Co je to eugenika?

Nejmoudřejší věc na světě je vykřiknout, než se zraníte. Křičet po zranění je k ničemu, vůbec když je to zranění smrtelné. Lidé mluví o netrpělivosti obyvatelstva, ale rozumní historici vědí, že většinu tyranií umožnilo to, že se lidé hnuli příliš pozdě. Často je nezbytné odporovat tyranii dokud ještě neexistuje. Tvrdit s odtažitým optimismem, že nějaká návrh je teprve ve vzduchu není žádná odpověď. Ránu sekyrou lze odvrátit či srazit jen dokud je ve vzduchu.
Existuje dnech plán činnosti, myšlenková škola stejně kolektivní a nezaměnitelná jako jakékoliv jiná a pouze jejichž seskupováním můžeme připravit jakýkoliv nárys dějin. Je stejně pevným faktem jako Oxfordské hnutí, či puritáni v Dlouhém parlamentu, nebo jansenismus, či třeba jesuité. Je to něco, nač lze poukázat, cosi o čem lze diskutovat, a je to věc, již lze stále ještě zničit. Pro jednoduchost se jí říká eugenika a to, že je třeba ji zničit chci dokázat na následujících stránkách. Vím, že pro mnoho různých lidí znamená mnoho různých věcí, ale to je jen proto, že zlo vždy využívá výhody nejednoznačnosti. Vím, že je vychvalována se vznešeným vyznáním idealismu a benevolence, s výmluvnou rétorikou o čistším mateřství a šťastnějším potomstvu. Ale to jen proto, že zlu se vždy lichotí, jako když se Fúriím říkalo „Milostivé“. Vím, že k ní patří řada učedníků jejichž úmysly jsou zcela nevinné a lidské, a kteří by byli zcela zděšeni z toho, jak eugeniku popisuji já. Ale to je jen proto, že zlo vždy vítězí silou svých úžasných podvedených hlupáků a všech dobách existovaly zkázonosná spojenectví mezi abnormální nevinností a abnormálním hříchem. O těch, kdo jsou podvedeni budu samozřejmě mluvit stejně, jako my všichni mluvíme o takových nástrojích. Suďme je podle dobra, které si myslí, že konají a ne podle zla, jež ve skutečnosti páchají. Sama eugenika ale je tu pro ty, kdo mají dost rozumu na to, aby viděli existující ideály. Sama eugenika, v dávkách velkých nebo malých, nastupující pomalu či rychle, podněcovaná z dobrých či špatných důvodů, aplikovaná na tisíc lidí nebo na tři je něco, o čem se hodí dohadovat přibližně asi tak, jako o travičství.
Není příliš těžké shrnout podstatu eugeniky: i když někteří eugenici se v tomto ohledu tváří poněkud neurčitě. Hnutí má dvě části: morální základu, která je společná všem a návrhy sociální aplikace, které se velmi liší. Pokud jde o morální bázi, je zřejmé, že etická odpovědnost člověka se liší podle znalosti důsledků jeho počínání. Kdybych měl n starosti dítě (jako dr. Johnoson v oné věži vidění) a jemu se udělalo špatně, protože by snědlo mýdlo, mohl bych poslat pro lékaře. Možná bych ho volal od mnohem vážnějších případů, od lůžek dětí, které snědly něco mnohem smrtelnějšího, ale byl bych ospravedlněn, protože by se ode mne nedalo čekat, že bych o jeho dalších pacientech věděl dost na to, abych byl povinen (či dokonce oprávněn) obětovat pro ně dítě, za něž jsem byl primárně a přímo odpovědný. Nu a eugenická morální základna je v tom, že dítě, za které jsme primárně a přímo odpovědní je dítě nenarozené. Tedy, že víme (nebo se můžeme dozvědět) dost o jistých nevyhnutelných biologických tendencích, abychom plod nějakého zvažovaného spojení dokázali posoudit v tak přímém a jasném světle svědomí, které dnes můžeme obrátit jen na druhého partnera v onom spojení. Jedna povinnost může být stejně určitá nebo určitější než druhá. Dítě, které neexisutje může být posuzováno ještě dřív než manželka, která existuje. Musíme si uvědmomit, že tohle je poměrné nová záležitost pokud jde o morálku. Rozumní lidé si samozřejmě vždy mysleli, že cílem manželství je plození dětí k Boží slávě nebo podle plánu přírody a bez ohledu na to, zda považovali děti za Boží odměnu za službu