Tvrdošíjné pravověří

Byl jsem požádán, abych o sobě vysvětlil cosi, co je zdá se považováno za velmi mimořádné. Problém mi byl přdložen v podobě výstřižku z velmi lichotivého amerického článku, který přesto obsahoval jistý náznak údivu. Nakolik tomu rozumím, je považováno za mimořádné tvrdit, že by měl člověk být obyčejný a spořádaný. Jsem spořádaný člověk v správném smyslu slova, který znamená přijetí řádu, Stvořitele a stvoření, obecného smyslu vděčnosti za stvoření, život a lásky jako trvale dobrých darů, manželství a rytířskosti jako zákonů, které je oprávněně ovládají a všech ostatních normálních tradic naší rasy a náboženství. Je rovněž považováno za poněkud zvláštní, že si stále myslím, že je tráva zelená i poté, co ji nějaký nově objevený slovenský umělec namaloval šedou, že považuji denní světlo za velmi snesitelné navzdory tomu, že je třináct v řadě sedících litevských filosofů proklíná a že v poněkud spornější věci skutečně dávám přednost svatbám před rozvody a dětem před kontrolou porodnosti. Tyto výstřední názory, které sdílím s drtivou většinou lidstva minulého i současného, se zde nebudou pokoušet hájit jednotlivě. A obecnou odpověď dám jen z konkrétního důvodu. Chci aby bylo zcela nepochybně jasné, že moje obrana těchto citů není sentimentální. Bylo by velmi snadné se zde rozplývat, ale já naopak vyzývám čtenáře, aby až si přečte mou odpověď na ní našel i jen stopu slz citlivosti. Zastávám tento názor, ne pro pocity, ale proto, že dává smysl.
Sentimentální jsou naopak skeptici. Víc než polovina „revolty“ a řečí o pokroku a nadřazenosti je prostě malicherný snobismus v podobě zbožňování mládeže a mládí. Někteří lidé z mé generace velmi rádi prohlašují, že jsou na straně mladých a hájí každý detail poslední módy a výstřednosti. Já to nedělám ze stejného důvodu z jakého si nebarvím vlasy a nenosím šněrovačku. Ale i pokud jde o věci méně opovrženíhodné, jsou současné řeči, že pro mládež se musí udělat všechno, že vyrůstající generace je vše na čem záleží, střízlivě nahlíženo ukázkou čistého sentimentu. Je to přiměřeně vzato i ukázka zcela přirozeného sentimentu. Všichni zdraví lidé rádi vidí, že se mladí baví, ale pokud tu zábavu povýšíme na princip, jsme sentimentalisté. Pokud toužíme co největším štěstí pro co nejvíc lidí, je zřejmé, že v každém konkrétním okamžiku bude největší počet zpravidla spíš ve věku mezi pětadvaceti a sedmdesáti lety než mezi sedmnácti a pětadvaceti. Obětovat všechno pro mladé by bylo skoro totéž jako pracovat jen pro bohaté. Byla by tu privilegovaná třída a zbytek by byli buď snobové nebo otroci. Navíc mladí se vždy budou přiměřeně bavit i za nejhorších podmínek, pokud proto skutečně chceme utěšovat svět, je mnohem racionálnější utěšovat staré. Tomuhle říkám postavit se faktům čelem, a nadále věřím ve většinu těchto tradic proto, že jsou to fakta. Mohl bych uvést velkou řadu dalších příkladů, třeba rytířskost. Je to ne romantický, ale realistický pohledn na pohlaví. Je tak realistický, že všechny důvody pro něj nelze vždy uvést v tisku.
