VIII Konec domácích bůžků

Ozvěnu skutečného mínění anglických mas nalezneme jedině v konversaci nebo v komické písničce. Ta druhá je zjevně pochybnější, ale je to zase jediná zaznamenaná věc, již je možné citovat a která je alespoň trochu blízko. Sice mluvíme o populárním tisku, ale popravdě řečeno, žádný lidový tisk neexistuje. Je to možná dobře, v každém případě by ale většina čtenářů byla mírně překvapena, kdyby byl úvodník napsaný jazykem nádeníka. Tisk se někdy zajímá i o věci, které jsou i skutečným zájmem demokracie, třeba koňské dostihy. Někdy je tisk asi tak populární jako útisk nahaněčů vojenského námořnictva (hra se slovy Press a Press Gang, což byl způsob víceméně násilných odvodů zejména do britského vojenskéhko námořnictva. Pozn překl.). Mluvíme o vůdcích labouristů v parlamentě, ale ti by se chovali velmi neparlamentně, pokud by začali mluvit po dělnicku. Bolševici se tuším hlásí k tomu, že propagují cosi, co označují za „proletářské umění“, což jen dokládá, že slovo bolševismus bychom někdy mohli zkracovat jako blbost. Takový bolševik není proletář, ale spíše právě to, z čeho obviňuje všechny ostatní, že jsou. Bolševik je především buržoa, židovský městský intelektuál. A argument proti průmyslovému intelektualismu, lze formulovat sotva lépe než právě tímto srovnáním. Žádné proletářské umění nikdy neexistovalo, ale velmi určitě existovalo venické, rolnické umění. A jedinou literaturou, která nám připomíní tón a řeč anglických pracujících tříd lze najít v komických písních anglických musichallů. První z nich jsem slyšel na své cestě do Ameriky, uprostřed oceánu na dohled Nového Světa, kde se na obzoru začínala rýsovat Socha Svobody. Z úst, ze všech lidí na světě, mladého skotského inženýra, jsem poprvé slyšel tato nesmrtelná slova z londýnského musichallu:
Táta dostal padáka z vodárny
že kouřil svou třešňovou bruyerku
Táta dostal padáka z vodárny
páč by tu vodárnu mohl zapálit
Jak jsem řekl svým přátelům v Americe, myslím, že vlastnec se nemá chlubit a chlubení samo o sobě není nic, čím by se člověk měl chlubit. Pochybuji o přesvědčivé síle angličitny, příkladmo u Kiplinga. Člověk ji může cizincům vnucovat až příliš silně, jak se zase můžeme poučit u Diceknse. Nejsem žádný imperialista a šovinista jen při vzácných a náležitých příležitostech jsem šovinista. Když ale slyším ona slova o tátovi a vodárně, když pod dalekou cizí oblohou slyším něco tak skvělé aglického, pak věru (řekl jsem jim):
Milosti a nebesům díky vzdávám
že na mě usmály se, když jsem se narodil
a dopřály mi, jak vidíte mě dnes, být
malým anglickým dítětem.
Ona ušlechtilá sloka o vodárnách má v sobě vedle národnosti i další prvky ušlechtilosti. Nabízí stručné a téměř dokonalé shrnutí celého sociálního problému v průmyslových zemích , například vAnglii či Americe. Kdybych chtěl systematicky vyložit prvky etického a ekonomického problému v Pittsburghu nebo Sheffieldu, nemohl bych udělat nic lepšího si vzít těchto pár slov a rozdělit je jako nadpisy pro kázání, Dovolte mi zde tyto body zhruba nastínit.
