III. Anarchie shora

Naši společnost prožírá tichá anarchie. Nad tím výrazem se musím zastavit, protože pravá povaha anarchie bývá velmi špatně chápána. Ani ve nejmenším není nezbytné, aby byla anarchie násilná, ani není nutné, aby přicházela zdola. Do anarchie může upadnout vláda stejně dobře jako národ. Sentimentálnější toryo používá slovo anarchie jen jako nadávku pro vzpouru, ale při tom mu uniká to nejdůležitější intelektuální rozlišení. Vzpoura může být špatná a ničivá, ale i tehdy, když je špatná, není to nikdy anarchie. Není-li to akt sebeobrany, je to usurpace. Jejím cílem je nahradit starou moc a její řád novou mocí a řádem. A jestliže nemůže být anarchická ve své podstatně (má totiž cíl), dozajista nemůže být anarchická v metodě, protože mají-li lidé bojovat, musí být organizovaní, a disciplína v povstalecké armádě musí být stejně dobrá jako kázeň ve vojsku královském. Tento hluboký princip odlišnosti musíme mít jasně na paměti. Vezměme si, pro jejich symboliku, dva velké duchovní příběhy, které jsou tak dlouho dvěma závěsy vší evropské morálky, bez ohledu na to, zda je někdo považuje za mýtus nebo tajemství. Jeden křesťan, který má obvykle sklon sympatisovat s ustanovenou autoritou bude o vzpouře smýšlet podle obrazu Satana, vzbouřence proti Bohu. Ale Satan, i když byl zrádce, nebyl anarchista. Chtěl se zmocnit koruny vesmíru, pokud by uspěl museli by jeho vzbouření andělé se vzpourou skončit. Na druhé straně jiný křesťan, jehož sympatie zpravidla jsou na straně sebeobrany utištěných bude spíše přemýšlet o samotném Kristu stavícím se proti velekněžím a vyhánějícím bohaté kupce z chrámu. Ovšem nehledě na to, zda byl Kristus (jak někteří tvrdí) socialista, rozhodně nebyl anarchista. Kristus si, stejně jako Satan, nárokoval trůn. Postavil novou autoritu proti staré, ale postavil ji s positivními přikázáními a srozumitelným plánem. V tomto světle všichni lidé—ba věru až do nedávna vůbec všichni lidé—posuzovali záležitosti spojené se vzpourou. John Ball by chtěl svrhnout vládu, protože byla špatná, ne proto, že to byla vláda. Richard II by Bolinbrokea osočoval ne jako rušitele pokoje, ale jako usurpátora. Anarchie tedy je v užitečném smyslu slova něco zcela odlišného od jakékoliv rebelie, dobré nebo špatné. Nemusí být nutně rozčilená, a přinejmenším ve svých prvních fázích nemusí být ani bolestná. A jak už jsem řekl, je často naprosto tichá.
Anarchie představuje takový stav mysli či metod, v nichž se nedokážete sami zastavit. Je to ztráta té sebekontroly, jež může vracet k normálu. To, že lidé mohou rozpoutat vřavu, výstřednost, pokus či bědy není anarchie. Anarchie je, pokud lidé tyhle věci nedokáží skončit. Domácnost neupadne do anarchie, když rodina zůstane vzhůru celou noc na Silvestra. Ocitá se v anarchii, pokud členové rodiny zůstávají vzhůru déle a déle v následujících měsících. V římské vile nepanovala anarchie, když se o saturnáliích otroci stali pány či páni otroky. Byla to anarchie (z pohledu majitele otroků) pokud se otroci po saturnáliích dál chovali v jejich stylu, ale jak dokládají důkazy dějin nedělali to. Není anarchie udělat si piknik, je anarchie pokud člověk zapomene, kdy je během dne čas k jídlu. Byla by to myslím anarchie kdybychom poslechli nechutné rady jistých lidí a brali se ze servírovacích stolků co nás napadne. Tak by jedla prasata, kdyby měla servírovací stolky. Jsou to prasata, jsou neobyčejně pokroková a nemají žádné náboženské svátky spojené s pevným datumem. Právě tato neschopnost vrátit se k rozumným omezením po legitimních výstřednostech je nebezpečnou poruchou. Moderní svět je jako Niagara. Je ohromující, ale není silný. Je slabý jako voda—jako Niagara. Námitkou proti vodopádům není, že jsou ohlušující, nebo nebezpečné, ba ani to ne, že jsou ničivé. Jde o to, že se ne mohou zastavit. Je přitom zřejmé, že tento druh chaosu může stejně dobře zachvátit síly vládnoucí společností stejně snadno jako takto ovládanou společnost. A moderní společnosti jsou to právě vládnoucí síly, kterých se anarchie zmocnila—jsou vpravdě posedlé ďábly. To slovo v jeho starém zdravém psychologickém smyslu není příliš silné. Stát se náhle a tiše zbláznil. Tlachá nesmysly a nemůže přestat.
