VIII. Vyhlídka rozvodu

Případ rozvodu spojuje všechny výhody toho, když se vlk nažere a koza zůstane celá, jakož i vyvození stejného poučení a závěru zleva i zprava, z bílého i černého. Jakkoliv věci v praxi naprogramujeme, teoreticky je můžeme ospravedlnit vždy. Pokud je příkladů rozvodů jen pár, ukazuje to,že není důvod se rozvodu bát, pokud je jich mnoho, dokládá to, jak moc jsou potřeba. Ojedinělost rozvodu je argumentem v jeho prospěch, a velké množství rozvodů je argumentem proti manželství. Nuže, je pravda, že pokud bychom byli omezeni na zvažování této alternativy jen spekulativně, pokud by nebyly žádná konkrétní fakta, ale jen abstraktní pravděpodobnosti, neměli bychom žádný problém s obhajováním naší věci. Abstraktní svoboda umožněná reformátory má co nejblíže k anarchii a nedává žádné legální ani logické záruky, které by stály za řeč. Výhody jejich reformy nepřispívají nevinné straně, nýbrž straně provinilé, zejména pokud je dostatečně provinilá. K tomu, aby dosáhl odměny rozvodu člověku stačí, když se dopustí zločinu opuštění. A pokud oni mají právo považovat za typické ty nejhrůznější hypotetické případy zneužívání zákonů manželství, pak se my jistě smíme zabývat stejně extrémními možnostmi zneužívání jejich rozvodových zákonů. Pokud oni při hledání manžela tak často potkávají vraždícího maniaka, my jim jistě smíme zdvořile představit mnohem lidštější postavu gentlemana, který se ožení s tolika ženami, s kolika se mu zamane a zbavuje se jich tak často, jak se mu zachce. Ve skutečnosti to ale nemusíme rozebírat abstraktně, protože onen roztomilý gentleman nepochybně existuje. Samozřejmě to není žádná nová postava, je to ten typ ničemy, který se objevuje velmi často. Jednou se jmenuje Lothario, jindy Don Juan a velmi často je zpodobňován jako poměrně romantický mizera. Cílem rozvodové reformy je, musíme neúnavně opakovat, aby takový ničema nebyl považován jen za romantického, ale také za počestného. Nemá se v mládí vybouřit a pak se usadit, má se usadit, aby mohl dál podnikat své zálety. Ty mají být považovány za krotké a nikoho neurážející zálety, až by jeden řekl, že je to jako by byl na záletech kvaker. Není ale potřeba, jak jsem řekl, spekulovat o tom, zda volnější názor na rozvody převáží, protože již nyní převažuje. Noviny jsou plně hrůzu budící radosti nad tím, s jakou rychlostí jsou stovky či tisíce rodin rozbíjeny právníky a nad neskrývaným kvapem „spěšných soudců“, kteří tu práci provádí. Je to druh veselí, který jako by připomínal juchání hrobníka v městě stiženém morem. Veselým tancem ale tu a tam probleskne pár detailů. Soud je čas od času pohnut chvilkovou zvědavostí ohledně příčin obecného porušení přísah a slibů, jako by tu a tam byly někde nějaké náznaky důvodů pro ničení základní společenské instituce. Kdokoliv si všímá těchto detailů nebo posuzuje tyto jemné náznaky rozumu, nemůže pochybovat ani na chvíli, že množství těchto mužů a žen používá rozvod jednoduše v duch volné lásky. Jen velmi zřídka jsou to lidé, kteří by se pro jednou tragicky ocitli na špatné místě a nyní triumfálně našli cestu na své správné místo. Téměř vždy to očividně jsou lidé toulající se z místa na místo a svůj poslední přístřešek nejspíš opustí právě tak, jako opustili svůj první. Zdá se ale, že je baví dávat opakovaně, pokud možno v kostele, slib který již prakticky porušili a nejspíš v něj otevřeně nevěří v principu.
