Kdyby tak věřili

Jedna z věcí, kterou naši nepřátelé neznají je to, co svědčí v jejich prospěch. Je pro mne vždy věcí pýchy, že tu nejpyšnější, nejautentičtější a nejnevyvratitelnější chloubou, kterou může když pronést anglický protestant, pro ně vytvořil katolík. Jen velmi málo protestantů, přinejmenším v jeho době, mělo dost historické velikost či osvícení na to, aby to udělali. Byl to totiž Newman (John Henry Newman, jeden z největších myslitelů své doby, začínal jako anglikánký duchovní, v polovině 19. století konvertoval ke katolické víře, na sklonku života byl jmenován kardinálem. Pozn. překl.), tento velký mistr anglického jazyka, kdo když přehlížel zářné triumfy našeho jazyka od Bacona a Miltona po Swifta a Burkeho, nám pevně připomněl, že i kdybychom obrátili Anglii tisíckrát k pravé víře „anglická literarura vždy bude protestantská.“
Tak velkomyslný projev nestrannosti lze chápat až jako příliš velkomyslný, ale já myslí, že je pro nás velmi dobré, abychom byli příliš velkomyslní. Není to docela, nebo aspoň výlučně pravda. Stačí jen zmínit jméno Chaucerovo, aby bylo sdostatek jasné, že anglická literatura byla anglická dlouho předtím, než byla protestantská. Ani protestant, pokud byl současně Angličan, nemohl chtít nikoho angličtějšího než Chaucera. Co do esenciální národní povahy byl angličtější než Milton. Faktem je, že argument pro Chaucera není silnější než pro Shakespeara. Jenže u Shakespeara je to argument dlouhý a složitý, když ho vedou straníci, ale dostatečně prostý a přímý pro lidi se smyslem pro realitu. Jsem přesvědčen, že nedávné poznatky a objevy zaznamenané v knize francouzské dámy velmi jasně potvrdili theorii, že Shakespeare zemřel jako katolík. Nepotřebuji žádné knihy a žádné objevy abych dokázal, že jako katolík žil, nebo se spíš jako mys ostatní neúspěšně pokoušel žít jako katolík, myslel jako katolík, že cítil jako katolík, a pohlížel na každou otázku tak, jak na ni pohlíží katolík. K důkazu by bylo zapotřebí další eseje, pokud vůbec tak praktický dojem lze dokázat. Pro mě je zcela zřejmé, že byl určitým reálným a rozeznatelným renesančním typem katolíka, jako Cervantes, jako Rosand. Kdybych byl ale nenuceně požádán o krátké vysvětlení, pak bych jen řekl, že to, že byl Shakespeare katolík vím z těch pasáží, které se dnes užívají k dokazování, že byl agnostik.
Ale to je docela jiná a mnohem spletitější otázka a není to tak, kterou jsem si položil na počátku této eseje. Na začátku jsem se rozhodl přijmout celou zdravou a jistou pravdu Newmanova uznání, že z rozdělení Evropy skutečně povstala velká a slavná anglická protestantská literatura a přičinit k tomu bodu ještě několik dalších úvah. Myslím, že nic nemůže moderním Angličanům jasněji ukázat tu jednu největší věc, kterou neví (totiž jaké naše náboženství skutečně je a proč myslíme, že je skutečné) než, když položím tuto docela zajímavou historickou otázku. Jaký rozdíl by znamenalo pro velké mistry anglické literatury, pokud by byli katolíky?
Na tuto otázku nelze samozřejmě odpovědět přesně a vědecky, protože nikdo neví, jak by číkoliv život změnily jakkoliv změny jeho okolností. Široce vzato, ale stojí za to, položit takovou otázku idejí nebo i nauk jako téma náboženských dějin. Do jaké míry záviseli velcí protestantští spisovatelé na protestantismu.
