IV. Šílenec a zákon

Moderní zlo, jak jsme řekli, významně závisí na tom, že lidé nechápou, že výjimka potvrzuje pravidlo. Proto možná je a možná není správné zabít vraha, ale to, že by ho mohlo být správné zabít je představitelné jen proto, že je špatné zabít člověka. Pokud by kat, poté co vykonal své dílo šel a věšel podle svého vkusu a nápadu své přátele a příbuzné, toho prvního muže by tím (intelektuálně) zbavil oprátky, i když ten by to tak vidět nemusel. Nebo jinak. Pokud tvrdíte, že šílený člověk není zodpovědný, pak tím současně naznačujete, že příčetný člověk odpovědný je. Je zodpovědný za nepříčetného. A pokus eugeniků a dalších fatalistů zacházet se všemi lidmi jako s nezodpovědnými je největší a nejplošší pošetilost ve filosofii. Eugenik musí se všemi, včetně sebe, zacházet jako s výjimkami z pravidla, které neexistuje.
Prvním krokem eugeniků bylo, že rozšířili hranice útulku pro duševně choré. Vezměme si to jako nás určitý a pevný výchozí bod a ptejme se samo sebe, co je to šílenství a jaký je jeho základní vztah k lidské společnosti. Nu od onoho syrového nedospělého skepticismu, který všechny myšlenky zacpe frázemi lze často slyšet, že šílení jsou jen menšina a příčetní jen většina. Takové nesmysly mají v sobě jakousi úhlednou přesnost a způsob, jímž se ti lidé mýlí je hotová magie. Šílenci nejsou menšina, protože netvoří organizovaný celek, a to právě znamená jejich šílenství. Příčetní nejsou většina, příčetní jsou lidstvo. A lidstvo (jak by jméno mohlo nasvědčovat) je druh, ne stupeň. V té míře, v níž se šílenec odlišuje, liší se od všech menšin i většin uvnitř druhu. Blázen, který žije v domnění, že je příborový nůž nemůže založit partnerství s tím, který si myslí, že je vidlička. Vně rozumu není místa pro schůzky a dostaveníčka, na divokých cestách za světem není hostinců.
Šílenec není tím, kdo by odporoval světu. Světec, zločinec, mučedník, cynik či nihilista, ti všichni mohou vzdorovat světu docela příčetně. A i kdyby takoví fanatici zničili svět, je jim svět povinen přísně férovým procesem na základě důkazů a veřejného práva. Ale šílenec světu nevzdoruje, on ho popírá. Představme si , že všichni stojíme kolem a pole a díváme se na strom v jeho středu. Je zcela pravda, že ho všichni vidíme (jak říkají dekadenti) v nekonečně různorodých aspektech: o to tu nejde, jde o to, že všichni říkáme, že je to strom. Předpokládejme, s dovolením, že jsme všichni básníci, což je nepravděpodobné a jeden každý z nás tak dokáže svůj specifický aspekt, který vidí, proměnit v živý obraz zcela odlišný od stromu. Představme si, že jeden říká, že strom vypaadá jako zelený oblak, druhý tvrdí, že jako zelená fontána, a třetí, že jako zelený drak a čtvrtý, že jako zelený sýr. Faktem zůstává, že všichni říkají, že strom vypadá jako ty různé věci. Je to strom. Žádný z básníků není, kvůli jakémukoliv názoru, který si udělal, ani v nejmenším blázen bez ohledu na to jak horečnatá může být jejich představa o funkcích či budoucnosti toho stromu. Konservativní básník ho může chtít prostříhat, básník revolucionář spálit. Optimistický básník z něj může chtít udělat vánoční stromek a ověsit ho svíčkami. Pesimista se na něm může chtít pověsit sám. Nikdo z nich není šílený, protože všichni mluví o téže věci. Ale je tu někdo jiný, kdo mluví hrozně o čemsi jiném. Je tu hrozná výjimka z lidstva. Proč takový je nevíme, nová teorie to přičítá dědičnosti, stará mluví o démonech. V každém případě obsahuje ducha, který popírá, ducha který skutečně popírá skutečnosti. Je to člověk, který se podívá na strom a neřekne, že připomíná lva, on řekne, že to je pouliční lampa.
