Historie prvních průkopníků

Sv. Jana z Arku, hvězda a náhlý úder blesku, podivná jako meteorický kámen, jehož samotná pevnost není z tohoto světa. Můžeme ji, jediný bílý kámen dějin, přirovnat i k diamantu mezi oblázky. Podobně jako diamant je čistá, ale ne jednoduchá, jak by mnozí označili prostotu, ale má mnoho rysů a faset. Všiml jsem si, že v debatách o sv. Janě nikdo nezmiňuje jeden z aspektů a ten přijde jako hodný zmínky. Týká se soudobé a běžné výtky vůči katolické církvi, že je vždy pozadu za svou dobou.
Když jsem se stal katolíkem, byl jsem docela připraven, že zjistím, že v mnoha ohledech skutečně za svou dobou zaostává. Měl jsem řadu příležitostí zabývat se naprosto příšernými lidmi, kteří svou dobu předbíhali i ještě zhoubnějšími lidmi, kteří svou dobu předstihli. Byl jsem připraven na setkání s katolicismem poměrně konservativním a v tom smyslu pomalým. A takový samozřejmě v jistých ohledech je. Věděl jsem, že být v pohybu obecně znamená je být v módě. Věděl jsem, že módy mají neobyčejnou vlastnost, že jsou nejprve všudypřítomné a otravně utiskují a pak jsou najednou prázdné a zapomenuté. Věděl jsem, jak publicita působí jako namířený reflektor a mizí jako záblesk blesku. Viděl jsem představivost veřejnosti plnou průvodů Krugerů a Kaiserů, kteří měli za týden viset a které se za měsíc nikdo nenamáhal věšet. Prožil jsem si ohromující ilusi, že na světě není nikoho, než generála Gordona nebo kapitána Dreyfuse, případně slona Jumba v ZOO. Jestliže na světě existuje něco, co si těchto světských změn nevšímá, pak doznávám, že v té nevšímavosti nacházím jistou útěchu. Myslím, že bylo jen v pořádku, ať se na to díváme jakkoliv, že církevní autority odložily rozhodnutí o darwinismu a dokonce i o evoluci a prostě odmítly nechat se rozrušit všeobecným vzrušením. Dokonce i mezi sympatizujícími bylo hodně těch, kdo se asi domnívali, že katolíci musí postavit oltář Chybějícímu článku, jako pohané postavili Neznámému bohu. Ale katolíci si raději počkají, aby věděli, co dělají a raději se by o něčem dozvěděli něco víc, než jen, že to nikdo nemůže najít. Samozřejmě, že v některých věcech, posuzovaných horečnatou poslední módou, byla církev stejně pomalá jako jistá. Je tu ale ještě jedna strana pravdy, obvykle ještě více přehlížená. A právě obě z nich jsou velmi dobře ukazuje příběh postavení sv. Jany.
Když se vydáme zpět na samý počátek příběhu, velmi často přijdeme na to, že církev udělala něco, co její nepřátelé ignorovali a dokonce i její přátelé zapomněli. Pak nastoupily jiné sociální tendence, svět začaly zaměstnávat jiné otázky, přes celou věc se přelily přílivy času a změn a když se to vše zase objevilo na povrchu, měl svět dojem, že se tím církev zabývá s velmi dlouhým zpožděním. Ale sám svět se tím nezbýval vůbec. Ve skutečnosti si toho svět nikdy ani nevšiml, dokud se úlekem neprobudil a nezačal nadávat církvi, že se nevzbudila dřív. Během všech těch dlouhých staletí mezi tím, spal svět mnohem tvrději než církev. Církev už dávno něco udělala a svět neudělal nic. Případ sv. Jany z Arku je toho zvláštním příkladem.
Kanonisace sv. Jany přišla velmi pozdě a velmi pomalu. Ale její rehabilitace nastala velmi brzy a velmi rychle. Je to výjimečný příklad rychlého odčinění soudního zločinu či špatného výkonu spravedlnosti. V dějinách došlo k obrovskému počtu soudních zločinů. Historie zaznamenala velký počet hrdinů a mučedníků, kteří trpěli pro své ctnosti. Stalo se z toho málem lidové úsloví, zejména v moderní době. Například slovy populárního amerického básníka: „Provždy v právu na popravišti, provždy v omylu na trůnu“. Sotva si ale dokážu vzpomenout na jiný případ, kdy trůn vzdal tak promptně poctu popravišti. Odsouzení sv. Jany odvolal papež za života jejích současníků na základě odvolání jejích bratrů asi tak brzy jak mohl kdokoliv očekávat odvolání něčeho takového. Nevím jestli athénská republika udělala něco podobného pro Sokrata nebo Florencie pro Savonarolu, ale jsem si jist, že by nikdo nepřiměl Kartagince, aby se takhle omluvili Regulovi nebo Antiochijské, aby se omluvili Makabejským. Jediný férový způsob jak posuzovat oblíbené téma zločinů křesťanstva by bylo porovnat je se zločiny pohanství a běžným lidským chováním pohanského světa. I když je to možná lidská slabost všech věků a vyznání, že se nejdříve kamenují proroci a pak se jim staví hroby, jen velmi zřídka jim někdo postavil hrob tak rychle. Pokud jsou stavitelé hrobů skutečnými a opravdovými zástupci nebo dědici těch, kdo vrhali kameny, staví je obvykle až po stovkách let. Vezměme si pro příklad paralelní vášně na světské straně středověku. Byli bychom mimořádně překvapeni, kdybychom se dozvěděli, že poté co Edward I. narazil hlavu Williama Wallace na kopí, Edward III. jeho ostatky pietně pohřbil a jeho jméno očistil. Dosti by nás překvapilo, kdyby si dvůr Alžběty I. dal tu práci, aby odsoudil a zrušil proces a rozsudek proti Thomasu Morovi. Sentimentální i když upřímná jemnost vůči mrtvému nepříteli se projevuje zpravidla až velmi dlouho poté, až jsou mrtvé tehdejší ambice a rivality a když byly dávno zapomenuty spory a rodinné zájmy. V devatenáctém století píší Angličané romantické příběhy o Walllacem a staví sochy Washingtonovi. V devatenáctém a dvacátém století Angličané projevují nadšení nad sv. Janou a píší o ní vynikající knihy. Osobně doufám, že se dočkám dne, kdy se tato velkomyslnost projeví tam, kde je nejvíce postrádána a nějaká podobná splátka bude věnována na nejhlubší dluh ze všech. Rád bych zažil den, kdy Angličané postaví sochu Emmetta (popraveného předáka irských republikánských rebelů z počátku 19. stol. pozn překl. )vedle sochy Washingtona a rád bych, aby při stém výročí emancipace bylo kolem postavy Daniela O’Connella (irský politický vůdce v první polovině 19. stol. Pozn. překl.) tolik ruchu, jako bylo kolem Abrahama Lincolna.
Moje poznámky mají ale spíše obecnější smysl a větší obecnost činí mou věc ještě silnější. Když totiž použijeme případ sv. Jany jako zkoušku, pak skutečně pozoruhodná není ani tak pomalost s níž ji církev uznala a ocenila, jako pomalost všech ostatních. Svět a zejména nejmoudřejší jeho muži si mimořádně pozdě všimli, že se stalo něco pozoruhodného, mnohem později než poněkud ustrnulí náboženští činovníci patnáctého století. Strnulost náboženství v patnáctém století byla ostatně brzy rozhýbána a rozbita zčásti dobrými, zčásti zlými silami. Poměrně brzy poté, co naházeli popel sv. Jany do Sieny a velmi brzy po její rehabilitaci začala skutečná renesance. Velmi brzy na to začala reformace. Renesance přinesla řadu velkých a liberálních názorů na všechno možné. Reformace přinesla nespočet úzkých názorů rozdělených mezi všechny možné sekty. Přinejmenším zde ale bylo mnoho různosti a odlišných názorů, mnohé z nich se uvolnily ze všeho ce je mohlo omezovat ve středověké kázni. Lidský rozum a představivost ponechané samy sobě udělaly aspoň tolik z Jany z Arku, jakoz Jana Husa. Pravdou je, že lidský rozum a představivost, ponechané samy sobě, z ní udělaly mimořádně málo. Humanismus, humnitářství a obecně lidstvo, ve skutečnosti nerehabilitovaly Janu až do doby, kdy uplynulo pět set let poté, co tak učinila církev.
Historie toho, co této velké ženě napovídali velcí muži, je velmi skličující povídání. Největší muž ze všech, Shakespeare drží smutné prvenství svými omezeneckými výpady v Jindřichu VI. Pokračovalo to ale dlouho po Shakespearovi a mnohem hůř od lidí, kteří měli mnohem menší omluvu než Shakespeare. Voltaire byl Francouz, byl to velký Francouz, vyznával se z obdivu k mnoha francouzským hrdinům, dozajista se prohlašoval za reformátora a přítele svobody a zcela nepochybně by se chopil jakéhokoliv středověkého zneužití spravedlnosti, které by se dalo použít k protiklerikálním účelům. To, co Voltaire o sv. Janě napsal by bylo nejslušnější přejít mlčením. Ale tak to pokračovalo pořád dál, to samé platí o racionalistickém dějepisectví mnohem pozdějším než Voltaire. Byron měl při všech svých chybách smysl pro krásu a hrdinství, zejména u národů usilujících o svobodu. Byl mnohem méně ostrovní, než kterýkoliv jiný anglický básník, mnohem lépe rozuměl Francii a kontinentu a je tam stále chápán a obdivován. Sv. Janu nazýval fanatickou běhnou. Takový byl byl obecný tón lidské kultury a dějin, jak o nich mluvil a jak jim učil věk rozumu. Pan Belloc poznamenal, že tento sekulární světský tlak byl tak silný, že dokonce i katolík, když chtěl být uměřený (například Lingard), byl víceméně skeptický ne pravda o morálce, ale určitě o zázračném poslání sv. Jany. Je pravda, že Schiller měl sympatie, ale sentimentální, proto mu chybělo porozumění. Ale teprve téměř na konci devatenáctého století a plně až na počátku dvacátého procitli běžní muži ducha k porozumění jedné z nejúžasnějších žen ducha v dějinách světa. Jeden z prvních skutečně populárních pokusů o racionalistickou rehabilitaci přišel, ze všech lidí na světě zrovna od Marka Twaina. Jeho pojem o středověku byl stejně provinční jako Yankee na dvoře krále Artuše, ale sluší se tomuto poněkud neohrabanému géniovi pozdní kultury v nové zemi přiznat, že se nechal zapálit plamenem z rouenské hranice, kterou tolik kultivovaných skeptiků považovalo za studenou. Pak přišel blahosklonný pamflet Anatola France, který osobě považuji za urážlivější než uštěpačné a sprosté Voltairovy verše. Následoval poslední velký pokus, mnohonásobně mylný ve svém předmětu sporu, ale nápadně živý a upřímný—hra o sv. Janě. Celkem vzato, nikdo nemůže říct, že by si racionalisté a humanisté zrovna přivstali. Tato hrdinka musela nějakých pět století čekat na Bernarda Shawa.
Nu nikdo nemůže říct, že by v tomto srovnání vycházela církev nějak špatně v porovnání se světem. Ve skutečnosti přišla církevní omluva mučednici tak brzy, že na ni dávno všichni zapomněli dlouho předtím, než se svět vůbec otázkou začal zabývat. A i když jsem si vzal konkrétní příklad sv. Jany z Arku myslím, že něco podobného lze vystopovat v řadě jiných případů z lidských dějin.
