Skeptik kritikem

Na hádku jsou potřeba tři. Neobejde se bez usmiřovatele. Dokud se přítel obou znesvářených stran nepokusí taktně zasáhnout nelze dosáhnout plných možností lidské zuřivosti. Sám jsem se v podobné situaci ocitl v nedávné americké debatě o Mercury pana Menckena a puritánech. Přiznávám to na počátku se zahanbením nikoliv nepoznamenaným hrůzou. Vím, že sudí může skončit roztrhaný na kusy. Vím, že samozvaný sudí si zaslouží, aby ho roztrhali na kusy. A vím, že především tohle vše platí zejména pro každý případ, který jakkoliv zahrnuje mezinárodní vztahy. Možná je jedinou zdravou kritikou sebekritika. O národech to snad platí ještě víc než o lidech. A dost dobře chápu, že mnozí Američané od svých krajanů přijmou podněty, které by správně odmítli, pokud by s nimi přišli cizinci. Mohu jen říci, že jsem se snažil jen držet se výtečného patriotického principu „Na prvním místě Anglie“ v jeho stejně vlastenecké parafrázi „Na prvním místě kritizuj Anglii“. Věnoval jsem se mu dost dlouho na to, abych věděl, že v Anglii jsou zla, která se v Americe příliš nevyskytují, Žádné z nich není nápadněji nepřítomné, jak k překvapení mnohých ukázal pan Belloc, než skutečné, otrocké, pověrečné a mystické uctívání Peněz.
Důvod, proč může být vůči mě při této příležitosti tolik výhrad je ale v tom, že chovám nemalé sympatie k oběma stranám. Pokusím se tak urážlivý postoj pokud to půjde skrýt tím, že taktně rozprostřu urážky, tam kde skutečně urážky vidím a elegantně budu předstírat znechucení tou či onou částí kontroverzní věci. Prostá pravda ale je, že být Američanem musel bych se často radovat, když se American Mercury do někoho trefuje. Rozhodně si ale myslím, že obě strany, a zejména strana obrazoborecká, potřebují to, co potřebuje celý moderní svět, totiž pevné morální standardy i jen pro své vllastní intelektuální účely. Mohl bych to říct tak, že jsou mi velmi milí revolucionáři, ale zdaleka mi nejsou milí nihilisté. Protože, jak už jejich jméno napovídá, nemají nihilisté nic, proti čemu by se mohli bouřit.
Z této strany je sotva co dodat k obdivuhodně rozumnému, důvtipnému a pronikavému článku pana T. S. Eliota, zejména k té zásadní větě, v níž říká profesorovi Irvinu Babbitovi (který uznává potřebu nadšení), že nemůžeme mít nadšení pro nadšení. Myslím, že náhodou vím, že musíme. Profesor Babbit je velmi učený muž, zatímco já umím jen málo latinsky a řecky ještě méně. Ale tolik řecky umím, abych znal smysl druhé slabiky slova enthusiasmu a vím, že je to klíč k této i všem dalším debatám.
Dovolte mi dva příklady, které dotýkají toho, v šem se s oběma stranami shodnu. Upřímně obdivuji pana Menckena, nejen pro jeho čilost a bystrost, ale i pro jeho důraz a někdy i pro jeho prudkost. Vřele aplauduji jeho pohrdání a znechucení pro obřad a myslím, že konstatoval prostý historický fakt, když řekl, jak ho cituje The Forum „Když se sejde parta realitních agentů, obchodníků s akciemi a automobilových dealerů na uvzlykaném obřadu, nepotřebujeme freudovského učence, aby nám řekl, že tu někoho podvedou.“ Nevím, proč by neměl nazývat věci pravými jmény a podvodníka podvodníkem. Nebudu mu vyčítat, že používá sprostá slova pro sprosté věci. Mám ale poznámku k dvojímu způsobu jímž jeho negativní filosofie působí, že jeho kritika je téměř povrchní. Především je zcela jasné, že taková satira je zcela smysluprostá, pokud není podvod hříchem. A právě tak je zjevné, že se okamžitě propadneme do propasti „moralizování“ a „religionismu“, když hříchem je. To druhé je sice možná méně nápadné, ale stejně důležité, totiž že jeho zdravý instinkt proti špinavému pokrytectví mu nic nenapoví o tom, co je jádrem toho pokrytectví.
