VIII. Shrnutí falešné theorie

Dosud jsem se, doufám, věnoval eugenikům s takovou vážností, s jakou oni chápou sami sebe. Pokusil jsem se analysovat jejich teorii, jako by to byla teorie zcela abstraktní a nezaujatá a z tohoto pohledu se zdá, že z ní zbylo pramálo. Než však budu pokračovat druhou částí této knihy, v níž pojednám o těch ošklivých věcech, které opravdu zbyly, chci shrnout podstatné body v jejich zásadním pořadí, aby nějaký osobní úsudek (vím, že k tomu mám sklony) o významnosti nebo nedůležitosti, nezmátl postup argumentace, již považuji za naprosto férovou a konsistentní. Aby to bylo ještě jasnější shrnu vše po kapitolách a v docela krátkých odstavcích.
V první kapitole jsem se pokusil definovat podstatný bod, v němž si eugenika může nárokovat a nárokuje, že je novou morálkou. Jádrem věci je, že když posuzujeme nevěstu, můžeme posuzovat i její děti. Nepřijímám ideální nezodpovědnost člověka, který se ptá copak pro nás naše potomstvo udělalo. Ptám se ale, pro začátek, zda pro naše potomky můžeme udělat něco jiného, než se budeme jednat férově s našimi současníky. Pokud muž nemiluje svou manželku, kterou vidí, jak může milovat své dítě, které ještě neviděl?
V druhé kapitole poukazuji na to, že na toto rozdělení ve svědomí nestačí jen pouhé zmatení mysli, které z každé ženy, jež odmítne muže eugeničku. Ve světě bude vždy cosi, co bude působit, že pobuřující svazky zůstanou vždy spíše výjimkou. Vlivem, který to působí není eugenika ale smích.
V třetí kapitole se snažím popsat dosti mimořádnou atmosféru, která takové věci umožňuje. Označuji ji jako anarchii, ale vysvětluji, že je to anarchie v ústředích, kde by měla dlít autorita. Vláda se stala nezvládnutelnou, to proto, že nedokáže přestat vládnout. Zákon se stal psancem, to proto, že nedokáže postřehnout, kde my měl mít své meze. Zásadním rysem naší doby je pokoj lůzy a šílenství vlády. V této atmosféře je přirozené, že se i lékařští experti, coby autority, zblázní a pokouší se tak nahodilý a nezralý sen, jako je tohle laskání a proklepávání (a celkově spíš kažení) nenarozeného dítěte.
V kapitole čtvrté jsem ukázal jak ona netrpělivost prolétla úzkým kanálem zákonů o šílenství a zničila je tím, že je rozšířila. Blázen není nic jiného než výjimka potvrzující pravidlo. Eugenici se ale snaží zacházet s celou společností jako se sérií výjimek–aby ze všech lidí nadělali blázny. Na tomto základě nemá nikdo naději, protože každý názor má svého autora, a všichni autoři mají své předky. Eugenikova mentalita pobízí, aby v eugeniku věřil stejným způsobem, který unáhleného milence má k tomu, se proti ní proviňoval. Podle materialistické hypothesy jsou obě mentality stejně nezodpovědným výsledkem více či méně neznámých fysických příčin. Skutečná obrana člověka proti logickému eugenikovi se podobá falešnému bezpečí Macbethovu. Jediný eugenik, který by na něj mohl racionálně zaútočit musí být muž nezrozený ze ženy.
V následující kapitole, kterou jsem pojmenoval „Unikající autorita“ jsem se marně snažil pevně lokalizovat jakoukoliv autoritu, která by mohla racionálně rozhodovat o lidech v takto zakořeněné a universální záležitosti. Málo by pomohlo, kdyby to dělali jedni obyčejní lidé pro druhé a pokud by takovou moc běžní lidé vykonávali, velmi brzy by tisícem vrtochů a malicherných sporů prokázali jak moc jsou obyčejní. Poté jsem se zabýval osvícenou despocii několika obecných profesorů hygieny a zjistil jsem, že nemůže fungovat z jednoho podstatného důvodu. Můžeme totiž vždy získat lidi dostatečně inteligentní na to, aby se pro nás víc naučili o tom či onom úrazu, bolesti nebo nemoci, ale nemůžeme počítat s tím, že by se objevili velcí kosmičtí filosofové. A jen od nich bychom mohli očekávat, že budou vědět víc než my o normálním jednání a obecném zdravém rozumu. Zkrátka od takové odpovědnosti by se odtahoval každý druh člověka, vyjma toho druhu nejhoršího, který by se jí chopil.
