O dvou alegoriích

Je možná jen spravedlivé, že moderní obrazoborectví má být aplikováno i na dávné obrazoborce a zejména na velké puritány, ničitelé model, kteří byli už dlouho sami modlami. Pan Belloc nedávno poklepával vysoce vědeckým kladivem na Cromwellovu sochu v parlamentu a pan Noyes se nedávno pustil do Buyanova (John Bunyan, anglický nonkonformistcký a baptistický kazatel a spisovatel ze sedmnáctého století pozn. překl.) obrazu něčím, co velmi vypadalo jako perlík. V druhém případě přiznávám, že považuji tu reakci za přehnané, sám bych neřekl nic horšího než o jiných starých spisovatelích, že je totiž nejvíce znám pro své nejlepší pasáže a že mnozí kdo spokojeně věří, že jej četli by byli mírně překvapeni nad některými z jeho nejhorších pasáží. Ale to není žádná Bunyanova zvláštnost a já sám za sebe se omezím na to, co jsem řekl už před pár lety. Férový a vyvážený pohled na kulturu a vyznání o nichž je řeč nejlépe nabídne porovnání Putování křesťanů (narážka na Pilgrim Progress, Cestu Poutníkovu, nejslavnější Bunyanovo alegorické dílo pozn. překl.) s Putováním Petra Oráče (Piers Plowman, anglická duchovní báseň Williama Langlanda z druhé poloviny 14. stol. Zčásti theologická alegorie, zčásti společenská satira pozn. překl.). Puritánská alegorie je mnohem úhlednější (i když vždy není pěkná) než poněkud matoucí středověká všehochuť. Puritánská alegorie je národnější, v tom smyslu, že její jazyk a styl je očividně jasnější a fixovanější. Ale puritánská alegorie je dozajista užší než alegorie středověká. Petr Oráč se zabývá smrtí a vzkříšením celé lidské společnosti, jíž jsou lidé vzájemně členy. V pozdějším díle schisma „isolovalo duši“ a je to pouhý individualismus, pokud to není obyčejný terorismus. Ale řeknu jen tolik, co jsem řekl tehdy, nechci poškodit sochu Johna Bunyana v Bedfordu, kde stojí (což je symbolické ve více než jednom významu) tváří ke svému vězení. Ale byl bych rády, kdyby existovala socha Johna Langlanda vyzdvižená na přirozenou vyšinu do více domáckého a rodného vzduchu, hledící přes celou Anglii z Malvernských kopců.
Měla ale velmi zajímá jedno vedlejší téma z této intelektuální debaty. Pan James Douglas, který se mi jednou představil jako zástupce protestantské pravdy a je nesporně zástupcem protestanské tradice, odpověděl panu Alfredu Noyesovi stylem velmi typickým pro současný stav této tradice. Řekl, že máme vzdát hold Bunyanovu živoucímu literárnímu géniu a neztrácet čas s jeho zastaralou theologií. Pak dodal porovnání, které podle mě vybízí k zamyšlení: že právě to přece děláme, když obdivujeme Dantova génia a ne jeho zastaralou theologii. Nuže zde je třeba rozlišovat, pokud si celé moderní myšlení má uvědomit kde stojí. Když řeknu, že Bunyanova theologie je překonaná, kdežto Dantova překonaná není, pak vím předem že rysy mého přítele pana Douglase budou ověnčeny vytříbeného smíchu nadřazenosti pohrdání. Řekne, že jsem papeženec a proto si samozřejmě myslím, že papežský dogmatismus žije. Vtip je ale v tom, že on je protestant a myslí si, že protestantský dogmatismus je mrtvý. Já alespoň hájím katolickou theorii, protože je možné ji hájit. Puritáni by asi hájili puritánskou theorii, pokud by bylo možné ji hájit. Jde o to, že je stejně mrtvá pro nás jako pro ně. Nejde jen o to, že pan Noyes požaduje odstranění zmrzačení, ale o to, že pan Douglas tvrdí, že nemůže jít o zmrzačení, protože už zmizelo. Nu, tomistická filosofie na níž Dante založil svou poesii nezmizela. To není věc víry, ale faktů, každý kdo zná Paříž nebo Oxford či světy, kde se o těchto věcech diskutuje vám řekne, že nezmizela. Všichni možní lidé, včetně těch kdo v ni nevěří, se na ni odvolávají a přou se s ní rovnou měrou.
Skutečně nevěřím, že moderní lidé takhle debatují o sektářství sedmnáctého století. Kdybych měl tu čes strávit pár dní s panem Douglasem a jeho mladými lvy z Daily Expressu, nepochybně bychom diskutovali a neshodli se na mnoha věcech. Ale vážně pochybuji, že by pan Douglas tu a tam s ryzím potěšením vykřikl „Tenhle malý kousek z Kalvína vám musím přečíst“. Mám pochybnosti, že by se jeho mladí žurnalisté radostně trumfovali citáty z Topladyových kázání o kalvinismu. Ale nadšení mladí muži stále citují právě tak Akvinského, jako Aristotela. Slyšel jsem je. A poletují v tom jisté ideje, jak v původní próze sv. Tomáše, tak v Dantových, nebo když jsme u toho Donneových, básních.
