Protestantské pověry

Bavil jsem se nedávno veselým hádání, které už dlouho působí nevinnou zábavu v tolika katolických rodinách. Spočívá v hádání na které přesně řádce článku řekněme o krajině nebo latinských elegiích přijde děkan od sv. Pavla s protijedem na Antikrista nebo s odhaleným papeženeckým spiknutím. A zrovna téhle nejznámější katolické společenské hře jsem se věnoval nedávno, náhradou za křížovku, když tu jsem zjistil, že jsem natrefil na velmi pěkný příklad. Napsal jsem výše o „katolických rodinách“ a silou asociace jsem málem napsal „při katolickém krbu“. A představuji si, že děkan si myslí, že i v tomhle počasí necháváme naše domácí ohně hořet, jako Vestina ohniště, v trvalém očekávání, že znovu vzplanou hranice na Smithfields (narážka na londýnské popraviště a upalování náboženských rivalů pozn. překl.). V každém případě taková hádanka nebo křížovka málokdy zklame. Děkan už musel za tu dobu vyzkoušet dobrou stovku způsobů, jak se dostat ke svému oblíbenému tématu a dokonce je skrývat jako maskovanou dělostřeleckou baterii, dokud nemůže spustit kanonádu v dokonalém tornádu hněvu. Pak už křížovka přestává být hádankou, třebaže vodorovně i svisle jsou slova zjevná a dokonce náležitá, zejména ta věnovaná velkému historickému procesu škrtání Kříže.
V případě tohoto konkrétního článku to bylo až skoro na konci, kdy jeho skutečné téma mohlo čtenáře zaskočit útokem ze zálohy. Byl to myslím obecný článek o pověře a protože to byl žurnalistický článek moderního typu, byl samozřejmě věnován pojednání o pověře, aniž by pověru definoval. U článků takto osvíceného druhu stačí, jak se zdá, aby autor za pověru označil, cokoliv, co se mu zrovna nelíbí. Některé takové věci se nelibí ani mně. Jenže takový autor není rozumný i když má pravdu. Člověku musí mít filosofičtější námitky vůči příběhům o smůle než jen mluvit o důvěřivosti, právě tak jako musí mít filosofičtější námitky proti mši než ji jen označovat za magii. Důkaz, že spiritisté věří v duchy sotva těžko může být definitivním vyvrácením spiritismu, o nic víc než je popřením deistů důkaz, že věří v Božstvo. Vyznání víry, věrohodnost a důvěřivost jsou slova se stejným původem a lze jimi po libosti kejklovat tam a zpět. Když ale někdo má absurdní představy o čemkoliv čemu kdokoliv věří, rádi bychom prvně věděli, čemu věří on, na jakém principu tomu věří a především na jakém principu nevěří. V děkanově ukázce metafysické žurnalistiky po něčem tak racionálním není ani stopy. Kdyby se zastavil, aby definoval své pojmy, jiným slovy, aby nám řekl, o čem mluví, zabrala by takový abstraktní analýza nějaké místo v jeho článku. A to by mu pak mohlo chybět na poplach proti papeži.
Děkan od sv. Pavla se pustil do práce v odstavci v druhé polovině svého článku, v němž čtenáři odkryl všechny hrůzy citací z Newmana (John Henry Newman, původně anglikánský duchovní, který konvertoval v druhé polovině 19. století ke katolické víře a stal se posléze kardinálem. Patřil mezi přední myslitele své doby. Pozn. překl.). Je to šokující a ostudná pasáž, v níž zkažený odpadlík mluví o tom, jak je spokojený se svým náboženstvím a tím jak je obklopen věcmi svého náboženství, že má rád věci, které požehnali svatí a milovaní, mluvil o smyslu pro to, že je chráněn modlitbami, svátostinami a tak dále a že štěstí tohoto druhu uspokojuje jeho duši. Poté co nám dal děkan takto dopřál strašný pohled na stav kardinálovy duše spustil se zasténáním oponu a řekl, že je to pohanství. Jak odlišné od křesťanského pravověří Plotinova! (Plotinus, zakladatel antického novoplatonismu, filosof druhého století n.l. Pozn. překl. )
A byl to právě ten letmý pohled, který mě teď zajímá. Ne ani tak jako pohled do duše kardinála, jako spíš pohled do mysli děkana. Zdálo se mi náhle, že vidím v mnohem prostší podobě než jsem si zatím uvědomoval, skutečný předmět sporu a rozdíl mezi jím a námi. A zvláštní na tom je, že to, co si o nás myslí on, je přesně to, co si my myslíme o něm. Osobně považuji v případě děkana a jeho citace z kardinála za nejdůležitější to, že děkan je muž skvělé inteligence a kultury, že je vždy zajímavý, někdy dokonce i spravedlivý, nebo aspoň ospravedlněný či ospravedlnitelný, ale přitom je od začátku do konce šampionem pověry, člověkem, který pověru opravdu a skutečně hájí, jak by pochopili lidé, kteřé by pověru dokázali definovat. Celé je to ještě zábavnější v tom, že je to v poněkud zvláštním smyslu pověra pohanská. Ale aspoň pokud jde o mně, tak to vůbec nejzajímavější je, že to, čemu je děkan oddán je pověrečná Pověra par excellence Chci tím říct, že je to ve zcela zvláštním smyslu pověra lokální.
