Skotské modly

Na současné kontroversi mě nejvíce udivuje, že naši naši protivníci mluví téměř výlučně o minulosti a to zcela mrtvé minulosti, kdežto my se pokoušíme zabývat praktickými záležitostmi současnosti, ať už je to pokus považován za drzý, výstřední, dotěrný či paradoxní. Zábavná komedie v tomto stylu povstala zdá ohledně skotského nacionalismu nebo myšlenky na Home Rule (samosprávu pozn. překl.) pro severní Británii. Vážený presbyterián varoval své krajany, že hnutí poskvrňuje přítomnost římských katolíků a to zejména pana Comptona Mackenzie (skotský spisovatel a nacionalista, spoluzakladatel Skotské národní strany, zemřel 1972, pozn. překl.).Upozornil že smrtelná nebezpeční v nemalé míře naznačuje skutečnost, že pan Cunninghame Graham (Robert Cunninghame Graham, vůbec první socialistický poslanec britského parlamentu, skotský politiky, spisovatel a novinář, zakladatel a první předseda Skotské národní strany, zemřel 1936) se zajímá o knihu pana Belloca, která obsahuje odporný dojem, že reformace byla ztroskotáním křesťanstva. Osobně bych se domníval, že to, že bylo ztroskotání křesťanstva, muselo být zřejmé komukoliv na kterékoliv straně v jednom konkrétním a objektivním smyslu. Představoval bych si, že to musí být zřejmé každému, kdo touží, nebo jen debatuje o znovusjednocení křesťanstva . Je nepochybné, že tu byla jedna těleso či plavidlo a to se nepochybně rozbilo na různé části. Někdo si může myslet, že ta loď byl zastaralý trojpalubník, který se rozbít musel a lidi měli štěstí, když unikli na člunech. Je však jisté, že se rozbila a čluny nebyly to samé, co původní loď. Stejně tak se někomu nemusí líbit naše tvrzení, že vzestup feudálních království a moderních národů byl součástí úpadku a pádu římské říše. Je to jen jedna ze známek jistého fanatismu, ale stojí za to ji zmínit hned na začátku. Ke zvláštnostem této formy bigotnosti patří, že nedokáže rozlišit mezi provokativními tvrzeními a tvrzením jednoduše nevyhnutelnými. Kdybych řekl, že reformace znamenala nový úpadek do barbarství, návrat ke všemu tomu nejhoršímu z temného středověku bez všeho, co v něm bylo nejlepšího, že to bylo modlářské uctívání mrtvých hebrejských dokumentů plných vizí a symbolů jimž chyběl Daniel, který by vyložil sny, že to byl bezhlavý shon za brutálním luxusem a pýchou se zástěrkou sprostého řevu kazatelských křiklounů, že to byl vzbouřený dav zlodějů a drancovníků, kteří si v čele pro štěstí nesli pár blekotajících šílenců s pěnou u úst, že to byl návrat Máního, té špinavé opice hrající si na asketika, která se spikla s čertem ke zničení světa—pokud bych řekl tohle všechno, pak by mě napadlo,že tyto poznámky o protestantismu mají poněkud provokativní příchuť. Pokud bych ale s panem Bellocem, tvrdil, že protestantismu byl ztroskotáním křesťanstva, pak bych to považoval za běžné historické tvrzení, podobně jako tvrzení, že americká válka za nezávislost způsobila rozdělení v britském impérium. Fanatik rozdíl mezi dvěma typy tvrzení nedokáže vidět, bez ohledu na to jestli je říkáme my nebo on sám.
Další zajímavostí, která stojí za povšimnutí je, že protestant dále říká, že pan Compton Mackenzie a jeho přátelé zničí Skotsko, pokud odstraní přísné učení Johna Knoxe, které očividně vytvořilo skotský charakter. To se mi zdá vůči skotskému charakteru trochu kruté. Nemohu se přimět, abych uvěřil,že charaktery Scotta nebo Stevensona, Burnse nebo Barrie jsou přesnou a nezměněnou reprodukcí strohého učení Johna Knoxe. Než se ale pustíme jakéhokoliv takového srovnávání, stojí za to říct, že na první pohled poněkud živější svět, život více obeznámený s moderními okolnostmi a pochopení pro aktuální problémy současnosti a blízké budoucnosti spíše naznačují ti kdo vyslovují slova „Compton Mackenzie“ než slova „John Knox“. Ke stejnému náboženství jako pan Compton Mackenzie se v poslední době připojilo mnoho velmi moderních mužů. Nikdy jsem neslyšel o žádném takovém mladém muži, který by projevil nejmenší chuť vrátit se ke starému náboženství Johna Knoxe. Může ho neurčitě respektovat jako skotského hrdinu na základě předpokladu (až překvapivě pomýlenému),že byl skotský patriot. Ve skutečnosti byla patriotickou stranou ve Skotsku hanebná papeženecká strana. Knox a jeho presbyteriáni velmi ochotně pomáhali tlaku Anglie a Alžběty. Ospravedlnili by se tím, že měli jedno, pravé a jedině správné náboženství. Otázka zní, kdo ještě ve Skotsku zbyl a věří to bylo jedno, pravé a jediné správné náboženství? Opakuji, tak jeden z tisíce, možná jen mezi skvěle fanatickými starými Wee Free (stoupenci skotské presbyteriánské Free Church) v Highlands. Každý kdo něco málo ví o skotských presbyteriánských církvích v posledních padesáti letech ví, že nauka, která se v nich převážně vyučovala nebyl přísný kalvinismus osmnáctého a sedmnáctého století a ještě méně divoký kalvinismus věku šestnáctého. Byla to mírná směs hegeliánské filosofie a historické kritiky, obojí vypůjčené z Německa a pečlivě studované skotskými studenty na německých universtách. A kdokoliv si všiml, jaký je opravdu moderní skotský charakter ví že už nyní v nejmenším nepřipomíná (chvála nebesům) přísnost Johna Knoxe. Je spíš sentimentální než naopak, i když své city projevuje ve víc než jednom brilantním a duchaplném člověku hodném obdivu. John Knox ani zdaleka nepředstavuje moderní Skotsko. To mnohem přesněji a mnohem čestněji zastupuje Sir Henry Lauder (slavný skotský komik a bavič konce devatenáctého a první třetiny dvacátého století) a Sir James Barrie (skotský spisovatel a dramatik, autor Petera Pana).
