Inge vs Barnes

Nikdo z nás doufám nikdy nechtěl být nespravedlivý vůči děkanovi Ingemu, i když v takových sporech občas někdo na zdvořilost zapomene. A ve velmi rozšířené tvrzení, že souhlasí s dr. Barnesem mu působí velmi krutou křivdu. Něco takového by se nemělo lehkovážně říkat o žádném gentlemanovi. Odpovídá to přinejmenším současné legendě o Chmurném Děkamovi, že když přijde požehnat, zůstává, aby proklínal. Ale pokud jedna osamocená lidská bytost o níž by si dokázal představit, že by jí chtěl požehnat, myslel by člověk, že to bude jeho spojenec, biskup Barnes z Birminghamu. A přece aliance pomáhá jen zmírnit kletbu a ne zajistit požehnání. Pokud si můžeme dovolit použít tak lidové rčení o tak vážených církevních, pak bychom byli v pokušení říci, že děkan považoval za nutné nechat biskupa ve štychu. Děkanova zajímavá recenze biskupovy nedávné knížky kázání obsahuje samozřejmě určitý počet poměrně konvenčních komplimentů a několik neočekávaných jízlivých posměšků, mohli bychom říct zavrčení, na adresu různých dalších lidí včetně větší části křesťanstva. Ale ve dvou frapantních a pozoruhodných věcech kvůli nimž byl biskup Barnes odsouzen katolíky, je téměř stejně silně odsuzován děkanem od sv. Pavla. Děkan Inge je příliš kultivovaný a inteligentní muž na to, aby měl trpělivost s nesmysly ohledně ověřování transubstanciace (katolického učení, že v proměněné hostii a víně je pod těmito způsobami reálně přítomný Ježíš Kristus pozn. překl.) chemickými pokusy nebo fysikálním výzkumem. Pokouší se co nejjemněji svému kolegovi z Broad Church (směr anglikanismu stavějící na směšování a soužití různých tradic a přesvědčení v jednom církevním společenství. Pozn. překl.), že se zesměšnil. I když ale přihlédneme k nutné zdvořilosti mezi partnery, těžko to šlo říct lépe či dokonce jednodušeji. Stroze biskupa odkazuje biskupa na zodpovědnou definici nauky v knize otce Rickabye o metafysice a suše poznamenává, že bude vypadat důmyslněji a přijatelněji než si biskup zdá se uvědomuje. Dodává také s poněkud přitažlivou bezútěšnou nestranností, že je hodně nešťastné napadat katolíky ohledně toho, zda jim mše přináší nějaký duchovní prospěch, protože se docela jistě spojí v dosvědčování, že přináší. Po těchto upřímných a poutavých přiznáních je už jen záležitostí rutiny a téměř věcí počestnosti, že děkan s biskupem souhlasí, že všechna ta sakramentalita je velice ubohá a politováníhodná, že jinak inteligentní lidé, které zná a kteří tvrdí, že našli Krista ve mši a ne v ranní anglikánské bohoslužbě musí být „přirození modláři“ a že je „zřejmé“, že nejsvětější svátost je spojena s nižššími náboženstvími. Také s nižšími třídami. A to je, zdá se mi, co na ní děkana tak znechucuje.
