Klobouk a svatozář

Možná je trochu nelaskavé znovu se zmiňovat o fiasku nešťastného biskupa z Birminghamu, který se tak předvedl ve věci sv. Františka. To, že se nedokázal udržet a napadl muže, kterého uctívalo a milovalo tolik volnomyšlenkářů je zajímavou ukázkou toho, kam až jsou sektáři schopni zajít. Tón jeho útoku ale vyvolává zajímavější než osobní otázku. Obecně bychom ji mohli označit za otázku sentimentu, ale zahrnuje v sobě celé téma o tom, co je v životě hlubokého a co mělkého, co je ústřední a co jen vnějškové. Není třeba mluvit o tom, že lidé jako pan biskup to vždy a instinktivně vezmou za špatný konec.
Řekl například něco v tom smyslu, že lidé dnes sv. Františka vidí s aureolou falešného sentimentu nebo přes mlhu falešného sentimentu. Nejsem si jist, co přesně řekl a pochybuji, že by věděl, co má na mysli. Pokud by měl pan biskup svatozář podobala by se spíše mlze. V každém případě naznačoval, že uctívání hrdiny ve sv. Františku bylo cosi vnějškového a nepatřičného, blyštivé matení a znetvořující médium, cosi přidaného k jeho postavě dodatečně, zatímco fakta o sv. Františku byla docela jiná a pro vytříbenu osobu jednoznačně odpudivá. Nuže, chudák biskup všechna svoje fakta o sv. Františku pochopil špatně a jeho tvrzení, že mluví o skutečném sv. Františkovi, to rychle prokázalo, i jen v běžném historickém smyslu. Za tím vším ale bylo něco, co mě zajímá mnohem víc. Je to zvláštní trik spočívají v převrácení všeho naruby, takže skutečně ústřední věci se stanou pouze něčím vnějškovým a věci vnějškové se stanou ústředními. Nejniternější duše sv. Františka je pouhou mlhou falešného sentimentu, ale nahodilé okolnosti jeho historického prostředí, posuzované lidmi bez jakéhokoliv smyslu pro historii, jsou jakýmsi hrůzným tajemstvím jeho duše.
Podle této kritiky měl sv. František velkou duši, která byla pouhým pláštěm žalostného těla. Přemýšlet o tom, jak se cítil je sentimentální. Je ale realistické přemýšlet jak asi vypadal. Či spíše je realistické přemýšlet, jak by asi připadal nejlépe oblékaným lidem v Birminghamu, kteří ho nikdy neviděli, nebo jak by ho viděl módní krejčí na Bond Street, který nikdy neměl příležitost ušít mu oblek. Kritik nám říká, co by si myslel nějaký hypotetický předměstský snob z dvacátého století, který světce nikdy neviděl a že to je skutečná pravda o světci. Můžeme mu říct, co by si světec myslel o předměstském snobovi (a jeho myšlenky by byly plné prosté a spontánní laskavosti, kterou projevoval vůči všem malým a bezmocným tvorům), ale to jen jen sentimentální povídání o sv. Františkovi. Vše co sám sv. František cítil vůči všem ostatním tvorům je jen zavádějící a umělý doplněk k jeho postavě. Ovšem to, co by si o něm mohli myslet někteří z nejomezenějších a nejméně imaginativních tvorů, či spíše co by si mysleli o jeho šatech a jídlech—to a jen to je skutečnost.
Když obdivovatelé sv. Františka, k nimž se počítají myriády protestantů a agnostiků stejně jako katolíků, říkají, že obdivují velkého člověka, míní tím, že obdivují jeho ducha a mysl, jeho laskavosti, jeho vkus, jeho názor. Mají na mysli, že je jako každý jiný básník, učí dívat se na svět určitým způsobem a že život nahlížený z pohledu jeho myšlení vypadá inspirativnější, či pochopitelnější. Když nám ale biskup řekne, že neznají fakta o jeho životě, nemíní tím, že by sv. František měl nějaký jiný názor nebo smýšlení. Myslí tím, že sv. František neměl do koupelny zavedenou teplou a studenou vodu, nebrali si každé ráno čistý límec, neposílal každý týden do birminghamské imperiální čistírny dostatečné množství košil, neměl své boty natřené černým blátem, ani bílým blátem ztužený předek své košile a tak dál. A tomuhle říká pravda o sv. Františku! Vše ostatní, včetně všeho, co sv. František vykonal, je sentimentální mlha.
