III. Skutečný příběh eugenika

Nežije v temné věži u moře, z níž by se rozléhaly řev zaživa pitvaných mužů a žen. Naopak, žije v Mayfair. Nenosí velké gobliní brýle přes něž by se jeho oči jevily velké jako měsíce a lidé kolem něj malí jako brouci. Když je důstojnější nosí jen cvikr a je-li inteligentnější, mrká. Ovšemže není tak docela bez zájmu pokud jde o dědičnost a eugenickou biologii, ale jeho studia a pokusy se soustředily takřka výlučně na equus celer, rychlého koně či koně v trysku. Není lékařem i když zaměstnává doktory, kteří pracují na důkazech pro eugeniku, právě tak jako zaměstnává doktory, kteří napravují chyby jeho večeře. Není právník, i když je bohužel často sudím. Není spisovatele ani novinářem i když nezřídka vlastní noviny. Není vojákem, i když možná má důstojnický patent v selské jízdě. Mnohdy není ani gentleman i když je často šlechticem. Jeho jmění nyní často pochází z velkého množství zaměstnaného personálu, který pobíhá po velké budově, zatímco on hraje golf. Základy svého bohatství ale často založil velmi podivným a poetickým způsobem, jehož povaze jsem nikdy plně neporozuměl. Spočíval v tom,že procházel bez klobouku po ulici, došel k dalšímu muži a pravil: „Řekněme,že má dvě stě velryb v Severním moři.“ Na to ten druhý odvětí: „A představme si, že já vlastním dva tisíce sloních klů.“ Pak udělají směnu a ten první jde ke třetímu člověku a říká mu: „Předpokládejme, že jsem nedávno přišel ke dvěma tisícům sloních klů, mohl byste atd.“ Když tuhle hru hrajete dobře, můžete hodně zbohatnout, když špatně, tak se musíte zabít nebo zkusit štěstí u soudu. Muž o němž mluvím musel hrát dobře, nebo v každém případě aspoň úspěšně.
Narodil se kolem roku 1860 a někdy od roku 1890 byl poslancem. V první půli svého života byl liberálem, druhou polovinu konservativcem, ale jeho skutečná politka v parlamentu zůstala po celou dobu v zásadě stejná a důsledná. Jeho parlamentní politika byla následující: usadí se v místnosti dole ve Westminsteru, z náprsní kapsy vyndá skvělé cigaretové pouzdro a z něj pak vyjme výtečnou cigaretu. Poté si zapálí a konversuje s dalšími takovými vlastníky o equus celer a jiných věcech, které mu mohou přinést potěšení. Dvakrát či třikrát za odpoledne zazní zvonek, to pak s velkou pečlivostí odloží cigaretu do popelníku, dávaje si velmi pozor, aby neodklepl popel a vystoupá k horní místnosti, kolem níž vedou dvě chodby. Projde to té z nich, kterou mu ukáže mladý muž z vyšší třídy, který drží kus papíru. Až chodbou projde, vrátí se, mladý muž ho započítá, on sejde zpět dolů a vezme si svou cigaretu, opět přitom dává pozor, aby nesklepl popel. Tento proces, známý jako zastupitelská vláda, ho nikdy nenutil k nějak zvlášť rozmanitému způsobu života. Nicméně i když jeho parlamentní politika zůstává beze změny, jeho přechod z jedné strany Sněmovny na druhou odráží jistou změnu v jeho obecné podnikatelské politice a společenském životě. Změna stranické nálepky je dnes už jen maličkost. V jeho případě šlo ale o změnu politiky nebo aspoň změnu projektu, i když než by se z něj stal Tory, je z něj spíš špatný druh socialisty. Je to muž, který má něco za sebou. Má za sebou smutnou historii, protože je nesporně méně dobrým člověkem než byl na začátku. A proto je právě on tím člověkem za eugenikou. Protože zdegeneroval začal mluvit o degeneraci.
Když ještě býval radikálem (abychom citovali jednoho člověk, který poněkud odpovídá jeho typu) byl mnohem lepším člověkem, protože byl mnohem osvícenějším. Počáteční drzost jeho manchesterského individualismu změkčovaly dvě poměrně lidské vlastnosti: první byla velká zmužilost v jeho pýše, druhou byla ještě mnohem větší upřímnost v jeho optimismu. Pokud jde o první věc, moderní kapitalista je jen průmyslový, ale tenhle člověk byl také podnikavý a přičinlivý. Byl pyšný na tvrdou práci, ba i na práci málo vznešenou—pokud o ní mohl mluvit v minulém a ne přítomném čase. On dokonce vynalezl nový druh viktoriánského snobství a postavil snobství na hlavu. Thackerayovi snobové dělali z Muggginsových De Mogynse, Dickensovi snobové psali dopisy v nichž se popisovaly jako důstojnické dcery „uvyklé každému přepychu—vyjma pravopisu.“, ovšem individualista celý život strávil tím, že skrýval své úspěšné rodiče. Když začínal byl spíš jako americký plutokrat, ale postupem doby ztratil americkou prostotu. Francouz pracuje až se ani bavit nemůže a pak děkuje čertovi, svému pánovi, že je dost oslem na to, aby pošel v postroji. Ale Angličan, jímž se postupně stal, pracuje dokud nemůže začít předstírat, že vlastně nikdy nepracoval. Stal se, jak to jenom jde, někým jiným—venkovským gentlemanem, který nikdy ani neslyšel o svém krámku, a jehož levice třímající pušku netuší, co dělá jeho pravice v účetní knize. Šlechtický titul používá jako přezdívku a velké statky jako jakési alibi. Přísný skotský duchovní o hraní golfu s hrozivou vážností poznamenal: „muž, který hraje golf zanedbává svou práci, zapomíná na svou ženu a nepamatuje na svého Boha.“ Asi mu nedošlo, že hlavním cílem života mnoha moderních kapitalistů je zapomenout na všechny tři.
Toto opuštění chlapecké marnivosti v práci vystřídané senilní marnivou netečností je prvním projevem úpadku anglického boháče. Když byl ještě aspoň továrním mistrem byl víc člověkem, než když je zkrátka pánem. Druhým důležitým rysem v němž byl zpočátku lepší pak bylo to, že tehdy nějak matně a napůl věřil, že obohacuje stejně tak jiné lidi jako sebe. Optimismus raně viktoriánských individualistů nebyl zcela pokrytecký. Někteří z nich s nejjasnější hlavou a nejtemnějším srdcem, třeba Malthus, viděli kam to spěje a odvážně své město Manchester založili na pesimismu spíš než na optimismu. Ale to nebyl běžný případ. Většina slušných boháčů toho druhu jako Bright a Cobden měli jakousi zmatenou víru, že se ekonomické konflikty nakonec nějak srovnají k užitku všech. Mysleli, že potíže chudých nemůže napravit zásah státu (to si mysleli o všech problémech) ale nerozmýšleli chladnokrevně o tom, jak se tyto problémy čím dál víc zhoršují. Kvůli jednomu z triků či šálení mysli, které matou hlavy blahobytným lidem všech věků, si občas mysleli, že v nich samých symbolicky triumfuje celá populace. O svých trůnech ze zlata si rouhavě mysleli to, co lze říci jen o kříží—že až budou vyvýšeni, přitáhnou všechny lidi k sobě. Romantická představa, že se kdokoliv může stát londýnským starostou je ovládla natolik, až se zdálo, že sklouzli k myšlence, že jím může stát každý. Vypadalo to, jako by v Mansion House mohlo bydlet sto Dicků Whittingtonů doprovázených stovkou koček. Bylo to celé nesmysl, ale ještě to nebyl (až do pozdější doby) podraz a švindl.
Pozvolna a postupně si ovšem tento člověk začal s rostoucí a hrůznou jasností uvědomovat, co dělá. To je obvykle jeden z nejhorších objevů, které může člověk udělat. Britský plutokrat se asi domníval, že každý tulák s sebou nosí kouzelnou kočku Dicka Whittingtona stejně upřímně jako bonapartistický vlastenec říkal, že každý francouzský voják nosí v torně maršálský baton. Jenže právě tady se objevují nebezpečí a rozdíly. Nelze srovnávat něco tak dobře vedeného jako byla Napoleonova armáda a něco tak nespravovatelného jako je moderní konkurence. Logicky bylo samozřejmě nemožné, aby všichni vojáci měli v torně maršálskou hůl, nemohli být všichni maršály o nic víc, než by všichni mohli být starosty. Ale i kdyby neměl francouzský voják v torně pokaždé baton, měl vždy tornu. Když ale onen svépomocník nesoucí krásné jméno Smiles řekl anglickému tulákovi, že ve svém ranci nosí šlechtickou korunku, anglický tulák odpověděl způsobem, na který nebylo co říct. Ukázal, že žádný ranec nemá. Mocnosti, jež nad ním vládly mu žádný nedaly, natožpak aby ho vybavily nějakou budoucnosti, či snad aspoň přítomností. Zchudlému Angličanovi, který je velmi dalek toho, aby i jen doufal, že by se mohl stát někým, nebylo nikdy nic takového ani dovoleno. Ambice francouzského vojáka se mohly ukázat nejen jako krátký, ale jako úmyslně zkrácený žebřík s vyraženými horními příčkami. Angličanům byly ale zpovyráženy spodní příčky, takže oni ani nemohli začít po žebříku stoupat. A v přímé úměrnosti ke své inteligenci začal anglický plutokrat dříve či později chápat nejen to, že chudí jsou bezmocní, ale i to, že v tom spočívá jeho jediná síla. Spíš než by je jeho bohatství zanechávalo v chudobě byla jejich bída popravdě jedinou silou dostatečně mocnou na to, aby způsobila jeho bohatství. A jak uvidíme právě tento paradox tvoří zvláštní rozdíl mezi jím a každým jiným druhem zloděje.
Myslím, že vůči němu jen spravedlivé, když řekneme, že když si tohle uvědomil, docházelo mu to pomalu. Mám za to, že na to přišel (jak už tomu u záležitostí zdravého rozumu bývá) poněkud neurčitě a ve vidění—tedy z pouhého vzhledu věcí. Starý Cobdemitovský zaměstnavatel mohl docela oprávněně argumentovat, že země není nebe, že nejlepší dosažitelné uspořádání může zahrnovat řadu nutných zel a že Liverpool či Belfast navzdory žalostným věcem, které je v nich možné vidět, rostou do větší prosperity. Jednoduše ale nevěřím tomu, že by se dokázal podívat na Liverpool a Belfast a smýšlet stále stejně. Proto se z něj stal falešný venkovský gentleman. Země není nebe, ale místo, kde se dokážeme nejblíž nebi přiblížit nesmí vypadat jako peklo a Liverpool a Balfast se peklu podobají, bez ohledu na to čím jsou nebo nejsou. Taková města by mohla jako celek být úspěšnější kdyby pár jejich občanů čím dál víc chudlo. Jenže bylo čím dál všeobecně zřejmější, že tato města právě a přesně jako celek nebohatla, nýbrž jen pár jejich občanů bohatlo na jejich čím dál horší bídě. Když je v nějaké zemi čím dál víc černochů nemůže říct, že se stává bílým státem. Když se v nějakém obci rodí stále více žen nemůžete tvrdit, že je čím dál mužnější. A stejně tam nemůžete tvrdit, že je nějaké město čím dál bohatší, když víc a víc jeho obyvatel jsou velmi chudí lidé. Možná existuje falešné dojetí vyvolané ojedinělými případy v jinak docela normální obci. Jenže faktem zůstává, že člověk nemůže přejet taxíkem napříč Liverpoolem, aniž by získal docela úplný a souvislý dojem, že takový žal a dojetí není rozlítostněním nad jednotlivými případy, ale celkovým zármutkem. Mluví se o keltské zádumčivosti, ale v Irsku najdeme jen velmi málo věcí tak smutných jako je Ir v Liverpoolu. Pustota Tary je ale ve srovnání se zpustlostí Belfastu plná veselí. Panu Yeatsovi a jeho zarmouceným přátelům doporučuji, aby svou pozornost obrátili právě k Belfastu. Zavěsí-li jednou harfu v továrně lorda Furnsee myslím, že by se mohl stát, že by praskla další struna.
