Pověra rozvodu (1)

Úvodní poznámka

První část této knihy se objevila v podobě pěti článků, které vyšly v New Witness , právě když v tisku vrcholila nedávná polemik ohledně rozvodu. Jakkoli byly články, přiznávám, poněkud letmými náčrty, měly své vlastní hrubé rozvržení, jež bych těžko předělával a to i kdybych je měl rozšířit. Proto jsem se rozhodl přetisknout všechny články v původní podobě a přidat několik slov úvodem a přes risiko opakování doplnit několik dalších kapitol vysvětlujících plněji ty názory, jež se mohly zdát příliš zhurta přijaty nebo odmítnuty. Původní materiál předkládám, jak byl otištěn, bez rozdělení na kapitoly.
G.K.C.

I.

Je zbytečné bavit se o reformě, bez odkazu k formě. Abych použil příklad podle vlastní chuti a fantasie, nevím o ničem krásnějším a divuplnějším než je okno. Všechny okenice jsou magické a ať už se otevírají nad pískem nebo nad zahradou před domem jsou blízko nejzazšímu tajemství a paradoxu omezení a svobody. Kdybych ovšem poslouchal svůj instinkt a neměl kolem sebe nic než okna, skončí to tím, že zůstanu bez zdí. Budiž podotčeno, že bych byl i beze oken, protože okno tvoří obraz tím, že ho rámuje. Můj prostý a fatální omyl lze ovšem vyjádřit i jednodušeji. Chtěl jsem okno, aniž bych se zamyslel nad tím, zda chci dům. Právě tak se dnes mnozí dovolávají světla a svobody, jež bychom mohli připodobnit k oknům, zvláště v případě mnoha lidí, kteří se starají o osvětlení a osvobození domu ve smyslu domova. Mnoho takových nezaujatých diskutérů předkládá řadu docela rozumných úvah na téma rozvodu coby způsobu osvobození domácnosti, ale v obecné a novinářské diskusi na toto téma se mnohem víc projevuje myšlení pozpátku a nahodile po způsobu samých oken a žádných zdí. Takoví lidé prohlašují, že chtějí rozvod, aniž by se zeptali sami sebe, zda si přejí manželství. Ukázalo se, že dokonce i k tomu, aby jeden dosáhl rozvodu, je nutno nejprve projít předběžnou formalitou uzavření manželství a dokud neposoudíme povahu tohoto prvního aktu můžeme se přibližně stejně dobře bavit o stříhání plešatých a brýlích pro slepé. Být rozveden v doslovném smyslu znamená zrušení sňatku a nemá smyslu rušit něco, pokud nevíme, zda se to stalo.
V devíti případech z deseti není horší rady, než doporučení pustit se do věci, která je první po ruce. Zvláště špatné je to tehdy, když to znamená (a obyčejně tomu tak bývá) radu odstranit nejbližší potíž. S takovou radou se pak člověk nechová jako člověk, ale jako myš, která okusuje, co má nejblíž na dosah. Člověk jako myš podkopává to, čemu nerozumí. Kvůli tomu, že do něčeho vrazí, nazve to nejbližším problémem, i když se z něj může vyklubat sloup držící celou střechu nad jeho hlavou. Obratně se zbaví problému a ten na oplátku zbaví svět jeho a ještě mnohem cennější věcí. Tento oportunismus je asi tou nejnepraktičtější věcí v tomto vysoce nepraktickém světě. Lidé neurčitě mluví proti destruktivní kritice, ale v případě této kritiky nezáleží na tom, že ničí, ale na tom, že nekritisuje. Je to destrukce bez plánu. Kousek po kousku se tu rozebírá, bez jakéhokoliv pořádku, komplexní stroj, aniž by vůbec kdo věděl k čemu stroj slouží. A pokud někdo zkouší smrtelně nebezpečný dynamický stroj tak, že stiskne první knoflík, který bude mít po ruce pozná chyby takové rozverné filosofie. Pomineme-li nyní na chvíli množství upřímných a seriosních kritiků moderního manželství, shledáme, že se velká většina mužů a žen píšících dnes o manželství kolem sebe slepě seká přesně jako armáda myší. Když například reformátoři navrhují, aby bylo možno rozvodu dosáhnout po třech letech nepřítomnosti (s tou se počítalo například ve vypořádání vojenských záležitostí nedávné evropské války ) sotva jejich čtenáři a stoupenci dokáží předložit logické zdůvodnění proč požadují nepřítomnost právě tříletou a ne tříměsíční nebo tříminutovou. Takoví lidé by mohli říct: „Chtěl bych psa, tak tři stopy“ a nestarat se kudy půjde řez. Takoví lidé ve psu nevidí organický celek, jinými slovy nepoznají čenich od ocasu. Neví co to je ani k čemu by to mělo být, ani k čemu by to mělo být podle jejich stoupenců. Nikdy se na to nepodívali, ani když byli sami uvnitř. Dělají co jim právě padne do ruky a to je vrtání děr do dna lodi v domnění, že kopou jamky na zahradě. Otázka, co je ta věc zač a zda jde o zahradu nebo o loď jim přijde abstraktní a akademická. Nemají potuchy o tom na jak velkou myšlenku útočí ani jak poměrně malé se zdají díry, které do ní vyvrtali.