Pokud jsou sentimentalisty takzvaní volnomyšlenkáři, pak stoupenci takzvané volné lásky jsou sentimentalisty zcela otevřenými a zřejmými. Takové lidi můžeme ze sentimentalismu vždy usvědčit kvůli jejich sklonu k eufemismům. Věty, které používají jsou vždy změkčené a připravené k použití v novinářských výzvách. O volné lásce mluví, když mají na mysli něco docela jiného, přesněji řečeno mají na mysli svobodu vášni. Ale protože jsou sentimentalisté cítí se povinni culit a rozplývat se nad slovem „láska“. Trvají na tom, aby se mluvilo o kontrole porodnosti a přitom mají na mysli méně porodů a žádnou kontrolu. Mohli bychom je rozbít na atomy, kdybychom v naší řeči byli stejně neslušní, jako oni jsou nemorální ve svých závěrech. A jak je tomu s morálkou, tak je tomu i s náboženstvím. Obecný dojem, že věda zakládá agnosticismus je mystifikace založená na tom, když se mluví místo obyčejné angličtiny latinsky a řecky. Věda (science) je latinské slovo pro vědění,. Agnosticismus znamená řecky neznalost. Není samo o sobě zřejmé, že ignorance je cílem vědění. A je to právě ignorance a ne vědění, co produkuje současnou myšlenku, že volné myšlení oslabuje theismus. Právě skutečný svět, který vidíme na vlastní oči zřetelně odkrývá plán věcí, kde jedna zapadá do druhé. A jen vzdálená a mlhavá legenda předstírá, že se to pokouší vysvětlit automatickým zvýhodněním „silných“. Ve skutečnosti moderní evolucionisté, i ti kteří jsou dosud darwinisty, nepředstírají, že by teorie vysvětlovala všechny variace a adaptace. To dělají ti, kdo neví, kdo pochybují a popírají a je příznačné, že jejich mýtus se jmenuje Chybějící článek. O svém vlastním argumentu vlastně neví vůbec nic, jen to, že se jim někde rozbil. Stojí ale za to zamyslet se nad tím, proč má taková neurčitá legenda takovou moc nad tolika lidmi, potom budu pokračovat ke svým závěrům. Názor jsme nezměnil ani já, ani věru oni. U nich se jen změnila nálada.
To, co označujeme za intelektuální svět se dělí na dvě skupiny lidí: na ty, kdo intelekt uctívají a na ty kdo ho používají. Jsou i výjimky, ale obecně řečeno, nikdy to nejsou titíž lidé. Ti, kdo intelekt používají se mu nikdy neklaní, příliš mnoho o něm ví. Ti, kdo intelekt uctívají, jej nikdy nepoužívají, což můžete poznat z toho, co o něm povídají. Proto vyvstal zmatek kolem intelektu a intelektualismu a nejvyšším projevem onoho zmatení je cosi, čemu se v mnoha zemích říká inteligence a zejména ve Francii intelektuálové. Zakládá se na zvyku tvořit kluby a kroužky lidí bavících se zejména o knihách a obrazech, zejména však o nových knihách a obrazech a také hudbě, pokud je to velmi moderní hudba, nebo co by někteří označili za velice nemuzikální hudbu. První co je třeba o nich zaznamenat je že to, co řekl Carlyle o světě platí obzvlášť o světě intelektuálním, totiž že je plný hlupáků. Věru obzvlášť přitahuje naprosté tupce, jako teplý oheň přitahuje kočky. Navštěvoval jsem takové společnosti často, coby běžný čili normální, blázen a téměř vždy jsem tam našel pár bláznů, kteří byli bláznivější, než bych si kdy představil, že je možné u člověka narozeného ze ženy, byli to lidé, kteří měli sotva tolik mozku, abychom je mohli označit za hlupáky. Uvnitř je ale mohlo hřát, že se nacházejí v tom , co si představovali, že je intelektuální atmosféra, protože se jí klaněli jako neznámému bohu. Mohl bych z toho světa povídat hodně historek. Vzpomínám si na jednoho ctihodného muže s dlouhým vousem, který snad v jednom z těch klubů žil, alespoň tak vypadal. V určitých intervalech zvedal ruce, jako by žádal o klid a své poznámky předeslal slůvkem „Myšlenka“. A pak řekl něco, co vypadalo jako když v salonu najednou promluví kráva. Vzpomínám si, že to jedou jistý tichý a trpělivý muž (zdá se mi, že to byl můj přítel, spisovatel pan Edgar Jepson) už nemohl dál snést a zoufale vykřikl: „Ale, dobrý Bože. Člověče, tomuhle přece nechcete říkat myšlenka?