O čem přemýšlíme

Listoval jsem onehdy týdeníkem toho druhu, který má poskytovat populární kulturu a v tomto případě zejména zpopularizování vědy. Prakticky ale nabízel to, co přívrženci optimisticky nazývají moderním myšlením a co my obyčejněji jmenujeme modernismem. V každém případě to ale není list neférový nebo takový, který by nepřipouštěl opačné názory. Víc než jednou mi dovolil na takové názory odpovědět a bylo to právě, když jsem se na jedno takové vydání díval přitáhlo mou pozornost moje vlastní jméno.
Našel jsem je v článku o náboženských naukách pana Arnolda Bennetta. Přední místo, které si jeho jméno v tomto spojení získalo v tisku je věru jedním z trvalých tajemství moderní žurnalistky. Chovám nejen velký obdiv k jeho uměleckému géniovi, ale v moha ohledech se mi velmi líbí i jeho člověčí rysy. Mám rád jeho živost a opovržení pro pohrdání, líbí se mi jeho lidskost a milosrdná zvědavost o všem lidském. Zamlouvá se mi ona podstatná absence snobství, která mu dovoluje sympatisovat i se snoby. Ale mluvit o náboženské víře pana Arnolda Bennetta mi přijde zrovna jako mluvit o dobrodružstvích, který při lovu na lišku prožil pan Bernard Shaw (britský spisovatel a socialista, hon na lišku je takřka stavovská zábava konservativních aristokratů a podobných vrstev. Pozn. překl ), nebo o oblíbených značkách pití pana Pussyfoota Johnson (americký propagátor prohibice pozn. překl), nebeských vizích Sira Arthura Keitha (evolucionista a antropolog viz též Agnostikova maska) nebo řeholních slibech pana Bertranda Russella (britský spisovatel, pacifista a stoupenec sociálních reforem, agnostik pozn. překl.) Pan Arnold Bennett myslím nikdy neskrýval, podstatnou skutečnost, že nemá žádnou náboženskou víru, tedy takovou jaká se tím slovem rozumí v angličtině, jíž jsem se naučil. Nepochybuji ani na okamžik o tom, že má množství vysoce úctyhodných morálních citů a sentimentů. Záležitost pana Arnolda Bennetta je ale pro tuto chvíli vedlejší. Zmiňuji se tu to tom jen proto, že to jsem své jméno našel zmíněné právě v takovém článku. A musím přiznat, že jsem tu zmínku považoval za poněkud zvláštní. Čtenáře nepřekvapí, že mě autor považoval za menšího modernistu než pana Bennetta. Moje náboženská víra nepředstavuje tak čistý, panenský a neposkvrněný nepopsaný list, ale je to list počmáraný jednoznačnými prohlášeními o různých věcech. Autor ovšem sliboval, že v mém postoji najde něco pochybného nebo sporného. A jeho zmatení mě mate. Jemně naznačuje, že je ve mně uvnitř, za všemi papeženskými šarádami, víc než se zdá, ale je beznadějné se mě pokusit pitvat zaživa a odhalit to tajemství. „Pan Chesterton nás nechce poučit, protože pokud víme smýšlí ve svém nitru dostatečně modernisticky.“
Nuže bylo by považováno za poněkud otravné, kdyby nějaký atheista o nějakém neškodném protestantovi, řekněme generálovi Boothovi (William Booth, zakladatel Armády spásy, pozn. překl.) tvrdil: „Pokud víme, smýšlí soukromě dosti atheisticky.“ Mohli bychom si dokonce dovolit tázat se, jak si může atheista vůbec udělat nějakou představu o generálově smýšlení v tak dokonalém rozporu se vším co říká. Nebo i já bych na druhé straně mohl být považován za člověka méně než vybraného chování, kdybych tvrdil, že pan Bennett musí kvůli své zbabělosti skrývat svou konversi a vyjádřil se, že „Pan Bennet nám o tom nikdy neřekne pravdu, protože pokud víme smýšlí v nitru sdostatek papeženecky.“ Mohl bych být i podroben křížovému výslechu o tom, jak jsem k těmto podezřením do tajných myšlenkách pana Bennetta dospěl, zda jsem se skryl pod jeho postelí a slyšel ho ze spaní mumlat latinské modlitby, nebo zda jsem vyslal soukromého detektiva, aby zjistil, zda skutečně má žínici a poschovávané ostatky. Mohl bych se dočkat náznaků, že dokud pro svou věc nedokážu opatřit nějaké prima facie důkazy, bylo by ode mne zdvořilejší, kdybych vycházel z toho, že názory pana Bennetta jsou ty, které on sám říká. A kdybych byl na takové věci citlivý, mohl bych poměrně ostře požadovat, aby lidé, kteří o mně nemohou vědět nic, než to co sám řeknu, by kvůli všeobecnému pohodlí nás všech mohli věřit tomu, co říkám. Přinejmenším pokud jde o modernismu nebylo nikdy pochyb nebo komplikací , o tom co říkám. Shodou okolností jsme vůči modernismu choval silné intelektuální opovržení ještě předtím, než jsem skutečně uvěřil v katolicismus.
