XVI Aristokracie a nespokojenost

Mnoho opotřebovaných věcí je dojemných tím, že jsou samy o sobě jemné a jen mechanicky se z nich stávají věci mdlé a tupé. Každý kdo někdy viděl první bílé světlo pronikající oknem ví, že denní světlo je nejen stejně krásné, ale i stejně tajemné jako světlo měsíce. Pronikavost a jemnost barvy slunečního světla působí že vypadá bezbarbvě. Stejně tak i patriorismus, zejména anglický patriotismus vulgarizovaný záplavami verbální mlhy a planých řečí, je sám o sobě právě tak jemný jako klima. Jméno admirála Neslona jímž končila poslední kapitola může posloužit právě tak dobře jako shrnutí celé věci, protože jeho jménem se hází a kope jako starou plechovkou, kdežto jeho duše má v sobě něco z křehkosti jemné a křehké vázy z osmnáctého století. A ještě zjistíme, že ty nejošoupanější věci spojení s ním a jeho dobou obsahují skutečnou pravdu o ladění a smyslu jeho života a doby, třebaže pro nás jsou už přiliš často degradované do mrtvých vtipů. Výraz „hearts of oak“ kupříkladu je nešťastný pojem pro tu lepší stránku Anglie, jíž on byl nejlepším vyjádřením. Dokonce i jako materiální metafora vystihuje mnoho z toho, co mám na mysli, z dubového dřeva se zdaleka nedělaly jen obušky, dokonce ani ne jen bitevní lodi a anglická gentry nepovažovala za praktické a seriozní předstírat, že jsou jen obyčejní hrubci.. Jen pouhé jméno dubu přivolává jako sny představu oněch starých ale veselých interiérů kolejí a venkovských domů, v nichž velcí gentlemani, žádní zvrhlíci, málem udělali z latiny anglický jazyk a z portského anglické víno. Alespoň něco z toho světa nezanikne, prorože jeho podzimní svit nasákl do štětců velkých anglických portrétistů, kteří víc než kdo jiný měli moc zanechat vzpomínku na velké lidství své země, když učinili stejně nesmrtelnými nálady právě tak široké a jemné jako tahy jejich štětců. Přistupte přirozeně a pod správným emočním úhlem k plántu Thomase Gainsborougha, který maloval dámy jako krajiny stejně velké jako nevědomě v odpočinku, a všimnete si, že důvtipně umělec dává oděvu vlajícímu v popředí něco z božské kvality vzdáleosti. Pak pochopíte další vybledlé rčení a slova vyřčená daleko na moři, vyjeví se před vámi docela čerstvá a ponese je útržek melodie, jako slova, jež jste dosud nikdy neslyšeli: „Za Anglii, domov, a krásu“.
Když o tomhle přemýšlím, nejsem v pokušení jen si stěžovat na velkou venkovskou šlechtu, které vedla velkou válku našich otců. Věru potíž s tím spočívá v něčem mnohem hlubším než cokoliv s čím se lze vypořádát jen nějakým bručením. Byla to exkluzivní třída, ale ne exkluzivní život, zajímala se o všechno, i když ne o všechny lidi. Nebo spíš věci, které nedokázala pojmout kvůli omezením této reacionalistické doby v mezičase mezi středověkým a moderním mysticismem, alespoň nebyly toho druhu, který by nás šokoval povrchní nelidskostí. Největší dírou v jejich duších, pro ty kdo to považují za díru, bylo jejich naprosté a sebeuspokojivé pohanství. Všechny jejich velké slušnosti předpokládaly, že stará víra je mrtvá, a ti kdo se jí dál drželi – jako velký Johnson- byli považováni za excentriky. Francouzská revoluce byl nepokoj, který narušil velmi formální pohřeb křesťanství a následovaly další potíže, mezi nimi i ta s mrtvolou, která oživla. Skepticismus ale nebyla jen nějaká orgie oligarchů, neomezoval se na takřečený Hell-fire Club, který bychom s ohledem na jeho názorné jméno mohli považovat za poměrně orthodoxní. Najdeme ho v nejmírnější středovstavovské atmosféře, například v mistrovském kusu střední třídy Norrhangerské opatství, kde si skutečně připomeneme jeho starobylost, aniž bychom si kdykoliv uvědomomilil, že jde o opatství. Nenajdeme věru zřetelnější případ toho, co nelze označit jinak, než atheismus Jane Austen.
