V. Z pohnutek nízkých a nečestných

Kdyby se kdpokoliv ptal, zda je představitelné, aby nějaký běžný bohat člověk mohl prob,ém analyzovat nebo připravit tento plán, nelidsky dalekozraký plán, odpověděl by, že samozřemě ne. Mnozí bohatí zaměstnavatelé jsou na něco takového příliš velkorysí, četní jsou přliš hloupí na to, než aby věděli, co dělají. Eugenická příležitost, již jsem popsal je jen konečnou analýzou celého směřování toho druhu člověka, který neanalyzuje své myšlenky. Vidí zhrbeného tuláka, s nemocnou ženou a řádkou rachitických dětí a upřímně rozvažuje, co si s nimi může počít. Prosperita ale sebezpytu nepřeje on se sám sebe ani neptá, zda spíš myslí na to, jak by jim mohl pomoci nebo na to, jak by je mohl využít—co by ještě pro ně mohl udělat nebo co by oni mohli ještě udělat pro něj. Možná má upřímně na mysli obojí, ale to druhé mnohem víc než to první. Nad rozlámaným nářadím Mamonu hořekuje mnohem víc, než na rozbitými božími obrazy. Bylo by téměř nemožné došátrat se do limbu jeho skutečného smýšlení, můžeme si však být jisti jednou věcí, kterou si nemyslí. Nemyslí si: „Tenhle člověk by mohl být zrovna tak veselý jako já, kdyby za mnou nemusel chodit kvůli práci nebo mzdě.“
Že je eugenik v jádru zaměstnavatel dokládají po všech stránkých mnohačetné důkazy, které jsou ale z povahy věci nutně velmi rozmanité a většinou negativní. Neohromnější důkaz je současně patrně nejnegativnější: zdá se totiž, že si nikdo nedokáže představit obětování kapitalistického indistrialismu jakémukoliv jinému cíli. Kvůli zvláštnímu opakujícímu se sklouzávání mysli, protivnému stejně jako zasekávající se hodiny, lidem uniká hlavní věc a soustředí se na podružnosti. „Moderní podmínky“ považují za danné a neměnné, i když samo slovo „moderní“ naznačuje, že jsou pomíjivé a prchavé. Se „starými ideami“ zachází jak s něčím nepoužitelným, třeba už jejich věkovitost často dokládá jejich trvalost. Před pár lety jisté dámy sepsaly petici za zvýšení nástupišť na našich velkých nádražích, protože je to pohodlnější, když nosí velmi úzké sukně. Nikdy je nenapadlo, že by se mohly převléct do nějaké rozumnější sukně. A ještě méně jim docházelo, že ve srovnání se všemi dámskými módami, které po něm povlávaly je dnes už nádraží St. Pancras stejně historické jako chrám sv. Petra.
Mohl bych celou tuto knihu naplnit přílklady všeobecného nevědomého předpokladu, že život a pohlaví se musí podřídit zákonům „podnikání“ nebo indistrialismu a ne naopak. Byly by to příklady ze všech časopisů, románů a novin. Pro stručnost a příznačnost, použiju jeden příklad z víceméně eugenického listu, který tu leží přede mnou otevřený–listu, který se v záhlaví stále chlubí, že je výlučným orgánem vzbouřené demokracie. A zde jakýsi člověk píše, šíření krajní bídy se nikdy nezastaví, pokud nižší třídy nevzděláme v metodách jimiž vyšší třídy předcházejí plození. S hroznou hravostí se pak ještě podepsal „V naději“, Nuže, metod jimiž lidé ve vyšších třídách předchází plození je jistě mnoho, jednou z nich je to, čemu se říkalo „platonické přátelsví“, než pro to v Old Bailey našli jiné jméno. Nemyslím, že by onen nadějeplný gentleman doufal v tohle, ale někteří z nás považují potrat ve který doufá za téměř stejně odpornou záležitost. To ale není ona podivnost. Podivné je, když náš nadějný autor závěrem píše: „Když mají lidé velké rodiny a nízké mzdy, nejen že je vyšší míra kojenecké úmrtnosti, ale často ti, kdo se dožijí dospělosti krní a slábnou proto, že museli rodinný příjem po nějakou dobu sdílet s těmi, kdo brzy zemřeli. Bylo by méně neštěstí, kdyby nebylo nechtěných dětí.