, které byly mistrovskými kusy vojenského umění, byl nakonec udolán dvěma porovnatelně populárními příčinami – vzdorem Ruska a vzdorem Španělska. Ten první byl, jak tomu je u všeho ruského tak často, převážně náboženský, zatímco u druhého se mnohem nápadněji objevuje to, co nás zde zajímá: udatnost, bdělost a vysoký národní duch Anglie v osmnáctém století. Dlouhé španělské tažení prověřila a přivedla k triumfu velkého irského vojáka, později známého jako Wellingtona, který se se později ještě větším symbolem, protože se nakonec střetl s Napoleonem při jeho poslední porážce u Waterloo. I když byl Wellington přílíš logický na to, aby vůbec mohl být Angličanem, byl v mnohém typický aristokrat se svou ironií a nezávislým myšlením. Pokud si ale chceme představit jak rigidně byli tito muži omezeni svou třídou, jak málo ve skutečnosti tušili o tom, co se ve skutečnosti v jejich době odehrává, stačí si všimnout, že Wellington měl patrně dojem, že Napoleona prostě odbyl tím, že o něm řekl, že ve skutenčnosti není gentleman. Kdyby nějaký bystý a zkušený Číňan měl o “čínském Gordonovi”, že “On ve skutečnosti není Mandarin” měli bychom si pomyslet, že si čínský systém zaslouží svou pověst rigidity a odtažitosti.
Už ale jen samotné Wellingtonovo jméno stačí, aby připomnělo jiné a s ním i to, že i když je to pravda, je to pravda nedostatečná. Na myšlence, že Angličan není nikdy tak anglický, jako když je mimo Anglii něco bylo, i na tom,že nikdy nebyl tak cítit zemí souše, jako když byl na moři. V národní psychologii bychom našli něco, co nikdy nemělo řádné jméno, až na výstřední a vpravdě mimořádné jméno Robinsona Crusoa, který je o to angličtější, že ho v Anglii nelze objevit. Dá se pochybovat o tom, že by si francouzský nebo německý hoch nějak zvlášť přáli, aby jejich obilné lány či vinice byly pouští, ale mnozí angličtí chlapci si přáli, aby jejich ostrov byl ostrovem pustým. Ale mohli bychom dokonce i říci, že Angličan byl pro svůj ostrov příliš ostrovního smýšlení. Nejvíce procitl k životu, když byl jeho ostrov odtržen od základů světa, visel jako planeta a letěl jako pták. A v protikladu, skutečnou britskou armádou bylo námořnictvo, nejodvážnější z ostrovanů byli rozptýleni na plovoucím souostroví velké flotily. Spočívala na tom jako rostoucí světlo legenda Armady, byla to velká flotila plná slávy tím, že bývala jen malou. Dávno předtím než vůbec Wellington spatřil Waterloo udělaly lodi svou práci a rozbily francouzské námořnictvo ve španělských mořích a jako světlo nad mořem zanechalo život a smrt Nelsona, který zemřel se svými hvězdami na prsou a srdcem na dlani. Vzpomínku na Nelsona nelze označit jinak než mytickou. Už hodina jeho smrti, už samo jméno jeho lodi jsou poznačeny jistou epickou úplností, kterou kritici nazývají dlouhým ramenem náhody a proroci rukou Boží. I samotné jeho chyby a selhání byly heroické nikoliv ve volném, ale v klasickém smyslu v tom, že padl jen jako legendární hrdinové, oslabený ženou, nepřemožený žádným nepřáteli mezi muži. A zůstává vtělením čisté poetického anglického ducha, tak poetického, který si sám sebe představuje v tisíci způsobech a někdy si sám sebe dokonce představuje dokonce v próze. Nedávno, ve věku rozumu v zemi, která se už sama označovala za nudnou a věcnou a nad níž se cylindry a tovární komíny zdvihaly jako věže pohřební efektivity se tenhle synek venkovského kněze pohnul do krajnosti na zářivém oblaku a sehrál pohádku. Měl by zůstat lekcí pro ty, kdo nerozumí Anglii a tajemstvím pro ty, kdo si myslí, že jí rozumí. Navenek vedl své lodi k vítězství a zemřel na cizím moři, ale symbolicky ustanovil cosi nepopsatelného a důvěrného, něco co připomíná domorodé přísloví, byl to muž, který spálil své lodi a kdo jednou provždy zapálil Temži.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s