VI. Výzva bez odpovědi

Dr. Saleeby mě poctil tím, že se o mně zmínil v jednom ze svých proslovů na naše téma a řekl, že ani já nemohu od slabomyslných předků předvést jiné než slabomyslné dítě. Na to v první řadě odpovídám, že zplodit slabomyslné dítě nemůže ani on. Jádrem našeho sporu je to, že tato fráze nemá žádný pevně daný smysl mimo různých názorů. Existuje manické šílenství, které bylo vždy segregováno, existuje idiocie, jež byla vždy segregována, ale slabomyslnost je označení zcela nové, na jehož základě můžete segregovat kohokoliv. Je nezbytné nějak do moderní mysli dostat tento základní omyl při používání statistik. Musí vidět, že jak zcela zřejmě zbytečná jsou přesná čísla, pokud jsou to exaktní údaje založené na nepřesných označeních. Když řeknu,že v Action je pět bláznů, je zcela jasně zřejmé, že i když žádný matematik neudělá z pěti ani čtyři ani šest, vám ani nikomu jinému to nezabrání najít v Action o pár bláznů víc. Nuže slaboduchost, stejně jako pošetilost se od šílenství liší právě tímto zásadním způsobem, totiž že se v jednom smyslu vztahuje na všechny lidi, v jiném na většinu lidí, v dalším na velmi mnoho lidí a tak dále. Stejně dobře by dr Saleeby mohl říct: „Zjistil jsem, že marnivost je nesporně dědičná. Zde máme paní Jones, která je velmi citlivá na to, když jí někdo kritisuje její sonety a zde vidíme její malou dceru v nových šatečkách, jak se divá do zrcadla. Náš experiment přinesl výsledek, důkaz je úplný. V první generaci máme uměleckou povahu—což je marnivost. V druhé generaci jsou šaty—a to je marnivost.“ Musíme odpovědět: „Příteli, vše je marnost, nic než marnost a trápení ducha—zejména, když má jeden poslouchat logiku vašeho oblíbeného druhu. Je zcela zřejmé,že si všechny lidské bytosti musí vážit sebe sama a je právě tak zřejmé, že v takovém hodnocení je zahrnut prvek slabosti, protože nejde o zhodnocení věčnou spravedlností. K čemu je dobré, že jste pokusem u pár lidí našel to, o čem nám rozum říká, že musíme najít u všech?“
Tady se můžeme na chvíli zastavit a předejít jednomu možnému nedorozumění. Nechci tvrdit, že vy nebo já nemůže a v praxi nevidíme a sami tak nehodnotíme ten či onen výstředním nebo prostřední druh lidí, pro něž slovo „slaboduchý“ může být velmi příhodné a může odpovídat autentickému třebaže nedefinovatelnému faktu zkušenosti. Právě tak bychom mohli mluvit, a mluvíme, o tom, že taková a taková osoba „je šíleně marnivá“, aniž bychom chtěli zavolat dva dozorce, aby se jí chopily a odvedly ji. Prosím však čtenáře, aby měl na paměti, že mluvím o slovech v tom smyslu, jak se používají ne v románech a hovorech, ale jak budou používána a jsou užívána v příkazech a potvrzeních a ve sbírkách zákonů. Odlišnost mezi oběma způsoby je naprosto jasný a praktický. Rozdíl je v tom, že romanopisci nebo řečníkovi lze svěřit důvěru, aby se pokoušel trefit přesně. Je mu jen ke vší slávě a prospěchu, když se mu to povede, když všichni poznají, o čem mluví, když se mu obrazně řečeno podaří pověsit toho správného. Jenže ono není vždy v zájmu vlády či jejích představitelů pověsit toho správného. Právě to, že oni často slovíčka protahují a natahují, aby se jim pod ně vešly různé případy je skutečným základem pro to, abychom vůbec měli pevně stanovené zákony či svobodné instituce. Nemluvím tu o tom, že bych nikdy nepotkal člověka, kterého bych spíš než za šíleného nebo imbecilního neoznačil za slaboduchého. Jde mi o to, že když budu chtít vyvlastnit synovce, vystrnadit soka, nebo se zbavit nepříhodné vdovy nic logického mi nemůže zabránit, abych za slaboduché neoznačil i je. A čím neurčitější bude obvinění, tím méně budou schopni je vyvrátit.
