Ethandune

Asi nevíte, kde leží Ethandune. Nevím to ani já, ani nikdo jiný. A tady začíná poněkud vážná zábava. Nedokážu vám ani s jistotou říct, jestli je to jméno lesa, města nebo kopce. Mohu říct jen tolik, že, že jakési nestálé a plovoucí. Je-li to les, pak je to jeden z těch, které pochodují milionem nohou, jako kráčející stromy, jež se staly Macbethovou zhoubou. Je-li to město, pak jedno z těch, která se, jako stanová městečka, ztrácí. Je-li to kopec, pak kopec létající, podobný hoře, jíž víra dala křídla. Temné jméno Ethandune se vznáší nad matnou rozlohou Anglie jako orel váhající nad tím, kam se má spusit a udeřit a věru, že bylo na Ethandune, ať už to bylo kdekoliv, dravých ptáků dost a dost. Nyní ale samotný Ethadune ztemněl a povlává podobný černému letu ptáků.
A přece, nebýt tohoto slova, která vám nedává smysl a které si sotva spojíte s nějakou vzpomínkou, seděli byste dnes na hodně jiné židli a dívali se úplně jiný ubrus. Nemohu je doporučit jako praktickou moderní frázi, protože se obávám, že pokud by mi moji soukromí kritici a dopisovatelé, jichž si velmi cením, posílali dopisy na adresu „G. K. Chesterton, Poste Restante, Ethandune“ asi by se mi jejich psaní do ruky nedostala. Kdyby si dva uspěchaní obchodní cestující dohodli schůzku v Ethandune mezi pátou a čtvrt na šest, obvám se, že by v oblasti zestárli jako bělovasí poutníci. Prostě řečeno, Ethandune je všude a nikde v západních kopcích, je to anglická fata morgána. A přece, nebýt téhle pochybné záležitosti, nejspíš byste v sobou nedostávali a určitě byste v neděli nechodili do kostela. Netvrdím, že by kterákoliv z těch věcí byla k užitku, ale tvrdím, že to jsou to obyčeje a že byste je neměli, nebýt tohoto tajemství. Něměli byste vánoční puding a nejspíš ani žádný jiný puding, neměli byste velikonoční vajíčka, nespíš ani sázená vejce, velmi pochybuji o míchaných vejcích a i nejlepší historici velmi pochybují o vejcích uzených. Abychom to dlouhé povídání (vlastně vůbec nejdelší) zkrátili, neměli byste vůbec žádnou civilisaci, a ještě mnohem méně jakoukoliv křesťanskou civilisaci. A kdyby vás někdy ve chvíli jemné zvědavosti zajímalo, proč jste tak nablýskaným, uhlazeným a zcela uspokojivými občanem, jímž očividně jste, pak vám nemohou dát o nic určitější historickou či zeměpisnou odpověď, ale mohu jen nechat vaším uším zaznít zvuk onoho nezachyceného jména—Ethandune.
Pokusím se docela rozumně vysvětlit, proč je tak důležité. Ale ani to není snadné. Kdybych jen vyložil fakta z dějepisných knih, mnoho lidí by to považovalo za cosi stejně triviálního a vzdáleného jako nějaké války s Pikty a Skoty. Možná bychom to mohli říct takto. Ve světě existuje jakýsi duch, který vše končí předčasně. V rozbíjení může být jistá vznešenost, ale z věcí jsou pak hromady střepů. Může to mít svou nádheru, ale ta je sterilní. Chci říct (abychom použili jeden praktický případ), že yorský Minster v plamenech může být stejně krásný, jako když jej místo plamenů pokrývají reliéfy. Ale reliéfy plodí další reliéfy. Z plamenů není nic, než malá černá hromádka. Pokud vede nějaký počin do slepé uličky málo záleží n tom, jestli byl podniknut knihou, mečem, neohrabanou válečnou sekyrou nebo chemickou bombou. O ideách platí to samé. Pesimista může vypadat hrdě, když proklíná všechny hvězdy. Optimista může vypadat ještě pyšněji, když jim všem žehná. Skutečná zkouška nespočívá v energii, ale ve výsledku. Pokud optimista řekne „Všechno je zajímavé“ zůstáváme volní, můžeme se zajímat tak moc, či tak málo, jak se nám zlíbí. Když ale pesimista řekne „Nic není zajímavé“ může to sice být duchaplná poznámka, ale je to poslední poznámka, kterou lze o tématu učinit. Spálil svou katedrálu, užil si svého požáru a vše ostatní je popel. Skeptici, podobni včelám, dají své jediné žihadlo a umírají. Pesimista se musí mýlit, protože říká poslední slovo.
