Vzpoura proti idejím

V téže době, kdy komuniké Daily Expressu přinášela poměrně hrozná odhalení o Mexiku, přinášel sloupek redakční pošty Daily Express téměř stejně hrozná odhalení o Anglii. Dala nám nahlédnout, jak obludné a znetvořené věci stále žijí v našem středu, skryté ve vilách z červených cihel nebo maskované pod buřinkami. Děsivá odhalení o Anglii byla samozřejmě převážně psychologická. Nebyla to anarchie ve státě, která je nedostatkem bojujících latinských národů. Byla to anarchie mysli, která je zvláštní vlastností těch, jimž ve chvílích hněvu říkáme Anglosasové. Mexický atheista by klidně dokázal podříznout hrdlo knězi nebo namířit kanon na ženský klášter. Ale rozhodně by nedokázal tvrdit, na rozdíl od anglických protestantů v novinách, že Calles docela správně pronásleduje při této příležitosti toto vyznání, protože katolíci se vážně provinili kdykoliv pronásledovali jakékoliv vyznání. Žádný anarchista by nedokázal být takhle anarchický. Calles by mohl vyhodit do vzduchu chrám sv. Petra, ale nikdy by nevyčítal Španělovi, že se kdysi udělal to, zač dnes chválí Mexičany, že se o to pokouší. Natolik je Calles víc katolík stejně jako je víc latinský. Chce aby bylo po jeho, a chce zabránit tisícům lidí, aby bylo po jejich, ale nechce mít obojí. Ta divoká svátost, zázrak mizejícího a znovu se objevujícího koláče, koláče vždy znovu snědeného a vždy zůstávajícího—tento zázrak náleží k náboženství nerozumu a odehrává se jen v kaplích naší vlastní svobodné země.
Ve změti všech takových slov byla v jednom z dopisů věta, která je pro nás sociologicky zajímavá. Jeden z oněch intolerantních hlasatelů tolerance se snažil Callese hájit tvrzením, že pouze předsudek může vést k tomu, aby ho někdo vinil z anarchických či protináboženských extrémů v názorech. Tvrdil, že je dost nefér označovat Callese za atheistu nebo bolševika. Věru tak, ze všech těch dopisů bychom mohli nabýt dojmu, že Calles je asi wesleyanovský metodista a pravidelně navštěvuje kapli ve východním Croydonu. Jenže on je ještě horší. Zdá se, že pisatelé dopisů považují laskavost pro Callese, když mu složí prazvláštní kompliment a přirovnají ho k reformátorům šestnáctého století. Dotyčný pisatel to použil jako argument proti všem obviněním Mexičana—pokud to je Mexičan—z anarchismu. „Calles a jeho bojovníci jsou označováni za atheisty a bolševiky? Proč? Byli snad angličtí reformátoři bolševici? Jistě ne.“
Na tom se všichni rádi shodneme. S procítěnou jednomyslností můžeme opakovat „Jistě ne“. Angličtí reformátoři jistě nebyli bolševici. Nikdo nezapře milé doznání, že angličtí reformátoři byli kapitalisté. Je jen málo lidi v dějinách, kteří by si zasloužili být označeni tak přesně, tak úplně a tak typicky za kapitalisty. Vedle toho,že byli kapitalisty byli i lecčím jiným. Někteří byli hulváti, jiní gentlemani, pár bylo poctivých mužů, řada zlodějů, jiní byli dvořany ubožejšího druhu, monomaniaci lepšího druhu, všichni ale byli kapitalisté a to co vytvořili, byl kapitalismus. Všichni své mohutné politické operace prováděli na základě notně akumulovaného kapitálu, ale nikdy, ani se smrtí v očích, neztráceli ze zřetele světlo naděje a očekávání, v příslibu a vizi dalšího kapitálu.
Co nás ale už nějakou dobu zajímá a znepokojuje je to, že je to právě jejich kapitalismus, co přetrvalo. Mnozí z nich samozřejmě měli jiné ideály duchovního zjednodušení, které lze svým způsobem srovnávat s komunismem. Nikdy nebudeme chtít označovat muže jako Cranmer nebo muže jako Burleigh jako bolševiky. Můžeme jen s Hamletem říci, že bychom mohli, protože tak poctivý člověk to byl. Jenže v hnutí, či změti, byli lidé stejně šílení a stejně upřímní jako bolševici. Existovalo teoretické a zejména theologické nadšení, které směřovalo zejména k prostotě a jednoduchosti, podobné tomu bolševickému. Nás ale poutá a přitahuje to, že tyto theorie jsou mrtvé. Bylo tu logické a dokonce vznešené myšlenkové schéma, ale s tím se moderní myšlení zcela rozešlo a opustilo je. Někteří z prvních protestantů měli upřímné ideály, ale nejsou to ideály kohokoliv z moderních protestantů. Kalvinismus, to byla jasná filosofie, což samo o sobě stačí k tomu, abychom je odlišili od moderního myšlení. Pokud ale jde o prvek kalvinismu v jejich myšlení, je jejich kalvinismus mrtev. Pokud by obsahoval, a u některých mohl, prvek komunismu, by byl tento komunismus mrtvý. Nežije nic než jejich kapitalismus.
