VII. Proměny socialismu

Socialismus je jedna z neprostších myšlenek na světě. Vždycky mi bylo divné, proč je kolem ní tolik zmatku, nepochopení a ubohých pomluv. Svého času jsem se socialismem souhlasil, protože byl jednoduchý. Nyní s ním nesouhlasím, protože je příliš jednoduchý. Přesto s ním většina jeho oponentů zachází jako by nešlo jen o nepravost, ale o přímo o tajemství zla, což je podle všeho mate ještě víc, než je to přivádí k šílenství. To, že jeho odpůrci budou socialismem zmateni nemusí vypadat divně. Zvlášnější a zajímavější se jeví, že stejně popletení jsou i jeho obdivovatelé. Nepřátelé socialismus měli ve zvyku socialismus odsuzovat jako anarchii, jež je jeho protějškem. Jeho příznivci podle všeho předpokládají, že je to jakýsi druh optimismu , což je téměř stejný opak. Přátelé i nepřátelé se vyjadřovali tak, jako by socialismus obsahoval jakousi vírou v ideální lidskou přirozenost, což by mě nikdo nenapadlo. Socialistický systém je víc než jakýkoliv jiný založen ne na optimismu, ale na dědičném hříchu. Navrhuje, aby stát jako svědomí společnosti držel všechy primární formy vlastnictví a to očividně proto, že lidem nelze umožnit aby vlastnili, obchodovali, sdružovali se, nebo si konkurovali, bez toho, aby si u toho tím ubližovali. Právě tak jako může stát vlastnit všechny zbraně, aby se lidi nepostříleli, tak může držet všechno zlato a veškerou půdu, aby se vzájemně nepodváděli, nevydírali a nevykořisťovali. Vypadá to mimořádně prostě a dokonce očividně a tak tomu i je. Je to příliš do očí bijící, než aby to mohla být pravda. Ale i když je to očividné, je skoro neuvěřitelné, že to kdy kdo považoval za optimismus.
Osobně jsem proti socialismu nebo kolektivismu či bolševismu, nebo jak to budeme chtít pojmenovat v první řadě z důvodu, jemuž se tu nevěnuji, totiž iedálu vlastnictví. Říkám ideál a ne jen idea a už to samo ukazuje na morální omyl v celé věci. Odstraňuje to všechny chmurné obavy antisocialistů o tom, že lidé zatím ještě nejsou anděly, i všechny ještě strašnější naděje socialistů, že z lidí budou brzy nadlidé. Netvrdím a nesouhlasím s tím, že by vlastnictví byl ústupek nízkosti a sobectví, myslím, že jde o věc cti. Myslím, že je to ta nejopravdověji populární věc cti. Ale i když to má všechno společné s mou výzvou za důstojnost domova, nemá to co do činění s tímto letmých shrnutím situace socialismu. Proto jen krátce poznamenám, že je marné , když mi ti vulgárnější kapitalisté ušklibující se nad ideály říkají, že abych mohl nenávidět socialismus musel bych změnit lidskou přirozenost. Souhlasím, musí ji změnit k horšímu.
Mračna kolem smyslu socialismu do značné míry rozptýlili fabiáni v devadesátých letech. Přičinil se i pan Bernard Shaw, který jako jakýsi protiromantický Quichote, se Sydney Webbem jako Sancho Panzou, útočil na rytířstvo stejně jako rytířstvo bojovalo s větrnými mlýny. Jestliže tihle paladinové měli nějaký hrad, který by hájili, pak můžeme říct, že jejich hradem byl poštovní úřad. Sloupovitá červená poštovní schránka byla nehybným kůlem k němuž byla připoutána nezdolná síla kapitalismu. Podnikatelé, kteří tvrdili, že stát nemůže nic řídit byli nuceni připustit, že všechny své obchodní dopisy a telegramy svěřují státu.
