Pověra rozvodu (2)

Dvěma či třem článkům, které se zde na toto téma objevily jsem dal název Pověra rozvodu a nezvolil jsem jej náhodně. Zatímco volná láska se mi jeví jako herese, na rozvod pohlížím jen jako na pověru. Je nejen pověrečnější než volná láska, ale pověrečnější než přísně svátostné manželství a tuto věc lze těžko ukázat příliš jednoduše. Jsou to straníci rozvodu a ne obhájci manželství, kdo přidávají ztuhlou a nesmyslnou svatost pouhému obřadu, nehledíc ke smyslu obřadu. Jsou to naši oponenti a ne my, kdo doufá v záchranu literou rituálu místo duchem skutečnosti. To oni tvrdí, že jak závazek, tak porušení, loajalita i neloajalita, to vše může být zahlazeno tajemným a magickým obřadem, provedeným nejprve před soudem a poté v kostele nebo na matrice. Mezi oběma částmi rituálu není mnoho rozdílů s tou výjimkou, že soud je ritualističtější. Ty nejjednodušší paralely komukoliv ukáží, že to vše je čirá barbarská lehkověrnost. Může a nemusí být pověrečné, když muž věří, že musí políbit Bibli, aby ukázal, že mluví pravdu. Jistě je pro něj tou nejšpinavější pověrou věřit, že pokud políbí Bibli, vše co řekne, ať je to cokoli, se stane pravdou. Bylo by nepochybně nejčernějším a nejvíce tmářským uctíváním Bible tvrdit, že pouhé políbení pouhé knihy změní mravní podstatu křivé přísahy. Přitom právě to se skrývá v tvrzení, že formální uzavření nového sňatku mění mravní kvalitu manželské nevěry. Haroldova přísaha na ostatky mohla být charakteristickým rysem temného věku, třebaže byl později slibu zproštěn. Přesto by se tyto doby ocitly ve své nejhlubší temnotě, kdyby se spokojil s tím, že by přísahal na ostatek a poté se slibu zprostil nad jiným ostatkem. A přitom právě takový nový oltář pro nás chtějí vztyčit tihle reformátoři na svých uplácaných a nesmyslných ostatcích jejich mrtvého zákona a umírajícího náboženství.
Mluvíme teď v každém případě o ideji, záležitosti intelektu a duše, o níž cítíme, že je neměnitelná šprýmováním zákonů. Mluvíme o ideji loajality, možná fantastické a možná jen nepohodlné ideji, již však můžeme vysvětlit a obhájit jako ideu. Již jsem poukázal, že naprostá většina zdravých lidí náš ideál připouští v takových věcech jako je patriotismus nebo veřejný duch, nutnosti chránit stát k němuž náležíme. Patriot může nadávat, ale nesmí se zříci své země; musí ji proklínat, aby ji uzdravil, ne aby zchřadla. Staří pohanští občané tak cítili o městě a moderní nacionalisté cítí totéž o národu. I pouzí moderní internacionalisté něco takového cítí, byť by jen o národu lidstva. Ani humanista se nestane misantropem a nepůjde bydlet mezi opice. Ani zklamaný kolektivista či komunista se neodebere na odpočinek do výlučné společnosti bobrů, neboť bobři jsou komunisté a zastávají tu nejuvědomělejší třídní solidaritu. Připouští nutnost přilnutí k svým spolustvořením a prosí je, aby upustila užívání přivlastňovacích zájmen, třebaže mu toto úsilí musí po nějakém čase připadat srdceryvně. Ani pacifista nedává před lidmi přednost krysám, kvůli tomu, že by krysí pospolitost byla zcela prosta nákazy šovinismu, protože vždycky opustí potápějící se loď. Krátce řečeno, každý uznává, že je nějaká—velká nebo malá—loď, kterou nesmí opustit, byť by si myslel, že se potápí.
Můžeme tedy tvrdit, že jsou instituce, k nimž jsme vázáni trvale a jiné, k nimž jsme vázáni dočasně. Jdeme z jednoho obchodu do druhého a hledáme, kde bychom koupili, co potřebujeme, ale nechodíme tak od jednoho národa k druhému, pokud ovšem nepatříme k jisté skupině, která nyní míří velmi zpříma k pogromům. V prvním případě hrozíme, že půjdeme za nákupy jinam, v druhém hrozíme, že nepůjdeme nikam a budeme součástí instituce až do konce. Chvíle, kdy obchod přichází o zákazníky je chvílí, kdy město potřebuje své občany, potřebuje je ovšem jako kritiky, kteří stále zůstanou, aby kritisovali. Nemusím teď zdůrazňovat životní nutnost této dvojí energie reformy zevnitř a obrany navenek, celá tragedie jež se vztyčila a zastínila v naší době Zemi je jen strašlivou ilustrací. Údery kladiva houstnou, zrychlují se a naplňují svět pekelným hřměním, stále však zní železný zvuk čehosi nezlomného hlouběji a hlasitěji než všechny rozbíjené věci. Můžeme proklínat krále, nevěřit kapitánům, můžeme reptat nad samou existencí armád, ale víme, že v nejtemnějších dnech, jež nás mohou postihnout nikdo nezradí vlajku.
