V. Unikající autorita

Atheista a člověk stáli jednoho dne společně na prahu a atheista řekl: „Prší“. Na to člověk odpověděl: „Co prší?“ Ta otázka odstartovala prudkou hádku a trvalé přátelství. Nebudu se zabývat žádným z předmětů sporu, který nepochybně zahrnoval Jupitera, Pluvia, střední rod, pantheismus, Noemovu archu, pršipláště a trpný rod, ale zaznamenám jeden bod v němž se obě osoby došly jakési shody. Šlo o to, že existuje cosi jako atheistický literární styl, že materialismus se může projevovat už je v něčí dikci, i když mluví třeba o hodinách, kočkách nebo čemkoliv docela vzdáleném theologii. Známkou atheistického stylu je, že si instinktivně volí slova naznačující, že věci jsou mrtvé věci, že nemají duši. Nebudou mluvit o vedení války, což znamená vůli k ní, ale řeknou, že „vypukla válka“, jako by všechna děla začala střílet, aniž by se jich člověk dotkl. Podobně ti socialisté, kteří jsou atheisty nenazvou své mezinárodní sympatie sympatiemi, ale solidaritou, jako by francouzští a němečtí chudáci byli fyzicky nalepeni na sebe jako datle v hokynářství. Titíž marxističtí socialisté jsou viněni, že nadměrně proklínají kapitalismus, ale ve skutečnosti mu toho nechávají příliš mnoho projít. Místo toho totiž, aby řekli, že zaměstnavatelé platí nižší mzdy, což by mohlo připisovat zaměstnavatelům nějakou mravní odpovědnost, trvají na řečech o „vzestupu a poklesu“ mezd, jako by nějaké ohromné moře stříbrných šestipenců neustále samo od sebe stoupalo a klesalo jako skutečné moře u Margate. Proto nebudou mluvit o reformě, ale o vývoji, a svou jediný upřímný a mužný slogan o „třídním boji“ pokazí tím, že o něm budou mluvit tak jako nikdo, kdo má všech pět pohromadě nemůže mluvit o válce s předvídáním jejího konce a výsledků stejně, jako někdo počítá, kolik zbývá času do Vánoc, nebo kolik zaplatí na daních. A nakonec (jak uvidíme v souvislosti s naším konkrétním tématem zde) atheistův styl psaní se vyhýbá řečem o o lásce či vášni, což jsou věci živé, a manželství či konkubinát nazývá „vztahy pohlaví“, jako by muž a žena byly nějaké dva dřevěné předměty stojící v určitém úhlu a poměru vůči sobě jako stůl a křeslo.
Nuže, stejné anarchické tajemství, které se vine kolem fráze <i>il pleut</i> (francouzsky prší, pozn. překl. ) lpí i na slově <i>il fait</i>. V angličtině je obvykle zastoupeno v mluvnici trpným rodem a užívají ho zejména eugenici a jim podobní. Sami jsou ve svých prohlášeních právě tak trpní, jako jsou činní ve svých pokusech. Jejich stanoviska vždy začínají od konce a chybí jim, jako bezhlavým zvířatům, podmět. Nikdy neřeknou. „tuhle nohu by měl doktor uříznout“ nebo „tohohle chlapíka by měl policajt zavřít“. Vždycky je to nějaké „takové údy je třeba amputovat“ nebo „takové lidi je třeba zadržet“ Hamlet řekl „Útrobami toho poběhlíka kravce bych nakrmil“. Eugenik by řekl: „Krkavci by, pokud možno, měli být nakrmeni, a útroby toho poběhlíka jsou k disposici pro výživový experiment“. Lady Macbeth řekla: „Dejte mi dýky, a vyvrhu mu střeva“. Eugenici by řekli: „V takových případech je třeba střeva atd.“ Nevyčítejte mi tak odporná srovnání. Pátral jsem v anglické literatuře po nejslušnějších paralelách k eugenickému jazyku.
Beztvarý bůh, který se pohroužen v myšlenky vznáší nad východem se jmenuje „Óm“. Beztvarý bůh, který se začal vznášet nad západem se nazývá „On“. Tady ale musíme poukázat na rozdíl. Neosobní slovo <i>on</i> je francouzské a Francouzi mají právo je používat, protože jsou demokracií. A když Francouz řekne „jeden“ nemyslí sebe, ale normálního občana. Nemyslí jen „jednoho“, ale jednoho a všechny. <i>On n’a que sa parole</i> neznamená <i>Noblesse oblige</i> ani „Jsem vévoda z Bilingsgate a musím držet své slovo“. Znamená to: „Každý jeden člověk má takový smysl pro čest, jako má každý jeden páteř: každý člověk, bohatý nebo chudý, by se měl cítit čestně.“ a tohle je, bez ohledu nakolik je to možné, nejčistší ambice republiky. Když ale eugenik řekne: „Podmínky je třeba změnit“ nebo „Předky je třeba prozkoumat“ nebo cokoliv jiného, zdá se zřejmé, že bez ohledu na to, co jiného tím myslí, nepředpokládají, že by to byl úkol pro demokracii. Nemyslí si, že by jakémukoliv člověku, který není zjevný šílenec mohly být takové zkoušky a změny uspořádání svěřeny tak, jako francouzský demokratický systém takovým lidem svěřuje hlasovací právo, či statek nebo kontrolu nad rodinou. Znamenalo by to, že Jones a Brown, oba obyčejní lidé by se pustili do toho, aby jeden druhému uspořádávali manželství. Takový stav věcí se bude zdát poněkud spletitý a možná dokonce i eugeniky by mohlo napadnout, že pokud jsou Jones a Brown tak dobře uspořádávat manželství jeden druhému, je třeba možné i to, že by mohli zvládnout postarat se i o své vlastní.
Toto dilema v tak jednoduchém případě se stejnou měrou vztahuje i na jakýkoliv široký a obsáhlý systém eugenického hlasování. I když je totiž pravda, že komunita může soudit něčí případ klidněji než člověk sám, tato konkrétní otázka volby manželky je tak plná všech odstínů každého představitelného sporného případu, že je jistě zřejmé, že každá demokracie jednoduše odhlasuje, že něco takového nepatří mezi věci, o nichž se hlasuje, stejně jako by naložili s každým návrhem na policejní zásahy do výběru počasí vhodného pro vycházku, nebo volby jména pro dítě. Nechtěl bych být politikem, který by francouzskému národu předložit k hlasování nějakou eugenickou záležitost. Když odhlédneme od demokracie je sotva zapotřebí uvažovat o dalších starých modelech. Moderní vědci nebudou tvrdit, že by Jiří III. měl, ve svých jasnějších chvilkách, rozhodovat, kdo je šílený, nebo že by aristokracie, která dala světu pakostnici, měla dohlížet na stravování.
Je tedy podle mě jasné, pokud je na téhle věci něco jasné, že si eugenici nemyslí jen tolik, že by si masa prostých lidí měla mezi sebou uspořádávat svá manželství. Zůstává proto otázka, na koho spoléhají a komu důvěřují, když tvrdí, že je třeba udělat to či ono. Co je tou unikající a prchavou autoritou, která mizí, kdykoliv a kdekoliv se na ni chceme soustředit? Kdopak je tím ztraceným podmětem, kteří řídí eugenické věty? Velmi často myslím můžeme říct, že konkrétní eugenik myslí na sebe a na nikoho jiného. Jeden eugenik, pan A. H. Huth měl dokonce tolik smyslu pro humor, že to přiznal. Má za to, že se skalpelem se dá udělat spoustu dobrého, jen kdybychom mu k tomu dali volnou ruku. A možná je to pravda. S nabitým revolverem v rukou se dá udělat hodně dobrého, když ho má v rukou rozvážný znalec lidské přirozenosti. Eugenik si ale musí uvědomit, že s takovou se nikdy nedostaneme za meze dokonalé rovnováhy mezi různých sympatií a antipatií. Tím chci říct, že se od dr. Saleebyho nebo od dr Karla Pearsona budu lišit nejen v naprosté většině jednotlivých případů, ale i naprosté většině případů v nichž jim nezbude než přiznat, že je taková odlišnost přirozená a rozumná. Hlavní obětí těchto slavných doktorů bude jeden ještě slavnější doktor, výtečný i když neoblíbený praktik dr. Fell.
K tomu, abych ukázal, že takové vážné odlišnosti existují použiji jeden případ z návrhu zákona, jehož cílem ochránit rodiny i širokou veřejnost od břemene slabomyslných osob. Nuže, i kdybych dokázal sdílet eugenické pohrdání lidskými právy, i kdybych se s radostí mohl přidat k eugenickému tažení, rozhodně bych nezačínal odstraňováním slabomyslných. Znám právě tolik lidí v tolika společenských třídách jako většina lidí a nedokážu si vybavit, ž bych se někdy setkal s mimořádným a obludných lidským utrpením povstávajícím z přítomnosti tak negativních a nedostatečných lidských typů. Zdá se, že je jich poměrně málo a nepředstavují zvlášť těžké břímě pro rodinné štěstí. Příliš často o nich neslyším a neslyším o tom, že by dělali víc škody než užitku, Těch pár případů, které dobře znám se nejen těší lidské náklonnosti a tomu odpovídajícímu zacházení, ale lze je i omezeně uplatit k jistému užitku. I kdybych byl eugenik osobně bych se nerozhodl ztrácet čas zavíráním slabomyslných. Zavíral bych odhodlané lidi s pevnou vůlí. Znám sotva nějaký případy, kdy by pouhá mentální slabost působila selhání rodiny, znám osm či devět případů, kde z rodiny dělá peklo hrubá a přehnaná síla charakteru. Pokud by bylo možné segregovat umanuté tvrdé hlavy bylo by to k lepšímu pro jejich přátele a rodiny. A je-li něco na dědičnosti, pak by to bylo lepší i pro potomstvo. Egoista jehož mám na mysli je totiž šílený v příhodnějším smyslu než lidé toliko „nedostateční“ a předávání hrůz jeho anarchického a neukojitelného temperamentu je mnohem vážnější odpovědností, než zanechat jen dědictví dětinskosti. Nenechal bych takové tyrany bych zavřít, protože si myslím, že i morální tyranie v několika málo domácnostech je lepší než medicinská hrůzovláda měnící celý stát v blázinec. Nesegregoval bych ho, protože respektuji svobodnou vůli člověka, vstupní dveře jeho domu a jeho právo být souzen jemu rovnými. Pokud ale eugenici nevěří ve svobodnou vůli o nic víc než kalvinisté, pokud vstupní dveře respektují asi tak jako domovní zloději a Habeas Corpus je jim asi tak posvátný jako byl králi Janovi, proč pak nepřinesou <i>oni</i> pokoj a světlo tolika lidským domovům tím, že by z každého z nich odvedli posedlého maniaka? Proč stoupenci zákona o slabomyslnosti nenavštěvují všechny ty velké domy ve městě či na venkově, kde jsou tyhle noční můry běžnou záležitostí? Proč nezaklepou a neodvedou zlého statkáře? Proč nezazvoní a nevezmou s sebou nechvalně známého žíznivého profesionálního boxera? Nevím, a jediný důvod, který mne napadá musí zůstat předmětem spekulací. Když jsem chodil do školy kluci, kteří se vysmívali těm pomalejším nebyli z těch, kdo by se postavili násilníkům.