“ Jenže taková zkrátka byla kvalita myšlení podobných myslitelů, zejména volnomyšlenkářů. Z takové sociální situace vyrůstá jedna výjimka z pravidla. I mezi intelektuály najdeme inteligenci. Někdy se stane, že muž se skutečným talentem má slabost pro lichotky, dokonce i pro lichotky od hlupáků. Řekne raději něco, co pošetilci považují za důmyslné, než něco, co jen důmyslní lidé pochopí jako pravdivé. Člověk takového typu byl Oscar Wilde. Když kdesi řekl, že nemorální žena je takový typ ženy, který muže nikdy neunaví, použil větu tak zcela nepodloženou až byla zcela zbytečná. Každý ví, že muže dokáže otrávit celé procesí nemorálních žen, zejména, když on sám je nemorální muž. Byla to „Myšlenka“, neboli něco, co lze se zdviženou rukou pronést k lidem, kteří vůbec myslet nedokáží. V jejich ubohých popletených myslích byla jakási neurčitá vazba mezi důmyslem a cynismem a proto mu nikdy netleskali jako vtipálkovi tak vřele, jako když mluvil cynicky o vtipkování. Když ale řekl: „Cynik je člověk, který zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho,“ vyjádřil (ve výtečné epigramické formě), které má skutečný smysl. Současně by ale znamenalo jeho svržení z trůnu, pokud by mu dokázali porozumět ti, kdo ho pro jeho cynismus na trůn posadili.
A právě v tomto intelektuálním světě, s jeho mnoha blázny, několika chytráky a ještě menším počtem moudrých mužů stále trvá jakýsi kvas módní revolty a negace. Z toho vzniká vše, co se označuje za destruktivní kritiku, i když pravda je taková, že obyčejně je jeden kritik zničen kritikem dalším dlouho před tím, než má šanci zničit cokoliv jiného. Když lidé slavnostně prohlašují, že svět je ve vzpouře proti náboženství nebo soukromému vlastnictví, nebo proti patriotismu či manželství, míní tím, že tento svět se bouří proti nim, nebo spíš, že je v permanentní revoluci proti všemu. Nuže, je pravda, že tento svět má důvody být neustále vzrušený, a to mimo pouhý zmatek a pošetilé bláznění. Důvod je docela důležitý a já bych rád požádal každého kdo chce skutečně myslet a zejména ty, kdo chtějí myslet volně, aby se nad ním chvíli vážně pozastavili. Vychází z toho, že tito lidé se tolik věnují studiu umění. Sklouzává do pouhého žvástání a zoufalství, protože se své nakládání s uměním pokouší přenést na zacházení s morálkou a filosofií. Tím se dopouštějí hrubé chyby v uvažování. Ovšem, jak už jsem vysvětlil, intelektuálové na tom s intelektem nejsou nijak dobře.
Umění existují, měli bychom říci v prvotním a původním stylu, aby ukazovala slávu Boží, čili přeloženo do pojmů naší psychologie, aby probudila a udržela naživu v člověku schopnost žasnout. Jakékoliv umělecké dílo dosáhne úspěchu, když o jakémkoliv námětu, stromu či lidské postavě řekneme: „Tohle jsem viděl už tisíckrát, ale něco takového jsme neviděl ještě nikdy.“ Pro tento účel jsou určité variace dějiště přirozené, ba nutné. Umělci mění, co považují za svůj útok, protože do jisté míry patří k jejich práci, aby jejich výpady vypadaly jako překvapivý útok. Mají na věci vrhat nové světlo, proto nemůže překvapovat, že je to někdy neviditelný ultrafialový paprsek,nebo jindy nějaký jiný, který vypadá jako černý paprsek smrti a šílenství. Něco docela jiného ale je, pokud umělec svůj výstřední experiment rozšíří z umění do reálného světa. To by se podobal roztržitému vědci, který začne svým dlátem dlabat ne do busty ale lysé hlavy svého váženého modelu. Tihle anarchičtí umělci poněkud trpí nepřítomností mysli.
