VII Manželské tragedie

Mezi liberálně smýšlejícími lidmi je velmi častý jeden názor, který je pro lidi s jasnou hlavou velmi únavný. Symbolizuje ho třeba ten, kdo říká „Ti bezcitní fanatici mě nechtějí dovolit pohřbít do posvěcené půdy, protože jsem se vždy odmítal nechat pokřtít.“ Jasně myslící člověk snadno postřehne jeho názor, alespoň pokud jde o to, že si myslí, že na křtu pranic nesejde. Bude ale naprosto zmatený z toho, že nesejde-li tomu druhému ani trochu na křtu, proč by mu mělo záležet na pohřbu. Pokud není pro člověka ani v nejmenším nemoudré držet se pryč od posvěcené vody v křtitelnici, proč by mělo být od druhých lidí nelidské držet ho stranou posvěcené půdy hřbitova? Je jistě mnohem blíž obyčejné pověře přikládat větší důležitost tomu, co se stane s mrtvým tělem než tomu, co se děje s živým dítětem. Mohu pochopit toho, kdo pokládá obojí za pověrečné, nebo obojí za posvátné, ale není mi jasné, proč by si měl stěžovat, že mu druzí nedávají jako svaté to, co on považuje za pověry. Stěžuje si jenom na to, že se s ním zachází podle toho, za co se prohlašuje. Stejně by mohl říkat, že jeho utiskovatelé ho odmítají udělat králem a to z pouhé zloby, protože on je přesvědčený republikán nebo si stěžovat na ty nelítostné kruťasy, kteří jsou zaujatí proti abstinentům, že jim ani sklenku brandy nenalijí.
Rozvod by nebyla tak moderní módní záležitost, kdyby nebyla plná tohoto dojemného bludu. Do značné míry ji představuje nejnelogičtější a nejfanatičtější chuť a sháňka po svatbách v kostele. Jako by člověk měl praktikovat polygamii jen proto, že má nezřízenou chuť na svatební dorty. Stejně tak by mohl boty pro celou domácnost chtít shánět tak, že posbírá ty, co se házejí za kočárem v němž odjíždí se svou novou chotí. Přijít k dortu či koupit boty lze i jinými způsoby a jinými způsoby se také zakládají lidské domácnosti. Nerozumný je požadavek s nímž se opravdu obrací moderní člověk na náboženské instituce svých otců. Moderní člověk si chce koupit jen jednu botu z páru a získat jen jednu polovinu nadpřirozeného zjevení bez druhé. Moderní člověk si také chce pochutnat na svatebním dortu a současně si ho nechat na příště.
Nezakládám tuto knížku na náboženském argumentu proto se nebudu zastavovat nad otázkou proč se právě staré katolické instituce křesťanství zdají být obzvláště cílem těchto nerozumných stížností. Skutečností zůstává, že nikdo nenavrhuje, aby nějaký zuřivý antisemita, třeba jako pan Drumont, byl pohřben jako Žid se všemi obřady synagogy. Liberálové ale zuřili kvůli tomu, že Tolstoj, který ruské pravoslaví odsuzoval se stejnou horlivostí, nebyl pohřben jako pravoslavný, se všemi obřady ruské pravoslavné církve. Nikdo nepožaduje, aby muž, který chce mít padesát žen, když mu Mohamed dovolil pět, měl svých padesát s plným souhlasem Mohamedova náboženství. Liberálové jsou ale krajně zahořklí z toho, že křesťan, který si přeje mít několik žen, když ho jeho vlastní slib váže k jedné, nemůže tento slib porušit u téhož oltáře, u kterého se jím zavázal. Nikdo nechce po baptistech, aby křtili úplným ponořením lidi, kteří naprosto popírají, že by úplné ponoření mělo jakýkoliv přínos. Nikdy nikdo nechtěl po mormonech, aby přijímali ty, kdo se knize Mormon otevřeně vysmívají, ani po stoupencích křesťanské vědy nežádá, aby nechali své kostely používat pro přednášky o tom, že paní Eddy byla stará podvodnice. Takové nedomyšlené nároky jsou vznášeny jen vůči těm formám křesťanství, které se považují za katolické. A zdá se mi, že i v té nedůslednosti je hold přijetí katolické ideje katolickým způsobem. Možná mají lidé jakýsi matný dojem, že k mormonské víře nikdo patřit nepotřebuje a že každý nakonec patří k církvi a i když možná během svého potulného a veselého života uzavřel pár tuctů mormonských manželství, nakonec nebude mít kam jít, pokud nějak nenajde cestu ke hřbitovu u kostela. To vše se ale týká obecné theologické otázky a ne naší věci, který jen historická a společenská. Pointa je, že je přinejmenším povrchně rozporné požadovat po institucích, aby dávaly formální souhlas, který by mohly poskytnou jen za cenu, že by upadly do vnitřní rozpornosti.