Netvrdím, že všechny bludy šílenců jsou takto konkrétní, i když některé jsou ještě konkrétnější. Věřit, že vaše tělo je sklenice je troufalejší popření reality, než věřit, že strom je skleněná lampa na vršku stožáru. Ale všechny pravé bludy v sobě mají tuto neměnnou jistotu: to co je není. Rozdíl mezi námi a šílencem není v tom, jak věci vypadají, nebo jak by vypadat měly, ale v tom čím očividně jsou. Šílenec nebude tvrdit, že on musí být králem, to by mohl říct Perkin Warbeck (falešný nápadník trůnu za vlády Jindřicha VII. Pozn. překl.) On řekne že on jekrál. Šílenec nebude tvrdit, že je moudrý jako Shakespeare, to by mohl říct Bernard Shaw. Blázen řekne že on je Shakespeare. Blázen nebude tvrdit, že je božský v tomtéž smyslu jako Kristus, to by mohl říct pan R. J Campbell. Blázen řekne že on je Kristus. Ve všech těchto případech jde rozdíl v tom co existuje, ne o rozdíl týkající se toho, co je s tím třeba udělat.
Proto a jen proto je šílenec vně veřejného práva. To je ten propastný rozdíl mezi ním a zločincem. Zločinec připouští fakta a tím nám dovoluje dovolávat se fakt. Můžeme je kolem něj uspořádat tak, že může ve svém vlastním zájmu přistoupit k dohodě. Jemu můžeme říct: „Nekraď jablka z tohtoto stromu, nebo tě na tamten strom pověsíme.“ Pokud ale někdo myslí, že jeden strom je lucerna a druhý kašna na Trafalgarském náměstí, pak si s ním neporadíme. Je zjevně zbytečné mu říkat: „Nekraď jablka z této lucerny, nebo tě pověsím támhle na kašně.“ Pokud člověk popírá fakta, není jak mu odpovědět a jediné co zbývá je zavřít ho. Nedokáže mluvit naší řečí, ne tou proměnlivou řečí slov, která často mine svůj cíl i u nás, ale onou nesmírnou abecedou slunce a měsíce, zelené trávy a modré oblohy v níž jediné se setkáváme a jedině jejímž prostřednictvím si můžeme posílat signály. Jistý jedinečný muž, George Macdonald, popsal v jedné ze svých divných povídek dva prostorově koincidentní systémy, kde tam, kde jsem já věděl, že v saloně stojí piano, jste vy věděli, že v zahradě roste růžový keř. Něco podobného je v malých či velkých věcech případ s šílencem. Nemůže mít volební právo, protože je občanem cizí země. Ne, on je útočník a nepřítel, protože město v němž žije je nasazováno na to naše.
Nuže zde jsou první dvě věci, které musíme mít v tomto případě na mysli. Zaprvé to, že ho můžeme odsoudit pouze k obecnému údělu, protože známe je jeho obecnou povahu. Všichni zločinci, kteří dělají konkrétní věci z konkrétních důvodů (věci a důvody, které jsou přes všechnu jejich zločinnost vždy pochopitelné) začali být čím dál tím víc souzeni pro takové jednotlivé činy podle jednotlivých a příhodných zákonů už od té doby, co se Evropa začala stávat civilisací—až po nedávné a čerstvé vpády takových barbarství jako je neurčitý trest. O tom promluvím později, nyní postačí poukázat na prostá fakta. Je prostou skutečností, že nástroje neurčitého trestu, který nám byl v poslední době nabídnut jako něco vysoce vědeckého a humánního, vždy používal každý divoch, každý sultán, každý baron postavený mimo zákon. Krátce řečeno, ti všichni, protože byl barbaři, vždy drželi své zajatce, dokud se (oni barbaři) nerozhodli, že jejich zajatci už jsou takového stavu mysli, že je mohou propustit. Je rovněž prostou skutečností, že to všechno bylo označováno za civilisaci či pokrok, spravedlnost nebo svobodu. Téměř po tři tisíce let bylo obecným trendem zacházet i se zajatci jako se svobodnými lidmi do té míry, že proti nim mělo být předneseno zřejmé obvinění