IV. Msta těla

Kvůli zvláštnímu paradoxu nám obyčejně uniká smysl prostých příběhů, nejsme totiž dostatečně bystří, abychom porozuměli jejich prostotě. Dokud měli lidé zalíbení v nějakém konkrétním náboženství nebo něčem podobně obecně romantickém, viděli to jasně a příjmali v celku, protože věděli, že jsou ve shodě. Jakmile, ale o instink, který je vedl kvůli porozumění k prostotě, museli být velice důvtipní, aby mohli pochopit. Velmi použitelný příklad můžeme najít třeba ve starých puritánských dětských povídačkách o strašlivých trestech za malicherné hříchy, příbězích o tom, kterak se malý Tomík utopil, protože rybařil v neděli či Staníka strazil blesk, protože zůstal venku po setmění. Nu tyhle mravoličné poříběhy jsou nemravné, protože nemravný je kalvinismus. Mýlí se, prototže puritánství je pomýlené. Ale nejsou zas tak špatné, nejsou ani ze čtvrtiny tak zlé, jak se domnívali mnozí povrchní učenci.
Pravda je taková, že vše, co kdy vyšlo z lidských úst má lidský smysl a žádný ze zavedných bláznů lidských dějin nebyl tak hloupý, jak by se mohl zdát. A když naši prastrýčkové a prababičky našich babiček vykládaly dítěti, že by se kvůli porušení neděle moho utopit, jejich duše (třeabaže nesporrně, podotkl by Touchstone, v problematickém stavu) nebyly natolik prosťoučké, jak by mohla naznačovat představa, že jejich bůh byl démonem, který házel z rozmaru děti do Temže. Sama o sobě je tato forma náboženské literatury morbidní, odpovídá však jisté psychologické skutečnosti, jejíž dotyk cítila při různých příležitostech většina lidí, bez ohledu na to jaké vyznávali náboženství, ba i pokud se k žádnému nehlásili. Je to, při vynechání, pokud to lze, všech náboženskcýh pojmů, podvědomý pocit, že člověk může vycházet s přírodou po zlém či po dobrém, že příčinou špatného vztahu může být detail (v divošských pověrách je to často nějaká malichernost). Rozumí se přitom, že pokud vychází s přírodou opravdu špatně, pak není žádný konkrétní důvod, který by bránil tomu, aby všechny řeky utopily a všechny blesky udeřily toho, kdo je podle této neurčité, ale velmi živé hypotézy jejím nepřítelem. Je to možná mentální nemoc, ale je to nemoc přliš lidská či příliš smrtelná na to, abychom ji označovali za pověru. A není to pouze pověra, není jen jednoduše vnucena lidské přirozennosti nečím, co se usadilo na ní. Bez zábran bují v nekřesťanských systéme a daří se jí zejména v kalvinismu, protože kalvinismus je nejnekřesťanštější ze všech křesťanských systémů. Jenže jako na všem, co přebývá v přirozených smyslech a duchu člověka, na tom něco je, není to čirý nerozum. Je-li to nemoc (a tak tomu často je), pak je to jedna z nemocí, které jsou údělem a dědictvím těla, ale dědictvím právoplatným. A jako mnoho jiných pochybných lidských instinktů či chutí, je někdy takový pocit dobrý jako varování před horšími věcmi.
Problém s devatenáctým stoletím vznikl převážně z toho, že o tohle přišlo, že přišlo o to, co bychom mohli nazvat přirozeným a divošským pohanským mysticismem. Moderní kritici, kteří tvrdí, že Julius Caesar nevěřil v Jupitera, nebo že papež Lev nevěřil v katolicismus přehlíží zásadní rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou. Julius možná nevěřil v Jupitera, ale víru v něho neodmítal. V jeho osobní filosofii ani ve filosofii oné doby nebylo nic, co by mu zakazovalo myslet si, že ve světě existuje osobní a vládnoucí duch. Moderní skeptici ale pochybovat nesmí, mají zakázáno věřit. A tak zatímco si pohanských divoch mohl pomoci náhodnými znameními, zvláštními shodami okolností či příležitostnými sny, aniž by s jistotou věděl, zda jde o skutečné náznaky nebes nebo výstrahy jeho vlastního mozku, moderní křesťan, který se stal pohanským divochem na nic takového nesmí ani pomyslet. Musí věštby odmítnout stejně jako odmítl oltář. Moderní skeptik byl omámen vůči všemu, co je v nadpřirozenu přirozené. A právě proto moderní tyran vytáhl vstříc svému osudu tak, jak by se žádnému doslovně pohanskému tyranovi nemohlo stát.
