O odvaze a nezávislosti

Když na nás tlačí a vysmívají se nám kvůli tomu, že tvrdohlavě slavíme mši v mrtvém jazyce (GKC psal v době, kdy se katolické mše západního obřadu sloužily prakticky výlučně latinsky. Pozn. překl. ), jsme v pokušení tazatelům odpovědět, že jim očividně nelze svěřit živý jazyk. Když se zamyslíme nad tím, co provedli s ušlechtilým anglickým jazykem, když současný porovnáváme s angličtinou anglikánské Prayer Book, o mešní latině ani nemluvě, máme dojem, že jejich vývoj lze označit za degeneraci.
Jazyk označovaný za mrtvý nemůže být nikdy označen za degenerovaný. Pro to, že hledáme útočiště v mrtvém jazyce by mohli určitě najít pochopení, když se (v lidové řeči) slovo „neposkvrněný“ ¨jen pro náprsenky košil snobů nebo slovo „pomazání“ neznamená poslední pomazání, ale připomene jen úlisného lichometníka. Je zbytečné znovu opakovat, jak morální kvality pozbyly své kvality mystické a s ní i všechnu svou důstojnost, křehkost a spontánní duchovní přitažlivost. Činná láska, která byla planoucím srdcem světa, se jako charita stala jménem pro hamižnou a nabubřelou ochranu chudými, která se dnes už obecně stává zotročováním chudých.
Existují ale i subtilnější příklady této degenerace ideálních pojmů. A myslím, že ještě horším příkladem než devalvace slova charita je současná devalvace slova odvaha v novinách.
Libovolný člověk žijící v naprostém nadbytku a pohodlí, který se rozhodne napsat hru či román, jež vzbudí rozruch a výměnu komplimentů v Chelsea a Chiwicku a jemné vzrušení v Streathamu a Surbitonu je označován za „troufalého“, třebaže nikdo nemá ani ponětí, jakému nebezpečí se troufale staví. Mluvím samozřejmě o nebezpečích pozemských, neboli o jediném druhu nebezpečí, ve která věří. Přijímat výstřední lichotky od všech, které považuje za osvícené a čelit a poněkud chabým odsudků všech, které počítá mezi zaostalé a mrtvé, to nevypadá jako tak děsivá hrozba a nebezpečí, abychom na někoho zírali jako na hrdinného válečníka a vojenského mučedníka, který měli dost sil, aby něco takového přestál.
Divadelní kritik se v jedněch nedělních novinách nedávno vybičoval k frenetickému obdivu na d „odvážností“ té či oné mizerné a sprosté hry, protože pojednávala o vojákovi, který třeštil jako hysterická ženská proti krutosti těch, kdo od něj očekávali, že bude bránit svou zemi. Možná by mohlo být zábavné, že jeho představa odvahy má být obhajobou zbabělství. Jenže tuhle obhajobu jsme v reakci na válku slyšeli deset tisíckrát a odvaha vyslovit ji je právě tak velká jako odvaha citovat jakoukoliv jinou současnou frázi a konvenci: takové maličkosti jako řeči o absurditě manželství nebo sympatické osobnosti Jidáše Iškariotského. To už jsou dnes běžné věci, ale stále se tváří jako odvážné postoje. Právě tak byli falešní vojáci známí tím, že dělali ramena v uniformě, když bylo po válce.
Katolická církev jako strážkyně všech hodnot, střeží i hodnotu slov. Doufám, že její děti do tohoto konvenčního a pohodlného bláznění neupadnou. Nemusíme předstírat, že by dnešní katolíci byli povoláni prokázat něco, co by stálo nazvat odvahou v porovnání se standardem katolíků v jiných časech. Chtělo to nějakou odvahu být katolíkem, když k tomu patřila i jednoznačná nechuť, kterou většina z nás pociťuje k tomu, aby je někdo natahoval na skřipec nebo páral nožem. Chtělo to nějakou odvahu, když tu byla příležitostně možnost být rozsápán davem. I to naše jemná lidská psychologie posuzuje s jistým znechucením.
