III. Skutečný příběh eugenika

Nežije v temné věži u moře, z níž by se rozléhaly řev zaživa pitvaných mužů a žen. Naopak, žije v Mayfair. Nenosí velké gobliní brýle přes něž by se jeho oči jevily velké jako měsíce a lidé kolem něj malí jako brouci. Když je důstojnější nosí jen cvikr a je-li inteligentnější, mrká. Ovšemže není tak docela bez zájmu pokud jde o dědičnost a eugenickou biologii, ale jeho studia a pokusy se soustředily takřka výlučně na equus celer, rychlého koně či koně v trysku. Není lékařem i když zaměstnává doktory, kteří pracují na důkazech pro eugeniku, právě tak jako zaměstnává doktory, kteří napravují chyby jeho večeře. Není právník, i když je bohužel často sudím. Není spisovatele ani novinářem i když nezřídka vlastní noviny. Není vojákem, i když možná má důstojnický patent v selské jízdě. Mnohdy není ani gentleman i když je často šlechticem. Jeho jmění nyní často pochází z velkého množství zaměstnaného personálu, který pobíhá po velké budově, zatímco on hraje golf. Základy svého bohatství ale často založil velmi podivným a poetickým způsobem, jehož povaze jsem nikdy plně neporozuměl. Spočíval v tom,že procházel bez klobouku po ulici, došel k dalšímu muži a pravil: „Řekněme,že má dvě stě velryb v Severním moři.“ Na to ten druhý odvětí: „A představme si, že já vlastním dva tisíce sloních klů.“ Pak udělají směnu a ten první jde ke třetímu člověku a říká mu: „Předpokládejme, že jsem nedávno přišel ke dvěma tisícům sloních klů, mohl byste atd.“ Když tuhle hru hrajete dobře, můžete hodně zbohatnout, když špatně, tak se musíte zabít nebo zkusit štěstí u soudu. Muž o němž mluvím musel hrát dobře, nebo v každém případě aspoň úspěšně.
Narodil se kolem roku 1860 a někdy od roku 1890 byl poslancem. V první půli svého života byl liberálem, druhou polovinu konservativcem, ale jeho skutečná politka v parlamentu zůstala po celou dobu v zásadě stejná a důsledná. Jeho parlamentní politika byla následující: usadí se v místnosti dole ve Westminsteru, z náprsní kapsy vyndá skvělé cigaretové pouzdro a z něj pak vyjme výtečnou cigaretu. Poté si zapálí a konversuje s dalšími takovými vlastníky o equus celer a jiných věcech, které mu mohou přinést potěšení. Dvakrát či třikrát za odpoledne zazní zvonek, to pak s velkou pečlivostí odloží cigaretu do popelníku, dávaje si velmi pozor, aby neodklepl popel a vystoupá k horní místnosti, kolem níž vedou dvě chodby. Projde to té z nich, kterou mu ukáže mladý muž z vyšší třídy, který drží kus papíru. Až chodbou projde, vrátí se, mladý muž ho započítá, on sejde zpět dolů a vezme si svou cigaretu, opět přitom dává pozor, aby nesklepl popel. Tento proces, známý jako zastupitelská vláda, ho nikdy nenutil k nějak zvlášť rozmanitému způsobu života. Nicméně i když jeho parlamentní politika zůstává beze změny, jeho přechod z jedné strany Sněmovny na druhou odráží jistou změnu v jeho obecné podnikatelské politice a společenském životě. Změna stranické nálepky je dnes už jen maličkost. V jeho případě šlo ale o změnu politiky nebo aspoň změnu projektu, i když než by se z něj stal Tory, je z něj spíš špatný druh socialisty. Je to muž, který má něco za sebou. Má za sebou smutnou historii, protože je nesporně méně dobrým člověkem než byl na začátku. A proto je právě on tím člověkem za eugenikou. Protože zdegeneroval začal mluvit o degeneraci.
