VII. Státní církev pochybností

VII THE ESTABLISHED CHURCH OF DOUBT
Zamysleme se nyní konečně nad tím, oč jde čestným upřímným eugenikům, protože je čím dál zřejmější, že jim nemůže jít o to, co tvrdí. Takový výklad bohužel naráží na tolik překážek, že je nezbytné zvolit přístup oklikou. Vše co se dnes tiskne a mnoho z toho co se povídá je, v jediném pravém slova smyslu, zaostalé a zastaralé. Dejte běžnému člověku den na napsání článku a vzpomene si na to nejnovější co slyšel, v poslední nádheře západu slunce pak možná rozvažovat i o tom, co si doopravdy myslí on sám. Dejte mu hodinu a začne přemýšlet jako příručku má nejblíž po ruce a udělá co nejlepší mosaiku ze starých citátů a starých autorit. Dejte mu deset minut a s křikem se uteče schovat do starého dětského pokoje, kde se naučil nejvyčpělejší přísloví nebo do staré školy, kde se naučil nejvyčpělejší politice. Čím víc novinář spěchá, tím pomaleji myslí. Výsledkem jsou naše současné noviny, které jsou doručovány den co den dříve a den ode dne stojí méně za doručení. Ubohý udýchaný kritik zaostává čím dál víc za motorovým vozem moderního faktů. Před patnácti lety byl pozadu jen o nějakých padesát let. Teď zrovna je pozadu o takových sto let, to co říká jsou totiž naprosté nesmysly pokud jde o naši dnešní společnost, ale platilo to pro naši společnost před nějakými sto třiceti lety. Nejlepším příkladem jeho opoždění je to, že pořád dokola tvrdí, že stále víc upadá víra v nadpřirozeno. Což je naprosto správné a realistické hodnocení—osmnáctého století. Pokud jde o tento věk okultistů, duchovních léčitelů, fakírů a módních věštců je to hodnocení nejhorší možné. Popravdě řečeno obvykle na tyto iluse osmnáctého století pronášené jazykem osmnáctého století odpovídám tím samým jazykem. Když mi někdo řekne „Víry vrávorají,“ odpovídám „A pruský král, sám volnomyšlenkář, jistě sebere Slezsko katolické císařovně.“A když někdo tvrdí, že zázraky je třeba přehodnotit ve světle racionální zkušenosti přívětivě odpovídám „Já jen doufám,že váš osvícený vůdce Hébert, nakonec nepožene chudinku francouzskou královnu pod guillotinu.“ Na řeči, že musíme očekávat vzestup nějakého nového náboženství, které se samo doporučí lidskému rozumí odpovídám, „Ještě víc si musíme dávat pozor na vzestup nějakého vojenského dobrodruha, který by mohl zničit republiku. A mě se zdá, že mladý major Bonaparte je poněkud příliš neklidný.“ Na takové věci můžeme odpovídat právě jen jazykem věku rozumu. Věk v němž žijme je něco víc než věk pověry—je to věk nesčíslných pověr. Já se zde ale budu zabývat jen jediným příkladem.
Mám na mysli omyl, který lidi dosud nutí demonstrovat za zrušení státních církví a mluvit o tyranii závazného učení církve nebo povinných církevních desátků. Nestojím o zbytečné nedorozumění, osobně bych zrušil výsadní státní postavení každé církve, která je početně v menšině, například welšskou nebo irskou. Myslím také, že by to hodně prospělo autentickým církvím, které se těší zčásti konvenční většině, třeba v Anglii nebo dokonce v Rusku. Ale udělal bych to jen tehdy, kdybych vážně neměl co jiného na práci a zrovna teď máme opravdu dost co jiného na práci. Zrovna teď totiž náboženství ať pravověrné nebo ne, na zbraň výsadního státního postavení nespoléhá ani na ní nezávisí. Papež neudělal prakticky nic proto, aby zachránil konkordát a zdá se, že se mu spíš ulevilo díky nezávislosti, jíž církev získala díky zkáze konkordátu. Mezi francouzskými klerikály se běžně mluví o tom, že církvi změna prospěla. Jediné skutečné obvinění, které v Rusku vznášení zbožní lidé (zejména římští katolíci) proti pravoslavné církvi není její pravověří nebo mylná nauka, ale její ubohá závislost na státu. V Anglii můžeme anglikánovu horlivost pro jeho církev téměř měřit podle jeho poměrného chladu vůči pozici státní církve—tedy tomu, že je ovládána parlamentem, kde sedí takoví skotští presbyteriáni jako Balfour, nebo welští kongregacionalisté jako Lloyd George. Ve Skotsku způsobila mocná kombinace dvou velkých sekt vně státní církve takové její postavení, že jaksi necítí žádnou radost z toho, když ji nějací právníci nazývají Skotskou církví. Netvrdím tu , že by církve neměly být na státu závislé, ani že nejsou závislé na horších věcech. Je možné rozumně zastávat názor, že síla římské víry, třeba není v žádné stání policii, spočívá v policii mravní, mnohem pevnější a bdělejší. Je možné rozumně zastávat názor, že síla anglikánské víry, i když nespočívá v jejím postavení státní církve, tkví v aristokracii a jejím stínu, kterému říkáme snobismus. Tvrdím zde jen tolik, že církve se v současnosti nijak silně neopírají o své politické postavení a nijak moc se nerozmachují světským ramenem. Jejich právně závazné desátky byly téměř všude změněny, jejich právní dozorčí rady byly smíšeny. Možná stálé užívají tyranie, a horší tyranie, tím se tu ale nezabývám. Neužívají té zvláštní tyranie, která spočívá v použití vlády.