Platí to pro ty, kdo dali špatné jméno jesuitům a věšeli je, a to věšení nebylo vždy jen metaforické. Zjednodušeně se dá říct, že jesuité, zejména coby kasuisté, trpěli téměř výlučně tím, že předběhli dobu zhruba o dvě staletí. Pokusili se uvážlivě začít to, co se všude kolem nás rozmáhá velice chaoticky ve všech řečech o problémových hrách a románech. Jinými slovy, oni věděli, že existují skutečné problémy v morálním jednání. Ne problémy s tím, zda je třeba poslouchat morální zákon, ale v tom, jak se na konkrétní případy morální zákon opravdu vztahuje. Ovšem jesuité nejsou připomínáni jako průkopníci, kteří začali klást otázky s nimiž pak přišli Ibsen, Hardy a Shaw. Byli připomínáni jen jako zlolajní spikleci, kteří ne vždy věřili v božské právo králů. Jejich průkopnictví přišlo dost brzy na to, by je dřívější generace proklela, ale příliš brzy na to, aby jim pozdější generace poděkovala. Protestanté horlivě podporovali proti jesuitům Pascala, aniž by se namáhali zjistit, že mnoho z toho, co Pascal odsuzoval, by každý moderní člověk hájil. Kupříkladu Pascal vinil nechvalně známé jesuity, že tvrdí, že se děvče za jistých okolností může vdát proti přání svých rodičů. Jesuité by měli všechny moderní romány, nemluvě o problémových románech, na své straně. Přišli však příliš brzy na to, aby měli po boku kohokoliv. Navíc chtěli tyto výjimky zapracovat do morálního pravidla, modernisté o dvě staletí později nevypracovali žádné pravidlo, jen se brodí zmatkem výjimek.
A napadá mě teď ještě jeden příklad. Mnozí napsali dlouhá historická pojednání o tom, jak klopotně pomalu postupovala idea spravedlnosti k domorodcům, Indiánům a podobným rasám krok za krokem s vývojem moderních humanitárních idejí. Velký kvaker Penn se v nich jeví jako prvotní zakladatel a otec republiky a dlužno říct, že byl opravdu mezi prvními – prvními mezi puritány. Jenomže La Casas, apoštol Indiánů, ve skutečnosti vyplul s Kryštofem Kolumbem. Těžko mohl někdo začít v Americe dřív než on. Celý život plédoval za práva divochů, ale dělal to v době, kdy na severu nikdo neposlouchal takové příběhy o španělském světci. V tomto a mnoha dalších případech byla mám dojem skutečná historie katolických průkopníků vždy ta stejná: byli první a zapomnělo se na ně.

Reklamy

Agnostikova maska

Sir Arthur Keith ve svých nedávných poznámkách o duši vypustil kočku z pytle. Vypustil ho z velmi spořádaného pytle, který nosí „člověk z lékařské profese“, o kterém píše, že je ve svědomí vázán tvrdit, že život duše ustává s tím, jak přestane dýchat tělo. Možná, že postava, která by se hodila k pytli je s ohledem na kočku poněkud nešťastná, protože je to mystické zvíře, jehož devět životů by snad mohlo symbolizovat nesmrtelnost, přinejmenším v podobě reinkarnace. V každém případě ale pustil kočku z pytle v tom smyslu, že odhalil tajemství, které by tak moudří muži měli raději moudře zachovat. Je to tajemství, že takoví vědci nemluví jako vědci, ale prostě jako materialisté. To znamená, že nepřednášejí své závěry, ale pouze sdělují své názory. A někteří z nich mají názory hodně vratké.
Ve své slavné řeči o antropoidech na nedávném kongresu v Leedsu řekl Sir Arthur Keith, že mluvil jen jako předseda poroty. Je pravda, že se s porotou očividně neporadil a brzy se jasně a prudce ukázalo, že porota hrubě nesouhlasila, což je u poroty dosti podivné, když předseda již oznámil její verdikt. Přesto, tím že použil tento obraz chtěl se dovolávat naprosté nestrannosti soudního typu. Měl na mysli, že porotce je přísahou vázán věnovat se výlučně faktům a důkazům, bez strachu a preferencí. Tento efekt by byl stonásobně účinnější, kdybychom si mohli představit, že porotcovy sympatie jsou na druhé straně, nebo kdybychom aspoň nevěděli, že jsou tak velmi jednoznačně na jedné straně. Sir Arthur měl pečlivě uchovat dojem, že přísně a výlučně jako antropolog je nucen přijmout přirozený výběr lidoopů. Pak by nechal na domněnkách, že jako pouhá soukromá osoba by mohl toužit po serafických vizích a nebeských nadějích, mohl by bádat v Písmech nebo očekávat Apokalypsu. Nakolik by po tom bylo něco nám, nebo komukoliv jinému, mohl by ve svém privátním životě být mormonem zmnožujícím hvězdy ve své nebeské koruně nebo extatikem zmítaným trvale Duchem svatým. Pointa by byla v tom, že mu fakta vnutila darwinovský závěr. Takový člověk, donucený přijmout závěr z faktů, by byl skutečný svědek, protože by to byl svědek váhavý. V Darwinově procesu se člověk může cítit jako žalobce, ale porotce by byl nucen přiklonit se k obviněnému.
A Sir Arthur Keith celou tuhle imperiální nestrannost odhodil. Zašel až k předkládání dogmat a stanovení zákona o duši. To nemělo co dělat s jeho tématem, s tou výjimkou, že je to téma pro každého. I když to ale nemělo nic společného s jeho tématem, všem to řeklo, na které straně stojí. Proměnilo to předsedu poroty v naprosto nezaměnitelného obhájce té strany. Takový straník je ve skutečnosti spíš stranou sporu než advokátem, protože tu jde především o to, že jako soukromá osoba měl už dlouho tento soukromý předsudek. Je proto zřejmé, že když Keith rozhodne v Darwinův prospěch je to stejné, jako když pro Darwina rozhodne Bradlaugh, Ingersoll, nebo kterýkoliv atheista na stoličce v Hyde Parku. Když si oni vyberou svou stranu v přirozeném výběru, všichni se můžeme shodnout, že je věru velmi přirozený výběr. Pokud jde o samotný závěr, je téměř neuvěřitelně jak nic neuzavírá, protože je nepřesvědčivý. Pokud nebyly závěry Sira Arthura Keitha zachyceny zcela mylně, pak konkrétně uvedl, že duchovní existence končí se zánikem fysických funkcí, a žádný lékař nemůže s čistým svědomím říct nic jiného. Jakkoliv vážný může být úraz zvaný smrt (a věru často bývá fatální) docela se mi zdá, že je to případ, kdy je vcelku nepotřebné vůbec lékaře volat. Dokonce i na prostých stránkách mých oblíbených detektivek je poněkud ironické, že všichni začnou honem shánět lékaře, jakmile si jsou docela jistí, že je člověk mrtvý. Jenže v detektivkách se aspoň od doktora můžeme o mrtvém těle něco dozvědět. V spekulacích o nauce nic takového neplatí a věčná detektivka se tím jen mate, protože doktor medicíny předstírá, že je doktorem theologie. Celá ta záležitost s „člověkem z lékařské profese“ je jen blafování a mystagogie. Lékař „vidí“, že duch pomíjí s tělem. To, co lékař vidí je, že tělo nadále nemůže kopat, mluvit, kýchat, pískat nebo tančit jig. Na to ani člověk nemusí být velký odborník na medicínu, aby to viděl. Ale o tom, jestli princip energie, jež působila, že tělo kopalo, mluvilo, kýchalo, pískalo a tančilo nadále existuje nebo neexistuje na nějaké jiné rovině existence, o tom člověk z lékařské profese neví nic víc, než jakýkoliv jiný člověk. A když myslí lidé od medicíny spořádaně, říkají někteří z nich (třeba Thomas Henry Huxley), že nevěří že by o tom mohli něco vědět ani lékaři, ani kdokoliv jiný. To je srozumitelný postoj, ale nezdá se, že by to byla pozice Sira Arthura Keitha. On se veřejně postavil, aby popřel, že duše přežívá tělo a dodal onu mimořádnou poznámku, že každý všichni ostatní lidé od medicíny musí říct to samé. Je to, jako by řekl, že každý kompetentní stavitel nebo geometr musí popřít, že by mohla existovat čtvrtá dimense, protože seznanl ono technické tajemství, že stavby se měří podle jejich délky, šířky a výšky. Na místě je pak otázka – proč volat geometra? Každý ví, že vše se měří ve třech dimensích. Kdokoliv si myslí, že existuje čtvrtý rozměr, smýšlí tak navzdory tomu, že si je dobře vědom, že se věci obvykle měří ve třech. Je to také, jako by člověk měl odpovědět berkelianskému metafysikovi, který tvrdí, že všechna hmota je jen ilusí mysli, slovy „Dovolávám se svědectví rozumného stavebního dělníka, který denně pracuje s pevným betonem a litým železem a ten vám poví, že jsou docela skutečné“. Přirozeně bychom odpověděli, že nepotřebujeme výpověď stavebního dělníka, abychom věděli, že hmotné věci jsou hmotné, a že filosof mluví o tom, že hmotné nejsou v docela jiném smyslu. Podobně neexistuje nic, co by nutilo člověka z lékažské profese být materialistou, vyjma toho, co může udělat materialistu z každého člověka. A právě tehdy, když člověk pojme a vstřebá všechen zjevný materialismus, začne používat svou hlavu k myšlení. A někteří tvrdí, že už nepřestane.
Tento velmi nefilosofický vpád do filosofie byl velmi poučný v jednom smyslu. Vrhl zpětně světlo na předchozí řečníkovy výroky o věcech, o nichž měl větší právo mluvit. Dokonce i v tom prozradil podivnou prostotu příznačnou pro tyto oficiální vědce. Popravdě řečeno, jsou čím dál méně vědci a čím dál víc oficiální. Dospěli až k řídkému maskování, které je každodenním oděvem politiků. Ukazují nám ty nejobratnější triky s tou nejneobratnější průhledností. Vypadá to, jako když se dítě pokouší něco schovat. Pořád dokola se nás snaží obalamutit velkými slovy a učenými narážkami, v domnění, že my jsme se nikdy ničemu nenaučili—dokonce ani o jejich zábavných pokusech. Každý pisatel úvodníků, který na nás hřmí o Galileovi předpokládá, že víme o Galileovi ještě méně než on. Každý populárně naučný kazatel, který po nás hází dlouhými slovy si myslí, že je musíme hledat po slovnících a doufá, že je nebudeme vážně studovat raději ani v encyklopedii. Jejich zacházení s vědou se poněkud blíží stylu hrdinů jistých dobrodružných příběhů, v nichž bílí muži děsí divochy předvídáním zatmění slunce nebo elektrickými šoky. To jsou svým způsobem skutečné demonstrace vědy. Mají svým způsobem pravdu, když říkají, že jsou vědci. To v čem se asi mýlí je předpoklad, že my jsme divoši.
Pro nás, kdo se díváme na to, jak se chystají nám uštědřit elektrický šok, je poněkud zábavné, že se od nás se vší vážností čeká, že budeme tím šokem šokováni. Je spíš žertovné, že my, zaostalí divoši, jsme sami docela schopni nejen předpovědět zatmění, ale předvídat i předpověď. Nu a mezi fakty, které důvěrně známe už dlouho, je i ta skutečnost, že mužové vědy inscenují a připravují své efekty právě tak jako politici. A ani jim to moc nejde, právě tak jako politikům. Ani jeden z těchto moderních mystagogů si ještě neuvědomil, jak už jsou jeho triky průhledné. Mezi nejznámější a nejprůhlednější patří ten, který známe jako „oficiální rozpor“. Je to divný a symbolický způsob, jak prohlásit, že se něco stalo, tím že popřeme, že se to stalo. Zastírající a klamavé zprávy proto následující po politických skandálech se stejnou pravidelností, s jako vycházejí statistické ročenky. Proto vážený ministr doufá, že nemusí vyvracet to, o čem je přesvědčen, že se ctihodný poslanec nepokoušel podsouvat a naznačovat. Proto se člen kabinetu staví na podium, aby popřel, že by ve vládní politice vůči Damašku měly být nějaké změny. A proto se Sir Arthur Keith postavil, aby popřel, že by ve vědeckém přístupu k Darwinovi nastaly jakékoliv změny.