Při pohledu na takovou zbrklost je jistě rozumná ptát se rozvodových reformátorů na jejich postoj k staré monogamní etice naší civilisace, zda si ji přejí zachovat obecně nebo zda si ji přejí zachovat vůbec nějak. Žel i ti nejupřímnější a nejjasnější z nich používají mluvu, která nás v této věci zanechává poněkud na pochybách. K nejbrilantnějším a nejpřímějším polemikům na jejich straně patří pan E. S. P,. Haynes a ten například řekl, že se mnou souhlasí pokud jde o ideál nerozlučitelného, nebo aspoň nerozloučeného manželství. Pan Haynes je jedním z mála přátel rozvodu, který je současně skutečným přítelem demokracie a jsem si jist, že proto chová skutečnou sympatii k domovu, zejména chudému domovu. Bohužel v teoretické rovině má slovo ideál daleko k přesnému pojmu a je otevřeno dvěma téměř protikladným výkladům. Mnozí totiž řeknou, že manželství je právě takový ideál jako řeholní život, tedy jako rada na cestě k dokonalosti. Nuže manželský ideál takto jistě můžeme zachovat. Můžeme si s úctou ukazovat na ulici na nějakého muže jen proto, že je ženatý. Člověk může za monogamii dostat vyznamenání nebo si psát za jménem příslušnou zkratku vyznamenání či hodnosti. Podobně jako V.C (Victoria Cross, nejvyšší britské vojenské vyznamenání pozn. překl.) nebo D.D. (doktor theologie, pozn. překl.) by si mohl psát třeba L.W. pro „žije se svou ženou“ nebo N.Y.D. pro „dosud nerozvedený“. Při vstupu do cizího města by nás mohl zarazit mohutný sloup vztyčený k poctě ženy a manželky, která nikdy neutekla s vojákem, nebo kaplička s obrázkem historické postavy, muže který odolal příkladu hrdiny balady v New Witness, který utekl s pečovatelkou od dětí. Taková vysoce umělecká hagagiografie by byla docela v souladu s rozvodovou reformou pana Hayese, s novým sňatkem po třech letech, nebo po třech hodinách. Byla by též docela v souladu s formulací pana Hayese o zachování ideálu manželství. Nebyla by v souladu se zcela jednoduchou, jistou, sekulární a sociální užitečností, kterou manželství připisuji. Netvoří ani nezachovává přirozenou instituci, normální pro celé společenství, aby vyvažovala umělejší, ba svévolnější instituce státu, který je méně přirozený i když je stejně potřebný. Nehájí dobrovolné sdružování, ale nechává jediný nárok na život, smrt a loyalitu více donucovací instituci.Ve smyslu, který jsem se pokoušel vysvětlit se nezastává principu svobody. Zkrátka nedělá nic z těch věcí, které by zejména sám pan Hayes rád viděl, aby se dělaly. A by se lidstvo mohlo takto spontánně organizovat zdola je nezbytné, aby taková organisace byla téměř tak universální jako oficiální organisace zhora. Tyran musí zjistit, že se jeho moci neprotiví jedna rodina, ale mnoho rodin, musí se střetnout s lidstvem, ne prachem atomů, ale s pevnými bloky věrnosti. A tyto lidské skupiny musí podporovat nejen sebe samé, ale také jedna druhou navzájem. V tomto smyslu je to, co někteří označují za individualismus stejně pospolité jako komunismus. Je to věc dobrovolníků, ale ti dobrovolníci musí být vojáci. Je to obrana soukromých osob, ale mohli bychom říci, že ti soukromníci musí být prostými vojíny (v angličtině hříška s private person – soukromník , private soldier – vojín. Pozn. přek. ). Rodina musí být stejně uznaná jako reálná a především rodiny musí být uznávány rodinami. Očekávat od jednotlivců, že budou bez domova úspěšně trpět pro domov , tedy pro nahodilost a ne instituci znamená plést dohromady dvě ideje, je to slovní sofistika hraničící s hříčkou. Podobně například nemůžeme prokázat morální sílu venkovského obyvatelstva tím, že poukážeme na jednoho vesnického rolníka, skoro stejně bychom mohli odhalit vojenskou sílu pěchoty ukazováním na jedno vyšlapující si batole.