Coby produkt evoluce však patřím k řádu tlustokožců. A celá ta věc mě nijak neotravuje, jen mě pobízí velmi silné zmatení a zvědavost pokud jde o skutečné důvody k tak pozoruhodnému názoru. Vím, že autor nechtěl uškodit, ale mnohem víc bych chtěl pochopit co měl na mysli. A musím říct, že si myslím, že v této divné a tajuplné větě je skryto tajemství celého moderního sporu kolem katolicismu. Ten člověk měl ve skutečnosti na mysli: „Dokonce i ten starý chudák Chesterton musí myslet, přece nemohl úplně přestat uvažovat, ten mozek musí něco dělat, aby zaplnil ty prázdné hodiny jeho pomýleného a zmarněného života, a je přece zřejmé, že když člověk začne myslet může myslet pouze více či méně modernistickým směrem.“ Modernisté si to opravdu myslí. O to tady jde. V tom je ten vtip.
Nuže to co musíme všem takovým lidem nějak natlouct do hlav je, že myslícího člověka může jeho myšlení vést hlouběji a hlouběji do katolicismu a ne hlouběji a hlouběji do problémů s katolicismem. Musíme jim ukázat, že konverse je počátkem aktivního, plodného, progresivního a dokonce dobrodružného intelektuálního života. Protože právě tomuhle oni zatím nemohou uvěřit. Upřímně si říkají: „O čem asi tak může přemýšlet, když ne o Mojžíšových omylech objevených panem Migglesem z Pudsey, nebo drze vzdorovat všem hrůzám inkvisice, která existovala před dvěma staletími?“ Musíme nějak vysvětlit, že velká tajemství Nejsvětější Trojice nebo Nejsvětější Svátosti jsou východisky pro směry a cesty myšlení, které jsou mnohem podmanivější, důmyslnější a dokonce individuálnější a že ve srovnání s nimi je všechno skeptické škrábání stejně mělké, povrchní a zaprášené jako nějaký ošklivý případ šíření klepů v novoanglické vesnici. Přijímat proto Logos jako pravdu znamená ocitnout se v atmosféře absolutna nejen se sv. Janem Evangelistou, ale i s Platonem a všemi velkými mystiky světa. Přijímat Logos jako „text“ či „interpolaci“
nebo „vývoj“ nebo jako mrtvé slovo v mrtvém dokumentu použité jen proto, aby někdo v rychlém sledu navrhl šest jeho různých datování, znamená ocitnout se docela na nižší úrovni lidského života, handrkovat se a škorpit jen o toliko negativní úspěch a to i kdyby mělo jít o úspěch skutečný. Vynášet mši znamená vejít do vznešeného světa metafysických idejí osvěcujících všechny vztahy hmoty a mysli, těla a ducha, neosobních spekulací stejně jako osobních citů. Začít mši snižovat, vést efemérní řeči o tom, co má společného s mithrianismem nebo mystérii znamená upadnout do mnohem malichernější a pedantičtější nálady, ubožejší nejen než katolicismus, ale i než Mithrův kult.
Jak už jsem řekl dřív, je velmi těžké rozhodnout, jak se k těmto věcem nejlépe postavit a jak s nimi začít. My a naši kritikové mluvíme každý jinou řečí, takže už jména jimiž věci uvnitř popisujeme znamenají docela jiné věci podle absurdních nálepek, jimiž polepili zdi venku. Velké věci, které říkáme my budou často znít jako malé věci, z nichž nás obviňují, že je říkáme. Filosofický proces může začít jen ze správného konce a oni se všeho chytají za špatný konec. Mě samotnému se ale zdá, že bychom měli začít tím, že napadneme jednu velmi rozšířenou frázi nebo slova, věc která se stala sloganem či heslem nebo v běžném a populárním smyslu titulem. Protože je novináři pořád opakují a opakováním němu přitahují pozornost, možná bychom mohli získat pozornost tím, že je popřeme.