“ Všimnete si, že malé mzdy a zoufale sdílený příjem bere mlčky za stejně hotovou věc jako den a noc, podmínky lidského života. Ve srovnání s nimi jsou manželství a mateřství přepychem, věcmi, které lze upravit podle situaci na mzdovém trhu. Jsou tu nechtěné děti, jenže kým nechtěné? Tento pisatel ve skutečnosti neymslí, že by je nechtěli rodiče. Má na mysli, že zaměstnavatelé je nechtějí řádně platit. Nepochybně, kdybyste se ho zeptali jestli je pro nízké mzdy, odpověděl by, že ne. V této kapitole ale nemluvím o tom, jaké důsledky pro moderní mysl by mohlo mít podrobné vyptávání, jemuž se nepodrobují. Mluvím o tom, jak jejich mysl pracuje, o instiktivních tricích a zvratech jejich myšlenek, o věcech, jež předpokládají než začnou argumentovat a o způsobu, jímž jemně vyciťují, kudy se svět bere. A upřímně řečeno jejich smysl se stáčí k tomu, aby řekli dítěti, že je nechtěné právě tak, jako se moje smysl stáčí k tomu abych řekl zbohatlickému šmelináři, že o něj nikdo nestojí. Oni cítí, že mateřství a plné dětství a krása bratrů a sester jsou svým způsobem dobré věci, ale ne tak dobré jako špatné mzdy. Píše o zohavení ženství a masakru nenarozených a podepíše se „V naději“. Doufá v pokoření a pohanu ženy a v ničení lidí. Pokud by ale šlo o zlepšení nízkých špatných mezd, to by se podepsal „Bez naděje“.
To je první důkaz o motivu: všudepřítomný předpoklad, že život a láska se musí vejít a přizpůsobit danému rámci zaměstnání a to i (jako v tomto případě) špatného zaměstnání. Druhým důkazem je, že smlčené a naprosté přehlížení vědecké otázky všude tam, kde nejde o otázku zaměstnání, kupříkladu sňatků a manželství v šlechtických, patricijských či jen plutokratických rodinách. Netvrdím samozřejmě, že se s nimi přísně nevypořádali žádní z mužů vědy, i když žádný případ si nevybavuji. Nemluvím však o zásluhách jednotlivých vědců, ale o tlaku a moci v pozadí thoto hnutí, o tom, co dokáže něco takového přivést do módy a přčinit se o politický význam. Tvrdím, že pokud by tato moc měla jakýkoliv zájem na pravdě ba i na humanitě, první oblastí jejího studia by byly sňatky bohatých. Nejenže by získali jasnější záznamy a zjevnější příklady, ale i jejich případy by byly zajímavější a přesvědčivější. Velké sňatky totiž přinesly obojí extrémy problémy rodokmenu: nejprve „křížení čím dál víc dovnitř“ a později nejabsurdnější kospolitní směsi. Bylo by velmi opravdu zajímavé zjistit, co funguje nejlépe, nebo který kompromis je nejbezpečnější. Chudí (o nichž novinoví eugenici vždy mluví) totiž nemohou nabídnout žádný stejně úplný zkušební případ. Číšníci si nemusí brát číšnice tak, jako si princové musí brát princezny. A (pro druhý extrém) domácí služky se jen zřídka vdávají za Indiány. Možná je to proto,že není s jakým se oženit. Ovšem pro milionáře jsou kontinenty jen rychle ubíhajícími zastávkami železnice a ty nejvzdálenější rasy lze velmi rychle pospojovat. Svatba v Londýně či Paříži může spojit Ravennu s Chicagem nebo Ben Cruachan (skotská hora pozn. překl.) s Bagdádem. Mnozí evropští aristokraté se v manželství spojují s Američany, všeobecně známým nejsmíšenějším rodem na světě. Nezaujatý eugenik by zde bez velkých problémů mohl svému potěšenému zaměstnavateli odhalit značné zásoby černošské a asijské krve. Místo toho otupuje naše a trápí naši vybranost nudnými pomluvami jednobarevných sňatků chudých.