Chápu ovšem, že stoupenci rozvodů nemyslí tím, že by manželství mělo zůstat ideálem jen to, že by bylo téměř nemožné. Nemyslí, že by si věrný manžel zasloužil obdiv jen jako fanatik. Rozumní mezi nimi skutečně myslí, že rozvedenou osobu je třeba tolerovat jako někoho neobyčejně nešťastného a ne jen, že sezdaná osoba si zaslouží obdiv jako kdosi neobyčejně požehnaný a inspirovaný. Ale ať už jsou jejich tužby jakékoliv měli by si uvědomit, co přesně chtějí a v tomto případě bych rád slyšel jejich posouzení toho, co vidí. Jistě musí vidět, že v současné Anglii, jako tomu dříve bylo v různých částech Ameriky, je nová svoboda brána jako souhlas a pověření, že výjimka může být nyní pravidlem nebo možná spíš nepřítomností pravidla. To se ukáže zejména, když si uvědomíme, že tento proces má kumulativní účinek jako sněhová koule a vrací se také jako sněhová koule. Zjevným důsledkem lehkovážných rozvodů budou lehkovážná manželství. Pokud se lidé mohou bez důvodu rozejít, bude pro ně vůbec jednoduší se bez důvodu spojovat. Člověk může docela dobře předvídat, že smyslné obluzení rychle pomine a utěšovat se vědomím, že spojení z něho vzešlé bude stejně pomíjivé. Není patrně důvodu, proč by si nemohl dobře spočítat, že nálady konkrétní dámy dokáže snášet deset měsíců, nebo že repertoár jejích salonních písní a potěšení z nich se pro něj vyčerpá tak do dvou let. Starý vtip o výběru manželky, tak aby se hodila k nábytku nebo do módy se může vcelku logicky vrátit, ne jako starý vtip, ale jako nová vážnost, ba věru zjistíme, že nové náboženství je jen starý vtip, který se vrátil. Muž se může docela dobře dívat na ženu, že se hodí k období velmi úzkých sukní, ale už méně k hrozícímu návratu časů krinolín. Jistě jsou to velmi fantastické výmysly, ale nejsou o nic fantasmagoričtější než fakta řady rozvodových pří horlivě přinášená rozvodovým soudům. A to jsme prozatím nechali stranou ten nejfantastičtější fakt ze všech: spiklenecky mrkající, velmi rozšířenou a otevřenou tajnou dohodu manželů o rozvodu (tj. dohoda a předstírání nějakého vážného a zákonem uznaného důvodu k rozvodu např. nevěry pozn. překl.). Ta se stala ne ani tak ilegální vytáčkou, jako spíš legální fikcí a dokonce legální institucí, jíž se dostalo obdivuhodného satirického zpracování v brilatní hře pana Somerseta Maughama Domov a krása. Fakt je upřímně vynesen na veřejnost člověkem, který byl pečlivě vybrán, aby satiru odzbrojil prostou přímostí. Plukovník Wedgewood je člověk, kterého nikdy nemohou dost vynachválit ti, kdo chovají jakousi naději, že lidové svobody stále mohou najít své silné zastánce a bojovníky i vprostřed zkorumpovaného parlamentarismu. Je jedním z velmi mála žijících mužů, který projevil jako vojenskou tak politickou udatnost, udanost v ležení i udatnost na fóru. A projevil nepochybně i třetí druh společenské odvah, když se netajil absurdním trikem, který řada