Jedna myšlenka tohoto druhu, myšlenka s hlubokou morálkou i když samy příběhy jsou nemorální, se vine většinou oblíbených příběhů (napřklad těmi, na nichž jsou tak často založena Shakespearova dramata). Mohli bychom to nazvat chybou konání: představu, že pokud plně využiji získané výhody, dozvím se něco, co mě poškodí. Midas například upadl v omyl ohledně měny a brzy měl své důvody být víc než bimetalistou (bimetalismus je způsob stanovení hodnoty měnové jednotky poměrem dvou kovů, zlata a stříbra, stanoveým zákonem pozn. překl.). Macbeth zase trpěl bludem ohledně lesnictví, pro les neviděl stromy. Zapomněl, že i když místa se nemohou hýbat, stromy jež na nich rostou ano. A takový Shylock se mýlil ohledně fysiologie. Zapoměl, že když se vloupáte do domu života, bude to krvavý lup v tom nejvýmluvnějším slova smyslu. Jenže moderní kapitalista pohádky nečetl a nikdy se v zákrutech cest nedíval po malých znameních. Teď už si (nebo jeho nejinteligentnější část) uvědomuje svou situaci a ve svém srdcí ví, že je špatná a falešná. Myslel si, že poměr lidí propuštěných z práce byla dobrá pro jeho podnikání, ale už si teď nemůže vážně myslet, že by byla dobrá pro jeho zemi. Už nemůže dál být tím starým „paličákem“, který věcem nerozumí, může už být jen člověkm tvrdého srdce, který jim čelí. On ovšem táhne dál s jistotou, že se nemýlil.
Jenže se dopustil omylu, omylu stejně konkrétního a zřejmého, jako je chyba v násobení. Stručně ho můžeme shrnout tak, že stejná nerovnost a nejistota, která vytváří levnou pracovní sílu může způsobovat špatnou pracovní sílu a nakonec i žádnou pracovní sílu. Je to jako by člověk požadující něco od svého nepřítele ho nejdřív donutil, aby zaklepal na jeho dveře v zoufalém strachu ze zimy a pak ho nechal čekat ve sněhu, aby ještě vylepšil své vyjednávací postavení a nakonec vyšel ven jen proto, aby toho člověka našel ležet mrtvého na prahu.
Poznal božský bumeranf, dostihl ho jeho vlastní hřích. Individualistický experiment s ponecháním dělníků napůl v práci a napůl bez zaměstnaní byl příliš důmyslný na to, aby v něm nebyla nějaká chyba. Byla to rovnováha příliš křehká, než aby vydržela sílu hladovějících a bdělost zpozdilých. Bylo to opatření příliš zoufalé na to, aby mohlo spoléhat výlučně na zoufalství. Hrozná pravda se navíc postupem doby projevila a přihlásila sama. Degradovaná třída začala skutečně degenerovat. Lidé byli podle všech pravidel používáni jako nástroje a nářadí, ale neustále používané nářadí se opotřebovalo. Bylo samozřejmě docela rozumné a počestné zahodit člověka jako kus nářadí, ovšem nářadí odhozené do deště reziví. Ovšem přirovnání k nářadí bylo nedostatečně a děsivý důvod, proč tomu tak bylo začal vyvstávat v pánově mysli. Když si vyberete kladivo nenajdete celou rodinu hřebíků, která k němu lne. Když zahodíte vedle cesty dláto nenarodí ze z něj spousta dalších malých dlátek. Jenže člověku, nejposlednějšímu mezi nástroji, stále, nepochybně omylem, zůstalo tohle podivné Bohem dané privilegium. Bez ohledu na všechno zdokonalování strojů, byla jejich nejdůležitější část (součástky technicky zvané „ruce“ ) byly očividně čím dál horší. Firmu nezatěžoval jen jeden neužitečný služebník, ale okamžitě z něj bylo pět zbytečných sluhů. „Chudé nelze emancipovat,“ říkával starý reakcionář, „dokud nebudou na svou svobodu připraveni.“ Pokud by ale tento propad pokračoval vypadalo by to brzy tak, že by chudí nestáli ani dost vysoko na to, aby se hodili k otroctví.