Ať už je to ale jakkoliv, nesouvisí s mým výkladem. Případ umanutého tvrdohlavého druhu obludnosti tu zmiňuji jen jako jeden ze sta příkladů okamžité různosti jednotlivých názorů. Jakmile se začneme dohadovat, kdo je a kdo není žádoucí k plození potomstva. Kdybychom se s dr. Saleebym vydali na segregační výpravu, rozdělili bychom se už v samotných dveřích. Kdyby s ním šlo tisíc lékařů, každý z nich by se vydal vlastní cestou. Každý, kdo zná tolik laskavých a schopných lékařů jako já ví, že ti nejschopnější a nejpříčetnější mají sklony šlechtit si nějaké malé hobby, nějaký svůj vlastní půlobjev, třeba že pomeranče dětem škodí, nebo že stromy v zahradách jsou nebezpečné, nebo kolik lidí by mělo nosit brýle. Chtěli bychom toho od lidské přirozenosti mnoho, pokud bychom očekávali, že ve svém tvrdém nudném a často heroickém povolání nenajdou zálibu v takových malých zlomcích originality. Pokud by se jimi ale řídili jako spousta jednotlivých Saleebyů, nevyhnutelně by to vedlo k tomu, že by každý z nich měl svůj oblíbený druh idiota. Každý doktor by byl cvok do svého vlastního blázna. Jeden by měl oči jen pro pobožné kaplany, další by chodil a sbíral hlučné neukázněné majory, před třetím by v hrůze utíkaly staropanenské tetičky se všemi svými milovanými psi a kočkami. Nemají-li tedy upadnout do naprosté anarchie musí eugenk očividně najít nějakou autoritu, než jen svou vlastní osobnost. Musí si jednou provdžy vzít ponaučení, které je nejtěžší pro něj, pro mne a pro celé naše padlé plémě—totiž fakt, že jeden člověk je jen sám jedinec.
Postupme nyní od pouhých jednotlivců, jimž se, i kdyby to byli jednotliví lékaři, očividně nedá svěřit taková nad jejich bližními a posuďme, zda eugenici vůbec kdy jasně ukázali jakoukoliv představitelnou veřejnou autoritu, nějaký aparát velkých expertů či velká bádání, jimž by se taková hrozba tyranie dala svěřit. Ani o tom nemluví moc přesně. Největší potíž, s níž se v celém zvažování eugenických nápadů potýkám je to, že to vypadá, že to nevědí ani oni sami. Jakýsi filosofický přístup, který nemohu spojit s lidským rozumem působí, že vypadají, že jsou na mlhavost svých definicí a neúplnost svých plánů pyšní. Eugenický optimismus se jeví obecně podobný oslněné a zmatené důvěře při divadelní zkoušce, že večer to bude všechno v pořádku. Mají všechen starodávný despotismus, ale postrádající cokoliv ze stejně starodávného dogmatismu. Když už jsou připraveni opakovat tajnosti a krutosti inkvisice nemůžeme je aspoň vinit, že by nás uráželi s čímkoliv z uzavřeného a složitého myšlení, suché a přesné logiky, jež úžila středověkou mysl. Přišli na to, jak spojit zatvrzování srdce se souladným měknutím hlavy. Jedna velká, i když neurčitá eugenická idea existuje a k ní se dostaneme, až dospějeme k problému obecnějšího dohledu.
Nejlépe jej asi představil významný lékař, který napsal článek do sborníku o těchto záležitostech, který editoval pan Wells a jmenoval se <i>Velký stát</i>. Řekl tam, že lékař by už nadále neměl jen látat chatrné nemoci, ale měl by se stát, řečeno jeho vlastními slovy „zdravotním poradcem celé společnosti“. Totéž lze ještě víc k věci a prostěji vyjádřit příslovím, že prevence je nejlepší léčba. Komentoval jsem to tak, že to znamená přistupovat, ke všem zdravým lidem, jako by byli nemocní. To onen autor uznal s tím, že nemocný je každý. K tomu dodávám, že pokud jsou všichni nemocní, pak je nemocný i zdravotní poradce a neví tedy, jak vyléčit onu minimální chorobu. To je základní chyba a omyl celé preventivní medicíny. Uříznout někomu hlavu není lepší, než vyléčení bolení jeho hlavy, dokonce to ani není lepší, než s takovou léčbou neuspět. Totéž platí o člověku, který se bouří, i kdyby šlo o vzpouru chorobnou. Zbavit ho srdce zotročením není lepší, než mu srdce nechat, i kdyby to mělo být srdce zlomené. Prevence dělá z člověka celoživotního invalidu s dodatečným zoufalstvím plynoucím z pro invalidu z toho, že je mu docela dobře. O to, aby předešel všem mým skutkům budu prosit Boha, jistě ne člověka. Ovšem rozhodující a diskutovatelná forma toho všeho je dobře shrnuta v pojmu zdravotního poradce společnosti. Jsem si jist, že ti kdo takto mluví mají na mysli něco většího a víc osvěcujícího než dva návrhy, o nichž jsme již mluvili. Nemyslí, že by měli rozhodovat všichni, což by bylo totéž jako současná nejasná a pochybná rovnováha. Nechtějí, aby rozhodovali všichni lékaři, což by přineslo ještě mnohem nevyváženější rovnováhu. Chtějí, aby byla nalezena malá skupinka, hrstka mužů, kteří mají jasný plán a vizi zdravého národa, tak jako měl Napoleon jasný plán a vizi armády. Požadovat, aby se všichni lidé pletli všem lidem do manželství je holá anarchie. Tvrdit, že kterýkoliv doktor má chytit a izolovat, koho se mu zamane. Navrhovat, aby skupinka velkých hygieniků mohla ohradit či omezit život všech občanů tak, jak to sestry a pečovatelky dělají doma s dětmi, to není anarchie. Není to anarchie, ale tyranie, ale tyranie je funkční záležitost. Když se zeptáme, jakým procesem by tito lité měli být s jistotou vybráni, dostáváme se ke starému dilematu mezi despocií, což znamená rozhodnutí jednoho člověka, nebo demokracií, tedy rozhodnutím lidí, nebo aristokracií, což znamená protekci. Jako vize je to ale celé přijatelná a dokonce racionální záležitost. Je racionální a je špatná a pomýlená.
Je špatná ještě docela jinak než v tom, že experty na zdraví není jak vybrat. Je špatná proto, že experti na zdraví neexistují. Může existovat expert na nemoc, právě z toho důvodu, který jsme již zvažovali, když jsme přemýšleli o šílenství, totiž proto, že expert může ovládat jen výjimečné záležitosti. Jasně to prokáže paralela s libovolnou další učenou profesí. Pokud budu stíhán pro nedovolený vstup, budu se svého právního poradce ptát, po kterých místních cestách nesmím chodit. Kdyby byl ale můj právní poradce tak rozrušený samou radostí, že získal tenhle případ, že by trval na tom, že rozhodne, po kterých cestách smím chodit, kdyby mě žádal, abych mu dovolil nakreslit mapy pro všechny mé vycházky krajinou, jelikož je poradcem celé společnosti pro procházky—pak by mi takový rádce radil marně. Pokud by se domáhal toho, aby chodil za mnou při procházce lesem, aby mi vycházkovou holí ukazoval, kde je pěkná vyhlídka, nebo zajímavá zkratka, to bych se k němu vášnivě otočil a řekl: „Platím vás proto, že se vyznáte v jedné hádance psané latinsky a normanskou francouzštinou, již nazývají anglickým právem a vy anglické právo znáte. Nikdy jsem neměl jakýkoliv důvod myslet si, že znáte Anglii. Kdybyste ji znal, nechal byste člověka být, když si ji prohlíží.“ Právě tak jako mají své meze znalosti o procházkách u právníka, tak je tomu i u lékaře. Kdybych zakopl o pařez a zlomil si nohu, což je docela pravděpodobné, řekl bych právníkovi „Běžte a sežeňte doktora.“ Udělal bych to proto, že doktor ví víc o užším oboru. Je jen omezený počet způsobů, jak se dá zlomit noha a on je všechny zná. Člověk může být specialistou na zlomené nohy. Nemůže být specialistou na nohy. Pokud nejsou zlomené, jsou nohy věcí vkusu. Pokud by mi skutečně vyléčil zlomenou nohu, mohl by si zasloužit obrovskou jezdeckou sochu na špici věčné bronzové věže. Pokud mi ji ale doopravdy vyléčí, už na ní nemá žádné další právo. Nesmí přijít a učit mě chodit, protože to jsme se oba naučili ve stejné škole, v dětském pokoji. A není o nic pravděpodobnější že bude lékař chodit elegantněji než já, než větší eleganci při chůzi než já prokáže holič nebo biskup, nebo zloděj. Nemůže existovat obecný specialista, specialista nemůže mít žádnou autoritu, dokud si otevřeně nevymezí její rozsah. Nemůže existovat nic, jako zdravotní poradce společnosti, protože nemůže být nikdo, kdo by se specializoval na znalost všehomíra.
Když tedy dr Saleeby tvrdí, že mladý muž by měl před svatbou mít povinnost ukázat svou zdravotní knížku tak, jak předkládá svou vkladní knížku, je to sice pěkné vyjádření, ale neříká nám nic o tom v čem se obě věci shodují, a v čem se liší. Na prvním místě je tu samozřejmě to, že na vkladní knížky se dá víc, než je pro naši společnost zdrávo a je velmi pravděpodobné, že zdravotní knížky se za současných okolností velmi rychle stanou stejně krotkou, snobskou a sterilní záležitostí, jakou se stala finanční stránka manželství. V morální atmosféře modernosti čeká chudé a počestné to nejhorší, pokud budeme bojovat zdravotními knížkami, stejně jako když bojujeme vkladními knížkami. To je ale obecnější věc, nás zde zajímá skutečný rozdíl mezi oběma knížkami. Ten spočívá zásadním faktu, že movitý člověk obvykle myslí na peníze, kdežto zdravý člověk o zdraví nepřemýšlí. Pokud se silný zdravý mladý muž nemůže prokázat zdravotní knížkou je to jednoduše proto, že ji nemá. Může se zmínit o nějaké mimořádné chorobě, jíž trpí ale to se dnes čeká od každého čestného muže, bez ohledu na to, jaké rozhodnutí z takového sdělení vyplyne.
Zdraví je prostě příroda a žádný přírodovědec nesmí mít takovou drzost, aby tomu rozuměl. Zdraví, mohl by někdo říct, je Bůh, a žádný agnostik nemá právo chlubit se, jak dobře se s ním zná. Bůh totiž musí být, mezi jiným, také onou mystickou a mnohonásobnou rovnováhou všech věcí, jíž jsou schopny stát zpříma a vytrvat. Každého vědce, který by předstíral, že tento předmět nejzazší rozumnosti a příčetnosti vyčerpal, nazvu nejubožejším náboženským fanatikem. Připustím, že rozumí šílenci, protože šílenec je výjimka. Pokud ale bude říkat, že rozumí člověku s jasnou hlavou, pak tvrdí, že drží tajemství Stvořitele. Kdykoliv se totiž vy nebo já cítíme zcela při smyslech, nedokážeme při tom vyjmenovat prvky, jež tuto tajemnou prostotu tvoří. Takový mír v duši neumíme analyzovat o nic lépe, než si v našich hlavách dokážeme srovnat celou ohromnou a oslnivou rovnováhu , ze sluncí sálajících jako pekla a nebes strmících jako srázy, na níž zavěsil Bůh svět na ničem,
Proto můžeme shrnout, že pokud se eguenická aktivita neomezí na monstrozní záležitostí jako je manické šílenství, pak není stanovena, ani nelze stanovit, žádnou autoritu, který by skutečně mohla měnit a rušit rozhodnutí lidí ve věcech, v nichž jsou všichni tak výrazně stejné úrovni. Pokud jde o základní lidská práva nemůže být nad člověkem nic než Bůh. Instituce, jež tvrdí, že od Boha pochází může takovou autoritu mít, ale to je to poslední tvrzení, kterého bychom se od eugeniků mohli dočkat. Jedna kasta nebo profese v těchto věcech může usilovat o vládu nad lidmi asi tak, jak se nad člověkem může snažit vládnout jeho pravé oko, nebo se jeho levá noha může snažit s ním utéct. Je to šílenství. Postupme nyní k tomu, abychom posoudili, zda lze skutečně eugenikou něčeho dosáhnout a to s takovým veselím, jaké se dá očekávat, když jsme právě zjistili, že to nemá kdo udělat.