Když ještě býval radikálem (abychom citovali jednoho člověk, který poněkud odpovídá jeho typu) byl mnohem lepším člověkem, protože byl mnohem osvícenějším. Počáteční drzost jeho manchesterského individualismu změkčovaly dvě poměrně lidské vlastnosti: první byla velká zmužilost v jeho pýše, druhou byla ještě mnohem větší upřímnost v jeho optimismu. Pokud jde o první věc, moderní kapitalista je jen průmyslový, ale tenhle člověk byl také podnikavý a přičinlivý. Byl pyšný na tvrdou práci, ba i na práci málo vznešenou—pokud o ní mohl mluvit v minulém a ne přítomném čase. On dokonce vynalezl nový druh viktoriánského snobství a postavil snobství na hlavu. Thackerayovi snobové dělali z Muggginsových De Mogynse, Dickensovi snobové psali dopisy v nichž se popisovaly jako důstojnické dcery „uvyklé každému přepychu—vyjma pravopisu.“, ovšem individualista celý život strávil tím, že skrýval své úspěšné rodiče. Když začínal byl spíš jako americký plutokrat, ale postupem doby ztratil americkou prostotu. Francouz pracuje až se ani bavit nemůže a pak děkuje čertovi, svému pánovi, že je dost oslem na to, aby pošel v postroji. Ale Angličan, jímž se postupně stal, pracuje dokud nemůže začít předstírat, že vlastně nikdy nepracoval. Stal se, jak to jenom jde, někým jiným—venkovským gentlemanem, který nikdy ani neslyšel o svém krámku, a jehož levice třímající pušku netuší, co dělá jeho pravice v účetní knize. Šlechtický titul používá jako přezdívku a velké statky jako jakési alibi. Přísný skotský duchovní o hraní golfu s hrozivou vážností poznamenal: „muž, který hraje golf zanedbává svou práci, zapomíná na svou ženu a nepamatuje na svého Boha.“ Asi mu nedošlo, že hlavním cílem života mnoha moderních kapitalistů je zapomenout na všechny tři.
Toto opuštění chlapecké marnivosti v práci vystřídané senilní marnivou netečností je prvním projevem úpadku anglického boháče. Když byl ještě aspoň továrním mistrem byl víc člověkem, než když je zkrátka pánem. Druhým důležitým rysem v němž byl zpočátku lepší pak bylo to, že tehdy nějak matně a napůl věřil, že obohacuje stejně tak jiné lidi jako sebe. Optimismus raně viktoriánských individualistů nebyl zcela pokrytecký. Někteří z nich s nejjasnější hlavou a nejtemnějším srdcem, třeba Malthus, viděli kam to spěje a odvážně své město Manchester založili na pesimismu spíš než na optimismu. Ale to nebyl běžný případ. Většina slušných boháčů toho druhu jako Bright a Cobden měli jakousi zmatenou víru, že se ekonomické konflikty nakonec nějak srovnají k užitku všech. Mysleli, že potíže chudých nemůže napravit zásah státu (to si mysleli o všech problémech) ale nerozmýšleli chladnokrevně o tom, jak se tyto problémy čím dál víc zhoršují. Kvůli jednomu z triků či šálení mysli, které matou hlavy blahobytným lidem všech věků, si občas mysleli, že v nich samých symbolicky triumfuje celá populace. O svých trůnech ze zlata si rouhavě mysleli to, co lze říci jen o kříží—že až budou vyvýšeni, přitáhnou všechny lidi k sobě. Romantická představa, že se kdokoliv může stát londýnským starostou je ovládla natolik, až se zdálo, že sklouzli k myšlence, že jím může stát každý. Vypadalo to, jako by v Mansion House mohlo bydlet sto Dicků Whittingtonů doprovázených stovkou koček. Bylo to celé nesmysl, ale ještě to nebyl (až do pozdější doby) podraz a švindl.
Pozvolna a postupně si ovšem tento člověk začal s rostoucí a hrůznou jasností uvědomovat, co dělá. To je obvykle jeden z nejhorších objevů, které může člověk udělat. Britský plutokrat se asi domníval, že každý tulák s sebou nosí kouzelnou kočku Dicka Whittingtona stejně upřímně jako bonapartistický vlastenec říkal, že každý francouzský voják nosí v torně maršálský baton. Jenže právě tady se objevují nebezpečí a rozdíly. Nelze srovnávat něco tak dobře vedeného jako byla Napoleonova armáda a něco tak nespravovatelného jako je moderní konkurence. Logicky bylo samozřejmě nemožné, aby všichni vojáci měli v torně maršálskou hůl, nemohli být všichni maršály o nic víc, než by všichni mohli být starosty. Ale i kdyby neměl francouzský voják v torně pokaždé baton, měl vždy tornu. Když ale onen svépomocník nesoucí krásné jméno Smiles řekl anglickému tulákovi, že ve svém ranci nosí šlechtickou korunku, anglický tulák odpověděl způsobem, na který nebylo co říct. Ukázal, že žádný ranec nemá. Mocnosti, jež nad ním vládly mu žádný nedaly, natožpak aby ho vybavily nějakou budoucnosti, či snad aspoň přítomností. Zchudlému Angličanovi, který je velmi dalek toho, aby i jen doufal, že by se mohl stát někým, nebylo nikdy nic takového ani dovoleno. Ambice francouzského vojáka se mohly ukázat nejen jako krátký, ale jako úmyslně zkrácený žebřík s vyraženými horními příčkami. Angličanům byly ale zpovyráženy spodní příčky, takže oni ani nemohli začít po žebříku stoupat. A v přímé úměrnosti ke své inteligenci začal anglický plutokrat dříve či později chápat nejen to, že chudí jsou bezmocní, ale i to, že v tom spočívá jeho jediná síla. Spíš než by je jeho bohatství zanechávalo v chudobě byla jejich bída popravdě jedinou silou dostatečně mocnou na to, aby způsobila jeho bohatství. A jak uvidíme právě tento paradox tvoří zvláštní rozdíl mezi jím a každým jiným druhem zloděje.