Bunyanův případ je ve skutečnosti opakem Dantova. U Danta abstraktní theorie dosud osvěcuje poesii, ideje vrhají světlo i tam, kde jsou obrazy temné. U Bunyana jsou jasná lidská fakta a postavy, kdežto duchovní pozadí je nejen temné duchem, ale zčernalé časem a změnou. Je jistě pravda, že u Danta jsou i pouhé obrazy neobyčejně imaginativní. Je také pravda, že jsou v jistém smyslu zastaralé, že totiž příhody jsou zastaralé a osobní soudy jsou skutečně jen osobní. Nikdo nikdy nezapomene na to, jak pekelným soumračným šerem přišla ona postava nestoudného trubadúra nesoucí vlastní hlavu vysoko v napřažené ruce jako lucernu osvětlující cestu. Každý ví, že takový obraz je poetickou pravdivý o jistých hrozných pravdách o nepřirozeném násilí intelektuální pýchy. Pokud jde ale o to, zda někomu přísluší říci k tomu, zda je Bernadr de Born zatracený, pak zřejmá odpověď zní: Ne. Dante nevěděl nic víc než vím já: jen mu na tom více záleželo a jeho osobní pře je pří zastaralou. Ale tohle nepatří do Dantovy theologie, natožpak do katolické theologie.
Krátce řečeno: jeho theologie jak tak daleka zastaralosti, že by bylo pravdě blíž říci, že vše je zastaralé vyjma jeho theologie. Je zastaralé, že shodou okolností neměl rád jistého jižanského gentlemana, ale to byl nanejvýš osobní rozmar, spíše v oblasti démonologie než theologie. K theologii se dostáváme, když dojdeme k theismu. A pokud kdokoliv čte pasáž v níž Dante zápolí s obrovskými problémy blaženého patření (theologický pojem pro to, co vidí duše v nebi pozn. překl.), zjistí, že je to povzneseno do jiného světa idejí proti úspěšnému vstupu do Zlatého města na konci Cesty Poutníkovy. Je to Myšlenka, o níž myslitel zejména myslitel skutečně volný, může vždy volně přemýšlet. Dantovy obrazy tu nejsou o nic víc než jiné obrazy od toho, abychom se jim klaněli. Za všemi obrazy je ale idea a před ní se básník v posledních verších Ráje jako by nejdříve vznese jako sokol a pak padá jako kámen.
V tomto srovnání není nic, co by odráželo Bunyanova génia a jeho autenticitu v jeho vlastní linii a třídě, ale pomáhá ho to umístit do jeho vlastní třídy. Myslím, že by mělo něco být řečeno pro horlivý odsudek páně Noyesův, ale v tomto rozlišení není žádný odsudek použit. Naopak, bylo by velmi snadné provést stejné rozlišení mezi dvěma muži stejnou mírou na vrcholu všech literárních úspěchů. Myslím, že by bylo správné říct, že ti, kdo s největším potěšením čtou Homéra se více zajímají o věčnou humanitu než o efemérní mythologii. Čtenářům Homéra víc záleží na lidech než na bozích. Totéž platí, pokud se můžeme dohadovat, i o Homérovi. Je pravda , že pokud si ti podivní a vrtošiví Olympané mezi sebou vytvořili náboženství, je to nyní náboženství mrtvé. Je to člověk Hektor, který zahynul tak, že nikdy nezemře. Museli bychom se ale ohradit, pokud by nějaký kritik, poté co by tohle úspěšně dokázal o Homérovi chtěl totéž prokázat o Platonovi. Museli bychom protestovat, pokud by tvrdil, že platonské dialogy jsou zajímavé jen pro své hravé odbočky a velmi živé lokální postřehy, svými jasně barevnými a elegantními obrazy z řeckého života, ale že dnes se už nikdo nebude obtěžovat s překonanou platonskou filosofií. Museli bychom poukázat, že je to zcela neoprávněné porovnávání a pokud bychom se do něj pustili, muselo by dopadnout právě opačně. Platonova filosofie bude důležitá dokud bude filosofie existovat a Dantovo náboženství bude důležité, dokud bude náboženství trvat. Na prvním místě bude důležité tak dlouho, pokud bude existovat tak průzračné a projasněné náboženství, které je v nejbližším styku s filosofií. Nikdo nebude tvrdit, že theologie baptistiského dráteníka je v tomto smyslu projasněná nebo dokonce průzračná. V mnoha bodech nutně zůstává skryta v temnotě. Je to proto, že takové náboženství nepostupuje jako filosofie, nezačíná na začátku. Je pravda, že čistě chronologicky jak Bunyanova, tak Dantova pouť končí v Nebeském městě. Ale ve velmi odlišném smyslu začíná Bunyanova pouť v Městě zkázy. Dantovo myšlení, stejně jako jeho mistra sv. Tomáše, skutečně začíná a končí v Městě Stvoření. Začíná a také končí oním planoucím soustředěním v němž se počaly všechny věci. Dívá se na své série ze správného konce i když pak začíná ze špatného konce. Jenže celý smysl osobních děla, jakým je Cesta poutníkova spočívá v tom, že začínají od osobními hříchy daného člověka a osobní úzkosti z nich. Tento mocný individualismus jim dává velkou sílu, ale z povahy věci jim nemůže dodat velkou šíři a rozsah. Nebesa jsou cílem a útočištěm, ale pocestný o nich nemá mnoho jiných myšlenek, než že jsou útočištěm. Pro obě metody je typické, a každá z nich je svým způsobem velmi reálná, že Dante mohl napsat jeden celý svazek, třetinu svého gigantického eposu, v němž popisoval nebeské věci, kdežto v případě Bunyana se stránky knihy uzavírají právě tehdy, když se brána nebes otevírá.
Považoval jsem za vhodné napsat tuto noticku o kritických poznámkách pana Jamese Douglase, protože že by je stejně dobře mohlo pronést mnohou současných inteligentních lidí. Jenže se zakládají na omylu, na myšlence, že volba mezi živými filosofiemi a mrtvými filosofiemi je totéž jako výběr mezi filosofiemi starými a novými. Není to pravda o Platonovi a není to pravda o Dantovi a bez ohledu na to jaká je naše vlastní filosofie bychom si měli uvědomit, že některé z těch nejstarších jsou nejživější.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s