To je ten hlubší problém, který tahle hloupá záležitost náhodou ilustruje. Jak máme těm povrchním lidem vysvětlit, že se nad sv. Františkem nerozplýváme sentimentem, že nemalujeme jeho elegantní a básnický obraz, že se nepouštíme do nezodpovědných emotivních tirád o sv. Františku, že jen jednoduše sv. Františka představujeme? Představujeme pozoruhodného ducha, stejně jako byl Platon pozoruhodným duchem, ať už to byl duch jeho vlastní nebo někoho jiného. Nad biskupem Barnesem a jeho nesmysly neuvažujeme o nic víc, než by přemýšlel platonik o nějakém vtípku v Aristofanovi o Sokratovi lapajícím mouchy. Někteří lidé onoho ducha a jeho mysl mohli nahlížet s pohledem zamlženým sentimentem, jiné zase s očima zamlženýma přehnaným nadšením, jako byli třeba heretici, kteří učinili sv. Františka větším než Kristus a zakladatelem nového odpuštění. Ale i tito fanatici byli víc filosofy než gentleman, který se spokojí s tím, že řekne o pravém světci či falešném bohu, že jeho vkus pokud jde o prádlo a parní prádelny „nebyl náš“. Zkrátka skutečná situace je jednoduchá a dostatečně zřejmá. Jsme to my, kdo přemýšlí o skutečném Franciscu Bernardonem, dokonce o realistickém Franciscu Bernardonem, skutečném člověku, jehož mysl a náladu obdivujeme. Je to kritik, kdo smýšlí o nereálném Franciskovi, fantastickém fantómu vyvolaném pohledem do zrcadla v Bond Street nebo porovnáváním s módními vzory roku 1926. Pokud je pro člověka dobré pro člověka, aby byl šťastný, aby věděl, jak přivítat co se právě stane a člověka, kterého právě potká, pak byl sv. František šťastný, šťastnější, než mnoho moderních lidí. Je-li dobré, aby byl člověk soucitný a vnímavý, aby zahrnul mnohé do své imaginativní vnímavosti, aby měl pohostinné srdce pro cizí věci a cizí lidi, pak byl sv. František vnímavý a soucitný a víc než mnozí moderní lidé. Je-li dobré, aby byl člověk originální, aby přidal něco tvůrčího a ne jen zvykového a konvenčního, aby děla po svém to, co myslí, že je správné a nebál se světských důsledků bankrotu nebo hladovění, pak byl sv. František originální, originálnější než mnozí moderní lidé. Všechny tyto zkoušky jsou současně osobní a současně permanentní, zabývají se samotnou podstatou ega či jednotlivce a neovlivňuje je proměna vnější módy. Říct že je to vše pouhý sentiment, znamená tvrdit, že nejvnitřnější smysl pro nejvnitřnější já je pouhý sentiment. Jak však máme povrchním lidem zabránit, aby to označovali za sentiment? Jak je máme přimět, aby si uvědomili, že to nejsme my, kdo sentimentálně ulpívá na středověkém fráterovi, ale oni, kdo sentimentálně lpí na jistých moderních konvencích?
Ty kritiky nikdy ani nenapadlo se zeptat, co podle nich je „sentiment“ a ještě méně, co by měl být „falešný sentiment“.
„Falešný“ je prostě obvyklé zneuctění používané pro „sentiment“ a „sentiment“ je prostě obvyklé zneuctění vztahované ke katolicismu. Jenže už drahnou dobu by se ho hodilo mnohem víc vztáhnout na protestantismus. Zejména se hodí pro poněkud neurčitý druh protestantismu biskupa Barnese. Lidé z jeho školy si vždy stěžují, že myslíme pořád na nějakou theologii, právě tak jak si před pár stoletími stěžovali, že o theologii přemýšlíme příliš málo. Jenže theologie je jen prvkem rozumu v náboženství, důvodem, který brání, aby se z něj stala pouhá emoce. Je mnoho liberálně smýšlejících lidí, pro něž to je pouhá emoce, a sotva by bylo nefér říct, že je to jen sentiment. A nemusíme je v takových případech hledat nikde daleko.