Na tom, jak eugenik přehlíží aristokrata a jeho rodinu je cosi doopravdy směšného. Lidé pořád ještě mluví o hrdosti na rodokmen, nelze ale přehlédnout, že je to záležist v níž jsou aristokraté až morbidně skromní. Kdybychom se směli dozvědět o jejich dědičnosti jen polovinu toho, co víme o jejich účesech museli by se z nás stát učení eugenikové. Moderního aristokrata vidíme v obrázkových časopisech v těch nejlidštějších pózách, jak si hraje se svým psem nebo papouškem—ba co dím, vidíme ho hrát si s jeho dítětem, nebo vnoučetem. Je tu však cosi srdcervoucího na tom, jak si odmítá hrát se svým dědou. Kolem předků našich nejpřednějších rodin bývá tolik neurčitého, ba fantastického, že by to eugenikovi dopřálo obdivuhodný prostor nejen pro bádní, ale i pro experimenty. Kdyby dostal patřičná oprávnění, dokázal by eugenik určitě přivést smíšené materiály vládnoucí třídy k jistým podivuhodným výsledkům. Abychom použili divoké a hypotetické příklady předpkládejme, že by oženil skotského earla řekněme s dcerou židovského bankéře nebo anglického vévodu s americkým parvenu zpola židovského původu. Co se stane? Zde máme neprobádané pole.
Neprobádné zůstává nejen kvůli snobství a zbabělosti, ale i proto, že eugenik (přinejmenším vlivný eugenik) napůl vědomě ví, že tohle k jeho práci nepatří. Po něm se ve skutečnosti chce, aby vládnoucí třídě umožil uřídit nezvládnutelný přírůstek chudých lidí. Vůbec nezáleží na tom, jestli všichni potomci lorda Cowdraye vyrostou tak slabí, že nebudou s to udržet nějaký nástroj nebo otočit kolem. Hodně by záleželo na tom, zejména z pohledu lorda Cowdraye, pokud by tak vyrostli všichni jeho zaměstnanci. Oligarcha může být nezaměstnaný, protože on práci hledat nebude. Praktický a populární exponennt eugenicky proto vždy hledí ke slumům a instiktivně myslí v jejich pojmech. Když mluví o segregaci nevyléčitelných sexuálních násilníků má na mysli lumpy napadající děvčata v uličkách. Neuvažuje o milionářích, třeba Whiteovi, oběti Thawově (první se ucházel o tanečnici, která se pak provdala za druhého, železničního magnáta. Ten pak později prý kvůli předchozím pletkám s jeho nynější ženou prvního zastřelil. Pozn. překl.). Pokud mluví o beznadějné situaci slabomyslných, myslí přitom na nějaké zakrnělé stvoření tupě zírající na beznadějnou výuku v chudinské škole. Nepřemýšlí o milionářích, třeba Thawovi, který zabil Whitea. A to ne proto, že by byl takový barbar, aby se mu lidé jako White nebo Thaw libíli víc než nám, ale proto, že ví, že jeho problémem je degenerace užitečných tříd. Ví, že White by se nikdy nestal milionářem, kdyby všichni jeho dělníci běhali za ženskými jako White. Ví, že by Thaw nikdy nebyl milionářem, kdyby všichni jeho služebníci byli jako on. Ornamenty se mohou nechat vyblednout, ale stroje se musí opravovat. To je druhý důkaz, že za veškerou eugenikou je plutokratický podnět, protože nikdo neuvažuje o tom, že by ji aplikoval na prominentní třídy. Nikdo neuvažuje, že by ji použil tam, kde by to bylo nejjednoduší.
Třetím důkazem je podivný nový zvyk považovat chudé za rasu, jako by to byla kolonie Japonců nebo čínských kuliů. Jasně to uvidíme ve srovnání se starým, indiviudálnějším, laskavějším a (mohl by říct eugenik) sentimentálnějším pohledem na chudobu. U Goldsmithe, Dickense, nebo Hooda najdeme základní myšlenku, že konkrétní chudá osoba by neměla být tak chudá: je to výsledek nějaké náhody nebo křivdy. Oliver Twist či Malý Tim jsou pohádkoví princové, kteří čekají na svou vílu kmotřičku. Jsou drženi jako otroci skoro tak jak bývali hrdina a hrdinka španělských či italských romancí drženi v otroctví Maury. Moderní chudí budou považováni za otroky v odlišném a všezahrnujícm smyslu černochů na plantáži. Pouto vážící bílého hrdinu k jeho černému pánovi bylo považováno za abnormální, pouto černého k bílému za normální. Podle toho co vím, by eugenik už jen samu existenci Malého Tima považoval za dostatečný důvod k masakru celé rodiny Cratchitů. Ve skutečnosti tu ale máme velmi dobrý příklad toho, jak mnohem více praktickému životu odpovídá sentiment než cynismus. Chudí nejsou rasa, ba ani typ. Je nesmysl mluvit o jejich šlechtění, protože nejsou plemeno. Holá pravda je, že jsou, jak je popsal Dickens „odpadkovým košem individuálních nehod“ poškozené důstojnosti a často poškozené ušlechtilosti. Je to třída tvořená převážně zcela slibnými dětmi, které se ztratily jako Oliver Twist nebo set jako Malý Tim staly mrzáky. Obsahuje, jako většina odpadkových košů, velmi cenné věci. Jenže eugenikův blud o barbarském plemeni v propastné hlubině ovlivňuje dokonce i laskavější filantropy, kteří strádajícím nuzákům chtějí pomoci a ne je jen vykořisťovat. Zdá se, že působí nejen na jejich mysli, ale i na samotný zrak. Paní Alec Tweedie se tak téměř opovržlivě ptá: „Když procházíme slumy, vidíme snad nějaké krásné děti?“ Odpověď zní: „Jistže, velmi často.“ Viděl jsem ve slumech děti tak pěkné, že by to mohla být Malá Nell nebo vyvrhel, o němž Hood psal, že je „mladý a tak sličný“.Krása ani nemá nutně co společného se zdravím, najdme krásné zdravé děti, krásné umírající děti, ošklivé umírající děti, ošklivé děti hlučně hlomozící v Petticoat Lane nebo Park Lane. V jedné postraní zastrčené ulici bydlí lidé všech fysických a mentálních typů, všech forem zdraví a rodu. Nemají společného nic, než křivdu, jíž se na nich dopouštíme.