z nějakého definovaného zločinu. Každý zákon zločinci v takových či onakých mezích dovoloval se zákonem se přít: podobně jako bylo Jobovi dovoleno, či spíš byl vyzván, aby se přel s Bohem. Jenže mezi civilisovanými lidmi je zločinec souzen pro jeden zločin podle jednoho zákona naprosto jednoduchého důvodu: protože jak motiv zločinu, tak smysl zákona jsou přístupné obecné inteligenci. Člověk je potrestán konkrétně jako zloděj, ne všeobecně jako špatný člověk, protože člověk může být zloděj a v řadě ohledů nemusí být špatný člověk. Akt vloupání lze potrestat, protože je srozumitelný. Jestliže jsou ale činy nesrozumitelné můžeme je jen připsat všeobecné nespolehlivost a bránit se před nimi všeobecným omezením. Když se někdo vloupá do domu, aby získal kus chleba, můžeme na jeho rozum apelovat různými způsoby. Můžeme ho pro vloupání oběsit, nebo mu třeba (jak napadlo některé troufalé myslitele) dát kousek chleba. Pokud se ale řekněme vloupá dovnitř proto, aby ukradl něčí ostříhané nehty, pak se ocitáme v potížích: nedokážeme si představit, co s nimi chce udělat a proto si nemůžeme snadno představit, co provedeme my s ním. Pokud vejde ničema v plášti a masce a nasype do polévky trochu arseniku můžeme ho chytit a říct mu jednoznačně: „Jsi vinen vraždou a já se teď podívám do kodexu kmenového práva, pod nímž žijeme, abych zjistil, zda takový čin není zapovězený.“ Jestliže je ale týž muž v plášti o půlnoci přistižen, jak nalévá do polévku trochu sodové vody, co můžeme říct? Naše obvinění musí být nepochybně obecnější. Můžeme jen podotknout s mírností hraničící se slabostí: „Zdá se, že jste ten typ člověka, který dělá takové věci.“ A pak ho můžeme zavřít. Princip neurčitého trestu je dílem neurčité mysli. Vztahuje se na nesrozumitelného tvora, šílence. Na nikoho jiného.
Druhou věcí, jíž je třeba mít na mysli je to, že tohoto člověka můžeme odsoudit jako zcela jiného, zvláštního a odlišného toliko na základě jednomyslného souhlasu všech příčetných. Pokud tvrdí, ře strom je lucerna, pak je šílený, ale jen proto že všichni ostatní lidé říkají, že je to strom. Pokud by si někteří lidé mysleli, že to je strom nahoře s lampou a jiné mínili, že je to lucerna omotaná větvemi a listovím, pak by šlo o věc názoru a stupně a on by nebyl šílenec, ale jen extremista. Dozajista by nebyl šílený, pokud by strom nemohl rozeznat nikdo jiný než botanik. Dozajista by byli bláznivější jeho oponenti než on, pokud by nikdo jiný než lampář nemohl rozeznat, že to není pouliční lampa. Podobně člověk není imbecil, pokud si to myslí jen nějaký eugenik. Otázka, která by pak vyvstala by nebyla o jeho příčetnosti, ale o příčetnosti jednoho botanika, jednoho lampáře nebo jednoho eugenika. To, co může odsoudit abnormální bláhovost není abnormální prohnanost, která je očividně předmětem sporu. Abnormální bláhovost může odsoudit normální bláhovost. Právě tehdy, pokud začne říkat a dělat věci, které neříkají ani nedělají lidé ani hloupí lidé, máme právo s ním zaházet jako s výjimkou a ne s pravidlem. Právě proto, že nikdo z nás netvrdí, že by byl cokoliv víc než člověk, máme právo zacházet s ním, jako s něčím méně.
Nuže první princip eugeniky tak vyvstává docela jasně. Je to návrh, aby někdo nebo něco mělo právo kritizovat lidi s touž nadřazeností s níž lidé kritizují šílence. Může té své právo vykonávat s velkou uměřeností, ale já zde nemluvím o výkonu , ale o právu. A jeho nárok je dozajista přivést veškerý lidský život pod pravomoc zákonů o šílenství.
