Problémy s protestantismem

Díval jsem se na malou knížečku o protestantismu, jíž děkan Inge přispěl do šestipencové edice Sira Ernesta Benna a třebaže se domnívám, že se jí již dostalo odpovídající kritiky, může být užitečné, abych rychle připsal svých pár poznámek, než bude zcela zapomenuta. Knížečka se jmenuje Protestantismus, ale očividně by měla nést název Katolicismus. Co se děkan snaží říct o čemkoliv reálném a rozpoznatelném jako protestantismus je mimořádně slátané, rozporné a nepřesvědčivé. Jen to, co chce říct o katolicismus je jasné, důsledné a k věci. Rozehřívá a osvěžuje to lidský a překypující motiv nenávisti, což působí, že vše ostatní v knížce vypadá plaše a klopotně. Nebudu komentovat dílo, které se považuje za dějepisné. Najdeme v něm jisté zvláštní, pokud ne vědomé, padělání skutečnosti, zejména formou zapření skutečností. Začíná interpretací protestantismu jako prosté „niternosti a upřímnosti“ v náboženství, což by za protestantismus neoznačil žádný z protestantských reformátorů a z čehož kdekdo z katolických reformátorů udělal přímo jádro a duši svých reforem v rámci katolicismu. Dalo by se říci, že sebezpytu se nyní více vybízí a více se praktikuje mezi katolíky než mezi evangelíky. Ale bez ohledu na to, zda šampioni upřímnosti zkoumají sebe sama, mohli by zkoumat svá prohlášení. Zejména některá zde zmíněná prohlášení by mohla vyvolat dodatečné pochybnosti. Je otřesným popřením a lží tvrdit, že Jindřich VIII. měl jen několik jednotek při své domácnosti a že tedy jeho lid musel oceňovat jeho politiku, protože jinak by proti ní povstali. Zdá se, že stačí v odpověď říct, ano povstali. A protože měl Jindřich jen pár jednotek při své domácnosti, pozval tlupy zuřivých žoldnéřů z ciziny, aby potlačili náboženskou revoltu jeho vlastního lidu. V dobročinné snaze připustíme, že i zcela upřímný vypravěč může použít takový argument a pak smlčet co následovalo. Nebo dále, je potupně a urážlivě zavádějící tvrdit, že katolické oběti tudorovské a dalších tyranií byly právem popraveni jako zrádci a ne jako náboženští mučedníci. Každý pronásledovatel tvrdí, že jedná ze společenské a sekulární nezbytnosti, dělal to Kaifáš a Annáš, stejně jako Nero a Dioklecián, od počátku byli křesťané potlačováni jako nepřátelé říše a do konce byli heretici světskému rameni předáváni se sekulárním ospravedlněním. Když je ale prostým faktem, že někdo mohl být pověšen, rozpárán a rozčtvrcen jen proto, že sloužil mši a někdy jen proto, že pomáhal někomu, kdo sloužil mši, pak je zkrátka pobloudilý nesmyl říkat, že nešlo o náboženské pronásledování. Abych zmínil jen jednu z řady podobných drobných lží – je docela oprávněné říkat, že Milton byl v mnoha ohledech spíš humanista než puritán, ale je holá lež tvrdit, že jeho rodina byla typicky puritánská ve svém hudebním vkusu a dopisech. Velmi prosté vysvětlení spočívá v tom, že Miltonova rodina byla převážně katolická a že to byl právě slavný John, kdo se z ní speciálně vydělil svým vyznáním, ale zachoval si její kulturu. Dal by se citoval nespočet dalších stejně falešných detailů, ale mě mnohem víc zajímá celkové zaměření knihy—které si dopřálo být tak podivně bezcílně tupé pokud jde o protestantismus, jen aby se vyhrotilo proti katolicismu.
Zde je děkanův pokus o definici: „Co je hlavním úkolem protestantismu? Je to především pokus bránit tendencím pokazit a degenerovat, jimž čelí každé organizované náboženství.“ Zatím dobré. V tom případě byl například sv Karel Boromejský, jedním z předních protestantů. Svatí Dominik a František, kteří očistili nahromaděnou zpohodlnělost značné části řeholního života své doby, byli očividně předními protestanty. Jesuité, kteří prosívali legendy bollandiovskou učeností byli zjevně přední protestanté. Ale většina žijících protestantských předáků nejsou přední protestanté. Jestliže degradace sráží každé organizované náboženství, pak pravděpodobně srazila protestantské organizované náboženství. Protestanté se možná pokouší protestantismus očistit, ale právě tak se katolíci snaží očistit katolicismu. Zkrátka, tahle definice je naprosto k ničemu k rozlišení mezi protestantismem a katolicismem. Nepopisuje totiž žádnou vírou, ani systém či soubor myšlení, jen prostý dobrý úmysl, ke kterému se všichni lidé ve všech církvích hlásí a jen málo lidí v pár církvích praktikuje—zejména v naší. Děkan ale dokazuje nejen, že moderní protestantské instituce musí být zkažené, on i říká, že jejich prvotní zakladatele je třeba odvrhnout. Jednoznačně vyznává, že nemůžeme následovat Luthera a Kalvína.