Skrze vládu se o tyranizování ve skutečnosti pokouší věda. Věda se skutečně rozmachuje světským ramenem. A vírou, jež uvaluje skutečné desátky a zmocňuje se škol, vírou jež je skutečně vnucována pokutami a vězněním, vírou jež je skutečně zvěstována ne kázáními, ale zákony státu a šířena ne poutníky, ale policisty—tou vírou je velký ale zpochybňovaný systém, který započal evolucí a završil se v eugenice. Naší skutečnou státní církví je materialismus, protože jeho heretiky skutečně pomáhá pronásledovat vláda. Během svých sta let bylo očkování zpochybňováno asi tolik, jako křest za své dva tisíce let. Jenom našim politikům, kteří by považovali vynucování křtu za šílenství, přijde zcela normální vynucovat očkování.
Slovo pronásledování mě neděsí, když je spojováno s církvemi, a není ani v nejmenším projevem odsudku, když je spojuji s muži vědy. Je to popis právní skutečnosti. Pokud to znamená, že policie silou prosazuje široce diskutovanou a rozporovanou theorii, jež nedokáže podat definitivní důkaz—pak dnes neutiskují naši kněží, ale naši lékaři. Vnucení takových dogmat zakládá státní církev, a to ve starším a silnějším slova smyslu, než jaký lze uplatnit na jakoukoliv dnešní nadpřirozenou církev. Stále jsou místa, kde mají náboženské menšiny zakázáno shromažďování, nebo takové či onaké vyučování. Ještě víc je takových, kde jsou vyloučeny z těch či oněch veřejných postů. Nenapadá mne ale teď žádné, kde by byly nuceny trestním zákonem podstupovat nějaký obřad oficiálního náboženství. Ani Mladí Turci nechtějí obřezat všechny Makedonce.
Setkáváme se tu s úžasnou skutečností. Když byly v minulosti tak sporné názory prosazovány státní silou bylo z popudu fanatiků, kteří je měli za pevně dané a planoucím jasem zářící jistoty. Pokud se jejich nepřátelé nemohli pravdám vyhnout, jejich přátelé je nemohli změnit. Jaké jsou ale ony nesporné pravdy, k jejich prosazení nyní musí světské rameno zvedat svůj meč? Inu, je to ona masa bezedných otázek a zmatených odpovědí, jimiž jsme se zabývali v minulé kapitole. Jsou to otázky zajímavé jen tím, že jsou neschůdné a tajemné a odpovědi, jejichž jedinou slávou je, že jsou prozatímní a nové. Oddaný vyznavač se chlubil, že nikdy neopustí svou víru—a proto pro víru pronásledoval. Jenže vědec se ve skutečnosti chlubí tím,že vždy hypotézu opustí a přece kvůli ní pronásleduje. Inkvizitor silou vynucoval svou víru, protože byla neměnná. Učenec ji prosazuje silou, protože ji zítra může změnit.
Nu tak vypadá nový druh útisku a člověku lze prominout, že se ptá, zda je to proti tomu starému nějaké zlepšení. Rozdíl vypadá, alespoň pokud si lze na první pohled všimnout, ve prospěch starého. Máme-li být vydáni na milost nelítostnému člověku, většina z nás by byla raději natažena na skřipec pro víru, která existuje intensivně v čísi hlavě, než zaživa pitvána kvůli objevu, který se ještě v ničí hlavě neurodil a možná nikdy neurodí. Člověk by se raději nechal trýznit palečnicemi, dokud by se nerozhodl dostat rozum, než nechat mučit pitevním skalpelem dokud se pitvající vědec nerozhodne přijít k rozumu. A přitom právě to je rozdíl mezi dvě druhy právního donucení.. Pokud podlehnu inkvisotorovi vím aspoň, jakou víru vyznávat. Ale i kdybych řval věřím natažen na eugenikově skřipci, neměl bych potuchy, jaké krédo mám křičet a mohlo by se mi stát, že mě natáhne ještě o něco víc proto, že se přihlásím k víře, kterou vyznával ještě někdy před týdnem.