IV. Šílenec a zákon

Moderní zlo, jak jsme řekli, významně závisí na tom, že lidé nechápou, že výjimka potvrzuje pravidlo. Proto možná je a možná není správné zabít vraha, ale to, že by ho mohlo být správné zabít je představitelné jen proto, že je špatné zabít člověka. Pokud by kat, poté co vykonal své dílo šel a věšel podle svého vkusu a nápadu své přátele a příbuzné, toho prvního muže by tím (intelektuálně) zbavil oprátky, i když ten by to tak vidět nemusel. Nebo jinak. Pokud tvrdíte, že šílený člověk není zodpovědný, pak tím současně naznačujete, že příčetný člověk odpovědný je. Je zodpovědný za nepříčetného. A pokus eugeniků a dalších fatalistů zacházet se všemi lidmi jako s nezodpovědnými je největší a nejplošší pošetilost ve filosofii. Eugenik musí se všemi, včetně sebe, zacházet jako s výjimkami z pravidla, které neexistuje.
Prvním krokem eugeniků bylo, že rozšířili hranice útulku pro duševně choré. Vezměme si to jako nás určitý a pevný výchozí bod a ptejme se samo sebe, co je to šílenství a jaký je jeho základní vztah k lidské společnosti. Nu od onoho syrového nedospělého skepticismu, který všechny myšlenky zacpe frázemi lze často slyšet, že šílení jsou jen menšina a příčetní jen většina. Takové nesmysly mají v sobě jakousi úhlednou přesnost a způsob, jímž se ti lidé mýlí je hotová magie. Šílenci nejsou menšina, protože netvoří organizovaný celek, a to právě znamená jejich šílenství. Příčetní nejsou většina, příčetní jsou lidstvo. A lidstvo (jak by jméno mohlo nasvědčovat) je druh, ne stupeň. V té míře, v níž se šílenec odlišuje, liší se od všech menšin i většin uvnitř druhu. Blázen, který žije v domnění, že je příborový nůž nemůže založit partnerství s tím, který si myslí, že je vidlička. Vně rozumu není místa pro schůzky a dostaveníčka, na divokých cestách za světem není hostinců.
Šílenec není tím, kdo by odporoval světu. Světec, zločinec, mučedník, cynik či nihilista, ti všichni mohou vzdorovat světu docela příčetně. A i kdyby takoví fanatici zničili svět, je jim svět povinen přísně férovým procesem na základě důkazů a veřejného práva. Ale šílenec světu nevzdoruje, on ho popírá. Představme si , že všichni stojíme kolem a pole a díváme se na strom v jeho středu. Je zcela pravda, že ho všichni vidíme (jak říkají dekadenti) v nekonečně různorodých aspektech: o to tu nejde, jde o to, že všichni říkáme, že je to strom. Předpokládejme, s dovolením, že jsme všichni básníci, což je nepravděpodobné a jeden každý z nás tak dokáže svůj specifický aspekt, který vidí, proměnit v živý obraz zcela odlišný od stromu. Představme si, že jeden říká, že strom vypaadá jako zelený oblak, druhý tvrdí, že jako zelená fontána, a třetí, že jako zelený drak a čtvrtý, že jako zelený sýr. Faktem zůstává, že všichni říkají, že strom vypadá jako ty různé věci. Je to strom. Žádný z básníků není, kvůli jakémukoliv názoru, který si udělal, ani v nejmenším blázen bez ohledu na to jak horečnatá může být jejich představa o funkcích či budoucnosti toho stromu. Konservativní básník ho může chtít prostříhat, básník revolucionář spálit. Optimistický básník z něj může chtít udělat vánoční stromek a ověsit ho svíčkami. Pesimista se na něm může chtít pověsit sám. Nikdo z nich není šílený, protože všichni mluví o téže věci. Ale je tu někdo jiný, kdo mluví hrozně o čemsi jiném. Je tu hrozná výjimka z lidstva. Proč takový je nevíme, nová teorie to přičítá dědičnosti, stará mluví o démonech. V každém případě obsahuje ducha, který popírá, ducha který skutečně popírá skutečnosti. Je to člověk, který se podívá na strom a neřekne, že připomíná lva, on řekne, že to je pouliční lampa.
Netvrdím, že všechny bludy šílenců jsou takto konkrétní, i když některé jsou ještě konkrétnější. Věřit, že vaše tělo je sklenice je troufalejší popření reality, než věřit, že strom je skleněná lampa na vršku stožáru. Ale všechny pravé bludy v sobě mají tuto neměnnou jistotu: to co je není. Rozdíl mezi námi a šílencem není v tom, jak věci vypadají, nebo jak by vypadat měly, ale v tom čím očividně jsou. Šílenec nebude tvrdit, že on musí být králem, to by mohl říct Perkin Warbeck (falešný nápadník trůnu za vlády Jindřicha VII. Pozn. překl.) On řekne že on jekrál. Šílenec nebude tvrdit, že je moudrý jako Shakespeare, to by mohl říct Bernard Shaw. Blázen řekne že on je Shakespeare. Blázen nebude tvrdit, že je božský v tomtéž smyslu jako Kristus, to by mohl říct pan R. J Campbell. Blázen řekne že on je Kristus. Ve všech těchto případech jde rozdíl v tom co existuje, ne o rozdíl týkající se toho, co je s tím třeba udělat.
Proto a jen proto je šílenec vně veřejného práva. To je ten propastný rozdíl mezi ním a zločincem. Zločinec připouští fakta a tím nám dovoluje dovolávat se fakt. Můžeme je kolem něj uspořádat tak, že může ve svém vlastním zájmu přistoupit k dohodě. Jemu můžeme říct: „Nekraď jablka z tohtoto stromu, nebo tě na tamten strom pověsíme.“ Pokud ale někdo myslí, že jeden strom je lucerna a druhý kašna na Trafalgarském náměstí, pak si s ním neporadíme. Je zjevně zbytečné mu říkat: „Nekraď jablka z této lucerny, nebo tě pověsím támhle na kašně.“ Pokud člověk popírá fakta, není jak mu odpovědět a jediné co zbývá je zavřít ho. Nedokáže mluvit naší řečí, ne tou proměnlivou řečí slov, která často mine svůj cíl i u nás, ale onou nesmírnou abecedou slunce a měsíce, zelené trávy a modré oblohy v níž jediné se setkáváme a jedině jejímž prostřednictvím si můžeme posílat signály. Jistý jedinečný muž, George Macdonald, popsal v jedné ze svých divných povídek dva prostorově koincidentní systémy, kde tam, kde jsem já věděl, že v saloně stojí piano, jste vy věděli, že v zahradě roste růžový keř. Něco podobného je v malých či velkých věcech případ s šílencem. Nemůže mít volební právo, protože je občanem cizí země. Ne, on je útočník a nepřítel, protože město v němž žije je nasazováno na to naše.
Nuže zde jsou první dvě věci, které musíme mít v tomto případě na mysli. Zaprvé to, že ho můžeme odsoudit pouze k obecnému údělu, protože známe je jeho obecnou povahu. Všichni zločinci, kteří dělají konkrétní věci z konkrétních důvodů (věci a důvody, které jsou přes všechnu jejich zločinnost vždy pochopitelné) začali být čím dál tím víc souzeni pro takové jednotlivé činy podle jednotlivých a příhodných zákonů už od té doby, co se Evropa začala stávat civilisací—až po nedávné a čerstvé vpády takových barbarství jako je neurčitý trest. O tom promluvím později, nyní postačí poukázat na prostá fakta. Je prostou skutečností, že nástroje neurčitého trestu, který nám byl v poslední době nabídnut jako něco vysoce vědeckého a humánního, vždy používal každý divoch, každý sultán, každý baron postavený mimo zákon. Krátce řečeno, ti všichni, protože byl barbaři, vždy drželi své zajatce, dokud se (oni barbaři) nerozhodli, že jejich zajatci už jsou takového stavu mysli, že je mohou propustit. Je rovněž prostou skutečností, že to všechno bylo označováno za civilisaci či pokrok, spravedlnost nebo svobodu. Téměř po tři tisíce let bylo obecným trendem zacházet i se zajatci jako se svobodnými lidmi do té míry, že proti nim mělo být předneseno zřejmé obvinění z nějakého definovaného zločinu. Každý zákon zločinci v takových či onakých mezích dovoloval se zákonem se přít: podobně jako bylo Jobovi dovoleno, či spíš byl vyzván, aby se přel s Bohem. Jenže mezi civilisovanými lidmi je zločinec souzen pro jeden zločin podle jednoho zákona naprosto jednoduchého důvodu: protože jak motiv zločinu, tak smysl zákona jsou přístupné obecné inteligenci. Člověk je potrestán konkrétně jako zloděj, ne všeobecně jako špatný člověk, protože člověk může být zloděj a v řadě ohledů nemusí být špatný člověk. Akt vloupání lze potrestat, protože je srozumitelný. Jestliže jsou ale činy nesrozumitelné můžeme je jen připsat všeobecné nespolehlivost a bránit se před nimi všeobecným omezením. Když se někdo vloupá do domu, aby získal kus chleba, můžeme na jeho rozum apelovat různými způsoby. Můžeme ho pro vloupání oběsit, nebo mu třeba (jak napadlo některé troufalé myslitele) dát kousek chleba. Pokud se ale řekněme vloupá dovnitř proto, aby ukradl něčí ostříhané nehty, pak se ocitáme v potížích: nedokážeme si představit, co s nimi chce udělat a proto si nemůžeme snadno představit, co provedeme my s ním. Pokud vejde ničema v plášti a masce a nasype do polévky trochu arseniku můžeme ho chytit a říct mu jednoznačně: „Jsi vinen vraždou a já se teď podívám do kodexu kmenového práva, pod nímž žijeme, abych zjistil, zda takový čin není zapovězený.“ Jestliže je ale týž muž v plášti o půlnoci přistižen, jak nalévá do polévku trochu sodové vody, co můžeme říct? Naše obvinění musí být nepochybně obecnější. Můžeme jen podotknout s mírností hraničící se slabostí: „Zdá se, že jste ten typ člověka, který dělá takové věci.“ A pak ho můžeme zavřít. Princip neurčitého trestu je dílem neurčité mysli. Vztahuje se na nesrozumitelného tvora, šílence. Na nikoho jiného.
Druhou věcí, jíž je třeba mít na mysli je to, že tohoto člověka můžeme odsoudit jako zcela jiného, zvláštního a odlišného toliko na základě jednomyslného souhlasu všech příčetných. Pokud tvrdí, ře strom je lucerna, pak je šílený, ale jen proto že všichni ostatní lidé říkají, že je to strom. Pokud by si někteří lidé mysleli, že to je strom nahoře s lampou a jiné mínili, že je to lucerna omotaná větvemi a listovím, pak by šlo o věc názoru a stupně a on by nebyl šílenec, ale jen extremista. Dozajista by nebyl šílený, pokud by strom nemohl rozeznat nikdo jiný než botanik. Dozajista by byli bláznivější jeho oponenti než on, pokud by nikdo jiný než lampář nemohl rozeznat, že to není pouliční lampa. Podobně člověk není imbecil, pokud si to myslí jen nějaký eugenik. Otázka, která by pak vyvstala by nebyla o jeho příčetnosti, ale o příčetnosti jednoho botanika, jednoho lampáře nebo jednoho eugenika. To, co může odsoudit abnormální bláhovost není abnormální prohnanost, která je očividně předmětem sporu. Abnormální bláhovost může odsoudit normální bláhovost. Právě tehdy, pokud začne říkat a dělat věci, které neříkají ani nedělají lidé ani hloupí lidé, máme právo s ním zaházet jako s výjimkou a ne s pravidlem. Právě proto, že nikdo z nás netvrdí, že by byl cokoliv víc než člověk, máme právo zacházet s ním, jako s něčím méně.
Nuže první princip eugeniky tak vyvstává docela jasně. Je to návrh, aby někdo nebo něco mělo právo kritizovat lidi s touž nadřazeností s níž lidé kritizují šílence. Může té své právo vykonávat s velkou uměřeností, ale já zde nemluvím o výkonu , ale o právu. A jeho nárok je dozajista přivést veškerý lidský život pod pravomoc zákonů o šílenství.