Ono se totiž nakonec ukázalo, že není potřeba, aby jedna pošta soutěžila s druhou, kdo bude mít růžovější známky nebo zajímavější pošťáky. K účinnosti poštovní služby nebylo zapotřebí aby paní poštmistrová nakupovala pencové známky za půlpenny a prodávala za dvě pence, nebo aby se zakázníky smlouvala a snažila se vydělat na každé zásilce nebo, aby na každý telegram vyhlašovala soutěž. Na tom,a aby se stát staral o národní potřeby očividně nebylo nic skutečně nemožného a poštovní úřad byl spravován přinejmenším snesitelně. I když rozhodně nebyl vždy příkladným zaměstnavatelem, mohl by se jím pomocí podobných metod stát. Nebylo nemožné, aby Nejvyšší poštmistr a obyčejný pošťák mohli dostat spravedlivou, pokud ne přímo rovnou mzdu. Stačilo by jen rozšířit toto pravidlo veřejné odpovědnosti a unikli bychom vší hrůze nejistosty a mukám soucitu, jež jako noční můry sužují lidstvo v šílených krajnostech ekonomické nerovnosti a nespravedlnosti. Jak řekl pan Shaw „Člověk musí nejprve zachránit čest společnosti, aby mohl zachránit svoji.“
Tak zněla jedna strana argumentu: že změna odstraní nerovnost. Na druhé straně byla odpověď. Nejpravdivěji ji vyslovíme, když vedle poštovního úřadu postavíme další modelovou instituci a zařízení. Má ještě blíž k ideální republice nebo obci bez soutěžení nebo soukromého zisku. Své občany vybavuje nejen poštovními známkami, ale i ošacení, stravou a bydlením a vším co potřebují. V tom všem zachovává značnou míru rovnosti, zejména v ošacení. Dohlíží nejen na dopisy, ale na všechny formy lidské komunikace, zejména ten druh zlé komunikace, která kazí dobré mravy. Toto příkladné dvojče poštovního úřadu se nazývá vězení. A mnoho z plánů příkladného státu jejich oponenti považovali za plány modelového vězení, dobrého v tom, že lidem poskytovalo rovnou stravu, ale méně přijatelný protože je stejně rovně věznil.
Je lepší být ve špatném vězení než v dobrém. Z pohledu vězně to není vůbec paradox, i kdyby jen proto, že ze špatného vězení se mu může lépe podařit utéct. Ale i když od toho odhlédneme, bylo člověku v mnoha ohledech lépe ve starém a zkaženém vězení, kde mohl žalářníky uplatit, aby mu přinesli něco k pití a pak popíjet se spoluvězni. A právě to je přesný rozdíl mezi současným a navrhovaným systémem. Současný systém nerespektuje nikdo, kdo by stál za řeč. Kapitalismus je zkažené vězení. To je nejlepší, co o kapitalismu můžeme říct. Ale je to aspoň něco dobrého, co o něm můžeme říct, protože ve zkaženém vězení je člověk o něco svobodnější, než by byl ve vězení úplném. Člověk může stejně dobře zjistit, že jeden dozorce ve vězení může být nedbalejší než jiný, jako může najít zaměstnavatele, který bude laskavější než jiní. Může si přinejmenším mezi tyrany vybrat. V druhém případě najde stejného tyrana kamkoliv se podívá. Pan Shaw a další racionální socialisté se shodli, že státu bude v praxi vládnout malá skupinka. Jakýkoliv nezávislý člověk, jemuž se ona skupina nelíbí zjistí, že na něj jeho nepřítel čeká na konci každé cesty.