Pro jednoduchost si vezměme praktický případů. Mnoho moderních lidí se nechá slyšet s posměchem nad „bonboniérovým uměním“, čímž myslí umění mdlé a nevzhledné. A je snadné si představit druh obrázku, ze kterého se každému udělá zle. Jen pro účely naší debaty budu předpokládat, že se smutně díváme na obal bonboniéry (ani snad nemusím říkat, že je prázdná) na níž vidíme v poněkud sinalých barvách vymalovanou mladou ženu se zlatými kadeřemi hledící z balkonu a v rukou svírající růži zvýrazněnou příhodným paprskem měsíčního svitu. Dle vkusu či znechucení kritika lze přidat jakýkoliv podobný motiv. Může křečovitě svírat dopis nebo mít nápadně navlečený snubní prsten, či mdle mávat na rozloučenou gentlemanovi v gondole v dáli nebo dělat cokoliv jiného co by mě napadlo vymyslet s cílem způsobit bolest vnímavému kritikovi. Soucítím s kritikovými dojmy, ale myslím, že jeho myšlenky se ubírají zcela špatným směrem.
Nuže co máme na mysli, když říkáme, že tohle je hloupý obrázek, vyčpělé tma, něco těžko snesitelného i když jsme se posílili čokoládou, abychom to vydrželi? Chceme tím, říct, že i dobrého může být příliš, ať je to příliš mnoho bonboniér nebo příliš mnoho čokolády. Chceme říct, že to není obrázek, ale obraz obrazu. V konečném důsledku je to obraz nespočtu obrazů, nikoliv skutečný obraz růže nebo dívky či měsíčního paprsku. Jinými slovy řečeno umělci se navzájem napodobovali v přímé linii zpět až k prvním sentimentálním obrazům romantického hnutí.
Jenže růže nekopírují jedna druhou, měsíční paprsky nenapodobují jeden druhý. A i když se ženy navzájem mohou napodobovat navenek, je to kopírování jen vnějších věcí, ne existence, její ženství nebylo okopírováno z žádné jiné ženy. Posuzovány ve své pravé podobě, jsou růže, měsíc i žena prostě samy sebou. Předpokládejme, že ta scéna je skutečná a není na ní nic obzvlášť imitovaného. Květina je stejně nesporně čerstvá, jako je ta žena nesporně mladá. Růže je skutečný předmět, který by voněl stejně, ať by se jmenoval jakkoliv nebo nijak. Děvče je konkrétní osoba, a její osobnost je pro svět něco zcela nového a její zážitky jsou zcela nové pro ni samu. Pokud by se sama rozhodla takto stát na onom balkoně a držet přitom onen botanický vzorek (což se jeví nepravděpodobné) nemáme právo pochybovat, že k tomu měla své důvody. Zkrátka, když vnímáme věci jako skutečnost, nemáme žádný důvod je odmítat jakou pouhé opakování. Když myslíme na věci kopírované mechanicky a pro peníze, jako součásti monotónního a zištného zdobení, přirozeně cítíme, že květina je ve zvláštním smyslu umělá a že měsíční svit je jen smyšlený. Máme sklony vítat i divoké variace ozdobného stylu a obdivovat nové umělce, kteří nakreslí růži černou, abychom nezapomněli, že je temně rudá, měsíční svit vymalují zeleně, abychom si uvědomili, že je jemnější než bílý. Měsíc je ale měsíc a růže zůstává růží a my nečekáme, že se skutečné věci změní. Nemáme ani důvod očekávat, že by se měla měnit pravidla kolem nich. Stejně tak není důvod, pokud jde o tuto otázku, aby žena měnila svůj postoj ke kráse růže nebo k závazkům plynoucím ze snubního prstenu. Těchto věci posuzovaných jako skutečné věci se nijak nedotýkají proměny uměleckého útoku na smyšlené věci. Měsíc bude dál ovlivňovat příliv, bez ohledu na to, zda ho budeme malovat modrý, zelený nebo růžový s fialovými skvrnami. A člověk, který si myslí, že umělecké revoluce musí vždy působit na mravy se podobá člověku, který by říkal: „Mě už tak nudí bonboniéry pomalované růžovými růžemi, že odmítám věřit, že by růže dobře rostly v jílovité půdě.“