Nemám v úmyslu se tu tím zabývat adekvátně a věru tohle není ani tak esej, jako spíš esej o návrhu na téma na esej. Je t to vlastně jemný náznak pro lidi učenější než jsem já, že shodou okolností mám velmi dobrý titul a téma pro esej. Přinejmenším mohu ale s klidem a jistotou říct, že běžný či nejobvyklejší dojem mezi Angličany v této věci je naprosto mylný. Je mylný proto, že si představuje, že čistě protestantské ideje byly jaksi neurčitě ty samé jako ideje liberální a emancipované. A mýlí se i v jednom specifičtějším smyslu, protože se zakládá na zcela mylné a prolhané historii, která předstírá, že reformace byla to samé co renesance. Bylo by velmi těžké říct, co dluží anglická literatura reformaci na rozdíl od renesance. Je tu skvělá upřímnost, jež inspirovala Bunyanovu prostou angličtinu, ale i Bunyan byl svého druhu výjimkou, která potvrzovala pravidlo. Byl puritánem, ale se vší důrazností ne puritánský puritán. Byl to člověk, kterého ostatní puritáni ve skutečnosti podezírali, protože byl spíš křesťan, než puritán. Už tehdy bylo řečeno, a pak mnohokrát znovu, že jeho theorie není na poměry sekt sedmnáctého století příliš sektářská. Mezi kalvinisty byl tak umírněný, že tisíce lidí musely číst jeho velkou knihu, aniž by na kalvinismus vůbec pomyslely. A když se podíváme na velké scény v jeho velké knize—bitvu s Apollyonem, Greatheartovo poslání, smrt Udatného pro pravdu, když zazní všechny trouby z druhé strany—není vůbec žádný důvod, aby je nemohl napsat katolík. Netvrdím, že by je napsal katolík, kdyby běh dějin připustil, aby obyčejní lidé zůstali katolíky, protože na takovou otázku nemůže nikdo odpovědět ani tak, ani tak. Mluvím výlučně o naukách v jejich vztahu k idejím a obrazům, a v tomto smyslu není žádný důvod, proč by katolíkovi jeho katolicismu bránil v tom, aby napsal takový příběh o putování člověka a jeho zápase o dosažení Boha.
Svým způsobem ještě silnějším příkladem je Milton, protože v sobě měl ještě mnohem víc Shakespeara a katolické renesance. A vážně nevím, o žádném hlubším rozdílu, pokud jde jeho poesii jako takovou, kdyby následoval další členy své rodiny ve staré víře, nemyslím, že by musel mnoho měnit, leda že by snad byl mnohem veselejší chlapík. To si mnozí neuvědomují, protože trvají na tom, že umělecká a intelektuální svoboda byla něčím v katolických zemích nedostupným a otevřeným jen protestantským. Tomu ale celá historie jednoduše odporuje. Kulturní příliv stoupal v sedmnáctém století z Francie do Anglie a ne z Anglie do Francie. Miltonovi mohlo patřit stejně ústřední místo jako Moliérovi a přesto by mohl zůstat katolíkem v katolické atmosféře. Katolík Descartes byl pravdivěji filosofem racionalistické vědy než protestant Bacon. Experimenty, nové formy, velká jména kritiků i filosofů se v posledních dvou nebo třech staletích objevovala stejně tak v katolických jako v protestantských zemích, pokud ne víc. Anglie mohla vydat velkou anglickou literaturu, právě tak jako Francie vydala velkou francouzskou literaturu i bez jakékoliv změny ve starobylém evropském náboženství.
Pravým zkušebním případem, který by se v nějaké takové eseji měl zkoumat, by byl například Cowper. U něj máme zcela jednoznačně protestantskou theologii, a máme u něj i tu nejednoznačněji anglickou poesii. Jedno s druhým, ale má má pramálo společného, dokud nepřišla ona temná hodina v níž theologie zničila poesii. Kalvinismus chudáka Cowpera přivedl k šílenství a jen jeho poesie ho nějakou dobu zachovala při smyslech. Ale ani v poezii, ani v příčenosti nebylo nic, co by mu bránilo být katolíkem. Naopak, byl tím druhem člověka, který by byl jako katolík velmi spokojený. Byl ten typ člověka, který by se oddal vzpomínce na sv. Františka, pokud by o něm slyšel, a nic by jemu, stejně jako tomu druhému, nemohlo zabránit, aby si neochočil ptáky nebo nehladil divoké lesní zajíce. Byla brutální rána od Kalvína, o dvě století dřív, co zlomilo srdce tohoto přirozeného světce a to není nejmenší z jeho zločinů.