Nuže tento duch, který popírá a ničí měl v jednom údobí dějin svou éru vojenské nadřazenosti. Tehdy spálili yorský Minster, nebo přinejmenším místa stejného druhu. Zhruba řečeno, od sedmého do desátého století se na tyto ostrovy a západní pobřeží kontinentu valil mocný příval temnoty, chaosu a nemyslící krutosti, kterému se téměř zdařilo navždy je odříznout od vešekré kultury bílého muže. A zde je poslední lidská zkouška, totiž to, že rozmanití náčelníci onoho neurčitého věku jsou vzpomínáni či zapomenuti podle toho, nakolik odolávali tomuto téměř kosmickéhmu náporu. Tehdy nikdo nepřemýšlel o moderních nesmyslech ohledně ras, všichni myseli na lidské plémě a jeho nejvyšší výdobytky. Artuš byl Kelt a dost možná bájný Kelt, ale byl bájí na té správé straně. Karel Veliký mohl být Gal nebo Gót, nebyl však barbar, proti barbarům a nihilistům bojoval za tradici. A také proto, a v posledku jen proto nazýváme nejsmutnějšího a v některých ohledech nejneúspěšnějšího krále Wessexu Alfrédem Velikým. Barbaři ho znovu a znovu poráželi, on jim porážky znovu a znovu vracel, ale jeho vítězství byla skoro tak marná jako jeho porážky. Naštěstí nevěřil v ducha doby nebo aktuální trendy či jiné podobné mderní nesmysly a proto pokračoval pořád dál. A třebaže jeho selhání a jeho neplodné úspěchy mají nadále používaná jména (například Wilton, Basing a Ashdown) poslední epická bitva, která barbara opravdu zlomila zůstala bez moderního místa či jména. Mimo toho, že kdesi poblíž Chippenhamu složili Dánové své meče a byli pokřtěni, nemůže nikdo ukázat na místo, kde jsme byli vy i já zachráněni od toho, abychom na věky zůstali divochy.
Onehdy jsem ale za dramatického soumraku a východu měsíce míjel místo, o kterém se nejvíce říká, že to je Ethandune: vysoká, chmurná vvýšenina, zčásti holá, zčásti divoce zarostlá připomínající ono divoké a posvátné místo z oněch vznešených imaginativních veršů o démonickém milenci a ubývajícím měsíci. Temnota, rudé trosky západu slunce, žlutý a křiklavý měsíc, dlouhé fantastické stíny dávaly dohromady skutečný dojem obludné náhody, který je dramatickým rysem krajiny. Holé šedé svahy spadaly dolů tak, až připomínaly vyděšené a prchající vojsko, temná oblaka se hnala nad nimi jako rozpolcené praporce a měsíc vypadal jako zlatý drak, jako Zlatý drak Wessexu.
Když jsme přešli okraj vřesoviště spatřil jsem najednou mezi sebou a měsícem beztvarou černou hromadu vyšší než dům. Atmosféra byla tak silná a působivá, že jsem skutečně pomyslel na hromadu mrtvých Dánů s nějakým přízračným dobyvatelem na jejím vrcholu. Naštěstí jsem procházel onou pustinou s přítelem, který znal dějiny lépe než já a ten mi vysvětlitl, že jde o mohylu starší než Alfréd, starší než Římané, možná i starší než Britové. Nikdo nemá ponětí, zda to byla hradba, trofej, nebo hrobka. Ethandune je stále neusazené jméno, ale zmocnily se mě zvláštní emoce,když jsem si představil velkého krále, jak stojí s mečem v ruce a zatímco Dánové se valí v potocích vlastní krve k Chippenhamu, pozvedá svou hlavu a hledí k onomu despotickému a tísnivému tvaru. Naznačuje cosi a přece neukazuje k ničemu, král se na něj mohl dívat právě tak jako my a rozumět mu stejně málo jako my.