I. :Táta Toto slovo se dosud užívá mezi více nevědomou a hůře placenou částí průmyslové společnosti, je to odznak staré konvence či jednotky zvané rodina. Muž a žena si vzájemně slíbí věrnost a muž přijme odpovědnost za všechy ženiny děti a proto se mu obecně říká „otec“. Nesmíme se domnívat, že básník či zpěvák je jedním z těch dětí. Může to být manželka nazývaná podle téhož rituálu „matka“. Chudé Angličanky říkají „Táta“ a chudé Irčanky „On sám“ a obě míní titulární hlavu domácnosti. Nutno si uvědomit, že mezi ignoranty tato konvence či zvyk stále existují. Otec a rodina jsou základy myšlení, přirozená autorita připadá básníkovi stále přirozená. Je však překrývána a odvracena umělejšími autoritami: úředníkem, ředitel školy, policistou, zaměstnavatelem atd. Jaké jsou tyto síly bojující s rodinou uvidíme drazí bratři, jakmile postoupíme k druhé části jíž je
2. Dostal padáka. Tento idiom charakterisuje pozdějí fázi dějin jazyka než poměrně primitivní slovo „táta“. Je zbytečné se přít, zda pojem pochází z Turecka či jiné otrokářské společnosti. V Americe říkají,že tátu vyrazili. Toto vyjádření ovšem vyjadřuje plně jedinečný ekonomický systém v němž nyní otec musí žít. Rodinou tradicí je sice považován za pána, ale v průmyslové tradici nyní může být jen jistým druhem služebníka, a to služebníka, který nemá jistoty otroka. Kdyby vlastnil svou vlastní dílnu a nářádí, nemohl by dostat padáka. Kdyby byl byl vlastnictvím pána, nemohl by dostat padáka.Otrok a člen cechu ví, kde budou každou noc spát. Jen proletář individualistického industrialismu může dostat padáka: pokud ne tím stylem, že by ho hodili z Bosporu, pak jistě tak, že by ho vyhodili na nábřeží Temže. Postupme nyní k třetí části
3. z vodárny. Tento detail tátova života je velmi důležitý, je totiž odpovědí většině socialistů, tak jak byla předchozí část odpovědí většině kapitalistů. Vodárna, která otce zaměstnala je velmi velká, oficiální a neosobní instituce. Jestli je to technicky vzato byrokratické oddělení nebo velký podnik má malý nebo žádný vliv na to, co o ní táta cítí. Vodárna může a nemusí být a znárodněna a to nutně nemusí mít žádný vliv na to, jestli tátu vyhodí a vůbec žádný vliv na to, že bude obviněn, že si zahrává s ohněm. Ve skutečnosti je to tak, že jestliže se od kapitalisty dá spíš očekávat, že mu dá padáka, pak u socialisty je ještě víc pravděpodobné, že mu zakáže kouřit. Táta nemá žádnou svobodu a na jakýsi druh soukromého vlastnictví věcí jako je voda a oheň. Pokud by vlastnil svou studnu, nikdo by mu nemohl odpojit vodu a když bude sedět u svého krbu nemusí nikdy odložit dýmku. To je skutečný smysl a význam vlastnictví majetku a skutečný argument proti socialismu a možná jediný argument proti socialismu.
4. že kouřil. Na naší prapodivné přechodové fázi industrialismu není nic divnějšího než fakt, že zatímco zaměstnavatelé si nadále nárokují právo propustit člověka jako zaměstnance, začínají si již nárokovat právo dohlížet na něj jako na syna. Ekonomicky může jít a hladovět na nábřeží Temže, ale ethicky a hygienicky musí být hlídán a rozmazlován v dětském pokoji. Vláda odmítá jakoukoliv odpovědnost dohlédnout na to, aby měl chleba. Velmi naléhavě ale přebírá veškerou odpovědnost postarat se, aby nedostal pivo. Nechá schválit pojišťovací zákon jímž ho donutí, aby si sám obstaral léky, ale je jí zapřisáhle jedno, zda si dokáže sehnat něco k jídlu. A tak jestli že je vyhazování z práce neslučitelné s rodinou, pak už vůbec nejde dohromady s dohledem. Je to jeden velký zamotaný řetěz rozporů a protikladů. Je pravda, že ve zvláštním a posvátném textu Písma, nad nímž tu rozvažujeme je kouření zakázáno z obecných a veřejných důvodů a ne z medicinských a soukroumých. Přesto však není o nic méně důležité si uvědomit, že když jeho páni už prokázali, že alkohol je jed, mohou velmi brzy dokázat, že i nikotin je jed. A je vůbec nejvýznamnější, že toto nebezpečí je ještě větší v takzvané nové americké demokracii, než v takzvané staré anglické oligarchii. Když jsem byl v Americe, lidé tam již „bránili“ tabák. Lidé, kteří hájí tabák jsou na nejlepší cestě k tomu, aby dokazovali, že je obhajitelné denní světlo, nebo že skutečně není hříšné kýchnout. Jinak řečeno, potichu začínají šílet.