Problém kultu obřadu je v tom, že jako mnoho jiných moderních vymyšleností je to modloslužba před prostředkujícím na úkor nejzazšího. Podobá se slangu pitomců, kteří, kteří povídají o efektivitě, aniž by se zabývali Efektem. Hřích obřadu je hříchem Satanovým: totiž, že se snaží být prvním tam, kde by měl být druhým. Slova jako Obřad kradou své posvátné velké písmeno věcem, jimž měly kdysi sloužit. Sloužit Bohu má jistý smysl a je tu zpochybňovanější smysl ve službě člověku, ale není žádného smyslu ve službě obřadu. Sloužit Bohu znamená, když nic jiného, tak aspoň sloužit ideální bytosti. I kdyby to byla bytost imaginární, pořád by to byla bytost ideální. Onen ideál má jednoznačné a dokonce dogmatické vlastnosti—pravdu, spravedlnost, soucit, čistotu, a tak dále. Sloužit mu, jakkoliv nedokonale, znamená sloužit konkrétnímu pojmu dokonalosti. Ale člověk, který uhání ulicemi, mává rukama a chce někomu či něčemu sloužit upadne nejspíš do první kanceláře podvodných makléřů nebo doupěte zlodějů a lichvářů a ocitne se v pilné službě u nich. Zde narážíme na hrůznou myšlenku, že píle, spolehlivost, přesnost a podnikání jsou dobré věci, že pouhá připravenost silám tohoto světa je křesťanská ctnost. Tohle je argument pro obřadu, na rozdíl do proklínání obřadu, do něhož se s takovou chutí a záviděníhodným zápalem pustil pan Mencken. Závažnou při ovšem nemůžeme přeložit, aniž bychom ještě jednou nevznesli skutečnou otázku, zda totiž je lidstvo povinno něčemu sloužit a zda by se raději nemělo pokusit definovat čemu zamýšlí sloužit. Všechna hloupá slova, jako Obřad, Efektivita, Praktičnost a tak dál selhávají, protože se klaní prostředkům, nikoli cíli. Ale tím se zase dostáváme k tomu, zda chceme uctívat cíl, a pokud možno správný cíl.
Dvě další charakteristické pasáže od pana Menckena nám ostřeji ukáží, jak mu uniká jeho vlastní pointa. Na jedné straně se zdá, že zcela pozitivně konstatuje čistě osobní a subjektivní povahu kritiky, vykládá ji jako zcela individuální až nezodpovědnou. „Od začátku do konce se kritik snaží jen vyjádřit sám sebe, snaží se tedy dosáhnout pro své vlastní vnitřní já uspokojivého pocitu vykonané věci, uvolněného napětí , dosažené katarze, jíž Wagner dosáhl, když dopsal Valkýru a slepice jí dosáhne pokaždé, když snese vejce.“ To je všechno zatím konsistentní, ale bohužel se zdá, že pan Mencken pokračuje dál a to už vůbec konsistenní není. Podle toho, jak je citován pouští se do vítězného zpěvu, jásajícího, že v Americe již dnes není jen kritika, ale i kontroverze. „Nyni je poprvé po letech v americké kritice boj, s ukousnutýma ušima, zkrvavenými nosy. Rány padají nad pás i pod něj.“
Nu na nadšení pro kontroverze může něco být, ale je to velmi nekonsistentní s jeho zápalem pro kreativní sebevyjádření. Pokud kritik svou kritiku píše jen proto, aby potěšil sám sebe, pak je naprosto nedůležité, že tím nepotěší někoho jiného. Ten druhý má naprosté právo říci pravý opak aby udělal radost sobě, a byl sám se sebou naprosto spokojený. Nemohou se ale přít, protože se nemohou porovnat. A porovnat se nemohou proto, že nemají žádný společný standard ke srovnání. Ani já, ani nikdo jiný se s panem Menckenem nemůže přít o literatuře, protože není jak kritizovat kritiku, vyjma otázky, zda je kritik spokojený. A tím debata končí, na začátku, protože nikdo nemůže pochybovat, že pan Mencekn je spokojený.