Důležité ovšem je, že je víc faktu a realismu v těch nejodvázanějších a nejlegantnějších starých smyšlených příbězích o vyděděných vévodech a dávno ztracených dcerách, než najdeme v tomto eugenickém pokusu udělat ze všech chudáků to samé—jakýsi černý houbovitý porost neúnavně se rozmáhající v hlubinách. Ošlivý a levný úšklebek o chudých hospodyních tvrdí, že vždycky říkají, že bylo lépe. V devíti případech z deseti to říkají proto, že je to pravda. Co lze o velké většině Angličanů říct, pokud někdo zná historii, než to, že bývalo lépe? A tvrzení hospodyně není snobské ale spíš oduševnělé a odvážné, je to její svědetví pravdě obsažené ve starých příbězích o nichž mluvím, že nemá být tak chudá a mít tak služebné postavení, že normální osoba má mít víc majteku a moci ve státě než tolik, co má ona. Takové sny o ztracené důstojnosti jsou možná tím jediným, co stojí mezi námi a rájem šlechtění dobytka, který je nám zaslibován. A nejsou to zcela beznocné sny. Vybavuji si zajímavý článek, který pan T. P. O’Connor napsal o madame Humbert a kde říká, že irští venkované a možná venkované vůbec mívají zpola vymyšlenou rodinnou legendu o panství, na které mají nárok. Bylo to napsáno v době, kdy žili irští rolníci ve své zemi bez půdy a o to víc jejich blouznění bavilo pozemkové vlastníky, kteří nad nimi vládli a lichváře, kteří vládli jim. Ovšem sen zvítětil nad realitou. Přízračné farmy se zhmotnily. Jen tím, že se houževnatě drželi toho druhu pýchy, který přichází po pádu, udržovali pamět staré civilisace a odmítnali novou, opakovali stará tvrzení a nároky, které většině Angličanů připadaly jako lež zbankrotovalého správce penzionu v Margate—tím vším Irové dosáhli, čeho chtěli na pevném bládě a trávě. Jejich imaginární panství zmohlo všechy tři stavy celé země.
Angličan bez domova si ale nesmí ani vzpomenout na domov. Jeho dům má tak daleko k tomu, aby byl jeho hradem, že nesmí mít ani vzdušný zámek. Musí zůstat bez vzpomínek, to proto ho neučí žádným dějinám. Proč mu neřeknou nic z pravdy o středověké civilisaci, vyjma pár krutostí a chemických omylů? Proč se středověký měšťan nikdy neobjeví dřív, než ho mohou přivést jen v košili a s oprátkou? Proč se středověký klášter nikdy neobjeví dřív, než je natolik „zkažený“, aby otřásl nevinností Jindřicha VIII. ? Proč slyšíme jen o jedné chartě—a to chartě pro barony—a ani slovo o chartách pro tesaře, kováře, loďaře a všechny ostatní? Je to proto, že anglický rolník nejen nemá nárok na své panství, on ani nemá nárok na ztracené panství. Minulost je nutno vymalovat temně černou, aby mohla být horší než současnost.
