Kdože jsou spiklenci?

Setkal jsem se onehdy víceméně nepřímo s dámou vzdělaného a dokonce elegantního vystupování, toho druhu, který by její nepřátelé označili za rozmařilí a přátelé za kultivovaný. Nahodile se zmínila o jednom západoanglickém městě a poněkud znechuceně dodala, že „je tam římskokatolické hnízdo“. Očividně tím narážela na rodinu s níž se shodou okolností znám. Dáma pak s hlasem rezonujícím hlubokými tóny zkázy pronesla: „Jen sám Bůh ví, co se děje za těmi zavřenými dveřmi“.
Když jsem zaslechl tuto podnětnou spekulaci, vrátily se mé myšlenky zpět ke zmíněné rodině, která se starala především o makaróny a k malému děvčeti, které se správě domnívalo, že jich mohu sníst téměř neomezené množství. Když jsem ale tu vzpomínku porovnal s onou vizí uvědomil jsem si náhle a ohromeně, jak nezměrná propast stále zeje mezi námi a mnoha našimi krajany a jak prazvláštní myšlenky o nás stále kolují mezi lidmi, kteří chodí po světě bez pečovatelů a svěracích kazajek a jsou očividně ve všech ostatních ohledech normální. Je nepochybně pravdivé a theologicky správné říct, že jen Bůh ví, co se děje v katolických domech, stejně jako říct, že jen Bůh ví, co se děje v protestantských hlavách. Nevím, proč by měly být katolické dveře zavřené víc než jakékoliv jiné, tento zvyk není nezvyklý u lidí libovolného filosofického přesvědčení, když jdou večer spát a při dalších příležitostech záležejících od počasí a osobního vkusu. Ale i ti, pro které je obtížné uvěřit, že běžný se katolík zabouchne a zamkne v salonu či kuřárně pokaždé, když do nich vejde, mají jakými dojem, že si to lze představit spíš o katolících než o kalvinistických metodistech nebo plymouthských bratřích. Ulpívá na nás vyčpělá příchuť senzačního románu, jako bychom všichni byli zahraničními hrabaty a spiklenci. A je skutečně zajímavé, že tohle absurdní melodrama najdeme mezi vzdělanými lidmi, i když dnes už spíš mezi vzdělanými jednotlivci než u vzdělané třídy. Svět nám stále skládá tak výstřední a nápaditý kompliment, že si představuje, že jsme méně obyčejní než ve skutečnosti jsme. Opírá se o argument, který do omrzení potkáváme v dvaceti odlišných aspektech, že totiž pokud proti nám nelze shromáždit důkazy, pak musí být skryté. Je zjevné, že katolíci na sebe přes ulici obvykle nepokřikují plány na bartolomějskou noc a z toho si musí každý rozumný člověk dovodit jediné, že je totiž spřádají za zavřenými dveřmi. Jen vzácně je záměr vypálení Londýna oznamován velkými písmeny na plakátech Universe. Jaký z toho lze učinit jiný závěr, než že signály jsou dávány v soukromí u čajových stolků pomocí symbolické abecedy makarónů? Bylo by přehnané tvrdit, že je mým denním zvykem skákat na postarší Židy na Fleet Street a trhat jim zuby, proto nezbývá než, vzhledem k mé připouštěné posedlostí touto věcí, předpokládat, že můj soukromý příbytek je vybaven jako mučírna pro tento druh středověkého zubařství. Veřejně katolické zločiny osnovány nejsou, proto dá rozum, že musí být kuty potajmu. Je tu jistěže třetí odtažitá a teoretická možnost, že nejsou připravovány vůbec, ale nemůžeme od našich krajanů očekávat, že by přišli s něčím tak fantastickým.
Toto tajemné omámení, stále ještě mnohem běžnější než by i v Anglii mnozí předpokládali a pokrývající celé rozhlehlé oblasti vnitrozemí Spojených států je dalším příkladem toho, o čem jsme mluvil už v jednom z předchozích esejů, totiž toho, že kdo se o nás stále snaží vyškrabat a vyšťourat o nás nějaké tajnosti se nikdy ani jen letmo nepodívali na ty nejočividnější věci o sobě. Musíme se jen s jistým zachvěním ptát, co by se povídalo, kdybychom se opravdu přiznávali ke spiklenectví stejně bezostyšně jak se k němu hlásí polovina těch, kdo nás obviňují. Co by se asi ať v Americe nebo v Evropě, kdybychom se skutečně chovali jako tajná společnost tam, kde naši nepřátelé ani nemohou popřít, že tvoří tajné společnosti? Co by se asi tak dělo, kdyby se katolického kongresu v Glasgow nebo v Leedsu účastnili jen delegáti s kápěmi a v bílých úborech, všichni se skrytými tvářemi a neznámými jmény vyhlížející škvírami v jejich sinalých bílých maskách? A přitom právě tohle byl až do velmi nedávné doby neměnná rutina velké americké organisace usilující o zničení katolicismu, organizace která nedávno hrozila, že se zmocní veškeré vlády v Americe. Co by se asi řeklo, kdyby skutečně existovalo konkrétní, uznané, ale