Začal jsem otázkou, co je to manželství. A nyní de můžeme jasněji zeptat, co je to rozvod. Není to jen negace nebo opomenutí manželství, protože na manželství může člověk nedbat kdykoliv. Není to zproštění právních závazků plynoucích z manželství, nebo i právních závazků plynoucích z monogamie a to zkrátka proto, že žádné takové závazky neexistují. Jakýkoliv muž v moderním Londýně může mít stovku manželek, když je nebude za manželky označovat nebo spíše neprojde jistými více či méně mystickými obřady, aby je za své manželky prohlásil. Může kolem své domácnosti vytvořit jistý společenský chlad kolem své domácnosti a určitého oslabení své obecné popularity. To ale nepůsobí zákony a ani tomu zákony nemohou předejít. Jak zesnulý lord Salisbury velmi rozumně poznamenal o irských bojkotech: „Copak můžete vydat zákon zabraňující lidem odejít z místnosti, když do ní vejde někdo, kdo se jim nelíbí?“. K polygamii nás nemůže silou donutit policista. Kdybychom zjistili, že jsme prakticky nuceni sdružovat se se všemi společenskými zhýralci nebylo by potvrzení sociální svobody, ale její popření. Jenže rozvod v tomto smyslu není pouhou anarchií. Naopak je v tomto smyslu počestností, ba přehnanou počestností. Rozvod bychom v tomto smyslu mohli nikoli nespravedlivě označit za snobství. Definice rozvodu, jímž se zde zabýváme, zní, že je to pokus dodat počestnost, nikoliv svobodu. Je to pokus udělit jistý sociální statut a ne právní statut. Jistěže se předpokládá, že to lze udělat změnou jistých právních forem, a bude více méně pravda do té míry nakolik takový zákon vylekal veřejné mínění nebo byl hodnocen jako pravé vyjádření veřejného mínění. Pokud by se muž rozvedl ve velkomyslném a tolerantním stylu Jindřicha VIII. a domáhal se svého právního titulu řekněme mezi irským venkovany, zjistil by myslím, že pořád existuje rozdíl mezi počestností a náboženstvím. Jenže zvláštní je, že se mnozí domáhají jak souhlasu náboženství, tak počestnosti. Chtěli by svým velmi přitozeným a někdy velmi odpustitelným pokusům dodat jistou atmosféru a dokonce kouzlo, které nepochybně náležely statusu manželství v historickém křesťanstvu. Než se ale do takového pokusu pustí, bylo by dobré zeptat se, kde se ta důstojnost vlastně vzala nebo v čem spočívala. A zdá se mi, že se střetneme s velmi prostou pravdou, že důstojnost povstala zcela a výlučně z věrnosti a že kouzlo pochází toliko ze slibu. Lidé byli shledáváni, že se těší jisté důstojnosti proto, že byli svým způsobem oddáni, tedy zavázáni k jistým povinnostem, nebo pokud bychom to chtěli říct jinak, k jistému nepohodlí. Je možná iracionální taková nepohodlí snášet, je možná iracionální je i jen respektovat. Rozhodně je ale ještě mnohem iracionálnější je uznávat jejich počestnost, a pak ji uměle přenášet na jejich absenci. Stejně bychom mohli očekávat vojenské pozdravy po rozpuštění armád a vyzývat lidi, aby zdravili vojenský kabát, v němž není vojáka. Pokud si myslíte, že můžete zrušit války, zrušte je, neočekávejte ale, že tu zbudou nějací válečníci k uctívání, až nebudou žádné války, které by mohli vést. Pokud bylo dobré kláštery zrušit, řekněme