To se alespoň zdálo, nepochybně do značné míry nevědomě, člověku, který vsadil celé své jmění na to, že chudí jsou bohatým k užitku a na závisilost bohatých na chudých. Přišel čas, kdy poněkud bezstarostné plození v propastných hlubinách přestalo být zásobárnou a stolo se spíš jakousi produkcí odpadu. Už se dál nepodobalo chovu psů cvičených na lišku a začalo se nebezepčně blížit nutnosti střílet lišky. Situaci zhoršovalo také to, že sexuální potěšení bylo často jediné, které si velmi chudí lidé mohli dopřát a proto se mu věnovali až neúměrně a také to, že vzhledem k jejich podmínkám života byla prenatální výživa a další věci zcela abnormální. Začaly se objevovat důsledky. V míře značne menší než tvrdí eugenici, ale přesto v míře, která stojí za povšimnutí a ve smyslu značně volnějším než předpodkládají eugenikové, ale přesto v jakémsi smyslu začalo přibývat nedostatetečných, nevypočitatelných či nezvládnutelných lidských typů. Pod venkovskými živými ploty, na lavicích parků, zahálejíc pod mostem nebo nahýbajícíc se z nábřeží Temže začala se objevovat nová lidská rasa: lidé, kteří dozajista nebyli šílení, na které nevrhneme žádné vědecké světlo, když je označíme za slabomyslné, ale kteří jsou v rozmanité individuální míře zmatený nebo nasáklý pitím, nebo líný, nebo prohnaý podvodník, nebo člověk unavený na těle a duchu. Na pěstění zla se podílelo pašováníg ginu a špatné pivo (to je samo sobě kapitalistickým produktem) v míře mnohem menší, než se nás snaží přesvědčit abstinenti, přesto však významně, ale samo to zlo nevyvolalo. Lidé bez jakýchkoliv lidských pout k poučenému člověku, lidé, kteří mu připadali jako obludy a nemysící stvoření kazili pohled na tržiště a vyvolávali hrůzu na prázdných cestách. Bohatí měli obavy.
Navíc, jak už jsem podotkl výše, zadržování ubožáků mimo veřejný život a deptání je zmatenými zákony, mělo na jejich inteligenci dopad, který je paralyzoval i jako proletariát. Moderní lidé proti sobě staví rozum a autoritu, ale sama autorita v sobě zahrnuje rozun, protože jinak by jejím příkazům ani nebylo rozumět. Když řeknete svému komorníkovi, aby se postaral o knoflíky na vaší vestě může to udělat, i když po něm hodíte botou. Pokud ale po nem budete chtít, aby se podíval na knoflíky na vašem cylindru neudělá to, i kdybyste na něj vysypali celé obuvnictví. Když nařídite školákovi, aby zpměti napsal Ódu na Horatia v latinském originálu může to zvládnout i bez výprasku. Pokud po něm budete chtít aby Ódu na Horatia napsal v německém originále nezvládne to ani kdybyste mu nařezali tisíckrát. Když se vy nenaučíte logice, on se jistě nenaučí latinsky. Myslím, že absurdní zákony, jimž jsou potřební podrobeni (jako je ten, který trestá bezdomovce za to, že nemá domov, kam by se mohl uchýlit) mají skutečně hodně co do činění s jejich nesporně rostoucí přestrašeností a hloupostí a tedy s jejich průmyslovou nešikovností. Podle jedné z obludností theorie o slabomyslnosti má být člověk zproštěný viny soudcem a porotou být poté přezkoumám lékaři z hlediska stavu jeho mysli, patrně proto, aby odhalili, jaká chorá výstřednost ho přiměla zdržet se zločinu. Řečeno jinými slovy, když policie nemůže někoho zavřít, protože něco nespáchal a je nevinný, zavřou ho proto, že je příliš nevinný na to, aby se něčeho dopustil. Vůbec nemyslím, že je takový člověk idiot, ale dokážu pochopit, že si tak připadá po zákonném procesu připadá víc než, před ním. Všechny tyto faktory—tělesné vyčerpání, hrozivý strach z hladu, bezmyšlenkovité hledání útočiště v sexualitě a zatracené obtěžování mizernými zákony—pak společně působí, že je zaměstnanec čím dál méně zaměstnatelný.
