Úvodem: O chrličích

Kus od rozpadajících se zdí opuštěného opatství jsem našel v trávě zpola zapadlou šedou tvář jedné z těch tesaných oblud s vyvaleným pohledem, které sloužily jako ozdobné okapy středověkých katedrál. Ležela tam ošlehaná dávnými větry nebo olezlá nedávnou houbou, ale pořád vypadala jako hlava nějakého obrovského draka poraženého prastarým hrdinou. Jak jsem se na ni tak díval, rozvažoval jsem o smyslu groteskního, až jsem přešel do symbolického snění o třech velkých stadiích umění.
* * *
I
Bylo nebylo, na jednom ostrově žil veselý a nevinný lid, většinou to byli pastevci nebo oráči. Byli to, jako všechny primitivní a prosté duše, republikáni. O svých záležitostech hovořili pod stromem a nejblíž k osobnímu vládci u nich měl jakýsi kněz nebo bílá čarodějnice, kteří za ně pronášeli jejich modlitby. Uctívali slunce, ne modlářsky, ale jako zlatou korunu boha, kterého všechny takové děti vidí skoro tak jasně jako slunce.
Nu a tomuto knězi jeho lid řekl, aby postavil velkou věž, lderá bude posílat k nebi pozdrav Slunci-bohu. I přemýšlel kněz dlouho a těžce než vybral, z jakého materiálu věž postaví. Byl totiž rozhodnut, že nepoužije nic, co není skoro tak čisté a nádherné jako samotný sluneční svit, že nepoužije nic co nebude tak omyto do běla, jak dokáže déšť omýt nebesa, nic co by se neblýskalo tak bez poskvrnky jako boží koruna . Nechce mít nic společného s čímkoliv groteskním a obskurním, ba ani s ničím výrazným, dokonce ani s tajemným ne. Všechny jeho oblouky budou lehké jako smích a upřímné jako logika. Postavil svůj chrám o třech soustředných nádvořích, každé bylo ze svěžejšího a nádhernějšího materiálu než to předchozí. Vnější zdí totiž byl živý plot z bílých lilií nasázených tak těsně, že zelené stonky bylo sotva vidět a zeď za ním byla z křišťálu, který tříštil slunce v milion hvězd. A zeď za ní, což byla sama věž, byla věží čisté vody ve věčném vodotrysku a na samém vrchu a hřebeni té pěnící věže byl jeden velký a žhnoucí diamant, který voda stále vyhazovala a chytala jako když dítě chytá míč.
„Teď,“ pravil kněz, „jsem postavil věž, která je trochu hodna slunce.“
II
Jenže zrovna v té době zaplavili ostrov piráti a pastevci se museli proměnit v neumělé válečníky a námořníky. Zprvu byli zcela rozdrceni v krvi a ponížení a piráti mohli sebrat drahokam vylétající věčně z jejich posvátné fontány. Když tu, po letech hrůz a ponížení, se trochu sebrali a začali vítězit, protože porážek nedbali. A pýcha pirátů v nich po několika překvapivých neúspěších ochořela, invaze se nakonec vrátila zpět do prázdných moří a ostrov byl vysvobozen. Z jakéhosi důvodu začali pak lidé o chrámu a slunci mluvit docela jinak. Jistě, někteří říkali: „Chrámu se nesmíte dotknout, je klasický, je dokonalý, protože nepřipouští žádnou nedokonalost.“ Jenže jiní odpovídali: „A tím se liší od slunce. To svítí na zlé i na dobré a na bláto a příšery kdekoliv. Ten chrám je chrámem poledne. Je udělán z bílého mramoru oblak a safírové oblohy. Ale slunce nestojí pořád na polednách. Slunce denně umírá, každou noc je ukřižováno v krvi a ohni. “ Vězme, že ten kněz po celou válku učil a v celé válce bojoval a jeho vlasy zbělely, ale jeho oči zmládly. I řekl: „Mýlil jsm se a oni mají pravdu. Slunce, symbol našich otců, dává život všem těm pozemským věcem, které jsou plné energie a ošklivosti. Každé přehánění je správné, pokud přehání správnou věc. Ukazujme k nebi kly a rohy a ploutvemi a choboty a ohony jen když všechny budou ukazovat k nebesům. Šeredná zvířata chválí Boha stejně jako krásná. Žábě vyčnívají oči z hlavy, protože zírá na nebe. Žirafí krk je dlouhý, protože se natahuje k nebi. Osel má uši k slyšení—ať slyší.“
A s novou inspirací vyprojektovali nádhernou katedrálu v gotickém stylu, se všemi zvířaty země plazícími se po ní, a se všemi možnými ošklivými věcmi a bytostmi, které dohromady tvořily jednu společnou krásu, protože se obracely k bohu. Sloupy chrámu byly tesány jako žirafí krky, kopule byla jako ošklivá želva, a nejvyšší vížkou byla opice stojící na hlavě a ocasem ukazující ke slunci. A přece byl celek krásný, protože se pozdvihal v jednom živoucím a zbožném gestu, jako když člověk pozvedá své ruce v modlitbě.