Když to slyšíme, s upokojením vydechneme, protože všichni dobře víme, co tohle znamená. Víceméně to znamená pravý opak řečeného. Znamená to, že ve straně se strhla obrovská hádka ohledně Damašku, nebo jinými slovy, že ve vědeckém světě se schyluje k po čertech velkému skandálu kolem zdiskreditovaných darwinistů. Zvláštní je, že v druhém případě oficiálnní představitelé nejen s velkou vážností pronášení oficiální rozpor, ale jsou i mnohem více prostoduší v tom, že že předpokládají, že si nikdo nevšimne, že je to oficiální. V případě podobných legálních fikcí v politice už politici touhle dobou nejenže politik zná pravdu, ale ví, že i my víme pravdu. Tou dobou už všichni z všude kolujících drbů ví, co se přesně rozumí pod naprostou shodou ve všem, která spojuje předsedu vlády a všechny jeho kolegy. Předseda vlády od nás věru neočekává, že bychom věřili, že je svatým a milovaným králem bratrstva rytířů, kteří složili přísahu bojovat za víru a dát jen jemu samému svá srdce. Jenže Sir Artuhr Keith od nás se vší vážností čeká, že mu budeme věřit, že je předsedou poroty složené ze všech různorodých mužů vědy, kteří se všichni naprosto shodli na tom, že Darwinův konkrétní názor je „věčný“. To je to, co považuji za dětskou schovávačku a neumělý a průhledný trik. Proto říkám, že ani neví, kolik toho my víme.
Politik bude totiž méně pompézně absurdní než anthropolog, i kdybychom to ověřovali na tom, co oba označují jako pokrok, což je zpravidla jen jiné slovo pro čas. Všichni známe oficiální optimismus, který vždy hájí současnou vládu. Tohle se ale podobá oficiální obraně všech bývalých vlád. Kdyby někdo řekl, že Palmerstonova politika byla věčná, považovali bychom to za poněkud neaktuální. Přitom Darwin byl slavný přibližně ve stejné době jako Palmerston, a je zhruba stejně zastaralý. Kdyby se měl pan Lloyd George postavit a říct, že velká liberální strana neustoupila z jediné pozice, kterou zaujali Gobden a Bright, jediní a praví tribuni lidu, museli bychom váhavě říct (pokud si něco takového vůbec lze představit), že omílá partajní slogany před lidmi, kteří nic netuší o historii strany. Kdyby nějaký sociální reformátor slavnostně tvrdil, že veškerá sociální filosofie se nadále zakládá přísně a výlučně na principech stanovených Herbertem Spencerem, bylo by nám jasné, že nic takového není pravda, a že jen naprostá úřední fosilie by se mohla pokusit předstírat, že je. A přece byli Darwin a Spencer nejen současníky, ale i druhy a spojenci. Darwinovská biologie a spencerovská sociologie byly považovány za součást jednoho hnutí a naši dědové je považovali za hnutí velmi moderní. Dokonce i při apriorním posouzení pravděpodobnosti se proto zdá spíše nepravděpodobné, že by měla být věda té generace víc neomylná, než její etika či politika. I na základě principů, které Sir Arthur vyznává je hodně divné, že by o darwinismu nebylo možné říct víc, než co říká on. Na tyto principy a pravděpodobnosti se ale odvolávat nemusíme. Můžeme se dovolávat faktů. O faktech shodou okolností něco víme a zdá se, že Sir Arthur Keith neví, co my víme.
Stanoviska o současném darwinismu zazněla v katolických novinách a Sir Arthura Keith, kterého p přiměla, aby si dal tu práci a popřel je, se pokud jde o ně senzačně a ničivě mýlil. Všichni čtenáři oněch novin už asi tu příhodu znají, ale další novináři se o ní patrně nikdy nedozví a většina dalších novin ji určitě nikdy nezaznamená. Když přijde na kosmické spory, je většina ostatních novin důrazně stranická a když stranický předák vydá oficiální rozpor, podporují ho. Nedovolí veřejnosti, aby se dozvěděla, jak triumfálně byla popřen jeho další rozpor.
Když pan Belloc řekl, že tito darwinisté jsou zastaralí a neznají současnou biologii citoval mezi řadou jiných soudobých autorit francouzského biologa Vialletona, který popíral možnost přirozeného výběru v konkrétním případě spojeném s plazy a ptáky. Sir Arthur Keith přispěchal na pomoc panu H. G. Wellsovi a s horlivou snahou prokázat, že on ani pan Wells nejsou ani zaostalí ani neznalí soudobé biologie, se pustil do naprostého popření slov pana Belloca. Uvedl, že ve Vialletonově knize nic takového není, jinými slovy obvinil pana Belloca, že Vialletonovi knihu špatně citoval nebo desinterpretoval. Posléze se ukázalo, k údivu všech a zejména pana Belloca, že Sir Arthur Keith ani nevěděl, že ta kniha existuje. Mluvil pouze o raném a elementárním díle téhož autora publikovaném před lety. To bylo naposledy, kdy něco od Vialletona četl. O významné knize, o níž jsem něco slyšel dokonce i já coby běžný nevěděcký člověk, se k jeho sluchu nedoneslo vůbec nic. Jinými slovy, obecné obviněná, že darwinisté mají zastaralé informace, bylo prokázáno tak, jak snad nic jiného podobně kontroverzního kdekoliv na světě. Nuže, jak může někdo předpokládat, že poté, co se něco takového stalo, navíc když se to stalo nám, na stránkách novin, do nichž píšu a je to zkušenost jednoho z mých přátel, budou lidé v našem postavení schopni brát vážně řeč na zahájení kongresu Britské asociace v Leedsu? Jak můžeme zachovat vážnou tvář, když se president jako by ukazoval ke hvězdám a prohlásí darwinismus za stejně věčný? To nedělá pro nás, ale pro reportéry, zrovna tak jako skutečná příhoda s Wellsem a Bellocem se ve zprávách obvykle neobjevuje.

Co si myslí?

Veškerá věda, dokonce i božská věda, je vznešená detektivka. Až na to, že se nesnaží zjistit, proč je člověk mrtvý, ale chce přijít na kloub mnohem temnějšímu tajemství: proč je na živu. Katolická církev zůstává v nejlepším slova smysu tajemstvím i pro věřící. Bylo by od nich hloupé, kdyby si stěžovali, když pro nevěřící je hádankou. V praktičtějším smyslu si ale můžeme položit otázku. Co si myslí, že ve skutečnosti je? Co si myslí, že si myslíme my, že ve skutečnosti je? Oč si myslí, že ve skutečnosti jde nebo se alespoň předpokládá, že by mělo jít? Čím víc se na problém dívám, tím je pro mne temnější a temnější. Zčerná přímo půlnoční temnotou, když zírám kupříkladu na větu, kterou jsem nedávno viděl v Truth, mimořádně inteligentním a často velmi hodnotném listu. Stálo tam, že Řím ve svých vztazích s ruskými unianty toleruje „divné hereze a dokonce vousaté a ženaté kněze.“
Jaké to beztvaré příšery se začínají formovat v jejich vizích v jediné mimořádné větě? Jedno každé z těch osmi slov je bez přehánění překvapující ve nedůslednosti. Jako když někdo padá ze schodů a natluče si o každý schod, náráží náš autor na každé slovo. Už slovo „divné“ je samo o sobě zvláštní. Slovo hereze je ještě podivnější. Na první pohled připadne možná nejveselejší slovo „vousatý“ při vzpomínce na dětskou hru na bobra. I „ženatý“ je zábavné slovo. Dokonce i spojka a mezi vousatý a ženatý je žertovná. Ale vůbec nejvtipnější a nejfantastičtější výrok je ve slově „dokonce“. Každý nedokáže takhle pokrýt stránku komickými spojeními a fraškovými útržky řeči. Pouze divoké neporozumění tomu, jak spolu věci souvisí může způsobit, že i klouby a panty tak vratkého tvrzení skřípou a vržou smíchy. O této verzi římskokatolické víry můžeme jen stěží říct, že je falešná, nebo že se liší od pravé, nebo i jen, že se liší od naší verze. Co je to verze, a jak by to mohla být třeba je jejich verze? Řekli by nám, že na světě je mocná a pronásledující pověra, opilá bezbožnou myšlenkou, že má monopol na božskou pravdu a proto krutě ničí a vyhlazuje vše ostatní jako omyly. Poukázali by, že myslitele upaluje kvůli myšlení, vynálezce kvůli vynálezům, filosofy a theology také, pokud se o chloupek uchýlí od jejich dogmat a nebude tolerovat nejmenší změnu nebo stín rozmanitosti dokonce ani mezi svými přáteli a stoupenci. Tvrdili by, že smýčí celým světem jedním cyklónem encyklik uniformity a celé říše zničí kvůli jedinému slovu. Varovali by, že je posedlá fixní ideou, že její vlastní slovo je Slovem Božím. Když tak smýčí celým světem, dojde až do odlehlé a poněkud barbarské oblasti na hranicích Ruska, kde najednou přestane, široce se usměje a lidem řekne, že mohou mít jak jen chtějí podivné hereze. Podle standardů podivnosti, jaké lze očekávat u instituce z tak dlouhou zkušeností jakou má římská církev, mohou být podivné hereze skutečně mimořádně prazvláštní. Pro církve nejsou nic nového a divného hereze, které zahrnují lidské oběti, nebo uctívání démonů, nebo praktikování zvráceností. Mohli bychom tedy docela předpokládat, že církev říká těmto šťastným Slovanům dobromyslně: „I jen se klaňte Bafometo a Belzebubovi, odříkávejte modlitbu Páně pozpátku, dál pijte krev novorozenců, dokonce můžete,“ a zde její hlas škobrtne, než s námahou sebere sílu k velkomyslnému závěru, „ano, když to jinak nepůjde, můžete si nechat narůst vousy“. Mám za to, že potom si musíme představit ještě temnější a hrůznější vize v nichž vidíme heretiky ukrývající se na tajných místech, v černokněžnických jeskyních nebo zapečetěných zahradách černé magie, než jim naroste rouhačský vous. Nikdo nevysvětlí, proč by zrovna tihle konkrétní Východoevropané měli dostávat takové laskavosti, nebo proč by mělo velké množství dlouhých chlupů na bradě být stíháno tolikerou nepřízní. Pravděpodobně je to problém o němž tato intolerantní duchovní tyranie nesnese žádné otázky.
Uvědomuje si čtenář, jaké zoufalství se snáší na nešťastného katolického novináře v takových chvílích a jak asi divokou modlitbu může vyslat o přímluvu sv. Františka Saleského? Co na to má říct, a z kterého konce té věty má začít? K čemu bude dobré, když začne namáhavě vysvětlovat, že ženatý klérus je věcí církevní disciplíny a ne nauky a že to lze místně dovolit, aniž by šlo o herezi, když celou dobu někdo myslí, že vous je stejně důležitý jako manželka a důležitější než falešné náboženství. Jaký má smysl vysvětlovat mu zvláštní historické okolnosti, které vedly k zachování určitých místních zvyků v Kyjevě nebo Varšavě, když ten člověk může každou chvíli utrpět smrtící šok, pokud potká vousatého františkána procházejícího Wimbledonem nebo po Walham Green? Chceme se tu dostat k mysli člověka, který o nás smýšlí tak absurdně, že o nás nejdřív předpokládá, že máme z herezí hrůzu, potom, že pro ně máme slabost a nakonec, že máme ještě větší hrůzu z vousů. Čemu připisuje všechny ty nesouvislé nesmysly a bezvýznamné řeči, které s námi spojuje? Dokud tohle nerozluštíme, daleko se nedostaneme.