to a zapomeňme na ně. Ale šlechtici, kteří zrušili kláštery si neoholili hlavy a nepožadovali, aby byli považovaní za svaté jen kvůli takovému obřadu. Šlechtici se nezačali oblékat jako opati a nežádali, aby se jim přiznával potenciální talent konat zázraky kvůli přísnosti jejich slibů chudoby a čistoty. Dostali se do domů, ale ne do kapucí a tím méně do svatozáří. Aspoň to věděli, že hábit nedělá mnicha. Nebyli tak pověreční jako moderní lidé, kteří myslí, že závoj dělá nevěstu. Krátce řečeno, to co je respektováno je věrnost dávné vlajce rodiny a připravenost bojovat za jedinečný druh svobody o němž jsem mluvil. Řekl jsem připravenost bojovat protože naštěstí boj sám je spíš výjimkou než pravidlem. Voják se netěší respektu, protože je odsouzen k záhubě, ale protože je připraven na smrt, ba je připraven i na porážku. Muž či žena v manželství nejsou odsouzeni ke zlu, nemoci, nebo chudobě, ale těší se respektu pro to, co dělají k lepšími či horšímu, k většímu bohatství či chudobě, v nemoci či ve zdraví. Je tu ale jeden výsledek v této cestě argumentace, který by měl napravit jedno nebezpečí v některých argumentech na téže straně.
Je zcela zásadní, aby přísná kritika rozvodu, která je ve skutečnosti jen prostou obranou manželství, byla nezávislá na sentimentu, zejména v té jeho podobě, již označujeme za optimismus. Muž ospravedlňující boj za národní nezávislost nebo občanskou svobodu není ani sentimentální ani optimistický. Vysvětluje oběť, ale ne proto, aby se z ni vymluvil. Netvrdí, že rány bajonetem jsou jak píchnutí jehlou, obyčejné škrábnutí trnem na růži rozkoše. Netvrdí, že celá síla palných zbraní je jen k odpalování slavnostních ohňostrojů. Naopak, když chválí nejvíc, chválí spíše bolest než rozkoš. Čím víc bolesti, tím víc chvály a celá jeho chlouba spočívá v tom, že militarismus, ba ani moderní věda, nedokáží vymyslet nástroj mučení, jímž by zkrotili lidskou duši. Když mluvíme o válce je zbytečné stavět proti sobě realistické a romantické ve smyslu heroické. Jakýkoliv realismus může jen posílit heroismus a tedy v nejvyšším smyslu posílit romanci. Nesrovnávám tu manželství s válkou, ale přirovnávám je k zákonu, svobodě, patriotismu či lidové vládě, či jakékoliv další lidské ideji, které často třeba hájit válkou. I ta nejnespoutanější z takových idejí, které jako by unikají vší disciplíně v míru, neuniknou disciplíně války. Bolševici mohli mít za cíl čistý mír a svobodu, ale byli pro své vlastní účely nuceni nejprve sebrat armádu a pak ji vést. Zkrátka, ať už si o své vlastní vizi blaženosti myslíte, že jakkoliv krásná a blažená, lidé musí trpět, aby byli krásní a dokonce strpět i drahnou dobu, kdy jsou oškliví. Nemám vůbec v úmyslu popírat, že lidstvo hodně trpí tím, že zachovává standard manželství, stejně jako hodně trpí nezbytností trestního práva nebo opakovanými křížovými taženími a revolucemi. Jedinou otázkou zde je, zda je skutečně jak tvrdím manželství ideálem a institucí umožňující všeobecnou svobodu lidí. Nikdo mi nemusí vysvětlovat, že za vše co takovou svobodu umožňuje se musí platit bdělostí a bolestí, a celou armádou mučedníků.
