Svátek a asketa

Během nedávných vánočních svátků, jimž podobně jako jiným svátkům předchází půst, jsem přemýšlel o tom, jak tato kombinace stále mnohé mate. Modernista, nebo člověk, kteří se chlubí, jak jsou moderní, je velmi podobný člověku, který se na Štědrý večer tak přejí, že na Boží Hod už nemá na nic chuť. Říká se tomu, předbíhat svou dobu, a stává se to všem, kdo jsou pokrokoví, proročtí, futurističtí a obecně všem hledícím, jak říkává pan Belloc, k velkému růžovému svítání, k úsvitu, který obyčejně vypadá mnohem růžověji předchozího večera, než následujícího rána.
Ovšem mnoha lidem, kteří nejsou nepředbíhají tak aktivně svou dobu připadá tato kombinace idejí rozporná a matoucí. Ve skutečnosti ale není nejen tak zmatená, ale ani tak složitá. Velkým pokušením katolíka v moderním světě je pokušení intelektuální pýchy. Je tak zřejmé, že většina jeho kritiků mluví, aniž by vůbec věděla o čem mluví, že je občas pokoušen k velmi nekřesťanské logice odpovídat hlupákovi v souladu s jeho hloupostí. Má trochu sklony takříkajíc potajmu si užívat mnohem větší důmyslnosti a bohatství filosofie, kterou zdědil a zmatenému barbarovi odpovědět jen tak, aby ho zmátl ještě víc. Je pokoušen ironicky souhlasit a dokonce se maskovat jako hlupec. Člověk, který má k dispozici promyšlenou filosofickou obranu svých názorů, si někdy dopřeje vychloubání se svou téměř dětinskou důvěřivostí. Poté, co prošel k cíli labyrintem logiky, ukáže cizinci jen tu nejkratší zkratku autority, jenom proto, aby prosťáčka šokoval jednoduchostí. Nebo, jako v tomto případě, nalezne chmurné zalíbení v tom, že bude předvádět jednotlivé části schématu jako by byly skutečně samostatné a nechá na vnějším pozorovateli, ať si to přebere, jak umí. Když tedy někdo řekne, že půst je opakem svátku a přece se zdá, že obojí je pro nás posvátné, budou mít někteří z nás vždy sklon odpovědět jen „Ano“ a dopustit se úšklebku, proti kterému by se dalo ledacos namítnout. Když úzkostný etický tazatel řekne: „Vánoce patří veselí, jedení masa a pití vína a vy přesto takové pohanské a materialistické potěšení podporujete“, vy nebo já budeme mít chuť a sklony říct mu „Přesně tak, chlapče“ a nechat to být. Když pak ještě s větším znepokojením řekne „Ale vždyť obdivujete ty, kdo se postí v jeskyní a na pouštích a upírají si běžná potěšení. Zjevně jste oddáni, jako buddhisté, opačnému čili asketickému principu,“ budeme nás to ponoukat říct „Velmi správně, stará vojno,“ nebo „Hned ti to došlo, koumáku“ a pak jen navrhnout přerušení debaty a příjemné občerstvení.
Nicméně je to pokušení, jemuž je třeba odolat. Nejen, že je naší povinností lidem vysvětlovat, že to, co se jim zdá rozporné se ve skutečnosti doplňuje, ale nemáme ani úplné oprávnění k tak nadřazenému tónu. Nemáme právo projevovat naši duchaplnost výrazem našeho zoufalství. Nemáme nárok zoufat si nad vysvětlováním pravdy, ani není ve skutečnosti tak hrozně těžké ji vysvětlit. Skutečný problém není ani tak v tom, že by kritik byl tak tupý, ale spíš v tom, že my sami se vždy nevyjadřujeme jasně, ani sami pro sebe, natožpak ve veřejných výkladech. Nejde ani tak o to, že by nebyli dost bystří, aby to pochopili, ale spíš o to, že oni, my a všichni ostatní nejsme dost prostí na to, abychom to pochopili. Obě věci jsou zjevně součástí jednoho celku, pokud jsme dostatečně přímočaří abychom ho viděli a viděli ho v jeho jednoduchosti. Nedávno jsem řekl, že lidé by dokázali vidět křesťanský příběh kdyby ho jen šlo vyprávět jako příběh pohanský. Víra je zkrátka příběhem Boha, který zemřel pro lidi. Je však s podivem, že by stačilo tahle slova napsat bez velkého B, jako by šlo o kult nějakého nového a bezejmenného kmene, aby si mnozí tu myšlenku poprvé uvědomili. Mnozí by pocítili rozechvění novým strachem a soucitem, kdybychom prostě napsali: „příběh boha, který zemřel pro lidi“. Lidé by se zprudka napřímili a řekli, jaké je to krásné a dojemné pohanské náboženství musí být.