Bohužel lze oprávněně říci o dalším udatném a okouzlujícím jedinci, totiž anglickém gentlemanovi, že jeho čest je zakořeněna v hanbě. Byl věru v pozici aristokrata v románu, jehož nádhera měla své temné místo a určitého vydírání. Začít můžeme nepříjmeným paradoxem v příběhu o jeho původu. Mnozí hrdinové tvrdil, že byli potomky bohů, bytostí větších než oni, ale on sám byl mnohem větší hrdina než jeho předci. Jeho sláva nepocházela z křížových výprav, ale z velkého plnění církevního majetku. Jeho otec nepřišel s Vilémem Dobyvatelem, ale toliko poněkud úskočně pomáhal příchodu Viléma Oranžského. Jeho hrdinské činy byly často skutečně romanické – ve městech indických sultánů nebo ve válce dřevěných lodí – byly to hrdinské činy vzdálených zakladatelů jeho rodu, které byly bolestně realistické. Velká gentry se tak v tomto ohledu ocitala spíše v pozici napoleonských maršálů než normanských rytířů, ale jejich postavení bylo mnohem horší. Maršálové totiž mohli být potomky rolníků a kramářů, ale oligarchové byli potomky lichvářů a zlodějů. Takový byl, v dobrém či zlém, paradox Anglie, typický aristokrat byl typický povýšenec.
Jenže tajemství bylo ještě horší, nejenže byla ta rodina založena na zlodějině, ale ona kradla dál. Je chmurnou pravdou, že po celé osmnácté století, za všech velkých whigovských proslovů o svobodě, za všech velkých toryovských projevů o patriotismu, v období Wandewash a Plassy, v době Trafalgaru a Waterloo, stále vytrvale pokračoval v ústředním senátu této země jeden proces. Parlament schvaloval jeden zákon za druhým, který velkým pozemkovým vlastníkům umožňoval zabírat dosud obecní půdu, která prežívala z velkého středověkého systému commons. Je to mnohem víc než žertík, je to prvotřídní politická ironie našich dějin, že poslanci v Dolní směnovně (Commons) ničili obecní vlastnictví a využívání půdy na common. Už jsme podotkli, že samo slovo common pozbylo svého velkého morálního smyslu a stalo se pouhým topografickým označením pro zbytky křovisk a vřesovišť, které nikomi nestály za to, aby je kradl. Přežívající a pozůstalé commons byly v osmnáctém století spojeny jen s příběhy o lupičích, které v naší literatuře dosud přetrvávají. Jejich romantika byla romantikou lapků, ale ne těch skutečných zlodějů.
Tohle byl ten tajemný hřích anglických zemanů: zůstali lidští, ale zniči lidství všude kolem sebe. Jejich vlastní ideál, ne, přímo realita jejich života, byla mnohem velkorysejší a veselejší než upjaté barbarství puritánských kapitánů a pruských šlechticů, ale země vadla pod jejich úsměvem jak pod cizáckou chmurou. Protože byli přece jen aspoň Angličané byli aspoň svým způsobem dobromyslní, ale jejich postavení bylo falečné a taková pozice nutí dobromyslné lidi k brutalitě. Francouzská revouce byla pro whigy výzvou, která jim ukázala, že se musí rozhodnout být skutečnými demokraty mebo připustit, že jsou opravdu aristokraté. Rozhodli se, byl to i případ jejich filosofického představitele Burkeho, že budou skutečnými aristokraty a výsledkem byl Bílý teror, doba protijakobínského útisku, které odhalily mnohem víc o tom, kde je jejich místo mnohem víc než jakékoliv pole po bitvě v cizině. Cobbet, poslední a největší z yeomen, třídy drobných farmářů, které denně požíraly velkostatky, byl uvržen do vězení jen proto, že protestoval proti bičování anglického vojáky německými žoldáky. K brutálnímu rozbití k pokojného shromáždění, které vešlo ve známost jako masakr u Peterlooo byli vskutku nasazni angličtí vojáci, ale mnohem spíš v německém duchu. A je už jen projevem hořské satiry lepící se na kontinuitu našich dějin, že o potlačení ducha yeomens se postarali vojáci, kterým stále patřil titul Yeomanry.