Abych ale nedělal z pana Menckena pouhou oběť argumentu ad hominem, pokusím se o experiment v porušenějším těle a nabídnu sám sebe k rozpitvání. Musím říct, že hodně z kritiky, kterou píšu je vedeno skutečně pocitem sebevyjádření a to nepochybně přináší sebeuspokojení. Vezmu to či o ono, o čem mám jednoznačné mínění a pocit, třeba filosofii pana Dreisera, která v této debatě byla několikrát zmíněna. Dosáhnout pro své vlastní vnitřní já uspokojivého pocitu, když napíšu následující: „Popisuje svět, který připomíná nudnou a bezbarvou ilusi špatného trávení, které není tak zřetelné, aby se dalo mluvit o noční můře. Zavání, ale ani nijak silně nepáchne, je cítit zatuchlinou ignorantských chemických pokusů špinavých, tajnůstkářských školáků – toho druhu chlapců, kteří v koutě trýzní kočky, bezpáteřný a bezduchý jako ochočený červ, odporně pomalý a udřený jako nekonečný slimák. Je zoufalý, ale není v něm důstojnosti, rouhá se, ale nemá odvahu. Postrádá vtip i vůli, smích či radostné srdce, příliš starý na smrt, příliš hluchý, aby přestal žvanit, příliš slepý, aby se zastavil, příliš hloupý, aby začal znovu, příliš mrtvý, aby se dal zabít, a není způsobilý ani zatracení, protože za všechna za únavná století nedosáhl ani věku rozumu.“
Takové jsou moje pocity a rozhodně je mi potěšením si od nich ulevit. Dostal jsem to ze sebe. Dosáhl jsem katarze, snesl jsem své vejce. Vynesl jsem kritiku, uspokojil všechny definice kritiky pana Menckena. Provedl jsem úkon. Vážně, je mi líp, díky.
Jenže jaký vliv mohou moje pocity mít na pana Dreisera, nebo kohokoliv jiného, kdo nepřijímá mé standardy pravdy a lži, to mi není vůbec jasné. Od pana Dreisera lze těžko čekat, že by řekl, že jeho chemie je takové šarlatánství, za jaké ji považuji já, za šarlatánství prosté vitality, již bychom mohli rozumně očekávat od šejdířů a a šarlatánů. Fatalismus na rozdíl ode mne nepovažuje za ubohý a servilní, nemyslí si, že největší pravdou o lidstvu je svobodná vůlí, zatímco já ano. Na rozdíl od katolíků nevěří, že zoufalství je hřích a možná nejhorší z hříchů. Rouhání nepovažuje za nejmalichernější a nejhloupější formu pýchy, na rozdíl dokonce i od pohanů. Svůj obraz o životě přirozeně nepovažuje za obraz padělaný, který skutečný život připomíná asi tak jako linoleová pustina připomíná zemi všech živých květin, zatímco já si mysím právě tohle. Možná by připustil, že je to bezútěšné, ale myslel by, že je to tak správně. Asi by souhlasil, že je beznadějný, ale neviděl by v tom nic špatného. To, co tu vrším jako obvinění by velmi pravděpodobně přijal jako komplimenty.