V další kapitole pak přecházím k posouzení, zda toho víme o dědičnosti dost na to, abychom mohli postupovat rozhodně, i kdybychom věděli, kdo má povinnost jednat. Zde eugeniky odkazuji na odpověď pana Wellse, s níž se pokud vím nikdy nevypořádali vůbec, natožpak uspokojivě—totiž s důležitou a prvořadou námitkou, že zdraví není vlastnost, ale poměr vlastností, čili že i ze svazku dvou zdravých lidí může vzejít výstřednost zvaná nemoc. Zde je třeba poznamenat, že konkrétní biolog může upřímně věřit, že s Mendelovou nebo Weissmannovou pomocí objevil pevný princip. My se tu ale nezabýváme tím, zda ví dost na to, aby si mohl oprávněně myslet (jak je jakýmsi zvykem lidoopů Homo), že má pravdu. Zabýváme se tím, zda víme my dost na to, abychom jako odpovědní občané mohli svěřit takové pravomoci do rukou lidí, kteří mohou být buď podvedeni, nebo mohou být podvodníky. Docházím k závěru že ne.
V poslední kapitole první části knihy jsem ukázal, co považuji za pravé tajemství toho zmatku, tajemství toho, co eugenici skutečně chtějí. Chtějí, aby mohli zjistit, co vlastně chtějí. Nestačí jim, že na výzkum dávají peníze, chtějí, aby výzkum získal oficiální postavení, které by mu dalo stejně donucovací moc uvalovat povinnost jako vzdělávání nebo státnímu pojištění. Přesto jde stále o výzkum a ne o objev. Chtějí zkrátka státní církev nového druhu, jíž má být Oficiální církev pochybnosti—namísto víry. Nemají žádnou eugenickou vědu, ale myslí vážně to, že pokud se podrobíme vivisekcím, jednoho dne velmi pravděpodobně nějakou dohromady dají. Poukazuji, poněkud důstojnějšími slovy, že je to poněkud hloupé a těžkopádné.
A teď v druhé části knihy budeme pokračovat posuzováním skutečných záležitostí. S hlubokým zármutkem říkám, že je nutné se vrátit k realitám vašeho a mého každodenního života. Naše veselá dovolená v zemi nesmyslů skončila, víc již nespatříme její krásné město s téměř biblickým jménem Žvást, ani lesy plné nepořádku a divů stejně úžasných jak nejnovější objevení Ameriky, ani pole vikví jež mohou sklízet pouze náměsíčníci. Již se nesetkáme s těmi rozkošnými obludkami, které by mohly klábosit v jednom bláznivém klubu se Snarkem a Jabberwockem, Pobblem či Dongem se zářivým nosem. Nesetkáme se s otcem, který sice vůbec nerozumí matce, ale je má naprosto jasno o dítěti, které jednou bude čekat, ani právníkem, který musí své zákony honit skoro stejně rychle jako před nimi zločinec utíká. Konec je schůzkám se dvěma bláznivými doktory, kteří se mohou milion roků hádat, kdo z nich má právo toho druhého zavřít, s gramatikem, který se křečovitě drží trpného rodu a tvrdí, že jeho čehosi povinností, aby se stalo bez jakéhokoliv lidského přičinění. Už se neuvidíme s mužem, který sezdává obry tak dlouho až to jejich páteř nevydrží, tak jako dítě, vrší jednu cihlu na druhou kvůli zábavě z toho, jak se celá ta rozkymácená věž skácí k zemi. Především už se pak nepotkáme s oním výtečným vědcem, který po vás chce abyste ho platili a korunovali proto, že dosud na nic nepřišel. S těmito pohádkovými brach se musíme rozloučit. Sice existují, ale na to co se děje nemají žádný vliv. Jsou to upřímní hlupáci a nástroje právě tak, jako jsme se vy i já téměř stali upřímnými hlupáky a nástroji. Pokud se s chladnou hlavou zamyslíme nad světem v němž žijeme, pokud jak prakticky se chová praktický politik, alespoň pokud jde o hotové peníze, jak nudní a přízemní jsou povětšinou milionáři a manažeři tiskových trustů, jak velmi obezřelí a zcela protikladní idealistickému neklidu jsou ti, kdo ovládají kapitalistickou společnost—když se nad tohle vše posoudíme je po pravdě neuvěřitelné, že je eugenika nejpřednějším módním tématem a téměř již přijatým a platným zákonem i kdyby byla v praxi jen nezavršenou fantasií, jíž je, jak jsem ukázal, v čistém rozumu. I kdyby to byla jen revoluce, byla by to pro moderní státníky revoluce příliš revoluční, pokud by za ní nebyl ještě něco jiného. I kdyby byla pravým ideálem pro naše „praktické muže“, kdyby tu nebylo ještě i něco praktického. Nuže, cosi praktického tu doopravdy je. Eugenika nemá žádné důvody či rozum, ale spoustu motivace. Její stoupenci jsou velmi neurčití pokud jde o teorii, ale budou až bolestně praktičtí pokud jde o její praktikování. A i když musím zopakovat, že mnozí z jejích výmluvnějších propagátorů jsou vcelku nevinnými nástroji, jsou tu, dokonce i mezi eugeniky, už i tací, kteří vědí co dělají. Těch se nemůžeme ptát co je to eugenika, nebo co to propána dělají. Těm můžeme jen říct „Běda vám pokrytci, kteří vyjídáte domy vdov a pro přetvářku užíváte dlouhých slov.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s