Doufám, ale že nebudeme cítit žádné znechucení nad tím, že stojíme na opačných stranách s biskupem Barnesem, nebo když se na nás se zděšením a podezíravostí dívá Jix (přezdívka britského konservativního politika Williama Joynson-Hickse, známého jako přísného ministra vnitra ve dvacátých letech 20. století. Pozn. překl.). Takové věci jsou téměř intelektuálním potěšením. Ba věru s sebou nesou i jisté pokušení k intelektuální pýše. Modleme se, abychom z něj byli vysvobozeni a doufejme, že nezůstaneme zcela bez příležitosti projevit odvahu. Většina z nich se ale objeví v soukromém životě a v dalších praktických aspektech veřejného života. V odolávání bolesti či vášni, vzdorování ekonomické hrozbě či tyranie v naší době. Nedělejme ze sebe ale podobné blázny jako racionalisté či realisté a netvařme se, že jsme mučedníci, když nás nikdo nemučil a nechlubme se vzdorem proti tyranům, když jsou dvě staletí mrtví.
I když ale bylo jméno této ctnosti tak zvlugarizováno, že je těžké je těžké je užít i tam, kde je to zcela správné, nemluvě o případech, kde jde o jakési přehánění, je tu ještě jedna podobná kvalita, kterou moderní svět chválí stejně hlasitě a o kterou přišel snad ještě úplněji. Když odložíme stranou přesný smysl katolické odvah, svět se musí něco dozvědět o katolické intelektuální nezávislosti. Je to samozřejmě právě ta kvalita, o níž si svět myslí, ji katolíci ztratili. Je to také právě teď kvalita, o níž katolíci soudí, že jí pozbyl celý svět. Moderní svět má mnoho rysů, dobrých i špatných, ale jednoznačně nejmodernější na něm je resignace na individuální rozum ve prospěch vylomenin tisku, tvrzení masové psychologie a hromadné výroby. Katolická víra, která vždy uchovává nemoderní ctnosti je v této chvíli jediná, která udržuje intelektuální nezávislost člověka.
Když nás naši kritikové odsuzují vždy argumentují kruhem. O středověku říkají, že všichni lidé byli úzkoprsí. Když se dozvědí, že někteří lidé měli velmi široce založené smýšlení, trvají na tom, že to museli být vzbouřenci, nejen proti medievalismu, ale i proti katolicismu. Nikdo z katolíků nebyl inteligentní, protože pokud by byli inteligentní nemohly by být skutečnými katolíky. Tento kruhový argument se objevuje znovu s mírnou odlišností, když jde o nezávislost myšlení dnes. Spočívá v tom, že se na všechny katolíky rozšíří to, co jsou ve skutečnosti nezávislé myšlenky různých katolíků. Lidé vychází z předpokladu (protože jim tak bylo řečeno), že Řím ztuha potlačuje každou odlišnost a různorodost a proto se stoupenci Říma nikdy v ničem neliší. Když pak jeden z nich přijde s nějakým zajímavým názorem, řeknou že mu ho musel vnutit Řím a proto ho musel vnutit i všem dalším katolíkům. Sám jsem přišel s několika ekonomickými a politickými návrhy, o nichž by si nikdy nedovolil říct víc než to, že si je může loyální katolík dovolit vyslovit. Raději ale použiji nějaký jiný příklad než moje nedůležité názory.