Nu a to je první slabina eugenické věci: nedokáží definovat kdo má kontrolovat koho, neumí říct, z jaké autority tohle všechno dělají. Nechápou, že se výjimka liší od pravidla—i když je to pravidlo a moc a něm založená špatná nebo svévolná. Staré zákony o šílenství měly následující zdravý smysl: nemůžete popřít, že člověk je občan, dokud nejste prakticky připraveni popřít, že je člověk. Lidé a jen lidé, mohou posuzovat, zda je člověkem. Ale to jestli si člověk zaslouží být občanem může posuzovat jakýkoliv soukromý klub nafoukaných sucharů. Jakmile jednou sestoupíme z vysokých a rozeklaných vrcholků čisté nepříčetnosti, vstupujeme na náhorní plošinu, kde se jeden člověk od druhého nijak moc neliší. To, co najdeme vně výjimek je průměr. A tohle je praktický a právní rozměr našeho sporu: totiž, že nemají-li normální lidé právo vyloučit nenormální, který konkrétní druh nenormálních lidí má právo vylučovat normální? Pokud není příčetnost dost dobrá, copak je zdravějšího než zdravá mysl?
Bez nějakého pochopení smyslu výjimky a pravidla se obecná myšlenka posuzování lidské dědičnosti hroutí a je zbytečná. A to proto, že pokud je vše výsledkem pochybné dědičnosti, pak i sám úsudek je výsledkem pochybné dědičnosti. Ať nesoudí, co samo není posouzeno. Je to divné, ale eugenici mají otce a matky jako ostatní lidé, a naše mínění o jejich otcích a matkách má přesně tutéž cenu jako jejich mínění o našich rodičích. Nikdo z našich rodičů nebyl šílenec, a vše ostatní je jen věc zalíbení a nechuti. Představme si, že by Dr Saleeby zašel za Byronem a řekl mu: „Mylorde, vidím, že máte deformovanou nohu a nespořádané vášně, to jsou dědičné důsledky sňatku prostopášného vojáka a vznětlivé ženy.“ Básník by mohl s charakteristickou jasností a nepřístojností odvětit: „Vidíme, pane, že máte zmatenou hlavu a nefilosofickou theorii o milostných pletkách jiných lidí. To jsou dědičné bludy vrozené plodům manželství syrského lékaře s kvakerskou dámou z New Yorku.“. Představme si, že by dr. Karl Paerson řekl Shelleyovi. „Jak tak pozoruji váš temperament vidím, že čelíte vážnému risiku, že navážete vztah s dcerou nějakého fanatika a výstředníka, třeba Goodwina.“ Kdyby Shelley odpověděl: „Z toho, co mohu posoudit o vaší mysli soudím, že se řítíte do zkázy ve sňatku s praneteří nějaké staré dvořanské mrtvoly a diletanta, třeba Samula Rogerse,“ používal by jen přísného racionalismu starších a silnějších volnomyšlenkářů. Je to jen názor proti názoru. Nikdo nemůže předstírat, že by Mary Godwin nebo Samuel Rogers byli šílení a obecný názor, který může člověk zastávat o tom, nakolik je zdravé zdědit jejich krev či typ je jen týmž obecným názorem podle nějž se lidé žení a vdávají z lásky nebo zalíbení. Není žádný důvod se domnívat, že by dr Karl Pearson byl schopen ženicha posoudit lépe než je s to ženich posoudit nevěstu.
