VI. Soumrak svobody

Kdyby se návrhy na nějakou eugenickou sociologii objevily v době mezi Foxem a Gladstonem, mnohem zuřivěji by jim oponovali reformátoři než konservativci. Jestliže by ji toryové považovali za urážku manželství, radikálové by ji ještě mnohem rozhodněji chápali jako urážku občanství. V mezidobí jsme ale museli snést proces připomínající jakousi mystickou otcovraždu, podobnou tomu, co se vypráví o tolika bozích a platí o tak mnoha velkých idejích. Svoboda zplodila skepticismus a skepticismus zničil svobodu. Milovníci svobody se domnívali, že ji jen ponechávají neomezenou a přitom ji jen zanechali nedefinovanou. Když myslili, že ji jen ponechávají nedefinovanou, nechali ji ve skutečnosti bez obrany. Když lidé jen zjistili, že jsou svobodní, zjistili, že mohou zpochybňovat cenu hodnotu svobody. Na tomto reakcionářském skepticismu je ale důležité pochopit především to, že tak jak musí být neomezený teoreticky, musí být právě tak neomezený v praxi. Moderní mysl je jinými slovy namířena takovým směrema a řídí se takovým postojem, který ji povede nejen k eugenické legislativě, ale i k jakýmkoliv myslitelným i nemyslitelným výstřednostem eugeniky.
Ti, kdo odpovídají na jakékoliv volání po svobodě upadají vždy do té samé pasti. Debatoval jsem těchto věcech s nespočtem různých lidí a přiznávám, že mě docela baví sledovat, jak do ní jeden po druhém padají. Vzpomínám si, že jsem tuhle diskusi vedl před klubem velmi aktivních a inteligentních stoupenců ženského volebního práva. Pro jednoduchost ji zde zopakuji tak, jak se tehdy odehrála. Předpokládejme čistě teoreticky, že jsen řekl, že sebrat chudákovi korbel piva znamená obrat ho o jeho osobní svobodu. Je velmi důležité všimnout si, jak zní obvyklá nebo téměř universální odpověď. Velmi zřídka, z toho či onoho důvodu lidé řeknou, že lidskou svobodu tvoří ty a ty věci a pivo je výjimkou, kterou mezi ně nelze z takových a takových důvodů počítat. Téměř vžd ale někdo řekne něco ve smyslu: „A co je to vlastně svoboda? Člověk musí žít jako člen společnosti a poslouchat zakony, které atd. atd.“ Jinými slovy řečeno dopustí se úplného doznání, že napadají všechnu svobodu a jakoukoliv svobodu. Doznávají, že popírají samu existenci či samu možnost svobody. Už jen způsobem své odpovědi připouští plný rozsah obvidění proti nim. Ve snaze odmítnout menší výtku, doznávají vinu ve větším případě.
Velkou důležitost tohoto rozlišení nám může ukázat praktické podobenství. Představme si, že procitneme v půli noci a zjistíme, že do domu vešel soused a to ne předními dveřmi, ale světlíkem. Můžeme mít podezření, že si jde pro krasné staré rodinné šperky. Může nás uklidnit, když to dokáže vysvětlit nějakou mimořádnou příhodou, že třeba spadl na střechu z aeroplánu, nebo na ni musel vylézt na útěku před zuřivým psem. Čím je příběh podivnějšís výjimkou povídaček neuvěřitelných , tím lepší je to výmluva, protože čím mimořádná událost vyžaduje mimořádnou výmluvu. Sotva by nás ale uklidnilo, kdyby na nás jen zasněně a toužebně zíral a řekl: „Koneckonců, co je to vlastnictví? Proč by měly hmotné věci tak uměle náležet atd. atd.