Když novinář řekne po tisící „Živé náboženství není v nudných a zaprášených dogmatech, atd.“ musíme ho skoro s výkřikem zastavit a říct „Ale no tak, sotva jste začal a už je to špatně.“ Pokud by blahovolně dovolil a zeptal se, cože to jsou dogmata, zjistil by, že jsou to právě dogmata, co žije, co inspiruje a co je intelektuálně zajímavé. Horlivost, láska a posvěcení jsou hodny obdivu jako květy a plody, ale pokud vás skutečně zajímají živoucí principy, pak vás musí zajímat kořeny a semena. Jinými slovy, musíme býti rozumově zaujat tvrzeními, která to všechno začala, i kdyby jen proto, abyste je popřeli. I tehdy, když kritik nemůže dospět k souhlasu s katolíky, může poznat určité ideje o Vesmíru, která z něj dělají katolíka. Pochopí, že když je jedním způsobem kosmický a jiným katolický, odlišuje ho to od jiných lidí a činí ho to přinejmenším nikoli nezajímavou postavou v lidských dějinách. K tomu se nikdy ani nepřiblíží, pokud se bude sentimentálně rozhořčovat proti katolickým sentimentům nebo laicky kázat proti katolickým kazatelům. Musí se zmocňovat idejí jako idejí a pak zjistí, že nejzajímavější jsou ty ideje, nad kterými noviny mávnou rukou jako nad dogmaty.
Například nauka o dvojí Kristově přirozenosti je zajímavá v nejpravějším slova smyslu. Musí být zajímavá pro každého, kdo jí může porozumět dlouho předtím než by jí mohl uvěřit. Má v sobě něco, co lze se ví úctou označit za stereoskopickou zajímavost, zajímavost plynoucí z toho, jak dvě oči v hlavě tvoří jeden obraz předmětu, jak dva úhly trojúhelníku určují třetí. Stará monofysitská sekta hlásala, že Kristus měl jen jednu, božskou přirozenost. Nová monofysitská hlásá, že má jednu, lidskou přirozenost. Jenže je to jen pravda a ne vtip či trik, když řekneme, že monofysita jsou od přirozenosti monotónní. V každé ze svých dvou forem má přirozeně jen jeden tón. Otázka objektivní historické pravdy je jiná věc, o které se tu nepřu i když jsem připraven přít se o ni kdekoliv. Tady mluvím o intelektuální stimulaci a o východisku myšlení a představivosti. A ty, stejně jako všechny živé věci, jsou zplozené se spojení dvou a ne jen z jedné samotné. Proto čtu studie moderních monofysitů o životě omezeného a toliko smrtelného Ježíše z Nazaretu s jistou sympatií, ale se sympatií, která je sotva víc, než jen sentiment. Respektuji jejich respekt, obdivuji jejich obdiv, vím že vše co říkají o lidské velikosti nebo náboženském géniu je pokud se tohoto týče pravdivé. Ale jejich výklad jde pořád jedním směrem a nemůže přesvědčit tak jako věci, které se sbíhají. A pak se stane, že poté co si přečtu takovou chválu etického učitele po způsobu esénů, otočím možná stránku v té či oné knize a narazím na větu ohledně skutečného i když pohanského náboženství, třeba na nějakou paralelu takzvaného pohanského Krista. Zjistím, že říká, i když jen o Atysovi nebo Adonisovi, „Existovalo pojetí, že se bůh obětoval sebe sama sobě samému“. Člověk, který taková slova dokáže přečíst bez rozechvění je mrtvý.
My budeme samozřejmě rozechvěni do větší hloubi, protože se to dotýká skutečnosti a ne smyšlenky. V tom smyslu nepřipouštíme, že by tu byly nějaké paralely s legendami dávných pohanů, jak se naznačuje v knihách moderních pohanů. A jistěže máme právo tvrdit, že zdravý rozum dá, že nemůže být úplné paralely mezi přiznaným mýtem a tajemstvím a tím, o kom se připouští, že byl člověk. Jde tu ale o to, že pravdu skrytou dokonce i v mýtech a mystériích ztratíme, pokud jsme omezeni lidským smýšlením. V tomto smyslu skrývají ironickou a nevědomou pravdu slova moderního pohana, který zpíval „pohané nás s přezíravostí přežijí a překonají“ a „naše žití a naše tužby tvoří pár“. O modernistech to platí, ne však o nás, kteří hledáme současně naplnění tužeb a záznam života. Je naprostá pravda, že v mnoha pohanských mýtech jsou matně nazstiňována křesťanská tajemství, třebaže už tím, že to říkáme připouštíme, že nástinem byly stíny. Ale ani poté, co jsme vzali v potaz veškeré imaginativní spříznění, nebude pravda, že by se mythologie kdy vznesla do výšin theologie. Není pravda, že by se myšlenka tak odvážná nebo subtilní kdy dotkla mysli, která stvořila kentaury a fauny. V žádné z nejdivočejších a nejmonumentálnějších primitivních epických fikcích není ani stopy po myšlence tak kolosální, jako je bytost, která by byla současně Diem a Prométheem.