O socialismu se tedy velmi stručně dá říci, že jeho přátelé jej doporučují jako rostoucí rovnost, kdežto jeho nepřátelé mu odporují jako úbytku svobody. Na jedné straně se říká, že stát posktne bydlení a stravu všem, na straně druhé padla odpověď, že to mohou udělat jen představitelé státu, kteří budou dělat inspekce po domech a regulovat, co kdo bude jíst. Kompromis k němuž nakonec došlo patří k těm nejzajímavějším a dokonce nejzvláštnějším případům v dějinách. Bylo rozhodnuto udělat vše, kvůli čemu byl kdy socialismus odsuzován a nic z toho, po čem se v něm toužilo. Jelikož se předpokládalo, že se dosáhne rovnosti za cenu obětování svobody, rozhodli jsme se dokázat, že bylo možné svobodu obětovat, aniž bychom dosáhli rovnosti. O tu se ve skutečnosti nikdo ani v nejmenším nepokusil a to zejména o rovnost ekonomickou. Zato nastalo velmi odhodlané a horlivé úsilí odstranit pomocí nové žně hrubých omezení a zásahů svobodu. Nebyl to ale socialistický stát, kdo by regulovat ty, jež by krmil, jako děti či jako vězně. Byl to kapitalistický stát podnikající nájezd na všechny, které pošlapal a opustil v libovolném doupěti jako vyvrhele nebo zlomené lidi. Moudřejší sociologové si všimli, že bude koneckonců jednoduší rovnou se pustit do hlavní práce a lidi týrat a šikanovat, aniž by se před tím zdržovali namáhavou přípravou a tím, že by je zprvu podporovali a pomáhali jim. Bylo přece jen snazší kontrolovat dům, aniž by ho museli pomáhat stavět. Při troše štěstí dokonce ho mohli dokonce zkontrolovat natolik včas, aby jeho stavbě předešli. To vše je popsáno v dokumentaci k bytové otázce, protože lidé té doby milovali otázky a nesnášeli odpovědi. Bylo snadné omezit dietu a neposkytnout večeři. To vše najdeme v dokumentech k abstinenční reformě.
Lidé se zkrátka rozhodli, že nelez dosáhnout žádného z dober socialismu, ale utěšili se tím, že dosáhli všeho, co na něm bylo špatného. Celou jeho oficiální disciplínu, z níž byli sami socialisté na pochybám nebo přinejmenším v defenzívě převzali kapitalisté. Nyní ke všem starým plutokratickým tyraniím kapitalistického státu přidali všechen byrokratický útisk státu socialistického. Zcela zásadní tu přitom je, že tím ani v nejmenším nezmírnili nerovnosti kapitalistického státu. Jen zničili ty individuální svobody, které jejich obětem ještě zůstávaly. Nikomu to neumožnilo postavit si lepší dům, jen ubylo domů v nichž mohl bydlet—nebo jak si v nich mohl uspořádat svůj život, když mu zakázali chovat prasata či drůbež nebo prodávat pivo nebo jablečný mošt. Ani to nijak nepřispělo jeho mzdě, pouze to z ní ubralo a peníze skončily, ať se mu to líbilo nebo ne, zamčené v pokladně, která byla považována za jakousi lékarničku. Nepřineslo to žádné jídlo, které by poslaly domů dětem, tam jen přišli inspektoři, aby rodiče trestali, že nemají dětem co dát k jídlu. Nepostaralo se jim o oheň v krbu, jen pamatovalo na tresty za to, že nemají požární hlídku. A ani he nenapadne, aby ji zajistili sami.
Nuže, tato anomální situace asi nakonec vyústí do otrockého státu podle these pana Belloca. Chudáci upadnou do otroctví. Stejně správně bychom mohli říct, že budou vyzdviženi do otroctví. Tím chci říct, že dříve nebo později se bohatí velmi pravděpodobně chopí jak vedle tyranské i filantropické části podniku. Budou lidi jak krmit, tak je budou honit coby vyvrhele. Pro účely mého argumentu ale ani není třeba zacházet tak daleko, vlastně ani nikam dál, než věci zatím došly. Čistě negativní fáze vměšování a zasahování v níž nyní vězíme je sama o sobě docela příhodná pro všechny tyto eugenické experimenty. Kapitalistovi, jehož zpola vědomé myšlenky a postup jednání jsem v předchozích kapitolách zjednodušil do příběhu, toto nedostatečné řešení pro jeho potřeby docela stačí. Už dlouho měl dojem,že musí nějak hlídat, nebo vylepšit neuvážené a nahodilé rozmnožování podrobené rasy, jež současně překonává jeho požadavky a nedokáže naplnit jeho potřeby. Anomální situace ho přitom už naučila činit věcem přítrž. U prvních zásahů do věcí sexu postačí, když budou negativní a těch je už nyní bezpočet. Zamyšlení nad tímto stadiem socialismu nás tedy přivádí ke stejnému zavěru jako to na ideálem svobody formálně vyznávaným liberalismem. Ideál svobody je ztracen a ideál socialismu je změněn natolik, žes se stává pouhou výmluvou pro útisk chudých.