“ Jen bychom poznali, že jeho přístup umožňuje, aby vzal šperky a všechno ostatní. Nebo, když by se k nám soused blížil s velkým nožem, z něhož by kapala krev, mohlo by nás přesvědčit jeho vyprávění, že zabil dalšího souseda v sebeobraně, že tichý gentleman odvedle byl ve skutečnosti vraždící maniak. Věděli bychom, že vražedné šílenství je výjimkou a že my sami jsme velmi šťastní, že jím netrpíme a protože jsme prosti nemoci můžeme být i prosti nebezpečí. Nijak nás ale neuklidní pokud by muž s krvavým nožem měkce a trudomyslně pravil: „Koneckonců, co je to lidský život? Proč bychom na něm měli lpět? Krátký v nejlepším, smutný v nejjasnějším, není sám o sobě nic než nemoc, z níž atd. atd.“ Postřehli bychom, že skeptik je v rozpoložení, kdy je schopen nejen vraždit, ale i zmasakrovat každého v ulici. Zcela stejný účinek jaký působí otázky „Co je to majetek?“ a „Co je to život?“ vyvolává i otázka „Co je to svoboda?“ Dopřává tazateli volnost znevažovat každou svobodu, jinými slovy tedy, možnost dovolit si cokoliv. Už to co říká, je předběžná omluva a výmluva pro cokoliv by se mohl rozhodnout udělat. Jestliže někomu nasadí roubík aby mu zabránil v rouhavém klení nebo jiného zavře do sklepa na uhlí, aby nešel flámovat, vždy přitom může spokojeně říkat: „A co je koneckonců ta svoboda? Člověk je přece členem atd. atd.“
To je náš problém a to je i důvod proč nyní není obrany proti eugenice ani žádným dalším pokusům. Kdyby se ti, kdo pivo sebrali jako nedovolené potěšení na chvíli zamysleli nad tím, jak definovat potěšení dovolená, mohla být situace jiná. Kdyby ti, kdo nějakou svobodu upřeli využili příležitost jinou svobodu podepřít, mohli mít nějakou obranu. Jenže je nikdy ani nenapadlo nějakou svobodu připustit. Nikdy jim to ani na mysl nepřišlo. Výmluva posledního útisku tak vždy stejně poslouží poslouží dalšímu pronásledování. A tyranii není nikdy konec.
Tak tedy tyranie udělana jen jediný krok, aby se dostala na tajné a posvátné místo osobní svobody. Žádnému příčetnému člověku se nikdy ani nesnilo, že by ji tam a zejména ve svatyni pohlaví, spatřil. Když se ptáte „Co je to svoboda“, je stejně snadné vzít člověku jeho ženu nebo dítě, jako mu sebrat jeho pivo, právě tak jako je stejně jednoduché mu useknout hlavu, jako mu ostříhat vlasy, pokud se smíte ptát „Co je to život?“Mezi obyvatelstvem není žádná obecně rozšířená racionální filosofie lidských práv na niž bychom se mohli odvolávat v obraně i těch nejintimnějších či nejindividuálnějších věcí, které si kdo může představit. Pokud v nich totiž dosud byl nějaký nezřetelný princip, byl zcela změněn. Říkávalo se, že člověk může mít svou svobodu, pokud tím nezasahuje do svobody druhých. To dodávalo jakéhosi hrubého ospravedlnění běžného právního názoru člověka s korbelem piva.Bylo kupříkladu logické uznat jistý rozdíl mezi pivem a čajem kvůli tomu, že přemíra piva může člověka pohnut k tomu, aby hodil korbel někomu na hlavu. A dá se říct, že staropanenskou tetičku přemíra vypitého čaje jen málokdy přivede k tomu, aby někomu hodila na hlavu šálek od čaje. Jenže nyní je celý základ argumentu jiný. Lidé totiž neposuzují, co působí opilec házením půlitrů jiným, ale čeho se pitím piva dopouští na sobě. Argument je založen na zdraví a tvrdí se, že vláda musí chránit zdraví společnosti. A ve chvíli, kdy se tohle řekne pomine i jen stín rozdílu mezi pivem a čajem. Lidé si jistě mohou kazit zdraví čajem, tabákem či dvaceti dalšími věcmi. Logický hygienik přitom nemá jinou možnost, než je všechny omezit a zregulovat. Pokud má hlídat zdraví společnosti musí nutně střežit a ovládat všechny zvyky všech občanů a mezi jinými i jejich zvyky v oblasti sexu.