Obecně vzato, tak jak se věci oku jeví, budou města jako Leeds vypadat jako žebrák mezi měšťany, když je postavíme takovým měst jako je Rouen, Florencie, Chartes nebo Kolín nad Rýnem. PO tak ohromujícím a nepříjemném dojmu je už zbytečné se přít, že jsou bohatší kvůli tomu, že pár jejich parasitů zbohatlo natolik, že se vydali žít někam jinam. Můžeme to tedy říct i jinak. Nejde ani tak o to, že by modernější města měla monopol na to či ono dobro či zlo, jako spíš o to, že jakékoliv dobro mají ve čtvrtořadé kvalitě a každé zlo v nejhorší podobě. Jistý zajímavý týdeník The Nation kupříkladu přátelsky napomenul pana Belloca a mně za to, že jsme tvrdil, že veselí a chvála kvašených nápojů jsou příznačné spíše pro obce kontinentální a katolické, než pro ty s civilisací a náboženstvím Belfastu. Tvrdili tam, že pokud bychom „překročili hranice“ do Skotska, pochopili bychom, v čem se mýlíme. Nu, nejenže jsem hranici překročil, ale měl jsem o svátečním večeru značné problémy přejít v jistém skotském městě silnici. Ve stokách podél ní leželi lidé doslova naházení jak mrtvoly a do kanálů vytékala whisky z rozbitých lahví. Těžko ode mne proto očekávat, že bych celému průmyslovému Skotsku připisoval naprostou a vysušenou abstinenci. Nikdy jsem ale netvrdil, že by pití bylo typické spíš pro katolické země. Řekl jsem, že uměřené popíjení je charakteristické pro spíše katolické země. Jinými slovy, o běžném typu občana kontinentu netvrdím, že jediným člověkem, který pije, ale spíš, že je jediný, kdo ví, jak pít. Gin nesporně patří k Hoxtonu jako pivo k Mnichovu. Kdo je ale labužník, který hoxtonskému ginu dává přednost před mnichovským pivem? Protestantský Skot si jistě řekne o „skotskou“ právě tak, jak si lidé v Burgundsku řeknou o burgundské. Najdeme je ale ležet na hromadách po obou stranách cesty, když se vydáme na vycházku burgundskou vsí? Najdeme francouzské venkovany ochotné nechat burgundské odtéct do kanálu? A tento jeden v bod v němž jsem ochotný přijmout výzvu The Nation lze přesně připodobnit téměř každému budu, podle kterého poměřujeme a zkoušíme civilisaci. Nezáleží na tom, zda jsme pro alkohol nebo proti němu. Tak či onak je víc sporný Glasgow než Rouen. Francouzský abstinent nadělá méně rozruchu a francouzský pijan menší pohoršení. Stejně je tomu s vlastnictvím, s válkou, se vším. Dokážu pochopit,že abstinenta děsí, kvůli jeho principům, italské pití vína. Jednoduše ale nedokážu uvěřit, že by jím mohl být zděšen víc, než pitím ginu v Hoxtonu. Chápu, že pacifistu jeho zvláštní skrupule vedou k tomu, že jej znechucuje Belfortův militarismus. Rozhodně ale popírám, že by ho mohl znechutit víc než berlínský militarismus. To, že dobrý socialista nenávidí drobnou péči spojenou s distribuovaným venkovským vlastnictvím dokážu pochopit. Popírám ale, že by ji kterýkoliv dobrý socialista nenávidět víc, než nesnáší velké jmění Rockefellerovo. V tom spočívá velká tragedie dnešního plutokratického státu, že totiž nemá žádný úspěch, který by mohl postavit proti omylům a chybám, které vidí a nachází v latinských a jiných metodách. Můžete (jste-li bezpečně z jeho dosahu) irského vesnického balíka označovat za pověrečného ubožáka. Pak od vás ale chci, abyste proti jeho pověrečnosti a ubohosti postavili občanský a osvícený život anglického vesnického balíka.
Dnešní boháč už ve svém srdci ví, že je rakovinou a ne orgánem společnosti. Od všech ostatních zlodějů a parasitů se liší v tom, že lapka, který okrádá násilím si přeje, aby jeho oběti byli bohaté. Ten, kdo vyhrává na základě jednostranné smlouvy si ale ve skutečnosti přeje, aby byly chudé. Když slyší Rob Roy ve své jeskyně, že se k němu blíží nějaká družina, doufá (nebo se ve zbožnějších chvílích modlí), že přijde obtížená zlatem či zbožím. Ovšem pan Rockeffeller ve své továrně ví, že ti kdo se k ní přiblíží obtíženi zbožím půjdou zase dál. Proto se bude (ve zbožnější chvíli) modlit, aby to byli nuzáci a byli tak donuceni pracovat v jeho továrně pro něj za hladovou mzdu. Říká se (a jak vím i zpochybňuje), že když Blücher projížděl bohatšími částmi Londýna zvolal „V tomhle městě by se plenilo“ Jenže Blücher byl možná bandita, ale voják. Pravý vyděrač a vykořisťovatel to vidí přesně opačně. On vidí zlatem dlážděné ulice když projíždí nejchudší částí Londýna, kde jsou ulice dlážděny ležícími sluhy. Jeho srdce povyskočí radostí, když vidí šedé vyzáblé míle Bow a Poplaru, protože ví, že teď je v bezpečí. Tohle není rétorika, ale ekonomika.
To opakuji proto, abych ukázal, že zbohatlík a šmelinář byl bez viny, protože nic nevěděl, svedly ho pohodlné a lákavé okolnosti. Byl tak nevinný jako nový thán z Glamnis, jako nový thán z Cawdor, ale král, moderní Macbeth, se rozhodl vytáhnout pod mlčenlivou hrozbou nebes. Věděl, že kořist chudých je v jeho domech, ale po zralé úvaze a pečlivém výpočtu nepřišel na žádný způsob, jak by se k ní mohli dostat, aniž by skončili ve vězení pro vloupání. Postavil se k budoucnosti čelem s tváří ztvrdlou v křemen pýchou a nekajícností. To období lze prakticky datovat do doby, kdy staré a autentické anglické protestantské náboženství začalo selhávat a průměrný podnikatel začal být agnostikem, ne tak proto, že by nevěděl kde je, ale protože chtěl zapomenout. Mnozí boháči se na skepticismus další přesně tak, jak se chudí dávali na pití, byl to způsob úniku. Ovšem v každém případě ten, kdo se dopustil omylu se z něj nejen odmítl poučit a napravit jej, ale držel se ho dál. Tím se však dopustil ještě dalšího a zábavnějšího omylu a ten se stal počátkem vší eugeniky.

Reklamy

II. Skutečné dějiny tuláka

II. Skutečné dějiny tuláka
Procitl v temných časech středověku, ve tmách ucítil svítání a věděl, že není docela otrokem. Bylo to jako v nějaké Andersenově pohádce, kde tyčka nebo židle zapomenutá přes noc v zahradě ožila a zakořenila jako strom. Taková je totiž pravda za starou právní fikcí otrokářských zemí, že otrok je „movitým majetkem“, tedy stejným kusem zařízení jako tyčka nebo židle. Jsem si jist, že v duchovním smyslu to nebyla nikdy tak nezdravá smyšlenka, jak se dnes domnívají Nietzscheho nohsledi. Jsem si jist, že žádná lidská bytost, pohanská či křesťanská,nikdy nepovažovala jinou lidskou bytost za křeslo nebo stůl. Žádný člověk nebyl nikdy prost vědomí přítomnosti jiného—ba ani nebyl lhostejný k jeho názorům. Dáma o níž se tvrdí, že se chlubila lhostejností k nahotě před mužskými otroky se buď předváděla—nebo měla na mysli něco jiného. Pán, který krmil ryby tím, že jim přehazoval otroky si dopřával téhož, co většina kanibalů—ďábelské strojenosti. Dáma byla vědomě bezostyšná a pán vědomě krutý. Jenže lidský rozum jednoduše nedává vyřezávat muže jako dřevo či zkoumat ženy jako slonovinu právě tak, jako neříká, že dvě a dvě je pět.
V právní přirovnání k nábytku ovšem bylo něco pravdy: otrok totiž i k když byl dozajista člověkem, byl v jistém smyslu mrtvým člověkem a to v tom tom smyslu, že s ním bylo možné hýbat. jeho pohyb mu nepatřil: jeho pán hýbal s jeho rukama a nohama jako by byl marionetou. Nyní je v první řadě důležité uvědomit si, co by zahrnovala ona imaginární pohádka o židli, která zapustila kořeny jako keř. Obecný moderní dojem totiž určitě život a svobodu jistě spojuje s novotou a ne s nepohnutým státním. Jenže s židlí se hýbe právě proto, že je bez života. Strom je živý právě proto, že stojí na místě. To byl také hlavní rozdíl mezi pohanským otrokem a křesťanským nevolníkem. Nevolník stále náležel svému pánu podobně jako by hůl, která zapustila kořeny v zahradě stále patřila vlastníkovi zahrady, ale stala by se živým vlastnictvím. Na základě přírodních zákonů je tedy majitel nucen s ním zacházet s určitým respektem, začne mít jisté povinnosti. Nemůže ji jen tak vyrvat, aniž by ji zabil, získala si své místo v zahradě—nebo ve společnosti. Moderní lidé se ovšem jednoduše mýlí v domněnce, že jen změna, svátek a různost mají v sobě nutně jakýsi prvek tohoto života, která je jediným semenem svobody. Pokud chcete, můžete tvrdit, že když zaměstnavatel vezme všechny své pracující do nové továrny v Garden City dává jim větší svobodu lesnaté krajiny a nezakouřené oblohy, Když na to přijde, můžete říkat, že obchodníci s otroky vzali černochy z jejich stísněných a hrubých afrických vesniček a dali jim přepych zaoceánského cestování a zdraví prospěšný pobyt na čerstvém mořském vzduchu. Ale malé semínko občanství a nezávislosti, které bylo již přítomno v nevolnictví temných staletí středověku nemělo nic společného s příjemnými věcmi, které mohl pán dělat pro nevolníka. Spočívalo v tom, že byly jisté ošklivé věci, které nevolníkovi provést nemohl—nebylo jich mnoho, ale nějaké se našly a jednou z nich bylo vypovězení z půdy. Nemohl nechat nevolníka naprosto bez půdy a beznadějně odříznutého od výrobních prostředků, i když není sporu, že spíše pole vlastnilo nevolníka než nevolník pole. Ale i kdybyste chtěli nevolníka nazvat polním zvířetem, přesto nebyl tím, co jsme se snažili udělat z městského dělníka, totiž zvíře bez pole. Foulon o francouzských venkovanech řekl, ať jedí trávu. Kdyby to řekl o moderním londýnském proletariátu, mohl by mu odpovědět: „Ani tu trávu jste nám k jídlu nenechali.“
Teoreticky i prakticky tedy měl nevolník své jistoty a to proto, že ožil a zakořenil. Feudální pán nemohl stát v dešti a slunku s bitevní sekyrou v ruce a číhat, jestli si nevolník z půdy neuzme nějaké živobytí o nic víc, než by člověk v mé pohádce mohl sedět celou noc za zahradě s deštníkem, aby se ke keři nedostal vlahý déšť. Vztah pána a nevolníka tedy zahrnuje kombinaci dvou věcí nerovnosti a jistoty. Vím, že tu jsou lidé, kteří okamžitě začnou zuřivě vytahovat všechny pravdivé i smyšlené příklady o nejistotách středověkého života, ale to jsou lidé, kteří nechápou co myslíme charakteristickými institucemi společnosti. Když na to přijde, existuje dostatek příkladů středověké rovnosti, třeba řemeslníků v ceších, nebo mnichů volících svého opata. Právě tak ale jako moderní Anglie není feudální zemí, třebaže tu zbyl podivný přežitek zvaný Heralds‘ College—a jako irsko není podnikatelskou zemí, třebaže tam zbyl zvláštní podivný přežitek zvaný Belfast—platí o rozsahu a tvaru společnosti, která vzešla z temných staletí středověku a skončila za reformace, že se nestarala o to, aby každému dala stejné postavení, ale záleželo jí na tom, aby každý měl své místo. Už na samém počátku té doby se tak dokonce i otrok stal otrokem, kterého nebylo možné se zbavit, jako toho skotského sloužícího, který umanutě trval na tom, že pokud jeho pán nezná dobrého sluhu on zná dobrého pána. Svobodný rolník, lhostejno zda za starých či moderních časů, může přicházet a odcházet po libosti. Otrok nesměl za starých časů o své vůli ani jít, ani zůstat. Nevolník nemohl svobodně odejít, ale mohl svobodně pobývat.
