Spiritista se ohlíží zpět

Slyšíme často o nových náboženstvích, v mnoha případech založených na posledních Buddhových nebo Pythagorových novinkách. Ale já jsem dospěl k závěru, který, obávám se, pobouří ještě mnohem víc. Zdá se mi, že všechna moderní náboženství jsou proti vzdoronáboženství, útoky či alternativy proti katolické církvi. Ničím se nepodobají přirozeným pohanským spekulacím, které existovaly před katolickou církví nebo by existovaly, i kdyby ona neexistovala. Postoj děkana Ingeho se rozhodně víc podobá Plotinovi než Platonovi. Ještě víc se ale podobá Porfyriovi (novoplatonický filosof druhé poloviny třetího stol n.l. Odpůrce křesťanství, stoupenec vegetariánství. Pozn. překl. ) než Plotinovi. Je přesně takový, jako pohan doby úpadku, o křesťanské pověře nepotřebuje nic moc vědět. Jakmile se o ní doslechl, začal ji nenávidět.
Ve svém nedávném díle, kterým jsem se tu už zabýval, pečlivě dbá o to, aby slovo protestant mělo starý smysl, který nebyl pouze negativní. A dozajista naplnil starý pozitivní smysl, pokud slovo protestant znamená člověka, který příliš křičel. Má tak naléhavou potřebu vysvětlit, co si myslí o katolické církvi, že to nemůže vynechat z žádného článku, ať píše o M. Couém (francouzský psycholog a propagátor autosugesce přelomu 19. a 20 stol. Pozn. překl.) nebo opičích žlázách.
Děkan odpovídá sám za sebe a musíme ho proto označit za anglikána, z nedostatku jakéhokoliv jiného konkrétního označení pro něj. Je ale velmi zajímavé sledovat jak dokonce i ti, kdo odcházejí do pouště, aby tam našli svou vlastní Zaslíbenou zemi, jako mormoni, se nakonec ukáží jako pouhá reakce proti orthodoxii, jako modernisté. Jejich pochod vstříc nové Utopii se ukazuje být jen poněkud dlouhým a složitějším manévrem jedné z armád obléhajících Svaté Město. Představovali jsme si, že se tihle noví schismatici konečně odešli modlit, ale vždy zjistíme (o chvilku později), že zůstávají, aby se šklebili. Vždycky se vrátí hlučet a dělat nepořádek do našich kostelů, poté co je přestalo bavit zkoušet stavět vlastní.
Jeden z těch, kdo takto odhalili co všechno nevědí, i když by měli je Sir Arthur Conan Doyle. Pustil se nedávno do jízlivé polemiky, která měla začít vztahem jeho nového náboženství k ostatním, ale s nezachytitelnou rychlostí se obrátila v hanobení jeho původního starého náboženství jeho rodiny, jako by žádné jiné na světě nebylo.
Možná má pravdu a žádné jiné není. Ovšem jeden by myslel, že člověk, který zrovna založil nové náboženství by možná mohl o něm říct pár nových věcí namísto starých a negativních věcí o něčem jiném. Ale tvrdá kritika katolické orthodoxie od Sira Arthura Conana Doyla má docela zvláštní povahu, kvůli které stojí za zmínku. Sama o sobě je téměř nepopsatelně vyčpělá, řídká a chatrná a byla skrz naskrz prošoupaná ve stovkách polemik. Divné na ní ale je, a to tu chci podotknout, že je nejen stará, ale i staromódní v tom smyslu, že se ani nevejdou do toho, co je v módě dnes. Před šedesáti lety měla nějaký smysl. Pro kohokoliv, kdo se dívá na svět kolem sebe nemá smysl vůbec žádný—i na svět nových věr a výstředností jako je spiritismus. Ale spiritista se nedívá na spiritistický svět. Nedívá se na lidský svět, ani na pohanský svět nebo dokonce na světský svět. Dívá se jen na věci, které nenávidí.