Za těchto okolností mi není moc jasné, jak bych já, nebo kdokoliv s mými názory, mohl vést s panem Dreiserem kontroverzi. Zdá se totiž , že není možné, abych jakkoliv dokázal, že se mýlí, protože on neuznává mé mínění o tom, v čem se mýlí. Zdá se, že on nemůže nijak dokázat, že má pravdu, protože já nesdílím jeho dojmy o tom, co je správně. Mohlo by se nám stát, že bychom se potkali na ulici a padli na sebe, a i když nepochybuji o tom, že jsem oba dosti těžcí, nepochybuji o tom,, že on je mohutnější. Už sama možnost, že bychom se museli omezit na takový nevyslovené vysvětlení vrhá možná nějaké světlo na páně Menckenův pozoruhodný popis nového literárního života v Americe: „ukusují se uši“ říká a tato podivná forma kulturního styku, může být i jediným řešením, když uši již nejsou orgány sluchu a nemáme už jiné orgány, než orgány našeho sebevyjádření. Kdo má uši k slyšení a neslyší, tomu se klidně dají i ukousnout. Taková hluchota vypadá jako nevyhnutelnost pro kreativního kritika, který je stejně lhostejný ke všemu hluku kolem, jako slepice, kterou taky zajímá jen vlastní kvokání nad jejím sneseným vejcem. Ovšem slepice si vejce vzájemně nekritizují, ani je po sobě nehází, jak tomu bývá při politických kontroverzích. Můžeme jen říci, že dotyčný spisovatel snesl nádherně velké a mohutné vejce, jež se poněkud podobá pštrosímu vejci, a koneckonců skutečně nic nemůže pštrosovi zabránit, aby schoval hlavu do písku, a tím dosáhnout pro své vlastní vnitřní já uspokojivého pocitu z vykonané funkce. Ale nemůžeme se s ním přít, zda je jeho vejce špatné, nebo zda je nějaká jeho část výtečná.
Kvůli chybějícím standardůn konečných hodnot nelze proto ve všech zmiňovaných případech nelze vykona ty nejobyčejnější úkony. Nejen že je nelze vykonat s „pocitem vděku“ či katarzí, ale v důsledku je nakonec nelze vykonat vůbec. Nemůžeme skutečně odsoudit obřadu oddaného obchodníka s akciemi jako podvodníka, protože mezi námi není jasné shody na tom, že být podvodníkem je něco ostudného. Při troše manipulace s individualistickými teoriemi samotného pana Menckena o mentalitě nadřazené nad morálkou by se dalo i ukázat, jaký je podvodník superman. Nemůžeme se opravdově přít pro či proti samotnému ideálu obřadu, protože žádná ze stran žádná ze stran se skutečně nezamyslela čemu obřad slouží ani nad tím, jak bychom měli dospět k řádným pravidlům obřadu. V praxi by se pak mohlo ukázat, že obřadní stát bude jen státem otrockým. A konečně, nemůže vést polemiku o tom ani o ničem jiném, protože nemáme pravidla jak ji vést. Nelze nijak dosáhnout, kdo v ní bodoval a kdo ne. Neexistuje žádný „boj mezi americkými kritiky“, profesory nelze „donutit k nějaké obraně“. K tomu by bylo potřeba, aby se žalobci a obvinění objevili před nějakým tribunálem a předkládali důkazy v souladu s nějakými způsoby ověření pravdy. Jinak můžeme mít rozruch a nepokoj, ale nemůžeme mít diskusi.