Druhou známkou fanatika, kterého popisuji, je těžkopádný a bezduchý zvyk dovolávat se mrtvých věcí ve světě, v němž jsme obklopeni mnohem živějšími a mnohem zajímavějšími věcmi. Bylo by mimořádně zajímavé napsat skutečnou, zdvořilou a příznivou historii pozoruhodné episody skotského puritanismu zdůrazňující její integritu a intelektuální vitalitu, pokud trvala. Ale jakékoliv upřímné bádání o něm musí skončit konstatováním, že nevytrvala. Jeden z nejbrilantnějších a nejvýznamnějších skotských profesorů z university v Edinburghu, sám zcela puritánského původu a se sympatiemi zcela opačným katolickým mi jednou důrazně a přesně popsal starý skotský sabatarianismus . „Pokrýval celé Skotsko a pak jednoho rána odevšud zmizel jako sníh.“ A třebaže lze příběh pravdivě vypovědět z obou pohledů, nebo z řady jiných, je jen přirozené, že si z něj vezmeme vlastní poučení. A je to samozřejmě poučení, které se vine celými našimi dějinami. Zrození a smrt každé hereze je pokaždé v podstatě stejné. Chorobný nebo nevyrovnaný katolík si z tisícihlavého hejna katolických idejí vybere jednu a prohlásí, že mu na této katolické ideji záleží víc než na katolicismu. Vezme ji s sebou na poušť, kde se z ideje stane obraz a z obrazu modla. Pak, po jednom či dvou stoletích, najednou procitne a zjistí, že modla je modlou a, krátce nato, že poušť je pustinou. Pokud je moudrý, označí se za blázna. Pokud je to blázen, prohlásí, že je revoluční progresista, který vyrostl z uctívání model. Podívá se kolem sebe na holou a bezútěšnou poušť rozprostírající se všude kolem a prohlásí krásnými slovy H. G. Wellse: „Nevidím nikde žádná omezení.“
Právě to se stalo kalvinskému Skotovi a naší hlavní útěšnou vyhlídkou je, že Skot zpravidla není hlupák, ani když přestane být kalvinistou. Často se ale stává a theistou a fakt, že tolik tvrdých destruktivních skeptiků od Huma dál přišlo ze Skotska, byl brzkým a významným důkazem objevu modly a pouště. To je aspoň krátké podobenství o tom, co se stalo. Kalvinista byl katolík, jehož mysli se jaksi zmocnila a přemohla ji osamocená theologická pravda o Boží moc a vědění, a on jí předložil lidskou oběť, nejen všech lidských citů, ale i všech dalších božských vlastností. Něco na té holé ideji vševidoucí, vše zkoumající a nelítostné moci jisté lidi po jistou dobu opájelo a povznášelo, podobně jako některé lidí opájí vichřice nebo nějaká hrozná divadelní tragedie. Uměřenější protestanté, anglikáni a do značné míry luteráni, chovali trochu podobně prazvláštní pocity o králi. Povstala z toho doktrína kavalírů (royalistů, stoupenců Karla I. v anglické občanské válce v 17. stol.) o božském právu—a dvorní kaplani v Prusku. Není nic podnětnějších a složitějšího pro představivost než nezbytná potřeba pokusit se pochopit jak lidé v šestnáctém a raném sedmnáctém století pociťovali jakousi altruistickou radost z pouhé moci a triumfu vladaře, toliko z autokracie pozemského panovníka. Abychom byli spravedlí ke kalvinistům, ti ji cítili jen k vladaři nebeskému. V tom smyslu se Skoti mohou za svým kalvinismem ohlížet s hrdostí. Nemohou ale hledět hrdě ke kalvinismu dopředu. Dobře vědí, jako všichni ostatní, že tuto isolovanou náboženskou ideu nelze dál držet oddělenou od ostatních náboženských idejí, které k ní patří. Kalvinismu puritánů je právě tak mrtvý jako božské právo kavalírů, lidé se už dál nemohou klanět modle, bez ohledu na to, zda je presbyteriánská nebo erastiánská. Mohou se pouze uctívat pustinu, což je atheismus, nebo jak říkají ti zdvořilejší, pantheismus.
Bez ohledu na to, zda to označovat za katolickou tendenci nebo ne, všechna hnutí všech sekt v poslední době směřovala ke snaze dát znovu dohromady rozptýlené kousky, které byly rozházeny v šestnáctém století. V naší době nejčastěji vidíme, že jeden člověk po druhém sbírají jeden kousek po druhém a skládají je do nových schémat, která si půjčují ze starých. To je dostatečný důkaz, že skutečně došlo ke ztroskotání. A že se od té doby Robinson Crusoe stále vrací, aby vybíral z vraku věci.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s