Jde tu ale ovíc. Platí nejen to, že člověku jsou upírány jeho poslední svobody a ne první nebo nejpovrchnější. Je právě tak nevyhnutelné, že o své poslední svobody přijde člověk nejdřív. A stejně tak je neodvratitelné to, že nejsoukromější záležitosti se ocitnou pod nejveřejnějším donucovacím tlakem. Tato obrácenu variace je velice důležitá, třebaže si jí málokdo všímá. Je-li něčí zdraví předmětem veřejného zájmu, pak jsou jeho nejsoukromější činy veřejnější než jeho nejveřejnější úkony. Představitel úřadu se musí příměji zabývat ranním čistěním zubů, než tím, jak používá jazyk na tržišti. Inspektor musí víc zasahovat do toho, jak spí v hloubi noci, než do toho, jak ve dne pracuje. Soukromý občan musí mít méně co mluvit do své koupele nebo ložnice, než do svého hlasování ve volbách nebo účtu v bance. Policista musí být v novém smyslu soukromým detektivem a musí být jeho stínem spíše v soukromých, než ve veřejných věcech. Policista za ním musí zavírat dveře z obavy, že by mohl kýchnout, nebo pod něj strkat polštáře v obavě, že¨by mohl chrápat. Tohle vše a ještě mnohem fantasknější věci plyne z prosté formule, že stát musí nést odpovědnost za zdraví svých občanů. Zásadní ale je, že se policista musí věnovat v první řadě a rychle občanu v jeho vztahu k jeho domovu a jen nepřímo a pochybněji s občanem v jeho vztahu k městu. Celá logika této zkoušky je v tom, že král musí slyšet to, se šeptá v domácích pokojích a sotva si všímat toho, co se hlásá ze střech. Slýcháme o revolucích, které všechno zpřevrací. Tohle je však revoluce, která obrátí téměř doslova vše naruby.
Kdyby obezřetný reakcionář metternichovské tradice chtěl v devatenáctém století zvrátit demokratické tendence, začal by přirozeně tím, že by demokracii upíral její pochybnější práva nad odlehlejšími věcmi. Docela dobře my například mohl začít tím, že by kontrolu nad zahraničními záležitostmi odebral lidovým shromážděním. Je možné obhajovat názor, že lidé dokáží pochopit své vlastní věci, aniž by cokoliv věděli o záležitostech zahraničních. Mohl by pak také centralizovat velké národní otázky a ponechat na místní správě hodně místních otázek. Tak by to mohlo pokračovat ještě velmi dlouho, než by nejtemnějšího teroristu z despotických časů napadlo zasahovat do toho, jak je člověk zvyklý žít ve svém domě. Ovšem noví sociologové a legislativci jsou z povahy své teorie nuceni začít tam, kde despotové končili i kdyby končili tam, kde despotové začínali. Jak by sami řekli, první a nejdůležitější pro ně musí býts sám pramen života, lásky, zrození a dětství. Tyto prameny jsou vždy skryté, vytékají z tichých domácích dvorů. Samotný život by pro ně mohl být, jak řekl pan H. G. Wells, jen předivem porodů. Jejich vlastní racionální princip je nutí začínat se vším donucováním na opačném, vnitřním, konci. O to, co se se stane na vnějším konci externích a vzdálených občanských sil a schopností se moc nestarají. Je docela dobře možné, že demokratické instituce posledních několika století budou smět v nerušené důstojnosti ještě sto či dvě stě let upadat. Naše civilisace se tak ocitne v zajímavé a nikoli nezábavné situaci. Předpokládá se, že občan v ní může stále vládnout imperiální mocí nad dalekými končinami země, a současně se připouští, že nad svým tělem a svou duší žádnou vládu nemá. Politici se ho pořád budou dotazovat, zda je opium dobré pro Číňany, ale ne na to, zda je pivo dobré pro něj. Velmi podrobně se ho budou vyptávat na mínění o tom, jak nebezpečné bude dovolit Kamčatce válečné loďstvo, ale vůbec se ho nezeptají,zda dovolí svému dítěti dřevěný meč. A především bude konsultová ohledně delikátní diplomatické krise vyvolané navrhovaným sňatkem čínského císaře, ale nebude smět se uzavřít sňatkek podle vlastní vůle.
