Co si myslí?

Veškerá věda, dokonce i božská věda, je vznešená detektivka. Až na to, že se nesnaží zjistit, proč je člověk mrtvý, ale chce přijít na kloub mnohem temnějšímu tajemství: proč je na živu. Katolická církev zůstává v nejlepším slova smysu tajemstvím i pro věřící. Bylo by od nich hloupé, kdyby si stěžovali, když pro nevěřící je hádankou. V praktičtějším smyslu si ale můžeme položit otázku. Co si myslí, že ve skutečnosti je? Co si myslí, že si myslíme my, že ve skutečnosti je? Oč si myslí, že ve skutečnosti jde nebo se alespoň předpokládá, že by mělo jít? Čím víc se na problém dívám, tím je pro mne temnější a temnější. Zčerná přímo půlnoční temnotou, když zírám kupříkladu na větu, kterou jsem nedávno viděl v Truth, mimořádně inteligentním a často velmi hodnotném listu. Stálo tam, že Řím ve svých vztazích s ruskými unianty toleruje „divné hereze a dokonce vousaté a ženaté kněze.“
Jaké to beztvaré příšery se začínají formovat v jejich vizích v jediné mimořádné větě? Jedno každé z těch osmi slov je bez přehánění překvapující ve nedůslednosti. Jako když někdo padá ze schodů a natluče si o každý schod, náráží náš autor na každé slovo. Už slovo „divné“ je samo o sobě zvláštní. Slovo hereze je ještě podivnější. Na první pohled připadne možná nejveselejší slovo „vousatý“ při vzpomínce na dětskou hru na bobra. I „ženatý“ je zábavné slovo. Dokonce i spojka a mezi vousatý a ženatý je žertovná. Ale vůbec nejvtipnější a nejfantastičtější výrok je ve slově „dokonce“. Každý nedokáže takhle pokrýt stránku komickými spojeními a fraškovými útržky řeči. Pouze divoké neporozumění tomu, jak spolu věci souvisí může způsobit, že i klouby a panty tak vratkého tvrzení skřípou a vržou smíchy. O této verzi římskokatolické víry můžeme jen stěží říct, že je falešná, nebo že se liší od pravé, nebo i jen, že se liší od naší verze. Co je to verze, a jak by to mohla být třeba je jejich verze? Řekli by nám, že na světě je mocná a pronásledující pověra, opilá bezbožnou myšlenkou, že má monopol na božskou pravdu a proto krutě ničí a vyhlazuje vše ostatní jako omyly. Poukázali by, že myslitele upaluje kvůli myšlení, vynálezce kvůli vynálezům, filosofy a theology také, pokud se o chloupek uchýlí od jejich dogmat a nebude tolerovat nejmenší změnu nebo stín rozmanitosti dokonce ani mezi svými přáteli a stoupenci. Tvrdili by, že smýčí celým světem jedním cyklónem encyklik uniformity a celé říše zničí kvůli jedinému slovu. Varovali by, že je posedlá fixní ideou, že její vlastní slovo je Slovem Božím. Když tak smýčí celým světem, dojde až do odlehlé a poněkud barbarské oblasti na hranicích Ruska, kde najednou přestane, široce se usměje a lidem řekne, že mohou mít jak jen chtějí podivné hereze. Podle standardů podivnosti, jaké lze očekávat u instituce z tak dlouhou zkušeností jakou má římská církev, mohou být podivné hereze skutečně mimořádně prazvláštní. Pro církve nejsou nic nového a divného hereze, které zahrnují lidské oběti, nebo uctívání démonů, nebo praktikování zvráceností. Mohli bychom tedy docela předpokládat, že církev říká těmto šťastným Slovanům dobromyslně: „I jen se klaňte Bafometo a Belzebubovi, odříkávejte modlitbu Páně pozpátku, dál pijte krev novorozenců, dokonce můžete,“ a zde její hlas škobrtne, než s námahou sebere sílu k velkomyslnému závěru, „ano, když to jinak nepůjde, můžete si nechat narůst vousy“. Mám za to, že potom si musíme představit ještě temnější a hrůznější vize v nichž vidíme heretiky ukrývající se na tajných místech, v černokněžnických jeskyních nebo zapečetěných zahradách černé magie, než jim naroste rouhačský vous. Nikdo nevysvětlí, proč by zrovna tihle konkrétní Východoevropané měli dostávat takové laskavosti, nebo proč by mělo velké množství dlouhých chlupů na bradě být stíháno tolikerou nepřízní. Pravděpodobně je to problém o němž tato intolerantní duchovní tyranie nesnese žádné otázky.
Uvědomuje si čtenář, jaké zoufalství se snáší na nešťastného katolického novináře v takových chvílích a jak asi divokou modlitbu může vyslat o přímluvu sv. Františka Saleského? Co na to má říct, a z kterého konce té věty má začít? K čemu bude dobré, když začne namáhavě vysvětlovat, že ženatý klérus je věcí církevní disciplíny a ne nauky a že to lze místně dovolit, aniž by šlo o herezi, když celou dobu někdo myslí, že vous je stejně důležitý jako manželka a důležitější než falešné náboženství. Jaký má smysl vysvětlovat mu zvláštní historické okolnosti, které vedly k zachování určitých místních zvyků v Kyjevě nebo Varšavě, když ten člověk může každou chvíli utrpět smrtící šok, pokud potká vousatého františkána procházejícího Wimbledonem nebo po Walham Green? Chceme se tu dostat k mysli člověka, který o nás smýšlí tak absurdně, že o nás nejdřív předpokládá, že máme z herezí hrůzu, potom, že pro ně máme slabost a nakonec, že máme ještě větší hrůzu z vousů. Čemu připisuje všechny ty nesouvislé nesmysly a bezvýznamné řeči, které s námi spojuje? Dokud tohle nerozluštíme, daleko se nedostaneme.