Nu a co jsem s tím člověkem udělali? Je to velmi prosté. Nejsou v tom žádné historické složitosti. Zbavili jsme ho svobody pobytu. Vyhnali jsme ho z jeho pole a bez ohledu na to, jeslti to to byla nespravedlnost, jako když je ze svého pole vyhnán farmář, nebo jen krutost ke zvířatům, jako když je ze svého pole vyhnána kráva, skutečností zůstává, že byl vyhnán na cestu. Zničili jsme jsme především a nakonec jeho bezpečí a jistotu. Ani v nejmenším jsme nezničili jeho nerovnost. Všechny třídy a všechna laskavá či krutá stvoření stále vidí odlišnost této nejnižší společenské vrstvy od vyšší vrstvy, ba i od vrstvy střední. Stále zůstává stejně odloučený a oddělený jako nevolník. Z Marsu spadlá obluda naprosto neznalá našeho prostinkého světa by rozeznala, že tulák stojí na žebříčku úplně dole, stejně jako by to poznala u nevolníka. Ohrazení z bláta už nestojí kolem jeho hranic, ale jen kolem jeho bot. Hrubý ježatý plot už netrčí na konci jeho zahrady, ale lemuje jeho bradu. Ale bláto a bodláčí jej stále obklopují jako děsivá svatozář a oddělují ho od jeho rodu. Marťan by bez obtíží poznal, že je to nejchudší člověk v zemi. Je pro ně stejně nemožné jako bývalo pro nevolníka oženit se s bohatou dědičku, vybojovat souboj s vévodou, ucházet se o křeslo v parlamentu, vejít do klubu na Pall Mallu, získat stipendium na Ballliolu, zajít na operu, navrhnout dobrý zákon nebo se postavit proti špatnému. Liší se v něčem zcela jiném. Přišel o to, co bylo možné pro nevolníka. Nemůže se přes den v holé zemi hrabat ani na ní v noci spát, aniž by ho chytila a zavřela policie.
Když tvrdí, že tento člověk byl utiskován jako snad žádný jiný na této zemi není to rétorika. Říkám to s jasným záměrem a věřím, že se mi podaří ho laskavému čtenáři vysvětlit. Netvrdím, že se s ním zacházelo hůř: tvrdím, že se s ním zachází jinak, než s nešťastníky všech dob. A rozdíl je v tom, že všem ostatním bylo řečeno, aby něco dělali, a byli mučeni a zabíjeni pokud dělali cokoliv jiného. Tomuto člověku nikdo neřekne, aby něco dělal, jen mu zakazují, aby dělal cokoliv. Když byl otrokem říkali mi: „Spát budeš v téhle boudě, a budeš bit, pokud budeš spát kdekoliv jinde.“ Když byl nevolníkem řekli mu: „Najdu tě na tomhle poli. Oběsím tě, pokud tě najdu na poli kohokoliv jiného.“ Když je ale teď tulákem říkají mu: „Pokud tě najdu na čímkoliv poli, půjdeš do vězení, ale žádné pole ti nedám.“ Říkají mu: „Pokud tě najdeme spát někde jinde než v tvé boudě budeš potrestán, ale žádná bouda pro tebe není .“ Pokud si myslíte, že moderní soudce by se tak šílených rozporů nedopustil, pak vám s naprostou říkám, že právě tohle říkají. Před krátkým časem byli před sudího předvoláni dva tuláci obvinění, že spali pod širákem, protože neměli kde jinde spát. Ale to není celá legrace. Ten pravý vtip je v tom, že oba horlivě vytáhli asi tak dvoupenci, aby dokázali, že si mohli zaplatit nocleh, ale záměrně to neudělali. Na to policista odvětil, že za dvě pence by si nocleh nepořídili. Nemohli si dovolit zaplatit lůžko a proto (argumentoval onen důmyslný důstojník) musí být potrestáni za to, že si žádné nepořídili. Rozumný sudí byl takovým argumentem velmi ohromen a poslal oba muže do vězení, protože neudělali, co udělat nemohli. Dal si ale záležet na tom, aby vysvětlil, že pokud by zhřešili zbytečně a z prostopášné protiprávnosti odešli by od soud bez poskvrny na svém charakteru, ale protože se svému počínaní nemohli vyhnout, mohou si za to jen a jen sami. Takové věci se dějí v každém koutě Anglie každý den. Jejich obdobu najdeme denně i v každých novinách, ale nemají obdobu u žádného jiného národa na zemi v žádné době, leda snad v onom šíleném příkazu dělat cihly bez slámy, který přivolal všechny egyptské rány. Onen známý historický vtip o Jindřichu VIII., že nechal jednoho člověka oběsit, protože byl katolík a upálit, protože byl protestant je vtip jen symbolický. Skeptik v tudorovských časech mohl něco udělat: vždycky mohl souhlasit s Jindřichem VIII. Dnešní zoufalý člověk nemůže dělat nic. Nemůžete totiž souhlasit s šílencem zasedajícím na soudcovské lavici jemuž trčí z vlasů sláma a který říká: „Vem odnikud třípenci a já ti dovolím, aby ses obešel bez ní.“
Na případnou odpověď, že tulák může jít do chudobince odvětím, že se zakládá na popleteném myšlení. Je pravda, že může jít do chudobince, ale k tomu je svobodný právě tak, jako k tomu, aby šel do vězení. Právě tak svobodně mohl jít nevolník pod šibenicí jít hledat svůj pokoj v hrobě. Mnozí chudáci dávají hrobu velkou přednost před chudobincem, ale o to mi tady zrovna nejde. Zásadní je, že nemohlo být základní politikou pána vůči nevolníkům pobít je všechny jako mouchy. Jeho stálou „radou pro nevolníky“ nemohlo být „Nechte se oběsit“. Stálou radou sudích občanům nemůže být, aby se nechali zavřít do vězení. A právě tak přesně i jednoduše nemůže být základním doporučením boháčů chudákům, aby šli do chudobince. Znamenalo by to totiž nesmírné zvášení jejich vlastních chudinských dávek, aby mohli dál udržovat obrovské a nákladné otrocké zřízení. I k tomu může dojít, jak tvrdí pan Belloc, ale to není theorie na níž by to, co nazýváme chudobinci stálo. Už podoba (ba i sama velikost) chudobince vyjadřuje, že byl založen pro docela výjimečné případy lidských selhání a neúspěchů—podobně jako blázinec. Řekněte člověku „Jdi do blázince“ a odpoví vám: „Copak jsem blázen?“ Řekněte tulákovi u plotu: „Jdi do domu pro výjimečně neúspěšné“ a on vám stejně oprávněně odpoví: „Jsem na cestách, protože jsem bez domova. Chodím, protože koně nemám. Spím po venku, protože nemám, kde jinde hlavu složit. V čem jsem neúspěšný, v čem jsem selhal?“Možná bude mít dost rozumu na to, aby dodal: „Ba věru, vašnosto, pokud se tady někdo nepoved, tak já to myslím nebudu.“ připouštím, že při všem náležitém spěchu by možná řekl „vo mě to asi nebude“.
Na křivdě, kterou tento člověk utrpěl je jedinečné to, že je to jediná křivda v dějinách, která má vlastnosti nonsensu. Může se přihodit jen ve zlém snu, nikoli v jasném a racionálním pekle. Je vrcholem a hrotem anarchie ve vládnoucím smýšlení, jež je, jak jsem již řekl na začátku. Hlavním rysem modernity a to zejména v Anglii. Jestliže je ale prvním rysem naší politiky šílenství, pak druhým je nesporně mrzká nepřejícnost. Náš člověk je polapen do dvou obzvlášť podlých a slabošských právních pastí. První mu brání dělat to, co by dělal každý normální divoch nebo nomád, totiž zkoušet štěstí a snažit se uživit jen z prostých plodů země.
Zakazovat to je velmi ubohé a nízké, protože právě tohoto dobrodružného a tuláckého ducha vzdělané třídy chválí ve většině svých knih, básní a proslovů. Vláčet se cestou, lovit v bezejmenných kopcích a chytat ryby v tajných potůčcích, nemít jinou adresu než „za hory a doly“, být připraven snídat za úsvitu bobule a za soumraku večeřet rozmoklou kůrku, živit se zvěřinou a být zase klukem, to všechno jsou nejsrdečnější a nejupřímnější podněty v kultuře poslední doby. Najdeme je ve Stevensonových příbězích a písních, v kultu George Borrowa a v roztomilých knížečkách vydávaných panem E. V. Lucasem. Je to jediná pravá výmluva v jádru imperialismu, která nepatrně zmírňuje špinavou všednost a tupohlavou zkaženost selfamademana, který „přišel do Londýna s dvoupencí v kapse“. Když ale chudší leč odvážnější člověk s méně než dvěma pencemi v kapse učiní z modré oblohy svůj příbytek a dělá tak právě to, co vždy chválíme, pošleme ho do příbytku hanby a bičování. Bereme chudobu jen samu o sobě a připouštíme ji pouze za předpokladu náležitého majetku. Dovolíme člověku, aby byl chudý jen tehdy, když je bohatý. A nejbrutálněji jednáme, když se tulák snaží polapit své živobytí právě těmi způsoby, jichž jsou plné naše klukovské příběhy a dobrodružství: lovem v lese a rybolovem. Extrémně přísné anglické honební zákony stíhají s největší tvrdostí to, co vysoce unáhlené anglické romance nejneodpovědněji velebí. Celá naše literatura je plná chvály honu, zejména honu na divoké kachny. Kdyby se ale chuďas držel Tennysona a šel „až tam kam divokou labuť křídla ponesou, kde svět se smáčí v moři a písku“ Tennyson by mu sotva dovolil divokou labuť chytit. Kdyby ulovil nejdivočejší kachnu v nejpustším močále v nejdivočejším soumračném kraji, velmi pravděpodobně by zjistil, že boháč nikdy nespí a že v Anglii už žádná divočina není.
Anglický vladař zkrátka apeluje na národ sportovců a soustředí všechno své úsilí na to, aby jim v jakémkoliv sportování zabránil. Imperialista vždy nadšeně tvrdí, že běžný Angličan může vést dobrodružný život kdekoliv po zeměkouli. Pokud se ale běžný Angličan pokusí o dobrodružný život v Anglii, dostaneme se stejně hrubého zacházení jako zloději a skoro tak hrubého zacházení jako slušnému žurnalistovi. Je to pokrytectví: sudí, který svému synovi dá Ostrov pokladů a pak pošle do vězení tuláka, je pokrytec, statkář hrdý na anglické kolonisty a shovívavý k anglickým školákům, ale krutý k anglickým pytlákům se blíží onomu hlubokému místu, kde mají své místo všichni lháři. Nám tu ale jde o to, že ubohost a podlost spočívá v myšlence zmatení tuláka, v tom, že se mu nenechá žádný prostor pro pokání. Je samozřejmě docela pravda, že v dobách otrokářství či nevolnictví byli potřební od kažení honů boháčům odrazováni ještě horšími tresty. Starý případ ale odlišovaly dva základní rozdíly, z nichž druhý je hlavním tématem této kapitoly. První je, že v poměrně nespoutané společnosti, bez ohledu na to, jakou měla zálibu v honech, se zdá nemožné, aby bylo ohrazování půdy a lesů či služba hajných mohla být tak účinná a všudepřítomná jako ve společnosti plné map a policistů. Na druhý rozdíl jsme již poukázali.: pokud měl otrok či polootrok zakázáno opatřit si potravu v zeleném lese, bylo mu řečeno, ať si ji sežene jinde. Rys nerozumu chyběl.