Předpokládejme, jen pro naši debatu, že tu není žádná církev, že tu je jen země a děti člověka , které se po ní potulují sem a tam se svými normálními smrtelnými příběhy a tradicemi. Potom předpokládejme, že se na této zemi objeví zázrak a znamení, nebo něco, o čem se tvrdí, že je to znamení. Nebesa jakoby roztrhla závoj či bohové dali lidstvu nový div. Uvažme například, že je to pramen kouzelné vody, o němž se říká, že vytéká z vrcholu hory. Žehná jako svěcená voda, uzdravuje nemoci, inspiruje víc než víno, ti kdo se jí napijí prý nežízní více. Nu tento příběh může být pravdivý nebo lživý, ale je naprosto zjevné, že mezi těmi, kdo jej šíří jako pravdu tento příběh zplodí řadu dalších. Stejně tak je zjevné, že to budou dva druhy příběhů. První řekne: „Když přinesli vodu dolů do údolí, byl jásot ve všech vesnicích, mladíci a panny se veselili s hudbou a smíchem. Mrzoutští manželé byli pokropeni živou vodou a smířili se a jejich dům byl plný šťastných dětí. Mrzák byl pokropen a začal poskakovat vesele kolem jako akrobat. Zahrady dostaly vláhu a rozjasnily se květy,“ a tak dále. Právě tak zřejmé je, že tu bude i příběh jiného druhu, z téhož zdroje a vyprávěný s týmž motivem. „Byl jeden člověk, který kulhal stovky mil, až by docela chromý, aby našel posvátný pramen. Po svazích hory leželi rozlámaní a krvácející lidé, kteří se snažili vydrápat nahoru. Jeden člověk prodal všechny své země i řeky, které jimi protékají, jen aby koupil krůpěj té vody. Jiný muž se odmítl vrátit, když ho přepadli lupiči a zemřel, volajíce po té vodě,“ a tak dál. Mezi oběma typy legend není žádný rozpor. Jsou přesně takové, jaké lze s ohledem na původní legendu o posvátném prameni očekávat. Kdokoliv na dokáže pohlédnout prostě vidí, že jsou obě stejně prosté. Ale my v naší době jsme se zmátli dlouhými slovy pro nereálné odlišnosti a tak dlouho bez ustání mluvíme o optimismu a pesimismu, o asketismu a hedonismu, o tom co označujeme za pohanství a o tom, co označujeme za buddhismus, že nakonec nechápeme prostý příběh, když ho slyšíme. Pohané by mu rozuměli mnohem lépe.
Tato velmi prostá pravda vysvětluje další fakt, o kterém jsem slyšel, že na něm učení s jistou naléhavostí trvají: důraz a opakování ohledně asketické stránky náboženství. Přesně tohle se stane s každým lidským příběhem, i pokud je to příběh pohanský. Pozastavíme se spíš nad případem muže, který hladoví, aby se dostal k vodě, než nad případem muže, který je jen rád, že se dostal k vodě. Pozastavíme se nad ním víc proto, že je pozoruhodnější. Jakákoliv lidská tradice se dá větší význam hrdinům, kteří pro něco trpěli, než lidským bytostem, které z toho je měly prospěch. To ale nic nemění na faktu, že je více lidských bytostí než hrdinů, a že tato velká většina lidských bytostí z toho měla prospěch. Je přirozené, že se lidé budou více podivovat nad člověkem, který se záměrně zmrzačil, než nad člověkem, který tančí, protože už není chromý. To ale nic nemění na faktu, že země, kde převládají legendy jsou ve skutečnosti plné tance. Jen jsem zde naznačil, jak velmi prostý je koneckonců protiklad mezi strohostí a veselím, který naše kritiky tak mate. Lze to aplikovat na vyšší věc askeze, o tom mohu pouvažovat někdy jindy. Zde to jen naznačím, když řeknu: „Čím víc člověk dokáže žít jen o vodě, tím víc dokazuje, že je to voda života.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s