Myslím, že vůči němu jen spravedlivé, když řekneme, že když si tohle uvědomil, docházelo mu to pomalu. Mám za to, že na to přišel (jak už tomu u záležitostí zdravého rozumu bývá) poněkud neurčitě a ve vidění—tedy z pouhého vzhledu věcí. Starý Cobdemitovský zaměstnavatel mohl docela oprávněně argumentovat, že země není nebe, že nejlepší dosažitelné uspořádání může zahrnovat řadu nutných zel a že Liverpool či Belfast navzdory žalostným věcem, které je v nich možné vidět, rostou do větší prosperity. Jednoduše ale nevěřím tomu, že by se dokázal podívat na Liverpool a Belfast a smýšlet stále stejně. Proto se z něj stal falešný venkovský gentleman. Země není nebe, ale místo, kde se dokážeme nejblíž nebi přiblížit nesmí vypadat jako peklo a Liverpool a Balfast se peklu podobají, bez ohledu na to čím jsou nebo nejsou. Taková města by mohla jako celek být úspěšnější kdyby pár jejich občanů čím dál víc chudlo. Jenže bylo čím dál všeobecně zřejmější, že tato města právě a přesně jako celek nebohatla, nýbrž jen pár jejich občanů bohatlo na jejich čím dál horší bídě. Když je v nějaké zemi čím dál víc černochů nemůže říct, že se stává bílým státem. Když se v nějakém obci rodí stále více žen nemůžete tvrdit, že je čím dál mužnější. A stejně tam nemůžete tvrdit, že je nějaké město čím dál bohatší, když víc a víc jeho obyvatel jsou velmi chudí lidé. Možná existuje falešné dojetí vyvolané ojedinělými případy v jinak docela normální obci. Jenže faktem zůstává, že člověk nemůže přejet taxíkem napříč Liverpoolem, aniž by získal docela úplný a souvislý dojem, že takový žal a dojetí není rozlítostněním nad jednotlivými případy, ale celkovým zármutkem. Mluví se o keltské zádumčivosti, ale v Irsku najdeme jen velmi málo věcí tak smutných jako je Ir v Liverpoolu. Pustota Tary je ale ve srovnání se zpustlostí Belfastu plná veselí. Panu Yeatsovi a jeho zarmouceným přátelům doporučuji, aby svou pozornost obrátili právě k Belfastu. Zavěsí-li jednou harfu v továrně lorda Furnsee myslím, že by se mohl stát, že by praskla další struna.
Obecně vzato, tak jak se věci oku jeví, budou města jako Leeds vypadat jako žebrák mezi měšťany, když je postavíme takovým měst jako je Rouen, Florencie, Chartes nebo Kolín nad Rýnem. PO tak ohromujícím a nepříjemném dojmu je už zbytečné se přít, že jsou bohatší kvůli tomu, že pár jejich parasitů zbohatlo natolik, že se vydali žít někam jinam. Můžeme to tedy říct i jinak. Nejde ani tak o to, že by modernější města měla monopol na to či ono dobro či zlo, jako spíš o to, že jakékoliv dobro mají ve čtvrtořadé kvalitě a každé zlo v nejhorší podobě. Jistý zajímavý týdeník The Nation kupříkladu přátelsky napomenul pana Belloca a mně za to, že jsme tvrdil, že veselí a chvála kvašených nápojů jsou příznačné spíše pro obce kontinentální a katolické, než pro ty s civilisací a náboženstvím Belfastu. Tvrdili tam, že pokud bychom „překročili hranice“ do Skotska, pochopili bychom, v čem se mýlíme. Nu, nejenže jsem hranici překročil, ale měl jsem o svátečním večeru značné problémy přejít v jistém skotském městě silnici. Ve stokách podél ní leželi lidé doslova naházení jak mrtvoly a do kanálů vytékala whisky z rozbitých lahví. Těžko ode mne proto očekávat, že bych celému průmyslovému Skotsku připisoval naprostou a vysušenou abstinenci. Nikdy jsem ale netvrdil, že by pití bylo typické spíš pro katolické země. Řekl jsem, že uměřené popíjení je charakteristické pro spíše katolické země. Jinými slovy, o běžném typu občana kontinentu netvrdím, že jediným člověkem, který pije, ale spíš, že je jediný, kdo ví, jak pít. Gin nesporně patří k Hoxtonu jako pivo k Mnichovu. Kdo je ale labužník, který hoxtonskému ginu dává přednost před mnichovským pivem? Protestantský Skot si jistě řekne o „skotskou“ právě tak, jak si lidé v Burgundsku řeknou o burgundské. Najdeme