Ill
Jenže ten velký plán nebyl nikdy řádně dokončen. Lidé na velkých vozech přivezli těžkou želví střechu a velké krky z kamene a každou z těch tisíce a jedné podivností—sovy a mloky a krokodýly a klokany—které společně tvořily jednotu. I když třeba samy o sobě byly hrůzostrašné, mohly být úžasné, pokud by se zdvihaly v jednom daném poměru a byly zasvěceny slunci. Protože tohle bylo gotické, tohle bylo romantické, tohle bylo křesťanské umění, tohle byla výhoda, kterou měl Shakespeare nad Sofoklem. A symbol, který to vše korunoval, opice vzhůru nohama, byl skutečně křesťanský, protože člověk, to je na hlavu postavená opice.
Jenže boháči, kteří se za dlouhého míru začali bouřit, stavbě bránili a v jakési strkanici udeřil kněze do hlavy kámen a on ztratil paměť. Uviděl před sebou navršené žáby a slony, opice a žirafy, muchomůrky a žraloky, všechny nevzhledné věci, které sbíral ke cti Boží. Ale zapomněl proč je sbíral. Nedokázal si vybavit ani záměr, ani cíl. Navršil je zdivočele, všechny na jednu hromadu, padesát stop vysokou a když to udělal všichni bohatí a vlivní se dali do vášnivého jásotu a volali: „Hle skutečné umění! Toť realismus! Tohle jsou věci, jak opravdu vypadají!“
* * *
Zdá se mi, že tohle je jediný skutečný původ realismu. Realismus je zkrátka romantismus, který pozbyl svůj rozum. A to ne jen ve smyslu šílenství, ale ve smyslu sebevraždy. Přišel o svůj smysl, o důvod k existenci. Staří Řekové povolávali bohům blízké či podobné věci, aby se jejich bohům klaněly. Středověcí křesťané povolávali všechny, aby se klaněli jejich Bohu, povolávali trpaslíky a pelikány, opice a šílence. Moderní realisté svolávají všechny tyto miliony tvorů, aby se klaněly jejich bohu a nakonec pro ně nemají žádného, jemuž by se mohly poklonit. Pohanství bylo v umění čirou krásou, to byl úsvit. Křesťanství bylo krásou stvořenou z ovládnutí milionů příšer obludnosti a to byl dle mého přesvědčení zenit a poledne. Moderní umění a věda v praxi znamenají, že máme miliony oblud a neumíme je ovládnout a to si dovolím označit za poruchu a úpadek. Nejlepší části Elginových mramorů jsou překrásné domy mířící k chrámu Panny. Křesťanství se svými chrliči a groteskností jakoby říkalo, že osel může kráčet přede všemi koni světa, pokud jde skutečně k chrámu. Romance, to je svatý osel kráčející k chrámu. Realismus, to je ztracený osel, který nejde nikam.
Zlomky bezvýznamné žurnalistiky nebo prchavé dojmy, které jsou zde shromážděny, se velmi podobají troskám a rozpolceným blokům, navršeným na hromadu kolem mého imaginárního kněze slunce. Jsou velmi podobné té šedé a civějící kamenné hlavě, kterou jsem našel zarostlou v trávě. Přesto i z těchto triviálních zlomků si troufnu vznést velkou chloubu, že jsem medievalista a ne moderní člověk. Míním tím, že mám skutečně představu, proč jsem tu shromáždil všechny ty nesmysly. Nemám možná trpělivost, možná konstruktivní inteligenci, abych formuloval, co všechny tyto chaotické články spojuje. Lze to ale formulovat. Tahle řádka beztvarých a nevzhledných oblud, které teď stavím před čtenáře, nepozůstává z jednotlivých model vytesaných z vrtkavosti v různých údolích, nebo na rozmanitých ostrovech. S těmihle obludami počítám jako s chrliči na určitou katedrálu. Musím tesat chrliče, protože nic jiného tesat nesvedu. Anděly, oblouky a věže nechávám jiným. Jsem si ale velmi jistý stylem architektury a vysvěcením kostela.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s