Důležité ale je, že děkan nepochybě kárá biskupa v jednom významném bodě, v kterém mu noviny hlučně tleskaly a široce se o něm rozepisovaly. A totéž, i když v menší míře, dělá v druhé a méně důležité věci, která se setkala s podobnou odezvou. Myslím samozřejmě na věc evoluce. Děkan, samozřejmě, věří v evoluci, podobně jako mnoho jiných lidí, katolíků, protestantů stejně jako agnostiků. I když ale věří v evoluci, nevěří v evoluci biskupa Barnese. S obdivuhodnou jasností a rozhodností komentuje o bláhovosti spojování evoluce a pokroku nebo i jen její komplikování pokrokem. Nic nemůže být lepší než krátké a svižné věty jimiž naprosto odmítá tu idealisaci vědecké theorie, která je ve skutečnosti její obyčejnou neznalostí. Prostě řečeno, biskup Barnes, přes všechnu svoji hřmotnost, ví o evoluci téměř tak málo jako ví o transubstanciaci. Děkan od sv. Pavla samozřejmě pravdu nepodává v tak prostých slovech, ale daří se mu ji podat velmi zřetelně. Jeho upřímnost i v této věci musí být samozřejmě opět vyvážena obecným vyjádřením souhlasu s biskupem a poněkud srdečnějším projevem nesouhlasu s kýmkoliv jiným, zejména s biskupovými nepřáteli. Děkan opovržlivě připomíná svět pravověří, jakoby nutně a nezbytně zavrhl určité biologické theorie a jako by nějak moc záleželo na tom, jestli to udělal. Rozdíl mezi příslušníkem Broad Church a katolickou církví není v tom, že první považuje evoluci za pravdivou a druhá ne. Jde o to, že první považuje evoluci za odpověď a druhá ví, že to není vysvětlení. Proto první myslí, že je tak důležitá, a druhá myslí, že je poněkud nevýznamná. Protože děkanovi tento princip uniká nezbývá mu než citovat starou viktoriánskou frázi a říkat, že nový vědecký objev prochází třemi stadii, že je postupně označován za absurdní a odporující Písmu a nakonec je shledán docela starým a důvěrně známým. Mohl ještě docela dobře dodat, že obyčejně přijde ještě čtvrté stadium, totiž je že rozeznán jako vcelku nepravdivý.
Protože to je totiž velmi prostý fakt, který děkan Inge i biskup Barnes pomíjejí a který se zdá zcela neznámý jak jasnějšími racionalismu jednoho, tak hrubšímu sekularismu druhého. Nejenže měl arcibiskup z Canterbury pravdu, když tvrdil, že staří gentlemani jako on sám znají evoluci důvěrně celý svůj život, ale mohl ještě dodat, že si jí jsou mnohem více jisti v dřívějších částech svého života, než na jeho konci. Ti z nich, kdo skutečně četli nejnovější evropské bádání a a spekulace ví, že darwinismus se den za dnem stává méně dogmatem a více pochybností. Ti kdo spekulace a pochyby nečetli jednoduše dál opakují dogma. Zatímco Barnes pronáší kázání pečlivě vystavěná na padesát let staré biologii, pan Belloc jednoznačně prokázal, že pan H. G. Wells a Sir Arthur Keith nejsou obeznámeni s pět let starou biologií. Je zkrátka jen spravedlivé, jak jsme již řekli, trvat na odlišnosti mezi děkanem Ingem a dr. Barnesem, která se podobá rozdílu mezi Huxleyem a Haeckelem. Všichni by na tom byli lépe a byli by šťastnější, kdyby byl děkan Inge znám jako profesor Inge a dr. Barnes byl ne jen tak nějaký profesor, ale přímo pruský profesor. Pak by mohl být vychvalován spolu s dalšími barbary útočícími na křesťanství, aniž by měl tu církevní výsadu, že skutečně pronásleduje křesťany. Jsou ale pohani a pohani a pronásledovatelé a pronásledovatelé. Děkan je pohanský Říman v Senátu. Biskup je pohanský Teuton z bažin a mokřadů. Děkan nemá rád křesťanskou tradici v duchu Diokleciána a Juliána. Biskupovi se nelíbí v prostším duchu dánského piráta zírajícího na nekompromisní tajemství římsko-britské církve. Dokonce ani společná věc a široce bratrská zásada christiani ad leones (křesťany předhodit lvům pozn. překl), zdá se mi, ne vždy smíří Římana s Gótem. Tato historická srovnání mohou vypadat jako fantazírování a v jednom smyslu jsou opravdu obě strany velmi silně připoutány ke svým historickým obdobím. Oba jsou velmi viktoriánští, ale i tady je rozdíl a nadřazenost. Děkanovou předností je to, že to ví a říká. Je dost mužem na to, aby se svým viktoriánstvím chlubil a nic si nedělal z toho, že je prohlašován za reakcionáře. Kdežto biskup se velice těší z prazvláštního dojmu, že jeho myšlenyk jsou nové a aktuální.