Část tohoto proroctví či pravděpodobnosti se již naplnila a zbytek se, bez protestů a odporu, naplňuje. Snadno bychom mohli předložit nekonečný katalog příkladů toho, jak přinejmenším v zacházení s chudšími třídami již donucování dostoupilo k téměř přímé kontrole vztahů mezi pohlavími. V této kapitole mi ale jde mnohem víc o to, že všechny tyto věci byly již přijaty principiálně, i když zatím třeba nebyly naplněny v praxi. Je mnohem důležitější si uvědomit, že se reformátoři chopili principu, který, pokud bude přijat, všechny tyto věci zahrne a který není chápán dost na to, aby se proti němu protestovalo. Jde o princip, zda nejhlubší věci těla a ducha mají a musí mít nejpřímější vztah s diktaturou státu. Musí a to na základě celého důvodu a příčiny, na nichž celá věc závisí. Je to systém, který bychom mohli symbolicky připodobnit telefonu z ústředí stojícímu u něčí postele. Musí mít ke své vládě stejný vztah, jako má ke svému Bohu. To znamená, že čím hlouběji vstupuje do svého pokoje a čím pevněji zavírá dveře, tím víc je sám se zákonem. Sociální mašinerie, která takový stát činí uniformním a poddajným bude z domova ovládána jako rukojetí či jediným mechanickým přepínačem nebo knoflíkem. V hrůzném smyslu, naplněném strachem, hanbou a každým detailem zneuctění, bude možné říkat, že doročinnost začíná doma.
Dobročinnost bude doma začínat v tom smyslu, že všechny děti budou jako děti z dobročiných ústavů. Filantropie bude začínat v domácnostech, protože všichni jejich členové budou chuďasové. Doma bude začínat i policejni správa, protože všichni občané budou jako odsouzení provinilci. A až do sféry této sociální disciplíny přejde zdraví a zábavy všedního dne, až se připustí, že společnost musí v první řadě kontrolovat primární zvyky, až budou všechy zákony začínat těsně u jeho kůže či co nejblíže jeho životně důležitým orgánům—pak jistě bude vypadat absurdně, že by sňatky a mateřství neměly být podobně řízeny a uspořádány. Pak věru bude vypadat nelogicky, a bude nelogické, aby byla svobodná láska, když život o svou svobodu přišel.
Podle všeho se tedy zdá, že lidské mysli opustil onen prazvláštní sen a fanstasie zvaná svoboda. Bez ohledu na to, jaká budoucnst čeká tyto evoluční experimenty a jaké budou jejich dopady na civilisaci, je tu přinejmenším jedna země, která má co oplakávat. Pro nás v Anglii mizí a hyne cosi, čeho si naši otcové vážili o to víc, že se ani nestatrali o to, aby tomu dali jméno a nehledě na to, jak budou hvězdy přát všeobecnějšímu osudu, velká hvězda naší noci zašla. Angličané přišli o mnoho dalších věcí, které získali nebo si zachovali lidé stejného původu. Nebylo jim, na rozdíl od Francouzů, dáno ustavit věčné obce a jasná pravidla rovnosti, ani si nemohli, oproti jižním Němcům, zachovat lidovou kulturu svých písní, ani, ne tak jak Irům, jim nebylo dáno denně umírat pro velké náboženství. Od samého počátku s nimi ale byl duch, který stovkami podivných obyčejů a právních fikcí lemoval cestu člověka, který se jí chtěl ubírat sám a beze jména. Nebylo jen tak, že zapomněli na všechy své zákony, aby si pamatovali jméno psance a vyplnili zelené srdce Anglie postavou Robina Hooda. Nebylo jen tak samo sebou, že i knížata umění a literatury měla v sobě cosi z královského inkognita neodhaleného formálním či akademickým věhlasem. Nikdo proto nemůže sledovat mladého Shakespeara, jak si vykračuje zelenými stezkami ze Stratfordu nebo mladého Dickense, když se poprvé ztratil pod londskými lampami. Není to jen tak náhodou, že i samy cesty jsou tak pokřivené a vrtkavé, že když se někdo podívá na mapu připomínající spleť labyrintu pochopíl, že si prohlíží domov potulného lidu. Na jeho lesích spočíval jako odpočívající vítr duch současně divoký i důvěrně povědomý. Pokud tento duch skutečně zmizel, málo už záleží na tom, žr jej vyhnaly zvrhlosti, jež sám připustil, obludy, které sám nedbale vypustil. Industrializace, kapitalismus a prudký rozvoj tělesné vědy byly anglické experimenty v tom smyslu, že se Angličané propůjčili k jejich povzbuzování. Jenže v nich a za nimi bylo ještě cosi,co nebylo z nich—jménm to byla svoboda a byl to náš život. Možná, že tento křehký nepoddajný duch nakonec skutečně vyprchal. Je-li tomu tak, pak málo záleží na pozdějích vnějších experimentech našeho národa. Ten, na nějž se díváme bude mrtvý, oživovaný jen svými vlastními parasity. Angličané by tak zničili Anglii.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s