Je zcela jasné, že i stát musí mít stejné právo užít příležitostně výjimečných metod jako si soukromý domácí hospodář občas dopřeje pikniku nebo silvestrovského ponocování. Stát, stejně jako hlava rodiny, zůstává při smyslech, pokud s takovými výjimkami zachází jako s výjimkami. Taková zoufalá opatření nemusí být ani správná, ale jsou opatření snesitelná do té míry, nakolik jsou uznávaná jako zoufalá. K takovým případům patří komunismus potravin v obleženém městě, oficiální zřeknutí se uvězněného zvěda, podrobení oblasti civilního života stannému právu, zablokování cest v době moru či ona nejhrubší degradace státu a obecného blaha při nasazení národních vojáků ne proti cizím vojákům, ale proti vlastním vzbouřeným bratřím. Některé z těchto výjimek jsou správné, jiné špatné, ale všechny jsou v pořádku, pokud jsou brány jako výjimky. Moderní svět je šílený ne proto, že připouští abnormální věci, ale proto, že se nedokáže vrátit k normálu.
Vidíme to v neurčitém rozšiřování trestů jako je věznění. Jsou to často právě ti reformátoři, kteří přiznávají, že vězení je pro lidi špatné, kdo navrhuje napravit je tím, že je budou věznit o něco déle. Viděli jsme to v panické legislativě po rozruchu kolem bílého otroctví (v Británii na sklonku 19. století, v USA počátkem 20. století kampaně proti sexuálnímu vykořisťování žen nucených k prostituci a proti dětské prostituci pozn. překl.), kdy bylo mučení bičováním obnoveno pro všechny možné špatně definované, neurčité a přepestré druhy mužů. Naši otcové tak šílení nikdy nebyli, i pokud byli mučiteli. Natáhli člověka na skřipec. Nenatahovali skřipec, jak to děláme my. Když se pustili do upalování čarodějnic, mohli je vidět všude-protože měli hlavu plnou čarodějnictví. Neviděli ale všechno hořet plamenem, protože neměli hlavu zablokovanou. Když přivazovali nějakou neoblíbenou čarodějnici ke kůlu na hranici s pevným přesvědčením, že je to duchovní tyran a zhouba, neříkali si přitom: „Takové malé upáleníčko by potřebovala tetka Susan, aby ji přešly ty její klevety“ nebo „Pár těch polen by zasloužil tvůj bratránek James, to by ho naučilo hrát si s citama chudáků holek.“
Nu, jméno toho všeho je anarchie. Nejen že neví, co chce, ona ani neví, co nenávidí. Nevídaně se množí v těch američtějších mezi anglickými novinami. Když tihle obyvatelé Nové Anglie nového druhu upálí čarodějnici chytne od toho celá prérie. Tihle lidé postrádají rozhodnost a klidnou odtažitost doktrinálních věků. Nemohou se dopustit monstrozity a přitom ji chápat jako monstrozitu. Kamkoliv udělají krok, vyryjí koleje. Nedokáží zastavit své myšlení, i když jejich myšlenky tečou do jámy.
Poslední příklad, který lze načrtnout mnohem stručněji, nacházíme v této obecné skutečnosti: definice téměř jakéhokoliv zločinu jsou čím díl neurčitější a pokrývají jako zplošťující se a řídnoucí mrak čím dál větší a větší část krajiny. Krutost vůči dětem, soudil by člověk, byla něco tak nezaměnitelného, neobvyklého a děsivého jako otcovražda. A v aplikaci už ovšem pokrývá téměř jakékoliv opomenutí, které se může přihodit v potřebné domácnosti. Jediným rozdílem samozřejmě je, že se takové případy trestají u chudých, kteří si obvykle nemohou pomoci a ne u bohatých, kteří si pomoci mohou. Ale o to mi zrovna teď nejde. Poukazuji nyní na to, že zločin, který si všichni spojujeme instinktivně s Herodem a krvavou nocí neviňátek se velice přiblížil tomu, že by z něj mohli být obviněni Marie a Josef, když ztratili své dítě v chrámu. Ve světle nedávného případu (matka o níž se přiznávalo, že je laskavá, byla uvězněna proto, že její, jak se přiznávalo, zdravé děti neměly vodu na umytí) to myslím nikdo neoznačí za nelegitimní literární přehánění. A je to přitom přesně to samé, jako by všechny hrůzy a tvrdé tresty, jež nejprostší kmeny spojují s otcovraždou byly nyní aplikovány proti synovi, který udělal cokoliv, co by o čem by se případně dalo uvažovat, že by jeho otce zneklidnilo. Nemnozí bychom byli v bezpečí.