zcela neznámé Katolické Tajemství, podobně jako tu bylo už dávno uznané ale neznámé tajemství svobodných zednářů? Troufám si říct, že v těchto věcech jde velmi často o neškodné hloupnutí. Kdybychom ale něco takového dělali my, řekli by naši kritikové, že jde o neškodné hlouposti? Předpokládejme, že bychom začali šířit víru způsoby hnutí zvaného „Nic nevím“ (Kmow nothing, hnutí ve Spojených státech v polovině devatenáctého století, stavělo se proti imigraci a šířilo protikatolickou propagandu. Pozn překl.), protože bychom měli ve zvyku stále kroutit hlavou, krčit rameny a zapřísahat se, že o víře, kterou prý máme šířit nic nevíme. Předpokládejme, že naše úcta k důstojnosti sv. Petra by byla jen a výlučně úctou k Petrovu zapření a že bychom jako heslo či slogan používali přísahu, že žádného Krista neznáme. A přece právě tohle byla přiznávaná politika celého politického hnutí v Americe, jehož cílem bylo zničit občanství katolíků. Předpokládejme, že by mafie a všechny vražedné tajné společnosti na kontinentu byly pověstné tím, že pracují na katolické straně a ne na straně opačné. Co bychom se o tom naposlouchali? Neozývalo by se celým světem rozhněvané odsuzování hanby lpící na všem našem počínání a zrady, jež nikdy nesmí být zapomenuta? A přece se takové věci soustavně a pravidelně a až po naše dny, dělají protikatolické strany a nikdy se nepovažuje za nutné je odvolat, nebo se za ně jediným slovem omluvit ve spisech protikatolických straníků. Musí to být prostě jen naším jezovitských stylem s nímž si dovolujeme vykukovat přes plot, zatím co všichni ostatní jen kradou koně.
Zkrátka to, co jsme nedávno řekl o bigotnosti platí ještě víc o tajnosti. Pokud je něco pouze zastaralého na jisté doktrinální úzkoprsosti, pak je mnohem příznačnější pro Dayton a Tennesse než pro Lovaň nebo Řím. Stejně tak, pokud je něco překonaného a zastaralého na všech těch vylomeninách v maskách a pláštích, pak je to mnohem příznačnější pro Ku Klux Klan než pro jesuity. Věru tak, tento druh protestanta je postavou ze staromódního melodramatu v dvojím smyslu a ve dvou rysech. Je zastaralý v zápletkách, které nám podsouvá a v pletichách, které provozuje sám.
Pokud jde o druhý případ, je velmi pravděpodobné, že na to celý svět přijde dřív než to jemu dojde. Antiklerkál bude dál vznešeně provádět Cagliostrovy vylomeniny (italský padělatel, okultista z osmnátého století, účinkoval mj. v aféře s diamantovým náhrdelníkem Marie Antoinetty) jako médium s očima stále zavázanýma na denním světle a bude otevírat svá ústa v tajemstvích dávno poté, co bude celý svět osvícen ohledně iluminátů. A třebaže téměř zpola hloupý humor americké společnosti, spočívající téměř výlučně v tom, že začínal co nejvíce slov na KL, byl náhle ztlumen relativně rozumnou reakcí, nemám téměř žádné pochybnosti o tom, že nám tu chodí hodně ušlechtilých nordických kumpánů, kteří se tetelí radostným tajemstvím, že jsou Klososkol, nebo klocísař dlouho potom, co to všechny už přestalo klbla klajímat. Pokud jde o politiku byla už moc těchto spiknutí už prakticky zlomena na obou kontinentech, v Itálii fašisty a v Americe úsilím rozumných guvernérů z obou stran nadaných občanským smyslem. Zůstává ale historická zajímavost: byli to právě lidé, kteří nás vinili z šarád a tajností, kdo své sekularistické aktivity obklopili mnohem fantastičtějšími šarádami a tajnůstkařením. Neměli ani tolik mužnosti, aby vybojovali dávný rituál s tvářností republikánské prostoty, ale pyšnili se skrýváním všeho do jisté směšné složitosti i tehdy, když nebylo co skrývat. V současné době už hnutím jako je Ku Klux Klan zbylo jen málo co by mohla schovat, a co by za skrývání stálo a je proto velmi pravděpodobné, že náš romantický zájem o ně bude podstatně chladnější, než jejich nehynoucí romantický zájem o nás. Protestantská dáma dál ponese s pohoršením fakt, že se s ní Bůh nedělí o své vědomosti o hrozivém významu čaje a makarónů v katolickém domě. My ale nejspíš budeme v budoucnu cítit čím dále menší zájem o cokoliv, co ty Kligy dělají za zavřenými, možná bych měl říct klavřenými dveřmi.

Reklamy

One comment on “Kdože jsou spiklenci?

  1. […] při pomyšlení na věci, jichž se mí spoluvěřící dopouští za zavřenými dveřmi (viz Kdože jsou spiklenci, pozn. překl.). Moje vzpomínky jsou ale zmírněny odstupem a přítomným tématem a já se […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s