Domněnka, že zkrátka církev považuje celou za nesmysl příliš neodpovídá způsobu, jakým o ní mluví v dalších ohledech. Říká například, že vždy odporovala takovým a takovým změnám, což možná schvaluje. Píše, že lze počítat s tím, že bude podporovat ty či ony principy, což se mu asi nelíbí. Uvádí, že má zakázáno přijmout tuhle nauku a že je odhodlána bránit tamto. Nedokážu si ale představit, co se může domnívat, že je principem, podle kterého církev přijímá nebo zavrhuje nauky. Čím víc se hádankou zabýváme, tím víc myslím cítíme, že je na ní něco jedinečného a dokonce nahánějícího strach. Připomíná to starou bajku o pěti slepcích, kteří se snažili prozkoumat slona. Je to bajka vykládaná obvykle jako jistá fraška, ale já si dokážu docela představit, že by ji Maeterlinck nebo nějaký jiný moderní mystik vykládat tak, že by posluchačům naskakovala samým tajemnem husí kůže. Je to současně tak do očí bijící i neviditelné, tak veřejné i neuchopitelní, tak všeobecné a tak tajné. Napovídají o tom tolik, a řeknou tak málo. Vidí toho tolik a tak málo. Je tu jakýsi kolosální rozpor, který si lze představit jen mezi různými dimenzemi nebo různými úrovněmi myšlení, v koexistenci tak důvěrně známých faktů a tak naprosto neznámých pravd. Věru, znám jediné spojení slov, které kdy přesně vystihlo tak obrovský lidský a historický paradox a i ta slova jsou důvěrná známá a nedostupná. „Světlo ve tmě svítí, a tma je nepojala.“
Potíž zčásti spočívá v podivném způsobu, jímž jsou mnozí lidé touto věcí současně velmi zaujati a zároveň plní předsudků. Je divné, sledovat tolik neznalosti s tak malou lhostejností. Strašně rádi o tom mluví ale slova o tom nechtějí slyšet. Zdá se, že obzvláště nesnáší, když se na to mají ptát. Když kupříkladu píše někdo do Truth a žije vprostřed vzdělaného Londýna a je mu trochu divné, že Řím dělá jakési výjimky pro unianty a je možná obzvlášť zmatený z výjimky z kněžského celibátu (vynechám jeho temné a nedostupné rozvažování ohledně bobrů), copak by ho nemohlo napadnout, že by se mohl sebrat a jít se zeptat nějakého katolického kněze, pro mě za mně, třeba i katolického laika, aby se dobral nějaké hrubé představy o tom jakou poměrnou důležitost v našem systému má celibát a hereze a vousy na tváři? Copak by nezískal letmý pohled na obvyklý řád či hierarchii těchto idejí , který by mu zabránil napsat šokující slovo „a“ i ohromující slovo „dokonce“? Chovám ale podezření, že i toto přehlédnutí, jakkoliv je negativní, má v sobě něco hlubšího, než pouhou nedbalost. Zdá se mi,že v onom kontroverzním přístupu je víc, než by se zdálo, je to snaha klást rétorické otázky a nepokládat skutečné dotazy, přání povykovat a neposlouchat. Je docela možné, že se to pojí s mystičtějšími aspekty celé otázky, o kterých tu určitě nebudu spekulovat, protože připouštím, že je to jeden z nejsložitějších problémů pro zkušené theology. Jsou to ony otázky o vůli věřit a působení milosti a také fakt, že je potřebí něčeho víc než rozumu, co by nás přivedlo k nejrozumnější ze všech filosofií.
Myslím, ale že vedle všech těchto tajemství, je tu ještě jeden lidský a historický důvod. To co působí opomíjení katolické filosofie je právě to, co ji činí skutečně nepominutelnou. Jde o to, že byla na umření a měla zemřít a nyní poněkud neuvěřitelně ožila. Běžnému člověku moc nesejde na tom, jestli ví do podrobností, jak přesně římští věštci věštili z vnitřností zvířat nebo z letu ptáků po obloze, protože si je jist, že svět se nevrátí k římskému náboženství. Svět si onehdy byl téměř stejně jist, že se nevrátí k tomuto druhému římskému náboženství. Člověk by se obzvlášť nestyděl, že by poskládal ve špatném pořadí kovy v imaginární alchymistické formuli v historickém románu, protože je přesvědčen, že alchymista se může vrátit právě jen v románu a ne v historii. Byly časy, kdy se cítil stejně jistý pokud šlo o opaty. Ten čas je již pryč. Jak jsem řekl, ono pouhé sebevědomé opovržení už vystřídala poněkud neklidná zvědavost. Jenže myšlenkové návyky se překrývají a mrtvá setrvačnost starého přehlížení faktů běží současně s novým pohybem úzkosti z možností. Nebyli by tak nevědomí, kdyby se nerozhodli, že je křesťanství mrtvé. Nebyli by jím tak rozčileni, kdyby nezjistili, že je naživu. Ignorance se totiž množí stejně jako znalosti a tito nově probuzení kritici zdědili čtyři staletí hromaděné úroky nevědomosti, která se stala lhostejností. Nyní už nejsou lhostejní, ale pořád jsou ignoranti. Byli zprudka probuzeni v hloubi noci a to co vidí nemohou ani popřít ani pochopit. Vidí totiž mrtvého chodit a záře této živoucí smrti ničí nebo srovnává se zemí všechny předchozí detaily života. Všechny pohádky jimž věřili a všechna fakta, která zapomněli jsou spolem pohlceny v zázraku, kterému nemohou uvěřit a na který nemohou zapomenout.

Proč jsem katolík

Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor), byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“. S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“. Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží) můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.
Stanovisko o svém nejsilnějším přesvědčení zahajuji možná poněkud provokativně, ale při vší úctě musím říct, že s provokacemi začali protestanté. Když zní slova o vládě protestantismu stejnými tóny jako ta o vládě Británie nad všemi oceány, pak je přípustné odseknout, že taková sůl se nachází v největší koncentraci ve stojatosti Mrtvého moře. Ještě přípustnější je ale odtušit, že protestantismus si nárokuje to, co nyní žádné náboženství nárokovat nemůže. V poklidu se tvrdí ,že se k němu hlásí miliony agnostiků, atheistů, pohanů, nezávislých mystiků, psychických badatelů, theistů, theosofů, stoupenců východních kultů a veselých kumpánů, kteří žijí jako smrtelní tvorové. Předstírat, že ti všichni jsou protestanté znamená citelně snižovat prestiž a význam protestantismu. Znamená to dělat z něj pouhé negativum, a sůl není negativum.
Když poměřujeme současný problém náboženské volby tímto textem a testem, čelíme v první řadě dilematu ohledně tradičního náboženství našich otců. Zde zmíněný protestantismus je buď positivní nebo negativní záležitost. Jestliže má být pozitivní, pak je nade vší pochybnost mrtvý. Byl-li skutečně souborem zvláštních duchovních přesvědčení, pak už nikoho nepřesvědčí. Autentického protestantského vyznání se dnes už téměř nikdo nedrží, nejméně ze všech pak protestanti. Ztratili v ně víru tak naprosto, že většinou zapomněli jaká vlastně byla. Pokud bychom se téměř kteréhokoliv moderního člověka zeptali, zda svou duši spasíme výlučně skrze naši teologii, nebo zda nám konání dobra (například pro chudé) pomůže na cestě k Bohu, pak bez váhání odpoví, že dobré skutky jsou pravděpodobně Bohu milejší než theologie. Asi by ho docela překvapilo, když by se dozvěděl, že po tři staletí, víra ve víru samotnou byla odznakem protestanta a víra v dobré skutky byla poněkud ostudným znamením vykřičeného papežence. Běžný Angličan (abychom ještě jednou připomněli našeho starého přítele) by teď už nepochyboval o podstatě dlouhého sporu mezi katolíky a kalvinisty. A to byl ten nejdůležitější a intelektuální spor mezi katolicismem a protestantismem. Pokud vůbec věří v Boha, ale i kdyby nevěřil, jistě dá přednost Bohu, který stvořil všechny lidi k radosti, touží je všechny spasit před Bohem, který část z nich stvořil k tomu, aby se zapletli do nedobrovolného hříchu a věčného utrpení. Ale to byl předmět sporu, a byli to katolíci, kteří zastávali první názor, a protestanti druhý. Moderní člověk nejen nesdílí, ale ani nechápe nepřirozený odpor protestantů ke všemu umění a veškeré kráse ve vztahu k náboženství. Jenže právě to byl skutečný protest protestantů a až do prostředka viktoriánské doby byly protestanské matrony zděšeny i jen z bílého taláru, nemluvě o barevném mešním rouchu. V prakticky všech bodech obžaloby vznášené reformací proti Římu byl od té doby Řím zproštěn obvinění porotou celého světa.
Je holá pravda, že v římské církvi těsně před reformací můžeme najít skutečné chyby a zla, které vyvolávaly vzpory. Co ale najít nemůžeme je jedno z těch reálných zel, které napravovala reformace. Byl to například hanebný zlořád, když někdy zkaženost kláštera dovolovala, aby si bohatý šlechtic hrál na patrona či do konce na opata, nebo ubíral z výtěžků, jež měly patřit bratrstvu chudoby a lásky. Všechno co reformace dokázala s tím udělat bylo, že témuž bohatému šlechtici dovolila, aby pobral všechny výnosy, zabral celý dům a udělal z něj palác nebo vepřín a zcela vymazal jakoukoliv legendu o chudém bratrstvu. To nejhorší ze zesvětštělého katolicismu změnil protestantismus k horšímu. To nejlepší ale nějak éru zkaženosti přežilo, ba přežilo to i éru reformy. Žije to dosud ve všech katolických zemích, nejen v barvách, poetice a popularitě náboženství, ale i nejhlubších lekcích praktické psychologie. Všechny ty věci jsou po soudu čtyř století, tak důkladně ospravedlněny, že je všechny a každou napodobují i ti, kdo je odsuzovali. Jenže je to často karikatura. Psychoanalýza je zpověď bez záruk zpovědnice. Komunismus je františkánské hnutí bez umírňující rovnováhy církve. Protestantské sekty nejdříve tři staletí skučely tři staletí o papežské teatrálnosti a pouhém ohromování smyslů a nyní „osvěžují“ své bohoslužby superteatrálními filmy a paprsky růžového světla dopadajícími na hlavu duchovního. Když máme nějaký paprsek světla, kterým můžeme mávat, neměli bychom jím mávat na duchovního.
Dále může být protestantismus negativní. Jinak řečeno, může to být nový a zcela jiný seznam obvinění proti Římu, ale pouze v kontinuitě, protože obviněným je stále Řím. A tak tomu všeobecně je a to asi měl i na mysli Daily Express ve skutečnosti na mysli, když napsal, že naše země a její obyvatelé jsou protestantismem nasáklí jako solí. Jinými slovy, legenda o tom, že Řím se mýlí a je špatný v každém případě stále žije, i když všechny rysy příšery jsou v karikatuře jiné. I to je při aplikaci na současnou Anglii přehnané, ale pořád je na to něco pravdy. Jenomže ta pravda, když ji správně pochopíme, může být pro skutečného a upřímného protestanta sotva uspokojivá. Protože, konec konců, co je to za tradici, která povídá něco jiného každý den, nebo každé desetiletí a je spokojená dotud, dokud všechny ty rozporné povídačky míří na jednoho člověka a jednu instituci? Jakoupak posvátnou věc jsme to zdědili po předcích, že máme dál cosi nenávidě, kdyý a můžeme být konsistentní jen v té nenávisti a jsme vrtošiví a pomýlení ve všem ostatním, včetně našich důvodů k nenávisti? Máme se opravdu vážně zamyslet, abychom dali dohromady novou sadu příběhů proti velké skupině našich spolukřesťanů? Je tohle protestantismus? A opravu stojí za srovnávání s vlastenectvím nebo s mořem?
Tak či onak, taková byla situace před níž jsem se ocitl, když jsem o těchto věcech začal přemýšlet coby dítě z čistě protestantskými předky, a v běžném slova smyslu, člen protestantské domácnosti. Faktem je, že moje rodina, tím že se dala k liberálům, přestala být protestantská. Byl jsem vychován jako universalista a unitarián, vzdělávaný u nohou obdivuhodného člověka, Stopforda Brookeho. Nebyl to protestantismus, leda jen ve velmi negativním smyslu. A často i v tom smyslu přímý opak protestantismu. Universalista například nevěří v peklo a on se vším důrazem říkal, že nebe je šťastný stav mysli — „nálada“. Měl ale tolik rozumu, aby věděl, že většina lidí nežije a neumírá v tak šťastném stavu mysli, aby jim sám o sobě zajistil nebe. Pokud jsou nebesa náladou, tak to jistě není nálada universální a pěkná řádka lidí prochází tímto světem s věru pekelnou náladou. Kdyby tihle všichni měli mít nebe čistě jen na základě štěstí, pak se zdálo zřejmé, že by se jim nejdřív muselo něco přihodit. Universalista proto věřil ve vývoj po smrti, který byl současně trestem a osvícením. Jinými slovy věřil v očistec, i když ne v peklo. Ať měl pravdu nebo ne, zjevně a přímo protiřečil protestantismu, který věřil v peklo, ale v očistec ne. Během své celé historie vedl protestantismus neúnavnou válku právě proti myšlence očistce a vývoje po smrti. V úplně katolické pohledu jsme posléze shledal mnohem hlubší pravdy o všech třech ideách. Byly to pravdy o vůli a stvoření a nejvznešenější Boží lásce ke svobodě. Ale už na začátku, když jsem ještě o katolicisimu neuvažoval, mi nebylo jasné, proč bych se měl vůbec zabývat protestantismem, který vždy říkal pravý opak toho, co se dnes čekalo od liberála.