První pohyby směrem k zásahům do nejhlubším domácích záležitostí chudých měli všechny povahu negativního vměšování. Matkám v chudých ulicích byly rozesílány úřední papíry, v nichž někdo naprosto cizí kladl těmto ženám otázky, za které by ho, ve třídě již jsme označovali za gentlemanskou nebo v zemích lidí nazývaných svobodnými, zabili. Ony otázky se měly vztahovat k podmínkám mateřství, ale nám tu jde o to, že reformátoři nezačali budováním těchto ekonomických či materiálních podmínek. Nepokusili se zaplatit peníze nebo založit vlastnictví, aby je vytvořili. Nikdy nedávali nic—vyjma rozkazů. Další formou zasahování, kterou jsme již zmínili, je unášení dětí na základě nejfantasknějších výmluv podvodné psychologie. Jacísi lidé sestavili aparát zkoušek a záludných otázek ze kterých by mohla být docela zábavná hra na hádanky u rodinného krbu. Jako důvod k mrzačení a trhání rodin se ale jeví nedostatečnými. Další se začali zajímat o beznadějné morální podmínky dětí, jež se narodily do ekonomických podmínek, které se oni nepokusili zlepšit. Velmi zdůraznili, že zločin je nemoc a svá kriminologická bádání tak úspěšně, že otevřeli polepšovny malým klukům záškolákům, ale pro napravovatele žádný nápravný ústav neudělali. Nemusím se zastavovat, abych vysvětloval, že zločin není nemoc. Nemocí je kriminologie.
Nakonec lze dodat jednu věc, která je přinejmenším zřejmá. Bez ohledu na to, zda se organizaci průmyslu podaří pozitivně přispět k eugenické rekonstrukci rodiny, již se jí podařilo přispět negativně, tak jak jsme již zmínili, konkrétně jejím zničením. Vzala na sebe podobu propagandy všobecného rozvodu vypočítanou přinejmenším na to, aby masy uvykla na novou myšlenku proměnlivých a přeskupujících se rodin. Otázce rozvodu se zde nebudu věnovat v její vnitřní podobě, což jsem udělal jinde a jen na něj poukážu jako na jednu z forem, jež nahradily positivní ekonomickou rovnost. Kázalo se o něm s divným veselím, jako by sebevražda lásky byla něčím nejen lidským, ale i šťastným. Není však třeba vysvětlovat a už vůbec není třeba popírat, že pronásledovaní chudí nemocného industrialismu skutešně udržovali manželství proti všem možným nevýhodám a často v rozvodu našli individuální úlevu. Industrialismus přináší mnoho nešťastných manželství ze stejného důvodu z jakého vytváří tolik nešťastných lidí. Jenže všechny reformy měla za cíl spíš zachránit industrialismus než štěstí. Chudé páry bylo zapotřebí rozvést, protože už byli rozděleni. Vším tím moderním zmatkem se vine podivný principo obětovat starobylý způsob nakládání s věcmi proto, že se nehodí k modernímu zneužívání. Když se v obilí najde koukol projeví se největší rychlost a praktičnost vždy v pálení obilí a shromažďování koukolu do stodol. A jelikož had obtočený kolem poháru vypustil svůj jed do vína z Kány pustili se analytici ihned do práce, aby zachovali jed a vylili víno.

Reklamy

One comment on “VII. Proměny socialismu

  1. Odona napsal:

    Velmi poučné, ovšem rok 1922, historie nám už ukázala jeho tvář, a to je ten problém!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s