To byla první mrzkost a podlost, druhá je jí podobná. Pokud je dnešní moderní kultivovaná literatura něčeho plná, vedle dobrodružství, pak je to altruismus. Pořád nám někdo říká, abychom pomáhali druhým, považovali svoje bohatství za jejich, abychom dělali tolik dobrého, kolik jen můžeme, protože znovu touhle cestou již nepůjdeme. Humanitáři nás všude pobízejí, abychom chromým psům pomáhali po schůdcích přes ploty—i když je pravda, že někteří humanitáři chovají podle všeho poněkud chladnější zájem o chromé a chabé muže a ženy. Přesto se mezi všemi literaturami v dějinách ta naše vyznačuje lidskou láskou k bližnímu. Čím se ale vyznačuje naše zákonodárství? Naše legislativa vyčnívá mezi všemi ostatními v dějinách především tím, že dobročinnou lidskou lásku zakazuje. Je to hrozný paradox, věc odporující vší logice a svědomí, že člověk, který si vezme něčí peníze se svolením dotyčného je potrestán, jako by je sebral bez dovolení. Ve všech těch temných nebo šerých věcích minulosti, v dobách senilní strnulosti, feudální nestoudnosti, moru a občanských válek a všeho ostatního, co může chudé odírat, bylo považováno za legitimní, aby slabí prosili o dobročinnou pomoc a její poskytnutí bylo hodno obdivu. Ve všech ostatních stoletích krátce řečeno mohly být příležitostné zlé skutky zlých lidí zčásti napraveny a překryty příležitostnými dobrými skutky dobrých lidí. To je ale nyní zakázáno, protože kdyby směl tulák žebrat měl by poslední šanci.
Teď už bude zřejmé, že zajímavý vědecký pokus na tulákovi spočívá v tom, že nesmí mít žádnou šanci a ne jedinou šanci – jako měl otrok. O ekonomických omluvách útisku a trestání žebráků bude přirozenější pojednat v následující kapitole. Zde postačí říct, že jsou to jen výmluvy pro politiku, která odpovídá, i když možná nevědomky, sobeckému a atheistickému nevědomí. Byla to politika s určitým přímým cílem—jinak by nemohla tak čistě a hladce roztínat sice sentimentální ale upřímné moderní trendy dobrodružství a altruismu. Její cíl brzy pojmenujeme. To vše, čím se budu rovněž zabývat v další kapitole, je zde důležité jen k tomu, abychom mohli ukázat poslední pravdu dotýkající se zoufalého člověka. Honební zákony mu sebraly jeho lidskou vládu nad přírodou. Zákony o žebrotě mu sebraly jeho lidský nárok vůči člověku. Poničené a ponížené jím i lepšími než on, přesto to byly věci přinesené z ráje, kde z něj Bůh udělal poloboha , a nezávisí na penězích, a jen málo na čase. Může tvořit ke svému obrazu. V jádru stovek legend a mysterií dlí strašná pravda. Tak jak bylo možné skrýt Jupitera před vše požírajícím Časem a Krista před Herodem, tak je nenarozené dítě stále skryto před vševědoucím utiskovatelem. Ten kdo dosud nežije, a jen on, zbývá a oni usilují o jeho život, aby jej o něj připravili.

I. Bezmoc nekajícnosti

Základním předpisem každé epochy je nepsaný zákon, stejně jako první ze všech zákonů, který chrání život před vrahem také není zapsán nikde ve sbírce zákonů. Nicméně to, pokud někdo má nebo nemá pojem o těchto základních předpokladech epoch působí zásadní rozdíl. Středověcí lidí nás tak kupříkladu budou svou dobročinností a krutostmi, svou askezí i přepestrými barvami jednoduše mást, dokud nepostřehneme jejich celkový zápal pro stavění a plánování a oddělování toho od onoho hradbami a ploty—tento duch učinil architekturu jejich nejúspěšnějším uměním. I otrok tak vypadal posvátně protože božství ohrazující krále v jistém smyslu ohrazovalo i nevolníka, jelikož nebylo možné ho vyhnat zpoza jeho plotu. I svoboda se tak stala čímsi positivním jako privilegium. Dokonce i tehdy, když jim měla většina mužů, nebyla otevřená jako svoboda divočiny, ale udělená jako plnoprávné občanství města. Podobně se nám sedmnácté století s jeho takřka samolibě upjatou chválou parlamentů a docela barbarskými masakry vězňů může zdát jako chaos zmítaný protiklady, dokud si neuvědomíme, že byl-li středověk domem zpola postaveným, pak sedmnácté století bylo domem v plamenech. Jeho tónem byla panika a ta zuřivá upjatost a výlučnost, jež pochází ze strachu. Jeho charakteristickým náboženstvím byl dokonce i v katolické církvi kalvinismus a důraz na těsnost cesty a nepatrnost počtu vyvolených. Jeho politiku určovalo podezírání—„neskládejte svou naději v knížata“. Snažilo se všechno rozebrat a rozbít učenou, zuřivou a nestálou polemikou, svou populaci čistilo upalováním čarodějnic. A ještě jiný příklad, osmnácté století, které nabízí výjevy vypadající naprosto protikladně a přece se zdají zcela příznačné pro svou dobu: vyplenění Versailles a Vikáře wakefieldského, Watteauovy pastorely a výbušné proslovy Dantonovy. Tomu všemu však lépe porozumíme, pokud si všimneme ideje poklízení, která se celou epochou vine. Nejtišší lidé byli více hrdí na svou upravenost, civilisovanost a dobrý vkus než na jakoukoliv ze svých ctností. Ti nejdivočejší pak nemilovali (a to je to nejdůležitější) na rozdíl od Nietzscheho či anarchických básníků nevázanost jen pro ni samou, ale byli připraveni ji použít, aby se zbavili nerozumu či nepořádku. U každé z těchto etap není rozhodně nemožné říct, že klíčem k nim je taková či onaká slovní formulace. Epochu pro níž je prakticky nemožné najít podobná slova je ta naše.
Přesto myslím ,že naším klíčovým slovem je „nevyhnutelnost“, spíš bych měl chuť říct „nekajícnost“: Podvědomě nás po všech stránkách ovládá dojem, že není cesty zpět, který koření v materialismu a popření svobodné vůle. Porovnejte si libovolnou hrstku moderních faktů a srovnejte je s odpovídajícími skutečnostmi z před několika století. Srovnejte moderní systém politických stran s politickými klikami sedmnáctého století. Rozdíl je, že ve starší domě si straničtí vůdci nejen opravdu navzájem sekali hlavy, ale (což je ještě víc alarmující) opravdu si vzájemně rušili zákony. Za nás se stalo tradicí, že jedna strana dědí a nechává nedotčené zákony, které schválila strana druhá, bez ohledu na to, jak zuřivě je napadala při projednávání. Jakub II. ani jeho synovec Vilém nebyli zrovna z nejveselejších kumpánů, ale oba by rozesmála představa „kontinuity v zahraniční politice.“ Toryové nebyli konservativci, byli to v pravém slova smyslu reakcionáři. Nechtěli jen ponechat na trůně Stuartovce, oni je chtěli přivést zpět.
Nebo se zamysleme nad tím, s jakou zatvrzelostí se středověká anglická monarchie ve snaze zvrátit rozhodnutí osudu vracela pořád dokola ke své vizi francouzských držav. Pomysleme, jak útočili znovu Eduard III. po porážkách krále Jana a Jindřicha III. a Jindřich V. po Eduardu III. a jak dokonce i Marie měla na svém srdci napsáno, co nebylo ani jméno jejího chotě, ani její víry. A pak považme, že jsem poměrně nedávno znali všeobecnou orgii zvanou imperialismus, kdy jednota impéria byla jediným tématem, kolonie se počítaly coby korunovační klenoty a Union Jack vlál po celém světě. A přesto nikdo ani nesnil, nebudu říkat o znovuzískání amerických kolonií pod jednotu impéria (to by pro moderní budovatele říše byla příliš nebezpečná úloha), ale dokonce ani o převyprávění toho příběhu z imperiálního hlediska. Jindřich V. ospravedlnil nároky Eduarda III. Josephu Chamberlainovi by se ani nesnilo o tom, že by měl ospravedlnit nároky Jiřího III. Ba co dím, Shakespeare ospravedlňuje stoletou válku, drží s Talbotem a vzdoruje legendě o Janě z Akru. Pan Kipling by se neodvážil ospravedlňovat válku s Amerikou, držet se Burgyona a vzdorovat Washingtonově legendě. A přece by se toho ve prospěch Jiřího V. dalo říct mnohem víc, než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož, aby podle toho jednali, kvůli onomu modernímu dojmu, že jelikož je budoucnost je nevyhnutelná je minulost neodvolatelná. Každá událost tak konečná, jako bylo americké opuštění impéria musí být brána za definitivní pro celé věky, třebaže se stala před sotva více než sto lety. A přitom bylo ve prospěch Jiřího V. říct mnohem víc než pro Jindřicha V. Moderní imperialisté nic takového neřekli, natož aby podle toho jednali a to kvůli onomu modernímu pocitu, že jelikož je budoucnost nevyhnutelná je minulost nezměnitelná. Událost tak konečná jako americký odchod z impéria bude být považován za definitivní pro celé věky i když se stala sotva před něco přes sto lety. Jen proto, že se jí podařilo přihodit musí být nejprve označena za nutné zlo a pak za nezastupitelné dobro. Nemusím dodávat, že já bych o znovudobytí Ameriky neusiloval, ovšem já taky nejsem imperialista.
Je tu i jiný způsob jak to ověřit. Zeptejte se sami sebe, kolik lidí jste slyšeli skuhrat o něčem, že s tím nic nejde udělat, a kolik jsme viděli takových, kteří se do toho pustili s tím, že to jde napravit? Jak mnoho lidí jsme slyšeli nadávat na britské školy stejně, jako nadávají na britské počasí? Jak málo jsme potkali těch, kdo si uvědomovali, že britské školy změnit lze, zatímco počasí ne? Jak málo bylo těch, kdo věděli, že oblaka jsou nesmrtelnější a pevnější než školy? Kde je na tisíc těch, kdo hořekují nad povinnou školní docházkou sto, deset či jen jeden jediný, který by ji zrušil? Dokonce už samo slovo to dokazuje je, protože zní tak málo slibně a povědomě. Na počátku naší epochy lidé mluvili stejně klidně o reformách i o rušení zákonů. Dnes mluví všichni o reformách, o rušení nikdo neřekne ani slovo. Naši otcové nemluvili o volném obchodě, ale o zrušení obilních zákonů Nemluvili o samosprávě, ale o zrušení Unie. Byly to doby, kdy o „rušiteli“ mluvili jako o nejpraktičtějším politikovi, takovém, který chodí s klackem. Dnes je zahnán daleko do oblasti nemožného idealismu a když vůdce jedné z našich velkých stran v zápalu náhlé a dočasné upřímnosti řekl, že by jeden zákon zrušil, musel pak psát do všech novin s ujištěním, že by ho jen upravil. Nemusím hromadit další příklady, i když bych jich mohl navršit skoro milion. Tón doby naznačuje, že minulost je klidně možné chválit, protože se nedá napravit. V minulosti se lidé skutečně dřeli jako mravenci a padali jako mouchy kvůli tomu, aby odstranili nějaké dřívější uspořádání, které se zdálo bezpečné, ale my nemůžeme ani zrušit nějaký schválený a platný zákon. Zabýváme se malomyslným dojmem, že co se stalo, nedá se odestát. Náš názor dostatečně charakterisuje typicky viktoriánská písnička s refrénem „Mlýn nemůže mlít vodou, jež odplynula.“ Lze na to odpovědět mnoha způsoby. Jednomu (který zahrnuje pojednání o fenoménu vypařování a rose) se zde vyhneme. Další vysvětluje, že z pohledu prostých venkovanů není účelem mlýna mlít vodu, ale obilí, a že (ačkoliv se to může jevit podivné) existovaly společnosti, které byly dostatečně bdělé a udatné na to, aby jim jejich obilí pořád někam neodplouvalo v rytmu sentimentální písničky.
Nuže toto moderní odmítání odčinit co bylo dříve vykonáno není jen intelektuální chybou, je to i morální chyba. Není to jen naše mentální neschopnost pochopit omyl, jehož jsme se dopustili. Je to i naše duchovní odmítnutí připustit, že jsme se dopustili omylu. Byla to pouhá marnivost, když pan Brummell poslal pryč podnosy s nedokonale uvázanými kravatami s lehkou poznámkou „To jsou naše chyby“. Je to dobrý příklad toho, jak blízko má marnivost k pokoře, protože on aspoň připustil, že to byly chyby. Pan Brummell by ale projevil duchovní pýchu, pokud si všechny ty kravaty uvázal hezky jednu na druhou, jen aby si jeho komorník nevšiml, že jednu uvázal špatně. V duchovní pýše je totiž vždy prvek tajnosti a samoty. Pan Brummell by byl ďábelský , a také (což by mu obávám se vadilo víc) by byl špatně oblečený. Byl by ale naprosto přesným příkladem moderního publicisty, který neumí nic udělat správně a pořádně, protože nesmí nikdy připustit, že se spletl a udělat něco špatně.