Nu a to je první slabina eugenické věci: nedokáží definovat kdo má kontrolovat koho, neumí říct, z jaké autority tohle všechno dělají. Nechápou, že se výjimka liší od pravidla—i když je to pravidlo a moc a něm založená špatná nebo svévolná. Staré zákony o šílenství měly následující zdravý smysl: nemůžete popřít, že člověk je občan, dokud nejste prakticky připraveni popřít, že je člověk. Lidé a jen lidé, mohou posuzovat, zda je člověkem. Ale to jestli si člověk zaslouží být občanem může posuzovat jakýkoliv soukromý klub nafoukaných sucharů. Jakmile jednou sestoupíme z vysokých a rozeklaných vrcholků čisté nepříčetnosti, vstupujeme na náhorní plošinu, kde se jeden člověk od druhého nijak moc neliší. To, co najdeme vně výjimek je průměr. A tohle je praktický a právní rozměr našeho sporu: totiž, že nemají-li normální lidé právo vyloučit nenormální, který konkrétní druh nenormálních lidí má právo vylučovat normální? Pokud není příčetnost dost dobrá, copak je zdravějšího než zdravá mysl?
Bez nějakého pochopení smyslu výjimky a pravidla se obecná myšlenka posuzování lidské dědičnosti hroutí a je zbytečná. A to proto, že pokud je vše výsledkem pochybné dědičnosti, pak i sám úsudek je výsledkem pochybné dědičnosti. Ať nesoudí, co samo není posouzeno. Je to divné, ale eugenici mají otce a matky jako ostatní lidé, a naše mínění o jejich otcích a matkách má přesně tutéž cenu jako jejich mínění o našich rodičích. Nikdo z našich rodičů nebyl šílenec, a vše ostatní je jen věc zalíbení a nechuti. Představme si, že by Dr Saleeby zašel za Byronem a řekl mu: „Mylorde, vidím, že máte deformovanou nohu a nespořádané vášně, to jsou dědičné důsledky sňatku prostopášného vojáka a vznětlivé ženy.“ Básník by mohl s charakteristickou jasností a nepřístojností odvětit: „Vidíme, pane, že máte zmatenou hlavu a nefilosofickou theorii o milostných pletkách jiných lidí. To jsou dědičné bludy vrozené plodům manželství syrského lékaře s kvakerskou dámou z New Yorku.“. Představme si, že by dr. Karl Paerson řekl Shelleyovi. „Jak tak pozoruji váš temperament vidím, že čelíte vážnému risiku, že navážete vztah s dcerou nějakého fanatika a výstředníka, třeba Goodwina.“ Kdyby Shelley odpověděl: „Z toho, co mohu posoudit o vaší mysli soudím, že se řítíte do zkázy ve sňatku s praneteří nějaké staré dvořanské mrtvoly a diletanta, třeba Samula Rogerse,“ používal by jen přísného racionalismu starších a silnějších volnomyšlenkářů. Je to jen názor proti názoru. Nikdo nemůže předstírat, že by Mary Godwin nebo Samuel Rogers byli šílení a obecný názor, který může člověk zastávat o tom, nakolik je zdravé zdědit jejich krev či typ je jen týmž obecným názorem podle nějž se lidé žení a vdávají z lásky nebo zalíbení. Není žádný důvod se domnívat, že by dr Karl Pearson byl schopen ženicha posoudit lépe než je s to ženich posoudit nevěstu.
Teď lze očekávat námitku, ale lze ji velmi snadno odpovědět. Dá se říci, že v praxi voláme na pomoc lékařské experty, kteří rozhodují, zda je někdo šílenec. Tito specialisté používají technické a dokonce tajné testy, které běžní lidé nemohou znát. To je očividně pravda. Stejně očividné je, že to nemá žádný vliv na naši argumentaci. Pokud se doktora ptáme, zda náš děda začíná bláznit máme pořád na mysli naši obecně lidskou definici. Chceme vědět, zda se z něj stane ten druh člověka, který lidé jakmile se objeví. To, že určitý specialista může poznat, že se již blíží nemění nic na tom, že pořád mluvíme o praktickém a dobře známém šílenci a nikom jiném. Lékař toliko vidí jistý potenciální fakt v budoucnosti, zatímco my, majíce méně informací, jej dokážeme vidět pouze v přítomnosti. Ale jeho fakt je buď naším faktem a faktem všech ostatních, nebo nám může být docela ukradený. Není sporu o tom, například na základ návrhu zákona o slaboduchosti, mohou lékaři uplatnit donucovací moc nad novým druhem lidí. Lékař může říct „Tabák vás jednou zabije,“ protože lze zaručeně předpokládat, že smrt bude coby vysoce demokratická instituce neoblíbená. S nelibostí vůči oné nepochybné výjimce zvané šílenství je to stejné. Doktor může říct: „Jones má takový a takový nervový tik, mohl by zapálit dům.“ To, čeho se bojíme ale není medicínský detail, ale morální závěr. Měli bychom říci „Ať jím tik třese jak chce, pokud nezapálí dům.“ Doktor může říct. „Má v očích takový ten pohled, mohl by se chopit sekyry a všem vám vytlouct mozek z hlavy.“Ale my nemáme námitky proti pohledu v očích jako takovému, naše námitky se týkají následků, které bychom označili za šílené, i kdyby na světě nebyli vůbec žádní lékaři. Měli bychom odpovědět: „Ať se dívá, jak chce, dokud se nedívá po sekeře.“
Nuže leda hlupák by popíral, že tihle specialisté jsou důležití a cenní pro tento konkrétní a praktický účel předvídání blížících se ohromných a nesporných lidských pohrom. To nás ale nepřivádí ani o píď blíž tomu, abychom jim dali právo definovat, co je pohroma, nebo nazývat pohromami věci, které tak nepojmenovává zdravý rozum. Lékaře voláme, aby nás zachránil od smrti. A protože smrt je uznávané zlo, má právo ordinovat tu nejprazvláštnější a nejnesrozumitelnější pilulku, kterou může považovat za lék ode všech hrozeb smrti. Nemá právo ordinovat smrt jako lék na všechny lidské bolesti. A právě tak, jako nemá žádnou morální autoritu prosazovat a vynucovat nové pojetí štěstí, nemá žádnou morální autoritu prosazovat a vymáhat nové pojetí příčetnosti. Může vědět, že se jednou zblázním, protože šílenství je cosi isolovaného, jako třeba malomocenství a to o lepře nic nevím. Pokud si ale jen myslí, že mám slabou hlavu, může se stát,že si já budu myslet totéž o něm. A často myslím.
Zkrátka, dokud nebudou lodivodi smět navádět na skaliska a pak říkat, že nebe je jediným pravým přístavem, dokud soudci nebudou smět propouštět vrahy s vysvětlením, že ta vražda byla nakonec ve prospěch dobré věci, dokud vojáci nebudou smět prohrávat bitvy a pak poukazovat, že pravou slávu je třeba hledat v údolí ponížení, dokud pokladní nebudou okrádat banky, aby jim udělali reklamu nebo zubaři nebudou mučit pacienti, aby jim ukázali, co je to pravá bolest, dokud nebudeme připraveni uvolnit a vypustit všechny tyto soukromé smyšlenky proti veřejnému a uznanému smyslu života nebo bezpečí nebo prosperity či potěšení—dotud je je jasné jak den, že žádnému vědci se nesmí dovolit, aby si pohrával s veřejnou definicí šílenství. Voláme ho, aby nám ukázal zda to je, nebo kde je šílenství. Nemohli bychom to udělat, kdybychom sami nestanovili, co je to šílenství.
Jelikož se v této kapitole chci omezit na primární záležitost prosté existence příčetnosti a nepříčetnosti, nenechám se svést na některou z přitažlivých cest, jež se tu nabízí. S nimi se budu snažit vypořádat v další kapitole. Zde se omezím na určité shrnutí. Představme si, že někomu bylo u stolu kde sedíme náhle a prudce podříznuto hrdlo. Celé občanské právo závisí na předpokladu, že jsme svědky, že jsme to viděli. Pokud o tom nevíme, pak kdo? A teď si představme, že se všichni svědkové začnou hádat ohledně stupňů kvality zraku. Představme si, že jeden řekne, že si přinesl své brýle na čtení místo svých obvyklých brýlí a proto neviděl, že by se někdo svalil přes stůl a zbortil ho krví. Představme si, že by další tvrdil, že nemůže říct jistě, zda to byla krev, protože se u nich v rodině dědí mírná barvoslepost. Představme si, že by třetí řekl, že nemůže odpřisáhnou zdvižený nůž, protože jeho oční lékař mu diagnostikoval astigmatismus a vertikální linie na něj nepůsobí tak jako horisontální. Představme si, že by ještě další mu před očima často tančily tečky ve velmi fantastických kombinacích, a mnohé z nich byly velmi podobné gentlemanovi, který jinému gentlemanovi podřezává při večeři krk. Všechno jsou to věci, které se vztahují k reálným zkušenostem. Existuje krátkozrakost, existuje barvoslepost, existuje astigmatismus, existují proměnlivé tvary pohybující se člověku před očima. Co bychom si ale pomysleli o celé večerní společnosti, která by nedokázala k tomu, že se ocitla u jednoho stolu s mrtvolou, říct nic jiného, než podat tato vysoce vědecká vysvětlení? Dokážu si představit jen dvě možnosti, buď si můžeme myslet, že byli všichni opilí, nebo že to jsou všechno vrazi.
A přece je tu jedna výjimka. Pokud by u stolu byl jeden člověk, který by byl skutečně slepý neměli bychom v jeho případě připustit pochybnost v jeho prospěch? Neměli bychom upřímně cítit, že on je výjimkou potvrzující pravidlo? Právě fakt, že on vidět nemohl nám připomíná, že ostatní vidět museli. Sám fakt, že nemá oči nám musí oči připomenout. Člověk může být slepý, člověk může být mrtvý, člověk může být šílený. Jenže to přirovnání je koneckonců slabé. Je totiž podstatou šílenství, že jiné, než cokoliv jiného na světě, což je možná důvod, proč ho tolik mužů moudřejších než my stopovalo k onomu světu.
Poslední věc. Skutečná doslovný maniak se liší od všech jiných lidí, o nichž se přeme v tomto zásadním ohledu: je to jediná osoba o níž můžeme s konečnou jasností prohlásit, že ji nechceme. Téměř vždy je sám o sobě zoufalý, a vždy působí zoufalství druhým. To ale neplatí o pouhém invalidovi. Eugenici by pravděpodobně odpověděli na všechny mé příklady tím, že by poukázali na situaci člověka, který se přižení do souchoutinářské rodiny (nebo postižené jinou nemocí, již oni považují za docela jistě dědičnou) a budou se ptát, zda aspoň takové případy nejsou jednoznačně vhodné pro eugenické zásahy. Dovolte, abych jim ještě jednou ukázal, že si pletou pojmy. Nemoc nebo zdraví souchotináře může být zřejmá a vypočítatelná věc. Štěstí nebo neštěstí souchotináře je věc docela jiná a jistě ne vypočítatelná. K čemu je dobré říkat lidem, že pokud se ožení z lásky, mohou být potrestáni tím, že se stanou rodiči Keatse nebo Stevensona? Keats zemřel mladý, ale v minutě si užil víc potěšení, než se eugenikovi dostane za měsíc. Stevenson měl potíže s plícemi a pokud vím, eugenické oko to mohlo postřehnout už v předchozí generaci? Kdo by se ale dopustil té ilegální operace: zastavit Stevensona? Ukrást dopis přetékající dobrými zprávami, zabavit dárkový koš plný překvapení a dobrot, vylévat proudy opojného vína do moře: to vše jsou jen matná přirovnání eugenické akce vůči Stevensonovým předkům. To ale není podstatné. Ve Stevensonově případě nejde jen o potěšení, kterého se dostalo nám, ale i o potěšení, které si užil on. I kdyby zemřel bez toho, že by napsal jedinou řádku, užil by si víc žhnoucí radosti než většina lidí. Mám říct o tom, jemuž tolik dlužím – ať je proklet den, kdy se narodil? Mám se modlit, aby hvězdy onoho soumraku potemněly a aby nebyl počítán mezi dny v roce, protože nezavřel brány lůna jeho matky? Při vší úctě odmítám. Jako Job, kladu ruce na svá ústa.

