Prostá myšlenka

Většina lidí by se vrátila ke starým způsobům víry a mravů, kdyby dokázali své mysli rozšířit natolik, aby toho byli schopni. Právě zúženost je v první řadě drží v kolejích negace. Rozšiřování je ale snadno špatné pochopit, protože mysl se musí otevřít, aby viděla prosté věci, ba aby viděla věci samozřejmé. Chce to trochu napnout představivost, abychom viděli očividné věci proti jejich očividnému pozadí, a především velké věci před velkým pozadím. Vždycky se najdou lidé, kteří si nevšimnou ničeho jiného než skvrny na koberci a nevidí pro ni ani koberec. Z toho bývá podráždění, které může přerůst ve vzpouru. Pak jsou tu lidé, kteří zas nevidí nic než koberec, možná proto, že je nový. To je sice lidštější, ale je to pohled, který může být poznamenaný ješitností, ba vulgaritou. Jsou i lidé, kteří nevidí nic než místnost pokrytou kobercem, a proto pak nevidí už skoro nic jiného, zejména příbytky služebnictva. A nakonec jsou tu lidé zvětšení představivostí, kteří nemohou usednout v místnosti pokryté koberci, ale ani v uhelném sklepě, aniž by pořád neviděli obrysy celého domu na prapůvodním pozadí země a nebe. Jelikož chápe, že střecha byla od počátku postavena jako štít proti slunci či sněhu a dveře proti mrazu či mokru, bude rozumět lépe a ne hůře než ostatní pravidlům uvnitř. Bude vědět lépe než první člověk, že na koberci nemají být žádné skvrny. Ale na rozdíl od prvního člověka bude vědět, proč v místnosti koberec je.
Stejným způsobem bude nahlížet na skvrny a špínu v záznamech své tradice či vyznání. Nedokáže to duchaplně vysvětit, rozhodně se to nebude snažit zamluvit. Naopak bude se na to dívat velmi prostě, ale také uvidí široce a na pozadí větších věcí. Udělá to, co žádný z jeho kritiků neudělá ani náhodu, uvidí věci očividné a bude klást očividné otázky. Čím víc totiž čtu moderní kritiky náboženství, zejména kritiky mého náboženství, tím víc si všímám uzoučkého zaměření a neschopnosti představit si problém jako celek. Nedávno jsme četl velmi uměřené odsouzení současné katolické praxe. Pocházelo z Ameriky, kde jsou odsudky často všelijaké, jen ne uměřené. Má povahu, obecně řečeno, hejna otázek, na každou z nich bych byl docela ochoten odpovědět. Jen si velmi živě uvědomuji velké otázky, které oproti těm malým kladeny nejsou.
A především si uvědomuji prostou a zapomenutou pravdu, že bez ohledu na to, zda jsou určitá obvinění proti katolíkům pravdivá nebo ne, jsou vcelku nesporně platná pro všechny ostatní. Kritiky nikdy nenapadne udělat něco tak prostého, jako srovnat to, co je katolické s tím, co je nekatolické. Když se pře o tom, jaká je církev, nikdy mu ani mysl nepřijde jedna prostá věc a to otázka, jaký byl svět bez ní.
To mám na mysli, když mluvím o pohledu příliš úzkém na to, aby pojal dům zvaný církev na pozadí zvaném vesmír. Autor o kterém mluvím, si například dopřává miliontého mechanického zopakování obvinění z mechanického opakování. Říká, že opakujeme modlitby a další verbální formy, aniž bychom o nich přemýšleli. Mnoho sympatizantů po něm budou toto udání opakovat, aniž by o něm vůbec přemýšleli. Než se pustíme do vysvětlování skutečného učení církve o těchto věcech, nebo citovat její nespočetná doporučení pozornosti a bdělosti či vykládat důvody pro rozumné výjimky, které dovoluje, je tu prostá a jasně zářící pravda o celé situaci, kterou může vidět každý, kdo je ochotný chodit s očima dokořán. Je zjevné, že všechny formy lidské řeči mají sklon fosilisovat do formalismu a že církev je v dějinách jedinečná ne tím, že hovoří mrtvou řečí mezi věčnými jazyky, ale naopak tím, že zachovala ve světe umírajících řečí jazyk živý. Když latinskou mši přeruší velké řecké zvolání staré jako samo křesťanství, najdou se tací, které překvapí, že v kostele je docela dost lidí, kteří opravdu říkají Kyrie eleison a myslí to vážně. V každém případě ale mluví vážněji, než když člověk úvodem dopisu píše „Drahý pane“. „Drahý“ je jednoznačně mrtvé slovo v tom, že přestalo mít jakýkoliv smysl. Právě z toho by protestanté obviňovali papeženecké obřady a formy, že se to děje rychle, obřadně a bez paměti i jen o smyslu obřadu. Když se tak právník pan Jones obrací na bankéře pana Browna nemá tím na mysli, že by mu byl pan Brown drahý, nebo že jeho srdce překypuje křesťanskou láskou i jen tak, jako srdce nějakého chudáka tupého papežence naslouchajícího mši. Nuže, život, běžný veselý, pohanský, lidský život je prostě přeplněn těmito mrtvými slovy a smysluprostými obřady. Neuniknete jim, když z církve odejdete do světa. Když zmíněný kritik, nebo tisíc jemu podobných kritiků, říká, že se od nás požaduje jen materiální nebo mechanická účast na mši, povídá něco, co není pravda pokud jde o běžného katolík a jeho pocity o katolických svátostech. Říká ale něco, co platí o běžném činovníkovi účastnícím se oficiální akce, o běžné ranní audienci u dvora nebo ministerské recepci a o třech čtvrtinách společenských setkání a zdvořilostních návštěv ve městě. Otupování opakovaných společenských aktivit je možná neškodné, je to možná melancholické a možná je to známka pádu člověka, může to být cokoliv, co si kritik rozhodne pomyslet. Ale ti, kdo z toho udělali sto a stokrát soustředěný a speciální útok na církev jsou lidé slepí vůči celému lidskému světu v němž žijí a nejsou schopni vidět nic jiného, než to, co pomlouvají.