Proto jsem věru dalek toho, abych popíral existující těžké případy, jak je tomu ostatně ve všech věcech, které zahrnují ideu cti. Nemohu je totiž popřít, aniž bych současně nepopřel celou paralelu vojenské morálky na níž stojí má argumentace. S tímto porozuměním bude nyní dobré podrobněji se podívat na to, o čem se mluví jako o manželských tragediích. První, co je potřeba poznamenat o těch nejtragičtějších je to, že to vůbec nejsou tragedie manželství. Jsou to tragedie pohlaví, které se mohou snadno přihodit i v těch nejmodernějších romancích, kde o manželství nepadne ani slovo. Obecně shrnuto se říká, že tragickým elementem je absence lásky. Zapomíná se ovšem velmi často, že další tragickým elementem je často přítomnost lásky. Rozvodoví doktoři v ovzduší upřímného a přátelského realismu mužů světa znalých vždy doporučují a těší se z rozumného odloučení na základě vzájemného souhlasu. Pokud ale skutečně máme zaplašit naše sny o důstojnosti a cti, pokud skutečně máme poklesnout k upřímnému realismu naší zkušenosti světaznalých mužů, pak úplně první věc, kterou nám naše zkušenost řekne, že odloučení je jen málokdy na základě vzájemného souhlasu, tedy že souhlas je jen velmi zřídka upřímně a spontánně vzájemný. Zdaleka nejobvyklejší problém v takových případech je, že si jedna strana přeje partnerství ukončit a druhá ne. A z takové emocionální situace nemůžete udělat nic jiného než tragedii, ať už to obracíte jakkoliv. S manželstvím nebo bez něj, s rozvodem nebo bez něj, s jakýmkoliv uspořádáním, které může kdokoliv navrhnout nebo vymyslet nebo i bez toho, pořád taková situace zůstává tragická. Jediným rozdílem je, že s doktrínou manželství zůstává tragedií ušlechtilou a plodnou, jako když člověk padne v boji za svou zemi nebo zemře vydávajíc svědectví pravdě. Pravdou ale je i to, že novátoři mají ohledně rozvodu právě tolik falešného optimismu o rozvodu jako má kdejaký romantik o manželství. Dívají se na svůj příběh, když končí před rozvodovým soudem, přes tak růžovou sentimentální mlhu, jako se kdekdo dívá na příběh končí svatebními zvony. Takoví reformátoři si jsou docela jisti, že jen co jejich prince a princeznu rozváže pohádková víla sudička budou žít šťastně až do smrti, a pokud neumřeli, žijí tak až po dnes. Romance se mi líbí, ale mám rád, když jsou zakotveny v realitě. Kdokoliv má trochu smyslu pro realitu a kontaktu s ní ví, že devět párů z deseti zůstává po rozvodu v mimořádně odlišné situaci. Můžeme s klidem říct, že ve většině případů nedokáže jeden z partnerů najít štěstí v oblouznění a druhý od počátku přijme tragedii. V říší reality a ne fantasie jsou to případy jak zlomených srdcí, tak porušených slibů a ani hanba není vždy lékem na lítost a výčitky svědomí.