5. svou třešňovou bruyerku. Zde vidíme přechodný a anomální stav instituce vlastnictví. Dokonce, možná především, mezi chudými stále přežívá jistý sentiment. Pojí se ale spíše s hračkami než s nástroji, k drobným výrobkům spíš než k výrobním prostředkům. Stále však lze pozorovat cosi z vlastnického rozumu, například prvek obyčeje a kontinuity. Byla to jeho stará bruyerka z třešňového dřeva, stará společnice, možná spojená s různými romantickými nebo zábavnými událostmi v jeho životě, kterou táta pořád kouřil, nazvdory všem vodům a nástrahám cigár wodbinek či levných cigaret. Je to možná stejně tak relikvie jako tretka. Protože to ale není skutečný nástroj, protože člověku neumožňuje chopit se kreativních energií společnosti je, spolu se vší jeho sebeúctou vydána na pospas tomu, čemu se říká padák. Když dostal padáka z vodáren, je až příliš pravděpdobné, že bude muset svou starou třešňovou bruyerku zastavit.
6. páč by tu vodárnu mohl zapálit. A tento jediný verš, jako jediné verše velikých básníků je tak plným, konečným a dokonalým obrazem všech zákonů, které schvalujeme a všech důvodů, jimiž to vysvětlujeme, tak přesnou analýzou logiky všech našich současných preventivních opatření, že dokonce i ruky komentátorovy vypadá pero a nezbývá, než aby mistrovské dílo mluvilo samo za sebe.
Analýzy třeba jako ta výše uvedená podávají lepší výpověď než mnoho jiných o anomálním postoji a situaci dnešního anglického proletáře. He příhodnější, protože se vyjadřuje slovy, které on skutečně používá a k nimž dozajista nepatří slovo proletář. Bude se připomínat, že vše co se podílí na vytváření oné složitosti je v nedokončeném stavu. Vlastnictví ještě docela nevymizelo, otroctví ještě tak docela nenastoupilo, manželství v obtížích přežívají, sociální usmětňování existuje s omezeními či spíše vytáčkami. Otázkou zůstává, která ze sil má navrch a zda mohou staré síly odolat novým. Doufám že ano, ale vím, že vzdorují s víc než jedním těžkým handicapem. Hlavním mezi nimi je ten, že dělníkovy rodiné city jsou nyní už spíš instinktem než ideálem. Zřejmou obranou ideálu je náboženství. Zřejmou obranou manželství a rodiny je křesťanské náboženství. Z různých důvody, které by mohly vysvětlit jen dějiny Anglie (třebaže to dělají jen zřídka) byly přitom dělnické třídy této země od křesťanství odříznuty. Nechci vůbec popírat, ba budu při každé příležitosti souhlasit, že monogamii a její domácí odpovědnosti lze hájit na racionálním základě odděleném od náboženského. Náboženství je ale praktickou ochranou každého morálního ideálu, který má být populární a bojovný. A náš ideál, pokud má přežít, se musí vyznačovat obojím.
Ti, kdo si dělají legraci z hospodyně, která pamatuje lepší časy a o nichž jsme tu už něco řekli, obvykle mluví se stejnou novinářskou rozmarností o jejích domácích potřebách jako o jejích domácích bůžcích. Byli by celí vyjevení, kdyby zjistili jak moc mají pravdu. Modernímu naterialistovi chybí přesně to, čím pro antického pohana mohli být domácí bůžci. Ti antičtí nebyli jen z kamene a dřeva, či alespoň v kameném obložení domácího krbu a dřevě střešní konstrukce je vždy víc, než jen stavební materiál. Dokud křesťanství zachová tradici svatých patronů a přenosných ostatků potrvá i tato idea požehání domácnosti. I Pokud lidé nemají rodinná božstva, mohou stále mít zbožštělý domácí život. Když křesťanství zchladlo vlivem puritánství a racionalismu, v krbu povadlo teplo skrytého a utajeného domácího ohně. Několik uhlíků ovšem pořád žhne, nebo ještě matně svítí a mezi chudými se pořád drží vzpomínka na to, že hmotné vlastnictví je cosi posváného. Znám chudáky pro které je životním dobrodružstvím odmítnout velké sumy peněz nabízené za staré měděné ohřívače.Nechtějí je pro jakýkoliv jednoduchý užitek. Nepoužívají ho k ohřívání, ale hřeje je už jen to, že ho mají. Je to věru, jak vesele poznamenal seržant Buzfuz, poklop skrytého ohně. A je to ten oheň, který hořel před cizími a neotesanými bohy, podobnými obřím dřevěným pannám, v chyší starověké Itálie. Je to domácí bůh. A já si dokážu představit jak nějaký zanedbaný a nešťastný Angličan umírá s očima upřenýma na rudé žhnutí toho kousku mědi tak, jak šťastnější muži umírali s očima upřenými na zlatý třpyt kalicha nebo kříže.