Jak už jsem řekl, člověk nemusí popírat dědičnost, aby se mohl postavit proti legislativě, o nic víc, než by jeden musel popírat duchovní svět k tomu, aby odporoval honu na čarodějnice. Připouští, že dědičná slaboduchost může existovat. Věřím, že existuje jakési čarodějnictví. Když věřím, že existují duchové, už jen rozum mne zavazuje předpokládat, že budou existovat asi i duchové zlí. Pokud věřím, že existují zlí duchové, pouhý rozum mne nutí předpokládat, že někteří lidé upadnou do zla, když si s nimi budou zahrávat. To je vše jen racionalismus. Pověra (tedy iracionální odpor a hrůza) je v člověku, který připouští, že existují andělé, ale popírá ďábly. Pověra je v tom, kdo připouští existenci ďáblů, ale odmítá, že by existovali jejich uctívači. Přesto mohu dozajista odporovat každé snaze pátrat po čarodějnicích z toho zcela prostého důvodu, který je klíčem k celému sporu. A ten důvod je, že je něco docela jiného věřit v čarodějnice a věřit v jejich lovce. Mám větší respekt k eugenikům, kteří pronásledují rodinné hlupáky, protože lovci čarodějnic podle jejich vlastního přesvědčení hrají s risikem. Čarodějnice nebyly slaboduché, ale měly tvrdou a jasnou hlavu—zlé hypnotysérky, vládkyně živlů. Hon na čarodějnice, správný nebo zlý, připadal vesničanům, kteří se do něj pustili jako spravedlivé povstání lidu proti obrovské duchovní tyranii, papežství hříchu. A přece víme, že to nakonec upadlo v zuřivé a opovrženíhodné pronásledování vetchých nebo starých. Skončilo to válkou proti slabým. Skončilo to tam, kde eugenika počíná tím, že existuje. Když jsem výše řekl, že věřím v čarodějnice, ale ne v lovce čarodějnic plně jsem tím vyslovil i svůj názor na pojem dědičnosti. Oné zpola zformované filosofie strachu a znamení, kleteb a podivných návratů a neodvratného osudu v krvi, jež je v podobě kázané dnes lidstvu často ještě nelidštější než samo čarodějnictví. Nepopírám existenci toho temného elementu, jen tvrdím, že je temný. Jinými slovy míním, že jeho nejpilnější studenti kolem něho klopýtají ve tmách. Dr. Karlu Pearsonovi bych nevěřil při lovu na předky o nic víc, než při lovu na herese. Toto své smýšlení jsem naprosto připraven obhajovat a věřím, že každá dobře vyvážená osoba, která si vyslechne mé důvody, bude smýšlet stejně. To, že člověk o nějakém oboru něco ví nebo neví lze říci dvěma způsoby. Znám například předmět aritmetiky, tedy nijak v něm nevynikám, ale vím, co to je. Jsem s ním obeznámen dost na to, abych věděl, jak absurdní je, pokud někdo řekne, že „o tak vulgárním zlomku nelze mluvit před dámami“ nebo „tato jednotka je doufám unionistická“.Kdybych se na okamžik měl považovat za matematika, mohu říci, že o svém oboru nevím skoro nic, ale svůj obor znám a poznám ho na ulici. Pak je tu jiný druh člověka, třeba dr. Karl Pearson, který toho nesporně o svém oboru ví nesmírně mnoho, jistě žije v obrovském pralese faktů o příbuznosti a dědičnosti. V žádném případě ale není totéž v prozkoumávat prales a uznávat a rozeznávat jeho hranice. Popravdě, jsou to dvě věci, jež se obvykle pojí se dvěma odlišnými druhy mysli. Vážně pochybuji o tom, že by královský astronom napsal tu nejlepší esej o vztazích mezi astronomií a astrologií. Pochybuji o tom, že by předseda geografické společnosti mohl poskytnout tu nejlepší definici historie slov geografie a geologie.
A o badatelích nad dědičností obzvlášť platí, že rozumí všemu o svém oboru, vyjma svého oboru. Mám za to, že se narodili a vyrostli v oné houštině a prozkoumali ji, aniž by se kdy dostali na její okraj. Prostudovali tedy vše až na otázku, co to vlastně studují. Rozhodně se nechci spoléhat jen sám na sebe, abych jim řekl, co že to studují. Jak za chvíli uvidíme, chci předvolat za svědka velkého člověka, který to sám studoval. Začněme ale tím, že oblast dědičnosti připomíná (aspoň těm, kdo vidí její hranice) jakýsi trojúhelník, obklopený po každé straně jedním ze tří faktů. První je že dědičnost nesporně existuje, jinak by neexistovala třeba rodinná podobnost a z každého manželství by se mohl znenadání zrodil malý černoušek. Druhý říká, že ani prostá dědičnost nemůže být jednoduchá, její složitost musí být doslova neuchopitelná, protože je to pole, na němž se bijí nepředstavitelné miliony. Přesto nikdy nemůže být dědičnost prostá, protože od okamžiku, kdy člověk začne existovat, začne zakoušet. Třetí fakt je, že tyto nesčetné dávné vlivy, a okamžitá záplava zkušeností se slévají a schází podle kombinace, která nemá na zemi žádnou jinou obdobu. Je to kombinace, která kombinuje. Nelze ji rozplést, ani o soudném dni ne. Dva zcela odlišní lidé se s v nejposvátnějším, nejstrašnějším a nejneodpověditelnějším smyslu stali jedním tělem. Kdyby si zlatovlasé skandinávské děvče vzalo velmi snědého Žida, mohla by její rodina opakovat, až by v tváři modrala, že dítko má po mamince nos nebo či. Nemohli by si být nikdy jisti, že v každém rysu a v každém palci není přítomen tmavovlasý beduín. V osobě dítěte by mohl svou choť jemně tahat za nos. V osobě dítěte možná zčásti začernil oči své ženy.
