V. Unikající autorita

Atheista a člověk stáli jednoho dne společně na prahu a atheista řekl: „Prší“. Na to člověk odpověděl: „Co prší?“ Ta otázka odstartovala prudkou hádku a trvalé přátelství. Nebudu se zabývat žádným z předmětů sporu, který nepochybně zahrnoval Jupitera, Pluvia, střední rod, pantheismus, Noemovu archu, pršipláště a trpný rod, ale zaznamenám jeden bod v němž se obě osoby došly jakési shody. Šlo o to, že existuje cosi jako atheistický literární styl, že materialismus se může projevovat už je v něčí dikci, i když mluví třeba o hodinách, kočkách nebo čemkoliv docela vzdáleném theologii. Známkou atheistického stylu je, že si instinktivně volí slova naznačující, že věci jsou mrtvé věci, že nemají duši. Nebudou mluvit o vedení války, což znamená vůli k ní, ale řeknou, že „vypukla válka“, jako by všechna děla začala střílet, aniž by se jich člověk dotkl. Podobně ti socialisté, kteří jsou atheisty nenazvou své mezinárodní sympatie sympatiemi, ale solidaritou, jako by francouzští a němečtí chudáci byli fyzicky nalepeni na sebe jako datle v hokynářství. Titíž marxističtí socialisté jsou viněni, že nadměrně proklínají kapitalismus, ale ve skutečnosti mu toho nechávají příliš mnoho projít. Místo toho totiž, aby řekli, že zaměstnavatelé platí nižší mzdy, což by mohlo připisovat zaměstnavatelům nějakou mravní odpovědnost, trvají na řečech o „vzestupu a poklesu“ mezd, jako by nějaké ohromné moře stříbrných šestipenců neustále samo od sebe stoupalo a klesalo jako skutečné moře u Margate. Proto nebudou mluvit o reformě, ale o vývoji, a svou jediný upřímný a mužný slogan o „třídním boji“ pokazí tím, že o něm budou mluvit tak jako nikdo, kdo má všech pět pohromadě nemůže mluvit o válce s předvídáním jejího konce a výsledků stejně, jako někdo počítá, kolik zbývá času do Vánoc, nebo kolik zaplatí na daních. A nakonec (jak uvidíme v souvislosti s naším konkrétním tématem zde) atheistův styl psaní se vyhýbá řečem o o lásce či vášni, což jsou věci živé, a manželství či konkubinát nazývá „vztahy pohlaví“, jako by muž a žena byly nějaké dva dřevěné předměty stojící v určitém úhlu a poměru vůči sobě jako stůl a křeslo.
Nuže, stejné anarchické tajemství, které se vine kolem fráze <i>il pleut</i> (francouzsky prší, pozn. překl. ) lpí i na slově <i>il fait</i>. V angličtině je obvykle zastoupeno v mluvnici trpným rodem a užívají ho zejména eugenici a jim podobní. Sami jsou ve svých prohlášeních právě tak trpní, jako jsou činní ve svých pokusech. Jejich stanoviska vždy začínají od konce a chybí jim, jako bezhlavým zvířatům, podmět. Nikdy neřeknou. „tuhle nohu by měl doktor uříznout“ nebo „tohohle chlapíka by měl policajt zavřít“. Vždycky je to nějaké „takové údy je třeba amputovat“ nebo „takové lidi je třeba zadržet“ Hamlet řekl „Útrobami toho poběhlíka kravce bych nakrmil“. Eugenik by řekl: „Krkavci by, pokud možno, měli být nakrmeni, a útroby toho poběhlíka jsou k disposici pro výživový experiment“. Lady Macbeth řekla: „Dejte mi dýky, a vyvrhu mu střeva“. Eugenici by řekli: „V takových případech je třeba střeva atd.“ Nevyčítejte mi tak odporná srovnání. Pátral jsem v anglické literatuře po nejslušnějších paralelách k eugenickému jazyku.