Další omezení v dané věci se týkají praktických forem nepohodlí na úrovni poněkud nižší než láska a nenávist. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje „pití“ a „krutost“. Vždy se o nich mluví jako o hotových věcech, i když v praxi jde velmi výrazně o věci názoru. Není prostořekost nýbrž pouhý fakt, když řekneme že neštěstí ženy, která si vzala opilce je možná potřeba zvažovat v souvislosti s neštěstím muže, který si vzal abstinentku. Už sama definice opilství totiž může záležet na dogmatu abstinentismu. Opilství, jak bylo velmi přesně poznamenáno „může být cokoliv od deliria tremens po to, že je někdo chytřejší či tvrdohlavější než činitel pověřený vyšetřením.“ Pan Bernard Shaw jednou vyznal, že člověk, který pije víno nebo pivo je tím zcela nezpůsobilý k ovládnání morového vozu kdykoliv a tím víc, předpokládali bychom, ke zvládání manželky. Na miskách vah tu samozřemě leží všechna ta falešná závaží snobismu, která jsou prokletím justice v této zemi. Pracující třída je nucena provádět téměř veřejně normální a různorodý rozjařený zvyk, který si vyšší třída může dovolit konat v soukromí. Jistá část střední třídy, která se zrova nejvíc zabývá místní politikou a sociální reformou na to má nebo působí vpravdě abnormální ba cizácky standard. Jsou schopni dojít jakkoliv daleko v nespravedlnosti v zacházení s pracujícím mužem či pracující ženou obviněnými, že mají příliš velkou chuť na pivo. Abychom zmínili jen jednu věc z tisíce, středostavovští reformátoři očividně vůbec nic neví, kdy pracujícím lidem začíná jejich pracovní doba. Jelikož oni samo v jedenáct dopoledne sotva dokončili snídani a plné ranní trávení Daily Mail, myslí si, že posluhovačka popíjející pivo je jednou z těch, kdo si přivstanou po noci plné pití, aby si zase přihnuli. Většina z nich opravdu neví, že posluhovačka už za sebou má půl dne tvrdé práce a dopřává si velmi rozumně oběda. Celý problém s proletářským opilstvím je zamotaný do sítě podobných nepochopení a není pochyb o tom, že když budou chudí souzeni podle těchto generalizací, skončí v síti nespravedlností. Tahle pravda je stejně jistá i v případě toho, čemu se říká krutost. V devíti případech z deseti je úsudek o kopáčovi, který udeří ženu asi tak spravedlivý, jako úsudek o něm, když nesmekne klobouk před dámou. Je to třídní zkouška, může to být třídní nadřazenost, ale není to akt rovné spravedlnosti mezi třídami. Přehlíží tisíc věcí: provokaci, atmosféru, hrubé omezení prostorem, nepříjemné dráždění, které Dickens popsal jako „náturu na povoze“, absence jistých tabu sociální výchovy, tradici větší hrubosti i v gestech náklonnosti. Rozhodovat v případě takového muže o manželství či rozvodu na základě jedné rány by bylo jako mávnout rukou nad celým životem nějakého gentlemana jen proto, že třískl dveřmi. Chudák jimi kolikrát prásknout nemůže, zčásti proto, že by mu modelový dům mohl padnout na hlavu, ale ještě víc proto, že nemá kam jít, jelikož kuřánu, kulečníkovou hernu ani paví hudební salon zatím k jeho příbytku nepostavili.