Kdybychom našli kritickou školu připravenou vzdávat božské pocty nějaké osobě a současně pochybující o jejím božském původu; muže smekající klobouky v jeho chrámech a současně popírající jeho přítomnosti na oltáři, naznačující, že byl jen náboženským učitelem a pak opět naznačující, že byl jediným náboženským učitelem, vždy připravené ho považovat toliko za omylného jedince ve vztahu k jeho rivalům a pak se ho dovolávat jako neomylné autority proti jeho vyznavačům, kteří odmítají jakýkoliv text, pokud se jim zamane, že je dogmatický a pak se rozplývají nad jakýmkoliv textem, který se jim zamane prohlásit za přívětivý, kteří se historicko-kriticky posmívají asi tak třem čtvrtinám toho, co kdy řekl a pak se plazí před nechutně nasládlým a zženštilým ideálem vzniklým z nepochopení toho mála, co zbylo—kdyby existovala kritická škola s takovým vztahem k historické postavě, pak bychom velmi dobře mohli připustit, že ji nechápou, ale obklopují ji „aureolou falešného sentimentu.“.
To je zásadní rozdíl. My přinejmenším nepřipouštíme sentiment jako náhražku stanoviska, a ještě méně jako protiklad k něčemu, co říkáme. Některé náboženské projevy mohou být emotivní, a dokonce výstředně emotivní, ale žádný z nich ve skutečnosti nekazí žádnou z definic, jež jsou čistě intelektuální. Jenže pokud jde o naše kritiky, zmatený je právě intelekt. My netvrdíme, že všechny naše obrazové či poetické projevy a výrazy jsou přiměřené, ale chyba je v provedení, ne v pojetí. A máme pojetí či koncepci, které nejsou zmatené. Netvrdíme, že každá růžová a modrá panenka z Art Repository je uspokojivým obrazem Matky Boží. Říkáme ale, že je to menší rozpor, než ten v kterém žije osoba, která prohlašuje, že nikdo nenese v sobě dědičný hřích a pak označí za mariolatrii (modlářskou úctu k Panně Marii pozn. překl.) tvrzen, že byla bez dědičného hříchu. Nehlásáme obdiv k malým fermežovaným obrázkům voskových andílků nebo dřevěných dětí kolem Stolu Páně. Se vší vážností a silou ale vyznáváme a hlásáme, že jsou menší poskvrnou intelektuální krajiny než biskup, který tvrdí, že hostie může být skutečně božskou Přítomností (podle katolické nauky je v proměněné hostii reálně přítomný Ježíš Kristus pozn. překl.), ale že kuráti High Church (větev anglikánské církve zachovávající vnějškově a zčásti naukově slavnostní liturgii podobou té katolické pozn. překl.) udělají osobní laskavost jeho biskupskému lordstvu, když si toho nebudou všímat. Nemáme iluse o literární kvalitě velkého množství písní v našich kancionálech nebo jakýchkoliv jiných kostelních zpěvnících. Dovolujeme si ale podotknout, že i když jsou to slátaniny, nejsou to nesmysly, kdežto tvrdit, že můžeme uznávat osobního Boha, osobní nesmrtelnost, osobní lásku, která zahrnuje ty nejmenší a nejhorší a to vše dělat, aniž bychom se drželi „kréda“ je nesmysl. Víme, že první příčetný agnostik či atheista by souhlasili s tím, že je to nesmysl. Zbožné umění a literatura jsou často nevyvážené nebo v projevu rozbité. Někdy proto, že emoce jsou pro rozum příliš silné a skutečné, což je totéž, co působí, že milostné dopisy nejmoudřejších mužů vypadají jako dopisy šílenců. Jindy je to skutečným nedostatkem sil rozumu u jednotlivce, ale nikdy není důvodem theoretické zavržení rozumu, jak tomu je o pragmatiků nebo a asi tak tří čtvrtin modernistů. Ve stejném smyslu je pravým opakem pravdy tvrdit, že moderní mysl přitahuje k sv. Františkovi jen emotivní překroucení faktů. Je to naopak a velmi důrazně vzájemná přitažlivost myslí, a čím víc čistě myšlenkový postup to je, tím méně bude narušován ignorantským pobouřením nad podivností italských způsobů nebo středověkých podmínek. V takovém případě nemáme žádné mezinárodní problémy. Tisíce Angličanů, kteří neznají nic než Anglii září láskou a pochopením ke sv. Františkovi. Stejně dobře mohou cítit nelíčenou lítost k jednomu nešťastnému Angličanovi, který to nedokáže pochopit.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s