Pět set padesát pět

Život je plný neustálých drobných shod okolností, jež jsou příliš drobné, než aby stály za zmínku, leda při nějaké zvláštní příležitosti. Často jsou dokonce tak nepatrné, že jim nevěnujeme o nic větší pozornost, než jednotlivým padajícím sněhovým vločkám. Právě to dodává hroznou věrohodnost všem falešným naukám a zlým módním výstřelkům. Pro kdejaké tvrzení snadno najdeme hejna nahodilých podpůrných argumentů. Kdybych najednou prohlásil, že historickou pravdu obvkle říkají rusovlasí lidé, nepochybuji o tom, že po deseti minutách zamyšlení (kterému se ovšem nebudu věnovat) bych dal dohromady solidní seznam příkladů na podporu svého tvrzení.Vzpomínám si na jeden velmi hlučný spor o Bacona a Shakespeara, během kterého jsem docela náhodně navrhl, že dokážu, že díla pana W. B. Yeatse napsal Lord Rosebery. Ani jsem to nedopověděl a už mi hlavou pádil proud shod okolností. Poukázal jsem například, že hlavním Yeatsovým dílem je The Secret Rose (Tajná růže). To lze snadno parafrázovat jako The Quiet or Modest Rose (Růžet tichá či cudná) a samozřejmě i jako Primrose (petrklíč). O vteřinu později jsem si všiml téhož spojení mezi „rose“ a „bury“. Kdybch pokračoval dál, těžko říct, kam bych dospěl, ale touhle dobou už by ze mě mohl být zuřivý šílenec.
O tahle triviální opakování a přesnosti klopýtáme všude, kam se hneme, ale jsou příliš triviální na to, abychom o nich i jen zapředli hovor. Muž jménem Williams vešel do cizího domu a zabil muže jménem Williamson, to zní skoro jako vražda dítěte (Williamson zní anglicky jako Williamsův syn pozn. překl.) Jeden můj známý novinář se docela nevědomky přestěhoval z místa zvaného Overstrand na místo pojmenované Overroads. Při svém útěku byl náležitě pronásledován volebním letákem z Battersea, na němž ho volební agent Burn vyzýval, aby volil kandidáta jménem Burns. Když to udělal, potkala ho další náhoda: cosi mystického, záležitost magického čísla.
* * *
Z dostatečného množství důvodů se tento můj známý vydal volit do Battersea, celý rotržitý a v pochybnostech. Zatímco vlak klouzal močálovitými lesy a zamračenou oblohou, začaly se mu hlavou honit ony líné a přece hrozné otázky, které se objevují právě tehdy, když je mysl nečinná. Blázni z nich skládají kosmické systémy, darebáci z nich skládají přisprostlé říkačky, lidé se je snaží potlačit jako ošklivou chlípnost. Jedinou odpovědnou posilou běžné kuráže a zdravého ruzumu je náboženství. A náboženství jen staví jednu normální zdravou náladu proti stovce chorých nálad.
Ovšem tyhle ohavné prázdné hádanky se vyznačují tím, že dokáží reagovat na očividnou odpověď a to tak, jak velí všední rozum.. Představme si muže, jehož děti si šly a zaplavat a představme si, že jeho najednou zachvátí nesmyslný strach, že se utopily. Je nasnadě odpovědět: „Jen děti jednoho z tísíce rodičů se utopí.“ Ale hlubší hlas (hlubší, protože je hluboký jako peklo) odpoví. „A proč bys to neměl být ty, ten tisící rodič?“ To, co platí o tragických pochybnostech, platí i o těch triviálních. Voličův dozorčí ďábel mu pravil: „Když dneska nepůjdeš k volbám, můžeš udělat patnáct jiných věcí, které určitě budou k něčemu dobré, potěší přítele, rozveselí dítě, uklidní vzteklého vydavatele. A co dobrého bude z toho, když půjdeš volit? Přece si nemyslíš, že toho tvého kandidáta zvolí o jeden hlas, co? “Věděl, že zdravý rozum velí odpovědět: „Kdyby tohle řekl každý, nebude nakonec zvolen nikdo.“ A tu se ozval hlubší hlas z Hádu: „Ale vždyť přece nerozhoduješ o tom, co mají dělat všichni, ale jen o tom, co má v jednu chvíli udělat jeden člověk. Když si půjdeš dnes odpoledne po svých a budeš se věnovat něčemu pořádnějšímu, co na tom sejde a kdo se to kdy dozví?“ I tak ale náš volič dál slepě jel tmavnoucími londýnskými ulicemi, kdesi našel nudnou volební místnost a odevzdal svůj drobný hlásek.