Prostými slovy řečeno, normální lidské akty—úsilí, protest, úsudek, přesvědčení a důkaz— jsou ve skutečnosti omezovány a mrzačeny skeptikovými negacemi i když to zprvu vypadá, že skeptik jen popírá nějakou vzdálenou vizi nebo zázračnou povídačku. Ve skutečnosti se ukazuje, že každý úkon je zaměřen k nějakému cíli, k nějakému ověření, k nějakému způsobu rozlišení mezi užitím a zneužitím, což skeptik ničí stejně úplně, jako by mohl zničit jakýkoliv mýtus či pověru. Pokud je nějaký úkon proveden jen proto, aby uspokojil konajícího jako v podobenství o kritikovi a vejci ztrácí smysl diskutovat, zda vejce bylo zkažené. Je už zbytečné přemýšlet zda z vejce bude kuře, nebo poslouží jako snídaně. Ale i jen k tomu, abychom se ujistili o naší vlastní zdravé mysli aplikací těchto testů, se musíme vrátit k jednomu prapůvodnímu problému, který se podobá staré hádance, zda bylo první vejce nebo slepice. Musíme, jako velká náboženství začít ab ovo. Pokud je možné rozrušit tyto prapůvodní opory zdravé mysli rozrušit lze s nimi narušit i celý praktický život. Lidé mohou ustrnout ve fatalismu, zešílet v anarchii, nebo propadnout smrti v pesimusmu, protože lidé nedokáží donekonečna jednat na základě toho, co považují za pohádku. A právě v tomhle organickém až snad svalovém smyslu je náboženství skutečně pomocí pro člověka—v tom smyslu, že bez něj je člověk nakonec bezmocný a téměř nehybný.
Pánové Mencken a Sinclair Lewis a další kritici z hnutí kolem Mercury jsou tak duchaplní a upřímní, útočí tak výtečně na tolik věcí, které si to zaslouží, odhalují tak skvěle tolik věcí, jež jsou skutečnými podvody, že v diskusi s nimi má člověk často sklony položit karty na stůl. Bylo by ode mě pokrytecké a málem pokrytecké, kdybych zde ignoroval fakt, že sám věřím ve speciální duchovní řešení tohoto problému, ve speciální duchovní autoritu nad chaosem. Taková idea není zcela nepřítomná v řadě jiným myslí mimo mojí. O katolické filosofii se s respektem, ba i jistou nadějí zmiňují jak profesor Babbitt, tak pan T. S. Eliot. Nerozumím jejich zdvořilosti špatně, ani se nesnažím je vylákat i jen o krok dál, než si sami přejí jít. Faktem však zůstává, že v sérii logicky nesporných kroků dovedl profesora Babbitta tak blízko přímo k branám katolické církve, že jsem nakonec byl docela nervózní, abych tak řekl, ze strachu, aby oba dva neudělali další nezamýšlený krok a nespadli náhodou dovnitř.
Mám konkrétní důvod k tomu, abych právě tohle zmínil závěrem, důvod, který je přímo spojený s podivným vlivem skepticismu na oslabování normálního fungování lidské bytosti. V jedné z nejvydařenějších a nejzábavnějších nedávných knih pana Sinclaira Lewise je pasáž, kterou ocituji sice z paměti, ale myslím, že víceméně přesně. Říká, že katolická víra se liší od současného puritanismu tím, že nepožaduje po člověku, aby se vzdal svého smyslu pro krásu nebo svého smysu pro humor, nebo svých příjemných neřestí (čímž myslel asi kouření a pití, což vůbec nejsou neřesti), ale chce po něm, aby se vzdal svého života a duše, své mysli, těla, rozumu a všeho ostatního. Prosím čtenáře, aby pokud možno tiše a nestranně posoudil toto stanovisko a porovnal je se všemi fakty o postupné fosilizaci lidského jednání zásadními pochybnostmi naší současnosti.
Bylo by mnohem pravdivější říci, že víra vrací člověku jeho tělo a duši, jeho rozum a vůli a samotný jeho život. Bylo by mnohem pravdivější říci, že člověk, který ji přijme, přijímá všechno staré lidské jednání, o které ho všichni ostatní filosofové obírají. Bylo by bližší skutečnosti říct, že jedině on bude bude svobodný, že on jediný bude mít vůli, protože on jediný věří ve svobodnou vůli a že on jediný bude mít rozum, protože nejvyšší pochybnost popírá jak rozum, tak autoritu. Bylo by možné říct, že on jediný bude skutečně jednat, protože jednání směřuje k nějakému cíli. Je to přinejmenším méně nepravděpodobná vize, že všechno to zatvrzování a beznadějné zoufání intelektu jej zanechá, když nic lepšího, jako jediného mluvícího a chodícího občana města ochrnutých.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s