Říká například, přesně jako naše kalvinistická prababička, že zpovědnice je to nejnetaktnější zařízení a že je vysoce nemístné, aby mladá dáma náležitých mravů pokud jde o vhodné chování, zmiňovala něco takového jako hříchy cizímu gentlemanovi v celibátu. Nu, každý katolík na to umí odpovědět a stovky katolíků také odpověděli protestantům, kteří měli nějaké právo či důvod se takhle ptát.
Nikdo, nebo skoro nikdo, nemusel při zpovědi knězi zajít do tak morbidních detailů, jako když se zpovídá u lékaře. A vtip je v tom, že protestantská prababička, která měla námitky proti gentlemanu knězi by byla první, kdo by odmítala lady lékařku. Ve zpovědnici jde o morální vinu a ne o materiální detaily. Ale materiální detaily jsou vše oč jde v medicíně, i pro ty nejváženější a nejodpovědnější lékaře, nemluvě ani o anarchických šarlatánech, kteří se rozběhli po světě, aby naslouchali zpovědím ve jménu psychoanalysy nebo hypnotické léčby. I když ale všichni známe a zjevné odpovědi přece mě udivuje, že naši kritikové nevidí novou a zjevnou situaci.
Jaký má pro všechno na světě smysl, když přijde se svým správným vychováním, do společnosti, která nás dnes obklopuje. Pokud děvče nesmí zmínit hřích muži v koutě kostela, pak je to už drahnou dobu jediné místo, kde to nemůže udělat. Může vedle něj sedět v porotě a probírat ty nejhnusnější a nejzvrácenější neřesti světa a možná přitom lidský život záleží na nejmenších detailech. V románech a novinách čte hříchy, o kterých nikdy neslyšela, ani nemluvě o těch, kterých by se mohla dopustit a zpovídat se z nich. Nesmí šeptat neosobní přítomnosti na druhé straně mřížky nejabstraktnější náznaky věcí, které slyší rozkřikované v divadlech i ve společenské konversaci.
Sir Arthur Conan Doyle musí vědět stejně dobře jako já, že na takovou cudnost už se v moderním světě nikdo neohlíží a nikdo ani nesní o tom, že by ji chránil tak přísně, jak je chráněna v katolické konversaci a katolické zpovědi. O Římu a Čistotě by se v jiném smyslu dalo říct to, co řekl Swinburne o Římu a Svobodě-„Kdo je proti než všichni její mužové a kdo při ní stojí než Ty“. A přece mají kritikové tu drzost vinit nás, že zanedbáváme to, co zanedbávají všichni než my. To jen proto, že stejné obvinění bylo proti nám použitou před stoletím, a co se proti nám jednou použilo dá se používat znovu a znovu, dokud se to nerozsype na kusy. Stará hůl staré babičky je pořád dost dobrá pro bití starého psa, ovšem kdyby babička vstala z mrtvých pomyslela by si, že ten pes je jediná slušná věc, co je kolem k vidění.
Neměl jsem na mysli nic prostořekého, když jsem řekl, že na tom všem je zajímavá jen vyčpělost. Vůči Siru Arthuru Conanu Doylovi kterému jsme všichni jsme mu zavázáni velkou vděčností v oblasti literatury a zábavy a který je často velmi v právu se svým způsobem obhajoby spiritismu vůči materialismu, nechovám žádné nepříznivé pocity. Já si ale uvědomuji, i když on ne, že v pozadí celé věci jde o to, že nehájí spiritismus a neútočí na materialismus, ale útočí na Řím.
Jeho hluboký od předků zděděný instinkt mu říká a on ví, že to je v posledku To Jediné, co se musí bránit, nebo nač se musí útočit a že kdo není proti tomu je s tím. Dokud někdo neprohlásí, že v moderním světě postaví církvi, je nemožné skutečně založit moderní alternativní náboženství. Cítí, že to tak je a já s ním rád soucítím. A věru, jen proto, že nadále má moje sympatie, vezmu už jen jeden příklad nauk, které odsuzuje a záměrně se například vyhnu jeho podivně zpozdilým poznámkám o mariánském kultu. Přiznám se totiž, že mám potíže s trpělivost, když se setkám se zaslepeností o tomto tématu. Ale jsou tu jiná paralelní témata.