nebo doplatek přírody za zdravý rozum, vždy nechávali-jako něco méně definovatelného- odměnu na Bohu nebo doplatek na přírodě. Jediná osoba, a o to tu jde, vůči níž mohl člověk mít konkrétní povinnosti byl jeho partner v tomto vztahu. K nepřímému posuzování nároků potomstva se člověk mohl nejblíž dostat leda zkoumáním přímých nároků partnera. Pokud ženy v harému pěly chvály hrdinovy sedlajícímu koně, bylo to proto, že tím byly muži povinny. Pokud křesťanský rytíř pomáhal své choti z koně, bylo to proto, že tím byl ženě povinen. Konkrétní a podrobné povinnosti tohoto druhu nepředvídaly nic o nenarozeném dítěti, jež posuzovaly oním agnostickým a oportunistickým pohledem jímž pan Browndie posuzoval hypotetické dítě slečny Squeersové. Protože považovali takové vztahy pohlaví za zdravé, doufali přirozeně, že přinesou zdravé děti, ale to bylo vše. Muslimská žena nepochybně očekávala, že Alláh sešle poslušné manželce krásné syny, nepřipustila by ale, aby nějaká přímá vize takových synů změnila samu poslušnost. Neřekla by „A teď budu manžela neposlušná, poněvadž učený felčar mi praví, že velcí proroci často bývají syny neposlušných chotí. “ Rytíř dozajista doufal, že mu svatí pomohou k silným dětem, pokud bude konat všechny povinnosti svého stavu, jednou z nichž mohlo být i pomoci své ženě z koně. Nezdržel by se ale takové pomoci proto, že by se v nějaké knize dočetl že z příčiny pádu z koně rodívají se často géniové. Muslim i křesťan by takové spekulace považovali nejen za bezbožné, ale i za naprosto nepraktické. Vcelku s nimi souhlasím, ale o to tu ani tak nejde.
Nám tu jde především o to, že nová škola věří v eugeniku proti etice. A to dokazuje důvěrně známý fakt, že historické hrdinství je eugenickým zločinem. Knihy a články o eugenice jsou plné doporučení, že neeugenické svazky mají a mohou být považovány stejným způsobem, jako my posuzujeme hříchy, že bychom skutečně měli vnímat sňatek s invalidou jako krutost vůči dětem. Jenže historie je plná chvály na lidi, kteří zachovali posvátnost takových pout k postiženým, případů jako byl plukovník Hutchinson nebo Sir William Temples, kteří zůstali věrní zasnoubení i poté, co krása a zdraví zjevně přišly vniveč (snoubenky obou mužů onemocněly neštovicemi, po uzdravení zůstaly tělesně poznamenány. Pozn. překl.). A třebaže nemoci Dorothy Osborne a paní Hutchinson možná nespadají do eugenických úvah (nevím) je možné, že by spadat mohly a jistě by to nic neznamenalo pro morální názor mužů na jejich jednání. Nezabývám se tu tím, které morálce dávám přednost, ale trvám na tom, že jsou protikladné. Eugenici opravdu dělají světce právě z těch mužů, které by stovky rodin označily za potměšilce a žalobníčky. Aby byli důslední měli by stavět sochy mužům, kteří své lásky opustili kvůli tělesné pohromě, s nápisy oslavujícími dobrého eugenika, které se ušlechtile odmítl oženit se svou snoubenkou poté, co spadla z kola nebo mladému hrdinovi, který, jen co se doslechl o strýčkovi trpícím růži velkomyslně zrušil zasnoubení. Je naprosto jasné, že lidstvo dosud považovalo pouto mezi mužem a ženou za natolik posvátné a jeho účinek na děti za natolik nevypočitatelný, že vždy obdivovalo zachování cti víc než zachování bezpečnosti. Nepochybně si mysleli, že dětem nijak neublíží, když nebudou dětmi zbabělců a ulejváků, ale to nebyla první úvaha ani první přikázání. Stručně řečeno, i když mnohé morální systémy stanovily pro sex omezení téměř tak přísná, jako by mohl navrhnout kdejaký eugenik, téměř vždy však měly povahu vzájemného zabezpečení obou pohlaví, zbytek nechávaly na Bohu.. Zavádět etiku, která činí věrnost či nevěrnost proměnlivou podle nějakých kalkulací ohledně dědičnosti je tou nejprazvláštnější věcí, revolucí, která se dosud nikdy nestala.
