Pověra rozvodu (3)

Už dlouho existuje podivná snaha zamaskovat skutečnost, že Francie je křesťanská země. Spiknutí se nepochybně účastnili Francouzi a stejně nepochybně měli Francouzi prsty—i když zatím jsem odhalil jen Angličany—v odvozeném pokusu zakrýt fakt, že Balzac byl křesťanský spisovatel. Balzaca jsem začal číst dlouho potom, co jsem četl jeho obdivovatele a ti tuto pravdu ani slůvkem nenaznačili. Dočetl jsem se, že jeho knížky měly žlutou vazbu a že byly „docela nestoudně francouzské“, i když mi nebylo docela jasné, proč by měl být Francouz pro svou francouzskost nestoudný. Četl jsem i pravdivější popis „chmurného čaroděje Comedie humaine,“ a dožil jsem se toho, abych o tom poznal pravdu. Balzac je jistě geniální umělec toho typu, který jak sám napsal, nakreslí koště tak, že člověk ví, že zametalo místnost po vraždě. Nábytek je u Balzaca živější, než postavy v mnoha divadelních hrách. Na to jsem připraven byl, ne však na jistá duchovní východiska, jež jsem okamžitě poznal, coby historický fenomén. Morálka velkých spisovatelů není ta, které učí, ale ta, kterou berou za danou. Balzacovými knihami prostupuje katolický typ křesťanské etiky právě tak, jako prostupuje puritánský typ křesťanské etiky Bunyanovy knihy. Jaké byly jeho hlásané názory nevím o nic víc, než bych to věděl o Shakespearovi. Vím ale, že oba tito velcí stvořitelé mnohotvárného světa jej založili, oproti jiným a pozdějším autorům, na tomtéž základnám morálním půdorysu na jakém stál Danteho vesmír. Nemůže o tom pochybovat nikdo, kdo si to ověří pomocí pravdy, o níž jsem mluvil, totiž že nejzákladnější věci v člověku jsou ne ty, které vysvětluje, ale spíše ty které vyložit zapomíná. Ale občas Balzac vysvětluje a to s intelektuálním soustředěním, kterého si pan George Moore pronikavě u tohoto romanopisce všiml, když se stane teoretikem. A onehdy jsem v jednom z Balzacových románů našel tyto věty, které mi připadají, bez ohledu na to, zda teď přesně vystihují náladu pana George Moora, jako přesné proroctví pro tuto epochu a mohly být i mottem této knihy: „S rodinnou solidaritou ztratila společnost onu elementární sílu, kterou definoval Montesquieu a nazval ji „ctí“. Společnost své členy isolovala, aby je lépe ovládla a rozdělila, aby oslabovala.“
Během našeho mládí a v letech před válkou se soudobá kritika držela Ibsena a popisoval systém domácnosti jako domeček pro panenky a ženu v domácnosti jako panenku. Pan Bernard Shaw metaforu pozměnil, když řekl, že ženu drží doma pouhé zvyklosti právě tak jako drží papouška v kleci. Dobové hry a příběhy uchovávají živé náčrtky, v nichž žena připomíná papouška i v jiných detailech, v bohaté róbě, křiklavém přízvuku a návyku říkat pořád dokolečka, co ji naučili. Pan Granville Barker, duchovní dítě pana Bernarda Shawa, ve své chytré hře Dědictví Voyseyů označil tyranii, pokrytectví a nudu za základní prvky „šťastného anglického domova“. Nechme na chvíli stranou pravdivost tohoto výroku. Můžeme docela dobře tvrdit, že takto kritizované pohodlí by mohlo být ještě příznačnější pro šťastnou francouzskou domácnost. Ne Angličanův, ale Francouzův dům je jeho hradem. Mohli bychom dále podotknout, přinejmenším v souvislosti se zásadním etickým pohledem na pohlaví, že Irův dům je jeho hradem, i když v posledních stoletích hradem obleženým. V každém případě jsou tyto konvence o nichž bylo řečeno, že činí domáckost nudnou, stísněnou a nepřirozeně pokornou a poddajnou obzvláště mocné mezi Iry a Francouzi. Z toho bude pro každého bystrého a logického myslitele snadné dovodit skutečnost, že Francouzi jsou nudní a stísnění a že Irové jsou nepřirozeně pokorní a poddajní. Pan Bernard Shaw coby Ir žijící mezi Angličany nám může příhodně posloužit jako typ pro odlišení. Není pochyb o tom, že se ukáže, že političtí přátelé pana Shawa mezi Angličany budou divočejšího revolucionářského druhu, než ti, které by mohl najít mezi Iry. Máme příležitost porovnávat pokoru Feniánů (označení pro irské nacionalisty, kteří vedli politický i násilný boj proti Britům. Pozn. překl.) se zuřivým hněvem Fabiánů (umírněná větev socialistického hnutí, kterého dávalo přednost postupu cestou reforem před revolučním bojem. Pozn. překl). Tato umrtvující monogamní idea může dokonce v širším smyslu definovat a odlišit poníženou služebnost Clare od celé planoucí vzpoury Claphamu. Nemusíme se teď ani dívat moc daleko, abychom pochopili, proč dějiny Francie nic neví o revolucích a proč k nim tak vytrvale dochází v neurčitější anglické politice. Tahle zatuhlost a vážnost nepochybně vysvětluje naprostou neschopnost k jakýmkoliv občanským experimentům či pokusům, které byly vždy tak příznačné pro tu ospalou vesničku s velmi soukromými domy, které říkáme město Paříž. To samé ale platí nejen o Pařížanech, ale i o venkovanech, ještě víc plak platí o dalších rolnících a obyvatelích venkova ve velké Alianci. Znalci srbské tradice nám poví, že venkovská literatura klade zvláštní a výjimečnou klatbu na porušení manželství a to může docela dobře vysvětlit stížnosti na upjatý a ostýchavý pacifismus onoho národa.