jiných jednoduše přijme a využije. Je asi zoufalé a směšné, když dobrý člověk sezná nebo si myslí, že je nutné předstírat, že spáchal hřích. Někteří z rozvodových moralistů z toho zdá se dovozují, že hřích spáchat musí. Možná si ovšem uvědomují, že jsou tu i tací, kteří s nimi nesouhlasí. Ten druhý fakt je totiž dalším krokem vývoje myšlení nové morality. Obhájci rozvodu si totiž musí uvědomovat, že moderní civilisace stále obsahuje silné prvky, ne méně inteligentní a jistě ne méně energické, které nepřijímají novou počestnost jako náhradu za starý náboženský slib. Římskokatolická církev, anglokatolická škola, konservativní venkov a široké části společnosti všeobecně budou nepořádek rozvodu a opakovaného sňatku posuzovat jako každý jiný nepořádek nezodpovědnosti. Důsledkem bude, že se v běžné morálce ba v běžné společnosti objeví dva různé standardy. Namísto starého společenského rozlišení mezi těmi, kdo žijí v manželství a těmi nesezdanými, bude se nyní rozlišovat mezi těmi, kdo jsou sezdaní a těmi, kdo jsou skutečně manželé. Společnost se dokonce může rozdělit na společnosti dvě, což se nebezpečně blíží slavné Disraeliho nadsázce o Anglii rozdělené na dva národy. Bez ohledu na to, zda bude Anglie rozdělena nebo ne, tato poznámka o dvou národech je skutečným varováním. Právě v této souvislosti možná musíme s největší vážností a pochybami posuzovat budoucnost naší země.
Anarchie nemůže vydržet, ale přetrvat nemohou ani anarchická společenství. Pouhé bezpráví nemůže žít, ale může zničit život. Národy země se vždy vrací k příčetnosti a solidaritě, ale přežijí ty národy, které se k nim vrátí nejdřív. My v Angliii si nemůžeme dovolit, aby se naše sociální instituce rozbily na kusy, jako by tato starodávná a ušlechtilá země byla jen jakousi efemérní kolonií. Nemůžeme si to dovolit komparativně i kdyby to bylo prakticky možné. Jsme obklopeni národy zakořeněnými v rolnických nebo trvalých ideál, zejména v případě Irska a Francie. Vím,že opovrhovaná a opovrženíhodně nedemokratická parlamentní klika, která korumpuje Francii stejně jako Anglii byla přemluvena nebo uplacena Židem jménem Naquet (Alfred Naquet, francouzský chemik, spisovatel a politik, aktivní stoupenec a iniciátor legalizace rozvodu ve Francii na sklonku 19. stol.), aby schválila hrubý a nový rozvodový zákon, který byl plný nenávisti ke křesťanství. Ale jen velmi povrchní kritik Francie neví, že francouzský parlamentarismus je povrchní. Francouzský národ jako celek, se svou nejtužší počestností na světě, jistě bude dál žít podle starých standardů rodinného života. Pokud Francouzi nejsou křesťané, jsou pohany- pohany, kteří uctívají domácí bůžky. Možná to vypadá divně, když se o atheistovi jako M. Clemenceauovi řekne, že jeho nejvyšší ideou je něco zvaného nábožná úcta (piety pozn. překl). Ale abychom tomu porozuměli, stačí znát trochu latiny – a něco málo francouzštiny.