Beztvarý bůh, který se pohroužen v myšlenky vznáší nad východem se jmenuje „Óm“. Beztvarý bůh, který se začal vznášet nad západem se nazývá „On“. Tady ale musíme poukázat na rozdíl. Neosobní slovo <i>on</i> je francouzské a Francouzi mají právo je používat, protože jsou demokracií. A když Francouz řekne „jeden“ nemyslí sebe, ale normálního občana. Nemyslí jen „jednoho“, ale jednoho a všechny. <i>On n’a que sa parole</i> neznamená <i>Noblesse oblige</i> ani „Jsem vévoda z Bilingsgate a musím držet své slovo“. Znamená to: „Každý jeden člověk má takový smysl pro čest, jako má každý jeden páteř: každý člověk, bohatý nebo chudý, by se měl cítit čestně.“ a tohle je, bez ohledu nakolik je to možné, nejčistší ambice republiky. Když ale eugenik řekne: „Podmínky je třeba změnit“ nebo „Předky je třeba prozkoumat“ nebo cokoliv jiného, zdá se zřejmé, že bez ohledu na to, co jiného tím myslí, nepředpokládají, že by to byl úkol pro demokracii. Nemyslí si, že by jakémukoliv člověku, který není zjevný šílenec mohly být takové zkoušky a změny uspořádání svěřeny tak, jako francouzský demokratický systém takovým lidem svěřuje hlasovací právo, či statek nebo kontrolu nad rodinou. Znamenalo by to, že Jones a Brown, oba obyčejní lidé by se pustili do toho, aby jeden druhému uspořádávali manželství. Takový stav věcí se bude zdát poněkud spletitý a možná dokonce i eugeniky by mohlo napadnout, že pokud jsou Jones a Brown tak dobře uspořádávat manželství jeden druhému, je třeba možné i to, že by mohli zvládnout postarat se i o své vlastní.
Toto dilema v tak jednoduchém případě se stejnou měrou vztahuje i na jakýkoliv široký a obsáhlý systém eugenického hlasování. I když je totiž pravda, že komunita může soudit něčí případ klidněji než člověk sám, tato konkrétní otázka volby manželky je tak plná všech odstínů každého představitelného sporného případu, že je jistě zřejmé, že každá demokracie jednoduše odhlasuje, že něco takového nepatří mezi věci, o nichž se hlasuje, stejně jako by naložili s každým návrhem na policejní zásahy do výběru počasí vhodného pro vycházku, nebo volby jména pro dítě. Nechtěl bych být politikem, který by francouzskému národu předložit k hlasování nějakou eugenickou záležitost. Když odhlédneme od demokracie je sotva zapotřebí uvažovat o dalších starých modelech. Moderní vědci nebudou tvrdit, že by Jiří III. měl, ve svých jasnějších chvilkách, rozhodovat, kdo je šílený, nebo že by aristokracie, která dala světu pakostnici, měla dohlížet na stravování.
Je tedy podle mě jasné, pokud je na téhle věci něco jasné, že si eugenici nemyslí jen tolik, že by si masa prostých lidí měla mezi sebou uspořádávat svá manželství. Zůstává proto otázka, na koho spoléhají a komu důvěřují, když tvrdí, že je třeba udělat to či ono. Co je tou unikající a prchavou autoritou, která mizí, kdykoliv a kdekoliv se na ni chceme soustředit? Kdopak je tím ztraceným podmětem, kteří řídí eugenické věty? Velmi často myslím můžeme říct, že konkrétní eugenik myslí na sebe a na nikoho jiného. Jeden eugenik, pan A. H. Huth měl dokonce tolik smyslu pro humor, že to přiznal. Má za to, že se skalpelem se dá udělat spoustu dobrého, jen kdybychom mu k tomu dali volnou ruku. A možná je to pravda. S nabitým revolverem v rukou se dá udělat hodně dobrého, když ho má v rukou rozvážný znalec lidské přirozenosti. Eugenik si ale musí uvědomit, že s takovou se nikdy nedostaneme za meze dokonalé rovnováhy mezi různých sympatií a antipatií. Tím chci říct, že se od dr. Saleebyho nebo od dr Karla Pearsona budu lišit nejen v naprosté většině jednotlivých případů, ale i naprosté většině případů v nichž jim nezbude než přiznat, že je taková odlišnost přirozená a rozumná. Hlavní obětí těchto slavných doktorů bude jeden ještě slavnější doktor, výtečný i když neoblíbený praktik dr. Fell.
