Optimista sebevrahem

Volnomyšlenkáři jsou příležitostně přemýšliví, ale nikdy ne volní. Přinejmenším v moderním světě Západu se zdá, že jsou věčně připoutaní ke klopotné dřině materialistického a monistického vesmíru. Asijský nebo antický univesrální skeptik byl možná odvážnější myslitel, i kdy velmi pravděpodobně nešťastnější člověk. To s čím se setkáváme jako se skepticismem ale není skepse, nýbrž ukvělá víra v monismus. Volnomyšlenkář nemá volnost zpochybňovat monismus. Má zakázáno například věřit, v jediném srozumitelném moderním smyslu, věřit v zázraky. Je mu to zakázané v přesně tom samém smyslu, v němž by on o nás řekl, že máme zakázáno věřit v herese. Obojí je zakázáno ne silou, ale prvními principy. Tiskové sdružení racionalistů by neuneslo, nenasadilo roubík ani by nezaškrtilo Sira Arthura Keitha, kdyby přiznal, že existuje důkaz uzdravení v Lurdech. Stejně tak by mě kardinál arcibiskup z Westminsteru nenechal pověsit, rozpárat a rozčtvrtit, kdybych zítra oznámil, že jsem agnostik. V obou případech ale platí, že člověk nemůže vykořenit své primární principy, aniž by tím nepotrhal a nezpřevracel své vlastní já. Faktem je, že z této dvojice jsem my ti volní a svobodní, protože se jen stěží najde nějaký přirozený nebo mimopřirozený důkaz, který by někde nepasoval do našeho systému, kdežto materialistovi se ani ten nejmenší zázrak nikam do jeho systému nevejde. Nechme to však stranou jako zvláštní otázku a dohodněme se, i když jen čistě teoreticky, že jak katolík, tak materialista je omezen jen svými základními přesvědčeními o kosmickém systému, pro oba je myšlení v tom smyslu zakázané a v tom smyslu volné. Když pak následně čtu v nějakých novinách debatu třeba o spiritismu, kde přední materialista jako třeba pan John M. Robertson rozebírá důkazy pro spiritismus cítím se přitom přesně tak, jak se asi, představuji si, cítí on, když slyší biskupa s mitrou nebo jesuitu v klerice debatovat o materialismu. Vím, že pan Robertson nemůže důkazy přijmout, aniž by se stal někým docela jiným, než panem Robertsonem, je to ale v moci Boží milosti. Docela jistě ale vím, že není volnomyšlenkář, leda ve smyslu, v němž jsem volnomyšlenkář já. Kdysi dávno dospěl k závěru, který ovládá všechny další jeho závěry. K přijetí materialismu ho nevedou vědecké důkazy. Materialismus mu zapovídá přijmout vědecké důkazy.
Je tu ale i jiný způsob, v němž je volnomyšlenkář nejen přemýšlivý, ale i užitečný. Člověk, který naprosto odmítá víru je často prospěšným kritikem člověka, který ji odmítá postupně, po kouskách nebo nepravidelně. Člověk, který si z katolicismu vybírá části, které se mu náhodou líbí a zahazuje jiné, které ho shodou okolností pletou vytváří nejen nejprapodivnější výsledek, ale obvykle pravý opak toho, co zamýšlel. A jeho nedůslednost lze často nejlépe odhalit stejně tak z extrémně negativního jako z extrémně positivního pohledu. Říkalo se, že když odchází polobozi, p přichází bohové, v přátelské parodii by se dalo říct, že když bezbožci přichází, polobůžci odchází a já věru nevím, zda jim to náhodou opravdu nepatří. V každém případě i atheista může ukázat, jak důležité je zachovat katolický systém pohromadě i kdyby jen proto, aby ho jako celek odmítl.
Jeden zajímavý a zábavný případ přišel z Ameriky v spojitosti s panem Clarence Darrowem (právník a aktivista za občanská práva, angažoval se v tzv. Opičím sporu ohledně zákonnosti výuky evoluce ve školách pozn. překl.). Vypadá to, že psal něco o tom, že je nemožné, aby měl kdokoliv duši – k tomu není třeba dodávat nic, leda snad (jako obyčejně) to, že je to, zdá se, skeptik, kdo o duši smýšlí pověrečně, jako o samostatném a skrytém okřídleném zvířeti, je to on, kdo přemýšlí o duši jako o něčem plně mimo sebe. Právě teď mě ale na něm zajímá něco jiného. Proti nesmrtelnosti argumentuje mimo jiné tím, že v ni lidé ve skutečnosti nevěří. A pro to má argument, že pokud by lidé věřili v nějaké posmrtné štěstí všichni by spáchali sebevraždu. Tvrdí, že by nikdo nepodstupoval muka rakoviny kupříkladu, kdyby skutečně věřil (jak očividně předpokládá, že všichni křesťané věří), že v každém případě pouhý fakt smrti uvede duši okamžitě do dokonalého štěstí a společnosti všech jeho nejlepších přátel. Katolík jistě ví, jak odpovědět. Ale pan Clarence Darrow ani v nejmenším netuší, jakou otázku položil.