Mají samozřejmě společnou filosofii a bylo by levné zjednodušení označovat ji za materialismus. To bychom o materialismu vskutku mluvili se skoro takovou mělkostí, s jakou oni mluví o magii. Pravda je taková, že podivná bigotnost, která biskupa vede ke křiku a horlení proti všemu sakramentalismu jako magii je ve své nejvnitřnější podstatě pravým opakem materialismu. Věru nic není ani z poloviny tak zdravé jako materialismus. Kořenem tohoto předsudku není ani tak důvěra v hmotu jako spíš hrůza z hmoty. Člověk s touto filosofií vždy požaduje, aby byly bohoslužby zcela duchovní nebo dokonce zcela intelektuální. To proto, že cítí skutečné znechucení z myšlenky, že by duchovní věci měly tělo a pevnou formu. Pravděpodobně se skutečně mysticky otřese při pomyšlení, že by Bůh mohl přijít ve chlebu a vínu i když jsem nikdy nepochopil proč jím stejné zachvění neprojede při pomyšlení, že Bůh stává tělem a krví. Ovšem bez ohledu na to, zda jsou tito myslitelé ve své filosofii důslední, je tohle myslím jejich filosofie. Má velmi dlouho historii a velmi starobylé jméno. Není to materialista ale manichejec.
A děkan věru vyslovil nevědomou pravdu, když řekl, že sakramentalisté musí být „přirození modláři“. Odtahuje se od toho nejen proto, že je to modlářské, ale také proto, že je to přirozené. Nemůže unést představu, jak přirozené je prahnout po nadpřirozeném. Nemůže snést a tolerovat myšlenku, že by skutečně působilo skrze prvky přírody. Tento druh intelektuála sice nepochybně nevědomě, ale velmi zatvrzele cítí, že naše duše sice mohou náležet Bohu, ale naše těla jen ďáblu či zvířeti. Manichejská hrůza z hmoty je jediným inteligentním důvodem pro jakékoliv tak paušální odmítání nadpřirozených a sakramentálních divů. Všechno ostatní jsou už jen fráze, opakování a argumenty kruhem, samý nepodložený dogmatismus o vědě zakazující lidem věřit v zázraky, jako by věda mohla lidem zakázat věřit v něco, o čem sama tvrdí, že nezkoumá. Věda studuje přípustné zákony existence, nemůže prokázat universální negaci o tom, zda tyto zákony vůbec kdy mohou být pozastaveny něčím, co je možná nad nimi. Je to jako bychom řekli, že je právník tak hluboce obeznámen s americkou konstitucí, že ví, že v Americe nikdy nemůže být revoluce. Nebo se to podobá situaci, kdy by člověk tvrdil, že je tak důkladným znalcem textu Hamleta, že může popřít, že by nějaký herec upustil lebku a utekl, když v divadle vypukl požár. Ústava se ubírá jistým směrem, dokud má kam jít, hra se odvíjí jistým směrem, dokud se hraje, viditelný řád věcí sleduje jistý směr, pokud není ni za ním, co by ho mohlo zastavit. To ale nijak neosvětluje otázku, zda je za ním něco, co by mohlo zastavit. To je otázka filosofie nebo metafysiky a ne materiální vědy. A z úcty k inteligenci obou ctihodných gentlemanů a zejména k vysoké inteligenci děkana od sv. Pavla si raději budu myslet, že se proti tomu co označují za magii staví jako důslední filosofové a ne jako nedůslední vědci. Raději bych si myslel, že smýšlí podobně jako velcí gnostici a buddhisté a jiní mystici temné ale důstojné tradice, než se pletou v prosté logice v zájmu levně popularizované vědy. Dokonce dokážu pochopit nebo představit si i ono rozechvění odporem, které se jich zmocňuje v přítomnosti božského materialismu mše. Přesto si pořád myslím ,že by bylo důslednější a úplnější, kdyby dali docela jasně najevo že dovedli svůj princip k úplnosti a řekli, jako říká muslim o Vánocích „Daleko buď od Něj, aby měl syna“ nebo s vyděšeným učedníkem „Daleko to buď od Tebe,“ když Bůh šel do Jeruzaléma, aby byl ukřižován.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s