Krátce řečeno, to co kritici považují za romanismus je ve skutečnosti jedinou formou realismu. Je to rovněž jediná forma racionalismu. Čím víc člověk používá svůj rozum na skutečné věci, tím víc poznává, že se příliš nemění, i když jejich zpodobení jsou velmi odlišná. A jen zpodobení se opakují. Pocity jsou vždy upřímné a jednotlivci vždy individuální. Pokud skutečné děvče prožívá skutečnou romanci, zakouší cosi starého, ne ale vyčpělého. Když něco uštípne z růžového keře, drží v ruce velmi starý symbol, ale velmi mladou růži. A záleží právě na tom, nakolik si člověk dokáže vyčistit hlavu, aby viděl věci skutečně takové, jaké jsou, aby je viděl tak trvale důležité, jaké ve skutečnosti jsou. Přesně v té míře, do jaké mu hlavu pletou současné módy a okamžité estetické styly, nebude na nich vidět nic jiného, než že jsou to, že připomínají obrázek z bonboniéry a ne obrázek z postfuturistické galerie. Přesně do té míry, nakolik přemýšlí o skutečných lidech, pochopí že jsou romantičtí. Přesně v té míře v níž přemýšlí jen i obrazech, básních a dekorativních stylech bude jejich romantiku považovat za falešnou nebo staromódní. Vidí lidi, jen jak napodobují obrazy, kdežto skuteční lidí nic nenapodobují. Jsou jen sami sebou a budou takoví vždy. Růže zůstanou zářivé a tajemné bez ohledu na to kolik růžových poupat se rozstříkne po levných tapetách. Zářivé a tajemné bude i nadále zamilovat se, bez ohledu na tisícerým používáním ošoupané valentýnské říkačky a přání z pohlednic. Vidět tato fakta znamená žít ve světě faktů. Uvažovat neustálele o banalitě špatných tapet a valetnýnek znamená žít ve světě fikcí.
Nuže, hlavní a celá pravda o této skeptické vzpouře je, že se zrodila ve fiktivním světě. Přišly s ní intelektuální kruhy, kde se neustále mluví o románech, hrách a obrazech, místo aby se mluvilo o lidech. Prosazovali „reálný život“ na jeviště, ale nikdy ho neviděli na ulici. Tvrdili, že do svých románů vkládají realismus a přitom ho bylo méně a méně v jejich konversacích, když bychom je srovnali s hovory běžných lidí. Tyto nestálé experimenty a posouvání hlediska, jež by bylo zcela přirozené pro umělce usilujícího o konkrétní efekt (a je právě tak přirozené pro fotografa, který běhá kolem, zaostřuje a pořád něco dělá se svou kamerou), je ovšem zcela nepoužitelné pro jakékoliv studium trvalých pravidel a vztahů ve společnosti.
Když si tihle lidé začali hrát s morálkou a metafysikou, vytvořili řadu šílených světů, kde by mohli neškodně tvořit série šílených obrazů. Obrazy mají vždy zachytit určitý aspekt, z určitého úhlu, v určitém světle, někdy ve světle tak prchavém jako je blesk. Když se ale z umělce stane anarchista a začne předvádět společenství a vesmír v záblescích blesku, není výsledkem realismus, ale pouze zlý sen. Jelikož konkrétní umělec z konkrétního důvodu mohl nakreslit rudou růži černou, dospěl pesimista k závěru, že rudá růže lásky a života byla skutečně tak černá, jak se malovala. Protože jeden uměle, z jednoho úhlu zachytil okamžitý dojem, že měsíční svit je zelený, nasadil si filosof slavnostně zelené brýle a prohlásil, že je nyní zcela jasně vědecky prokázáno, že se měsíc musí hemžit červy, protože je udělaný ze zeleného sýra.