Jen ať žádní lehkomyslníci netvrdí, že tady používám výstřední přirovnání, protože je nejen dokonalé, ale i prosté. Je to proto, že rozdíl mezi mučením a vivisekcí není nijak ovlivněn zuřivostí či klidem jednoho či druhého. Ať otočili kolem skřipce jen napůl nebo stokrát, vždy, hypotheticky, pracovali s pravdou, o níž věděli, že tam je. Ať už pitvají zaživa bolestivě nebo bezbolestně, vždy se pokouší zjistit, zda tam pravda je či není. Starý inkvizitor mučil proto, aby dostal do někoho své názory. Nový inkvizitor mučí proto, aby z někoho dostal své vlastní názory. Neví, jaké jeho vlastní názory jsou, dokud mu je oběť vivisekce neřekne. Takové rozdělení myšlení je pro každého, komu záleží na přemýšlení naprostou propastí. Starý utiskovatel se ohněm a mečem pokoušel lidi učit. Nový utiskovatel se chce od občanů s pomocí skalpelu a očkovací stříkačky něco dozvědět. Učitel byl mírnější než bude žák.
Na mnoha praktických příkladech bych mohl dokázat, že ani tyto ilustrace nejsou přehnané, když bych poukázal na poklidné návrhy na vivisekci zločinců, které jsem slyšel, nebo na onen ošklivý incident, který se přihodil dr. Neisserovi. Raději bych se ale přidržel čistě logické linie rozlišování a vysvětlil, že cílem všech předchozích pronásledování bylo ukončit naši nerozhodnost, nyní nejde o nic jiného, než o to, že násilí má ukončit nerozhodnost pronásledovatelů. To je to, oč ve skutečnosti jde čestným a upřímným eugenikům, alespoň do té míry, pokud jim o něco vůbec jde. Jde jim o to, že veřejnost má být vydána ne jako pohanská země k obrácení, ale jen jako surovinapro experiment. To je skutečný, hrubý a barbarský smysl eugenické legislativy. Eugeničtí doktoři nejsou zas takoví blázni a hlupáci, jakými se jeví ve světle jakéhokoliv logického zkoumání ohledně toho, co chtějí. Neví, co chtějí, až na to že chtějí vaši duši a tělo i moje, aby to zjistili. Docela vážně jsou, jak by mohli sami říci, prvním náboženstvím, které není dogmatické, ale experimentální. Všechny etablované a státní církve byly založeny na tom, že někdo poznal pravdu. Toto je vůbec první církev, která se zakládá na tom, že pravdu nenašla.
Chovají naprosto upřímnou naději a nadšení, ale pro nás, ale pro to, co se od nás mohou dozvědět, pokud by nás mohli ovládat a řídit, jak to dělají u králíků. O dědičnosti nám nemohou říct nic, protože o ní nic neví. Docela upřímně ale věří, že se o ní něco dozví, jen kdyby nás mohli pár set let sezdávat dobře i špatně nějakých pár set let. Nedokážou nám říct, kdo by byl vhodný, aby měl takovou autoritu, vědí totiž, že nikdo takový neexistuje, ale věří docela upřímně, že pokud bude taková autorita po velmi dlouhou dobu zneužívána, nějak se vyvine někdo, kdo na tu práci bude vhodný. Nejsem žádný puritán a nikdo, kdo zná mé názory nebude považovat za pouhé žalovatelné obvinění, když o nich řeknu, že jsou to hazardní hráči. Neukázněný gambler nemá v kapse žádné peníze, má jen hlavu plnou nápadů. Tihle gambleři nemají v hlavě žádný nápad, mají jen kapsy plné peněz. Myslí si ovšem, že pokud by si za ně mohli koupit velkou společnost na pokusy, možná by je nakonec mohlo něco napadnout. To je eugenika.
Zde se omezím na konstatování, že se mi nelíbí a nemám ji rád. Jsem možná lakomec, ale jsem ochoten vědce platit za to, co ví, ne ale už za všechno, co neví. Jsem možná zbabělec, ale jsem ochotný trpět proto, co si myslím, nebo pro to, co si myslí on—nejsem ochoten trpět, ba ani nepohodlí snášet, kvůli čemukoliv, co by ho mohlo napadnout poté, co mi začne ubližovat. Běžný občan může být docela dobře velkomyslnější než já a všechno to vzít na základě důvěry. V takovém případě může být jeho úděl na onom světě šťastnější. Ale (řekl bych) smutnější na tomhle světě. Chtěl bych mu říct aspoň to,že své skvělé tělo nevydá tak, jak to dělají vojáci, pro slávu konkrétní vlajky, nebo jak to dělají mučedníci pro slávu nesmrtelného Boha. Vydá, v přesném smyslu latinských slov, své bídné tělo k pokusu—pokusu, u nějž ani sám pokusník nezná ani význam, ani cíl.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s