Jednoduše řečeno jsem zjistil, že nešlo už o to, zda se držet protestantské víry. Šlo už jen o to, zda se budu držet protestantské hádky. K mému naprostému zděšení jsem zjistil, že velmi mnoho mých liberálních přátel horlivě pokračovalo v protestantské hádce, i když už se nedrželi protestantské víry. Nemám právo je soudit, ale musím přitnat, že mi to připadalo jako poměrně ošklivé provinění proti cti. Přišlo mi jak poněkud chabé chování reagovat na zjištění, že jsem někoho kvůli něčemu pomlouval tím, že se odmítnu omluvit a začnu vymýšlet nějakou příhodnější povídačku proti němu, abych mohl dál pokračovat v duchu pomluv. Rozhodl jsem se alespoň pouvažovat o původní pomlouvané instituci na základě jejích vlastních kvalit. První a nejočividnější otázka zněla: Proč jsou vůči ní liberálové tak neliberální? Jaký měla smysl ta věčná a nedůsledná hádka? Odpovědi jsem hledal dlouho a teď by trvalo příliš dlouho je zaznamenat. Dospěl jsem ale aspoň k jedné logické odpovědi, kterou nyní potvrzuje každý životní fakt, že totiž je ta věc nenáviděna, jako nic jiného na světě, prostě proto, že přesně ve smyslu lidového rčení, jiná taková na celém světě není.
Mám tu sotva místo poukázat na tuto jednu věc mezi tisíci, jež potvrzují tento fakt, a potvrzují jedna druhou. Troufal bych si vybrat náhodně libovolné téma, od pyrotechniky po vepřové, a dokázat na něm pravdu jediné pravé filosofie, tak realistická je totiž věta, že všechny cesty vedou do Říma. Z těch všech jsem vybral jen jeden fakt, totiž že tato věc je ze století do století, z jednoho věku do druhého stíhána nerozumnou nenávistí, která stále mění své důvody. O téměř všech mrtvých herezích lze říci, že jsou nejen mrtvé, ale i zatracené, což znamená, že jsou nebo budou odsouzeny zdravým rozumem, dokonce i mimo církev, jakmile pomine jejich mánie nebo nálada. Nikdo dnes nechce oživovat božské právo králů, jímž se první anglikáni oháněli proti papeži. Nikdo dnes nechce oživovat kalvinismus s nímž se první puritáni oháněli vůči králi. Nikoho dnes nemrzí, že se obrazoborcům v Itálii nepovedlo rozmlátit všechny sochy. Nikdo dnes nelituje, že se jansenistům nepodařilo zničit všechna francouzská dramata. Nikdo, kdo má ponětí o albigenských nelituje, že se jim nepovedlo obrátit svět k pesimismu a zvrácenosti. Nikdo, kdo skutečně rozumí logice Lollardů (což byli mnohem sympatičtější lidé) si nemůže přát, aby se jim povedlo odebrat všechna politická práva a privilegia všem, kdo nejsou ve stavu milosti. „Panství založené na milosti“ bylo zbožným ideálem, ale pokud bychom nad ním přemýšleli jako nad plánem, jak nebrat vážně irského policistu, který řídí dopravu na Piccadilly, dokud nezjistíme, zda se v poslední době zpovídal u svého irského kněze, pak postrádá reálnosti. V devíti případech z deseti stojí církev zkrátka na straně rozumu a sociální rovnováhy proti heretikům, kteří jsou někdy velmi podobní šílencům. Přesto byl v každé jednotlivé chvíli byl tlak tehdy převažujícího omylu velmi silný, byly to přehnané omyly celých generací, jako byla síla manchesterské školy v padesátých letech (devatenáctého století) nebo fabiánský socialismus mého mládí. Pohled na skutečné historické případy nám obvykle ukáže, že se duch vedl na scestí a katolíci mířili aspoň přibližně správným směrem. Je to mysl, která přežívá stovky nálad.
Už jsem řekl, že tohle je jen jeden rys celé věci, ale zapůsobil na mně jako první a vedl mě k dalším. Když kladivo udeří správný hřebík na hlavičku stokrát, přijde chvíle, kdy nás napadne, že to nebyla tak docela náhoda. Tyto historické důkazy by ale byly k ničemu bez důkazů lidských a osobních, které vyžadují docela jinou formu popisu. Stačí říct, že ti kdo katolickou praxi znají, zjišťují, že je nejen správná, ale že je správná, když je špatně všechno ostatní činí zpovědnici pravým trůnem upřímnosti, zatímco svět venku o ní tlachá spiklenecké nesmysly. Zastává se pokory, když všichni velebí pýchu. Zabývá se cituplnou péči, když svět mluví o brutálním utilitarismu. Je viněna z dogmatické hrubosti, když celý svět, jako nyní, hlučí a rozvolňuje se ve vulgárním sentimentalismu. Tam, kde se setkávají cesty není pochyb o sbíhání. O tom jak správně projít bludiště v Hampton Courtu může mít člověk spoustu nápadů, které budou většinou upřímné a často správné. Ale o tom, že stojí v jeho středu nepřemýšlí, to ví.

Obvyklý článek

Šéfredaktor jednoho večerníku otiskl nedávno článek, který s jistou omluvou označil za „neobvyklý“. Bedlivě si dával pozor, aby vyslovil jakékoliv mínění o hrozných a nebezpečných názorech, s nimiž „neobvyklý článek“ přicházel. Je zbytečné mluvit o tom, že jsem si nepřečetl ani prvních pět řádků nezvyklého článku a bylo mi jasné, že půjde o uspokojivý exemplář obvyklého článku. Byla to dokonce pečlivá a přesná kopie běžného článku, jakýsi příkladný exemplář, jako by něco mohlo být až neobyčejně běžné. Takový článek jsem samozřejmě už četl, dokonce se mi zdá, že tisíckrát a tisíckrát a tisíckrát, a vždy mi připadal tentýž, ale nikdy předtím se mi nezdál tak zcela stejný.
Současný svět je některými věcmi velmi unaven. Ně vždy ví čím, protože na nich lpí velké i když vybledlé nálepky, jež je označují za Nové hnutí, či Poslední objev. Lidé jsou kupříkladu socialistickým státem už nyní tak unaveni, jako by v něm žili tisíce let. V některých případe ale i nuda zbystří. Je nyní těsně pod povrchem a může se náhle probudit v podobě sebevraždy, vraždy nebo roztrhání novin zuby. A právě to platí o onom dobře známém výrobku, Obvyklém článku. Nejen že je běžný, ale on je nesnesitelně, neúnosně a nestravitelně tuctový. Je náležitě nadepsán „Ženská výzva církvím“. A dovolte mi prosím říci, že i když jsem mírné a těžkopádné povahy a nikdy jsem jsem nebyl obviněn z takových ženských předností jako je hysterie, tak pokud bych měl tenhle článek číst ještě třikrát, začnu řvát. Můj řev by nesl titulek „Mužská výzva novinám“.
Nářky té ženy zopakuji poněkud zběžně, protože čtenáři je již znají zpaměti. Kristovo poselství bylo zcela „prosté“: lékem na vše je Láska, ale jelikož byl pro ta slova zabit (a moc nevím proč) byly mu postaveny obrovské chrámy a hrozní lidé zvaní kněží, dali světu jenom „kameny, amulety, formulky a šibolety“. A také se „mezi sebou neustále hádali o umístění knoflíků a poklekání“. Nic z toho nedává žádnou útěchu nešťastnému křesťanovi, který si očividně přeje jen to, aby byl utěšován připomínkou, že má povinnosti vůči svým bližním. „Kolik lidí ve svých posledních chvílích najde útěchu v pomyšlení na Devětatřicet článků, predestinaci, transubstanciaci, nauku o věčném trestu a víře, že se Kristus vrátí Sedmého dne? “ Je to prazvláštní katalog a zejména poslední položku shledávám velmi tajemnou. Můžu k tomu říct jen to, že pokud byl Kristus dárcem původního a skutečně utěšujícího poselství o lásce, pak bych řekl, že bylo důležité pokud se vrátil Sedmého dne. U dalších položek onoho zvláštního seznamu bych asi musel rozlišovat. Určitě jsme nikdy nenašel nějakou hlubokou a procítěnou útěchu v pomyšlení na Devětatřicet článků. A nikdy jsem o nikom takovém neslyšel. Pokud jde o predestinaci jsou na ni obecně vzato dva názory, kalvínsky a katolický a pro můj klid by znamenalo velice neobyčejný rozdíl, kdybych zastával první a ne druhý. Je to rozdíl mezi vírou, že Bůh ví, fakticky, že jsem se rozhodl jít k čertu a vírou, že mě Bůh k čertu poslal, aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit. O transubstanciaci je nyní méně snadné mluvit, ale nejběžnějším laikům s trochou zdravého rozumu bych jemně naznačil, že by byl velký praktický rozdíl mezi Jehovou pronikajícím vesmírem a Ježíšem Kristem vstupujícím do místnosti.
Nicméně těchto příkladů jsem se dotkl jen váhavě a letmo, protože názorně ukazují na mnohem širší problém těchto nezastavitelných řečí. Spočívá v předpokladu, že morální problém člověka je naprosto jednoduchý, i když každý ví, že není, a v následných znevažujících pokusech ho vyřešit citování dlouhých slov a technických pojmů a řečmi o nesmyslných ceremoniích, které se ale nezatěžují rozvažováním o jejich smyslu. Jinými slovy je to totéž, jako by někdo o lékařské vědě říkal: „Vše co chci je zdraví, co může být jednoduššího než krásný dar zdraví? Proč se nespokojit s věčným užíváním zářivé mladosti a čerstvého požitku ze zdatnosti? Proč studovat suchou a zoufalou anatomii a fysiologii, proč se zabývat tím, kde je jaký neznámý orgán lidského těla? Proč pedanticky rozlišovat mezi tím co je označeno jako jed a co jako protilátka, když je tak prosté těšit se ze zdraví? Proč se zabývat takovými detaily a podrobnosti jako je počet kapek opiové tinktury, nebo dávkováním chloru, když je tak pěkné být zdravý. Pryč s vaším kněžourským aparátem stenoskopů a lékařských teploměrů, s vaší obřadnickou šarádou měření pulsu, vyplazování jazyka, kontroly zubů a vším ostatním! Bůh Aeskulap přišel na zemi jen proto, aby nám řekl, že život je celkem vzato lepší než smrt a tahle myšlenka dá útěchu mnoha osobám umírajícím bez pomoci lékařů.“
Jinými slovy, Obvyklý článek, nyní už asi deset tisíc vydání starý, byl vždycky veteš a nesmysl, i když byl nový. Mezi lékaři mohli být, a byli, pedanti. Mohla se vyskytnou, a vyskytla, theologie, které byla mělká, suchá, nebo nedávala lidem útěchu. Mluvit ale tak, jako by bylo možné pro jakoukoliv vědu pustit se do jakéhokoliv problému bez toho, aby vyvinula svůj technický jazyka a metody, které budou vždy metodické a často podrobně přesné, prostě znamená, že jste blázen a nikdy jste nezabýval žádným skutečným problémem. Zcela stranou od theorie církve, kdyby Kristus zůstal na zemi po nějakou neurčenou dobu a snažil se lidi přimět, aby se navzájem milovali, potřeboval by nějaké testy, nějaké metody a způsoby jak odlišit pravou lásku od falešné, nějaký způsob jak odlišit sklony směřující k zničení lásky a sklony směřující k její obnově. Nemůžete dosáhnout úspěchu, dokonce ani v milování ne, zcela bezmyšlenkovitě. Tohle všechno vypadá tak samozřejmě, že se skoro zdá zbytečné to opakovat, ale je nutné to opakovat, protože se dnes neustále opakuje pravý opak. A to nekonečné omílání se rozprostírá kolem nás jako obrovská pustina.