III. Anarchie shora

Naši společnost prožírá tichá anarchie. Nad tím výrazem se musím zastavit, protože pravá povaha anarchie bývá velmi špatně chápána. Ani ve nejmenším není nezbytné, aby byla anarchie násilná, ani není nutné, aby přicházela zdola. Do anarchie může upadnout vláda stejně dobře jako národ. Sentimentálnější toryo používá slovo anarchie jen jako nadávku pro vzpouru, ale při tom mu uniká to nejdůležitější intelektuální rozlišení. Vzpoura může být špatná a ničivá, ale i tehdy, když je špatná, není to nikdy anarchie. Není-li to akt sebeobrany, je to usurpace. Jejím cílem je nahradit starou moc a její řád novou mocí a řádem. A jestliže nemůže být anarchická ve své podstatně (má totiž cíl), dozajista nemůže být anarchická v metodě, protože mají-li lidé bojovat, musí být organizovaní, a disciplína v povstalecké armádě musí být stejně dobrá jako kázeň ve vojsku královském. Tento hluboký princip odlišnosti musíme mít jasně na paměti. Vezměme si, pro jejich symboliku, dva velké duchovní příběhy, které jsou tak dlouho dvěma závěsy vší evropské morálky, bez ohledu na to, zda je někdo považuje za mýtus nebo tajemství. Jeden křesťan, který má obvykle sklon sympatisovat s ustanovenou autoritou bude o vzpouře smýšlet podle obrazu Satana, vzbouřence proti Bohu. Ale Satan, i když byl zrádce, nebyl anarchista. Chtěl se zmocnit koruny vesmíru, pokud by uspěl museli by jeho vzbouření andělé se vzpourou skončit. Na druhé straně jiný křesťan, jehož sympatie zpravidla jsou na straně sebeobrany utištěných bude spíše přemýšlet o samotném Kristu stavícím se proti velekněžím a vyhánějícím bohaté kupce z chrámu. Ovšem nehledě na to, zda byl Kristus (jak někteří tvrdí) socialista, rozhodně nebyl anarchista. Kristus si, stejně jako Satan, nárokoval trůn. Postavil novou autoritu proti staré, ale postavil ji s positivními přikázáními a srozumitelným plánem. V tomto světle všichni lidé—ba věru až do nedávna vůbec všichni lidé—posuzovali záležitosti spojené se vzpourou. John Ball by chtěl svrhnout vládu, protože byla špatná, ne proto, že to byla vláda. Richard II by Bolinbrokea osočoval ne jako rušitele pokoje, ale jako usurpátora. Anarchie tedy je v užitečném smyslu slova něco zcela odlišného od jakékoliv rebelie, dobré nebo špatné. Nemusí být nutně rozčilená, a přinejmenším ve svých prvních fázích nemusí být ani bolestná. A jak už jsem řekl, je často naprosto tichá.
Anarchie představuje takový stav mysli či metod, v nichž se nedokážete sami zastavit. Je to ztráta té sebekontroly, jež může vracet k normálu. To, že lidé mohou rozpoutat vřavu, výstřednost, pokus či bědy není anarchie. Anarchie je, pokud lidé tyhle věci nedokáží skončit. Domácnost neupadne do anarchie, když rodina zůstane vzhůru celou noc na Silvestra. Ocitá se v anarchii, pokud členové rodiny zůstávají vzhůru déle a déle v následujících měsících. V římské vile nepanovala anarchie, když se o saturnáliích otroci stali pány či páni otroky. Byla to anarchie (z pohledu majitele otroků) pokud se otroci po saturnáliích dál chovali v jejich stylu, ale jak dokládají důkazy dějin nedělali to. Není anarchie udělat si piknik, je anarchie pokud člověk zapomene, kdy je během dne čas k jídlu. Byla by to myslím anarchie kdybychom poslechli nechutné rady jistých lidí a brali se ze servírovacích stolků co nás napadne. Tak by jedla prasata, kdyby měla servírovací stolky. Jsou to prasata, jsou neobyčejně pokroková a nemají žádné náboženské svátky spojené s pevným datumem. Právě tato neschopnost vrátit se k rozumným omezením po legitimních výstřednostech je nebezpečnou poruchou. Moderní svět je jako Niagara. Je ohromující, ale není silný. Je slabý jako voda—jako Niagara. Námitkou proti vodopádům není, že jsou ohlušující, nebo nebezpečné, ba ani to ne, že jsou ničivé. Jde o to, že se ne mohou zastavit. Je přitom zřejmé, že tento druh chaosu může stejně dobře zachvátit síly vládnoucí společností stejně snadno jako takto ovládanou společnost. A moderní společnosti jsou to právě vládnoucí síly, kterých se anarchie zmocnila—jsou vpravdě posedlé ďábly. To slovo v jeho starém zdravém psychologickém smyslu není příliš silné. Stát se náhle a tiše zbláznil. Tlachá nesmysly a nemůže přestat.
Je zcela jasné, že i stát musí mít stejné právo užít příležitostně výjimečných metod jako si soukromý domácí hospodář občas dopřeje pikniku nebo silvestrovského ponocování. Stát, stejně jako hlava rodiny, zůstává při smyslech, pokud s takovými výjimkami zachází jako s výjimkami. Taková zoufalá opatření nemusí být ani správná, ale jsou opatření snesitelná do té míry, nakolik jsou uznávaná jako zoufalá. K takovým případům patří komunismus potravin v obleženém městě, oficiální zřeknutí se uvězněného zvěda, podrobení oblasti civilního života stannému právu, zablokování cest v době moru či ona nejhrubší degradace státu a obecného blaha při nasazení národních vojáků ne proti cizím vojákům, ale proti vlastním vzbouřeným bratřím. Některé z těchto výjimek jsou správné, jiné špatné, ale všechny jsou v pořádku, pokud jsou brány jako výjimky. Moderní svět je šílený ne proto, že připouští abnormální věci, ale proto, že se nedokáže vrátit k normálu.
Vidíme to v neurčitém rozšiřování trestů jako je věznění. Jsou to často právě ti reformátoři, kteří přiznávají, že vězení je pro lidi špatné, kdo navrhuje napravit je tím, že je budou věznit o něco déle. Viděli jsme to v panické legislativě po rozruchu kolem bílého otroctví (v Británii na sklonku 19. století, v USA počátkem 20. století kampaně proti sexuálnímu vykořisťování žen nucených k prostituci a proti dětské prostituci pozn. překl.), kdy bylo mučení bičováním obnoveno pro všechny možné špatně definované, neurčité a přepestré druhy mužů. Naši otcové tak šílení nikdy nebyli, i pokud byli mučiteli. Natáhli člověka na skřipec. Nenatahovali skřipec, jak to děláme my. Když se pustili do upalování čarodějnic, mohli je vidět všude-protože měli hlavu plnou čarodějnictví. Neviděli ale všechno hořet plamenem, protože neměli hlavu zablokovanou. Když přivazovali nějakou neoblíbenou čarodějnici ke kůlu na hranici s pevným přesvědčením, že je to duchovní tyran a zhouba, neříkali si přitom: „Takové malé upáleníčko by potřebovala tetka Susan, aby ji přešly ty její klevety“ nebo „Pár těch polen by zasloužil tvůj bratránek James, to by ho naučilo hrát si s citama chudáků holek.“
Nu, jméno toho všeho je anarchie. Nejen že neví, co chce, ona ani neví, co nenávidí. Nevídaně se množí v těch američtějších mezi anglickými novinami. Když tihle obyvatelé Nové Anglie nového druhu upálí čarodějnici chytne od toho celá prérie. Tihle lidé postrádají rozhodnost a klidnou odtažitost doktrinálních věků. Nemohou se dopustit monstrozity a přitom ji chápat jako monstrozitu. Kamkoliv udělají krok, vyryjí koleje. Nedokáží zastavit své myšlení, i když jejich myšlenky tečou do jámy.
Poslední příklad, který lze načrtnout mnohem stručněji, nacházíme v této obecné skutečnosti: definice téměř jakéhokoliv zločinu jsou čím díl neurčitější a pokrývají jako zplošťující se a řídnoucí mrak čím dál větší a větší část krajiny. Krutost vůči dětem, soudil by člověk, byla něco tak nezaměnitelného, neobvyklého a děsivého jako otcovražda. A v aplikaci už ovšem pokrývá téměř jakékoliv opomenutí, které se může přihodit v potřebné domácnosti. Jediným rozdílem samozřejmě je, že se takové případy trestají u chudých, kteří si obvykle nemohou pomoci a ne u bohatých, kteří si pomoci mohou. Ale o to mi zrovna teď nejde. Poukazuji nyní na to, že zločin, který si všichni spojujeme instinktivně s Herodem a krvavou nocí neviňátek se velice přiblížil tomu, že by z něj mohli být obviněni Marie a Josef, když ztratili své dítě v chrámu. Ve světle nedávného případu (matka o níž se přiznávalo, že je laskavá, byla uvězněna proto, že její, jak se přiznávalo, zdravé děti neměly vodu na umytí) to myslím nikdo neoznačí za nelegitimní literární přehánění. A je to přitom přesně to samé, jako by všechny hrůzy a tvrdé tresty, jež nejprostší kmeny spojují s otcovraždou byly nyní aplikovány proti synovi, který udělal cokoliv, co by o čem by se případně dalo uvažovat, že by jeho otce zneklidnilo. Nemnozí bychom byli v bezpečí.
Dalším ze stovek případů je volné rozšiřování ideje pomluvy. Soudní pře ohledně pomluv nenesou o nic větší stopu starého a spravedlivého hněvu proti muži, který podal křivé svědectví proti svému bližnímu než případy „krutosti“ připomínají starou a spravedlivou hrůzu nad rodiči, kteří nenáviděli svou vlastní krev. Soudy kvůli pomluvě se staly sportem méně atletických boháčů—variantou bakaratu, hry na náhodu. Herečka z music-hallu vysoudila odškodné za píseň, jež byla označena za vulgární, což je to samé, jako bych já mohl nechat pokutovat nebo zavřít souseda, za to, že můj rukopis označil za „rokokový“. Politik se domohl tučné náhrady za to, že se o něm tvrdilo, že mluvil s dětmi o celní reformě, jako by tak svůdcovské téma mohlo zkazit jejich ctnosti jako nějaký neslušný příběh. Někdy je pomluva definována jako cokoliv vypočítaného ku škodě člověka v jeho podnikání. V tom případě každý nový obchodník, který si říká hokynář pomlouvá kramáře naproti přes ulici. To vše, tvrdím, je anarchie, protože je zřejmé, že její představitelé nedokáží rozlišovat, nemají smysl pro proporce, což by jim pomohlo najít hranici mezi tím, když se o ženě řekne že je populární zpěvačka nebo že je to bába mizerná nebo mezi obviněním muže, že sváděl děti k ochranářství nebo, že je sváděl k hříchu a hanbě. Musíme se ale vrátit k tomuto zásadnímu bodu. Nejde nutně, ani obzvlášť o anarchii v národě. Je to anarchie orgánu vlády. Jsou to soudci—hlasy vládnoucí třídy—kdo nedokáže rozlišit mezi krutostí a nepozorností. Jsou to další sudí (a jim velmi poddané zvláštní poroty) kdo nevidí rozdíl mezi názorem a pomluvou. A jsou to vysoce postavení experti s vysokými platy, kdo přišel s první eugenickým zákonem, zákonem o slabomyslných—a předvedli tak, že nevidí rozdíl mezi člověkem příčetným a šíleným.
Především tohle je historická atmosféra v níž se tahle věc zrodila. Je to atmosféra jedinečná, ale při troše štěstí dlouho nevydrží. Skutečný pokrok je jí podobný asi tolik jako se smějící děvče podobá hysterické holce, která se nedokáže přestat smát. Popsal jsem ale tuto atmosféru úvodem proto, že je to jediná atmosféra v níž se mezi lidmi dá navrhnout eugenická legislativa. Jakákoliv jiná doba by ji volala k nějakému druhu logické odpovědnosti, bez ohledu na to jak by byla akademická nebo omezená. I ten nejmizernější sofista z řeckých škol by si ze Sokrata pamatoval dost na to, aby eugenika donutil říct, zda byl Midas izolován, protože byl vyléčitelný nebo proto, že byl nevyléčitelný. I ten nejposlednější tomista ze středověkých klášterů by měl dost rozumu na to, aby věděl, že se nelze bavit o šíleném člověku, dokud jsme nediskutovali o člověku. I ten nejospalejší kalvínský vykladač bible ze sedmnáctého století by se eugenika zeptal, jak srovnat a smířit jedny biblické texty, jež se bláznům vysmívají s jinými, které je velebí. I ten nejhloupější pařížský kramář z roku 1790 by se ptal, k čemu jsou a jaká jsou Práva člověka, když nezahrnují práva milence, manžela a otce. To jen v naší londýnské zvláštnosti (jak označoval pan Guppy mlhu) se malé postavičky mohou ve stínech tyčit do takové výše a dokonce se mísit s postavami docela odlišnými. A mají podobu davu lůzy. Především jsem se tu věnoval teleskopickému charakteru těchto soumračných ulic, protože dokud si čtenář neuvědomí jak elastické a nekonečné jsou, zkrátka neuvěří s jakým odporným hnusem musíme bojovat.
Jedna z těch moudrých starých pohádek, které pochází odnikud a rozkvétají všude, pojednává o člověku, který přišel k malému kouzelnému stroječku podobnému kafemlýnku, který semlel vše co chtěl, když řekl jedno slovo a přestal, když řekl slovo jiné. Poté co vykonal řadu divů (jak bych si přál, aby mi svědomí dovolilo je zařadit do této knihy coby vycpávku), byl mlýnek požádán jen aby semlel pár zrnek soli v důstojnické jídelně na palubě lodi, protože sůl je všude typem drobného luxusu a přehánění a námořnické povídačky je třeba brát s jejím zrnkem. Muž si vzpomněl na slovo, které spustilo solný mlýn a když pak měl na jazyku slovo, jímž ho měl zastavit, zjistil, že ho zapomněl. Velká loď se potopila, naložená a třpytící se po vrcholky stěžňů solí jako arktickým sněhem, ale šílený mlýnek dál mlel na dně oceánu, kde ležela celá posádka utonulá. A proto (říká pohádka) mají všechny velké vody kolem našeho světa slanou chuť. Pohádky totiž ví, co moderní mystici netuší—totiž to, že člověk nesmí volně vypustit ani nadpřirozené ani přirozené.