Politik, pro kterého hlasoval, byl zvolen, většinou pěti set pětapadesáti hlasů. Náš volič se to dočetl v novinách druhý den ráno u snídaně s veselejší a sdílnější náladou a našel cosi fascinujícího nejen na vítězství, ale i samotném počtu hlasů.V těch třech přesných číslech bylo cosi symbolického, člověku se zdálo, že to může být nějaká šifra nebo heslo. Velké knihy o pečetích a zkalených symbolech obsahují právě taková hřmotná opakování. Šet set šedesát šest bylo Číslo Šelmy. Pět set padesát pět bylo Číslem Člověka, triumfujícho tribuna a občana. Bylo to číslo tak symetrické, až se skutečně povznášelo z oblasti vědy do hájemství umění. Je to vzor podobný ornamentu řeckého klíče v podobě vejce a šipky. Okraj tapety nebo lem roucha by si člověk mohl ozdobit desítkami. Zatímco si volič liboval v lehké přesnosti čísel, prolétla mu hlavou jakási myšlenka, a on vyskočil. „Dobré nebe!,“ zvolal, „Vždyť já vyhrál volby a bylo to o jediný hlas! Nebýt mne, bylo by výsledkem odporné, potlučené, rozlámané a neharomické číslo pět set padesát čtyři. Celá umělecká pointa by byla pryč. Číslo člověka by se vytratilo z dějin, Byl jsem to já, kdo se mistrovskou rukou chopil dláta a vytesal hieroglyf—úplný a dokonalý. Uchopil jsem chvějící se ruku Osudu, když chtěla napsat nudnou, hranatou čtyřku a donutil ji vykreslit pěknou zakulacenou pětku. Hle, nebýt mne, přišel by Vesmír o jednu náhodu!“ Po tomto výbuchu volič usedl a dojedl svou snídani.

Kolo

V tichém venkovském, i když docela slavném kostele, tady u nás v okolí, najdete okno, které prý představuje anděla na bicyklu. Jednoznačně a nesporně zobrazuje nahého mladíka sedícího na kole, ale to kolo vypadá dost složitě a mladík natolik svatě, že zmíněný pracovní popis můžeme (řekl bych ) přijmout. Je to dílo květnatě renesačních tvarů a spadá do vysoce pohanského období, jež začalo ke zdobení používat všechny možné předměty: osobně dokážu víc věřit tomu,že vidím bicykl, než tomu, že bych měl vidět anděla. Říká se, že lidé nyní napodobují anděly, totiž svými létajícími stroji: o žádném jiném aspektu jsem neslyšel. Možná se tedy anděl na bicyklu (pokud to je anděl a pokud sedí na bicyklu) pomstil tím, že napodobil člověka. Je-li tomu tak, pak prokázal onen druh vznešeného intelektu, který andělům připisují středověké knihy, i když ne vždy (možná) středověké obrazy.
Kola jsou totiž známkou člověka právě tak, jako jsou křídla známkou anděla. Právě kola jsou stará jako člověk a přece se jimi vyznačuje jen člověk. Jsou sice prehistorická, ale ne předlidská.
Jeden významný psycholog dobře obeznámený s fysiologií, že jisté jeho údy jsou nesporně pákami, zatímco jiné asi budou kladkami, ale že ani poté, co se důkladně prohmatal nenašel nikde žádná kola. Kolo jako nástroj pohybu, je čistě lidská záležitost. Na starobylém Adamově štítě (jež spolu s většinou jeho oděvu, stále ještě zbývá nalézt) bylo heraldickým kolem jedoucí kolo. Jak říkám, coby způsob pohybu vpřed, vývoje a pokroku, je kolo jedinečné. Podobně jako můj zmíněný přítel je řada moderních filosofů připravena hledat spojnice mezi člověkem a zvířetem a dokazovat, že člověk byl ve všem všudy slepým otrokem své matky země. Někteří, a to je docela jiná sorta lidí, to dokazují dokonce s horlivostí, zejména pokud to mohou překroutit tak, aby diskreditovali náboženství. Ale slyšel jsem dokonce i ty nejnadšenější vědce často připouštět, že by byli překvapeni, kdyby se k nim začala pomalu a až slavnostně blížit jakási kráva jedoucí na čtyřech kolech. Fantatické rodiny země se k nám blíží a obklopují nás křídly, šupinami, ploutvemi, drápy, kopyty, pavučinami i nožkama. Třepotají a mávají, šustí a cválají, hřmotí a duní, jediné co není slyšet, je zvuk kol.