Po Cowperově době se začíná objevovat jiný druh potíží, a není to přítomnost, jako spíš absence protestantské theologie. Už i u Burnse a Byrona byly nepochybně prvky, které by byly v rozporu se jejich katolickou tradicí,pokud by ji měli, a ještě víc pak u Shelleye a Swinburna. Ale nebyla by to ani zpola tak vzpoura proti katolicismu, jako proti protestantismu. Nakolik měli sklonky k pouhé skepsi, našli by k ní mnohem rychleji cestu četbou Rabelaise a Montaigna v katolické zemi, než ze čtení Shakespeara a Miltona v zemi protestantské. Jakmile začala revoluce, svým způsobem, jakmile začalo romantické hnutí, byla positivní puritánská theologie odložena a zanechána zpět ještě úplněji než theologie středověká. Ve skutečnosti romantici dospěli k lehké a matné sympatii když ne ke středověké theologii, tak aspoň ke středověkému náboženství. Je pravda, že Byron či Hugo dávali přednost tomu, aby opatství ležela v ruinách, ale do baptistické kaple by nezavítali ani jen pro to potěšení, vidět ji v troskách. Je pravda, že nám Scott doporučuje, abychom se na středověké Melrose (historické město ve Skotsku, stojí i tam i malebné ruiny Melrose Abbey, kde je pochováno srdce skotského krále Roberta Bruce. Pozn. překl.) dívali za měsíčního svitu, s jemným dodatkem mezi řádky, že středověké náboženství byly náměsíčné smyšlenky. V žádném případě by ale nechtěl vidět Exeter Hall (sál pro tři tisíce lidí postavený v třicátých letech 19. století a stržený počátkem 20. stol. v Londýně na Strandu. Hostil filantropická a náboženská shromáždění. Pozn překl.) ve světle plynových lamp a jeho theologii by nepovažoval za náměsíčnou, ale nafoukanou. Pochvaly k nimž se občas donutí na adresu oficiálního puritánského náboženství v jeho vlastní zemi, jsou-potvrdila by obecná shoda-nejmrzoutštějšími a nejméně upřímnými slovy, která lze v jeho díle najít. Z negativní strany, zjišťujeme tedy, je závěr rovněž negativní. Je velmi těžké, přinejmenším po pochybném Bunyanově a smrtelném Cowperově případu, najít cokoliv, co by se dalo označit za čistě literární insipiraci pocházející z čistě protestantských nauk. Najdeme spoustu inspirace pocházející více či méně nepřímo z pohanství, ale po prvním rozrušení, sotva jaká vzešla z protestantismu.
Pokud tohle platí na negativní straně, pak je to ještě větší pravda na straně positivní. Chápu to tak, že imaginativní velikost Miltonova eposu by v takových věcech, jako je Boj na nebi, byla mnohem přesvědčivější, pokud by ji více tvořil podle hlubokých středověkých tajemství o přirozenosti andělů a archandělů a méně podle pouhých fantazírujících řeckých mýtů o obrech a bozích. Ztracený ráj je nesmrtelná báseň, ale nepodařilo se jí stát nesmrtelnou náboženskou básní. Miltona čtou s největším uspokojením ti, kdo ho čtou, jako by četli Hesioda. Je sporné, zda ti, kdo hledají duchovní uspokojení ho nyní čtou i jen tak přirozeně, jako čtou Crashawa. Myslím, že se nikdo nebude přít, že Scottova pompa a slavnostní podívané by byly ještě desateronásobně skvělejší, kdyby emblémům věčné víry rozuměl s takovým citem a pochopením, jaké měl pro emblémy mrtvého feudalismu. Pro něj hábit dělal mnicha, ale ten hábit by byl mnohem živější a barvitější, kdyby v něm byl skutečný mnich, nemluvě o skutečné mysli v mnichovi, třeba mysl sv. Dominika nebo sv. Huga z Lincolnu. „Anglická literatura vždy byla protestantská“, ale mohla být katolickou, aniž by přestala být anglickou, možná by se jí podařilo vytvořit hlubší literaturu a šťastnější Anglii.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s