Děkan Inge je pověrečná osoba, protože uctívá relikt, relikt ve smyslu pozůstatek. Modlářsky uctívá zlomek čehosi rozbitého, jenom proto, že to cosi shodou okolností pozůstalo z minulosti v místě zvaném Anglie v poněkud otlučené podobě nazývané protestantské křesťanství. Je to jako by by místní patrioti uctívali sochu Panny Marie Walsinghamské, jen proto, že je ve Walshinghamu a bez toho, že by si jen vzpomněli, že je v nebi. Ještě spíš se to podobá tomu, kdyby se klaněli střepu odštípnutému z nohy sochy a Pannu Marii zcela ignorovali. Nemyslím, že je pověrečné respektovat střep ve vztahu k soše, nebo sochu ve vztahu ke světci, nebo světce ve vztahu k theologickému či filosofickému schematu. Myslím ale, že je pověrečné uctívat, nebo i jen akceptovat zlomek jen proto, že tu zrovna je. A děkan Inge zlomek zvaný protestantismus akceptuje proto, že tu zrovna je.
Zamysleme se na chvíli nad celou věcí jako filosofové, ve všeobecné atmosféře nade všemi lokálními pověrami, jako je ta děkanova. Je docela zřejmé, že pro rozumného člověka jsou možné asi tři nebo čtyři filosofie nebo pohledy na život. Do značné míry je je ztělesňují velká náboženství, nebo širé pole nevěrectví. Máme atheistu, materialistu, monistu nebo jak si vlastně říká, který věří, že vše je vposledku hmotné a že vše, co je hmotné, je mechanické. To je jednoznačně pohled na život, ne příliš brilantní a živý, ale takový, do něhož se je docela možné vložit mnoho faktů. Pak je tu normální člověk se svým přirozeným náboženstvím, který přijímá obecnou myšlenku, že svět má projekt a tedy projektanta, ale má dojem, že Architekt Vesmíru je nevyzpytatelný a vzdálený, stejně vzdálený od lidí jako od mikrobů. Tento druh theismu je naprosto rozumný a je skutečně prastarým základem pevné i když poněkud stojaté rozumnosti islámu. Dále je tu člověk, který břímě života pociťuje s takovou hořkostí, že se chce zříci všech tužeb a všech rozdělení a vrátit se k tomu druhu duchovní jednoty a pokoje z níž jsme se (myslí si) neměli nikdy jednotlivě odtrhnout. Na tuto náladu odpovídá buddhismus a mnozí metafysici a mystici. Potom je tu čtvrtý typ člověka, někdy se mu říká mystik, vhodnější by bylo označit jej za básníka, v praxi mu často můžeme říkat pohan. Jeho pozice je následující: je to soumračný svět a my nevíme, kdy skončí. Pokud nevíme dost pro monoteismus, pak nevíme dost ani pro monismus. Možná existuje nějaké pomezí a svět za ním, ale my o nich zachytáváme jen náznaky, jak je potkáváme. Možná v lese potkáme nymfu, či na horách víly. Nevíme o přirozeném dost na to, abychom mohli popřít nepřirozené a nadpřirozené. To byl, za starých časů, nejzdravější aspekt pohanství. Dnes je to racionální část spritualismu. Všechny tyto postoje jsou možné jako obecné pohledy na život, a je tu čtvrtý, který je přinejmenším stejně možná i když je nesporně positivnější.
Celý tento poslední postoj lze vyjádřit ve verši z krásné básničky M. Cammaerta o zvoncích. Le ciel est tombe par terre. Nebesa sestoupila do světa hmoty, svrchovaná duchovní moc nyní obsluhuje mašinerii hmoty, zázračně zachází s těly a dušemi lidí. Žehná všech pět smyslů, tak jak jsou žehnány smysly dítěte při katolickém křtu. Žehná dokonce i materiální dary a upomínky, jako ostatky či růžence. Působí skrze vodu či olej či chléb či víno. Takový mystický materialismus se může děkanovi či komukoliv jinému líbit či nelíbit. Nemohu však za žádnou cenu pochopit proč děkan, nebo kdokoliv jiný nemůže vidět, že Vtělení je právě tak součástí té ideje jako mše a že mše je její součástí právě tak, jako Vtělení. Puritán si může myslet, že je rouhačské, že by se měl bůh stát oplatkem. Muslim si mysli, že je rouhačské, že by se Bůh mohl stát dělníkem v Galileji. A má, ze svého pohledu a na základě svého prvotního principu, naprostou pravdu. Jenže pokud má muslim princip, pak protestant má jen předsudek. Totiž, má jen zlomek, ostatek, pověru. Pokud má být znesvěcení, že by zázračné mělo sestoupit na úroveň hmoty, pak je katolicismus znesvěcený, protestantismus je znesvěcený a křesťanství je znesvěcené. Mezi všemi lidskými vyznáními a koncepty je v tomto smyslu křesťanství naprosto profanováno. Jenže proč by měl člověk přijmout Stvořitele, který byl tesařem a pak si dělat starosti kolem svěcené vody, proč by měl přijmout místní protestantskou tradici, že se Bůh narodil na určitém místě zmiňovaném v Bibli, jen proto, že Bible zůstala ležet v Anglii a pak říkat, že je neuvěřitelné, že by na kostech světce mohlo ulpívat požehnání. Proč by měl člověk přijímat první a nejnesmírnější část příběhu o Nebi na zemi a pak zuřivě odmítat několik malých ale zjevných odvození z něj? To je věc, které nerozumím a nikdy rozumět nebudu, dospěl jsem k závěru, že jí nikdy rozumět nemohu. Mohu ji jen připsat pověře.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s