I. Bezmoc nekajícnosti

Základním předpisem každé epochy je nepsaný zákon, stejně jako první ze všech zákonů, který chrání život před vrahem také není zapsán nikde ve sbírce zákonů. Nicméně to, pokud někdo má nebo nemá pojem o těchto základních předpokladech epoch působí zásadní rozdíl. Středověcí lidí nás tak kupříkladu budou svou dobročinností a krutostmi, svou askezí i přepestrými barvami jednoduše mást, dokud nepostřehneme jejich celkový zápal pro stavění a plánování a oddělování toho od onoho hradbami a ploty—tento duch učinil architekturu jejich nejúspěšnějším uměním. I otrok tak vypadal posvátně protože božství ohrazující krále v jistém smyslu ohrazovalo i nevolníka, jelikož nebylo možné ho vyhnat zpoza jeho plotu. I svoboda se tak stala čímsi positivním jako privilegium. Dokonce i tehdy, když jim měla většina mužů, nebyla otevřená jako svoboda divočiny, ale udělená jako plnoprávné občanství města. Podobně se nám sedmnácté století s jeho takřka samolibě upjatou chválou parlamentů a docela barbarskými masakry vězňů může zdát jako chaos zmítaný protiklady, dokud si neuvědomíme, že byl-li středověk domem zpola postaveným, pak sedmnácté století bylo domem v plamenech. Jeho tónem byla panika a ta zuřivá upjatost a výlučnost, jež pochází ze strachu. Jeho charakteristickým náboženstvím byl dokonce i v katolické církvi kalvinismus a důraz na těsnost cesty a nepatrnost počtu vyvolených. Jeho politiku určovalo podezírání—„neskládejte svou naději v knížata“. Snažilo se všechno rozebrat a rozbít učenou, zuřivou a nestálou polemikou, svou populaci čistilo upalováním čarodějnic. A ještě jiný příklad, osmnácté století, které nabízí výjevy vypadající naprosto protikladně a přece se zdají zcela příznačné pro svou dobu: vyplenění Versailles a Vikáře wakefieldského, Watteauovy pastorely a výbušné proslovy Dantonovy. Tomu všemu však lépe porozumíme, pokud si všimneme ideje poklízení, která se celou epochou vine. Nejtišší lidé byli více hrdí na svou upravenost, civilisovanost a dobrý vkus než na jakoukoliv ze svých ctností. Ti nejdivočejší pak nemilovali (a to je to nejdůležitější) na rozdíl od Nietzscheho či anarchických básníků nevázanost jen pro ni samou, ale byli připraveni ji použít, aby se zbavili nerozumu či nepořádku. U každé z těchto etap není rozhodně nemožné říct, že klíčem k nim je taková či onaká slovní formulace. Epochu pro níž je prakticky nemožné najít podobná slova je ta naše.
Přesto myslím ,že naším klíčovým slovem je „nevyhnutelnost“, spíš bych měl chuť říct „nekajícnost“: Podvědomě nás po všech stránkách ovládá dojem, že není cesty zpět, který koření v materialismu a popření svobodné vůle. Porovnejte si libovolnou hrstku moderních faktů a srovnejte je s odpovídajícími skutečnostmi z před několika století. Srovnejte moderní systém politických stran s politickými klikami sedmnáctého století. Rozdíl je, že ve starší domě si straničtí vůdci nejen opravdu navzájem sekali hlavy, ale (což je ještě víc alarmující) opravdu si vzájemně rušili zákony. Za nás se stalo tradicí, že jedna strana dědí a nechává nedotčené zákony, které schválila strana druhá, bez ohledu na to, jak zuřivě je napadala při projednávání. Jakub II. ani jeho synovec Vilém nebyli zrovna z nejveselejších kumpánů, ale oba by rozesmála představa „kontinuity v zahraniční politice.“ Toryové nebyli konservativci, byli to v pravém slova smyslu reakcionáři. Nechtěli jen ponechat na trůně Stuartovce, oni je chtěli přivést zpět.