Teď lze očekávat námitku, ale lze ji velmi snadno odpovědět. Dá se říci, že v praxi voláme na pomoc lékařské experty, kteří rozhodují, zda je někdo šílenec. Tito specialisté používají technické a dokonce tajné testy, které běžní lidé nemohou znát. To je očividně pravda. Stejně očividné je, že to nemá žádný vliv na naši argumentaci. Pokud se doktora ptáme, zda náš děda začíná bláznit máme pořád na mysli naši obecně lidskou definici. Chceme vědět, zda se z něj stane ten druh člověka, který lidé jakmile se objeví. To, že určitý specialista může poznat, že se již blíží nemění nic na tom, že pořád mluvíme o praktickém a dobře známém šílenci a nikom jiném. Lékař toliko vidí jistý potenciální fakt v budoucnosti, zatímco my, majíce méně informací, jej dokážeme vidět pouze v přítomnosti. Ale jeho fakt je buď naším faktem a faktem všech ostatních, nebo nám může být docela ukradený. Není sporu o tom, například na základ návrhu zákona o slaboduchosti, mohou lékaři uplatnit donucovací moc nad novým druhem lidí. Lékař může říct „Tabák vás jednou zabije,“ protože lze zaručeně předpokládat, že smrt bude coby vysoce demokratická instituce neoblíbená. S nelibostí vůči oné nepochybné výjimce zvané šílenství je to stejné. Doktor může říct: „Jones má takový a takový nervový tik, mohl by zapálit dům.“ To, čeho se bojíme ale není medicínský detail, ale morální závěr. Měli bychom říci „Ať jím tik třese jak chce, pokud nezapálí dům.“ Doktor může říct. „Má v očích takový ten pohled, mohl by se chopit sekyry a všem vám vytlouct mozek z hlavy.“Ale my nemáme námitky proti pohledu v očích jako takovému, naše námitky se týkají následků, které bychom označili za šílené, i kdyby na světě nebyli vůbec žádní lékaři. Měli bychom odpovědět: „Ať se dívá, jak chce, dokud se nedívá po sekeře.“
Nuže leda hlupák by popíral, že tihle specialisté jsou důležití a cenní pro tento konkrétní a praktický účel předvídání blížících se ohromných a nesporných lidských pohrom. To nás ale nepřivádí ani o píď blíž tomu, abychom jim dali právo definovat, co je pohroma, nebo nazývat pohromami věci, které tak nepojmenovává zdravý rozum. Lékaře voláme, aby nás zachránil od smrti. A protože smrt je uznávané zlo, má právo ordinovat tu nejprazvláštnější a nejnesrozumitelnější pilulku, kterou může považovat za lék ode všech hrozeb smrti. Nemá právo ordinovat smrt jako lék na všechny lidské bolesti. A právě tak, jako nemá žádnou morální autoritu prosazovat a vynucovat nové pojetí štěstí, nemá žádnou morální autoritu prosazovat a vymáhat nové pojetí příčetnosti. Může vědět, že se jednou zblázním, protože šílenství je cosi isolovaného, jako třeba malomocenství a to o lepře nic nevím. Pokud si ale jen myslí, že mám slabou hlavu, může se stát,že si já budu myslet totéž o něm. A často myslím.
Zkrátka, dokud nebudou lodivodi smět navádět na skaliska a pak říkat, že nebe je jediným pravým přístavem, dokud soudci nebudou smět propouštět vrahy s vysvětlením, že ta vražda byla nakonec ve prospěch dobré věci, dokud vojáci nebudou smět prohrávat bitvy a pak poukazovat, že pravou slávu je třeba hledat v údolí ponížení, dokud pokladní nebudou okrádat banky, aby jim udělali reklamu nebo zubaři nebudou mučit pacienti, aby jim ukázali, co je to pravá bolest, dokud nebudeme připraveni uvolnit a vypustit všechny tyto soukromé smyšlenky proti veřejnému a uznanému smyslu života nebo bezpečí nebo prosperity či potěšení—dotud je je jasné jak den, že žádnému vědci se nesmí dovolit, aby si pohrával s veřejnou definicí šílenství. Voláme ho, aby nám ukázal zda to je, nebo kde je šílenství. Nemohli bychom to udělat, kdybychom sami nestanovili, co je to šílenství.