II. První překážky

Než se pustím do své argumentace musím se vypořádat s rojnicemi neškodných a zmatených skeptiků, které tvoří předvoj a je třeba je nejprve rozehnat nebo uklidnit, než se pustíme do diskuse se skutečnými mistry herese. Nejprve shrnu své stanovisko: „Eugenika, jíž se tu zabýváme, zjevně znamená, že jedni lidé mají mít kontrolu nad tím, s kým jiní lidé uzavřou nebo neuzavřou manželství a nejspíše znamená kontrolu hrstky nad manželstvími mnohých.“ Na to se mi nejprve dostane toho druhu odpovědí, které plují jako pěna na hladině šálku čaje a řečí. Velmi zhruba a narychlo mohu tyto předběžné pochybovače rozdělit do pěti sekt, které nazvu eufemisté, kasuisté, autokrati, precedentisté a snaživci. Až se vypořádáme s námitkami všech těchto dobrých, vykřikujících a krátkozrakých lidí, můžeme začít náležitě věnovat inteligencím, které jsou skutečně v pozadí celé ideje.
Většina eugeniků jsou eufemisté. Tím jednoduše míním, že krátké slovo je vyděsí, kdežto dlouhá slova je uklidňují. Jsou také zcela neschopni překladu mezi nimi i když znamenají očividně totéž. Řekněte jim „Přesvědčovaní ba i donucovací schopnosti občana mu mají umožnit, aby zajistil, že se břímě dlouhověkosti předchozích generací nestane nepřiměřeným a nesnesitelným, zejména u žen.“ Když jim řeknete tohle budou se kývat mírně tam s zpět jako dítka uložená ke spánku do jejich kolébek. Řekněte jim „Zavražděte svou matku“ a posadí se velmi zprudka. A přitom jsou obě věty, v chladné logice, stejné. Řekněte ji „Není nepravděpodobné, že nastane doba, kdy omezené, třebaže kdysi užitečné rozlišování mezi lidoopem homo a dalšími zvířaty, které prošlo tolika změnami pokud jde o morálku, může být upraveno i v ohledu významné otázky rozšíření lidské stravy“. Když povíte tohle a po tváři se jim rozleje krása zrozená s mumlavého zvuku. Pokud jim prostě, chlapsky a od srdce řeknete „Jezme lidi!“ a budete překvapení, jak budou překvapení. A přece říkají obě věty totéž. Nu a pokud se komukoliv zdají tyto dva příklady přehnané, odkážu je ke dvěma skutečným případům z eugenické debaty. Když Sir Oliver Lodge mluvil o „metodách hřebčince“ mnoho eugeniků se hlučně ozývalo proti hrubosti a vulgaritě takového nápadu. A přece už dlouho předtím jeden z největších bojovníků za jiný zájem napsal „“Jaký nesmysl je to vzdělávání! Kdo může vzdělat chrta nebo závodního koně?“ Což dozajista neznamená buď vůbec nic, nebo lidský hřebčinec. Nebo když jsem onehdy mluvil o tom, že lidé „budou násilně sezdáváni policií“ jeden významný eugenik téměř zbujněl samou vehemencí s níž ujišťoval, že jim nic takového ani na mysl nepřišlo. Přesto jsem jen o pár dní později vyděl eugenické vyjádření, že stát musí rozšířit svou moc v této oblasti. Stát může být jediná organizace jíž lidé dovolují uplatnit donucení a touto oblastí se může rozumět jen pohlavní výběr. A když tvrdím, že v téhle oblasti obvykle najdeme policajta myslím to jako něco víc než planý žert. Ochotně ale připustím, že policista dohlížející na svatby bude vypadat jako detektiv střežící svatební dary. Bude mít civilní šaty. Netvrdím, že chlap v modrém s helmou potáhne ženicha a nevěstu k oltáři. Mám na mysli to, že nikdo z těch, které pošlou muže v modrém zavřít se nikdy ani nepřiblíží ke kostelu. Sir Oliver si nepředstavoval, že by lidé byli uvázaní ve stájích a podkoní je hřebelcovali. Představovali si, že podstoupí ztrátu svobody, což je pro ně ještě zlověstnější. Mínil tím, že jedná formulace důležitá pro eugenika bude „od Smithe, z Jonesové“. Taková formulace je jedna z vůbec nejkratších a jistě je to nejkratší shrnutí eufemiků.
Další sekta povrchních namítačů je ještě protivnější. Pro bezprostřední použití jsem je označil za kasuisty. Představme si, že bych řekl: „Tohle šíření kanibalismu v restauracích West Endu se mi vůbec nelíbí“. Někdo by jistě odvětil: „Inu, koneckonců, královna Eleanor byla přece kanibalka, když sála krev z paže svého muže. “ Co takovým lidem jeden může říct? Snad jen „Omezte se na odsávání otrávené krve z lidských paží a já vám dovolím, abyste si přisvojili vznešený titul kanibala.“ Ve stejném smyslu říkají lidé „Koneckonců, když školákovi nedoporučujeme, aby se oženil s šílenou černoškou s hrbem jsme všichni eugenici.“ Opět se na to dá odpovědět jen tolik, že pokud se někdo omezí výlučně na takové školáky, kteří jsou přirozeně přitahováni k černoškám s hrbem, může se pyšnit titule eugenika a to to pyšněji, že to bude titul velmi vzácný. Každému ale musí jeho zdravý rozum napovědět, že pokud by se eugenici zabývali jen takovými výstředními případy, mluvilo by se o zdravém rozumu – a ne o eugenice. Lidské plemeno takové nesmysly vylučovalo celé nepamětné věky a ještě nikdy to neoznačilo za eugeniku. Když praštíte do zad gentlemana, kterému zaskočilo, můžete to označovat za výprask, můžete označit za mučení, když si někdo zahřívá zkřehlé prsty nad ohněm, ale pokud budete takhle mluvit ještě chvíli, přestanete žít mezi živými lidmi. Kdyby nešlo o víc než o tohle potrhlé minimum nahodilostí, pak by nebyly žádné eugenické kongresy a jistě by nebyla takhle kniha.
Další druh povrchních lidí jsem chtěl označit za idealisty, ale myslím, že to zahrnuje pokoru vůči neosobnímu dobru, kterou sotva projevují, proto jim říkám autokraté. Jsou to ti, kdo nám obvykle dávají na srozuměnou, že každá moderní reforma bude „fungovat“, protože od toho jsou oni, aby se o to postarali. Kde budou a jak dlouhou, to už moc jasně neříkají. Vůbec mi nevadí, že očekávají bezpočet po sobě jdoucích životu, protože to je stín lidské či božské naděje. Ale ani theosof nepředpokládá, že bude ohromným množstvím lidí současně. A tito lidé zjevně tvrdí, že se o celé hnutí postarají, až je jednou opustí. Každý z nich slibuje, že vydá za tisíc policistů. Pokud se jich optáte, jak to či ono bude fungovat, odpoví: „Nu, budu jistě trvat na tom a tom“ nebo „Nikdy bych nezašel, tak daleko abych dělal to a to“. Jako kdyby se mohli vrátit na tuto zemi a udělat něco, co dosud žádný duch nedokázal, totiž přimět lidi, aby zanechali svých hříchů. O těchto postačí říct, že povaze zákona nerozumí o nic víc než povaze psa. Pokud vypustíte zákon volně do světa, zachová se stejně jako pes. Bude poslouchat svou přirozenost, ne vaši. Naplní se ten smysl, který jsme do zákona (či psa vložili). Nebude ale ve vašich silách naplnit zlomek čehokoliv, co jste do něj vložit opomněli.
Hned vedle takových idealistů jsou zvláštní lidé, kteří se domnívají, že mohou posvětit a očistit jakoukoliv kampaň jednou provždy opakováním jmen abstraktních ctností, jež mají na mysli jejich lepší obhájci. „Daleka směřování k otroctví, usiluje eugenika o pravou svobodu, svobodu od nemoci, degenerace atd.“ nebo řeknou „Pana Chestertona můžeme ujistit, že eugenikové segregovat neškodné, spravedlnost a milosrdenství jsou totiž přímo heslem—“atd. Na to lze asi nejstručněji odpovědět následujícím způsobem. Mnozí z těch, kdo takto mluví, jsou agnostici nebo obecně lidé bez sympatií k oficiálnímu náboženství. Předpokládejme, že jeden z nich řekne, že anglikánská církev je plná pokrytectví. Co by si pomyslel, kdybych mu odpověděl ujištěním, že pokrytectví odsuzují všechny formy křesťanství a zejména je zavrhuje anglikánská hlavní kniha modliteb? Předpokládejme, že by řekl, že římská církev je vina velkými krutostmi. Co by si pomyslel, kdybych mu odpověděl: „Církev je výslovně vázána mírností a láskou a proto nemůže být krutá“? S tímto druhem lidí se nemusíme zdržovat dlouho. Jsou tu ještě další, jimž říkám precedentisté, daří se jim zejména v parlamentu. Nejlépe je reprezentuje vážný činitel, který onehdy řekl, že nechápe povyk kolem zákona o slabomyslnosti, protože ten jen rozšiřuje „principy“ starého zákonů o šílenství. Na to je jediná odpověď: „Jistěže. Pouze rozšiřuje principy zákonů o šílenství na lidi u nichž není ani stopy po nepříčetnosti.“ Tento bystrý politik najde starý zákon, řekněme, o nucené isolaci malomocných. Jednoduše změní slovo „malomocní“ za „lidi s dlouhým nosem“ a mdle řekne, že princip je pořád stejný.
Možná nejslabšími ze všech jsou beznadějní lidé, jež jsem nazval snaživci. Ukázkovým příkladem byl jiný poslanec, který hájil týž návrh zákona jako „upřímný pokus“ vypořádat se s velkým zlem.: jako by někdo měl právo komandovat a zotročovat své spoluobčany v jakémsi chemickém experimentu, zachovávajíce uctivý agnosticismus vůči možnému výsledku. S touto zpozdilou představou, že někdo může záměrně zřídit inkvizici nebo zavést teror a pak jemně spoléhat na větší naději se budu vážněji zabývat v další kapitole. Teď stačí říct, že to nejlepší co by upřímný snaživec mohl udělat, je upřímně se pokusit pochopit co dělá. A nedělat nic jiného, dokud se mu to nepovede. A nakonec tu máme třídu polemiků tak beznadějných a marných, že jsem pro ně opravdu ani jméno nenašel. Ale kdykoliv se kdokoliv pokusí racionálně argumentovat pro nebo proti nějaké existující a rozeznatelné věci, jako je třeba eugenická třída legislativy, najdou se vždy lidé, kteří začnou kalit vodu se socialismem a individualismem a řeknou „Vy odmítáte jakýkoliv zásah státu, já státní zásahy schvaluji. Vy jste individualista, zatímco já atd.“ Na to mohu odpovědět se srdcelomnou trpělivostí jen tolik, že nejsem individualista, ale ubohý padlý, leč pokřtěný žurnalista, který se pokouší napsat knihu o eugenicích, z nichž několik potkal, zatímco s žádným individualistou se nikdy nesetkal a ani neví, jak by ho poznal, kdy ho viděl. Stručně řečeno nepopírám, ale plně schvaluji právo státu zasáhnout, aby napravil velké zlo. Tvrdím, že v tomto případě zasahuje, aby velké zlo způsobil a nenechám se od této debaty odvést nekončeným otravováním o socialismu a individualismu nebo relativních výhodách stálého zatáčení doleva nebo doprava.
Pokud jde o zbytek, existuje nepochybně nesmírné množství rozumných ač poněkud bezstarostných lidí, kteří žijí v pevném dojmu, že jakákoliv hluboká změna v naší společnosti musí být jaksi nekonečně vzdálená. Nedokáží uvěřit, že muži se stejnými kabáty a klobouky jako nosí oni chystají revoluci. Veškerá jejich viktoriánská filosofie je učí, že takové proměny jsou vždy pomalé. Když proto mluvím o eugenické legislativě nebo o nástupu eugenického státu myslí si, že je to něco jak Stroj času nebo Ohlédnutí, cosi co se v dobrém či zlém bude muset srovnat s jejich prapravnoučaty, které mohou být velmi odlišné a může se jim to líbit a které v každém případě budou poněkud vzdálenými příbuznými. Na to vše mám pro začátek velmi stručnou a prostou odpověď. Eugenická stát započíná. Vláda této země již předložila první eugenické zákony a za potlesku obou stran s nimi uspěla v parlamentu. První eugenický zákon připravil půdu a je možné říci, že hlásá negativní eugeniku, hájit jej však nelze, jedině na základě eugenické theorie. Pro stručnost i proto, že je to naprosto přesný popis jej budu označovat za zákon o slaboduchosti. Velmi prostě a jednoduše je to návrh zákona o věznění jako šílenců lidí, o nichž by se žádný lékař nevyslovil, že jsou šílení. Stačí, aby o nich ten či onen doktor řekl, že jsou slabomyslní. Jelikož se sotva najde člověk, kterého by tak při takové či onaké příležitosti stejným slovem mezi řečí neoznačili jeho příbuzní a přátelé (ledaže by takoví přátelé a příbuzní žalostně churavěli na duchu) je zřejmé, že tento zákon, podobně jako raná křesťanská církev (vůči níž ovšem vykazuje jisté odlišnosti) skutečně sítí, která stahuje všechno možné. Nesmíme předpokládat, že v návrhu zákona máme zakotvenou přísnější definici. Ba naopak, první definice slaboduchosti v něm byla mnohem volnější a neurčitější než samo označení „slaboduchý“. Je to kus únavného idiotismu o „o osobách považovaných za schopné vydělat si za příhodných okolností na vlastní živobytí“ (jako by si někdo mohl vydělat na živobytí v podmínkách, které by pro něho byly bezprostředně nepříznivé) a přesto „neschopných postarat se o své záležitosti s náležitou rozvahou“, což je přesně tolik, co říká celý svět i vlastní manželka o svých sousedech všude po této planetě. Jelikož ale neschopnost jakkoliv přemýšlet je nyní považována za státnické umění, není na tak nedbalé přípravě zákonů zhola nic nového. Nové a zcela zásadní je tohle: obhajoba tohoto bláznivého donucovacího zákona je eugenická. Nejenže se to přímo a otevřeně říká, je i naléhavě rozhlašováno, že cílem opatření je zabránit každé osobě, o níž si propagátor myslí, že není dost inteligentní, aby měla manželku nebo děti. Každý vzpurný tulák, každý stydlivý dělník, každý výstřední sedlák se může velmi snadno ocitnout v moci týchž podmínek, které byly připraveny pro vraždící maniaky. Taková je situace o to tu jde. Anglie zapoměla na feudální stát, nachází se v poslední anarchii státu průmyslového a hodně svědčí pro to,že se blíží státu otrockému. V současnosti se nemůže stát státem distributivním a téměř jistě se vyhnula státu socialistickému. Jsme ale už ve státě eugenickém a jediné co nám zbývá je vzpoura.