To, co je na eugenice silné, překvapující a vynikající je její zloba. Bohatství a sociální věda bohatstvím podpořená se pokusili o nelidský experiment. Experiment naprosto selhal. Snažili se hromadit bohatsví –a dosáhli toho, že lidé upadají. Pak místo toho, aby se ke svým omylům doznali a pokusili se obnovit jmění nebo napravit úpadek se pokusili svůj první krutý experiment zakrýt druhým, ještě krutějším. Na otrávenou ránu přiložili jednovatý obvaz. Nejhnusnějším na tom všem je, že zmatení, které vyvolali svým prvním omylem mezi chudými označili za důvod, který jim měl umožnit chybovat znovu. Očividně jsou připraveni pozavírat všechy odpůrce jejich systému jako šílence, jenom proto, že to to systém k zešílení. Představme si, že kapitán v horké, vyprahlé zemi sesbírá dobrovolníky s příslibem, že je přivede k vodě a že ví, kde je zbytek jeho regimentu. Představme si, že by je vedl špatně, na místo, kde jejich regiment nebude ještě celé dny a kde není voda. Představme si ještě, že je jednoho po druhé srazí do písku úžeh a oni budou kopat kolem sebe, tančit a třeštit. A když pak nakonec dorazí jejich regiment, představme si, že se kapitánovi podaří jeho omyl úspěšně zakrýt, protože všichni jeho muži jím trpěli příliš, než aby o tom mohli podat svědectví. Co byste si o udatném kapitánovi pomysleli? Právě to si myslím o tomto konkrétním kapitánovi průmyslu.
Nikdo samozřejmě nepředpokládá, že si všichni kapitalisté, nebo většina z nich, tento intelektuální trik uvědomuje. Většina z nich je stejně zmatená jako otloukaný proletariát, ale jsou i tací, kteří mají méně dobrých úmyslů a více zloby. A tihle vedou své velkorysejší kolegy k naplnění jejich skoupé kličky, pokud ne k jejímu porozumění. Vladař kapitalistické civilisace, který se začal zabývat myšlenkou, že by nakonec mohl dělníky chovat a šlechtit jako dobytek musí teď posoudit jisté současné problémy. Musí zvážit, jaké ještě existují v moderním světě síly, které by jeho plán mohl zmařit. První otázkou je, kolik zbývá ze starého ideálu individuální svobody. Druhou otázkou je, do jaké míry je moderní mysl oddána těm rovnostářským ideám, které by mohl implikovat socialismus. Třetí pak zní, zda tradice samotného lidu obsahuje nějakou sílu k odporu. Tyto tři otázky postupně posoudím v následujících posledních kapitolách. Zde stačí říct, že mám za to,že pokrok těchto idejí se zarazil přesně tam, kde se jim nepodaří experiment odvrátit. Krátce řečeno, pokrok zbaví kapitalistu jeho starých individualistických skrupulí, aniž by ho podřídíl jeho novým kolektivistickým povinnostem. Je ve velmi nebezpečném postavení, protože přestal být liberálem, aniž by se stal socialistou a most po němž přecházel se propadl na propastí anarchie.

Advertisements

One comment on “V. Z pohnutek nízkých a nečestných

  1. Anton Michalka napsal:

    Vidí shrbeného tuláka s nemocnou ženou a řádkou rachitických dětí … a neví co si s nimi počít … Presne to vystihol pán Chesterton … Mimochodom, som rád, že som na nete našiel myšlienky toho pána .. ĎAKUJEM. K eugenike … Ako za čias pána Chestertona, i dnes ľudstvo opantáva vidina, že si poradíme, že sme múdrejší ako Pán Boh. Klonujeme, umelo oplodňujeme, konáme umelé potraty. Len raz som počul argument proti tomu všetkému … Neviem čo je na tom pravdy, ale sa vraj pýtal akýsi profesor, lekár to bol, vyučoval medicínu, svojich študentov, čo by robili, keby sa im dostal pod ruku taký prípad. Ona tuberkulotička – TBC, on alkoholik, syfilitik. Čakajú dieťa. Teda Ona je tehotná. Čo by ste odporúčali takému páru?? Mala by ísť na potrat?? Väčšina študentov odpovedala jednoznačne … ÁNO, mala by ísť na potrat. A teraz hádajte, koho by ste zabili!!! Ludwiga van Beethovena!!! Ako vravím, neviem čo je na tom príbehu pravdy, ale stačilo mi na to, aby som eugeniku a všetko čo s ňou súvisí zavrhol ako absolútne zlo .. Bohu vďaka za Chestertona.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s