K tomu, abych ukázal, že takové vážné odlišnosti existují použiji jeden případ z návrhu zákona, jehož cílem ochránit rodiny i širokou veřejnost od břemene slabomyslných osob. Nuže, i kdybych dokázal sdílet eugenické pohrdání lidskými právy, i kdybych se s radostí mohl přidat k eugenickému tažení, rozhodně bych nezačínal odstraňováním slabomyslných. Znám právě tolik lidí v tolika společenských třídách jako většina lidí a nedokážu si vybavit, ž bych se někdy setkal s mimořádným a obludných lidským utrpením povstávajícím z přítomnosti tak negativních a nedostatečných lidských typů. Zdá se, že je jich poměrně málo a nepředstavují zvlášť těžké břímě pro rodinné štěstí. Příliš často o nich neslyším a neslyším o tom, že by dělali víc škody než užitku, Těch pár případů, které dobře znám se nejen těší lidské náklonnosti a tomu odpovídajícímu zacházení, ale lze je i omezeně uplatit k jistému užitku. I kdybych byl eugenik osobně bych se nerozhodl ztrácet čas zavíráním slabomyslných. Zavíral bych odhodlané lidi s pevnou vůlí. Znám sotva nějaký případy, kdy by pouhá mentální slabost působila selhání rodiny, znám osm či devět případů, kde z rodiny dělá peklo hrubá a přehnaná síla charakteru. Pokud by bylo možné segregovat umanuté tvrdé hlavy bylo by to k lepšímu pro jejich přátele a rodiny. A je-li něco na dědičnosti, pak by to bylo lepší i pro potomstvo. Egoista jehož mám na mysli je totiž šílený v příhodnějším smyslu než lidé toliko „nedostateční“ a předávání hrůz jeho anarchického a neukojitelného temperamentu je mnohem vážnější odpovědností, než zanechat jen dědictví dětinskosti. Nenechal bych takové tyrany bych zavřít, protože si myslím, že i morální tyranie v několika málo domácnostech je lepší než medicinská hrůzovláda měnící celý stát v blázinec. Nesegregoval bych ho, protože respektuji svobodnou vůli člověka, vstupní dveře jeho domu a jeho právo být souzen jemu rovnými. Pokud ale eugenici nevěří ve svobodnou vůli o nic víc než kalvinisté, pokud vstupní dveře respektují asi tak jako domovní zloději a Habeas Corpus je jim asi tak posvátný jako byl králi Janovi, proč pak nepřinesou <i>oni</i> pokoj a světlo tolika lidským domovům tím, že by z každého z nich odvedli posedlého maniaka? Proč stoupenci zákona o slabomyslnosti nenavštěvují všechny ty velké domy ve městě či na venkově, kde jsou tyhle noční můry běžnou záležitostí? Proč nezaklepou a neodvedou zlého statkáře? Proč nezazvoní a nevezmou s sebou nechvalně známého žíznivého profesionálního boxera? Nevím, a jediný důvod, který mne napadá musí zůstat předmětem spekulací. Když jsem chodil do školy kluci, kteří se vysmívali těm pomalejším nebyli z těch, kdo by se postavili násilníkům.