Musíme mít na paměti, že i jen řeči o zkaženosti klášterů jsou vůči nim komplimentem. O zkaženosti zkažených totiž nemluvíme. Nikdo nepředstírá, že by středověké instituce vznikly z pouhé chamtivosti a pýchy. Moderní instituce ano. Nikdo netvrdí, že sv. Benedikt napsal svou řeholi práce proto, aby naučil své mnichy lenošit, ale jen že mniši zlenošili. Nikdo netvrdí, že první františkáni praktikovali chudobu proto, aby dosáhli bohatství, ale jen, že pozdější bratrstva zbohatla. Jen ale docela jisté, že Cecilové, Russellové a ti další chtěli od počátku zbohatnout. To, co bylo smrtí katolicismu bylo skutečným zrodem kapitalismu. Od té doby jsme se setkávali ne s rozporem, že muž, který složil slib chudoby zbohatl, ale s šokující důsledností, že muž, který se rozhodl zbohatnout zbohatl ještě víc. Potom nastal neustálý závod vzájemných ambicí a víry ve větší a ještě větší. Je jistě pravda, že reformátoři nebyli komunisté. Dalo by se právem odseknout, že komunisty byli řeholníci. Důležitější věcí, o kterou jde ale ale není komunismus, ale určitý porovnatelný duch. Anglický squire (venkovský šlechtic, větší vlastník půdy pozn. překl.) se vzmohl a anglický yeoman (svobodný prostý člověk, menší vlastník půdy pozn. překl.) si pohoršil. Oba svou pýchu zakládali na soukromém vlastnictví půdy. Jenže pýcha spočívala čím dál víc ve vlastnictví velkého panství, ne v prostém vlastnictví panství či statku. Stejně tak posléze přestal být anglický obchodník pyšný na to, že se mohl starat o svůj vlastní podnik a pyšnit se dokázal jen tím, o kolik obchodů se může starat. Z toho povstala všechna dnešní kupecká megalomanie s její universální transformací podniků v trusty. Je to přirozené završení pohybu od transformace řemesel v cechy. Na počátku ale stál přechod od ideálu pokory, v němž mnozí selhali, k ideálu pýchy v němž (na základě jeho přirozenosti) jen nemnozí mohou uspět.
V tomto smyslu můžeme souhlasit s novinovým dopisovatelem, že reformátoři nebyli revolucionáři. Můžeme toho prostého gentlemana, že si naprosto uvědomujeme, že to nebyli bolševici. Můžeme Cranmery a Cromwelly zprostit jakýchkoliv podezření z touhy vyvolat povstání proletariátu. Velká jména Burleigha a Bacona můžeme očistit od poskvrny nebezpečných sympatií k chudině. Odlišující známkou reformátorů byla hluboká úcta k existující moci, ale ještě hlubší k bohatství, které mělo přijít a skutečně nezměrnou úctou k bohatství, které mělo přijít do jejich kapes. To se některým lidem líbí a považují to za nejzdravější základ stabilní vlády, o tom se tu teď nemusíme přít. Je to obecně to, co považují za vážnost ti, kdo nemají nic jiného, čeho by si vážili. Nikdo si to rozhodně nesplete s revolucí. Historicky významnou věc, ale můžeme říct i jinak, rovněž více či méně ve prospěch reformátor. Kapitalismus byl nejen solidní, ale i upřímný. Vystavil třídu uctívání otevřeně a upřímně pro její bohatství. O to v tuhle chvíli jde a v tom spočívá skutečný rozdíl mezi tímto a starším středověkým řádem. Takové bohatství bylo nepravostí mnichů a opatů, byla to náležitost obchodníků a venkovských šlechticů. Lakomý opat se proviňoval proti svým ideálům. Lakomý zaměstnavatel nemá žádné ideály, proti kterým by se mohl provinit. Přísně vzato nikdy neexistovalo něco jako ideál dobrého kapitalismu, i když je mnoho dobrých lidí, kteří jsou kapitalisty a drží se jiných ideálů. Reformace, zejména v Anglii, znamenala opuštění pokusů vládnout světu podle ideálů, nebo i jen podle idejí. Ten pokus nepochybně selhal zčásti proto, že ti, kdo měli být idealisty se nedokázali ideálů držet. A množství od kterých se čekalo, že obecnou myšlenku přijmou zabránilo naplnění idejí. K jeho pádu ale přispěl útok těch, kdo nenáviděli nejen tyto ideály, ale jakékoliv ideály. Byl to výsledek netrpělivých a naléhavých lidských tužeb a chutí, které nesnáší, když jsou zadržovány pouty a především pouty neviditelnými. Angličtí reformátoři nepřišli s protikladným ideálem nebo alternativním souborem idejí. Jak náš přítel správně řekl, nebyli to bolševici. Postavili jisté velmi mohutné věci zvané fakta. Se vším možnou rozhodností začali zemi vládnout pouze na základě faktů, na základě faktu, že někdo jménem Russel měl dvěstěkrát víc peněz než kdokoliv jiný, na základě faktu, že kdosi jménem Cecil získal moc nechat kohokoliv pověsit. Fakta jsou alespoň pevná, dokud platí a trvají, ale jejich fatální vlastnost je, že nevydrží. Přetrvají jen ideje. Dnes se někdo může jmenovat Russel a mít podstatně méně peněz než muž jménem Rockefeller a historie může přihlížet podivuhodnému představení, v němž je muž jménem Cecil vytlačován z praktické politiky a označován za neúspěšného a za idealistu.