Když nyní přejdeme od loajality k národu k loajalitě k rodině nikdo nebude pochybovat o prvním a nejprostším rozdílu. Rozdíl spočívá v tom, že rodina je mnohem svobodnější. Závazek je dobrovolná loajalita a manželský závazek se mezi běžnými přísahami věrnosti vyznačuje tím, že věrnost je i volbou. Muž není jen občanem města, ale i stavitelem a zakladatelem města. Není jen vojákem ve službách jedněch barev, ale sám je umělecky vybral a zkombinoval jako barvy jednotlivcova oblečení. Je-li možné ho žádat, aby byl pravdivý vůči společenství, jež ho vytvořilo, pak není přinejmenším více neliberální žádat ho o opravdovost vůči společenství, jež on sám stvořil. Je-li občanská věrnost jako taková nezbytností, je též ve zvláštním smyslu donucením. Starý žert proti patriotismu, gilbertariánská ironie, blahopřeje Angličanovi k jeho jemné a vybrané chuti, že se narodil v Anglii. Její přijatelná pointa zní: „Vždyť mohl být Rusem,“ i když máme jistě rádi osoby, které jakoby myslely, že mohou být Rusy, když se se zrovna zachce.. Považuje-li zdravý rozum i takto nedobrovolnou loajalitu za přirozenou, těžko se můžeme divit, když dobrovolnou loajalitu chápe jako ještě přirozenější. Malý stát založený na pohlavích je současně nejdobrovolnějším i nejpřirozenějších ze všech samosprávných států. Není pravda, že by pan Brown mohl být Rus, ale je pravda, že paní Brownová mohla být Robinsonem.
Není přitom vůbec těžké vidět proč toto malé společenství, jež je tak zvláštním způsobem svobodné co se své příčiny týče, může být tak zvláštním svázané, co se jeho důsledků týče. Není obtížné všimnout si proč je nejsvobodněji učiněný závazek nejpevněji dodržován. Z povahy věcí jsou s ním spojeny důsledky tak ohromné, že nelze najít srovnatelnou smlouvu. Neexistuje smlouva, leda snad z nějaká těch co se o nich říká, že jsou podepsány krví, jež by mohla vyvolávat duchy z propastných hlubin, nebo povolat cheruby (či gobliny), aby bydleli v moderní vile. Žádný škrt pera nestvoří skutečná těla a duše, ani nepovolá k životu románovou postavu. Instituce, jež tak plete intelektuály, může být vysvětlena obyčejným materiálním faktem(přístupným i intelektuálům), že děti jsou, obecně řečeno, mladší než jejich rodiče. „Dokud nás smrt nerozdělí“ není iracionální formule pro ty, kdo téměř jistě zemřou dříve než spatří více než polovinu podivuhodné (nebo varovné) věci, již učinili.
Tak stojí v hrubém a strohém náčrtu tato zjevná věc pro ty, jimž zjevná není. Je mi jasné, že mezi těmi, kdo si s ní budou zkoušet pohrávat jsou myslící lidé a očekávám, že někteří z nich na mé otázky odpoví, ale pro tuto chvíli kladu jen tuto otázku: zda totiž parlamentní a novinářské rozvodové hnutí vykazuje třeba jen matnou stopu těchto základních pravd považovaných za zkoušky. Vede třeba jen diskusi o povaze závazku, o mezích a předmětech loajality, přežití rodiny jako malého a svobodného státu ? Pisatelé se spokojují s konstatováním, že panu Brownovi není s paní Brownovou dobře a poslední emancipace pro odloučené páry, zdá se, znamená, že je pan Brown nespokojen i bez paní Brownové. Nežijeme v době, kdy by nespokojenost byla považována za konečný test veřejné činnosti. Ostatním reformátoři statisticky dokazují, že rodiny jsou v naší industriální anarchii ve skutečnosti tak rozbité, že už se stejně dobře mohou vzdát naděje, že by kdy ještě našly cestu zpět domů. S tímto argumentem pro změnu špatného v ještě  horší jsem obeznámen a všude jsem viděl, jak vede k otroctví. Jestliže spadl Londýnský most, musíme dojít k závěru, že není účelem mostů přemosťovat. Protože londýnský obchod a kapitalismus jsou kopií pekla, musíme v tom kopírování pokračovat. Tak či tak si někteří uchovají přesvědčení, že dávný most vystavěný mezi dvěma věžemi pohlaví je nejcennějším ze všech velkých pozemských děl.