Nebo se zamysleme nad tím, s jakou zatvrzelostí se středověká anglická monarchie ve snaze zvrátit rozhodnutí osudu vracela pořád dokola ke své vizi francouzských držav. Pomysleme, jak útočili znovu Eduard III. po porážkách krále Jana a Jindřicha III. a Jindřich V. po Eduardu III. a jak dokonce i Marie měla na svém srdci napsáno, co nebylo ani jméno jejího chotě, ani její víry. A pak považme, že jsem poměrně nedávno znali všeobecnou orgii zvanou imperialismus, kdy jednota impéria byla jediným tématem, kolonie se počítaly coby korunovační klenoty a Union Jack vlál po celém světě. A přesto nikdo ani nesnil, nebudu říkat o znovuzískání amerických kolonií pod jednotu impéria (to by pro moderní budovatele říše byla příliš nebezpečná úloha), ale dokonce ani o převyprávění toho příběhu z imperiálního hlediska. Jindřich V. ospravedlnil nároky Eduarda III. Josephu Chamberlainovi by se ani nesnilo o tom, že by měl ospravedlnit nároky Jiřího III. Ba co dím, Shakespeare ospravedlňuje stoletou válku, drží s Talbotem a vzdoruje legendě o Janě z Akru. Pan Kipling by se neodvážil ospravedlňovat válku s Amerikou, držet se Burgyona a vzdorovat Washingtonově legendě. A přece by se toho ve prospěch Jiřího V. dalo říct mnohem víc, než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož, aby podle toho jednali, kvůli onomu modernímu dojmu, že jelikož je budoucnost je nevyhnutelná je minulost neodvolatelná. Každá událost tak konečná, jako bylo americké opuštění impéria musí být brána za definitivní pro celé věky, třebaže se stala před sotva více než sto lety. A přitom bylo ve prospěch Jiřího V. říct mnohem víc než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož aby podle toho jednali a to kvůli onomu modernímu pocitu, že jelikož je budoucnost nevyhnutelná je minulost nezměnitelná. Událost tak konečná jako americký odchod z impéria bude být považován za definitivní pro celé věky i když se stala sotva před něco přes sto lety. Jen proto, že se jí podařilo přihodit musí být nejprve označena za nutné zlo a pak za nezastupitelné dobro. Nemusím dodávat, že já bych o znovudobytí Ameriky neusiloval, ovšem já taky nejsem imperialista.
Je tu i jiný způsob jak to ověřit. Zeptejte se sami sebe, kolik lidí jste slyšeli skuhrat o něčem, že s tím nic nejde udělat, a kolik jsme viděli takových, kteří se do toho pustili s tím, že to jde napravit? Jak mnoho lidí jsme slyšeli nadávat na britské školy stejně, jako nadávají na britské počasí? Jak málo jsme potkali těch, kdo si uvědomovali, že britské školy změnit lze, zatímco počasí ne? Jak málo bylo těch, kdo věděli, že oblaka jsou nesmrtelnější a pevnější než školy? Kde je na tisíc těch, kdo hořekují nad povinnou školní docházkou sto, deset či jen jeden jediný, který by ji zrušil? Dokonce už samo slovo to dokazuje je, protože zní tak málo slibně a povědomě. Na počátku naší epochy lidé mluvili stejně klidně o reformách i o rušení zákonů. Dnes mluví všichni o reformách, o rušení nikdo neřekne ani slovo. Naši otcové nemluvili o volném obchodě, ale o zrušení obilních zákonů Nemluvili o samosprávě, ale o zrušení Unie. Byly to doby, kdy o „rušiteli“ mluvili jako o nejpraktičtějším politikovi, takovém, který chodí s klackem. Dnes je zahnán daleko do oblasti nemožného idealismu a když vůdce jedné z našich velkých stran v zápalu náhlé a dočasné upřímnosti řekl, že by jeden zákon zrušil, musel pak psát do všech novin s ujištěním, že by ho jen upravil. Nemusím hromadit další příklady, i když bych jich mohl navršit skoro milion. Tón doby naznačuje, že minulost je klidně možné chválit, protože se nedá napravit. V minulosti se lidé skutečně dřeli jako mravenci a padali jako mouchy kvůli tomu, aby odstranili nějaké dřívější uspořádání, které se zdálo bezpečné, ale my nemůžeme ani zrušit nějaký schválený a platný zákon. Zabýváme se malomyslným dojmem, že co se stalo, nedá se odestát. Náš názor dostatečně charakterisuje typicky viktoriánská písnička s refrénem „Mlýn nemůže mlít vodou, jež odplynula.“ Lze na to odpovědět mnoha způsoby. Jednomu (který zahrnuje pojednání o fenoménu vypařování a rose) se zde vyhneme. Další vysvětluje, že z pohledu prostých venkovanů není účelem mlýna mlít vodu, ale obilí, a že (ačkoliv se to může jevit podivné) existovaly společnosti, které byly dostatečně bdělé a udatné na to, aby jim jejich obilí pořád někam neodplouvalo v rytmu sentimentální písničky.