K povaze Obvyklého článku patří, že se příležitostně dotýká Nového náboženství, ale vždy poněkud krotce a vzdáleně. Naznačuje, že je nějaké lepší a širší víra, ale sotvakdy se dotýká víry, vždy jen její šíře. Nikdy se v něm neozve skutečná novátorská nota. Skutečný novátor totiž musí být součaně zákonodárce. V nepřátelském stylu bychom mohli říct, že z revolucionáře je nakonec vždy tyran. Přátelsky můžeme říct, že reformátor se vždy musí vrátit k myšlence formy. Kdokoliv ale chce skutečně založit náboženství, i kdyby mělo být falešné, musí mít určitou kvalitu odpovědnosti. Musí nést odpovědnost, za to, že řekne, že nějaké věci musí být zapovězeny a nějaké připuštěny, že musí být nějaký plán nebo systém, který je nutno chránit před zkázou. A abychom byli spravedliví, musíme říct, že to, co nějaká nová náboženství připomíná, tuto kvalitu ukazuje a tímto nedostatkem trpí. Křesťanská věda je teoreticky založena na míru a téměř na popření boje. Přesto, ale v radách tohoto vyznání bylo nemálo sváru a vztahy všech nástupců paní Eddy rozhodně nebyly vztahy pokoje. Neříkám to jako výsměšek, ale spíš jako poctu. Myslím, že takový postup dokazoval, že se ti lidé snažili založit opravdové náboženství. Je komplimentem stoupencům křesťanské vědy, když řeknu, že mají i své zkoušky a svá kréda, své klatby a své exkomunikace, své encykliky a své pronásledování herezí. Tento kompliment ale stoupenci křesťanské vědy těžko použijí jako urážku proti křesťanům. Komunismus, dokonce i ve své konečné podobě marxistického materialismu, má jisté kvality svěží a upřímné víry. Přinejmenším jednu z nich, protože vylučoval lidi, pro popírání kréda. Jak komunisté, tak stoupenci křesťanské vědy měli jednu velkou nevýhodu v tom, že proměnili víru ve ve skutečnost. Existuje bolševická vláda a vládne, i když špatně. Existují léčitelé křesťanské vědy, možná existuje i uzdravení křesťanskou vědou, i kdybychom plně nepřipustili, že uzdravení je zdraví. Máme tu aktivně působící církve a ta proto vykazuje všechna dogmata a odlišnosti, z nichž je viněna církev Kristova. Filosofie vyjadřovaná v Obvyklém článku se všem těmto nevýhodám vyhýbá tím, že nikdy ani nevstoupí do reálného světa. Jeho bůh se bojí narodit, jeho písmo se stydí psát, daří se mu zůstávat Novým náboženstvím čistě tím, že vždy přichází až zítra a nikdy ne dnes. Nafukuje se duchovní pýchou, protože nic neprosazuje, jelikož ani nic nevymyslí. Vyzařuje z něj farisejské sebeuspokojení nad tím, že pro jeho krédo nebyly spáchány žádné zločiny a žádné krédo není motivem pro jeho zločiny. Takový kritik je jako chirurg, který nikdy neměl neúspěšnou operaci, protože neoperuje, jako voják, který nikdy nepadne, protože nebojuje. Kdokoliv může věčně mluvit o neexistujícím náboženství, které bude prosto všech zel existence. Kdokoliv může snít o onom zcela lidském a harmonickém křesťanství, jehož Kristus se nikdy nenarodil a nikdy nebyl ukřižován. Je to tak snadné, že v novinách a veřejných diskusích nedělalo posledních dvacet nebo třicet let půl sta lidí nic jiného. Je ale naprosto stejně marné se pokoušet to aplikovat na duchovní ideály nebo na vědeckou teorii či politický program. A já o tom mluvím jen proto, že jsem to právě vyslechl posté a chovám nepatrnou naději, že o tom mluvím naposledy.

Tvrdošíjné pravověří

Byl jsem požádán, abych o sobě vysvětlil cosi, co je zdá se považováno za velmi mimořádné. Problém mi byl přdložen v podobě výstřižku z velmi lichotivého amerického článku, který přesto obsahoval jistý náznak údivu. Nakolik tomu rozumím, je považováno za mimořádné tvrdit, že by měl člověk být obyčejný a spořádaný. Jsem spořádaný člověk v správném smyslu slova, který znamená přijetí řádu, Stvořitele a stvoření, obecného smyslu vděčnosti za stvoření, život a lásky jako trvale dobrých darů, manželství a rytířskosti jako zákonů, které je oprávněně ovládají a všech ostatních normálních tradic naší rasy a náboženství. Je rovněž považováno za poněkud zvláštní, že si stále myslím, že je tráva zelená i poté, co ji nějaký nově objevený slovenský umělec namaloval šedou, že považuji denní světlo za velmi snesitelné navzdory tomu, že je třináct v řadě sedících litevských filosofů proklíná a že v poněkud spornější věci skutečně dávám přednost svatbám před rozvody a dětem před kontrolou porodnosti. Tyto výstřední názory, které sdílím s drtivou většinou lidstva minulého i současného, se zde nebudou pokoušet hájit jednotlivě. A obecnou odpověď dám jen z konkrétního důvodu. Chci aby bylo zcela nepochybně jasné, že moje obrana těchto citů není sentimentální. Bylo by velmi snadné se zde rozplývat, ale já naopak vyzývám čtenáře, aby až si přečte mou odpověď na ní našel i jen stopu slz citlivosti. Zastávám tento názor, ne pro pocity, ale proto, že dává smysl.
Sentimentální jsou naopak skeptici. Víc než polovina „revolty“ a řečí o pokroku a nadřazenosti je prostě malicherný snobismus v podobě zbožňování mládeže a mládí. Někteří lidé z mé generace velmi rádi prohlašují, že jsou na straně mladých a hájí každý detail poslední módy a výstřednosti. Já to nedělám ze stejného důvodu z jakého si nebarvím vlasy a nenosím šněrovačku. Ale i pokud jde o věci méně opovrženíhodné, jsou současné řeči, že pro mládež se musí udělat všechno, že vyrůstající generace je vše na čem záleží, střízlivě nahlíženo ukázkou čistého sentimentu. Je to přiměřeně vzato i ukázka zcela přirozeného sentimentu. Všichni zdraví lidé rádi vidí, že se mladí baví, ale pokud tu zábavu povýšíme na princip, jsme sentimentalisté. Pokud toužíme co největším štěstí pro co nejvíc lidí, je zřejmé, že v každém konkrétním okamžiku bude největší počet zpravidla spíš ve věku mezi pětadvaceti a sedmdesáti lety než mezi sedmnácti a pětadvaceti. Obětovat všechno pro mladé by bylo skoro totéž jako pracovat jen pro bohaté. Byla by tu privilegovaná třída a zbytek by byli buď snobové nebo otroci. Navíc mladí se vždy budou přiměřeně bavit i za nejhorších podmínek, pokud proto skutečně chceme utěšovat svět, je mnohem racionálnější utěšovat staré. Tomuhle říkám postavit se faktům čelem, a nadále věřím ve většinu těchto tradic proto, že jsou to fakta. Mohl bych uvést velkou řadu dalších příkladů, třeba rytířskost. Je to ne romantický, ale realistický pohledn na pohlaví. Je tak realistický, že všechny důvody pro něj nelze vždy uvést v tisku.
Pokud jsou sentimentalisty takzvaní volnomyšlenkáři, pak stoupenci takzvané volné lásky jsou sentimentalisty zcela otevřenými a zřejmými. Takové lidi můžeme ze sentimentalismu vždy usvědčit kvůli jejich sklonu k eufemismům. Věty, které používají jsou vždy změkčené a připravené k použití v novinářských výzvách. O volné lásce mluví, když mají na mysli něco docela jiného, přesněji řečeno mají na mysli svobodu vášni. Ale protože jsou sentimentalisté cítí se povinni culit a rozplývat se nad slovem „láska“. Trvají na tom, aby se mluvilo o kontrole porodnosti a přitom mají na mysli méně porodů a žádnou kontrolu. Mohli bychom je rozbít na atomy, kdybychom v naší řeči byli stejně neslušní, jako oni jsou nemorální ve svých závěrech. A jak je tomu s morálkou, tak je tomu i s náboženstvím. Obecný dojem, že věda zakládá agnosticismus je mystifikace založená na tom, když se mluví místo obyčejné angličtiny latinsky a řecky. Věda (science) je latinské slovo pro vědění,. Agnosticismus znamená řecky neznalost. Není samo o sobě zřejmé, že ignorance je cílem vědění. A je to právě ignorance a ne vědění, co produkuje současnou myšlenku, že volné myšlení oslabuje theismus. Právě skutečný svět, který vidíme na vlastní oči zřetelně odkrývá plán věcí, kde jedna zapadá do druhé. A jen vzdálená a mlhavá legenda předstírá, že se to pokouší vysvětlit automatickým zvýhodněním „silných“. Ve skutečnosti moderní evolucionisté, i ti kteří jsou dosud darwinisty, nepředstírají, že by teorie vysvětlovala všechny variace a adaptace. To dělají ti, kdo neví, kdo pochybují a popírají a je příznačné, že jejich mýtus se jmenuje Chybějící článek. O svém vlastním argumentu vlastně neví vůbec nic, jen to, že se jim někde rozbil. Stojí ale za to zamyslet se nad tím, proč má taková neurčitá legenda takovou moc nad tolika lidmi, potom budu pokračovat ke svým závěrům. Názor jsme nezměnil ani já, ani věru oni. U nich se jen změnila nálada.
To, co označujeme za intelektuální svět se dělí na dvě skupiny lidí: na ty, kdo intelekt uctívají a na ty kdo ho používají. Jsou i výjimky, ale obecně řečeno, nikdy to nejsou titíž lidé. Ti, kdo intelekt používají se mu nikdy neklaní, příliš mnoho o něm ví. Ti, kdo intelekt uctívají, jej nikdy nepoužívají, což můžete poznat z toho, co o něm povídají. Proto vyvstal zmatek kolem intelektu a intelektualismu a nejvyšším projevem onoho zmatení je cosi, čemu se v mnoha zemích říká inteligence a zejména ve Francii intelektuálové. Zakládá se na zvyku tvořit kluby a kroužky lidí bavících se zejména o knihách a obrazech, zejména však o nových knihách a obrazech a také hudbě, pokud je to velmi moderní hudba, nebo co by někteří označili za velice nemuzikální hudbu. První co je třeba o nich zaznamenat je že to, co řekl Carlyle o světě platí obzvlášť o světě intelektuálním, totiž že je plný hlupáků. Věru obzvlášť přitahuje naprosté tupce, jako teplý oheň přitahuje kočky. Navštěvoval jsem takové společnosti často, coby běžný čili normální, blázen a téměř vždy jsem tam našel pár bláznů, kteří byli bláznivější, než bych si kdy představil, že je možné u člověka narozeného ze ženy, byli to lidé, kteří měli sotva tolik mozku, abychom je mohli označit za hlupáky. Uvnitř je ale mohlo hřát, že se nacházejí v tom , co si představovali, že je intelektuální atmosféra, protože se jí klaněli jako neznámému bohu. Mohl bych z toho světa povídat hodně historek. Vzpomínám si na jednoho ctihodného muže s dlouhým vousem, který snad v jednom z těch klubů žil, alespoň tak vypadal. V určitých intervalech zvedal ruce, jako by žádal o klid a své poznámky předeslal slůvkem „Myšlenka“. A pak řekl něco, co vypadalo jako když v salonu najednou promluví kráva. Vzpomínám si, že to jedou jistý tichý a trpělivý muž (zdá se mi, že to byl můj přítel, spisovatel pan Edgar Jepson) už nemohl dál snést a zoufale vykřikl: „Ale, dobrý Bože. Člověče, tomuhle přece nechcete říkat myšlenka?“ Jenže taková zkrátka byla kvalita myšlení podobných myslitelů, zejména volnomyšlenkářů. Z takové sociální situace vyrůstá jedna výjimka z pravidla. I mezi intelektuály najdeme inteligenci. Někdy se stane, že muž se skutečným talentem má slabost pro lichotky, dokonce i pro lichotky od hlupáků. Řekne raději něco, co pošetilci považují za důmyslné, než něco, co jen důmyslní lidé pochopí jako pravdivé. Člověk takového typu byl Oscar Wilde. Když kdesi řekl, že nemorální žena je takový typ ženy, který muže nikdy neunaví, použil větu tak zcela nepodloženou až byla zcela zbytečná. Každý ví, že muže dokáže otrávit celé procesí nemorálních žen, zejména, když on sám je nemorální muž. Byla to „Myšlenka“, neboli něco, co lze se zdviženou rukou pronést k lidem, kteří vůbec myslet nedokáží. V jejich ubohých popletených myslích byla jakási neurčitá vazba mezi důmyslem a cynismem a proto mu nikdy netleskali jako vtipálkovi tak vřele, jako když mluvil cynicky o vtipkování. Když ale řekl: „Cynik je člověk, který zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho,“ vyjádřil (ve výtečné epigramické formě), které má skutečný smysl. Současně by ale znamenalo jeho svržení z trůnu, pokud by mu dokázali porozumět ti, kdo ho pro jeho cynismus na trůn posadili.