Cobbettoo jméno je tu velmu důležité, ba právě proto, že je tak důležité je obyčejně přehlíženo. Jedině Cobbet viděl kam jeho doba míří celkově, postavil se jí jako celku a proto zůstal sám bez podpory. Pro celou naši moderní historii je přiznačné, že masy drží v klidu boj. Boj je drží v klidu, prootže je to boj předstíraný, a většina z nás proto už dnes ví, že stranický systém je populární ve stejném smyslu jako je populární fotbalový zápas. V Cobbettově době bylo rozdělení o něco upřímnější, ale téměř stejně povrchní. Starou zemědelskou gentry osmnáctého století lišil od nové merkantilní gentry devatenáctého století sentiment o vnějškovostech. Obchodníci konvertovali k důležitým ekonomickým tezím volného obchodu a vinili venkovskou šlechtu, že týrá chudáky hlady kvůli drahému chlebu, aby si mohla zachovat svá agrární privilegia. Zemani později ne bez účinku odpověděli obviněním podnikatelů, že s chudáky zachází ve svých továrnách brutálně a nutí je aby se sedřeli pro zachování jejich obchodního úspěchu. Schválení továrního zákona bylo doznáním krutosti na níž byly založeny průmyslové experimenty, právě tak jako zrušení obilných zákonů bylo doznáním poměrné slabosti a nepopularity zemanů, kteří zničili poslední pozůstatky jakéholiv rolnictva, které by mohlo bránit pole proti manufakturám. Tyto relativně reálné spory by nás dovedly až doprostřed viktoriánské éry. Ale dávno před jejím počátkem už Cobbett řekl, že půjde o spor jen relativně reálný. On by spíš po svém poněkud hřmotném způsobu řekl, že nebyly skutečné vůbec. Řekl by, že zemědělský zloděj křičí chyťte průmyslového zloděje, i když ve skutečnosti by patřili oba do stejné lupičské bandy. A měl by se v podstatě pravdu protože jeden z jejích velkých průmslových příslušníků byl typickým synem své doby v tom, že shledal staré cechy příliš rozpadlé, nemoderní a zastaralé než aby mu mohly pomoci s jeho objevem, že se musel obrátit na bohatou menšinu, která se s cechy bila a oslabovala je od časů reformace. Žádný prosperující agrární spojenec, vzývaný byl třeba Jindřich Navarrský, pro alianci s průmyslem se nenašel. V přísném slova smyslu tu proto nebyl žádný commonwealth, protože bohatství (wealth), třebaže se stále více množilo, byo čím dál tím méně společné (common). Ať jim to slouží ke cti nebo ke škodě průmyslová věda a podnikání byly celkově novým experimentem staré oligarchie a ta byla vždy na nové experimenty připravena a to od reformace. Je příznačné pro jasnou mysl, kterou mnohým skrývala Cobbettova pudká nátura, že reforamci viděla jako počátek jak venkovské agrární šlechty, tak industrialismu, a volala lidi, aby utíkali od obojího. Lidé se o to snažili víc, než si obvykle uvědomujemem. Naše poněkud snobské dějepísectví přechází mnohé mlčením a kdž vzdělaná třída může snadno potlačit vzpouru, může ještě jednodušeji potlačit vzpomínku na ni. Vedlo se tak některým z hlavních rysů velké středověké revoluce, jejíž neúspěch, či spíše jejíž zrada, byla skutečným zlomovým bodem našich dějin. Totéž platí o vzpourách proti náboženské politice Jindřicha VIII a jinak tomu nebylo ani se povstáními a pálením mandelů a bouráním strojů v Cobbettově době. Na okamžik se v našich dějinách opět objevil skutečný dav, což stačilo právě k tomu, aby ukázal jednu z nesmrtelných známek davových rituálů. Nedemokratického doktrináře nezarazí na přímé demokratické akci nic víc než marnivost či mumraj věcí vážně konaných za denního světla, šokují ho tím, že jsou tak nepraktické jako báseň nebo modlitba. Francouzští revoliucionáři vzali ztečí prázdné vězení jen proto, že bylo velké, pevné, těžko se na ně útočilo a bylo proto symbolem mocné monarchické mašinerie, jejímž bylo pouhou kolnou. Angličtí vzbouřenci pracně rozbíjeli na kusy farní brus jenom proto, že byl velký, pevný a špatn- se rozbíjel a proto byl symbolem mocné oligarchické mašinerie, která trvale odírala tváře chudiny. Naložili také utiskujícího agenta nějakého pozemkového vlastníka do káry a vozili ho po celém hrabství jen proto, aby tu hroznou osobnost ukázali nebi i zemi. Potom ho nechali jít, poznačeného možná, k dobrému či zlému, což byla jistá národní úprava hnutí. Na anglické revoluci je něco velmi příznačného v tom, že měla popravčí káru, ale ne guillotinu.
