IX. Závěr

Tohle je pamflet a ne kniha a autor pamfletu se nejen zabývá pomíjivými věcmi, ale obecně věcmi, o nichž doufá, že pominou. V tomto smyslu je cílem pamfletu, aby pozbyl aktuálnosti co možná nejdřív. Přežít může jen tehdy, když neuspěje. Úspěšné pamflety jsou nutně nudné a i když nechovám velké naděje, že tenhle bude úspěšný, troufám si, říct, že je na to dostatečně nudný. Jeho cílem je jen zaznamenat několik okamžitých prchavých návrhů a porovnat je s jistými stále se vracejícími nezbytnostmi lidského rodu, zejména nezbytnost jisté spontánnější sociální formace než je stát. Pokud by šlo více o literární dílo s jakoukoliv ambicí na přetrvání, mohl bych se do věci ponořit víc a předložit jisté návrhy ohledně filosofie či náboženství kolem manželství a filosofie nebo náboženství kolem všech těch spíše nahodilých odboček kolem. Jednou možná zkusím napsat něco o spirituálním či psychologickém střetu mezi vírou a libůstkami. Nyní jen závěrem řeknu, že věřím, že všeobecným omylem je omyl všeobecnosti. V jistém smyslu je v lidských, třebaže heroických, silách, milovat každého a pro mladého studenta to nebude špatná předběžná průprava k tomu, aby miloval někoho. Omyl, který mám na mysli spočívá v tom, že člověk, který ani není spokojený s tím,že by miloval všechny, ale skutečně chce být každým. Chce kráčet současně stovkou cest, současně spát ve stovce domů, žít současně sto životů. Představovat si něco takovéhomůže být jednou z příležitostných vizí umění a poesie, ale pokusit se o to v umění či životě znamená nejen anarchii, ale i nečinnost. Dokonce i v umění to může být jen první náznak konečného naplnění. Člověk nemůže současně pracovat s mramorem a bronzem nebo v jedné chvíli hrát současně na varhany a na housle. Všeobecná vize, že se člověk stane takový Briareem (padesátihlavá storuká bytost z řecké mytologie pozn. překl.) je i jen v imaginárním světě nesmyslná noční můra a ve světě sociálním končí obyčejným nihilismem. I kdyby měl člověk sto domů, pořád jich bude zbývat víc než jemu zbývá dní, aby o nich snil, kdyby měl muž sto žen, pořád ještě bude víc žen, které ani nebude znát. Bude jako šílený sultán žárlivý na celou lidskou rasu, včetně mrtvých a nenarozených. Myslím, že za uměním a filosofií naší doby je výrazný rys této bezedné ambice a tohoto nepřirozeného hladu a protože v těchto posledních slovech se jen zlehka dotýkám věcí, které by vyžadoval mnohem obsáhlejšího pojednání, připustím, že rozervání pradávné lidské střechy je jen dílem této nekonečné a prázdné expanze. V poslední kapitole jsem se ptal, co ti, kdo jsou nejvíce zapojeni do tance rozvodu, právě tak fantastického, jako tance smrti, skutečně očekávají pro sebe nebo pro své děti. Myslím, že v nejhlubším smyslu je tohle odpověď, totiž že očekávají nemožné, tedy všeobecné. Nehledají chlup na dlani, což je konečné a tedy obhajitelné přání. Chtějí celou ruku, jednu každou v celém světě, a až je získají, budou chtít další svět. Když to jinak nepůjde vyzkouší cokoliv, ne v představách, ale skutečně, ale protože nic nemohou odmítnout, nemohou se pro nic rozhodnout. Pokud a nakolik je to moderní nálada, je tak smrtící, že jako by už byla mrtvá. Co je životně a nezbytně nutné všude, v umění stejně jako v etice, v poesii stejně jako v politice je volba. Tvořivá síla vůle i mysli. Pokud se tak někdo sám neomezí, nic živého nikdy nespatří světlo světa.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s