Přímo a prostě řečeno, na kalkulaci, která dokazuje, že žena v domácnosti musí být stejná služka jako uklízečka, nebo že muž v rodinném životě musí být stejně jemný jako petrklíč (primrose) nebo konservativní jako Primrose League (britské politické konservativní sdružení pozn. překl.), musí být něco v nepořádku. Právě ti, kdo byli konservativní ohledně rodiny byli revoluční ohledně státu. Ti, kdo jsou napadáni kvůli svému náboženskému fanatismu nebo měšťáckou strojenost svých manželských konvencí, jsou ve skutečnosti právě ti, jimiž se vyčítají jejich neklidné a násilné politické reformy. Není přitom vůbec těžké odhalit příčinu. Jde prostě o to, že když se v takové společnosti vláda zabývá rodinou, zabývá se něčím téměř tak trvalým a sebeobnovujícím se, jako je sama. Může existovat právě tak dlouhodobá rodinná politika, jako dlouhodobá zahraniční politika. V zemědělských zemích rodiny bojují, ba dá se téměř říct farmy bojují. Tím nechci říct, že se bouří ve zlých a výjimečných dobách, i když to není nedůležité. Bylo to divošské, ale rozumné, když za irského vyhánění rolníků z půdy vylévaly ženy z okna vroucí vodu , patřilo to k závěrečnému ústupu k soukromým nástrojům jako k veřejným zbraním. Taková nelítostná válka se vede nejen na nože, ale i na vidličky a lžíce. Možná právě v tomto smyslu mínil Parnell svůj tajemný vtip, že Kettle (asi Thomas Kettle, irský novinář, politik a básník, padl v první světové válce. Jeho jméno anglicky hlavně ale znamená konvici na ohřívání vody. Pozn. překl) je jméno, které v Irsku zná každý (aby také ne po tom, jak se to slovo proslavilo). V obecnějším smyslu je pak jisté, že když si někdo zahrává s vdanou ženou dočká se nakonec pěkně horké sprchy. Já ale nemluvím o takových kritických momentech, kdy dojde na fysický boj. Mám spíš na mysli vytrvalý a mírný tlak tisíců rodin na rámec a soustavu vlády. K tomu je nezbytný jistý duch obrany a ohrazení a dokonce i feudalismus měl správný pocit, že každá taková věc cti musí bý věcí rodiny. Svobodný rolník má zbroj i když nemá erb. Nemá heraldický znak, ale má štít. Nevím ani proč by ve svobodnější a šťastnější společnosti než je současná, nebo i minulá, nemojl mít štít zdobený a malovaný. O rodokmenu přece platí totéž, co o majetku, že totiž není špatné, to že je na člověka uvalen, ale to, že je mu upírán. Příliš mnoho kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, nýbrž to, že je jich příliš málo a právě tak hříchem aristokracie není, že sází rodinný strom, ale to, že nesází rodinný les.
V každém případě z praxe víme, že občan v domácnosti dokáže přestát i obležení, dokonce obležení státem, protože má kolem sebe ty, kdo při něm budou stát v dobrém i zlém—zejména ve zlém. Nu, ti kdo tvrdí, že stát může být zařízen tak, že dokáže všechno vlastnit a vše spravovat mohou tento argument náležitě přehlížet, ale při vší povinné úctě můžeme říct, že svět čím dál víc přehlíží je. Kdybychom mohli najít dokonalý stroj a dokonalého člověka k jeho obsluze, pak by to mohl být dobrý argument pro státní socialismus, i když současně i stejně dobrý argument pro osobní despocii. Zdá se mi ale, že velká většina z nás se nyní shoduje na tom, že něco z toho sociálního tlaku zespoda, který nazýváme svobodou, je životně důležitý pro zdraví státu a právě tohle je to, co nemohou plně udělat jednotlivci, ale jen skupiny a tradice. Takových skupin bylo mnoho, byly to kláštery, byly to cechy, ale byla mezi nimi jen jedna, k jejímuž budování měly všechny lidské bytosti spontánní a všudepřítomnou inspiraci a tím typem je rodina.
Tento článek měl být původně poslední z těch, které načrtly prvky této debaty, ale přidám ještě krátkou shrnující kapitolu o tom, jak tohle všechno uniká těm, kdo předkládají praktické (nebo spíš nepraktické ) návrhy ohledně rozvodu. Zde jen řeknu, že trpí moderní a morbidní slabostí, který vždy obětuje přirozené nepřirozenému. Faktem je, že „tyranie, pokrytectví a nuda“ na který si stěžují nepatří k rodinnému životu, ale k úpadku rodinného života. Důkazem toho je už samotná hra pana Granville Barkera , kde se ta stížnost vyskytuje. V celém Voyseovském dědictví jde totiž jen o to, že žádné Voyseyovské dědictví neexistuje. Jediným dědictvím té rodiny je velice potupný dluh. Přirozeně, že jejich rodinné city upadly, když upadla celá jejich představa o majetku a bezúhonnosti a mezi zloději bylo jen velmi málo lásky i velmi málo cti. Teprve musí být dokázáno, že by se byli nudili stejně, kdyby měli positivní a ne negativní dědictví a starali se ne podvod, ale o farmu. Zkušenost lidstva ukazuje opačným směrem.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s