Tyto uhlíky revoluční epochy byly ovšem velmi brutálně zadupány, brus dál brousil (brousí) v biblickém smyslu o kterém jsme se zmínili výše a ve většině politických krisí od té doby se na káře nakonec ocitl dav. Samozřejmě jak vzpoury tak útisk v byly ale v Anglii jen stínem hrozné bouře a pomsty, které završily souběžný proces v Irsku. Zde se terorismu, který byl v Anglii jen dočasným a zoufalým nástrojem aristokratů (buďme k nim spravedliví a řekněme, že nebyl v vůbec souladu s jejich temperamentem, který neměl ani morbiditu a krutost, ani logiku a zacílenost terorismu) v duchovnější atmosféře stal planoucím mečem náboženského a rasového šílenství. Chathamův syn Pitt se naprosto nehodil na otcovo místo, ba nebyl s to zaplnit místo (nemohu se ubránit té myšlence) zaujmout místo obvykle mu vykazované v historii. Ale i kdyby byl zcela hoden své nesmrtelnosti, prostředky jichž používal v Irsku, i kdyby byly považovány za bezprostředně hajitelé, nebyly hodné své nesmrtelnosti. Byl upřímně přesvědčen o národní nezbytnosti vytvářet jendnu koalici proti Napoleonovi za druhou vynakládáním tehdy pměrně drahocenného obchodního bohaství Anglie na chudší spojence a dělal to s nesporným talentem a houževnatostí. Ve stejné době čelil nepřátelskému irskému povstání a částečně nebo potenciálně nepřátelskémnu irskému parlamentu. Ten zlomil těmi nejneslušnějšími úplatky a povstání tou nejeslušnější brutalitou. Mohl si ale docela myslet, že si může dovolit obhajobu tyrana. Nejenže ale byly jeho opatření panická, nebo v každém případě zoufalá, nýbrž (což bývá málokdy vnímámo) jejich jediná obhajoba byla v tom, že byly vedeny panikou a zoufalstvím. Byl připraven emancipovat katolíky jako takové, náboženská bigotnost nebyla neřestí oligarchie, ale nebyl připraven emancipovat Iry jako takové. Ve skutečnosti neměl zájem naverbovat Iry jako rekruty, chtěl jen odzbrojit Irsko jako nepřítele. Jeho uspořádání proto bylo od počátku ve špatné pozici k tomu, aby dalo cokoliv do pořádku. Unie byla možná nezbytností, ale unie nejsednocovala. Nebylo to jejím cílem a nikdo s ní tak ani nikdy nezacházel. Nejenže se nám nikdy nepovedlo udělat z Irska Anglii, jako se Burgundsko stalo součástí Francie, ale nikdy jsme se o to ani nepokusili. Burgundsko se může chlubit Corneillem, i když to byl Norman, kdežto my se musíme smát, když se Ir chlubí Shakespearem. Naše marnivost nás dostala do pouhé kontradikce, když jsme pokusili spojit identifikaci s nadřazeností. Je prostě malomyslné posmívat se Irovi, když se chová jako Angličan a nadávat mu, když se chová jako Ir. Unie tak nikdy ani neaplikovala anglické zákony na Irsko, nýbrž jen donucení a ústupky speciálně pro Irsko vytvořené. Tyhle vratké alternace pokračovaly do Pittových dob po naši současnost. Od časů kdy velký O’Connell se svými obrovskými shromážděními donutil naši vládu naslouchat katolické emancipaci po dny velkého Parnella, který ji svou obstrukcí donutil slyšet na Home Rule udržovaly naši kolísavou rovnováhu údery zvenčí. Později v devatenáctém století přibylo lepšího druhu zvláštního zacházení. Idealistický i když nedůsledný liberál Gladstone si opožděně uvědomil, že svoboda, kterou miloval v Řecku a Itálii má svá práva i blíž domovu a můžeme o něm říci, že na prahu hrobu našel druhé mládí ve výmluvnosti a důrazu svého obrácení. A státník s opačnou nálepkou (ať už ta má jakýkoliv význam) měl duchovní postřeh, jímž pochopil, že pokud se Irsko rozhodne být státem, bude ještě rozhodnější v tom, že bude státem venkovanů. Velkorysý a nápaditý George Wyndham, člověk mezi politiky, trval na tom, že trýznění zemědělců s vyháněním, střílením a vyděračskými nájmy musí skončit tím, že řečeno Parnellovými slovy, se Irové chopí svých farem. Víc než jedním způsobem obchází jeho dílo tragedii vzpoury proti Pittovi, protože sám Wydham byl z krve vůdce vzpoury a provedl jedinou dosud vykonanou nápravu za všechnu, hanebně prolitou, krev, jež tekla po pádu FitzGeralda.