Domněnka, že zkrátka církev považuje celou za nesmysl příliš neodpovídá způsobu, jakým o ní mluví v dalších ohledech. Říká například, že vždy odporovala takovým a takovým změnám, což možná schvaluje. Píše, že lze počítat s tím, že bude podporovat ty či ony principy, což se mu asi nelíbí. Uvádí, že má zakázáno přijmout tuhle nauku a že je odhodlána bránit tamto. Nedokážu si ale představit, co se může domnívat, že je principem, podle kterého církev přijímá nebo zavrhuje nauky. Čím víc se hádankou zabýváme, tím víc myslím cítíme, že je na ní něco jedinečného a dokonce nahánějícího strach. Připomíná to starou bajku o pěti slepcích, kteří se snažili prozkoumat slona. Je to bajka vykládaná obvykle jako jistá fraška, ale já si dokážu docela představit, že by ji Maeterlinck nebo nějaký jiný moderní mystik vykládat tak, že by posluchačům naskakovala samým tajemnem husí kůže. Je to současně tak do očí bijící i neviditelné, tak veřejné i neuchopitelní, tak všeobecné a tak tajné. Napovídají o tom tolik, a řeknou tak málo. Vidí toho tolik a tak málo. Je tu jakýsi kolosální rozpor, který si lze představit jen mezi různými dimenzemi nebo různými úrovněmi myšlení, v koexistenci tak důvěrně známých faktů a tak naprosto neznámých pravd. Věru, znám jediné spojení slov, které kdy přesně vystihlo tak obrovský lidský a historický paradox a i ta slova jsou důvěrná známá a nedostupná. „Světlo ve tmě svítí, a tma je nepojala.“
Potíž zčásti spočívá v podivném způsobu, jímž jsou mnozí lidé touto věcí současně velmi zaujati a zároveň plní předsudků. Je divné, sledovat tolik neznalosti s tak malou lhostejností. Strašně rádi o tom mluví ale slova o tom nechtějí slyšet. Zdá se, že obzvláště nesnáší, když se na to mají ptát. Když kupříkladu píše někdo do Truth a žije vprostřed vzdělaného Londýna a je mu trochu divné, že Řím dělá jakési výjimky pro unianty a je možná obzvlášť zmatený z výjimky z kněžského celibátu (vynechám jeho temné a nedostupné rozvažování ohledně bobrů), copak by ho nemohlo napadnout, že by se mohl sebrat a jít se zeptat nějakého katolického kněze, pro mě za mně, třeba i katolického laika, aby se dobral nějaké hrubé představy o tom jakou poměrnou důležitost v našem systému má celibát a hereze a vousy na tváři? Copak by nezískal letmý pohled na obvyklý řád či hierarchii těchto idejí , který by mu zabránil napsat šokující slovo „a“ i ohromující slovo „dokonce“? Chovám ale podezření, že i toto přehlédnutí, jakkoliv je negativní, má v sobě něco hlubšího, než pouhou nedbalost. Zdá se mi,že v onom kontroverzním přístupu je víc, než by se zdálo, je to snaha klást rétorické otázky a nepokládat skutečné dotazy, přání povykovat a neposlouchat. Je docela možné, že se to pojí s mystičtějšími aspekty celé otázky, o kterých tu určitě nebudu spekulovat, protože připouštím, že je to jeden z nejsložitějších problémů pro zkušené theology. Jsou to ony otázky o vůli věřit a působení milosti a také fakt, že je potřebí něčeho víc než rozumu, co by nás přivedlo k nejrozumnější ze všech filosofií.
Myslím, ale že vedle všech těchto tajemství, je tu ještě jeden lidský a historický důvod. To co působí opomíjení katolické filosofie je právě to, co ji činí skutečně nepominutelnou. Jde o to, že byla na umření a měla zemřít a nyní poněkud neuvěřitelně ožila. Běžnému člověku moc nesejde na tom, jestli ví do podrobností, jak přesně římští věštci věštili z vnitřností zvířat nebo z letu ptáků po obloze, protože si je jist, že svět se nevrátí k římskému náboženství. Svět si onehdy byl téměř stejně jist, že se nevrátí k tomuto druhému římskému náboženství. Člověk by se obzvlášť nestyděl, že by poskládal ve špatném pořadí kovy v imaginární alchymistické formuli v historickém románu, protože je přesvědčen, že alchymista se může vrátit právě jen v románu a ne v historii. Byly časy, kdy se cítil stejně jistý pokud šlo o opaty. Ten čas je již pryč. Jak jsem řekl, ono pouhé sebevědomé opovržení už vystřídala poněkud neklidná zvědavost. Jenže myšlenkové návyky se překrývají a mrtvá setrvačnost starého přehlížení faktů běží současně s novým pohybem úzkosti z možností. Nebyli by tak nevědomí, kdyby se nerozhodli, že je křesťanství mrtvé. Nebyli by jím tak rozčileni, kdyby nezjistili, že je naživu. Ignorance se totiž množí stejně jako znalosti a tito nově probuzení kritici zdědili čtyři staletí hromaděné úroky nevědomosti, která se stala lhostejností. Nyní už nejsou lhostejní, ale pořád jsou ignoranti. Byli zprudka probuzeni v hloubi noci a to co vidí nemohou ani popřít ani pochopit. Vidí totiž mrtvého chodit a záře této živoucí smrti ničí nebo srovnává se zemí všechny předchozí detaily života. Všechny pohádky jimž věřili a všechna fakta, která zapomněli jsou spolem pohlceny v zázraku, kterému nemohou uvěřit a na který nemohou zapomenout.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s