Je jen správné zde říci, i když se toho můžeme dotknout jen zlehka, že mnozí eugenici by proti tomuhle měli připomínky, pokud jde o tvrzení, že existoval vědomě eugenický důvod pro hrůzu z takových svazků, jež počaly slavným odmítnutím privilegia vzít si vlastní babičku jednomu muži. Dr. S. R. Steinmetz poznamenává s onou hrozivou prostotou mysli jíž eugenici mrazí krev v žilách, že „nevíme ještě s naprostou jistotou“ co to bylo za „motivy podněcující hrůzu“ z té děsivé věci jíž je agonie Oidopova. Zcela přátelsky pana dr. S. R. Steinmetze prosím, aby mluvil za sebe. Já znám motivy a důvody, proč považovat matku nebo sestru za odlišné a oddělené od všech ostatních žen, a nedospěl jsem k tomu žádným divným bádáním. Našel jsem je přesně tam, kde jsem získal analogický odpor k tomu, aby si ke snídani dal dítě. Našel jsem je tam v zakořeněném odporu v lidské duši k tomu, mít zalíbení v nějaké věci, když už ji milujete jiným, neslučitelným způsobem. Nu, je naprosto pravda, že takový odpor mohl účinkovat eugenicky a má tak jisté definitivní potvrzení v zákonech plození. Určitě ale není žádný eugenik tak tupý, aby neviděl, že tohle není obrana eugeniky, ale její přímé popření. Jestliže cosi konečně nalezeného s lampou učenosti, je něco čí se lidé od počátku řídili vedeni světlem přírody, pak to (pokud jde jen o to) jistě není argument pro to lidi otravovat a obtěžovat, ale argument pro to nechat je být. Jestliže se muži neženili se svými babičkami, když to, pokud mohli tušit, mohl být ten nejhygieničtější zvyk, jestliže my dnes víme, že se tím instinktivně vyhnuli vědecké pohromě, pak to v tomto ohledu svědčí pro to, abychom nechali lidi ženit se a vdávat s kým chtějí. Je to zkrátka tvrzení, že pohlavní výběr, nebo to čemu křesťané říkají zamilovat se, je součástí člověka na níž se obecně a z dlouhodobého pohledu dá spolehnout. A tím je celá tahle věda jedním úderem rozmetána.
Druhou částí definice, přesvědčovacími nebo donucovacími metodami, které mají být využity se budu podrobněji zabývat v druhé části této knihy. Ale malé shrnutí, jako to které následuje může být užitečné. Daleko v nepředstavitelných hlubinách minulosti naší rasy nacházíme předpoklad, že založení rodiny je osobním dobrodružstvím svobodného muže. Před tím, než se v novém křesťanském klimatu potopilo z dohledu lidských očí otroctví možná byla a možná nebyla pravda, že otroci byli v jistém smyslu šlechtěni jako dobytek, ceněný jako slibné plemeno k práci. Pakliže tomu tak bylo, šlo o něco mnohem volnějšího a neurčitějšího než šlechtění eugeniků. Takoví moderní filosofové včítají do starého pohanství fantastickou pýchu a krutost, které jsou zcela moderní. Je však možné, že pohanští otroci měli jakýsi stín požehnání eugenické péče. Je docela jisté, že pohan, muž svobodný, by zabil prvního člověka, který by něco takového navrhoval. Tedy pokud by to navrhoval vážně, protože Platon byl jen Bernard Shaw, který bohužel vtipkoval v řečtině. Mezi svobodnými muži stanovoval všechna možná omezení ohledně sexu z toho či onoho důvodu zákon, častěji víra a vůbec nejčastěji obyčej. Jenže zákon, víra a obyčej se nikdy nesoustředily důrazně, leda na stabilizaci a zachování rodiny, jakmile byla založena. Opakuji, akt založení rodiny byl individuálním dobrodružstvím vně hranic státu. Tuto tradici po sobě zanechali naši první zapomenutí předkové a naši vlastí poslední otcové a matky by nás ještě před pár lety považovali za šílence, kdybychom se o ní chtěli bavit. Nejstručnější obecnou definicí praktické stránky eugeniky je, že se snaží více či méně prosadit kontrolu přinejmenším nad některými rodinami, jako by to byly rodiny pohanských otroků. Později se budu zabývat otázkou lidí, na něž by tento tlak mohl být vyvinut i ještě víc matoucí otázkou, kdo by ho měl vyvinout. V každém případě ho přinejmenším musí někdo vyvinout vůči někomu jinému a to na základě jistých kalkulací ohledně plození a šlechtění, které se prohlašují za doložitelné. Tolik k věci samé. Tvrdím, že tato věc existuje. Definuji ji tak přesně, jak to dovolují věci zahrnují morální důkazy. Nazývá se eugenika. Jestliže se poté někdo rozhodne říct, že eugenika není řecké slovo pro to co jsem popsal—pak se spokojím s odpovědí, že „rytířský“ není francouzské slovo pro „koňácky“ a že takové polemické hříčky jsou spíš konina než rytířskost.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s