V každém případě mi moje zkušenost s moderním světem říká, že katolíci jsou mnohem víc a ne méně individualističtí než jiní lidé ve svých obecných názorech. Pan Michael Williams, horlivý propagátor katolicismu v Americe použil právě to jako velmi pádný argument proti zakládání nebo sdružování se do čehokoliv co by připomínalo katolickou stranu v politice. Řekl, že katolíci se spojí pro katolicismus, ale je abnormálně těžké dát je dohromady kvůli čemukoliv jinému. To potvrzují mé vlastní dojmy a velmi ostře to kontrastuje s mými vzpomínkami na většinu jiných náboženských skupin. Například to, co jsme označovali jako Svobodné církve, a co tvořilo takzvané nonkonformistické svědomí, představovalo div morální jednoty a šíření speciální duchovní atmosféry. Ale svobodné církve nebyly svobodné, ať už jinak byly čímkoliv. Nejnápadnější a dokonce nejpřekvapivější věc na nich byla absence jakéhokoliv individuálního odsouzení společných idejí, které předložilo Svědomí. Nonkonformistické svědomí nebylo běžným svědomím, oni sami by sotva předstírali, že s nimi masy lidstva souhlasí ohledně opilství nebo zbrojení. Ale všichni spolu navzájem souhlasili o opilství či zbrojení. Nonkonformistický duchovní, který by hájil hostince nebo vydání z veřejných peněz na kanóny a bajonety byl úkaz mnohem vzácnější než heretici v mnohem hierarchičtějších systémech. Obecně platilo, že všichni takoví muži podporovali to, čemu říkali střídmost, což vypadalo jako nestřídmé ostouzení střídmého pití. Je téměř stejně jisté, že všichni mezi nimi podporovali to, čemu říkali mír, což podle nich znamenalo nakolik jsem mohl pochopit takové oslabení výzbroje, že by to válce znamenalo pohromu a zkázu. Nezabývám se tu ale tím, zda jsem s nimi nesouhlasil, ale tím, za se vůbec kdy neshodli oni sami. A přinejmenším jedno je jisté, totiž, že se na věcech tohoto druhu vzájemně neshodovali nekonečně méně než katolíci. I když tradiční kultura a svátostný symbol vína činí většinu katolíků mírně vstřícnými vůči fermentovaným nápojům v uměřeném množství, bylo mnoho předních katolíků, kteří byli abstinenty v míře, kterou lze stěží označit za uměřenou. Velký kardinál Manning vyděsil všechny své stoupence vášnivostí tohoto svého soukromého přesvědčení, stejně jako je šokoval dalšími radikálními výstřednostmi, jako tím, že se přátelil se Steadem (W. T. Stead, britský novinář přelomu století, spiritista a pacifista) a velkou podporou Armádě spásy. Nezabývám se tu tím, zda měl nebo neměl pravdu, jde mi o to, že on si myslel, že pravdu má, zatímco jeho vlastní náboženský svět měl za to,že se mýlí a nezřídka mu to říkal. V Armádě spásy byste nenašli člověka, který by hájil irskou whiskey tak, jak ji odsuzoval Otec Matthew (Theobald Matthew, irský propagátor abstinence a kněz v polovině 19. století známý pod přezdívkou Father Matthew)
Totéž by potvrdily stovky faktů z mé vlastní zkušenosti. Děkan Inge podotkl onehdy, že pan Belloc byl jediný člověk v Anglii, který byl přesvědčen o Dreyfusově vině. Mohl ještě dodat, že to byl téměř jediný člověk, který něco věděl o skutečných faktem případu, které se do anglických novin nesměly dostat. V každém případě to byla přehnaná slova, protože několik dalších mužů jako předseda královského soudu Russel, o němž nikdo neřekne, že není způsobilý posoudit důkazy a starý Harry Labouchere o němž nikdo neřekne, že je horlivý militarista, měli stejný názor. V podstatě je ale pravda, že pan Belloc ve dnech svého mládí se ocital zcela sám prakticky v jakémkoliv shromáždění Angličanů, které o této otázce. Je z mé vlastní zkušenosti s ním bych mohl sepsat seznam témat stejně dlouhý jako tento článek, v nichž mu oponovaly názory všech ostatních a někdy i názory moje. Abych zmínil jen pár věcí, drobných i velkých, byl by patrně jediným člověkem