Toto jsou tři první fakta o dědičnosti. Existuje, je složitá a složená z milionů prvků, je prostá a nelze ji na tyto prvky rozložit. Když to shrneme: víte, že v polévce je víno. Nevíte, kolik druhů vína v polévce je, protože nevíte, kolik vín je na celém světě. A nikdy se to nedozvíte, protože každý chemik, každý kuchař a každý člověk se zdravým rozumem vám řekne, že je to takový druh polévky, který nelze vůbec chemicky analysovat. To je naprosto férové přirovnání k dědičným prvkům v lidské duši. Že je v polévce víno lze poznat mnoha způsoby, když třeba náhle rozeznáme víno zvláštní chuti, což odpovídá tomu, když v mladou tváří náhle probleskne obraz předka, jehož jste znali. Ale ani tehdy si ochutnavač nemůže být jist, že nechutná jen jedno povědomé víno mezi mnoha dalšími, jež nezná—nebo že vidí jen jednoho známého předka mezi milionem neznámých. Další možnost je polévkou se opít, což odpovídá těm, kdo tvrdí, že jsou ke hříchu a smrti puzeni dědičným osudem. Ale ani tak si opilec nemůže být jistý, že za to mohla polévka o nic víc než tradiční ochmelka, který si byl jistý, že za to mohl losos.
To jsou fakta o dědičnosti, která může vidět každý. Výsledkem, je že malý minutí cíle zůstává trefou vedle, ale také to, že na tom, kam se trefíme nezáleží. Když má dítě nos (nebo nosy) po rodičích, může to být dědičností. Jenže pokud nemá, i to může být vliv dědičnosti. A právě tak jako nemusíme brát dědičnost na lehkou váhu kvůli tomu, že se dvě generace liší, nemáme důvod brát ji jen o chlup vážněji jen proto, že si dvě generace jsou podobné. Dědičnost tu je, v kterých případech nevíme, v jakých poměrech nevíme a vědět nemůžeme.
A právě zde se dostáváme k zásadnímu rozdílu mezi řemeslem dr Saleebyho a mým. Jeho práce je zkoumat lidské zdraví a nemoc jako celek v duchu více či méně osvíceného hádání. Je jen přirozené, že najde dědičnost tuhle, támhle a všude možně, stejně jako člověk šplhající na skálu nebo plující na lodi počítá s počasím, aniž by si to vůbec připomínal. Kterémukoliv svědomitému člověku píšícímu o tom, jak by mělo být vymáháno právo nebo jak by měla vypadat správa a vláda ve společnosti je vlastní zcela jiný přístup. Když se pak zamýšlíme nad tím, jak prostým faktem je vražda a jak jsme přitom váhaví, ba neurčití ohledně viny vraha, když uvažujeme nad tím, jak prostým skutkem je krádež a jak je přitom těžké usvědčit a potrestat ty bohaté obchodní piráty, kteří kradou nejvíc, když přemýšlíme nad tím, jak kruté a neohrabané mohou být zákony i v tak starých a prostých věcech jako je Desatero—to si pak nedokážu ani představit žádnou odpovědnou osobnost, že by přišla s návrhem psát zákony na základě naší zlomkové znalosti a bezedné ignorance o dědičnosti.