Je teď zapotřebí pochopit, že nespokojený kapitalista konfrontovaný s novým ohrožením tímto skutečným či údajným úpadkem mohl pořád ještě postupovat dvěma způsoby. Za prvné mohl takříkajíc obrátit chod svého stroj a začít odvíjet dlouhé lano závislosti na němž prve přivlekl proletariát ke svým nohám. Jinými slovy, mohl se postarat, aby něli dělníci víc peněz, víc zabávy, víc prospěchu, lepší postavení v obci a pak se spolehno, na normální instinkty rozumně spokojených lidských bytostí, že přivedou na svět generaci, která se na rodí do lepšího, dočká se lepší výchovy a péče než tihle zmučení lidé, kteří mu budou čím dál méně k užitku. Stále ještě nemuselo být pozdě na to, aby byl lidský dům přestavěn podle takého architektonického plánu, že by z něj chudoba vylétla oknem s rozumnou vyhlídkou na to, že dveřmi přijde láska. Mohl zkrátka dát anglickým chudákům, z nichž většina není slaboduchá i když většina z nich slábne, dát rozumnou šanci, aby dosáhli sami svého eugenického znovuzrození tím, že jim dá víc peněz. Nikdy nebylo prokázáno a ani to nelze prokázat, že by tato metoda selhala. Lze ale ukázat, a musí být jasně a důkladně popsáno, že tato metoda má velmi přísná omezení z pohledu zaměstnavatelů. Pokud by dopřáli dělníkovi moc velké pohodlí už by nepracoval, aby přinesl prospěch jiným, kdyby mu dali příliš velkou nezávislost už by nepracoval jako člověk v závislém postavení. Kdyby například měl tak dobrý plat, že by z něj mohl spořit, mohl by přestat být námezdním pracujícím. Kdyby mu jeho dům či zahrada patřili, mohl by v nich přestát ekonomické obležení. Celý kapitalistický experiment stojí na jeho závislosti, ale nyní se začal vymykat z rukou a to ne směrem ke svobodě, ale k upřímné bezmoci. Dalo by se říc, že jeho závislost se stala nezávislou n ovládání.
Byla tu ovšem ještě jiná cesta. A k ní začaly zaměstnavatelovy myšlenky zabíhat, nejrpve temně a nevědomě, posléze čím dál jasněji. Poskytování majektu, potěšení a postavení stojí peníze. Je tu ale jedna lidská síla, která nestojí nic. Právě tak, jako žebráka nestojí ani penny, když si poshoví, tak nebude zaměstnavatele ani penny když zaměstná, Nevymění ani levně nevylepší stoly či židle. Byly tu ale dva kusy nábytku (jeden označený „manžel“ a druhý „manželka“) jejichž vztahy byly mnohnem levnější. Mohl zněnit manželství v domě způsobem, od něhož si sliboval co největší počet dětí, které se mu zamlouvaly a co nejmenší počet těch, které by se mu nezamlouvaly. Mohl přesměrovat sílu sexu tak, aby neplodila vandráky. A ke svým vznešeným strojům mohl zapřáhnout nezakoupenou rudou nepřerušenou řeku krve člověka v jeho mládí, právě ta, jako k nim již připoutal všechny volně tekoucí řeky světa.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s