Nuže toto moderní odmítání odčinit co bylo dříve vykonáno není jen intelektuální chybou, je to i morální chyba. Není to jen naše mentální neschopnost pochopit omyl, jehož jsme se dopustili. Je to i naše duchovní odmítnutí připustit, že jsme se dopustili omylu. Byla to pouhá marnivost, když pan Brummell poslal pryč podnosy s nedokonale uvázanými kravatami s lehkou poznámkou „To jsou naše chyby“. Je to dobrý příklad toho, jak blízko má marnivost k pokoře, protože on aspoň připustil, že to byly chyby. Pan Brummell by ale projevil duchovní pýchu, pokud si všechny ty kravaty uvázal hezky jednu na druhou, jen aby si jeho komorník nevšiml, že jednu uvázal špatně. V duchovní pýše je totiž vždy prvek tajnosti a samoty. Pan Brummell by byl ďábelský , a také (což by mu obávám se vadilo víc) by byl špatně oblečený. Byl by ale naprosto přesným příkladem moderního publicisty, který neumí nic udělat správně a pořádně, protože nesmí nikdy připustit, že se spletl a udělat něco špatně.
Tato zvláštní, chabá zatvrzelost, vytrvalost na špatné cestě pokroku, je jako všechny slabé věci čím dál tím chabější a horší. A v době v níž píši nabývá její morální postoj zlověstnosti, ba hrůznosti. Naše omyly se staly našimi tajemstvími. Šéfredaktoři a novináři s provinilým pocitem trhají vše, co jim připomíná nesplněné stranické sliby nebo stranické ideály, jež je odsuzují. O našich státnících platí (víc než o našich biskupech, o nichž to pan Wells řekl), že jsou společnosti na očích, ale pokud jde o intelekt někde se schovávají. Společnost tíží nevyznané hříchy, její mysl je bolavá a ztichlá kvůli bolavým tématům, sžírá ji svědomí. Je mnoho věcí, které udělala či připustila, aby se staly a na které si netroufá ani pomyslet. Nazývá je jinými jmény a pokouší se sama sebe přesvědčit k víře ve falešnou minulost podobně jako si lidé vymýšlejí, co měli a chtěli říct v hádce. Jeden hřích který leží pochován nejhlouběji a přece je nejhlučnější, i když zadušený přece páchne. Je to pravý příběh vztahu mezi boháčem a chudákem v Anglii. Napůl vyhladovělý anglický proletář je nejen skoro kostlivec, on je kostlivcem ve skříni.