Říkám to tu mimochodem, jen abych poukázal, třebaže nemíním ani ve snu tvrdit, že existují jen šťastná manželství, že docela jistě podle toho jak nyní věci fungují tu bude velmi mnoho nešťastných a nespravedlivých rozvodů. Budou to případy, kdy nevinný partner dostane skutečný trest provinilého partnera proto, že bude ve faktech i v pocitech partnerem věrným. Tvrdí se kupříkladu, že sezdaná osoba musí mít přinejmenším možnost dosáhnout zproštění společnosti šílence. Jenže je současně pravda, že vědečtí reformátoři s jejich povykem kolem „slabomyslných“ podávají čím dál širší volnější definice šílenství. Proces může začít tím, že se někdo osvobodí od vražedného maniaka a skončit tím, že se stejného postupu dočká poněkud v konverzaci poněkud nudný patron. Ve skutečnosti ale nikdo nepochybuje, že člověk by měl mít nějakou možnost maniakovi uniknout. Nejextrémnější škola orthodoxie jen tvrdí, že kdokoliv prošel takovou zkušeností by měl být rád, že vyvázl. Jinými slovy tvrdí, že by měl být s takovou manželskou zkušeností spokojen a jinou nehledat. Velmi vtipně to shrnul jeden můj římskokatolický přítel, když řekl, že takové vyvázání schvaluje do té míry, pokud nedojde k převázání.
Hrubě řečeno, jsme v některých případech ochotni naslouchat muži, který si stěžuje, že má ženu. Nejsme ale připraveni poslouchat ho stejně dlouho, když se po čase vrátí a stěžuje si, že nemá ženu. Nu v praxi je nyní velká většina stížností a stesků právě tohoto druhu. Reformátoři zdůrazňují zejména tklivost situace člověka, který dosáhl rozluky bez rozvodu. Jejich nejtragičtější postavou je člověk již prostý všech běd, které měl a chce jen tolik, aby mu bylo dopřáno rozlétnout se vstříc jiným, o nichž netuší nic. Byl bych poslední, kdo by popíral, že za jistých emočních okolností může být jeho tragedie skutečně tragická. Jenže jeho tragedie je toho emočního druhu, který nelze nikdy zcela eliminovat a který s největší pravděpodobností sám způsobil partnerovi, kterého opustil. Můžeme tomu říkat cena za zachování ideálu nebo cena, jež se platí za omyl. V každém případě je to ale jádro celého našeho rozlišování v této věci, právě zde kreslíme čáru a nikdy jsem nepopíral že to je bitevní linie. Bitva se vede na sporném území ne pochybné lidské pochybné lidské minulosti, ale ještě pochybnější budoucnosti. Jedním slovem, spor o rozvod není sporem kolem rozvodu. Je to spor o nový sňatek po rozvodu, nebo spíš o tom, jestli je to pak vůbec manželství.
A s tím se můžeme jen vrátit k záležitosti cti, který jsem tu přirovnal k věci patriotismu, protože je to současně ten nejmenší a největší druh patriotismu. V posledních pěti letech lidé v mukách umírali pro věci patriotismu mnohem pochybnější a prchavější. Třeba o Polácích či Srbech můžeme spíš říct, že po dlouhá údobí svých dějin v mukách žili. Nikdy nepřipustím, že by zásadní a naléhavá potřeba svobody rodiny, jak jsem se ji tu pokusil načrtnout, nebyla tak cenná jako svoboda jakékoliv hranice. Ochotně ale připouštím, že by to byla věc temná a hrozná, pokud by skutečně po těchto lidech vyžadovala aby snášeli muka. Jak jsem ale již nejnestřídmějšími slovy řekl, žádá je je jen o to, aby snesli zřeknutí se. A k snášení těchto negativních strázní je myslím lze docela čestně vyzvat, pro slávu jejich vlastní přísahy a velkých věcí, pro něž tento národ žije. Ve vztahu ke svému vlastnímu národu cítí ti nejnormálnější lidé, že rozdíl mezi rozvázáním a „převázáním“ není ani smyšlený ani přehnaně krutý, ale velmi rozumný a lidský. Patriot se může ocitnout v exilu v jiné zemi, ale nebude patriotem jiné země. Bude tak veselý, jak mu to jeho abnormální situace dovolí, možná bude v cizině zpívat písně své země a možná ne, ale nebude zpívat cizí písně jako své vlastní. A takový může velmi dobře být postoj občana, který odešel do exilu z nejstarších z měst na zemi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s