A právě v tomto intelektuálním světě, s jeho mnoha blázny, několika chytráky a ještě menším počtem moudrých mužů stále trvá jakýsi kvas módní revolty a negace. Z toho vzniká vše, co se označuje za destruktivní kritiku, i když pravda je taková, že obyčejně je jeden kritik zničen kritikem dalším dlouho před tím, než má šanci zničit cokoliv jiného. Když lidé slavnostně prohlašují, že svět je ve vzpouře proti náboženství nebo soukromému vlastnictví, nebo proti patriotismu či manželství, míní tím, že tento svět se bouří proti nim, nebo spíš, že je v permanentní revoluci proti všemu. Nuže, je pravda, že tento svět má důvody být neustále vzrušený, a to mimo pouhý zmatek a pošetilé bláznění. Důvod je docela důležitý a já bych rád požádal každého kdo chce skutečně myslet a zejména ty, kdo chtějí myslet volně, aby se nad ním chvíli vážně pozastavili. Vychází z toho, že tito lidé se tolik věnují studiu umění. Sklouzává do pouhého žvástání a zoufalství, protože se své nakládání s uměním pokouší přenést na zacházení s morálkou a filosofií. Tím se dopouštějí hrubé chyby v uvažování. Ovšem, jak už jsem vysvětlil, intelektuálové na tom s intelektem nejsou nijak dobře.
Umění existují, měli bychom říci v prvotním a původním stylu, aby ukazovala slávu Boží, čili přeloženo do pojmů naší psychologie, aby probudila a udržela naživu v člověku schopnost žasnout. Jakékoliv umělecké dílo dosáhne úspěchu, když o jakémkoliv námětu, stromu či lidské postavě řekneme: „Tohle jsem viděl už tisíckrát, ale něco takového jsme neviděl ještě nikdy.“ Pro tento účel jsou určité variace dějiště přirozené, ba nutné. Umělci mění, co považují za svůj útok, protože do jisté míry patří k jejich práci, aby jejich výpady vypadaly jako překvapivý útok. Mají na věci vrhat nové světlo, proto nemůže překvapovat, že je to někdy neviditelný ultrafialový paprsek,nebo jindy nějaký jiný, který vypadá jako černý paprsek smrti a šílenství. Něco docela jiného ale je, pokud umělec svůj výstřední experiment rozšíří z umění do reálného světa. To by se podobal roztržitému vědci, který začne svým dlátem dlabat ne do busty ale lysé hlavy svého váženého modelu. Tihle anarchičtí umělci poněkud trpí nepřítomností mysli.
Pro jednoduchost si vezměme praktický případů. Mnoho moderních lidí se nechá slyšet s posměchem nad „bonboniérovým uměním“, čímž myslí umění mdlé a nevzhledné. A je snadné si představit druh obrázku, ze kterého se každému udělá zle. Jen pro účely naší debaty budu předpokládat, že se smutně díváme na obal bonboniéry (ani snad nemusím říkat, že je prázdná) na níž vidíme v poněkud sinalých barvách vymalovanou mladou ženu se zlatými kadeřemi hledící z balkonu a v rukou svírající růži zvýrazněnou příhodným paprskem měsíčního svitu. Dle vkusu či znechucení kritika lze přidat jakýkoliv podobný motiv. Může křečovitě svírat dopis nebo mít nápadně navlečený snubní prsten, či mdle mávat na rozloučenou gentlemanovi v gondole v dáli nebo dělat cokoliv jiného co by mě napadlo vymyslet s cílem způsobit bolest vnímavému kritikovi. Soucítím s kritikovými dojmy, ale myslím, že jeho myšlenky se ubírají zcela špatným směrem.
Nuže co máme na mysli, když říkáme, že tohle je hloupý obrázek, vyčpělé tma, něco těžko snesitelného i když jsme se posílili čokoládou, abychom to vydrželi? Chceme tím, říct, že i dobrého může být příliš, ať je to příliš mnoho bonboniér nebo příliš mnoho čokolády. Chceme říct, že to není obrázek, ale obraz obrazu. V konečném důsledku je to obraz nespočtu obrazů, nikoliv skutečný obraz růže nebo dívky či měsíčního paprsku. Jinými slovy řečeno umělci se navzájem napodobovali v přímé linii zpět až k prvním sentimentálním obrazům romantického hnutí.
Jenže růže nekopírují jedna druhou, měsíční paprsky nenapodobují jeden druhý. A i když se ženy navzájem mohou napodobovat navenek, je to kopírování jen vnějších věcí, ne existence, její ženství nebylo okopírováno z žádné jiné ženy. Posuzovány ve své pravé podobě, jsou růže, měsíc i žena prostě samy sebou. Předpokládejme, že ta scéna je skutečná a není na ní nic obzvlášť imitovaného. Květina je stejně nesporně čerstvá, jako je ta žena nesporně mladá. Růže je skutečný předmět, který by voněl stejně, ať by se jmenoval jakkoliv nebo nijak. Děvče je konkrétní osoba, a její osobnost je pro svět něco zcela nového a její zážitky jsou zcela nové pro ni samu. Pokud by se sama rozhodla takto stát na onom balkoně a držet přitom onen botanický vzorek (což se jeví nepravděpodobné) nemáme právo pochybovat, že k tomu měla své důvody. Zkrátka, když vnímáme věci jako skutečnost, nemáme žádný důvod je odmítat jakou pouhé opakování. Když myslíme na věci kopírované mechanicky a pro peníze, jako součásti monotónního a zištného zdobení, přirozeně cítíme, že květina je ve zvláštním smyslu umělá a že měsíční svit je jen smyšlený. Máme sklony vítat i divoké variace ozdobného stylu a obdivovat nové umělce, kteří nakreslí růži černou, abychom nezapomněli, že je temně rudá, měsíční svit vymalují zeleně, abychom si uvědomili, že je jemnější než bílý. Měsíc je ale měsíc a růže zůstává růží a my nečekáme, že se skutečné věci změní. Nemáme ani důvod očekávat, že by se měla měnit pravidla kolem nich. Stejně tak není důvod, pokud jde o tuto otázku, aby žena měnila svůj postoj ke kráse růže nebo k závazkům plynoucím ze snubního prstenu. Těchto věci posuzovaných jako skutečné věci se nijak nedotýkají proměny uměleckého útoku na smyšlené věci. Měsíc bude dál ovlivňovat příliv, bez ohledu na to, zda ho budeme malovat modrý, zelený nebo růžový s fialovými skvrnami. A člověk, který si myslí, že umělecké revoluce musí vždy působit na mravy se podobá člověku, který by říkal: „Mě už tak nudí bonboniéry pomalované růžovými růžemi, že odmítám věřit, že by růže dobře rostly v jílovité půdě.“
Krátce řečeno, to co kritici považují za romanismus je ve skutečnosti jedinou formou realismu. Je to rovněž jediná forma racionalismu. Čím víc člověk používá svůj rozum na skutečné věci, tím víc poznává, že se příliš nemění, i když jejich zpodobení jsou velmi odlišná. A jen zpodobení se opakují. Pocity jsou vždy upřímné a jednotlivci vždy individuální. Pokud skutečné děvče prožívá skutečnou romanci, zakouší cosi starého, ne ale vyčpělého. Když něco uštípne z růžového keře, drží v ruce velmi starý symbol, ale velmi mladou růži. A záleží právě na tom, nakolik si člověk dokáže vyčistit hlavu, aby viděl věci skutečně takové, jaké jsou, aby je viděl tak trvale důležité, jaké ve skutečnosti jsou. Přesně v té míře, do jaké mu hlavu pletou současné módy a okamžité estetické styly, nebude na nich vidět nic jiného, než že jsou to, že připomínají obrázek z bonboniéry a ne obrázek z postfuturistické galerie. Přesně do té míry, nakolik přemýšlí o skutečných lidech, pochopí že jsou romantičtí. Přesně v té míře v níž přemýšlí jen i obrazech, básních a dekorativních stylech bude jejich romantiku považovat za falešnou nebo staromódní. Vidí lidi, jen jak napodobují obrazy, kdežto skuteční lidí nic nenapodobují. Jsou jen sami sebou a budou takoví vždy. Růže zůstanou zářivé a tajemné bez ohledu na to kolik růžových poupat se rozstříkne po levných tapetách. Zářivé a tajemné bude i nadále zamilovat se, bez ohledu na tisícerým používáním ošoupané valentýnské říkačky a přání z pohlednic. Vidět tato fakta znamená žít ve světě faktů. Uvažovat neustálele o banalitě špatných tapet a valetnýnek znamená žít ve světě fikcí.
Nuže, hlavní a celá pravda o této skeptické vzpouře je, že se zrodila ve fiktivním světě. Přišly s ní intelektuální kruhy, kde se neustále mluví o románech, hrách a obrazech, místo aby se mluvilo o lidech. Prosazovali „reálný život“ na jeviště, ale nikdy ho neviděli na ulici. Tvrdili, že do svých románů vkládají realismus a přitom ho bylo méně a méně v jejich konversacích, když bychom je srovnali s hovory běžných lidí. Tyto nestálé experimenty a posouvání hlediska, jež by bylo zcela přirozené pro umělce usilujícího o konkrétní efekt (a je právě tak přirozené pro fotografa, který běhá kolem, zaostřuje a pořád něco dělá se svou kamerou), je ovšem zcela nepoužitelné pro jakékoliv studium trvalých pravidel a vztahů ve společnosti.
Když si tihle lidé začali hrát s morálkou a metafysikou, vytvořili řadu šílených světů, kde by mohli neškodně tvořit série šílených obrazů. Obrazy mají vždy zachytit určitý aspekt, z určitého úhlu, v určitém světle, někdy ve světle tak prchavém jako je blesk. Když se ale z umělce stane anarchista a začne předvádět společenství a vesmír v záblescích blesku, není výsledkem realismus, ale pouze zlý sen. Jelikož konkrétní umělec z konkrétního důvodu mohl nakreslit rudou růži černou, dospěl pesimista k závěru, že rudá růže lásky a života byla skutečně tak černá, jak se malovala. Protože jeden uměle, z jednoho úhlu zachytil okamžitý dojem, že měsíční svit je zelený, nasadil si filosof slavnostně zelené brýle a prohlásil, že je nyní zcela jasně vědecky prokázáno, že se měsíc musí hemžit červy, protože je udělaný ze zeleného sýra.
Zkrátka, něco může být na starém zvolání o umění pro umělce, pokud by mělo znamenat, že se umělci omezí na médium umění. Ve skutečnosti si vždy zahrávali s médii mravů a náboženství a vnášeli do nich neklid, proměny nálad a jim vlastní pokusné triky. Ale člověk s pevným smyslem pro realitu pozná, jak je to vše naprosto neskutečné. Ať jsou zákony života, lásky a lidských vztahů jakékoliv, je obludně nepravděpodobné, že by se měly měnit s každou v poezii o nic víc, než se změnou módy u kalhot. Je šílené, že by se měly hlavy a srdce měnit pokaždé, když se změní styl klobouků. Jsou to věci reálné jako vysoký příliv nebo jílová půda a ani jednoho ani druhého se nezbavíte tím, že označíte růže a měsíční svit za staromódní a sentimentální. Dovolím si proto říct a věřím bez neoprávněné marnivosti, že zůstávám zakořeněn v jistých vztazích a tradicích, a to ne proto, že bych byl sentimentalista a romantik, ale proto, že jsem realista. A uvědomuji si, že morálka se nemůže měnit podle nálad, stejně jako kubismus nesmí znamenat, že budeme skutečné domy přisekávat do kostek, ani vorticismus, že bychom nechávali skutečné lodi pohltit víry.