S jistým překvapením by se dalo říct, že dnes dnes všude slýcháme tentýž příběh o strádajícím proletariátu a sociálním problému, o dřině nekvalifikovaných dělníků nebo přelidnění ve slumech. Bereme to za hotovou věc, ale já jsem mluvil o pravdivém příběhu. Nepravdivé příběhy slyšíme na všech stranách diskuse. Máme tu zajímavé povídání o Třídně uvědomělém proletáři všech zemí, chlápkovi, který má „solidaritu“ a vždycky se zrovna chystá zrušit válku. Marxistický socialista vám o něm poví úplně všechno, jenže on neexistuje. Běžný anglický dělník je o Němci neschopný přemýšlet jinak než o Němci právě tak, jako o sobě nemůže smýšlet jinak, než jako o Angličanovi. Pak je tu opačný příběh, ten o onom ukrutném člověku, atheistovi, který chce zničit domov, ale z nějakého důvodu, jemuž rozumí jen on, to raději označuje za socialismus. Ani on neexistuje. Úspěšní a prosperující socialisté mají domovy právě tak, jako vy nebo já a chudým socialistům individualisté nedovolí, aby měli jakékoliv domovy. Pak je tu příběh o Dvou dělnících, velmi zajímavý a vzrušující povídání o tom, kterak jeden z nich minul všechny hospody v Cheapside a když došel až ke Guildhall stal se londýnským starostou, zatímco druhý do každého hostince zašel a potom už se pro takovou poctu docela nehodil. Však běda! I tohle všechno je marnost. Zloděj se londýnským starostou stát může, čestný dělník ovšem rozhodně ne. Máme tu pak též příběh o „Neúprosném osudu“, který boháče ekonomickými zákony nutí, aby brali chudákům peníze, i když by je sami milerádi nechali být. Tohle je pro svobodného člověka a křesťana myšlenka neúnosná a čtenáři se jistě uleví, když se dozví, že nic takového se nedělo ani neděje. Bohatí by mohli přestat krást kdykoliv by se jim zachtělo, jenže ani to se nikdy nestalo. Setkáme se i s příběhem o mazaném fabiánovi, který zasedal v šesti výborech současně a tak se mu povedlo ošálit boháče natolik, že se z něj stal docela chudák. Onomu talentovanému muži stačilo jen pořád šeptem opakovat „v tomhle bude nějaký háček, to musíme rozebrat“ až se mu povedlo, kousek po kousku, rozebrat milionářovo auto tak důkladně, že ten zapomněl, že kdy jaké měl. Udělal to velmi šikovně, jenže se to nikdy nestalo. Na milionářově autě se nehnul ani šroubek a je schopné v okamžiku vyrazit a nechat za sebou fabinánovu přejetou mrtvolu. Všechny tyhle příběhy jsou úžasné pohádky, které mohou socialista s individualistou střídavě vyprávět velkém sultánovi kapitalismu, pokud ho totiž jen na chvíli přestanou svými povídačkami bavit, nechá jim useknout hlavy. Kdyby ale někdy začali sultánovi vyprávět pravdivý sultánův příběh uvařil by je v oleji, a tomu se pokouší vyhnout.
Na skutečný příběh hříchu se sultán pořád pokouší, nasloucháním těmto příběhům, zapomenout. Jak už jsme si v této kapitole řekli, raději by si nepamatoval, protože se už rozhodl, že se nebude kát. Je to zvláštní příběh, a já se ho pokusím popravdě vypovědět ve dvou následujících kapitolách. Ruka tyranů v každé době tvrdne, protože tyrani měknou. Pokud si jeho auto proráží cestu krvácejícím a obviňujícím davem je to proto, že si zvolil cestu nejmenšího odporu. Je to proto, že je mnohem snazší podupat lidské plémě, než vyšlapat na ne moc strmý kopec. Utlačovatel vždy bojuje polštáři, obvykle je to válka v pohodlí polštářů—to je vždy přinejmenším jejím cílem. Velký sultán Saladin považoval, pokud si dobře vzpomínám, za největší šermířský výkon rozetnutí polštáře. A to měl dozajista pravdu, jak může potvrdit každý z nás, kdo se celá léta snažil zatnout do oteklé a nadmuté korpulence moderního kompromisu, který je současně pohodlný i krutý. V našem dnešním světě totiž opravdu existuje barva a ticho polštářovaného divanu a ten dojem paláce v paláci a zahrady v zahradě, který tvoří bohatou neodpovědnost Východu. Cožpak už nemáme tance beze slov, hostiny bez vína a všechny ostatní divné a cizí představy o přepychu bez smíchu? Což nejsme již ve zlém tisíci nocí a nekráčíme přízračnými městy neviditelných despotů? Nerdousí již naši katani potajmu ty, kdo přináší tětivy luků? Nejsme již eugeniky—tedy tvůrci eunuchů? Nevidíme již zářivé oči, nehybné tváře a vše ostatní, co tvoří přítomnost čehosi mrtvého a přece beze snu bdícího? Je to přítomnost hříchu, který je zpečetěn pýchou a nekajícností, příběh o tom, jak se sultán zmocnil trůnu. Nenaslouchá však tomuto příběhu, ale jinému který vymyslel, aby ten první zastřel—příběhu zvanému „Eugenius, aneb dobrodružství člověka nezrozeného“, vyprávění nejrozmanitějšímu a nejpoutavějšímu, které ho vždy zdárně uspí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s