Tato zvláštní, chabá zatvrzelost, vytrvalost na špatné cestě pokroku, je jako všechny slabé věci čím dál tím chabější a horší. A v době v níž píši nabývá její morální postoj zlověstnosti, ba hrůznosti. Naše omyly se staly našimi tajemstvími. Šéfredaktoři a novináři s provinilým pocitem trhají vše, co jim připomíná nesplněné stranické sliby nebo stranické ideály, jež je odsuzují. O našich státnících platí (víc než o našich biskupech, o nichž to pan Wells řekl), že jsou společnosti na očích, ale pokud jde o intelekt někde se schovávají. Společnost tíží nevyznané hříchy, její mysl je bolavá a ztichlá kvůli bolavým tématům, sžírá ji svědomí. Je mnoho věcí, které udělala či připustila, aby se staly a na které si netroufá ani pomyslet. Nazývá je jinými jmény a pokouší se sama sebe přesvědčit k víře ve falešnou minulost podobně jako si lidé vymýšlejí, co měli a chtěli říct v hádce. Jeden hřích který leží pochován nejhlouběji a přece je nejhlučnější, i když zadušený přece páchne. Je to pravý příběh vztahu mezi boháčem a chudákem v Anglii. Napůl vyhladovělý anglický proletář je nejen skoro kostlivec, on je kostlivcem ve skříni.
S jistým překvapením by se dalo říct, že dnes dnes všude slýcháme tentýž příběh o strádajícím proletariátu a sociálním problému, o dřině nekvalifikovaných dělníků nebo přelidnění ve slumech. Bereme to za hotovou věc, ale já jsem mluvil o pravdivém příběhu. Nepravdivé příběhy slyšíme na všech stranách diskuse. Máme tu zajímavé povídání o Třídně uvědomělém proletáři všech zemí, chlápkovi, který má „solidaritu“ a vždycky se zrovna chystá zrušit válku. Marxistický socialista vám o něm poví úplně všechno, jenže on neexistuje. Běžný anglický dělník je o Němci neschopný přemýšlet jinak než o Němci právě tak, jako o sobě nemůže smýšlet jinak, než jako o Angličanovi. Pak je tu opačný příběh, ten o onom ukrutném člověku, atheistovi, který chce zničit domov, ale z nějakého důvodu, jemuž rozumí jen on, to raději označuje za socialismus. Ani on neexistuje. Úspěšní a prosperující socialisté mají domovy právě tak, jako vy nebo já a chudým socialistům individualisté nedovolí, aby měli jakékoliv domovy. Pak je tu příběh o Dvou dělnících, velmi zajímavý a vzrušující povídání o tom, kterak jeden z nich minul všechny hospody v Cheapside a když došel až ke Guildhall stal se londýnským starostou, zatímco druhý do každého hostince zašel a potom už se pro takovou poctu docela nehodil. Však běda! I tohle všechno je marnost. Zloděj se londýnským starostou stát může, čestný dělník ovšem rozhodně ne. Máme tu pak též příběh o „Neúprosném osudu“, který boháče ekonomickými zákony nutí, aby brali chudákům peníze, i když by je sami milerádi nechali být. Tohle je pro svobodného člověka a křesťana myšlenka neúnosná a čtenáři se jistě uleví, když se dozví, že nic takového se nedělo ani neděje. Bohatí by mohli přestat krást kdykoliv by se jim zachtělo, jenže ani to se nikdy nestalo. Setkáme se i s příběhem o mazaném fabiánovi, který zasedal v šesti výborech současně a tak se mu povedlo ošálit boháče natolik, že se z něj stal docela chudák. Onomu talentovanému muži stačilo jen pořád šeptem opakovat „v tomhle bude nějaký háček, to musíme rozebrat“ až se mu povedlo, kousek po kousku, rozebrat milionářovo auto tak důkladně, že ten zapomněl, že kdy jaké měl. Udělal to velmi šikovně, jenže se to nikdy nestalo. Na milionářově autě se nehnul ani šroubek a je schopné v okamžiku vyrazit a nechat za sebou fabinánovu přejetou mrtvolu. Všechny tyhle příběhy jsou úžasné pohádky, které mohou socialista s individualistou střídavě vyprávět velkém sultánovi kapitalismu, pokud ho totiž jen na chvíli přestanou svými povídačkami bavit, nechá jim useknout hlavy. Kdyby ale někdy začali sultánovi vyprávět pravdivý sultánův příběh uvařil by je v oleji, a tomu se pokouší vyhnout.
Na skutečný příběh hříchu se sultán pořád pokouší, nasloucháním těmto příběhům, zapomenout. Jak už jsme si v této kapitole řekli, raději by si nepamatoval, protože se už rozhodl, že se nebude kát. Je to zvláštní příběh, a já se ho pokusím popravdě vypovědět ve dvou následujících kapitolách. Ruka tyranů v každé době tvrdne, protože tyrani měknou. Pokud si jeho auto proráží cestu krvácejícím a obviňujícím davem je to proto, že si zvolil cestu nejmenšího odporu. Je to proto, že je mnohem snazší podupat lidské plémě, než vyšlapat na ne moc strmý kopec. Utlačovatel vždy bojuje polštáři, obvykle je to válka v pohodlí polštářů—to je vždy přinejmenším jejím cílem. Velký sultán Saladin považoval, pokud si dobře vzpomínám, za největší šermířský výkon rozetnutí polštáře. A to měl dozajista pravdu, jak může potvrdit každý z nás, kdo se celá léta snažil zatnout do oteklé a nadmuté korpulence moderního kompromisu, který je současně pohodlný i krutý. V našem dnešním světě totiž opravdu existuje barva a ticho polštářovaného divanu a ten dojem paláce v paláci a zahrady v zahradě, který tvoří bohatou neodpovědnost Východu. Cožpak už nemáme tance beze slov, hostiny bez vína a všechny ostatní divné a cizí představy o přepychu bez smíchu? Což nejsme již ve zlém tisíci nocí a nekráčíme přízračnými městy neviditelných despotů? Nerdousí již naši katani potajmu ty, kdo přináší tětivy luků? Nejsme již eugeniky—tedy tvůrci eunuchů? Nevidíme již zářivé oči, nehybné tváře a vše ostatní, co tvoří přítomnost čehosi mrtvého a přece beze snu bdícího? Je to přítomnost hříchu, který je zpečetěn pýchou a nekajícností, příběh o tom, jak se sultán zmocnil trůnu. Nenaslouchá však tomuto příběhu, ale jinému který vymyslel, aby ten první zastřel—příběhu zvanému „Eugenius, aneb dobrodružství člověka nezrozeného“, vyprávění nejrozmanitějšímu a nejpoutavějšímu, které ho vždy zdárně uspí.

VIII. Shrnutí falešné theorie

Dosud jsem se, doufám, věnoval eugenikům s takovou vážností, s jakou oni chápou sami sebe. Pokusil jsem se analysovat jejich teorii, jako by to byla teorie zcela abstraktní a nezaujatá a z tohoto pohledu se zdá, že z ní zbylo pramálo. Než však budu pokračovat druhou částí této knihy, v níž pojednám o těch ošklivých věcech, které opravdu zbyly, chci shrnout podstatné body v jejich zásadním pořadí, aby nějaký osobní úsudek (vím, že k tomu mám sklony) o významnosti nebo nedůležitosti, nezmátl postup argumentace, již považuji za naprosto férovou a konsistentní. Aby to bylo ještě jasnější shrnu vše po kapitolách a v docela krátkých odstavcích.
V první kapitole jsem se pokusil definovat podstatný bod, v němž si eugenika může nárokovat a nárokuje, že je novou morálkou. Jádrem věci je, že když posuzujeme nevěstu, můžeme posuzovat i její děti. Nepřijímám ideální nezodpovědnost člověka, který se ptá copak pro nás naše potomstvo udělalo. Ptám se ale, pro začátek, zda pro naše potomky můžeme udělat něco jiného, než se budeme jednat férově s našimi současníky. Pokud muž nemiluje svou manželku, kterou vidí, jak může milovat své dítě, které ještě neviděl?
V druhé kapitole poukazuji na to, že na toto rozdělení ve svědomí nestačí jen pouhé zmatení mysli, které z každé ženy, jež odmítne muže eugeničku. Ve světě bude vždy cosi, co bude působit, že pobuřující svazky zůstanou vždy spíše výjimkou. Vlivem, který to působí není eugenika ale smích.
V třetí kapitole se snažím popsat dosti mimořádnou atmosféru, která takové věci umožňuje. Označuji ji jako anarchii, ale vysvětluji, že je to anarchie v ústředích, kde by měla dlít autorita. Vláda se stala nezvládnutelnou, to proto, že nedokáže přestat vládnout. Zákon se stal psancem, to proto, že nedokáže postřehnout, kde my měl mít své meze. Zásadním rysem naší doby je pokoj lůzy a šílenství vlády. V této atmosféře je přirozené, že se i lékařští experti, coby autority, zblázní a pokouší se tak nahodilý a nezralý sen, jako je tohle laskání a proklepávání (a celkově spíš kažení) nenarozeného dítěte.
V kapitole čtvrté jsem ukázal jak ona netrpělivost prolétla úzkým kanálem zákonů o šílenství a zničila je tím, že je rozšířila. Blázen není nic jiného než výjimka potvrzující pravidlo. Eugenici se ale snaží zacházet s celou společností jako se sérií výjimek–aby ze všech lidí nadělali blázny. Na tomto základě nemá nikdo naději, protože každý názor má svého autora, a všichni autoři mají své předky. Eugenikova mentalita pobízí, aby v eugeniku věřil stejným způsobem, který unáhleného milence má k tomu, se proti ní proviňoval. Podle materialistické hypothesy jsou obě mentality stejně nezodpovědným výsledkem více či méně neznámých fysických příčin. Skutečná obrana člověka proti logickému eugenikovi se podobá falešnému bezpečí Macbethovu. Jediný eugenik, který by na něj mohl racionálně zaútočit musí být muž nezrozený ze ženy.
V následující kapitole, kterou jsem pojmenoval „Unikající autorita“ jsem se marně snažil pevně lokalizovat jakoukoliv autoritu, která by mohla racionálně rozhodovat o lidech v takto zakořeněné a universální záležitosti. Málo by pomohlo, kdyby to dělali jedni obyčejní lidé pro druhé a pokud by takovou moc běžní lidé vykonávali, velmi brzy by tisícem vrtochů a malicherných sporů prokázali jak moc jsou obyčejní. Poté jsem se zabýval osvícenou despocii několika obecných profesorů hygieny a zjistil jsem, že nemůže fungovat z jednoho podstatného důvodu. Můžeme totiž vždy získat lidi dostatečně inteligentní na to, aby se pro nás víc naučili o tom či onom úrazu, bolesti nebo nemoci, ale nemůžeme počítat s tím, že by se objevili velcí kosmičtí filosofové. A jen od nich bychom mohli očekávat, že budou vědět víc než my o normálním jednání a obecném zdravém rozumu. Zkrátka od takové odpovědnosti by se odtahoval každý druh člověka, vyjma toho druhu nejhoršího, který by se jí chopil.
V další kapitole pak přecházím k posouzení, zda toho víme o dědičnosti dost na to, abychom mohli postupovat rozhodně, i kdybychom věděli, kdo má povinnost jednat. Zde eugeniky odkazuji na odpověď pana Wellse, s níž se pokud vím nikdy nevypořádali vůbec, natožpak uspokojivě—totiž s důležitou a prvořadou námitkou, že zdraví není vlastnost, ale poměr vlastností, čili že i ze svazku dvou zdravých lidí může vzejít výstřednost zvaná nemoc. Zde je třeba poznamenat, že konkrétní biolog může upřímně věřit, že s Mendelovou nebo Weissmannovou pomocí objevil pevný princip. My se tu ale nezabýváme tím, zda ví dost na to, aby si mohl oprávněně myslet (jak je jakýmsi zvykem lidoopů Homo), že má pravdu. Zabýváme se tím, zda víme my dost na to, abychom jako odpovědní občané mohli svěřit takové pravomoci do rukou lidí, kteří mohou být buď podvedeni, nebo mohou být podvodníky. Docházím k závěru že ne.