Ať už je to ale jakkoliv, nesouvisí s mým výkladem. Případ umanutého tvrdohlavého druhu obludnosti tu zmiňuji jen jako jeden ze sta příkladů okamžité různosti jednotlivých názorů. Jakmile se začneme dohadovat, kdo je a kdo není žádoucí k plození potomstva. Kdybychom se s dr. Saleebym vydali na segregační výpravu, rozdělili bychom se už v samotných dveřích. Kdyby s ním šlo tisíc lékařů, každý z nich by se vydal vlastní cestou. Každý, kdo zná tolik laskavých a schopných lékařů jako já ví, že ti nejschopnější a nejpříčetnější mají sklony šlechtit si nějaké malé hobby, nějaký svůj vlastní půlobjev, třeba že pomeranče dětem škodí, nebo že stromy v zahradách jsou nebezpečné, nebo kolik lidí by mělo nosit brýle. Chtěli bychom toho od lidské přirozenosti mnoho, pokud bychom očekávali, že ve svém tvrdém nudném a často heroickém povolání nenajdou zálibu v takových malých zlomcích originality. Pokud by se jimi ale řídili jako spousta jednotlivých Saleebyů, nevyhnutelně by to vedlo k tomu, že by každý z nich měl svůj oblíbený druh idiota. Každý doktor by byl cvok do svého vlastního blázna. Jeden by měl oči jen pro pobožné kaplany, další by chodil a sbíral hlučné neukázněné majory, před třetím by v hrůze utíkaly staropanenské tetičky se všemi svými milovanými psi a kočkami. Nemají-li tedy upadnout do naprosté anarchie musí eugenk očividně najít nějakou autoritu, než jen svou vlastní osobnost. Musí si jednou provdžy vzít ponaučení, které je nejtěžší pro něj, pro mne a pro celé naše padlé plémě—totiž fakt, že jeden člověk je jen sám jedinec.
Postupme nyní od pouhých jednotlivců, jimž se, i kdyby to byli jednotliví lékaři, očividně nedá svěřit taková nad jejich bližními a posuďme, zda eugenici vůbec kdy jasně ukázali jakoukoliv představitelnou veřejnou autoritu, nějaký aparát velkých expertů či velká bádání, jimž by se taková hrozba tyranie dala svěřit. Ani o tom nemluví moc přesně. Největší potíž, s níž se v celém zvažování eugenických nápadů potýkám je to, že to vypadá, že to nevědí ani oni sami. Jakýsi filosofický přístup, který nemohu spojit s lidským rozumem působí, že vypadají, že jsou na mlhavost svých definicí a neúplnost svých plánů pyšní. Eugenický optimismus se jeví obecně podobný oslněné a zmatené důvěře při divadelní zkoušce, že večer to bude všechno v pořádku. Mají všechen starodávný despotismus, ale postrádající cokoliv ze stejně starodávného dogmatismu. Když už jsou připraveni opakovat tajnosti a krutosti inkvisice nemůžeme je aspoň vinit, že by nás uráželi s čímkoliv z uzavřeného a složitého myšlení, suché a přesné logiky, jež úžila středověkou mysl. Přišli na to, jak spojit zatvrzování srdce se souladným měknutím hlavy. Jedna velká, i když neurčitá eugenická idea existuje a k ní se dostaneme, až dospějeme k problému obecnějšího dohledu.
Nejlépe jej asi představil významný lékař, který napsal článek do sborníku o těchto záležitostech, který editoval pan Wells a jmenoval se <i>Velký stát</i>. Řekl tam, že lékař by už nadále neměl jen látat chatrné nemoci, ale měl by se stát, řečeno jeho vlastními slovy „zdravotním poradcem celé společnosti“. Totéž lze ještě víc k věci a prostěji vyjádřit příslovím, že prevence je nejlepší léčba. Komentoval jsem to tak, že to znamená přistupovat, ke všem zdravým lidem, jako by byli nemocní. To onen autor uznal s tím, že nemocný je každý. K tomu dodávám, že pokud jsou všichni nemocní, pak je nemocný i zdravotní poradce a neví tedy, jak vyléčit onu minimální chorobu. To je základní chyba a omyl celé preventivní medicíny. Uříznout někomu hlavu není lepší, než vyléčení bolení jeho hlavy, dokonce to ani není lepší, než s takovou léčbou neuspět. Totéž platí o člověku, který se bouří, i kdyby šlo o vzpouru chorobnou. Zbavit ho srdce zotročením není lepší, než mu srdce nechat, i kdyby to mělo být srdce zlomené. Prevence dělá z člověka celoživotního invalidu s