Poukazuji na tu úvahu jenom proto, ne abych se přel o její pravdivost s těmi, kdo tomu nevěří, ale jen proto, abych zdůraznil její intensivní a intelektuální přitažlivost pro ty, kdo tomu věří. Těm, kdo mají obavy bych jen rád vysvětlil, že mysl naplněná skutečným pojetím této Dualit má dost o čem přemýšlet a nemá žádnou potřebu vykopávat staré bohy, aby diskreditovali Věčného člověka. Nemám žádnou potřebu smýšlet soukromě jako modernista nebo monofysita, protože považuji tyto názory za mnohem nudnější a triviálnější než své vlastní. Řečeno krásnými slovy z milostné písně z Kai Lungovy brašny, jedné z mála skutečně psychologických milostných písní světa: „Tento bezvýznamný a všeobecně opovrhovaný člověk bez váhání dá jeho názorům přednost před jejich.“
Mohl bych předložit řadu dalších příkladů. Tento člověk (pokud můžu ještě jednou použít ladné čínské rčení) by velice brzy vyčerpal vzrušení z toho, že Marie i Maia začínají obě na M, nebo že Matka Kristova i Matka Kupidova jsou obě zobrazovány jako ženy. Vím, ale že nikdy nevyčerpám hloubku onoho nezměrného paradoxu, který je tak vzdorně definován už v titulu Matka Boží. Vím, že ona hádanka, že dokonale lidské mělo jednou přirozenou autoritu nad nadpřirozeně božským skýtá nejen mnohem hlubší, ale i mnohem čerstvější podněty pro myšlení a představivost než jakákoliv obrazoborecká identifikace, která pohltí všechny posvátné obrazy tím, že otluče jejich tváře. A když už je pak Kristus zaměnitelný s Osirisem, zbylo z každého z nich velmi málo, ale Kristus, jak ho chápe katolická církev je sám komplexní a spojený. Není ale spojením dvou nereálných věcí, nýbrž dvou reálných. Stejně tak bude Astarot (démon z různých démonlogických systémů pozn. překl.) nebo jedna z Rafaelových Madon nebo naopak vypadat jako poněkud jako vize bez výrazných rysů, kdežto na pojmu Theokotos (řecky Bohorodička, titul Panny Marie pozn. překl.) je cosi v tom nejintelektuálnějším smyslu jedinečné. Zkrátka, na všem tom pouhém sjednocování tradic, pravých nebo falešných, je něco, co lze docela prostě označit jako bezvýraznost a bezduchost. Dokonce ani to, co se označuje za jemné doktrinářské detaily, není zcela duchaprosté a beztvaré. Podobají se nejjemnějším chirurgickým operacím, oddělují nerv od nervu, ale dávají život. Je velmi snadné srovnat všechno kolem na míle daleko dynamitem, pokud je naším jediným cílem rozsévat smrt. Ale tak jak se fysiologie zabývá živými tkáněmi, pracuje theologie s živými ideami a pokud mezi nimi vymezí hranici, je to přirozeně velmi jemná hranice. Je zvykem, i když teď už poněkud omšelým zvykem, stěžovat si že Řekové nebo Italové, kteří debatovali o Trojici nebo o oltářní svátosti se snažili rozebrat vlas. Nevím zda je třeba i dělení a rozebírání vlasů o tolik horší než odbarvování v marné snaze vyrovnat se zlatým vrasům Freyiným (starogermánská bohyně pozn. překl.) nebo černým vlasům Kotys (thrácká bohyně pozn. překl.).Polcení vlasů nám aspoň něco poví o jejich struktuře, kdežto z jejich pouhého odbarvení se nedozvíme nic. Theologie nás uvádí do struktury idejí, kdežto theosofický synkretismus smývá všechny barvy z barvitých pohádek celého světa. Mým jediným cílem zde ale bylo poskytnout ujištění gentlemanovi, kterého trápilo pomyšlení na skrytou nemoc modernity, která musí ujídat mou jinak prázdnou mysl. Se vší horlivostí spěchám ho ujistit, že se mám docela dobře, děkuji za optání, a mám dost věcí k přemýšlení, aniž bych musel upadnout do starého baconovského šílenství z pohanských paralel nebo navozování spojení mezi příběhem o býkovi, kterého zabil Mithra a písničkou z které pošla ta stará kráva (narážka na anglickou lidovou píseň pozn. překl).

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s