V poslední kapitole první části knihy jsem ukázal, co považuji za pravé tajemství toho zmatku, tajemství toho, co eugenici skutečně chtějí. Chtějí, aby mohli zjistit, co vlastně chtějí. Nestačí jim, že na výzkum dávají peníze, chtějí, aby výzkum získal oficiální postavení, které by mu dalo stejně donucovací moc uvalovat povinnost jako vzdělávání nebo státnímu pojištění. Přesto jde stále o výzkum a ne o objev. Chtějí zkrátka státní církev nového druhu, jíž má být Oficiální církev pochybnosti—namísto víry. Nemají žádnou eugenickou vědu, ale myslí vážně to, že pokud se podrobíme vivisekcím, jednoho dne velmi pravděpodobně nějakou dohromady dají. Poukazuji, poněkud důstojnějšími slovy, že je to poněkud hloupé a těžkopádné.
A teď v druhé části knihy budeme pokračovat posuzováním skutečných záležitostí. S hlubokým zármutkem říkám, že je nutné se vrátit k realitám vašeho a mého každodenního života. Naše veselá dovolená v zemi nesmyslů skončila, víc již nespatříme její krásné město s téměř biblickým jménem Žvást, ani lesy plné nepořádku a divů stejně úžasných jak nejnovější objevení Ameriky, ani pole vikví jež mohou sklízet pouze náměsíčníci. Již se nesetkáme s těmi rozkošnými obludkami, které by mohly klábosit v jednom bláznivém klubu se Snarkem a Jabberwockem, Pobblem či Dongem se zářivým nosem. Nesetkáme se s otcem, který sice vůbec nerozumí matce, ale je má naprosto jasno o dítěti, které jednou bude čekat, ani právníkem, který musí své zákony honit skoro stejně rychle jako před nimi zločinec utíká. Konec je schůzkám se dvěma bláznivými doktory, kteří se mohou milion roků hádat, kdo z nich má právo toho druhého zavřít, s gramatikem, který se křečovitě drží trpného rodu a tvrdí, že jeho čehosi povinností, aby se stalo bez jakéhokoliv lidského přičinění. Už se neuvidíme s mužem, který sezdává obry tak dlouho až to jejich páteř nevydrží, tak jako dítě, vrší jednu cihlu na druhou kvůli zábavě z toho, jak se celá ta rozkymácená věž skácí k zemi. Především už se pak nepotkáme s oním výtečným vědcem, který po vás chce abyste ho platili a korunovali proto, že dosud na nic nepřišel. S těmito pohádkovými brach se musíme rozloučit. Sice existují, ale na to co se děje nemají žádný vliv. Jsou to upřímní hlupáci a nástroje právě tak, jako jsme se vy i já téměř stali upřímnými hlupáky a nástroji. Pokud se s chladnou hlavou zamyslíme nad světem v němž žijeme, pokud jak prakticky se chová praktický politik, alespoň pokud jde o hotové peníze, jak nudní a přízemní jsou povětšinou milionáři a manažeři tiskových trustů, jak velmi obezřelí a zcela protikladní idealistickému neklidu jsou ti, kdo ovládají kapitalistickou společnost—když se nad tohle vše posoudíme je po pravdě neuvěřitelné, že je eugenika nejpřednějším módním tématem a téměř již přijatým a platným zákonem i kdyby byla v praxi jen nezavršenou fantasií, jíž je, jak jsem ukázal, v čistém rozumu. I kdyby to byla jen revoluce, byla by to pro moderní státníky revoluce příliš revoluční, pokud by za ní nebyl ještě něco jiného. I kdyby byla pravým ideálem pro naše „praktické muže“, kdyby tu nebylo ještě i něco praktického. Nuže, cosi praktického tu doopravdy je. Eugenika nemá žádné důvody či rozum, ale spoustu motivace. Její stoupenci jsou velmi neurčití pokud jde o teorii, ale budou až bolestně praktičtí pokud jde o její praktikování. A i když musím zopakovat, že mnozí z jejích výmluvnějších propagátorů jsou vcelku nevinnými nástroji, jsou tu, dokonce i mezi eugeniky, už i tací, kteří vědí co dělají. Těch se nemůžeme ptát co je to eugenika, nebo co to propána dělají. Těm můžeme jen říct „Běda vám pokrytci, kteří vyjídáte domy vdov a pro přetvářku užíváte dlouhých slov.“

VII. Státní církev pochybností

VII THE ESTABLISHED CHURCH OF DOUBT
Zamysleme se nyní konečně nad tím, oč jde čestným upřímným eugenikům, protože je čím dál zřejmější, že jim nemůže jít o to, co tvrdí. Takový výklad bohužel naráží na tolik překážek, že je nezbytné zvolit přístup oklikou. Vše co se dnes tiskne a mnoho z toho co se povídá je, v jediném pravém slova smyslu, zaostalé a zastaralé. Dejte běžnému člověku den na napsání článku a vzpomene si na to nejnovější co slyšel, v poslední nádheře západu slunce pak možná rozvažovat i o tom, co si doopravdy myslí on sám. Dejte mu hodinu a začne přemýšlet jako příručku má nejblíž po ruce a udělá co nejlepší mosaiku ze starých citátů a starých autorit. Dejte mu deset minut a s křikem se uteče schovat do starého dětského pokoje, kde se naučil nejvyčpělejší přísloví nebo do staré školy, kde se naučil nejvyčpělejší politice. Čím víc novinář spěchá, tím pomaleji myslí. Výsledkem jsou naše současné noviny, které jsou doručovány den co den dříve a den ode dne stojí méně za doručení. Ubohý udýchaný kritik zaostává čím dál víc za motorovým vozem moderního faktů. Před patnácti lety byl pozadu jen o nějakých padesát let. Teď zrovna je pozadu o takových sto let, to co říká jsou totiž naprosté nesmysly pokud jde o naši dnešní společnost, ale platilo to pro naši společnost před nějakými sto třiceti lety. Nejlepším příkladem jeho opoždění je to, že pořád dokola tvrdí, že stále víc upadá víra v nadpřirozeno. Což je naprosto správné a realistické hodnocení—osmnáctého století. Pokud jde o tento věk okultistů, duchovních léčitelů, fakírů a módních věštců je to hodnocení nejhorší možné. Popravdě řečeno obvykle na tyto iluse osmnáctého století pronášené jazykem osmnáctého století odpovídám tím samým jazykem. Když mi někdo řekne „Víry vrávorají,“ odpovídám „A pruský král, sám volnomyšlenkář, jistě sebere Slezsko katolické císařovně.“A když někdo tvrdí, že zázraky je třeba přehodnotit ve světle racionální zkušenosti přívětivě odpovídám „Já jen doufám,že váš osvícený vůdce Hébert, nakonec nepožene chudinku francouzskou královnu pod guillotinu.“ Na řeči, že musíme očekávat vzestup nějakého nového náboženství, které se samo doporučí lidskému rozumí odpovídám, „Ještě víc si musíme dávat pozor na vzestup nějakého vojenského dobrodruha, který by mohl zničit republiku. A mě se zdá, že mladý major Bonaparte je poněkud příliš neklidný.“ Na takové věci můžeme odpovídat právě jen jazykem věku rozumu. Věk v němž žijme je něco víc než věk pověry—je to věk nesčíslných pověr. Já se zde ale budu zabývat jen jediným příkladem.
Mám na mysli omyl, který lidi dosud nutí demonstrovat za zrušení státních církví a mluvit o tyranii závazného učení církve nebo povinných církevních desátků. Nestojím o zbytečné nedorozumění, osobně bych zrušil výsadní státní postavení každé církve, která je početně v menšině, například welšskou nebo irskou. Myslím také, že by to hodně prospělo autentickým církvím, které se těší zčásti konvenční většině, třeba v Anglii nebo dokonce v Rusku. Ale udělal bych to jen tehdy, kdybych vážně neměl co jiného na práci a zrovna teď máme opravdu dost co jiného na práci. Zrovna teď totiž náboženství ať pravověrné nebo ne, na zbraň výsadního státního postavení nespoléhá ani na ní nezávisí. Papež neudělal prakticky nic proto, aby zachránil konkordát a zdá se, že se mu spíš ulevilo díky nezávislosti, jíž církev získala díky zkáze konkordátu. Mezi francouzskými klerikály se běžně mluví o tom, že církvi změna prospěla. Jediné skutečné obvinění, které v Rusku vznášení zbožní lidé (zejména římští katolíci) proti pravoslavné církvi není její pravověří nebo mylná nauka, ale její ubohá závislost na státu. V Anglii můžeme anglikánovu horlivost pro jeho církev téměř měřit podle jeho poměrného chladu vůči pozici státní církve—tedy tomu, že je ovládána parlamentem, kde sedí takoví skotští presbyteriáni jako Balfour, nebo welští kongregacionalisté jako Lloyd George. Ve Skotsku způsobila mocná kombinace dvou velkých sekt vně státní církve takové její postavení, že jaksi necítí žádnou radost z toho, když ji nějací právníci nazývají Skotskou církví. Netvrdím tu , že by církve neměly být na státu závislé, ani že nejsou závislé na horších věcech. Je možné rozumně zastávat názor, že síla římské víry, třeba není v žádné stání policii, spočívá v policii mravní, mnohem pevnější a bdělejší. Je možné rozumně zastávat názor, že síla anglikánské víry, i když nespočívá v jejím postavení státní církve, tkví v aristokracii a jejím stínu, kterému říkáme snobismus. Tvrdím zde jen tolik, že církve se v současnosti nijak silně neopírají o své politické postavení a nijak moc se nerozmachují světským ramenem. Jejich právně závazné desátky byly téměř všude změněny, jejich právní dozorčí rady byly smíšeny. Možná stálé užívají tyranie, a horší tyranie, tím se tu ale nezabývám. Neužívají té zvláštní tyranie, která spočívá v použití vlády.
Skrze vládu se o tyranizování ve skutečnosti pokouší věda. Věda se skutečně rozmachuje světským ramenem. A vírou, jež uvaluje skutečné desátky a zmocňuje se škol, vírou jež je skutečně vnucována pokutami a vězněním, vírou jež je skutečně zvěstována ne kázáními, ale zákony státu a šířena ne poutníky, ale policisty—tou vírou je velký ale zpochybňovaný systém, který započal evolucí a završil se v eugenice. Naší skutečnou státní církví je materialismus, protože jeho heretiky skutečně pomáhá pronásledovat vláda. Během svých sta let bylo očkování zpochybňováno asi tolik, jako křest za své dva tisíce let. Jenom našim politikům, kteří by považovali vynucování křtu za šílenství, přijde zcela normální vynucovat očkování.
Slovo pronásledování mě neděsí, když je spojováno s církvemi, a není ani v nejmenším projevem odsudku, když je spojuji s muži vědy. Je to popis právní skutečnosti. Pokud to znamená, že policie silou prosazuje široce diskutovanou a rozporovanou theorii, jež nedokáže podat definitivní důkaz—pak dnes neutiskují naši kněží, ale naši lékaři. Vnucení takových dogmat zakládá státní církev, a to ve starším a silnějším slova smyslu, než jaký lze uplatnit na jakoukoliv dnešní nadpřirozenou církev. Stále jsou místa, kde mají náboženské menšiny zakázáno shromažďování, nebo takové či onaké vyučování. Ještě víc je takových, kde jsou vyloučeny z těch či oněch veřejných postů. Nenapadá mne ale teď žádné, kde by byly nuceny trestním zákonem podstupovat nějaký obřad oficiálního náboženství. Ani Mladí Turci nechtějí obřezat všechny Makedonce.
Setkáváme se tu s úžasnou skutečností. Když byly v minulosti tak sporné názory prosazovány státní silou bylo z popudu fanatiků, kteří je měli za pevně dané a planoucím jasem zářící jistoty. Pokud se jejich nepřátelé nemohli pravdám vyhnout, jejich přátelé je nemohli změnit. Jaké jsou ale ony nesporné pravdy, k jejich prosazení nyní musí světské rameno zvedat svůj meč? Inu, je to ona masa bezedných otázek a zmatených odpovědí, jimiž jsme se zabývali v minulé kapitole. Jsou to otázky zajímavé jen tím, že jsou neschůdné a tajemné a odpovědi, jejichž jedinou slávou je, že jsou prozatímní a nové. Oddaný vyznavač se chlubil, že nikdy neopustí svou víru—a proto pro víru pronásledoval. Jenže vědec se ve skutečnosti chlubí tím,že vždy hypotézu opustí a přece kvůli ní pronásleduje. Inkvizitor silou vynucoval svou víru, protože byla neměnná. Učenec ji prosazuje silou, protože ji zítra může změnit.