Jsem si velice dobře vědom, že ještě před krátkým časem by znělo velmi divně, když bych staré náboženství a venkovské komunity představoval buď jako model nebo jako hrozbu. Bylo to považováno za podivínství, když jsem to se svými přáteli říkal poprvé, v časech našeho mládí, kdy byla francouzská republika a irské náboženství považovány za stejnou měrou směšné a dekadentní. Od té doby se ale mnohé přihodilo, a dnes už by nebylo tak jednoduché přesvědčit třeba i jen čtenáře novin, že Foch je blázen, buď proto, že je Francouz, nebo protože je katolík. Starší tradice i v jejich nejstaromódnějších podobách nachází své stoupence a přední bojovníky na těch nejnepravděpodobnějších místech. Zrovna onehdy Dr. Saleeby, významný vědec a kritik, který se stal zvláštním obhájcem všeho vzdělávání a organizace, jimž se říká sociální věda, vyděsil své přátele i nepřátele, když řekl, že rolnické rodiny v západním Irsku byly mnohem uspokojivější a úspěšnější než ty, nad nimiž dumala celá benevolentní bradforská sociologie. Své svědectví vydal ze zcela racionalistického, ba materialistického pohledu. Šel se svým racionalismem až tak daleko, že dal přednost Roscommmonu (hrabství ve středním Irsku pozn. překl.), protože ženy jsou pořád savci. Tradičnější mysli by možná stačilo, že jsou dosud matkami. Zdá se, že vzpomínce, která pozůstává nad legendami a lyrickými hnutími lidstva příliš nepomůže představit si písničku, která zněla: „Můj savec mi káže vlasy si vázat“ nebo „Budu královnou máje, savče, budu královnou máje“. Ale věru pravda, již dosvědčuje je o to poutavější, protože pro něj byla materialistická a mystická. Hrubou biologickou výhodu, jakož i jiné přednosti, měli ti, pro něž byla pravda pravdou, a to bylo ještě instinktivnější a automatičtější, když byla pravda tradicí. Místo, kde jsou matky něčím víc než savci je právě to jediné místo, kde skutečně dosud jsou savci. Tady jsou lidé dosud zdravými živočichy, dostatečně zdravými, aby vás praštili, když je označíte za zvířata. Také jsem, při této toliko polemické příležitosti, důsledně používal racionalistický a ne náboženský apel. Není ale nerozumné poznamenat, že materialistické výhody ve skutečnosti nacházíme mezi těmi, kdo si materialismus nejvíc hnusí. Jedno takové nahodilé svědectví je jen příklade tisíce stejných věcí, kterého kohokoliv se smyslem pro společenské atmosféry přesvědčí, že den venkovského rolnictva se nekrátí, ale teprve blíží. Jsou právě složitější společnosti, kdo se nyní zapletl do svých komplikací. Ti, kdo nám s monotónní metaforou tvrdí, že nemůžeme pustit hodiny pozpáku si kupodivu nevšimli, že jejich vlastní hodiny se zastavily. A není nic beznadějnějšího než hodinový stroj, který se rozbij a a zastaví. Stroj se sám opravit nemůže, k tomu je potřeba člověka a budoucnost patří těm, kdo dokáží psát živé zákony pro lidi a ne jen mrtvé předpisy pro mašinerie, Takové živoucí zákony nenajdeme v roztržitém skepticismu, který má ve velkých městech tolik práce s tím, aby rozpustil a zrušil co nedokáže analyzovat. Primární zákony člověka je třeba hledat v trvajícím životě člověka, v tom co bylo společné všem dobám a zemím, i když nejvyšší civilisace dosáíhyl obohacení, jako třeba božskou romancí v galilejské Káíně. Víme, že mnozí kritici toho příběhu tvrdí, že jeho prvky nejsou trvalé, ale jsou to kritici, kdo pomine. Člověka od počátku trápilo sto vzteklých psů heresí, ale nakonec to byl vždy pes, kdo zemřel. Víme o škole naškrobených snobů, kteří neuznávají víno a je tu možná dnes škola naškrobených snobů, který neuznává svatbu. Stojí totiž za to zmínit, že v případech, jako je příběh svatby v Káni, že puntičkáři a suchaři mají předsudky proti pozemským prvkům, stejně, ba možná víc, než proti prvkům nebeským. Nadpřirozené je neznechucuje tak, jako přirozené. A ti z nás, kdo viděli všechna normální mezilidská pravidla a vztahy vykořeněny náhodnými badateli, jako by to byly abnormální nešvary a téměř náhody, pochopí, proč lidé hledali něco božského, když chtěli zachovat cokoliv lidského. Budou vědět proč zdravý rozum, vyhozený z jakési akademie mód a výstřelků vedené jako luxusní blázinec, hledal v každém věku znovu a znovu útočiště ve vysoké rozumnosti a příčetnosti svátosti.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s