Důsledky pro Anglii byly méně tragické, věru mohli bychom říci, že byly svým způsobem komické. Wellington, sám Ir třebaže z užšší strany, byl především realista a jako mnozí Irové byl obzvláště realistou, pokud šlo o Angličany. O armádě jíž velel řekl, že to bylo bahno a a spodina lidské společnosti, ta poznámka není o nic méně cenná proto, že se ona armáda ukázala dost užitečná na to, aby se o ní řeklo, že byla solí země. Pravdou ovšem je, že tím byla svým způsobem národním symbolem a takřka strážcem národního tajemství. Pro Angličany, i na rozdíl od Irů a Skotů, platí jistý paradox, který působí, že každá formální verze jejich plánů a principů je vůči nim nespravedlivá. Anglie nejen staví se hradby z trosek a odpadů, ale nachází své hradby a opevnění v tom, co sama vyházela jako odpadky. Pokud nečemu vzdáme hold, když o tom řekneme, že i selhání té věci byly jejími úspěchy, pak na tom holdu něco bude. Některé z nejlepších kolonií byly osadami odsouzenců a bylo by je možné označit za opuštěné osady odsouzenců. Armádu tvořili především vězni a nábor do ní spočíval především v zavírání do vězení, ale byla to dobrá armáda špatných mužů, ba ne, byla to veselá armáda nešťastných mužů. To je barva a charakter, které se vinou realitami anglických dějin a těžko se dají vměstnat do knihy a nejméně ze všeho do knihy o historii. Probleskávají v našich fantastických románech a pouličních písních, ale jejich pravým médiem jsou hovory. Nemá jiné jméno než nesourodost. Nelogický smích přežije v anglické duši všechno. Přežil, možná s příliš velkou trpělivostí čas teroru, v němž se ti vážnější z Irů odhodlali ke vzpouře. Byla to doba zpopřevracené tyranie a anglický humorista se postavil na hlavu, aby šel s dobou. U policejního soudu skutečně často dostával zcela iracionální tresty, když říkal, že je odpyká na hlavě. Za Pittova donucovacícho režimu poslali tak člověka do vězení třeba proto, že řekl, že Jiří IV. je tlustý, máme ovšem dojem, že si vězení zčásti užíval uměleckým rozvažováním nad tím, jak tlustý král byl. Tenhle druh svobody, tenhle druh lidskosti, a není to nic podřadného, přežil všechno zmítání a stahování zlého ekonomického systému, stejně jako pronásledování reakcionářskou epochou i děsivější hrozbu materialistické společenské vědy ztělesňovanou novými puritány, kteří se očistili dokonce i od náboženství. Nejhorší co se o dá říci o anglickém humoristovi je, že během tohoto dlouhého procesu byl pomalu stažen níž na společenském žebříčku. Falstaff byl rytíř, Sam Weller byl sluhou gentlemana a některá naše současná omezení budou mít patrně za důsledek, že ze Sama Wellera se stane Artful Dodger. Je pro nás ale dobré, že některé z těch pošlapaných tradic a ztemnělých vzpomínek na Merry England přežily, jak uvidíme, je to pro nás dobré proto, že naše sociální věda selhala a naše státnictví se zhroutilo ještě dřív. Nyní se totiž měl ozvat zvuk trumpet a nastat hrozný den navštívení v němž měli být všichni kdo se lopotí v otupělé civilizaci vyvoláni ze svých domů a děr jako vzkříšení mrtví a měli být ponecháni nazí pod cizím sluncem bez náboženství, vyjma smyslu pro humor. Lidé si mohou uvědomit, z jakého národa vzešel Shakespeare, který rozpoutával žertíky a vylomenimy v nejtemnější vášni sváh tragedií, už jen když by zaslechli ty mladíky ve Francii a Flandrech, kteří si podle divadelního zvyku říkali „Early Doors“, když tak mladí šli vylomit dveře smrti.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s