Je neobyčejně příznačné, že se chmurná předválečná desetiletí jakoby specializovala na dvě formy svobody, totiž sebevraždu a rozvod. Nezabývám se teď morálními problémy obou věcí, jen jako znamení času zaznamenávám tyto dva pravdivé nebo falešné rádce zoufalství, konec života a konec lásky. Ostatní formy svobody jsou čím dál víc oklešťovány. Samozřejmě, pohrdání svobodou je jedna věc, na níž se shodli jak progresisté, tak konservativci. Socialisté se především zaměřili na předcházení stávkám státní arbitráží, tedy na to, aby přidali dalšího boháče, který svým hlasem rozhodne spor mezi bohatými a chudými. Samým nárokováním toho, co nazývají právo na práci, se tiše vzdávají práva zanechat práce. Toryové kázali odvody, ne tak proto, aby hájili nezávislost Anglie, jako spíše proto, aby zničili nezávislost Angličanů. Liberálové se samozřejmě nejvíce zabývali odstraněním svobody, zejména se zaměřili na pivo a sázky. Byli to proradní soupeři k boji a bylo nebezpečné i jen se s nimi přít, protože uvedením nějakého jistého a soudobého faktu mohlo na jednoho přivést žalobu pro pomluvu. Všechny tyto dveře byly úspěšně zavřeny nám před nosem po stranách chladné a neveselé chodby pokroku (s jejími glazovanými kachličkami) a otevřeny zůstaly jen dveře smrti a rozvodu, či spíše se otevíraly více a více. Nepředpokládám, že by hlavní propagátoři rozvodu připustili jakoukoliv podobnost mezi oběma věcmi, ale uvedená paralela není docela bez významu. Může jim pomoci, aby poznali, meze v nichž naše morální instinkty, byť jen teoreticky, mohou toto zoufalé opatření považovat za  normální předmět touhy. Rozvod je pro nás v nejlepším případě selháním, u něhož spíše chceme najít příčinu a lék, spíše než dovršit jeho důsledky. Systém, který produkuje mnoho rozvodů hodnotíme stejně jako ten, který lidi dohání k tomu, aby se topili a stříleli. Kupříkladu nejobvyklejší stesk nad stávajícími zákony zní, že chudí si nemohou dovolit jich využít. To je argument, kterému bych obvykle naslouchal se zvláštní sympatií. Ale i kdybych odsuzoval to, že se zákon stal přepychem, prví, co mě přirozeně napadne je, že rozvod a smrt jsou přepychem jen ve velmi podivném smyslu. Chudáka nebudu v první řadě litovat kvůli vysoké ceně kyanovodíku, nebo kvůli tomu, že všechny pro sebevraždu příhodně vysoké srázy jsou v soukromém vlastnictví velkostatkářů. Jsou jiné vysoké ceny a jiné vysoké srázy. na něž se obořím předtím. Na obecné rovině připustím, že každému se má měřit stejně, že co je dobré pro boháče je dobré i pro chudáka, ale můj první a nejsilnější dojem je, že kapsle kyanidu není dobrá pro nikoho. Obávám se, že kdyby skákal z Shakespearova útesu chudý úředník či řemeslník z momentálního podnětu bych je chytl za šosy, i kdyby byly doverské písky posety ostatky vévodů a bankéřů, kteří už skočili.