Zmíněná kniha obsahuje dokonce nespočet dalších případů této podivné a zlověstné nevědomosti. Autor si stěžuje, že kněží jsou do svého povolání uváděni se zavázanýma očima a neuvědomují si, jaké povinnosti se s ním pojí. Zdá se, že i tohle jsme už slyšeli. Ale sotvakdy jsme to slyšeli v podobě tak zvláštní, jako je jeho prohlášení, že člověk může být definitivně určen pro kněžství, zatímco je „ještě dítě“. Vypadá to, že jeho představy o trvání dětství jsou velmi divné a pružné. Jak ukázal pan Michael Williams ve své mimořádně promyšlené a osvětlující sbírce esejů Katolicismus a moderní myšlení, zahrává si takový názor s prostými fakty, protože kněz své sliby skládá nejdříve ve čtyřiadvaceti. Ovšem zde mě opět dostihuje to obrovské, holé a přesto přehlížené porovnávání mezi církví a vším vně církve. Většina kritiků katolicismu tvrdí, že ničí patriotismus a tento kritik říká něco o tom, jakou nevýhodu má církev „připojená k jakési italské diecézi“. Nu přinejmenším já jsem byl vždy obhájcem kultu patriotismu a nic z toho, co tu povím, nebude mít nic společného s tím, čemu se obvyklé říká pacifismus. Mám za to, že naši přátelé a bratří před deseti lety padli ve spravedlivé válce proti tvrdému pohanství ze severu, soudím, že prušáctví, které porazili bylo zmrazené pekelnou pýchou, a myslím, že těm mrtvým je dobře a možná lépe než nám, kteří jsme se dožili toho, abychom viděli jak zlý může být mír.
Ale vážně, mluvíme o církvi a mladých lidech skládajících sliby! Co máme říct těm, kdo budou stavět v této věciu patriotismus či pohanské občanství proti církvi? Násilně odvádějí osmnáctileté hochy, tleskají šestnáctiletým dobrovolníkům, že tvrdí, že je jim osmnáct, po tisících je hážou do obrovské výhně a mučírny, kterou si ani představit nedokážou a z níž jim jejich čest brání uniknout, drží je v těch hrůzách rok za rokem, aniž by cokoliv tušili i jen o možnosti vítězství a po milionech je zabíjejí dřív, než začali žít. Tohle dělá stát, tohle dělá svět, tohle dělá jejich protestantská, praktická, rozumná sekulární společnost. A potom mají tu ohromující drzost přijít a stěžovat si na nás, protože v případě malé menšiny specialistů dovolujeme muži, aby si zvolili šlechetný a mírumilovný život, nejen dlouho potom, co mu bylo jednadvacet, ale když už mu začíná táhnout na třicítku a poté, co měl nějakých deset let na to, aby v klidu přemýšlel, jestli to chce nebo ne!
Zkrátka, chybí mi v tom všem jedna velmi očividná věc: jak se církve poměřuje se světem mimo ni, nebo proti nebo nabízeným jako náhrada za ni. A očividné je, že svět bude dělat vše, z čeho kdy církev obvinil, bude to dělat mnohem hůř a v mnohem větším měřítku a bude to dělat (což je nejhorší a vůbec nejdůležitější) bez jakýchkoliv standardů pro návrat k rozumu či motivů k pohnutí ke kajícnosti. Katolické zlořády lze reformovat, protože připouštíme formu. Katolické hříchy lze napravit, protože existuje test a princip nápravy. Kde jinde ale ve světě najdeme takový test či standard, nebo cokoliv vyjma proměnlivých nálad, které před deseti letech způsobily, že byl v módě patriotismus a po deseti letech, že je v módě pacifismus?
Dnešní nebezpeční spočívá v tom, že lidé dostatečně nerozšíří své mysli, aby pojaly očividné věci, a tohle je jedna z nich. Jde o to, že lidé viní římskou tradici z polopohanství a pak se se před ní schovají do pohanství naprostého. Jde o to, že si lidé budou stěžovat, že je křesťanství nakaženo pohanskými náboženstvími a pak utečou od poznamenaných morem, aby našli útočiště u nákazy. Není jediná z těchto udávaných chyb katolické instituce, která by nebyla ještě křiklavější či dokonce okázalejší u libovolné jiné instituce. A právě k těmto dalším institucím, tedy státu, škole, moderní mašinerii daní a policie, se tito lidé vážně obrací, aby je zachránili od pověr jejich otců. To je ten rozpor, to je ta drtivá srážka, které jsou nevyhnutelnou pohromou do níž se už zapletli a my jsme mohli jen tak trpělivě jak jsme svedli čekat, abychom zjistili, jak dlouho jim bude trvat, než si uvědomí, co se stalo.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s