Obvyklý článek

Šéfredaktor jednoho večerníku otiskl nedávno článek, který s jistou omluvou označil za „neobvyklý“. Bedlivě si dával pozor, aby vyslovil jakékoliv mínění o hrozných a nebezpečných názorech, s nimiž „neobvyklý článek“ přicházel. Je zbytečné mluvit o tom, že jsem si nepřečetl ani prvních pět řádků nezvyklého článku a bylo mi jasné, že půjde o uspokojivý exemplář obvyklého článku. Byla to dokonce pečlivá a přesná kopie běžného článku, jakýsi příkladný exemplář, jako by něco mohlo být až neobyčejně běžné. Takový článek jsem samozřejmě už četl, dokonce se mi zdá, že tisíckrát a tisíckrát a tisíckrát, a vždy mi připadal tentýž, ale nikdy předtím se mi nezdál tak zcela stejný.
Současný svět je některými věcmi velmi unaven. Ně vždy ví čím, protože na nich lpí velké i když vybledlé nálepky, jež je označují za Nové hnutí, či Poslední objev. Lidé jsou kupříkladu socialistickým státem už nyní tak unaveni, jako by v něm žili tisíce let. V některých případe ale i nuda zbystří. Je nyní těsně pod povrchem a může se náhle probudit v podobě sebevraždy, vraždy nebo roztrhání novin zuby. A právě to platí o onom dobře známém výrobku, Obvyklém článku. Nejen že je běžný, ale on je nesnesitelně, neúnosně a nestravitelně tuctový. Je náležitě nadepsán „Ženská výzva církvím“. A dovolte mi prosím říci, že i když jsem mírné a těžkopádné povahy a nikdy jsem jsem nebyl obviněn z takových ženských předností jako je hysterie, tak pokud bych měl tenhle článek číst ještě třikrát, začnu řvát. Můj řev by nesl titulek „Mužská výzva novinám“.
Nářky té ženy zopakuji poněkud zběžně, protože čtenáři je již znají zpaměti. Kristovo poselství bylo zcela „prosté“: lékem na vše je Láska, ale jelikož byl pro ta slova zabit (a moc nevím proč) byly mu postaveny obrovské chrámy a hrozní lidé zvaní kněží, dali světu jenom „kameny, amulety, formulky a šibolety“. A také se „mezi sebou neustále hádali o umístění knoflíků a poklekání“. Nic z toho nedává žádnou útěchu nešťastnému křesťanovi, který si očividně přeje jen to, aby byl utěšován připomínkou, že má povinnosti vůči svým bližním. „Kolik lidí ve svých posledních chvílích najde útěchu v pomyšlení na Devětatřicet článků, predestinaci, transubstanciaci, nauku o věčném trestu a víře, že se Kristus vrátí Sedmého dne? “ Je to prazvláštní katalog a zejména poslední položku shledávám velmi tajemnou. Můžu k tomu říct jen to, že pokud byl Kristus dárcem původního a skutečně utěšujícího poselství o lásce, pak bych řekl, že bylo důležité pokud se vrátil Sedmého dne. U dalších položek onoho zvláštního seznamu bych asi musel rozlišovat. Určitě jsme nikdy nenašel nějakou hlubokou a procítěnou útěchu v pomyšlení na Devětatřicet článků. A nikdy jsem o nikom takovém neslyšel. Pokud jde o predestinaci jsou na ni obecně vzato dva názory, kalvínsky a katolický a pro můj klid by znamenalo velice neobyčejný rozdíl, kdybych zastával první a ne druhý. Je to rozdíl mezi vírou, že Bůh ví, fakticky, že jsem se rozhodl jít k čertu a vírou, že mě Bůh k čertu poslal, aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit. O transubstanciaci je nyní méně snadné mluvit, ale nejběžnějším laikům s trochou zdravého rozumu bych jemně naznačil, že by byl velký praktický rozdíl mezi Jehovou pronikajícím vesmírem a Ježíšem Kristem vstupujícím do místnosti.