Dalším ze stovek případů je volné rozšiřování ideje pomluvy. Soudní pře ohledně pomluv nenesou o nic větší stopu starého a spravedlivého hněvu proti muži, který podal křivé svědectví proti svému bližnímu než případy „krutosti“ připomínají starou a spravedlivou hrůzu nad rodiči, kteří nenáviděli svou vlastní krev. Soudy kvůli pomluvě se staly sportem méně atletických boháčů—variantou bakaratu, hry na náhodu. Herečka z music-hallu vysoudila odškodné za píseň, jež byla označena za vulgární, což je to samé, jako bych já mohl nechat pokutovat nebo zavřít souseda, za to, že můj rukopis označil za „rokokový“. Politik se domohl tučné náhrady za to, že se o něm tvrdilo, že mluvil s dětmi o celní reformě, jako by tak svůdcovské téma mohlo zkazit jejich ctnosti jako nějaký neslušný příběh. Někdy je pomluva definována jako cokoliv vypočítaného ku škodě člověka v jeho podnikání. V tom případě každý nový obchodník, který si říká hokynář pomlouvá kramáře naproti přes ulici. To vše, tvrdím, je anarchie, protože je zřejmé, že její představitelé nedokáží rozlišovat, nemají smysl pro proporce, což by jim pomohlo najít hranici mezi tím, když se o ženě řekne že je populární zpěvačka nebo že je to bába mizerná nebo mezi obviněním muže, že sváděl děti k ochranářství nebo, že je sváděl k hříchu a hanbě. Musíme se ale vrátit k tomuto zásadnímu bodu. Nejde nutně, ani obzvlášť o anarchii v národě. Je to anarchie orgánu vlády. Jsou to soudci—hlasy vládnoucí třídy—kdo nedokáže rozlišit mezi krutostí a nepozorností. Jsou to další sudí (a jim velmi poddané zvláštní poroty) kdo nevidí rozdíl mezi názorem a pomluvou. A jsou to vysoce postavení experti s vysokými platy, kdo přišel s první eugenickým zákonem, zákonem o slabomyslných—a předvedli tak, že nevidí rozdíl mezi člověkem příčetným a šíleným.
Především tohle je historická atmosféra v níž se tahle věc zrodila. Je to atmosféra jedinečná, ale při troše štěstí dlouho nevydrží. Skutečný pokrok je jí podobný asi tolik jako se smějící děvče podobá hysterické holce, která se nedokáže přestat smát. Popsal jsem ale tuto atmosféru úvodem proto, že je to jediná atmosféra v níž se mezi lidmi dá navrhnout eugenická legislativa. Jakákoliv jiná doba by ji volala k nějakému druhu logické odpovědnosti, bez ohledu na to jak by byla akademická nebo omezená. I ten nejmizernější sofista z řeckých škol by si ze Sokrata pamatoval dost na to, aby eugenika donutil říct, zda byl Midas izolován, protože byl vyléčitelný nebo proto, že byl nevyléčitelný. I ten nejposlednější tomista ze středověkých klášterů by měl dost rozumu na to, aby věděl, že se nelze bavit o šíleném člověku, dokud jsme nediskutovali o člověku. I ten nejospalejší kalvínský vykladač bible ze sedmnáctého století by se eugenika zeptal, jak srovnat a smířit jedny biblické texty, jež se bláznům vysmívají s jinými, které je velebí. I ten nejhloupější pařížský kramář z roku 1790 by se ptal, k čemu jsou a jaká jsou Práva člověka, když nezahrnují práva milence, manžela a otce. To jen v naší londýnské zvláštnosti (jak označoval pan Guppy mlhu) se malé postavičky mohou ve stínech tyčit do takové výše a dokonce se mísit s postavami docela odlišnými. A mají podobu davu lůzy. Především jsem se tu věnoval teleskopickému charakteru těchto soumračných ulic, protože dokud si čtenář neuvědomí jak elastické a nekonečné jsou, zkrátka neuvěří s jakým odporným hnusem musíme bojovat.
Jedna z těch moudrých starých pohádek, které pochází odnikud a rozkvétají všude, pojednává o člověku, který přišel k malému kouzelnému stroječku podobnému kafemlýnku, který semlel vše co chtěl, když řekl jedno slovo a přestal, když řekl slovo jiné. Poté co vykonal řadu divů (jak bych si přál, aby mi svědomí dovolilo je zařadit do této knihy coby vycpávku), byl mlýnek požádán jen aby semlel pár zrnek soli v důstojnické jídelně na palubě lodi, protože sůl je všude typem drobného luxusu a přehánění a námořnické povídačky je třeba brát s jejím zrnkem. Muž si vzpomněl na slovo, které spustilo solný mlýn a když pak měl na jazyku slovo, jímž ho měl zastavit, zjistil, že ho zapomněl. Velká loď se potopila, naložená a třpytící se po vrcholky stěžňů solí jako arktickým sněhem, ale šílený mlýnek dál mlel na dně oceánu, kde ležela celá posádka utonulá. A proto (říká pohádka) mají všechny velké vody kolem našeho světa slanou chuť. Pohádky totiž ví, co moderní mystici netuší—totiž to, že člověk nesmí volně vypustit ani nadpřirozené ani přirozené.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s