je ale ležet na hromadách po obou stranách cesty, když se vydáme na vycházku burgundskou vsí? Najdeme francouzské venkovany ochotné nechat burgundské odtéct do kanálu? A tento jeden v bod v němž jsem ochotný přijmout výzvu The Nation lze přesně připodobnit téměř každému budu, podle kterého poměřujeme a zkoušíme civilisaci. Nezáleží na tom, zda jsme pro alkohol nebo proti němu. Tak či onak je víc sporný Glasgow než Rouen. Francouzský abstinent nadělá méně rozruchu a francouzský pijan menší pohoršení. Stejně je tomu s vlastnictvím, s válkou, se vším. Dokážu pochopit,že abstinenta děsí, kvůli jeho principům, italské pití vína. Jednoduše ale nedokážu uvěřit, že by jím mohl být zděšen víc, než pitím ginu v Hoxtonu. Chápu, že pacifistu jeho zvláštní skrupule vedou k tomu, že jej znechucuje Belfortův militarismus. Rozhodně ale popírám, že by ho mohl znechutit víc než berlínský militarismus. To, že dobrý socialista nenávidí drobnou péči spojenou s distribuovaným venkovským vlastnictvím dokážu pochopit. Popírám ale, že by ji kterýkoliv dobrý socialista nenávidět víc, než nesnáší velké jmění Rockefellerovo. V tom spočívá velká tragedie dnešního plutokratického státu, že totiž nemá žádný úspěch, který by mohl postavit proti omylům a chybám, které vidí a nachází v latinských a jiných metodách. Můžete (jste-li bezpečně z jeho dosahu) irského vesnického balíka označovat za pověrečného ubožáka. Pak od vás ale chci, abyste proti jeho pověrečnosti a ubohosti postavili občanský a osvícený život anglického vesnického balíka.
Dnešní boháč už ve svém srdci ví, že je rakovinou a ne orgánem společnosti. Od všech ostatních zlodějů a parasitů se liší v tom, že lapka, který okrádá násilím si přeje, aby jeho oběti byli bohaté. Ten, kdo vyhrává na základě jednostranné smlouvy si ale ve skutečnosti přeje, aby byly chudé. Když slyší Rob Roy ve své jeskyně, že se k němu blíží nějaká družina, doufá (nebo se ve zbožnějších chvílích modlí), že přijde obtížená zlatem či zbožím. Ovšem pan Rockeffeller ve své továrně ví, že ti kdo se k ní přiblíží obtíženi zbožím půjdou zase dál. Proto se bude (ve zbožnější chvíli) modlit, aby to byli nuzáci a byli tak donuceni pracovat v jeho továrně pro něj za hladovou mzdu. Říká se (a jak vím i zpochybňuje), že když Blücher projížděl bohatšími částmi Londýna zvolal „V tomhle městě by se plenilo“ Jenže Blücher byl možná bandita, ale voják. Pravý vyděrač a vykořisťovatel to vidí přesně opačně. On vidí zlatem dlážděné ulice když projíždí nejchudší částí Londýna, kde jsou ulice dlážděny ležícími sluhy. Jeho srdce povyskočí radostí, když vidí šedé vyzáblé míle Bow a Poplaru, protože ví, že teď je v bezpečí. Tohle není rétorika, ale ekonomika.
To opakuji proto, abych ukázal, že zbohatlík a šmelinář byl bez viny, protože nic nevěděl, svedly ho pohodlné a lákavé okolnosti. Byl tak nevinný jako nový thán z Glamnis, jako nový thán z Cawdor, ale král, moderní Macbeth, se rozhodl vytáhnout pod mlčenlivou hrozbou nebes. Věděl, že kořist chudých je v jeho domech, ale po zralé úvaze a pečlivém výpočtu nepřišel na žádný způsob, jak by se k ní mohli dostat, aniž by skončili ve vězení pro vloupání. Postavil se k budoucnosti čelem s tváří ztvrdlou v křemen pýchou a nekajícností. To období lze prakticky datovat do doby, kdy staré a autentické anglické protestantské náboženství začalo selhávat a průměrný podnikatel začal být agnostikem, ne tak proto, že by nevěděl kde je, ale protože chtěl zapomenout. Mnozí boháči se na skepticismus další přesně tak, jak se chudí dávali na pití, byl to způsob úniku. Ovšem v každém případě ten, kdo se dopustil omylu se z něj nejen odmítl poučit a napravit jej, ale držel se ho dál. Tím se však dopustil ještě dalšího a zábavnějšího omylu a ten se stal počátkem vší eugeniky.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s