Co je to eugenika?

Nejmoudřejší věc na světě je vykřiknout, než se zraníte. Křičet po zranění je k ničemu, vůbec když je to zranění smrtelné. Lidé mluví o netrpělivosti obyvatelstva, ale rozumní historici vědí, že většinu tyranií umožnilo to, že se lidé hnuli příliš pozdě. Často je nezbytné odporovat tyranii dokud ještě neexistuje. Tvrdit s odtažitým optimismem, že nějaká návrh je teprve ve vzduchu není žádná odpověď. Ránu sekyrou lze odvrátit či srazit jen dokud je ve vzduchu.
Existuje dnech plán činnosti, myšlenková škola stejně kolektivní a nezaměnitelná jako jakékoliv jiná a pouze jejichž seskupováním můžeme připravit jakýkoliv nárys dějin. Je stejně pevným faktem jako Oxfordské hnutí, či puritáni v Dlouhém parlamentu, nebo jansenismus, či třeba jesuité. Je to něco, nač lze poukázat, cosi o čem lze diskutovat, a je to věc, již lze stále ještě zničit. Pro jednoduchost se jí říká eugenika a to, že je třeba ji zničit chci dokázat na následujících stránkách. Vím, že pro mnoho různých lidí znamená mnoho různých věcí, ale to je jen proto, že zlo vždy využívá výhody nejednoznačnosti. Vím, že je vychvalována se vznešeným vyznáním idealismu a benevolence, s výmluvnou rétorikou o čistším mateřství a šťastnějším potomstvu. Ale to jen proto, že zlu se vždy lichotí, jako když se Fúriím říkalo „Milostivé“. Vím, že k ní patří řada učedníků jejichž úmysly jsou zcela nevinné a lidské, a kteří by byli zcela zděšeni z toho, jak eugeniku popisuji já. Ale to je jen proto, že zlo vždy vítězí silou svých úžasných podvedených hlupáků a všech dobách existovaly zkázonosná spojenectví mezi abnormální nevinností a abnormálním hříchem. O těch, kdo jsou podvedeni budu samozřejmě mluvit stejně, jako my všichni mluvíme o takových nástrojích. Suďme je podle dobra, které si myslí, že konají a ne podle zla, jež ve skutečnosti páchají. Sama eugenika ale je tu pro ty, kdo mají dost rozumu na to, aby viděli existující ideály. Sama eugenika, v dávkách velkých nebo malých, nastupující pomalu či rychle, podněcovaná z dobrých či špatných důvodů, aplikovaná na tisíc lidí nebo na tři je něco, o čem se hodí dohadovat přibližně asi tak, jako o travičství.
Není příliš těžké shrnout podstatu eugeniky: i když někteří eugenici se v tomto ohledu tváří poněkud neurčitě. Hnutí má dvě části: morální základu, která je společná všem a návrhy sociální aplikace, které se velmi liší. Pokud jde o morální bázi, je zřejmé, že etická odpovědnost člověka se liší podle znalosti důsledků jeho počínání. Kdybych měl n starosti dítě (jako dr. Johnoson v oné věži vidění) a jemu se udělalo špatně, protože by snědlo mýdlo, mohl bych poslat pro lékaře. Možná bych ho volal od mnohem vážnějších případů, od lůžek dětí, které snědly něco mnohem smrtelnějšího, ale byl bych ospravedlněn, protože by se ode mne nedalo čekat, že bych o jeho dalších pacientech věděl dost na to, abych byl povinen (či dokonce oprávněn) obětovat pro ně dítě, za něž jsem byl primárně a přímo odpovědný. Nu a eugenická morální základna je v tom, že dítě, za které jsme primárně a přímo odpovědní je dítě nenarozené. Tedy, že víme (nebo se můžeme dozvědět) dost o jistých nevyhnutelných biologických tendencích, abychom plod nějakého zvažovaného spojení dokázali posoudit v tak přímém a jasném světle svědomí, které dnes můžeme obrátit jen na druhého partnera v onom spojení. Jedna povinnost může být stejně určitá nebo určitější než druhá. Dítě, které neexisutje může být posuzováno ještě dřív než manželka, která existuje. Musíme si uvědmomit, že tohle je poměrné nová záležitost pokud jde o morálku. Rozumní lidé si samozřejmě vždy mysleli, že cílem manželství je plození dětí k Boží slávě nebo podle plánu přírody a bez ohledu na to, zda považovali děti za Boží odměnu za službu nebo doplatek přírody za zdravý rozum, vždy nechávali-jako něco méně definovatelného- odměnu na Bohu nebo doplatek na přírodě. Jediná osoba, a o to tu jde, vůči níž mohl člověk mít konkrétní povinnosti byl jeho partner v tomto vztahu. K nepřímému posuzování nároků potomstva se člověk mohl nejblíž dostat leda zkoumáním přímých nároků partnera. Pokud ženy v harému pěly chvály hrdinovy sedlajícímu koně, bylo to proto, že tím byly muži povinny. Pokud křesťanský rytíř pomáhal své choti z koně, bylo to proto, že tím byl ženě povinen. Konkrétní a podrobné povinnosti tohoto druhu nepředvídaly nic o nenarozeném dítěti, jež posuzovaly oním agnostickým a oportunistickým pohledem jímž pan Browndie posuzoval hypotetické dítě slečny Squeersové. Protože považovali takové vztahy pohlaví za zdravé, doufali přirozeně, že přinesou zdravé děti, ale to bylo vše. Muslimská žena nepochybně očekávala, že Alláh sešle poslušné manželce krásné syny, nepřipustila by ale, aby nějaká přímá vize takových synů změnila samu poslušnost. Neřekla by „A teď budu manžela neposlušná, poněvadž učený felčar mi praví, že velcí proroci často bývají syny neposlušných chotí. “ Rytíř dozajista doufal, že mu svatí pomohou k silným dětem, pokud bude konat všechny povinnosti svého stavu, jednou z nichž mohlo být i pomoci své ženě z koně. Nezdržel by se ale takové pomoci proto, že by se v nějaké knize dočetl že z příčiny pádu z koně rodívají se často géniové. Muslim i křesťan by takové spekulace považovali nejen za bezbožné, ale i za naprosto nepraktické. Vcelku s nimi souhlasím, ale o to tu ani tak nejde.
Nám tu jde především o to, že nová škola věří v eugeniku proti etice. A to dokazuje důvěrně známý fakt, že historické hrdinství je eugenickým zločinem. Knihy a články o eugenice jsou plné doporučení, že neeugenické svazky mají a mohou být považovány stejným způsobem, jako my posuzujeme hříchy, že bychom skutečně měli vnímat sňatek s invalidou jako krutost vůči dětem. Jenže historie je plná chvály na lidi, kteří zachovali posvátnost takových pout k postiženým, případů jako byl plukovník Hutchinson nebo Sir William Temples, kteří zůstali věrní zasnoubení i poté, co krása a zdraví zjevně přišly vniveč (snoubenky obou mužů onemocněly neštovicemi, po uzdravení zůstaly tělesně poznamenány. Pozn. překl.). A třebaže nemoci Dorothy Osborne a paní Hutchinson možná nespadají do eugenických úvah (nevím) je možné, že by spadat mohly a jistě by to nic neznamenalo pro morální názor mužů na jejich jednání. Nezabývám se tu tím, které morálce dávám přednost, ale trvám na tom, že jsou protikladné. Eugenici opravdu dělají světce právě z těch mužů, které by stovky rodin označily za potměšilce a žalobníčky. Aby byli důslední měli by stavět sochy mužům, kteří své lásky opustili kvůli tělesné pohromě, s nápisy oslavujícími dobrého eugenika, které se ušlechtile odmítl oženit se svou snoubenkou poté, co spadla z kola nebo mladému hrdinovi, který, jen co se doslechl o strýčkovi trpícím růži velkomyslně zrušil zasnoubení. Je naprosto jasné, že lidstvo dosud považovalo pouto mezi mužem a ženou za natolik posvátné a jeho účinek na děti za natolik nevypočitatelný, že vždy obdivovalo zachování cti víc než zachování bezpečnosti. Nepochybně si mysleli, že dětem nijak neublíží, když nebudou dětmi zbabělců a ulejváků, ale to nebyla první úvaha ani první přikázání. Stručně řečeno, i když mnohé morální systémy stanovily pro sex omezení téměř tak přísná, jako by mohl navrhnout kdejaký eugenik, téměř vždy však měly povahu vzájemného zabezpečení obou pohlaví, zbytek nechávaly na Bohu.. Zavádět etiku, která činí věrnost či nevěrnost proměnlivou podle nějakých kalkulací ohledně dědičnosti je tou nejprazvláštnější věcí, revolucí, která se dosud nikdy nestala.
Je jen správné zde říci, i když se toho můžeme dotknout jen zlehka, že mnozí eugenici by proti tomuhle měli připomínky, pokud jde o tvrzení, že existoval vědomě eugenický důvod pro hrůzu z takových svazků, jež počaly slavným odmítnutím privilegia vzít si vlastní babičku jednomu muži. Dr. S. R. Steinmetz poznamenává s onou hrozivou prostotou mysli jíž eugenici mrazí krev v žilách, že „nevíme ještě s naprostou jistotou“ co to bylo za „motivy podněcující hrůzu“ z té děsivé věci jíž je agonie Oidopova. Zcela přátelsky pana dr. S. R. Steinmetze prosím, aby mluvil za sebe. Já znám motivy a důvody, proč považovat matku nebo sestru za odlišné a oddělené od všech ostatních žen, a nedospěl jsem k tomu žádným divným bádáním. Našel jsem je přesně tam, kde jsem získal analogický odpor k tomu, aby si ke snídani dal dítě. Našel jsem je tam v zakořeněném odporu v lidské duši k tomu, mít zalíbení v nějaké věci, když už ji milujete jiným, neslučitelným způsobem. Nu, je naprosto pravda, že takový odpor mohl účinkovat eugenicky a má tak jisté definitivní potvrzení v zákonech plození. Určitě ale není žádný eugenik tak tupý, aby neviděl, že tohle není obrana eugeniky, ale její přímé popření. Jestliže cosi konečně nalezeného s lampou učenosti, je něco čí se lidé od počátku řídili vedeni světlem přírody, pak to (pokud jde jen o to) jistě není argument pro to lidi otravovat a obtěžovat, ale argument pro to nechat je být. Jestliže se muži neženili se svými babičkami, když to, pokud mohli tušit, mohl být ten nejhygieničtější zvyk, jestliže my dnes víme, že se tím instinktivně vyhnuli vědecké pohromě, pak to v tomto ohledu svědčí pro to, abychom nechali lidi ženit se a vdávat s kým chtějí. Je to zkrátka tvrzení, že pohlavní výběr, nebo to čemu křesťané říkají zamilovat se, je součástí člověka na níž se obecně a z dlouhodobého pohledu dá spolehnout. A tím je celá tahle věda jedním úderem rozmetána.
Druhou částí definice, přesvědčovacími nebo donucovacími metodami, které mají být využity se budu podrobněji zabývat v druhé části této knihy. Ale malé shrnutí, jako to které následuje může být užitečné. Daleko v nepředstavitelných hlubinách minulosti naší rasy nacházíme předpoklad, že založení rodiny je osobním dobrodružstvím svobodného muže. Před tím, než se v novém křesťanském klimatu potopilo z dohledu lidských očí otroctví možná byla a možná nebyla pravda, že otroci byli v jistém smyslu šlechtěni jako dobytek, ceněný jako slibné plemeno k práci. Pakliže tomu tak bylo, šlo o něco mnohem volnějšího a neurčitějšího než šlechtění eugeniků. Takoví moderní filosofové včítají do starého pohanství fantastickou pýchu a krutost, které jsou zcela moderní. Je však možné, že pohanští otroci měli jakýsi stín požehnání eugenické péče. Je docela jisté, že pohan, muž svobodný, by zabil prvního člověka, který by něco takového navrhoval. Tedy pokud by to navrhoval vážně, protože Platon byl jen Bernard Shaw, který bohužel vtipkoval v řečtině. Mezi svobodnými muži stanovoval všechna možná omezení ohledně sexu z toho či onoho důvodu zákon, častěji víra a vůbec nejčastěji obyčej. Jenže zákon, víra a obyčej se nikdy nesoustředily důrazně, leda na stabilizaci a zachování rodiny, jakmile byla založena. Opakuji, akt založení rodiny byl individuálním dobrodružstvím vně hranic státu. Tuto tradici po sobě zanechali naši první zapomenutí předkové a naši vlastí poslední otcové a matky by nás ještě před pár lety považovali za šílence, kdybychom se o ní chtěli bavit. Nejstručnější obecnou definicí praktické stránky eugeniky je, že se snaží více či méně prosadit kontrolu přinejmenším nad některými rodinami, jako by to byly rodiny pohanských otroků. Později se budu zabývat otázkou lidí, na něž by tento tlak mohl být vyvinut i ještě víc matoucí otázkou, kdo by ho měl vyvinout. V každém případě ho přinejmenším musí někdo vyvinout vůči někomu jinému a to na základě jistých kalkulací ohledně plození a šlechtění, které se prohlašují za doložitelné. Tolik k věci samé. Tvrdím, že tato věc existuje. Definuji ji tak přesně, jak to dovolují věci zahrnují morální důkazy. Nazývá se eugenika. Jestliže se poté někdo rozhodne říct, že eugenika není řecké slovo pro to co jsem popsal—pak se spokojím s odpovědí, že „rytířský“ není francouzské slovo pro „koňácky“ a že takové polemické hříčky jsou spíš konina než rytířskost.