I když se ale budu muset touhle nudnou záležitostí v náležitě logickém pořádku muset zabývat, zdá se mi, že tato její část byla již rozhodnuta a to rozhodnuta tím nejvýtečnějším způsobem někým, kdo nezměrně větší právo o něm promlouvat než já. Náš tisk má zdá se dokonalý smysl pro to, aby lidi označoval nepřípadnými nálepkami, skládat jim špatné poklony a dokonce po nich metat nevyhovující nadávky. A tak lidi mluví o Bernardovi Shawovi jako by to byl necudný pomrkávající Pierrot, když je to ve skutečnosti poslední velký puritán skutečně věřící v počestnost, stejně jak (si parva licet atd.) vedou řeči o mých paradoxech i když já celý život kážu o pravdivosti očividných pravd a nesmírné množství novin si podle všeho vzalo do hlavy, že pan H. G. Wells je drsný a hrozný eugenik s velkými gobliními brýlemi, který nás všechny chce dostat pod kovové mikroskopy a rozpitvat nás kovovými nástroji. Ve skutečnosti samozřejmě pan Wells samozřejmě není ani zdaleka příliš definitivní, spíš je obecně nedostatečně určitý. Je naprostým čarodějem ve vytváření a rozpoznání atmosféry a otevírání výhledů, ale jeho odpovědi jsou agnostičtější než jeho otázky. Jeho knihy dokáží vše, jen ne se zavřít. K tomu aby bránil člověku v plození potomstva má hodně daleko už proto, že sám se nedokáže zastavit ani k tomu, aby udělat tečku za větou. Není dostatečně eugenikem na to, aby jí zabránil rozmnožit se v řadu malých teček.
To ale není ten zřejmý omyl, o němž mluvím. Skutečný omyl je v tomhle. Pan Wells si zaslouží tiáru z korun a věnec medailí ze všech možných důvodů. Kdybych se ale, z důvodů veřejné hospodárnosti, měl omezit na jednou medaili ob cives servatos, pak bych ho dekoroval jako eugenika, který zničil eugeniku. Každý o něm totiž, ať už správně nebo mylně, mluví jako o eugenikovi a on nesporně má, na rozdíl ode mne, vzdělání a kulturu nutnou k tomu, aby věci posuzoval v toliko biologickém a ne obecně morálním smyslu. Vzešla z toho ona pěkná kniha Vznikající lidstvo, kde se nevyhnutelně s tímto problémem střetl a adresoval eugenikům intelektuální výzvu, na niž podle mne nelze odpovědět, a jež v každém případě zůstala bez odpovědi. Nemyslím, že by žádný eugenik kdesi daleko o tématu nepsal, protože je nemožné číst všechno a zejména ne všechno, co napíší eugenikové. Nemyslím, že přední eugenikové píší, jako by výzva nikdy nepadla. Rukavice leží na zemi a nikdo ji nezdvihl.
Když jsem složil náležitý a povinný hold, mohu ji snad sám jen stručně shrnout. Panu Wellsovi šlo o následující. Nemůžeme si být jistí o dědičnosti zdraví, protože zdraví není vlastnost. Není to něco jako tmavá barva vlasů nebo délka údů. Je to vztah, rovnováha. Můžeme mít vysokého silného muže, ale sama jeho síla závisí na tom, aby na svou sílu nebyl příliš vysoký. Můžete chytit zdravého plnokrevného chlapíka, ale přímo jeho zdraví závisí do toho, aby v něm té krve nebylo příliš. Srdce silné pro trpaslíka bude slabé pro obra, nervový systém, který by zabil člověka se stopou jisté nemoci, bude jinému sloužit do devadesátky, pokud v něm po takové nemoci není ani stopy. A to nemluvím o tom, že by ho jeho nervový systém zabil, kdyby měl příliš nějaké jiné poměrně zdravé věci. Když tedy vidíme, že existují zdraví lidé všech možných druhů, je zřejmé, že pokud dva z nich zkřížíme můžeme dokonce dosáhnout i nesouladu dvou odlišných harmonií. Je zřejmé, že si dobrým potomstvem nemůžeme být o nic jistější, než dobrou melodií, pokud hrajeme dvě pěkné písničky současně na jednom pianu. Ještě méně si tím může být jisti v delikátnější záležitosti krásy o níž eugenici tolik mluví. Sezdejte dva pohledné lidi s poněkud orlími nosy a jejich dítě (nakolik můžeme tušit) může být goblin s nosem jak obrovský papoušek. Věru, sám takový případ znám. Eugenik nevynáší soud o výsledku spojení jedné jasně dané věci s jinou stejně stabilní věcí, ale o tom, co se stane, když se jedna hroutící a závratná rovnováha zřítí do jiné.
To je zajímavý závěr. A na základě tohoto stupně znalosti jsme vyzýváni, abychom opustili universální morálku lidstva. Poté, co jsme milenci zabránili oženit se s nešťastnou ženou, již miluje a poté, co jsme mu našli jinou zdravím kypící ženu, již nemiluje vůbec stále ještě nemáme žádný logický důkaz, že výsledek nebude stejně hrůzostrašný, jako kdyby se zachoval coby čestný člověk.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s