Takový Sir Arthur Conan Doyle, v jiných věcech inteligentní muž, prohlásil, že proti rozvodu stojí jen „theologický“ odpor a ten se celý zakládá na „jistých textech“ v Bibli o manželství. Naprosto stejně by mohl tvrdit, že víra v bratrství lidí je založena toliko na jistých textech v Bibli o tom, že všichni lidé jsou dětmi Adama a Evy. Miliony venkovanů a prostých lidí po celém světě považují manželství za statické, aniž by jen mrkli do nějakého textu. Množství modernějších lidí, zejména po nedávných experimentech v Americe, soudí, že rozvod je sociální choroba a také se kvůli tomu neotravují s žádným textem. Lze tvrdit, že tato, nebo kterákoliv jiná, idea manželství je v konečném důsledku mystická a totéž lze prohlásit o ideji bratrství. Je zjevné, že manžel a manželka nejsou viditelně jedním tělem, v tom smyslu, že by byli jedním čtvernožcem. Stejně tak je zjevné, že Paderewski (polský klavírista a politik. Pozn. překl.) a Jack Johnson (americký profesionální zápasník. Pozn. přek.) nejsou dvojčata a nejspíš si ani společně nehráli na klíně své matky. Právě zde si musíme uvědomit jedno významné doplnění či připuštění. Platí, že kdyby nesmysly Nietzscheho či nějakého podobného sofisty zaplavily současnou kulturu a stalo se pak módou popírat povinnosti plynoucí z lidského bratrství, pak by se jistě přišlo na to, že skupina, jež by nadále na bratrství trvala by byla původní skupinou v jejíž posvátných knihách by byl zapsán příběh o Adamovi a Evě. Předpokládejme, že nějaký pruský profesor by objevil, že Němci a nižší lidé jsou potomky dvou tak odlišných opic, že nejsou v žádném případě bratry, ale sotva bratranci (Němci), nehledě na to, jak daleko zpět v čase bychom se vydali. Předpokládejme dále, že by šel ještě dál a začal je odstraňovat sekyrou, domníváme se, že by toto opakování Kainova činu doprovodil spíše než otázkou „Jsem snad strážcem svého bratra?“ slovy „Je to opravdu můj bratr?“. Domýšlejme dále, že by tato vysoká filosofie sekyry převážila na universitách a kultivovaných kruzích, jak už se podařilo i bláhovějším filosofiím. V takovém případě souhlasím, že by to byl křesťan, kdo by uchoval text o Kainovi a stále by tvrdil, že je to profesorův bratr a že je nadále jeho strážcem. Možná by dodal, že podle jeho názoru profesor strážce potřebuje.
A právě v takové situaci se nepochybně nachází dnešní spory o rozvod a manželství. Je to křesťanská církev, kdo pevně zastává to, co mnozí zastávali v jiných dobách, a v čem svět z nějakého důvodu ochabl. Ale i v této situaci představují řeči o spoléhání na texty jen sbírání střepů a cárů celého tématu. Ústředním bodem srovnání je, že lidské bratrství představuje úplný názor na život, zastávaný ve světle života a buď jak buď zastávaném stálým dovoláváním se každého aspektu života. Náboženství, které je zastává nejsilněji, je bude zastávat i když je již nikdo zastávat nebude; je docela pravda, že někteří z nás mohou být tak zvrácení, že to budou považovat za bod ve prospěch náboženství. Kdokoliv to bude zastávat, bude to zastávat jako filosofii, nespoléhající na jeden text, ale na stovku pravd. Bratrství může být sentimentální metaforou, mohu trpět sebeklamem, když budu vítat černohorského rolníka jako dávno ztraceného bratra. Nepopírám, že chovám jistá podezření o tom, kdo z nás dvou byl ten, který se ztratil. Můj sebeklam se neodvozuje ani z jednoho ani z dvaceti textů, ale je to výraz vztahu, který se mi přinejmenším jeví jako skutečnost. A totéž co říkám o ideji bratra mohu říci i o ideji manželky.