Vždy se proto bude poukazovat na to, že vždy existovala jakási spojitost mezi mystickou vírou a materiální podobou rodinného života, že obecně vždy držely spolu a co je smutnější spolu vymizely. Pracující třídy nemají žádné majetkové reservy s nimiž by mohly bránit ostatky svého náboženství Nemají náboženství, jímž by posvěcovali a dodávali důstojnost svému majetku. A především mají tu nesmírnou nevýhodu, že mají pravdu a neví o tom. Drží se svých zdravých principů, jako by to byly rozmrzelé předsudky. Své drobné jmění skrývají skoro tak, jako by ho ukradli. Chudá žena kolikrát řekne soudci, že se bude držet svého muže s takovým vzdorem a zoufalstvím, s nímž se prostopášnice rozhoduje od svého manžela utéct. Když je zbavena dítěte bude často bude plakat tak beznadějně, jako by jí nebylo pomoci, skoro podobná dítěti, kterému sebrali panenku. Ba co dím, dítě brečící kvůli ztracené panence na ulici se setká s větším soucitem než ona.
Zábava zatím pokračuje a dokonce i v novinách se dočteme o mnoha takových konfliktem mezi rodiči se zlomeným srdcem a filantropy, kteří se jim vloupali do domu, a vždy samozřejmě se stejným výsledkem. Když na tohle přijde musíme být prostořecí, protože jediná alternativa by znamenala zuřit a já nechci skončit záchvatem všeobecného vzteku. Vím, že mnozí z ěch, kdo tuto mašinerii spustili to udělali z podnětu upřímného i když popleteného soucitu a mnozí další z těžkopádného i když nikoli bezecetného lékařského či právnického zvyku. Ale i kdybychom já a ti, kdo se mnou souhlasí měli sklony k jisté příkrosti a prudkému odsudku, nemají tito vážení lidé s naší netrpělivostí ztrácet trpělivost. V měřítku jejich velkých plánů je jistě pod jejich úroveň stěžovat si na protesty tak bezvýslednými proti křivdám tak individuálním. V téhle kapitole jsem se zamyslel nad šancemi obecné demokratické obrany cti rodiny a domácnosti a byl jsem donucen dospět k závěru, že v současnosti nevypadají příliš nadějně a že je přinejmenším jasné, že je nemůžeme zakládat na žádných osobních nadějích. Pokud takový závěr znamená naši porážku, říkáme tím současně, že nás to vede k nezaujatosti. Přinejmenším není na nás a pro nás, abychom protestovali způsobem, který by sliboval cokoliv demagogovi, natožpak patolízalovi. Ti, jimž sloužíme nikdy vládnout nebudou a ti, jichž litujeme, nidky nedosáhnou vzestupu. Parlament nikdy neobklopí předlužené babičky mávající lístky ze zastaváren. Postižené děti nemají žádné odbory. Těžko předpokládat, že by moderní vládu svrhlo pár ubohých špinavců omylem, či spíše běžnou náhodou poslaných do vězení. Všem těm vznešným socialistům, nebo těm velkých reformátorům a rekonstruktérům kapitalismu, rozmachujícím se ke svým vědeckým triufům a nestarajícím se o nic z těcho věcí, jistě nestojí za to, aby mručeli nad našim marným hněvem. A je-li marný, pak je přinejmenším méně shnilý a zkorumpovaný a nakolik je beznadějný, natolik je i nevděčný. Mají své velké kampaně a kosmpolitní systémy pro usměrňování milionů i výsledky vědy a pokroku. Nemají proč se hněvat na nás, kteří prosíme za ty, kdo nikdy nebudou číst naše slova, ani neodmění naše úsilí, třeba jen vděčností. Jistě na nás nemusí pohlížet s ničím horším než se zmatkem, když vidí, že připomínámím těchto maličkostí o zlomených srdcích a vylomených zámcích domovních dveří neděláme nic, než že zapisujeme nezaznamenatelné: triviální tragedie, které budou v proudu času čím dál rychleji blednout, nářky které v prudkém a nekončícím větru nikam nedolehnou, prudká slova zoufalství napsaná jen na plynoucí vodě. Leda snad, že by snad byla, jak někteří podivínky a zarputile tvrdí, byla kdesi hluboko vtesána do rudé žuly Božího hněvu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s