Přitakávám ovšem, že v jednom ohledu se kult rozvodu liší od holého kultu smrti. Kult smrti je mrtev. Ty, jež jsem za svého mládí znal jako mladé pesimisty, jsou dnes zestárlými optimisty. A pro je dnešek důležitější, že i pokud žil, byl omezený, byla to věc jedné kliky v jedné třídě. Známe pravidlo ze staré komedie, že pokud se hrdinka zblázní v bílém saténu, důvěrnice zešílí v bílém mušelínu. Když ale v nějaké tragedii uměleckého temperamentu spáchá malíř sebevraždu v sametu, nijak se tím nepředpokládá, že by instalatér musel spáchat sebevraždu v manšestru. Nikdo netvrdí, že by služka Heddy Walterové musela zemřít v mukách na koberci (ať už byly podmínky její služby jakkoliv těžké), nebo že by sluha paní Tanquerayové musel hrát římského šaška a zemřít vlastním zakřiveným nožem. Tato konkrétní forma šaškování, římská či jiná, byla v úpadkové epoše oligarchickým privilegiem a dokonce i jako taková převážně pominula s touto epochou. Pesimismus, který nebyl nikdy populární, není dokonce už ani módní. Výrazně odlišný osud čekal další módu, jinou poněkud ponurou formu svobody. Je-li rozvod nemocí, nemá už být módní nemocí, jako třeba zánět slepého střeva, ale má se stát epidemií, podobná neštovicím. Již jsme viděli, jak noviny a veřejně činní muži rozsáhle demonstrovali nutnost umožnit chudákovi, aby dostal svobodu rozvést se. Nuže proč jimi zmítá tak smrtelná úzkost, že musí mít svobodu dosáhnout rozvodu a ani v nejmenším je netrápí, že by měl být svobodný k tomu, aby dosáhl čehokoliv jiného? Proč jsou jedni a ti samí lide spokojení ba téměř nadšení, když dosáhne rozvodu a zděšení, když si dá drink? Co se stane s jeho penězi, co bude z jeho dětí, kde pracuje, kdy přestává pracovat, to vše jsou věci, nad nimiž má čím dál méně osobní kontrolu. Pracovní úřad, pojišťovna, sociální práce a stovky forem policejní inspekce a dohledu se v dobrém či zlém spojily, aby ho víc a víc připoutávaly k striktně vymezenému místu ve společnosti. Čím dál méně smí jít sám hledat novou práci, proč se mu dovoluje jít a hledat novou ženu? Víc a víc je nucen uznávat muslimské předpisy ohledně pití alkoholu, proč smí tak zlehka uniknout svým starým křesťanským předpisům o sexu? Jaký má smysltahle tajuplná imunita, tohle zvláštní povolení k cizoložství a proč je útěk s ženou bližního jediným rozjařením, které mu zůstalo? Proč musí milovat, jak se mu zamane, když nemůže ani žít, jak si usmyslí?
S lítostí říkám, že odpověď spočívá v tom, že tato sociální kampaň u mnoha, i když ne jistě u všech, svých hlavních protagonistů spočívá v této věci na velmi samolibém a nakažlivém kousku křídy. Mezi obhájci demokratického rozvodu jsou někteří, kdo skutečně hájí obecnou demokratickou svobodu, ale to jsou výjimky. Při vší úctě mohu říct, že jsou to všechno podvedení hlupáci. Tisk a politická společnost jsou toho plné z přesně opačných motivů, než jsou ty hlásané. Moderní vládci, tedy prostě boháči, mají všichni docela podobný přístup k chudým. Je to jeden a týž duch, který chudákovi bere dítě pod záminkou pořádku a který mu bere ženu pod škraboškou svobody. Chce, řečeno slovy jedné komické písničky, rozbít jeden šťastný dům a v první řadě mu jde o to, aby se nerozbila mnohem nešťastnější továrna. Kapitalismus, přirozeně, vede s rodinou válku a to z téhož důvodu, které ho přivedly k válce s odbory. Toto je vpravdě jediný význam o němž platí, že je kapitalismus spojen s individualismem. Kapitalismus věří v kolektivismus pro sebe a v individualismus pro své nepřátele. Prahne po tom, aby jeho nepřáteli byli jedinci neboli (jinými slovy) atomy. Slovo atom totiž lze v jeho nejjasnějším smyslu (který příliš jasný není) přeložit jako „jednotlivec“. Pokud existují nějaká pouta, nějaké bratrství, pokud existuje nějaká třídní loajalita nebo domácí kázeň, jimiž si mohou chudí vzájemně pomáhat, budou se tito emancipátoři nepochybně usilovně snažit co v nejliberálnější míře taková pouta rozvázat a disciplíny zrušit. Pokud tito individualisté najdou nějaká taková bratrstva individualisticky je přerozdělí, jinými slovy je roztřískají na atomy.
Páni moderní plutokracie vědí, co chtějí. Nepletou se a z pomluvy o nedůslednosti je lze očistit. K tomu, aby si vybrali a soustředili se na lidskou domácnost jako na hlavní překážku jejich nelidskému pokroku je přivedl hluboký a přesný instinkt. Bez rodiny jsme před státem, který je v našem moderním případě státem otrockým, bezmocní. Abychom užili vojenskou metaforu, rodina je jedinou formací schopnou odrazit útok boháčů. Je to síla, která staví dva tak, jak vojáci staví čtyři a v každé rolnické zemi stála ve čtvercovém domě na čtvercovém dílci půdy jako pěchota stála ve čtvercích proti kavalerii. Jak tato síla operuje a proč se pokusím vysvětlit v posledním z těchto článků. Ale je to právě tehdy, když je téměř rozbita jezdci pýchy a privilegií, jako v Polsku a Irsku, tehdy, kdy je bitva čím dál zoufalejší a naděje čím dál temnější, tehdy si lidé začínají uvědomovat, proč byla na počátku divoká přísaha vržená až za meze světa a co vypadalo jen pomíjivě jako vize se stává trvalým jako závazek.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s