Dobrá, pojďme dál a podívejme se, koho máme následovat. Ocituji jednu typickou pasáž téměř v závěru knihy: Děkan nejdříve poznamenává: „Římská církev prohlásila, že nelze dosáhnout smíření mezi Římem a moderním liberalismem nebo pokrokem“. Člověk by rád viděl, encykliku nebo dekret, které toto prohlášení obsahují. Liberalismus, to může být mnoho věcí, od té specifické záležitosti, kterou odmítl a definoval Newman po záměr volit v doplňovacích volbách Sira Johna Simona. Pokrok obvykle znamená něco, co papež nikdy, pokud vím, neshledal nutným popírat, co ale děkan sám popíral opakovaně a co nejzuřivěji. Poté děkan pokračuje: „Protestantismus se zcela oprostil od této nekompromisní náklonnosti k temnému věku“. „Temný věk je“ je samozřejmě fráze a slogan, toho si všímat nemusíme. Možná si ale všimneme a ne bez zájmu a pobavení, že sám děkan o nějakých pětadvacet vět dřív popsal populární protestantismus v Americe, jako by šlo o barbarství a opožděné tmářství. Z toho by se jeden mohl domnívat, že temný věk pořád pokračuje, pokud se najdou nějací protestanti, kteří by se o to postarali. A když vezmeme v potaz, že nejméně pětkrát říká, že protestantské dovolávání se litery Písma je úzkoprsé a pověrečné, pak je poněkud šokující, když závěrem prohlašuje protestantismus jako takový za „zcela prostý“ tohoto druhu temnoty. A potom, aby dovršil tento zmatek mnohamluvných rozporů, napsal tento krásný a tajuplný závěr: „Právě tímto směrem mohou protestanté vyhlížet začátek toho, co může skutečně být novou reformací, pokračováním nedokončeného díla Sira Thomase Mora, Giordana Bruna a Erasma“.
Zkrátka, protestanté mohou vyhlížet novou reformaci založenou na dílech dvou katolíků a jednoho obskurního mystika, který nebyl protestant a o jehož učení ani oni ani svět neví prakticky nic.
Člověk sotva ví, kde začít s kritiku této velmi nové reformace, dvě třetiny z níž zjevně začali dva muži staré víry. Mohli bychom jemně naznačit, že pokud je politováníhodné, že dílo Sira Thomase Mora bylo „nedokončené“, pak by část odpovědnosti mohla být připsána hnutí, které mu sťalo hlavu. Přemýšlím, zda děkan skutečně chtěl říci, že chceme novou reformaci, aby odstranila všechny škody napáchané tou starou. Pokud ano, pak nemáme žádný důvod se s ním přít. S velkou radostí bychom měli novou reformaci, jak pro nás, tak pro protestanty a další lidi. Bylo by ale jen spravedlivé říct, že se katolíků – v neuvěřitelně krátké době—povedlo udělat cosi jako novou reformaci, obyčejně se tomu říkalo protireformace. Svatý Vincent z Pauly a sv. František Saleský mají přinejmenším stejný nárok považovat se za dědice Morovy laskavosti a lásky jako má současný děkan od Sv. Pavla. Když ale dáme onu reformu v sedmnáctém století stranou, na reformě, kterou navrhuje pro dvacáté století děkan je cosi poněkud podivuhodného a její svatý patron, kterého pro ni vybral, je ze století šestnáctého.
Právě tak si , zdá se, stojíme. Nemáme následovat Luthera s Kalvínem. Máme se držet Mora a Erasma. A to je pěkně prosím pravý protestantismus a příslib druhé reformace. Máme napodobovat postoje a ctnosti mužů, kteří zjistili, že mohou setrvat pod papežem, a zejména jednoho, který kvůli věrnosti papežské svrchovanosti zemřel. Máme zahodit prakticky každý cár myšlení nebo theorie, které zastávali lidé, kteří pod papežskou svrchovaností nezůstali. A všechny tyhle názory máme svázat do malého lidového pamfletu s oranžovým přebalem a pojmenovat je Protestnatismus. Pravda je taková, že děkan Inge má nemožný název knihy a nemožný úkol. Má představit protestantismus jako pokrok i když je příliš bystrý a kultivovaný člověk na to, aby nepojal podezření, že to byl úpadek do barbarství (a nic jiného to taky nebylo) a rozchod se vším, co bylo ústřední pro civilisaci. I ve zkoušce humanistů učinil protestantismu náboženství nelidským. I ve zkoušce liberála nahradil liberalismus lpěním na liteře. A i kdyby měl být cílem jen modernismus, své stoupence k němu vedl dlouhou, bezútěšnou a vleklou oklikou, blouděním pouští, na níž dokonce ani neobjevil modernismus dřív, než předtím objevil mormonismus. I tehdy, když by měl být cílem logický skepticismus, tak by do něj rychleji dorazil Voltaire z jesuitské školy, než chudák provinční protestant vychovaný mezi Jezreelity (náboženská sekta v Anglii existující na přelomu 19. a 20. stol. Pozn. překl.) Každý mentální proces, i ten vedoucí k omylu, je v katolické atmosféře jasnější. Protestantismus neudělal pro děkana Ingeho nic, až na to že mu dal děkanství, které ale spíš jeho myšlenkovou aktivitu brzdí. Nijak nepřispěl k jeho skutečným talentům či učenosti nebo smyslu pro ideje. Nikdy v dějinách nehájil protestantismus žádnou z idejí, které děkan hájí ani nepomohl žádné ze svobod, v něž doufá. Jedno ale udělal: poranil něco, co nenávidí. Způsobil určitou dočasnou či zdánlivou škodu dědictví sv. Petra. Způsobil onehdy cosi, co vypadalo jako malá trhlina v hradbách Říma. A proto může děkan protestantům odpustit cokoliv, i protestantismus.
To je totiž podivná vášeň jeho života: a on se lopotí všemi těmi stránkami pochybností a rozlišování jen pro tu chvíli, kdy může svou duši osvobodit v jednom divokém zaburácení monomaniakální absurdity: „Ať nevinný Dreyfus zhyne ve vězení, ať si Ir, který spáchá proradnou vraždu vyslechne, že má ze své zpovědi vynechat „politiku“, ať lukrativní podvod Lurd….“ Tak se má mluvit! Vždyť je tak únavné předstírat rozumnou řeč.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s