Své názory na tyto věci jsem nikdy nezměnil, protože k tomu nebyl důvod. Každý, koho pobízí rozum, a neběhá s davem, si například uvědomí, pokud je myslící osoba, že existují stále tytéž důvody pro účel a tedy osobitost ve věcech. Dnes to má jednodušší v tom, že může neurčitě přiznat, že tu může být nějaký účel, a současně popřít, že by tu měla být nějaká osobitost – to vše za předpokladu, že je velice nemyslící osoba. Je dnes právě tak jisté, jako kdykoliv jindy, že život je Božím darem nesmírně cenným a nesmírně oceňovaným, což může kdokoliv dokázat tím, když přiloží k pesimistově hlavě pistoli. Pouze určitý druh moderních lidí nemá rád, když se jim přistrkují k hlavě jakékoliv problémy a jednoduchá otázka mu bude stejně nelibá, jako pistole. Zdravý rozum očividně říká, a reálný život s tím neméně očividně souhlasí, že romantická láska je pro mladé normální a je pro ni normální, že se rozvíjí v manželství a rodičovství podle odpovídajícího věku. Žádný z nesmyslů, které se napovídají o tom, že to či ono individuální znechucení nebo licence nikdy nezměnily pevnou sociální pravdu pro kohokoliv, kom záleží na tom, zda jsou věci pravdivé, na rozdíl od toho, zda jsou všední a otřepané. Právě člověk, který nedokáže poznat, že i všední pravda zůstává pravdou, je vskutku obětí pouhých slov a slovních asociací. Je to hlupák, který se nechal tak rozčílit papírovými růžemi, že neuvěří, že skutečné růže mají kořeny, ani že mají trny (dokud se o tom nepřesvědčí s náhlým a sprostým výkřikem).
Pravda je taková, že moderní svět prožil mentální zhroucení, mnohem spíš než zhroucení morální. Věci se pořádají podle asociací, kvůli neochotě uspořádat je argumentací. Téměř jakákoliv řeč o tom, co je pokrokové a co zastaralé se stala jen jakýmsi uchichtaným rozrušením nad módami. Ti nejmodernější z moderních zírají na obraz muže milujícího se s dámou v krinolíně s týmž nepřítomným úšklebkem, s nímž vesnický buran zírá na cizince v divném klobouku. Na své otce z jiného věku se dívají přesně tak, jako se ti nejostrovnější lidé dívají na cizince z jiné země. Jsou mentálně neschopní dostat se dál než k výroku, že naše děvčata jsou krátce ostříhaná a nosí krátké sukně, zatímco jejich hloupé prababičky nosily nakroucené kadeře a krinolíny. ¨Zdá se, že to jejich chuť na satiru uspokojuje, je to pokolení prosté, poněkud podobné divochům. Jsou přesně stejní jako koknejští výletníci, kteří se mohou potrhat smíchy nad tím, že francouzský voják nosí červené kalhoty a modrý kabát, zatímco anglický voják se obléká jak se patří do modrých kalhot a červeného kabátu. Nezměnil jsem své myšlení kvůli lidem, kteří takto smýšlí. A proč bych měl?

O logice a tenisu

Když řekneme, že pochybujeme o intelektuálním zdokonalení, které měli přinést protestantismus s racionalismem a moderním světem, vznikne obvykle velký a velice zmatený spor spočívající v popletené terminologii. Nicméně obecně řečeno je rozdíl mezi námi a našimi kritiky následující. Růstem míní zvětšování zmatku, zatímco my míníme myšlením jeho rozplétání. Pro nás je cennější i jen kousek rovného a nezapleteného drátu, než celý les pouhých propletenin. To, že se vede řeč o více tématech, že se používá víc pojmů, nebo že se cituje víc knih a dalších autorit, to vše pro nás nic neznamená, pokud lidé pojmy používají špatně, tématům nerozumí, autorit se dovolávají nahodile a bez užití rozumu a nakonec dospívají k mylným závěrům. Když venkovan řekne: „Mám pět prasat, když jedno zabiju, budu mít čtyři,“ přemýšlím mimořádně jednoduše a nejprostším způsobem, ale uvažuje stejně jasně a správně jako Aristoteles nebo Euklid. Pomysleme ale, že čte nebo zpola přečte noviny nebo populárně naučné knihy. Předpokládejme, že začne jednomu praseti říkat Půda, druhé pojmenuje Kapitál a třetí Export a nakonec dojde k závěru, že čím víc prasat zabije, tím větší bude jeho majetek nebo, že každá prasnice, která vrhne mladé snižuje počet prasat ve světě. Naučil se ekonomické terminologii jen proto, aby se zapletl do ekonomických omylů. Jsou to omyly, do nichž by nikdy neupadl, pokud by se držel božského dogmatu, že prasata jsou prasata. Nuže takové intelektuální vzdělání je nám k ničemu a pouze v tomto smyslu platí, že dáváme přednost nevzdělaným venkovanům před poučenými pedanty. Není tomu tak proto, že bychom považovali nevzdělanost za lepší než poučenost či barbarství za lepší než kulturu. Jen si myslíme, že krátký nezamotaný logický řetězec než řetězec nekonečně dlouhý, pokud je nekonečně zamotaný. Jen dáváme přednost tomu, aby člověk správně spočítal jednoduché sčítání, než aby došel ke špatnému výsledku při dlouhém dělení.
Když se podíváme na celou současnou žurnalistickou kulturu a obecnou diskusi vidíme teď, že lidé neví, jak začít myslet. Nejenže je mají myšlenky ze třetí nebo čtvrté ruky , ale vždy navíc začíná někde ve třech čtvrtinách cesty. Lidé neví, kde se berou jejich vlastní myšlenky. Neví, co z jejich vlastních myšlenek plyne. Přichází na konci každého sporu a netuší, kde začal a oč v něm jde. Stále předpokládají a vycházejí z jistých absolutních tvrzení, která by i jim, pokud by je někdo řádně definoval, přišla ne absolutní, ale absurdní. Myslet tedy znamená zamotat se a pokračovat v myšlením znamená zamotávat se víc a víc. A za tím vším je vždy nějaké porozumění, které je ve skutečnosti nedorozuměním.
Četl jsem kupříkladu článek velkého tenisty, obdivuhdného pana Tildena, který rozvažoval , jak je na tom špatně anglický tenis. „Anglický tenis už nic nemůže zachránit,“ řekl, leda určité zásadní reformy, které pak začal vysvětlovat. Zdá se, že Angličané mají divný a nepřirozený zvyk považovat tenis za hru, tedy něco k pobavení. Tilden připustil, že to patřilo k amatérskému duchu ve všem, co (jak velmi správě poznamenává) spolutvořilo národní charakter. To vše ale stojí v cestě, tomu, co označuje za záchranu anglického tenisu. Má na mysli to, co by jedni označili za jeho zdokonalení a jiní za profesionalizaci. Vybral jsem to náhodně z novin jako velmi typickou ukázku, která obsahuje názory bystré a odvážné osoby na věc, jíž důkladně rozumí. Ale to čemu nerozumí je věc, o níž se domnívá, že ji chápe. Své téma důkladně zná, ale přesto neví o čem mluví, protože neví, co bere za samozřejmé. Neuvědomuje si vztah prostředků a cílů, axiomů a odvození v jeho vlastní filosofii. A nikdo by nebyl víc překvapen, a dokonce oprávněně rozčilen, kdybych mu řekl, že první principy jeho filosofie jsou následující: 1) V přirozenosti věcí existuje určitá absolutní a božská Bytost a její jméno je pan Tenis. 2) Všichni lidé existují ke slávě a dobru tohoto pana Tenise a jsou povinni připodobňovat se jeho dokonalosti a naplňovat jeho vůli, 3)Této vyšší povinnosti jsou povinni své přirozené tužby po radosti ze život, 4) jsou povinni dávat tuto loyalitu na první místo a milovat ji vášnivěji než patriotickou tradici, zachování svého národního typu a národní kultury, o národních ctnostech ani nemluvě. To je vyznání či nauka, které jsou tu rozvinuty, aniž by byly definovány. Jediný způsob jak zachránit tenisovou hru je předejít tomu, aby šlo o hru. Takovým myslitelům nedochází, že ji někteří lidé mají rád proto, že je anglická a baví je proto, že je zábavná. Věc obsahuje jistý abstraktní božský standard, jemuž je povinen každý se blížit, a obětovat tomu jakékoliv potěšení či náklonnost. Když tohle řeknou křesťané o obětech pro Krista, zní to poněkud tvrdě. Když to tenista řekne o obětech, které vyžaduje tenis, zní to ve zmatku současného myšlení a výrazů docela normálně a běžně. A nikdo si nevšimne, že jakémusi novému a bezejmennému bohu se mají dávat lidské oběti.
Za starých dobrých časů viktoriánského racionalismu patřilo k obvyklým zvykům posmívat se sv. Tomáši Akvinskému a středověkým theologům a zejména pořád opakovat otřepaný vtip o člověku, který debatoval, kolik andělů může tančit na špičce jehly. Pohodlní a podnikaví viktoriánci se svými penězi a zbožím mohli docela dobře sami cítit ostřejší konce téže jehly, i když to byl konec opačný. Bylo by dobré pro jejich duše, kdyby se po té jehle podívali, ne ve stohu slámy středověké metafysiky, ale v pěkně uspořádané šicí skříňce svých oblíbených kapesních biblí. Bylo by pro ně lepší, kdyby meditovali ne o tom, kolik se vejde andělů na špičku jehly, ale kolik velbloudů může projít jejím uchem. Je tu ale ještě jedna poznámka k tomuto podivnému vtipu nebo heslu, který je pro naše účely zde významnější. Pokud se středověký mystik kdysi vůbec dohadoval o andělech stojících na jehle, přinejmenším netvrdil, že úkolem andělů je stát na jehle, jako by Bůh stvořil všechny Anděly a Archanděly, Trůny, Síly, Mocnosti a Vlády, jen proto, aby bylo něco čím by se oděla a ozdobila nevzhledná špičky jehly. Jenže právě tak argumentují moderní racionalisté. Středověký mystik by ani neřekl, že jehla je tu od toho, aby na ní stáli andělé. Středověký mystik by byl první, kdo by poukázal na to, že jehly jsou tu od toho, aby dělaly šaty pro lidi. Středověké mystiky totiž jejich ponurým transcendentním způsobem zajímaly skutečné důvody věcí a odlišnost mezi prostředkem a cílem. Chtěli vědět k čemu věci skutečně jsou a jak na sobě závisí jednotlivé myšlenky. A možná by dokonce podotkli to, nač mnoho novinářů zdá se zapomíná, totiž že je paradoxně možné, že tenis byl stvořen pro člověka a ne člověk pro tenis.
Modernisté měli jedinečnou smůlu, když řekli, že od moderního světa nelze očekávat toleranci vůči starým sylogickým metodám scholastiků. Navrhovali vyhodit právě ten středověký nástroj, který moderní svět nejbezprostředněji potřebuje. Bylo by mnohem lepší říct, že oživení gotického stylu v architektuře bylo sentimentální a marné, že prerafaelitské hnutí bylo jen výstřední episodou a že módní používání označení cech pro kdejakou sociální instituci bylo strojené a umělé a že feudalismus mladé Anglie byl velmi odlišný od toho staroanglického. Ale tato metoda přímočaré dedukce, s definicemi, postuláty a skutečnými odpověďmi na otázky je něco, co naše společnost s jejími lichometnickými novinami stále a naléhavě potřebuje, jako otrávený člověk potřebuje protijed. Použil jsem tu jen jeden z příkladů, na který mi padlo oko mezi stovkami ostatních, které proletí kolem každou hodinu. A protože tenis, jako každá jiná hra vyžaduje, aby se hrál stejně tak hlavou, jako i rukou, je myslím velmi žádoucí, aby se o něm příležitostně diskutovalo aspoň tak inteligentně,jak se hraje.