dodatečným zoufalstvím plynoucím z pro invalidu z toho, že je mu docela dobře. O to, aby předešel všem mým skutkům budu prosit Boha, jistě ne člověka. Ovšem rozhodující a diskutovatelná forma toho všeho je dobře shrnuta v pojmu zdravotního poradce společnosti. Jsem si jist, že ti kdo takto mluví mají na mysli něco většího a víc osvěcujícího než dva návrhy, o nichž jsme již mluvili. Nemyslí, že by měli rozhodovat všichni, což by bylo totéž jako současná nejasná a pochybná rovnováha. Nechtějí, aby rozhodovali všichni lékaři, což by přineslo ještě mnohem nevyváženější rovnováhu. Chtějí, aby byla nalezena malá skupinka, hrstka mužů, kteří mají jasný plán a vizi zdravého národa, tak jako měl Napoleon jasný plán a vizi armády. Požadovat, aby se všichni lidé pletli všem lidem do manželství je holá anarchie. Tvrdit, že kterýkoliv doktor má chytit a izolovat, koho se mu zamane. Navrhovat, aby skupinka velkých hygieniků mohla ohradit či omezit život všech občanů tak, jak to sestry a pečovatelky dělají doma s dětmi, to není anarchie. Není to anarchie, ale tyranie, ale tyranie je funkční záležitost. Když se zeptáme, jakým procesem by tito lité měli být s jistotou vybráni, dostáváme se ke starému dilematu mezi despocií, což znamená rozhodnutí jednoho člověka, nebo demokracií, tedy rozhodnutím lidí, nebo aristokracií, což znamená protekci. Jako vize je to ale celé přijatelná a dokonce racionální záležitost. Je racionální a je špatná a pomýlená.
Je špatná ještě docela jinak než v tom, že experty na zdraví není jak vybrat. Je špatná proto, že experti na zdraví neexistují. Může existovat expert na nemoc, právě z toho důvodu, který jsme již zvažovali, když jsme přemýšleli o šílenství, totiž proto, že expert může ovládat jen výjimečné záležitosti. Jasně to prokáže paralela s libovolnou další učenou profesí. Pokud budu stíhán pro nedovolený vstup, budu se svého právního poradce ptát, po kterých místních cestách nesmím chodit. Kdyby byl ale můj právní poradce tak rozrušený samou radostí, že získal tenhle případ, že by trval na tom, že rozhodne, po kterých cestách smím chodit, kdyby mě žádal, abych mu dovolil nakreslit mapy pro všechny mé vycházky krajinou, jelikož je poradcem celé společnosti pro procházky—pak by mi takový rádce radil marně. Pokud by se domáhal toho, aby chodil za mnou při procházce lesem, aby mi vycházkovou holí ukazoval, kde je pěkná vyhlídka, nebo zajímavá zkratka, to bych se k němu vášnivě otočil a řekl: „Platím vás proto, že se vyznáte v jedné hádance psané latinsky a normanskou francouzštinou, již nazývají anglickým právem a vy anglické právo znáte. Nikdy jsem neměl jakýkoliv důvod myslet si, že znáte Anglii. Kdybyste ji znal, nechal byste člověka být, když si ji prohlíží.“ Právě tak jako mají své meze znalosti o procházkách u právníka, tak je tomu i u lékaře. Kdybych zakopl o pařez a zlomil si nohu, což je docela pravděpodobné, řekl bych právníkovi „Běžte a sežeňte doktora.“ Udělal bych to proto, že doktor ví víc o užším oboru. Je jen omezený počet způsobů, jak se dá zlomit noha a on je všechny zná. Člověk může být specialistou na zlomené nohy. Nemůže být specialistou na nohy. Pokud nejsou zlomené, jsou nohy věcí vkusu. Pokud by mi skutečně vyléčil zlomenou nohu, mohl by si zasloužit obrovskou jezdeckou sochu na špici věčné bronzové věže. Pokud mi ji ale doopravdy vyléčí, už na ní nemá žádné další právo. Nesmí přijít a učit mě chodit, protože to jsme se oba naučili ve stejné škole, v dětském pokoji. A není o nic pravděpodobnější že bude lékař chodit elegantněji než já, než větší eleganci při chůzi než já prokáže holič nebo biskup, nebo zloděj. Nemůže existovat obecný specialista, specialista nemůže mít žádnou autoritu, dokud si otevřeně nevymezí její rozsah. Nemůže existovat nic, jako zdravotní poradce společnosti, protože nemůže být nikdo, kdo by se specializoval na znalost všehomíra.