Považuje se za velmi nepraktické začínat začátkem. Bývá to označováno jako „abstraktní a akademické principy s nimiž my Angličané atd. atd.“ Jakýmsi podivným způsobem je považováno za nepraktické začínat bádání o čemsi otázkou oč jde, co to je. Chovám ovšem docela úplné opovržení vůči takové praktičnosti, protože vím, že není ani zdaleka praktická. Můj ideální praktický, podnikavý muž není z těch, kteří vysází na dřevo padesát liber a řeknou: „Tady jsou peníze, jsem jednoduchý člověk, je mi docela jedno zda platím dluh, dávám almužnu žebrákovi, nebo kupuji divokého býka či plážovou pojízdnou kabinu.“ Navzdory nakažlivé srdečnosti jeho tónu, říkám při uvažování o hotovosti (jako drožkář) „Copak to je ? “. Budu nadále ješitně trvat na tom, že bylo vysoce praktickou otázkou, k čemu ty peníze jsou, co měly podpořit, k čemu mířily a co měly prohlásit, jaká byla povaha transakce; krátce řečeno, co k čertu ten člověk myslel, že dělá. Mohu proto, stejně mystickým způsobem, začít otázkou co si, při Božím jménu a všech andělech, myslí, že dělá člověk, když uzavírá manželství. Začnu otázkou, co je to manželství a tato pouhá otázka pravděpodobně odhalí, že sám akt, dobrý či špatný, moudrý či bláznivý, je určitého druhu: není to bádání, ani experiment ani náhoda, možná se nám rozbřeskne, že je to slib. Plněji jej lze definovat jako závazek.
Mnozí ihned odpoví, že je to ukvapený závazek. Pro tuto chvíli se spokojím s odpovědí, že všechny závazky jsou ukvapené. Nyní závazky nehájím, ale definuji; poukazuji na to, že vedeme diskusi o závazcích, nejprve o tom, zda mají nějaké závazky být a posléze o tom, jaké mají být. Má člověk porušovat sliby ? Má člověk dávat sliby ? To jsou filosofické otázky, ale filosofická zvláštnost rozvodu a nového sňatku ve srovnání s volnou láskou a bezmanželstvím spočívá v tom, že člověk dává a porušuje slib v jeden okamžik. Je to vysoce německá filosofie a připomíná způsob, jímž chce nepřítel oslavit své úspěšné zničení všech smluv tím, že podepíše ještě několik dalších. Kdybych porušil slib, udělal bych to beze slibů. Jsem však velmi dalek toho, abych umenšoval ohromnou a diskutovatelnou povahou závazku samotného. V dalším článku se pokusím ukázat, že tato ukvapená a romantická operace je jedinou výhní z níž může vzejít prosté nářadí lidstva, železo občanství či chladná ocel zdravého rozumu. Nepopírám ale, že výheň sálá ohněm. Závazek je násilná a jedinečná záležitost, i když se objevila řada jiných slibů vedle manželského, pohanské i křesťanské rytířské závazky, sliby chudoby a závazek celibátu. Moderní móda ovšem poněkud vypadla ze obvyklého pořádku  a lidé nechápou typ kvůli nedostatku paralel. Celý problém lze nejstručněji předložit v otázce zda být svobodný zahrnuje i svobodu k závazku. Závazek je totiž schůzka se sebou samým.
Možná budu špatně pochopen, když pro stručnost prohlásím, že manželství je záležitost cti. Skeptik bude s potěšením souhlasit a dodá, že je to souboj. A to také je, byť by jen se sebou samým, ale teď jde o to, že má nutně rys hrdinství, který umožňuje přeložit ctnost jako základ. Nu a co se týče boje, v jeho povaze je zahrnuta nekonečnost nebo alespoň potenciální nekonečnost. Mám na mysli to, že loajalita ve válce je loajalitou v porážce, ba v zneuctění. Patří vlajce právě ve chvíli, kdy téměř padá. Chováme se tak již vůči národní vlajce, otázka zní, zda je moudré nebo nemoudré totéž aplikovat na rodinnou vlajku. Lze jistě obhájit, když tuto zásadu nepoužijeme ani pro jeden případ, pokud špatná vláda nad národem a bída občanů učiní z opuštění vlajky rozumný čin a nikoli zradu. K tomu řeknu jen tolik, že kdyby byly meze národní loajality skutečně takové, někteří z nás by náš národ opustili již dávno.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s