Má několik velmi nevinný poznámek o tom, co považuje za groteskní v systému svátostí. Nevinných proto, že je zjevně nevědomý o tom, co všichni ostatní považují za groteskní v spiritistickém systému. Pokud by jakákoliv křesťanská bohoslužba byla vedena tak, aby připomínala skutečně úspěšnou seanci, pak by měl svět věru omluvu proto, aby se vrátil ke slovu „groteskní“, oblíbenému slovu Dr. Watsona. Věru můžeme se docela dobře ptát, zda Spolek ryšavců v epizodě Žlutá tvář nebo jakákoliv fantasie pana Sherlocka Holmese byly nějak fantastičtější, než ty které nám se vší vážností předložila škola Sira Arthura Conana Doyla. Netvrdím, že tato zkouška vnějškovou výstředností má být definitivní, nebo že se takové detaily nedají nějak hájit. Když si ale Sir Arthur záměrně tropí posměšky z našich obřadů, měli bychom si my smět dovolit alespoň se usmát na jeho. Představme si, že by jakýkoliv katolický obřad před oltářem spočíval v tom, že se lidské bytosti svážou ruce a nohy provazem. Co bychom se museli naposlouchat o hrůzostrašném návratu lidských obětí? Představme si, že bychom prohlásili, že kněz upadl do trasnu a že z jeho úst vycházely obláčky husté bílé hmoty podobné bavlně, které byly projevem nebeské milosti. Nebylo by slyšet jak někteří z našich kritiků mumlají slovo „groteskní“? Kdybychom konali malou klidnou večerní bohoslužbu, při níž by velká mosazná trumpeta poletovala vzduchem a pleskala lidi po hlavách a obecně se předváděla jako stejně atraktivní předmět zájmu jako jako zamilovaný velký buben či sukničářský trombon-záletník laskající dámy gesty důvěrné přízně, neměli by pak naši kritikové co říct o nezdravé hysterii a nesmyslném rozruchu papeženectví? Pokud si dá spiritista tu práci, že nás vyzve na souboj ve věci důstojnosti, pak si věru nemyslím, že by se dalo rozumně říct, že stojí na pevnější půdě než my.
Nemluvím tu ale o všech těch obviněních proto, abych ukázal, jak se obrací proti sobě, ale proto, abych ukázal, jak je spiritista nucen vracet se k sobě a reagovat na své počátky a zapomenout na vše, aby mohl vést válku se svou matkou.
Člověk moderního náboženství nevede spor s moderním světem, jak by docela dobře mohl, kvůli tomu, jak nedbá cudnosti. Hádá se se starou matkou, která jediná ho učí alespoň nějaké slušnosti. Nevěnuje se odsouzení moderních tanců či módních komedií pro jejich vulgární a nápadnou lhostejnost vůči důstojnosti. Vznáší speciální obvinění z groteskní výstřednosti proti jedinému obřadu, který jakousi důstojnost zachovává. Jaksi mu zdá jaksi důležitější, že katolická církev má být, v jedné malé podrobnosti, vystavena nedorozumění než to, že celý svět má odtančit k čertu před jeho vlastníma očima. A má docela pravdu, přinejmenším instinkt, jehož je to symbolem je docela správný.
Svět skutečně skládá katolické církvi nejvyšší kompliment v tom, že nesnáší její toleranci pouhých projevů zel, které on sám toleruje ve všem ostatním. Onen trůn vpravdě osvěcuje žhnoucí záře zatemňující každou skvrnu, ale zajímavé je, že i ti kdo tvrdí, že vztyčují nové trůny a vrhají nová světla se pořád dívají zpět na původní záři, i kdyby jen proto, aby našli skvrny. Ve skutečnosti se nedokázali dostat z oběžné dráhy systému, který kritizují. Nenašli ve skutečnosti žádné nové hvězdy, dál poukazují na údajné skvrny na slunci a tím připouští, že je to jejich rodné denní světlo a střed jejich sluneční soustavy.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s