Zkrátka, něco může být na starém zvolání o umění pro umělce, pokud by mělo znamenat, že se umělci omezí na médium umění. Ve skutečnosti si vždy zahrávali s médii mravů a náboženství a vnášeli do nich neklid, proměny nálad a jim vlastní pokusné triky. Ale člověk s pevným smyslem pro realitu pozná, jak je to vše naprosto neskutečné. Ať jsou zákony života, lásky a lidských vztahů jakékoliv, je obludně nepravděpodobné, že by se měly měnit s každou v poezii o nic víc, než se změnou módy u kalhot. Je šílené, že by se měly hlavy a srdce měnit pokaždé, když se změní styl klobouků. Jsou to věci reálné jako vysoký příliv nebo jílová půda a ani jednoho ani druhého se nezbavíte tím, že označíte růže a měsíční svit za staromódní a sentimentální. Dovolím si proto říct a věřím bez neoprávněné marnivosti, že zůstávám zakořeněn v jistých vztazích a tradicích, a to ne proto, že bych byl sentimentalista a romantik, ale proto, že jsem realista. A uvědomuji si, že morálka se nemůže měnit podle nálad, stejně jako kubismus nesmí znamenat, že budeme skutečné domy přisekávat do kostek, ani vorticismus, že bychom nechávali skutečné lodi pohltit víry.
Své názory na tyto věci jsem nikdy nezměnil, protože k tomu nebyl důvod. Každý, koho pobízí rozum, a neběhá s davem, si například uvědomí, pokud je myslící osoba, že existují stále tytéž důvody pro účel a tedy osobitost ve věcech. Dnes to má jednodušší v tom, že může neurčitě přiznat, že tu může být nějaký účel, a současně popřít, že by tu měla být nějaká osobitost – to vše za předpokladu, že je velice nemyslící osoba. Je dnes právě tak jisté, jako kdykoliv jindy, že život je Božím darem nesmírně cenným a nesmírně oceňovaným, což může kdokoliv dokázat tím, když přiloží k pesimistově hlavě pistoli. Pouze určitý druh moderních lidí nemá rád, když se jim přistrkují k hlavě jakékoliv problémy a jednoduchá otázka mu bude stejně nelibá, jako pistole. Zdravý rozum očividně říká, a reálný život s tím neméně očividně souhlasí, že romantická láska je pro mladé normální a je pro ni normální, že se rozvíjí v manželství a rodičovství podle odpovídajícího věku. Žádný z nesmyslů, které se napovídají o tom, že to či ono individuální znechucení nebo licence nikdy nezměnily pevnou sociální pravdu pro kohokoliv, kom záleží na tom, zda jsou věci pravdivé, na rozdíl od toho, zda jsou všední a otřepané. Právě člověk, který nedokáže poznat, že i všední pravda zůstává pravdou, je vskutku obětí pouhých slov a slovních asociací. Je to hlupák, který se nechal tak rozčílit papírovými růžemi, že neuvěří, že skutečné růže mají kořeny, ani že mají trny (dokud se o tom nepřesvědčí s náhlým a sprostým výkřikem).
Pravda je taková, že moderní svět prožil mentální zhroucení, mnohem spíš než zhroucení morální. Věci se pořádají podle asociací, kvůli neochotě uspořádat je argumentací. Téměř jakákoliv řeč o tom, co je pokrokové a co zastaralé se stala jen jakýmsi uchichtaným rozrušením nad módami. Ti nejmodernější z moderních zírají na obraz muže milujícího se s dámou v krinolíně s týmž nepřítomným úšklebkem, s nímž vesnický buran zírá na cizince v divném klobouku. Na své otce z jiného věku se dívají přesně tak, jako se ti nejostrovnější lidé dívají na cizince z jiné země. Jsou mentálně neschopní dostat se dál než k výroku, že naše děvčata jsou krátce ostříhaná a nosí krátké sukně, zatímco jejich hloupé prababičky nosily nakroucené kadeře a krinolíny. ¨Zdá se, že to jejich chuť na satiru uspokojuje, je to pokolení prosté, poněkud podobné divochům. Jsou přesně stejní jako koknejští výletníci, kteří se mohou potrhat smíchy nad tím, že francouzský voják nosí červené kalhoty a modrý kabát, zatímco anglický voják se obléká jak se patří do modrých kalhot a červeného kabátu. Nezměnil jsem své myšlení kvůli lidem, kteří takto smýšlí. A proč bych měl?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s