Týž pokrok kapitalismu, který venkovské pozemkové šlechtice vytvořil je také zničil. Tentýž podnikatelský úspěch, který vyvýšil Anglii nad Evropu Anglii ponížil před Amerikou. Přesně v té míře, jak naše city zdravě lnou k této podnikavé a patriotické Anglii posledních několika staletí, vidíme jak jsou naše city a vazby odsouzeny k tomu, aby byly zrazeny. Takzvaný praktický postup, pkuds vládnout jen na základě faktů má své samotné podstatě jádro veškeré zrady. Zjišťujeme, že fakta považovaná za tak pevná jsou ve skutečnosti tím nejpomíjivějším. Jak říkají profesoři a domýšlivci, fakta se stále vyvíjejí, jinak řečeno, stále uhýbají, unikají nebo utíkají pryč. Lidé, kteří se klaní bohatství venkovského vlastníka půdy, protože mu umožňuje, aby se choval jako gentleman, se posléze musí klanět témuž bohatství u někoho, kdo se jako gentleman chovat nedokáže a nakonec možná i témuž jmění nenáležejícímu vůbec žádné rozeznatelné lidské bytosti, ale investovanému do nezodpovědné společnosti v cizí zemi. Věru tak, bohatství narůstají křídla a přebývá i na nejzazších mořích. Jmění se stává beztvarým a téměř pohádkovým, jistěže našli se i nevědomí satirikové hovořící o „pohádkovém jmění“. Velcí finančníci kupují a prodávají věci, které nikdo nikdy neviděl, a které jsou pro všechny praktické účely imaginární. Tak končí dobrodružství spolehnutí na pouhá fakta, končí v pohádkové říši fantastických abstrakcí.
Musíme se vrátit k myšlence vlády na základě idejí. Na již zmíněné fantasii komunismu je jisté zrnko pravdy. Existovalo ale mnoho bohatších, důmyslnějších a lépe vyvážených idejí a to dokonce i ve středověkém uspořádání katolicismu. Opakuji, že tento katolicismus zničili jak katolíci, tak protestanté. Středověké hříchy omezovaly a kazily středověké ideje, než se reformátoři rozhodli, že se všech idejí zbaví. Ale to byl správný postup, nebo pokus o postup. Není a nezbude nic jiného, než se o to pokusit znovu. Mnozí středověcí lidé neuspěli ve snaze žít podle těchto ideálů. Ale mnohem a mnohem víc moderních lidí hrozivěji selhává ve snaze žít bez nich. A skrze toto selhání postupně docházíme k pochopení skutečných výhod onoho starobylého uspořádání věcí, které selhalo jen částečně. Alespoň teoreticky byl na jeho základě muž pokoje výš než muž války a chudoba byla nadřazena jmění.
V Macaulaoyově eseji o Baconovi najdeme jednu kuriózní větičku, velký šosácký výpad vůči filosofům. V jedné malé větě velký šosák a maloměšťák prozrazuje slabinu svého argumentu prospěšnosti. V pohrdlivé poznámce o scholasticích, říká, že by si sv. Tomáš Akvinský ve své velké prostotě jistě myslel, že je důležitější věnovat se výrobě sylogismů, než vyrábět střelný prach. Ani Prachové spiknutí nemohlo tomuto houževnatému protestantovi zabránit v závěru, že střelný prach je vždy prospěšný. Od jeho časů jsem viděli hodně střelného prachu. Člověk nemusí být pacifista, aby si myslel, že není zrovna potřebné, aby střelný prach nadále osvědčoval svou prospěšnost v tak velkém měřítku. A velká část světa dospěla do takového rozpoložení, v němž má sklony křičet „Jeslit existuje nějaký sylogismus, který nás zachrání od všeho toho střelného prachu, tak ho proboha vyslechněme“. Ve svém zoufalství jsou ochotni vzít zavděk i logikou. Budou nejen naslouchat náboženství, ale možná vyslechnou i rozum, pokud jim slíbí trochu klidu a pokoje.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s