Pro čtenáře

Vydávám tyto eseje v této době z konkrétního důvodu spojeného se současnou situací, z důvodu, který bych rád krátce zdůraznil a vyjasnil.

Třebaže většina závěrů, zejména směrem ke konci, je pojímání s odkazem k nedávným událostem, skutečné jádro předběžných poznámek o eugenické vědě bylo psáno před válkou (kniha vyšla v roce 1922, autor mluví o první světové válce pozn. překl.). To byla doba, kdy toto téma bylo velmi akutální, kdy se eugenické děti—vzhledem ne nějak moc odlišné od jiných dětí—roztahovaly po všech ilustrovaných časopisech, kdy Nietzscheho evoluční přeludy byly poslední novinkou mezi intelektuály a kdy pan Bernard Shaw a další rozvažovali nad myšlenkou, že šlechtit lidi jako tažné koně by mohla být pravá cesta k dosažení oné vyšší civilisace intelektuální velkomyslnosti a soucitného porozumění, které lze najít u tažných koní. Může se tedy zdát, že jsem se k názoru postavil přílliš polemicky a mně se zdá, že jsem jej někdy bral příliš vážně. Kritika eugeniky se ale brzy rozšířila v obecnější kritiku moderního šílení po vědecké úřední formálnosti a přísné sociální organizaci.
A pak přišla hodiny, kdy jsem, ne bez úlevy, cítil, že všechny své poznámky mohu hodit do ohně. Byl to velmi velký oheň a strávil větší věci než takové sucharské šejdířství. Celá věc se v každém případě urovnala velmi odlišným způsobem. Úřední vědecká formálnost a organizace státu, který se na obojí specializoval vyrazily do války proti starší kultuře křesťanstva. Buď prušáctví vyhraje a pak bude protest beznadějný, nebo prušáctví prohraje a protest bude zbytečný. Jak válka pokračovala od jedovatých plynů k pirátským útokům proti neutrálním zemím bylo čím dál zřejmější, že vědecky organizovaný stát nezískává na popularitě. Bez ohledu na to co se stalo dřív, už žádný Angličan nikdy nepůjde očuchávat zápach tak ubohé laboratoře. Všechno co jsem napsal, jsem proto považoval za irelevantní a pustil to z hlavy.
S velkým zármutkem musím říct, že to není irelevantní. K mému naprostému úžasu se postupně jasně ukázalo, že vládnoucí třídy v Anglii stále postupují na základně předpokladu, že Prusko je vzorem pro celý svět. Jestliže části mé knihy jsou devět let staré, většina jejich principů a postupů je mnohem starší. Nemohou nám nabídnout nic než tu samou zatuchlou vědu, to samé byrokratické zastrašování a ten stejný teror desaterořadých profesorů, kteří dovedli nedávno německé císařství k jeho nápadnému triumfu. Z toho důvodu, tři roky po válce s Pruskem, jsem sebral a vydal tyto texty.

G. K. C.

IX. Závěr

Tohle je pamflet a ne kniha a autor pamfletu se nejen zabývá pomíjivými věcmi, ale obecně věcmi, o nichž doufá, že pominou. V tomto smyslu je cílem pamfletu, aby pozbyl aktuálnosti co možná nejdřív. Přežít může jen tehdy, když neuspěje. Úspěšné pamflety jsou nutně nudné a i když nechovám velké naděje, že tenhle bude úspěšný, troufám si, říct, že je na to dostatečně nudný. Jeho cílem je jen zaznamenat několik okamžitých prchavých návrhů a porovnat je s jistými stále se vracejícími nezbytnostmi lidského rodu, zejména nezbytnost jisté spontánnější sociální formace než je stát. Pokud by šlo více o literární dílo s jakoukoliv ambicí na přetrvání, mohl bych se do věci ponořit víc a předložit jisté návrhy ohledně filosofie či náboženství kolem manželství a filosofie nebo náboženství kolem všech těch spíše nahodilých odboček kolem. Jednou možná zkusím napsat něco o spirituálním či psychologickém střetu mezi vírou a libůstkami. Nyní jen závěrem řeknu, že věřím, že všeobecným omylem je omyl všeobecnosti. V jistém smyslu je v lidských, třebaže heroických, silách, milovat každého a pro mladého studenta to nebude špatná předběžná průprava k tomu, aby miloval někoho. Omyl, který mám na mysli spočívá v tom, že člověk, který ani není spokojený s tím,že by miloval všechny, ale skutečně chce být každým. Chce kráčet současně stovkou cest, současně spát ve stovce domů, žít současně sto životů. Představovat si něco takovéhomůže být jednou z příležitostných vizí umění a poesie, ale pokusit se o to v umění či životě znamená nejen anarchii, ale i nečinnost. Dokonce i v umění to může být jen první náznak konečného naplnění. Člověk nemůže současně pracovat s mramorem a bronzem nebo v jedné chvíli hrát současně na varhany a na housle. Všeobecná vize, že se člověk stane takový Briareem (padesátihlavá storuká bytost z řecké mytologie pozn. překl.) je i jen v imaginárním světě nesmyslná noční můra a ve světě sociálním končí obyčejným nihilismem. I kdyby měl člověk sto domů, pořád jich bude zbývat víc než jemu zbývá dní, aby o nich snil, kdyby měl muž sto žen, pořád ještě bude víc žen, které ani nebude znát. Bude jako šílený sultán žárlivý na celou lidskou rasu, včetně mrtvých a nenarozených. Myslím, že za uměním a filosofií naší doby je výrazný rys této bezedné ambice a tohoto nepřirozeného hladu a protože v těchto posledních slovech se jen zlehka dotýkám věcí, které by vyžadoval mnohem obsáhlejšího pojednání, připustím, že rozervání pradávné lidské střechy je jen dílem této nekonečné a prázdné expanze. V poslední kapitole jsem se ptal, co ti, kdo jsou nejvíce zapojeni do tance rozvodu, právě tak fantastického, jako tance smrti, skutečně očekávají pro sebe nebo pro své děti. Myslím, že v nejhlubším smyslu je tohle odpověď, totiž že očekávají nemožné, tedy všeobecné. Nehledají chlup na dlani, což je konečné a tedy obhajitelné přání. Chtějí celou ruku, jednu každou v celém světě, a až je získají, budou chtít další svět. Když to jinak nepůjde vyzkouší cokoliv, ne v představách, ale skutečně, ale protože nic nemohou odmítnout, nemohou se pro nic rozhodnout. Pokud a nakolik je to moderní nálada, je tak smrtící, že jako by už byla mrtvá. Co je životně a nezbytně nutné všude, v umění stejně jako v etice, v poesii stejně jako v politice je volba. Tvořivá síla vůle i mysli. Pokud se tak někdo sám neomezí, nic živého nikdy nespatří světlo světa.