Nu tak vypadá nový druh útisku a člověku lze prominout, že se ptá, zda je to proti tomu starému nějaké zlepšení. Rozdíl vypadá, alespoň pokud si lze na první pohled všimnout, ve prospěch starého. Máme-li být vydáni na milost nelítostnému člověku, většina z nás by byla raději natažena na skřipec pro víru, která existuje intensivně v čísi hlavě, než zaživa pitvána kvůli objevu, který se ještě v ničí hlavě neurodil a možná nikdy neurodí. Člověk by se raději nechal trýznit palečnicemi, dokud by se nerozhodl dostat rozum, než nechat mučit pitevním skalpelem dokud se pitvající vědec nerozhodne přijít k rozumu. A přitom právě to je rozdíl mezi dvě druhy právního donucení.. Pokud podlehnu inkvisotorovi vím aspoň, jakou víru vyznávat. Ale i kdybych řval věřím natažen na eugenikově skřipci, neměl bych potuchy, jaké krédo mám křičet a mohlo by se mi stát, že mě natáhne ještě o něco víc proto, že se přihlásím k víře, kterou vyznával ještě někdy před týdnem.
Jen ať žádní lehkomyslníci netvrdí, že tady používám výstřední přirovnání, protože je nejen dokonalé, ale i prosté. Je to proto, že rozdíl mezi mučením a vivisekcí není nijak ovlivněn zuřivostí či klidem jednoho či druhého. Ať otočili kolem skřipce jen napůl nebo stokrát, vždy, hypotheticky, pracovali s pravdou, o níž věděli, že tam je. Ať už pitvají zaživa bolestivě nebo bezbolestně, vždy se pokouší zjistit, zda tam pravda je či není. Starý inkvizitor mučil proto, aby dostal do někoho své názory. Nový inkvizitor mučí proto, aby z někoho dostal své vlastní názory. Neví, jaké jeho vlastní názory jsou, dokud mu je oběť vivisekce neřekne. Takové rozdělení myšlení je pro každého, komu záleží na přemýšlení naprostou propastí. Starý utiskovatel se ohněm a mečem pokoušel lidi učit. Nový utiskovatel se chce od občanů s pomocí skalpelu a očkovací stříkačky něco dozvědět. Učitel byl mírnější než bude žák.
Na mnoha praktických příkladech bych mohl dokázat, že ani tyto ilustrace nejsou přehnané, když bych poukázal na poklidné návrhy na vivisekci zločinců, které jsem slyšel, nebo na onen ošklivý incident, který se přihodil dr. Neisserovi. Raději bych se ale přidržel čistě logické linie rozlišování a vysvětlil, že cílem všech předchozích pronásledování bylo ukončit naši nerozhodnost, nyní nejde o nic jiného, než o to, že násilí má ukončit nerozhodnost pronásledovatelů. To je to, oč ve skutečnosti jde čestným a upřímným eugenikům, alespoň do té míry, pokud jim o něco vůbec jde. Jde jim o to, že veřejnost má být vydána ne jako pohanská země k obrácení, ale jen jako surovinapro experiment. To je skutečný, hrubý a barbarský smysl eugenické legislativy. Eugeničtí doktoři nejsou zas takoví blázni a hlupáci, jakými se jeví ve světle jakéhokoliv logického zkoumání ohledně toho, co chtějí. Neví, co chtějí, až na to že chtějí vaši duši a tělo i moje, aby to zjistili. Docela vážně jsou, jak by mohli sami říci, prvním náboženstvím, které není dogmatické, ale experimentální. Všechny etablované a státní církve byly založeny na tom, že někdo poznal pravdu. Toto je vůbec první církev, která se zakládá na tom, že pravdu nenašla.
Chovají naprosto upřímnou naději a nadšení, ale pro nás, ale pro to, co se od nás mohou dozvědět, pokud by nás mohli ovládat a řídit, jak to dělají u králíků. O dědičnosti nám nemohou říct nic, protože o ní nic neví. Docela upřímně ale věří, že se o ní něco dozví, jen kdyby nás mohli pár set let sezdávat dobře i špatně nějakých pár set let. Nedokážou nám říct, kdo by byl vhodný, aby měl takovou autoritu, vědí totiž, že nikdo takový neexistuje, ale věří docela upřímně, že pokud bude taková autorita po velmi dlouhou dobu zneužívána, nějak se vyvine někdo, kdo na tu práci bude vhodný. Nejsem žádný puritán a nikdo, kdo zná mé názory nebude považovat za pouhé žalovatelné obvinění, když o nich řeknu, že jsou to hazardní hráči. Neukázněný gambler nemá v kapse žádné peníze, má jen hlavu plnou nápadů. Tihle gambleři nemají v hlavě žádný nápad, mají jen kapsy plné peněz. Myslí si ovšem, že pokud by si za ně mohli koupit velkou společnost na pokusy, možná by je nakonec mohlo něco napadnout. To je eugenika.
Zde se omezím na konstatování, že se mi nelíbí a nemám ji rád. Jsem možná lakomec, ale jsem ochoten vědce platit za to, co ví, ne ale už za všechno, co neví. Jsem možná zbabělec, ale jsem ochotný trpět proto, co si myslím, nebo pro to, co si myslí on—nejsem ochoten trpět, ba ani nepohodlí snášet, kvůli čemukoliv, co by ho mohlo napadnout poté, co mi začne ubližovat. Běžný občan může být docela dobře velkomyslnější než já a všechno to vzít na základě důvěry. V takovém případě může být jeho úděl na onom světě šťastnější. Ale (řekl bych) smutnější na tomhle světě. Chtěl bych mu říct aspoň to,že své skvělé tělo nevydá tak, jak to dělají vojáci, pro slávu konkrétní vlajky, nebo jak to dělají mučedníci pro slávu nesmrtelného Boha. Vydá, v přesném smyslu latinských slov, své bídné tělo k pokusu—pokusu, u nějž ani sám pokusník nezná ani význam, ani cíl.

VI. Výzva bez odpovědi

Dr. Saleeby mě poctil tím, že se o mně zmínil v jednom ze svých proslovů na naše téma a řekl, že ani já nemohu od slabomyslných předků předvést jiné než slabomyslné dítě. Na to v první řadě odpovídám, že zplodit slabomyslné dítě nemůže ani on. Jádrem našeho sporu je to, že tato fráze nemá žádný pevně daný smysl mimo různých názorů. Existuje manické šílenství, které bylo vždy segregováno, existuje idiocie, jež byla vždy segregována, ale slabomyslnost je označení zcela nové, na jehož základě můžete segregovat kohokoliv. Je nezbytné nějak do moderní mysli dostat tento základní omyl při používání statistik. Musí vidět, že jak zcela zřejmě zbytečná jsou přesná čísla, pokud jsou to exaktní údaje založené na nepřesných označeních. Když řeknu,že v Action je pět bláznů, je zcela jasně zřejmé, že i když žádný matematik neudělá z pěti ani čtyři ani šest, vám ani nikomu jinému to nezabrání najít v Action o pár bláznů víc. Nuže slaboduchost, stejně jako pošetilost se od šílenství liší právě tímto zásadním způsobem, totiž že se v jednom smyslu vztahuje na všechny lidi, v jiném na většinu lidí, v dalším na velmi mnoho lidí a tak dále. Stejně dobře by dr Saleeby mohl říct: „Zjistil jsem, že marnivost je nesporně dědičná. Zde máme paní Jones, která je velmi citlivá na to, když jí někdo kritisuje její sonety a zde vidíme její malou dceru v nových šatečkách, jak se divá do zrcadla. Náš experiment přinesl výsledek, důkaz je úplný. V první generaci máme uměleckou povahu—což je marnivost. V druhé generaci jsou šaty—a to je marnivost.“ Musíme odpovědět: „Příteli, vše je marnost, nic než marnost a trápení ducha—zejména, když má jeden poslouchat logiku vašeho oblíbeného druhu. Je zcela zřejmé,že si všechny lidské bytosti musí vážit sebe sama a je právě tak zřejmé, že v takovém hodnocení je zahrnut prvek slabosti, protože nejde o zhodnocení věčnou spravedlností. K čemu je dobré, že jste pokusem u pár lidí našel to, o čem nám rozum říká, že musíme najít u všech?“
Tady se můžeme na chvíli zastavit a předejít jednomu možnému nedorozumění. Nechci tvrdit, že vy nebo já nemůže a v praxi nevidíme a sami tak nehodnotíme ten či onen výstředním nebo prostřední druh lidí, pro něž slovo „slaboduchý“ může být velmi příhodné a může odpovídat autentickému třebaže nedefinovatelnému faktu zkušenosti. Právě tak bychom mohli mluvit, a mluvíme, o tom, že taková a taková osoba „je šíleně marnivá“, aniž bychom chtěli zavolat dva dozorce, aby se jí chopily a odvedly ji. Prosím však čtenáře, aby měl na paměti, že mluvím o slovech v tom smyslu, jak se používají ne v románech a hovorech, ale jak budou používána a jsou užívána v příkazech a potvrzeních a ve sbírkách zákonů. Odlišnost mezi oběma způsoby je naprosto jasný a praktický. Rozdíl je v tom, že romanopisci nebo řečníkovi lze svěřit důvěru, aby se pokoušel trefit přesně. Je mu jen ke vší slávě a prospěchu, když se mu to povede, když všichni poznají, o čem mluví, když se mu obrazně řečeno podaří pověsit toho správného. Jenže ono není vždy v zájmu vlády či jejích představitelů pověsit toho správného. Právě to, že oni často slovíčka protahují a natahují, aby se jim pod ně vešly různé případy je skutečným základem pro to, abychom vůbec měli pevně stanovené zákony či svobodné instituce. Nemluvím tu o tom, že bych nikdy nepotkal člověka, kterého bych spíš než za šíleného nebo imbecilního neoznačil za slaboduchého. Jde mi o to, že když budu chtít vyvlastnit synovce, vystrnadit soka, nebo se zbavit nepříhodné vdovy nic logického mi nemůže zabránit, abych za slaboduché neoznačil i je. A čím neurčitější bude obvinění, tím méně budou schopni je vyvrátit.