Nicméně těchto příkladů jsem se dotkl jen váhavě a letmo, protože názorně ukazují na mnohem širší problém těchto nezastavitelných řečí. Spočívá v předpokladu, že morální problém člověka je naprosto jednoduchý, i když každý ví, že není, a v následných znevažujících pokusech ho vyřešit citování dlouhých slov a technických pojmů a řečmi o nesmyslných ceremoniích, které se ale nezatěžují rozvažováním o jejich smyslu. Jinými slovy je to totéž, jako by někdo o lékařské vědě říkal: „Vše co chci je zdraví, co může být jednoduššího než krásný dar zdraví? Proč se nespokojit s věčným užíváním zářivé mladosti a čerstvého požitku ze zdatnosti? Proč studovat suchou a zoufalou anatomii a fysiologii, proč se zabývat tím, kde je jaký neznámý orgán lidského těla? Proč pedanticky rozlišovat mezi tím co je označeno jako jed a co jako protilátka, když je tak prosté těšit se ze zdraví? Proč se zabývat takovými detaily a podrobnosti jako je počet kapek opiové tinktury, nebo dávkováním chloru, když je tak pěkné být zdravý. Pryč s vaším kněžourským aparátem stenoskopů a lékařských teploměrů, s vaší obřadnickou šarádou měření pulsu, vyplazování jazyka, kontroly zubů a vším ostatním! Bůh Aeskulap přišel na zemi jen proto, aby nám řekl, že život je celkem vzato lepší než smrt a tahle myšlenka dá útěchu mnoha osobám umírajícím bez pomoci lékařů.“
Jinými slovy, Obvyklý článek, nyní už asi deset tisíc vydání starý, byl vždycky veteš a nesmysl, i když byl nový. Mezi lékaři mohli být, a byli, pedanti. Mohla se vyskytnou, a vyskytla, theologie, které byla mělká, suchá, nebo nedávala lidem útěchu. Mluvit ale tak, jako by bylo možné pro jakoukoliv vědu pustit se do jakéhokoliv problému bez toho, aby vyvinula svůj technický jazyka a metody, které budou vždy metodické a často podrobně přesné, prostě znamená, že jste blázen a nikdy jste nezabýval žádným skutečným problémem. Zcela stranou od theorie církve, kdyby Kristus zůstal na zemi po nějakou neurčenou dobu a snažil se lidi přimět, aby se navzájem milovali, potřeboval by nějaké testy, nějaké metody a způsoby jak odlišit pravou lásku od falešné, nějaký způsob jak odlišit sklony směřující k zničení lásky a sklony směřující k její obnově. Nemůžete dosáhnout úspěchu, dokonce ani v milování ne, zcela bezmyšlenkovitě. Tohle všechno vypadá tak samozřejmě, že se skoro zdá zbytečné to opakovat, ale je nutné to opakovat, protože se dnes neustále opakuje pravý opak. A to nekonečné omílání se rozprostírá kolem nás jako obrovská pustina.
K povaze Obvyklého článku patří, že se příležitostně dotýká Nového náboženství, ale vždy poněkud krotce a vzdáleně. Naznačuje, že je nějaké lepší a širší víra, ale sotvakdy se dotýká víry, vždy jen její šíře. Nikdy se v něm neozve skutečná novátorská nota. Skutečný novátor totiž musí být součaně zákonodárce. V nepřátelském stylu bychom mohli říct, že z revolucionáře je nakonec vždy tyran. Přátelsky můžeme říct, že reformátor se vždy musí vrátit k myšlence formy. Kdokoliv ale chce skutečně založit náboženství, i kdyby mělo být falešné, musí mít určitou kvalitu odpovědnosti. Musí nést odpovědnost, za to, že řekne, že nějaké věci musí být zapovězeny a nějaké připuštěny, že musí být nějaký plán nebo systém, který je nutno chránit před zkázou. A abychom byli spravedliví, musíme říct, že to, co nějaká nová náboženství připomíná, tuto kvalitu ukazuje a tímto nedostatkem trpí. Křesťanská věda je teoreticky založena na míru a téměř na popření boje. Přesto, ale v radách tohoto vyznání bylo nemálo sváru a vztahy všech nástupců paní Eddy rozhodně nebyly vztahy pokoje. Neříkám to jako výsměšek, ale spíš jako poctu. Myslím, že takový postup dokazoval, že se ti lidé snažili založit opravdové náboženství. Je komplimentem stoupencům křesťanské vědy, když řeknu, že mají i své zkoušky a svá kréda, své klatby a své exkomunikace, své encykliky a své pronásledování herezí. Tento kompliment ale stoupenci křesťanské vědy těžko použijí jako urážku proti křesťanům. Komunismus, dokonce i ve své konečné podobě marxistického materialismu, má jisté kvality svěží a upřímné víry. Přinejmenším jednu z nich, protože vylučoval lidi, pro popírání kréda. Jak komunisté, tak stoupenci křesťanské vědy měli jednu velkou nevýhodu v tom, že proměnili víru ve ve skutečnost. Existuje bolševická vláda a vládne, i když špatně. Existují léčitelé křesťanské vědy, možná existuje i uzdravení křesťanskou vědou, i kdybychom plně nepřipustili, že uzdravení je zdraví. Máme tu aktivně působící církve a ta proto vykazuje všechna dogmata a odlišnosti, z nichž je viněna církev Kristova. Filosofie vyjadřovaná v Obvyklém článku se všem těmto nevýhodám vyhýbá tím, že nikdy ani nevstoupí do reálného světa. Jeho bůh se bojí narodit, jeho písmo se stydí psát, daří se mu zůstávat Novým náboženstvím čistě tím, že vždy přichází až zítra a nikdy ne dnes. Nafukuje se duchovní pýchou, protože nic neprosazuje, jelikož ani nic nevymyslí. Vyzařuje z něj farisejské sebeuspokojení nad tím, že pro jeho krédo nebyly spáchány žádné zločiny a žádné krédo není motivem pro jeho zločiny. Takový kritik je jako chirurg, který nikdy neměl neúspěšnou operaci, protože neoperuje, jako voják, který nikdy nepadne, protože nebojuje. Kdokoliv může věčně mluvit o neexistujícím náboženství, které bude prosto všech zel existence. Kdokoliv může snít o onom zcela lidském a harmonickém křesťanství, jehož Kristus se nikdy nenarodil a nikdy nebyl ukřižován. Je to tak snadné, že v novinách a veřejných diskusích nedělalo posledních dvacet nebo třicet let půl sta lidí nic jiného. Je ale naprosto stejně marné se pokoušet to aplikovat na duchovní ideály nebo na vědeckou teorii či politický program. A já o tom mluvím jen proto, že jsem to právě vyslechl posté a chovám nepatrnou naději, že o tom mluvím naposledy.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s