Jelikož se v této kapitole chci omezit na primární záležitost prosté existence příčetnosti a nepříčetnosti, nenechám se svést na některou z přitažlivých cest, jež se tu nabízí. S nimi se budu snažit vypořádat v další kapitole. Zde se omezím na určité shrnutí. Představme si, že někomu bylo u stolu kde sedíme náhle a prudce podříznuto hrdlo. Celé občanské právo závisí na předpokladu, že jsme svědky, že jsme to viděli. Pokud o tom nevíme, pak kdo? A teď si představme, že se všichni svědkové začnou hádat ohledně stupňů kvality zraku. Představme si, že jeden řekne, že si přinesl své brýle na čtení místo svých obvyklých brýlí a proto neviděl, že by se někdo svalil přes stůl a zbortil ho krví. Představme si, že by další tvrdil, že nemůže říct jistě, zda to byla krev, protože se u nich v rodině dědí mírná barvoslepost. Představme si, že by třetí řekl, že nemůže odpřisáhnou zdvižený nůž, protože jeho oční lékař mu diagnostikoval astigmatismus a vertikální linie na něj nepůsobí tak jako horisontální. Představme si, že by ještě další mu před očima často tančily tečky ve velmi fantastických kombinacích, a mnohé z nich byly velmi podobné gentlemanovi, který jinému gentlemanovi podřezává při večeři krk. Všechno jsou to věci, které se vztahují k reálným zkušenostem. Existuje krátkozrakost, existuje barvoslepost, existuje astigmatismus, existují proměnlivé tvary pohybující se člověku před očima. Co bychom si ale pomysleli o celé večerní společnosti, která by nedokázala k tomu, že se ocitla u jednoho stolu s mrtvolou, říct nic jiného, než podat tato vysoce vědecká vysvětlení? Dokážu si představit jen dvě možnosti, buď si můžeme myslet, že byli všichni opilí, nebo že to jsou všechno vrazi.
A přece je tu jedna výjimka. Pokud by u stolu byl jeden člověk, který by byl skutečně slepý neměli bychom v jeho případě připustit pochybnost v jeho prospěch? Neměli bychom upřímně cítit, že on je výjimkou potvrzující pravidlo? Právě fakt, že on vidět nemohl nám připomíná, že ostatní vidět museli. Sám fakt, že nemá oči nám musí oči připomenout. Člověk může být slepý, člověk může být mrtvý, člověk může být šílený. Jenže to přirovnání je koneckonců slabé. Je totiž podstatou šílenství, že jiné, než cokoliv jiného na světě, což je možná důvod, proč ho tolik mužů moudřejších než my stopovalo k onomu světu.
Poslední věc. Skutečná doslovný maniak se liší od všech jiných lidí, o nichž se přeme v tomto zásadním ohledu: je to jediná osoba o níž můžeme s konečnou jasností prohlásit, že ji nechceme. Téměř vždy je sám o sobě zoufalý, a vždy působí zoufalství druhým. To ale neplatí o pouhém invalidovi. Eugenici by pravděpodobně odpověděli na všechny mé příklady tím, že by poukázali na situaci člověka, který se přižení do souchoutinářské rodiny (nebo postižené jinou nemocí, již oni považují za docela jistě dědičnou) a budou se ptát, zda aspoň takové případy nejsou jednoznačně vhodné pro eugenické zásahy. Dovolte, abych jim ještě jednou ukázal, že si pletou pojmy. Nemoc nebo zdraví souchotináře může být zřejmá a vypočítatelná věc. Štěstí nebo neštěstí souchotináře je věc docela jiná a jistě ne vypočítatelná. K čemu je dobré říkat lidem, že pokud se ožení z lásky, mohou být potrestáni tím, že se stanou rodiči Keatse nebo Stevensona? Keats zemřel mladý, ale v minutě si užil víc potěšení, než se eugenikovi dostane za měsíc. Stevenson měl potíže s plícemi a pokud vím, eugenické oko to mohlo postřehnout už v předchozí generaci? Kdo by se ale dopustil té ilegální operace: zastavit Stevensona? Ukrást dopis přetékající dobrými zprávami, zabavit dárkový koš plný překvapení a dobrot, vylévat proudy opojného vína do moře: to vše jsou jen matná přirovnání eugenické akce vůči Stevensonovým předkům. To ale není podstatné. Ve Stevensonově případě nejde jen o potěšení, kterého se dostalo nám, ale i o potěšení, které si užil on. I kdyby zemřel bez toho, že by napsal jedinou řádku, užil by si víc žhnoucí radosti než většina lidí. Mám říct o tom, jemuž tolik dlužím – ať je proklet den, kdy se narodil? Mám se modlit, aby hvězdy onoho soumraku potemněly a aby nebyl počítán mezi dny v roce, protože nezavřel brány lůna jeho matky? Při vší úctě odmítám. Jako Job, kladu ruce na svá ústa.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s