Jak už jsem řekl, člověk nemusí popírat dědičnost, aby se mohl postavit proti legislativě, o nic víc, než by jeden musel popírat duchovní svět k tomu, aby odporoval honu na čarodějnice. Připouští, že dědičná slaboduchost může existovat. Věřím, že existuje jakési čarodějnictví. Když věřím, že existují duchové, už jen rozum mne zavazuje předpokládat, že budou existovat asi i duchové zlí. Pokud věřím, že existují zlí duchové, pouhý rozum mne nutí předpokládat, že někteří lidé upadnou do zla, když si s nimi budou zahrávat. To je vše jen racionalismus. Pověra (tedy iracionální odpor a hrůza) je v člověku, který připouští, že existují andělé, ale popírá ďábly. Pověra je v tom, kdo připouští existenci ďáblů, ale odmítá, že by existovali jejich uctívači. Přesto mohu dozajista odporovat každé snaze pátrat po čarodějnicích z toho zcela prostého důvodu, který je klíčem k celému sporu. A ten důvod je, že je něco docela jiného věřit v čarodějnice a věřit v jejich lovce. Mám větší respekt k eugenikům, kteří pronásledují rodinné hlupáky, protože lovci čarodějnic podle jejich vlastního přesvědčení hrají s risikem. Čarodějnice nebyly slaboduché, ale měly tvrdou a jasnou hlavu—zlé hypnotysérky, vládkyně živlů. Hon na čarodějnice, správný nebo zlý, připadal vesničanům, kteří se do něj pustili jako spravedlivé povstání lidu proti obrovské duchovní tyranii, papežství hříchu. A přece víme, že to nakonec upadlo v zuřivé a opovrženíhodné pronásledování vetchých nebo starých. Skončilo to válkou proti slabým. Skončilo to tam, kde eugenika počíná tím, že existuje. Když jsem výše řekl, že věřím v čarodějnice, ale ne v lovce čarodějnic plně jsem tím vyslovil i svůj názor na pojem dědičnosti. Oné zpola zformované filosofie strachu a znamení, kleteb a podivných návratů a neodvratného osudu v krvi, jež je v podobě kázané dnes lidstvu často ještě nelidštější než samo čarodějnictví. Nepopírám existenci toho temného elementu, jen tvrdím, že je temný. Jinými slovy míním, že jeho nejpilnější studenti kolem něho klopýtají ve tmách. Dr. Karlu Pearsonovi bych nevěřil při lovu na předky o nic víc, než při lovu na herese. Toto své smýšlení jsem naprosto připraven obhajovat a věřím, že každá dobře vyvážená osoba, která si vyslechne mé důvody, bude smýšlet stejně. To, že člověk o nějakém oboru něco ví nebo neví lze říci dvěma způsoby. Znám například předmět aritmetiky, tedy nijak v něm nevynikám, ale vím, co to je. Jsem s ním obeznámen dost na to, abych věděl, jak absurdní je, pokud někdo řekne, že „o tak vulgárním zlomku nelze mluvit před dámami“ nebo „tato jednotka je doufám unionistická“.Kdybych se na okamžik měl považovat za matematika, mohu říci, že o svém oboru nevím skoro nic, ale svůj obor znám a poznám ho na ulici. Pak je tu jiný druh člověka, třeba dr. Karl Pearson, který toho nesporně o svém oboru ví nesmírně mnoho, jistě žije v obrovském pralese faktů o příbuznosti a dědičnosti. V žádném případě ale není totéž v prozkoumávat prales a uznávat a rozeznávat jeho hranice. Popravdě, jsou to dvě věci, jež se obvykle pojí se dvěma odlišnými druhy mysli. Vážně pochybuji o tom, že by královský astronom napsal tu nejlepší esej o vztazích mezi astronomií a astrologií. Pochybuji o tom, že by předseda geografické společnosti mohl poskytnout tu nejlepší definici historie slov geografie a geologie.
A o badatelích nad dědičností obzvlášť platí, že rozumí všemu o svém oboru, vyjma svého oboru. Mám za to, že se narodili a vyrostli v oné houštině a prozkoumali ji, aniž by se kdy dostali na její okraj. Prostudovali tedy vše až na otázku, co to vlastně studují. Rozhodně se nechci spoléhat jen sám na sebe, abych jim řekl, co že to studují. Jak za chvíli uvidíme, chci předvolat za svědka velkého člověka, který to sám studoval. Začněme ale tím, že oblast dědičnosti připomíná (aspoň těm, kdo vidí její hranice) jakýsi trojúhelník, obklopený po každé straně jedním ze tří faktů. První je že dědičnost nesporně existuje, jinak by neexistovala třeba rodinná podobnost a z každého manželství by se mohl znenadání zrodil malý černoušek. Druhý říká, že ani prostá dědičnost nemůže být jednoduchá, její složitost musí být doslova neuchopitelná, protože je to pole, na němž se bijí nepředstavitelné miliony. Přesto nikdy nemůže být dědičnost prostá, protože od okamžiku, kdy člověk začne existovat, začne zakoušet. Třetí fakt je, že tyto nesčetné dávné vlivy, a okamžitá záplava zkušeností se slévají a schází podle kombinace, která nemá na zemi žádnou jinou obdobu. Je to kombinace, která kombinuje. Nelze ji rozplést, ani o soudném dni ne. Dva zcela odlišní lidé se s v nejposvátnějším, nejstrašnějším a nejneodpověditelnějším smyslu stali jedním tělem. Kdyby si zlatovlasé skandinávské děvče vzalo velmi snědého Žida, mohla by její rodina opakovat, až by v tváři modrala, že dítko má po mamince nos nebo či. Nemohli by si být nikdy jisti, že v každém rysu a v každém palci není přítomen tmavovlasý beduín. V osobě dítěte by mohl svou choť jemně tahat za nos. V osobě dítěte možná zčásti začernil oči své ženy.
Toto jsou tři první fakta o dědičnosti. Existuje, je složitá a složená z milionů prvků, je prostá a nelze ji na tyto prvky rozložit. Když to shrneme: víte, že v polévce je víno. Nevíte, kolik druhů vína v polévce je, protože nevíte, kolik vín je na celém světě. A nikdy se to nedozvíte, protože každý chemik, každý kuchař a každý člověk se zdravým rozumem vám řekne, že je to takový druh polévky, který nelze vůbec chemicky analysovat. To je naprosto férové přirovnání k dědičným prvkům v lidské duši. Že je v polévce víno lze poznat mnoha způsoby, když třeba náhle rozeznáme víno zvláštní chuti, což odpovídá tomu, když v mladou tváří náhle probleskne obraz předka, jehož jste znali. Ale ani tehdy si ochutnavač nemůže být jist, že nechutná jen jedno povědomé víno mezi mnoha dalšími, jež nezná—nebo že vidí jen jednoho známého předka mezi milionem neznámých. Další možnost je polévkou se opít, což odpovídá těm, kdo tvrdí, že jsou ke hříchu a smrti puzeni dědičným osudem. Ale ani tak si opilec nemůže být jistý, že za to mohla polévka o nic víc než tradiční ochmelka, který si byl jistý, že za to mohl losos.
To jsou fakta o dědičnosti, která může vidět každý. Výsledkem, je že malý minutí cíle zůstává trefou vedle, ale také to, že na tom, kam se trefíme nezáleží. Když má dítě nos (nebo nosy) po rodičích, může to být dědičností. Jenže pokud nemá, i to může být vliv dědičnosti. A právě tak jako nemusíme brát dědičnost na lehkou váhu kvůli tomu, že se dvě generace liší, nemáme důvod brát ji jen o chlup vážněji jen proto, že si dvě generace jsou podobné. Dědičnost tu je, v kterých případech nevíme, v jakých poměrech nevíme a vědět nemůžeme.
A právě zde se dostáváme k zásadnímu rozdílu mezi řemeslem dr Saleebyho a mým. Jeho práce je zkoumat lidské zdraví a nemoc jako celek v duchu více či méně osvíceného hádání. Je jen přirozené, že najde dědičnost tuhle, támhle a všude možně, stejně jako člověk šplhající na skálu nebo plující na lodi počítá s počasím, aniž by si to vůbec připomínal. Kterémukoliv svědomitému člověku píšícímu o tom, jak by mělo být vymáháno právo nebo jak by měla vypadat správa a vláda ve společnosti je vlastní zcela jiný přístup. Když se pak zamýšlíme nad tím, jak prostým faktem je vražda a jak jsme přitom váhaví, ba neurčití ohledně viny vraha, když uvažujeme nad tím, jak prostým skutkem je krádež a jak je přitom těžké usvědčit a potrestat ty bohaté obchodní piráty, kteří kradou nejvíc, když přemýšlíme nad tím, jak kruté a neohrabané mohou být zákony i v tak starých a prostých věcech jako je Desatero—to si pak nedokážu ani představit žádnou odpovědnou osobnost, že by přišla s návrhem psát zákony na základě naší zlomkové znalosti a bezedné ignorance o dědičnosti.
I když se ale budu muset touhle nudnou záležitostí v náležitě logickém pořádku muset zabývat, zdá se mi, že tato její část byla již rozhodnuta a to rozhodnuta tím nejvýtečnějším způsobem někým, kdo nezměrně větší právo o něm promlouvat než já. Náš tisk má zdá se dokonalý smysl pro to, aby lidi označoval nepřípadnými nálepkami, skládat jim špatné poklony a dokonce po nich metat nevyhovující nadávky. A tak lidi mluví o Bernardovi Shawovi jako by to byl necudný pomrkávající Pierrot, když je to ve skutečnosti poslední velký puritán skutečně věřící v počestnost, stejně jak (si parva licet atd.) vedou řeči o mých paradoxech i když já celý život kážu o pravdivosti očividných pravd a nesmírné množství novin si podle všeho vzalo do hlavy, že pan H. G. Wells je drsný a hrozný eugenik s velkými gobliními brýlemi, který nás všechny chce dostat pod kovové mikroskopy a rozpitvat nás kovovými nástroji. Ve skutečnosti samozřejmě pan Wells samozřejmě není ani zdaleka příliš definitivní, spíš je obecně nedostatečně určitý. Je naprostým čarodějem ve vytváření a rozpoznání atmosféry a otevírání výhledů, ale jeho odpovědi jsou agnostičtější než jeho otázky. Jeho knihy dokáží vše, jen ne se zavřít. K tomu aby bránil člověku v plození potomstva má hodně daleko už proto, že sám se nedokáže zastavit ani k tomu, aby udělat tečku za větou. Není dostatečně eugenikem na to, aby jí zabránil rozmnožit se v řadu malých teček.
To ale není ten zřejmý omyl, o němž mluvím. Skutečný omyl je v tomhle. Pan Wells si zaslouží tiáru z korun a věnec medailí ze všech možných důvodů. Kdybych se ale, z důvodů veřejné hospodárnosti, měl omezit na jednou medaili ob cives servatos, pak bych ho dekoroval jako eugenika, který zničil eugeniku. Každý o něm totiž, ať už správně nebo mylně, mluví jako o eugenikovi a on nesporně má, na rozdíl ode mne, vzdělání a kulturu nutnou k tomu, aby věci posuzoval v toliko biologickém a ne obecně morálním smyslu. Vzešla z toho ona pěkná kniha Vznikající lidstvo, kde se nevyhnutelně s tímto problémem střetl a adresoval eugenikům intelektuální výzvu, na niž podle mne nelze odpovědět, a jež v každém případě zůstala bez odpovědi. Nemyslím, že by žádný eugenik kdesi daleko o tématu nepsal, protože je nemožné číst všechno a zejména ne všechno, co napíší eugenikové. Nemyslím, že přední eugenikové píší, jako by výzva nikdy nepadla. Rukavice leží na zemi a nikdo ji nezdvihl.
Když jsem složil náležitý a povinný hold, mohu ji snad sám jen stručně shrnout. Panu Wellsovi šlo o následující. Nemůžeme si být jistí o dědičnosti zdraví, protože zdraví není vlastnost. Není to něco jako tmavá barva vlasů nebo délka údů. Je to vztah, rovnováha. Můžeme mít vysokého silného muže, ale sama jeho síla závisí na tom, aby na svou sílu nebyl příliš vysoký. Můžete chytit zdravého plnokrevného chlapíka, ale přímo jeho zdraví závisí do toho, aby v něm té krve nebylo příliš. Srdce silné pro trpaslíka bude slabé pro obra, nervový systém, který by zabil člověka se stopou jisté nemoci, bude jinému sloužit do devadesátky, pokud v něm po takové nemoci není ani stopy. A to nemluvím o tom, že by ho jeho nervový systém zabil, kdyby měl příliš nějaké jiné poměrně zdravé věci. Když tedy vidíme, že existují zdraví lidé všech možných druhů, je zřejmé, že pokud dva z nich zkřížíme můžeme dokonce dosáhnout i nesouladu dvou odlišných harmonií. Je zřejmé, že si dobrým potomstvem nemůžeme být o nic jistější, než dobrou melodií, pokud hrajeme dvě pěkné písničky současně na jednom pianu. Ještě méně si tím může být jisti v delikátnější záležitosti krásy o níž eugenici tolik mluví. Sezdejte dva pohledné lidi s poněkud orlími nosy a jejich dítě (nakolik můžeme tušit) může být goblin s nosem jak obrovský papoušek. Věru, sám takový případ znám. Eugenik nevynáší soud o výsledku spojení jedné jasně dané věci s jinou stejně stabilní věcí, ale o tom, co se stane, když se jedna hroutící a závratná rovnováha zřítí do jiné.
To je zajímavý závěr. A na základě tohoto stupně znalosti jsme vyzýváni, abychom opustili universální morálku lidstva. Poté, co jsme milenci zabránili oženit se s nešťastnou ženou, již miluje a poté, co jsme mu našli jinou zdravím kypící ženu, již nemiluje vůbec stále ještě nemáme žádný logický důkaz, že výsledek nebude stejně hrůzostrašný, jako kdyby se zachoval coby čestný člověk.