Nuže, tu máme poslední květ a korunu všeho moderního optimismu a universalismu a humanitarianismu v náboženství. Sentimentalisté mluví o lásce tak dlouho, až je světu z nejvznešenějšího lidského slova zle, předpokládají, že na onom světě nemůže být nic jiného než jakási Utopie praktických potěšení, která nám slibují (ale nedávají) v tomto světě. Prohlašují, že všem bude odpuštěno, protože není co odpouštět. Trvají na to, že „odejít“ je jen jako přejít do další místnosti, trvají i na tom, že to nebude žádná čekárna. Prohlašují, že nás to musí uvést rovnou do vypolštářované síně se vším představitelným pohodlím, aniž by padla zmínka o tom, jak se tam máme dostat. Jsou přesvědčení, že neexistuje ani nebezpečí, ani ďábel, dokonce ani smrt ne. Všude samá naděje, štěstí a optimismus. A jak atheista velmi správě poukazuje, logickým výsledkem vší té naděje, všeho toho štěstí a optimismu budou stovky lidí věšících se na pouliční lampy či tisíce lidí vrhajících se do studen a kanálů. Racionální výsledek moderního Náboženství Radosti a Lásky nacházíme v jednom ohromném lidském shonu za sebevraždou. Pesimismus pobil své tisíce, ale optimismus své desetitisíce.
Já na to samozřejmě říkám, že katolík odpověď zná a to proto, že se drží kompletní filosofie, která zachovává člověka při smyslech a ne nějakého zlomku, příjemného či smutného, z něhož by se mohl snadno zbláznit. Katolík se nebude zabíjet, protože nebude brát za jisté, že s zaslouží nebe tak či tak, stejně jako nebude přesvědčen, že na tom vůbec nebude záležet, zda si je vůbec zaslouží. Nebude tvrdit, že by jistě věděl, jaké nebezpečí mu hrozí, ale ví, jakou loyalitu by porušil, a jaký příkaz či podmínku by přestoupil. Skutečně si myslí, že člověk může být způsobilejší pro nebesa, pokud vytrval jako člověk a že hrdina může být mučedníkem rakoviny, podobně jako byli sv. Vavřinec nebo sv. Cecílie mučedníky kotlů a rožňů. Víra v budoucí život, naděje v budoucí štěstí, víra, že Bůh je láska a že loyalita je věčný život, jsou věci, které nevyvolávají šílenství a anarchii pokud jsou brány spolu s dalšími katolickými naukami o povinnnosti a bdělosti a ostražitosti před pekelnými mocnostmi. Mohou vyvolat šílenství a anarchii, pokud jsou vzaty samy o sobě. A modernisté, tedy optimisté a sentimentalisté, po nás chtějí, abychom je brali samotné. Totéž by samozřejmě platilo, pokud by někdo vzal samotné nauky o povinnosti a disciplíně. To by vyvolalo další temný věk puritánů prudce černající do pesimismu. Inu extremismy se setkávají, když jsou to oba konce odseknuté od něčeho, co mělo být úplné. Naše podobenství končí poeticky, se dvěma šibenicemi vedle sebe, jednou pro sebevražedného pesimistu, druhou pro sebevražedného optimistu.
Pointa je v tom, že v této citaci americký skeptik odpovídá modernistovi, ale neodpovídá katolíkovi. Katolík má extrémně prostý a rozumný důvod k tomu, aby si nepodřízl krk kvůli tomu, aby okamžitě odlétl do ráje. Může ale vznést otázku vůči těm, kdo chodí po světě, jako by ráj se ráj stále a okamžitě plnil těmi, kdo si podřezali krky. A to je jen jeden z dlouhé řady historických příkladů, v nichž ti, kdo se snažili víru zjednodušit dosáhli vždy toho, že byla méně příčetná. Muslimům se zdálo, že je jen rozumné pokrátit své vyznání na pouhou víru v jednoho Boha, ale ve světě praktické filosofie ji posekali až na víru v jeden osud. Praktickým důsledkem pro běžného člověka byl fatalismus, projevujícím se v onom Turkovi, který se svým úrazem nejde do nemocnice, protože se odevzdává Kismetu nebo vůli Alláhově. Puritáni mysleli, že věci zjednodušují tím, že se dovolávají toho, co označili za prostá a jasná slova Písma, ve skutečnosti ale vše zkomplikovali tím, že vytvořili půl sta potrhlých sekt a bláznivých tvrzení. A moderní universalisté a humanitariáni mysleli, že všechno zjednoduší, když vyloží velkou pravdu, že Bůh je Láska tak, že nemůže nastat žádná válka s démony ani se objevit žádné nebezpečí pro duši. Ve skutečnosti ale vymysleli ještě temnější hádanky s ještě divočejšímu opověďmi, jednu z nich doporučil pan Clarence Darrow. Jistě za to s radostí přijme poděkování všech katolíků.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s