v salonu, který byl řekl, že Lewis Carrol byl přeceňován, že Byron a Longfellow přeceňováni nebyli, že důvtip je nadřazen humoru, že Jakub II. byl pamětihodný především jako tupý anglický patriot podezíravý vůči francouzskému vlivu, že irskou politickou vraždu lze skutečně omlouvat stejně dobře jako politikou vraždu za ruského starého předrevolučního režimu, že polovina moderní legislativy schvalované ve prospěch pracujících je součástí plánu na obnovení pohanského otroctví, že je známkou protestantské kultury, že toleruje katolicismus a že je známkou katolické kultury, že protestantismus pronásleduje a řadu dalších názorů, které by obecně byly přinejmenším považovány za paradoxy. A on takové věci říká proto, že je katolík, což neznamená, že další katolíci budou říkat to samé. Naopak, každý z nich bude říkat něco docela jiného. Nejde o to, že by oni museli souhlasit s ním, ale o to, že on nemusí souhlasit s nimi. Odhlížeje od jeho vlastního génia, katolíci se tak vzájemně liší víc než skupina anglikánských patriotů ze soukromých škol nebo solidní liberální nonkonformisté, nemluvě o střední střídě ze Středozápadu s jejím rigidním spolkem běžných chlapíků. Katolíci znají pár transcendentálních pravd, na nichž se shodnou a mají docela potěšení v tom, že se neshodnou už skoro na ničem jiném. Letmý pohled na živou literaturu napsanou jinými katolíky vedle pana Belloca potvrdí moje slova.
Mohu například vzít takovou knížku jako je pozoruhodné nedávné dílo pana Christophera Hollise Americká herese. Jistěže nikdo, kdo má všech pět pohromadě nebude tvrdit, že všichni katolíci musí věřit, že otrokářské státy měly vyhrát americkou občanskou válku, že se Amerika nikdy neměla rozšířit na západ od Tennesse, že Andrew Jackson byl divoch, nebo že Abraham Lincoln selhal, či že Calhoun byl podobný pohanským Římanům a Wilson byl arogantní a proradný učitel. Tyto názory nejsou součástí katolického řádu, ale příznakem katolické svobody. A ilustrují právě ten druh svobody, který moderní svět se vším důrazem postrádá, skutečnou svobodu mysli. Už nejde o svobodu od králů, velitelů a inkvisitorů. Jde už o svobodu od frází, titulků a hypnotického opakování všech plutokratických banalit, které nám vnucují reklamy a noviny.
Přísně vzato je pravda, když řekneme, že průměrný čtenář Daily Mail a Nástinu dějin (kniha H. G. Wellse podávající nárys dějin jako trvalého pokroku ve smyslu evoluční teorie pozn. překl.) je od těchto intelektuálních aktů odstaven. Můžeme správně říct, že nemůže myslet, že Abraham Lincoln selhal. Oprávněně můžeme tvrdit, že je neschopen myslet, že se republika neměla zvětšit tak, jak se nakonec rozšířila. Není s to pohnout své myšlení do takové posice ani jen pokusně, protože by jí musel hnout z příliš hlubokých kolejí, příliš pohodlně vyježděných rychlou dopravou moderních řečí a žurnalismu, které se stále pohybují jen jedním směrem.
Mentální aktivita je pro tyto lidi prostě expresní vlak jedoucí čím dál rychleji po téže trati do téže stanice, nebo připojování dalších a dalších vagonů k němu, aby jely na stejné místo. Z jejich myšlení se vytratila jedna představa, totiž představa, že by se i třeba k témuž cíli dopravili sami a dobrovolně. Zafixovali nejen cíle, ale i prostředky. Nařídili nejen nauky, ale i slova. Nejsou svázání jen náboženstvím, které je výslovně zavazující, ale i vším ostatním. Formálně se chválí volnomyšlenkářství, ale i ty chvály mají danou formu. Tisíce lidí, kteří se nikdy neučili vůbec myslit, jsou naléhavě vybízeny, aby si mysleli, co se jim zamane o Ježíši Kristu. Ale fakticky mají zakázáno smýšlet jakýmkoliv způsobem vyjma jediného o Abrahamu Lincolnovi. To je důvod, proč stojí za to poznamenat, že je to katolík, kdo si přemýšlel po svém.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s