Když tedy dr Saleeby tvrdí, že mladý muž by měl před svatbou mít povinnost ukázat svou zdravotní knížku tak, jak předkládá svou vkladní knížku, je to sice pěkné vyjádření, ale neříká nám nic o tom v čem se obě věci shodují, a v čem se liší. Na prvním místě je tu samozřejmě to, že na vkladní knížky se dá víc, než je pro naši společnost zdrávo a je velmi pravděpodobné, že zdravotní knížky se za současných okolností velmi rychle stanou stejně krotkou, snobskou a sterilní záležitostí, jakou se stala finanční stránka manželství. V morální atmosféře modernosti čeká chudé a počestné to nejhorší, pokud budeme bojovat zdravotními knížkami, stejně jako když bojujeme vkladními knížkami. To je ale obecnější věc, nás zde zajímá skutečný rozdíl mezi oběma knížkami. Ten spočívá zásadním faktu, že movitý člověk obvykle myslí na peníze, kdežto zdravý člověk o zdraví nepřemýšlí. Pokud se silný zdravý mladý muž nemůže prokázat zdravotní knížkou je to jednoduše proto, že ji nemá. Může se zmínit o nějaké mimořádné chorobě, jíž trpí ale to se dnes čeká od každého čestného muže, bez ohledu na to, jaké rozhodnutí z takového sdělení vyplyne.
Zdraví je prostě příroda a žádný přírodovědec nesmí mít takovou drzost, aby tomu rozuměl. Zdraví, mohl by někdo říct, je Bůh, a žádný agnostik nemá právo chlubit se, jak dobře se s ním zná. Bůh totiž musí být, mezi jiným, také onou mystickou a mnohonásobnou rovnováhou všech věcí, jíž jsou schopny stát zpříma a vytrvat. Každého vědce, který by předstíral, že tento předmět nejzazší rozumnosti a příčetnosti vyčerpal, nazvu nejubožejším náboženským fanatikem. Připustím, že rozumí šílenci, protože šílenec je výjimka. Pokud ale bude říkat, že rozumí člověku s jasnou hlavou, pak tvrdí, že drží tajemství Stvořitele. Kdykoliv se totiž vy nebo já cítíme zcela při smyslech, nedokážeme při tom vyjmenovat prvky, jež tuto tajemnou prostotu tvoří. Takový mír v duši neumíme analyzovat o nic lépe, než si v našich hlavách dokážeme srovnat celou ohromnou a oslnivou rovnováhu , ze sluncí sálajících jako pekla a nebes strmících jako srázy, na níž zavěsil Bůh svět na ničem,
Proto můžeme shrnout, že pokud se eguenická aktivita neomezí na monstrozní záležitostí jako je manické šílenství, pak není stanovena, ani nelze stanovit, žádnou autoritu, který by skutečně mohla měnit a rušit rozhodnutí lidí ve věcech, v nichž jsou všichni tak výrazně stejné úrovni. Pokud jde o základní lidská práva nemůže být nad člověkem nic než Bůh. Instituce, jež tvrdí, že od Boha pochází může takovou autoritu mít, ale to je to poslední tvrzení, kterého bychom se od eugeniků mohli dočkat. Jedna kasta nebo profese v těchto věcech může usilovat o vládu nad lidmi asi tak, jak se nad člověkem může snažit vládnout jeho pravé oko, nebo se jeho levá noha může snažit s ním utéct. Je to šílenství. Postupme nyní k tomu, abychom posoudili, zda lze skutečně eugenikou něčeho dosáhnout a to s takovým veselím, jaké se dá očekávat, když jsme právě zjistili, že to nemá kdo udělat.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s