Matně, pokud vůbec správně, si vzpomínám, že na některé z oněch temných prorockých stránek Písma, jež vypadají jako oblačný purpur a soumračné zlato, je pasáž v ní prorok spatří má divoké snové vidění kormidel. Možná to byla skutečně symbolická deklarace duchovní nadvlády a svrchovanosti člověka. Bez ohledu na to co dělají ptáci nad jeho lodí či ryby pod ní, je člověk jedinou bytostí, která může kormidlovat, jediná bytost, již si lze představit u kormidla. Když chce, může se spřátelit s ptáky. Pokude se tak rozhodne, může ryby ctít jako své bohy. Rozhodně ale nebude věřit v ptáka v lodním koši a je velmi nepravděpodobné, že by kdy pustil rybu ke kormidlu. Jak říká Swinburne: člověk je kormidelník a velitel. Je doslova a do písmene mužem u kormidelního kola.
Kolo je zvíře, jež ustavičně stojí na hlavě, jenže „to dělá tak rychle, že žádný filosof nikdy nezjistil, kde tu hlavu má. Pokud bychom chtěli mluvit ještě přesněji, mohli bychom říct, že je to zvíře, které se obrací vždy vzhůru nohama a tak se hýbe vpřed. Myslím, že se tak pohybují některé ryby (prostě si představme, že mají nohy), měl jsem také psa, kterému se to málem povedlo a jednou se povedlo i mně, když jsem byl velmi malý. Byla to nehoda, a jak by řekl skvělý romanopisec pan De Morgan, víckrát se to nestane. Nikdo mě od té doby neobvinil, že bych byl převrácený vzhůru nohama, leda snad mentálně. Myslím, že to už stojí za zmínku, zejména ve stylizované podobě otáčejícího se kola. Kolo je úžasný paradox, jedna jeho část běží vždy vpřed a druhá vždy pozpátku. Nu a už se tak stalo, že se to velmi podobá náležitému stavu lidské duše či jakéhokoliv politického státu. Každá zdravá duše či stát hledí současně dopředu i zpět a dokonce se vrací, aby mohli vyrazit vpřed.
Těm, kdo se (jako já) zajímají o převrat mohu jen velmi mírně říci že bez otáčení není Revoluce. Kolo, ježto je logické, se vztahuje k tomu, co je za ním, jakož i k tomu co je před ním. Je v něm (podobně jako musí být v každé společnosti) něco, co stále bezmocně skáče k nebesům i něco, co pořád sklání svou hlavu do prachu. Proč by se měli lidé vysmívat nám, kdo stojíme na hlavě? Sklonit vlastní hlavu do prachu je cosi velmi dobrého, pokorný počátek veškerého štěstí. Když jsme sklonili naše hlavy do prachu pocítili jsme na malou chvíli štěstí a pak (ponechávajíce hlavy v pokorné uctivé poloze) jsem vykopli patami do vzduchu za námi. To je pravý počátek stání na hlavě, a definitivní obrana paradoxu. Kolo se pomižuje, aby bylo povýšeno, jen to dělá o něco rychleji než já.

Oslův triumf

Ti, jimž se nelíbí moje učení, že člověk nemá vlastnit motorový vůz jako koně, ale spíše ho užívat jako létajícího draka, budou samozřejmě zjednodušovat a tvrdit, že se vždycky budu vozit v autě, které bude ale patřit někomu jinému. Můj oblíbený moderní filosof (pan M. W. Jacobs) popisuje podobný případ špatně pochopené duchovní jemnosti a složitosti. Nemám tu knížku zrovna po ruce, ale pokud si pamatuju, tak Job Browman vyčítal Billu Chambersovi, že moc pije a Billa hájil Henry Walkers, který řekl, že Bill si sotva kdy dá sklenku, leda by ji platil někdo jiný: a pak „už to bylo celkem hodně nepříjemné“.
Protože jsem méně citlivý než Bill Chambers (nebo kdo to byl), budu si s oním hrubým převracením toho, co jsem měl na mysli, zahrávat a připustím, že jsem zrovna včera autem jel a to auto docela jistě nebylo moje. Cesta, již jsem podnikl, sice neobsahovala nic, co by bylo pro takové cesty obzvlášť neobvyklé, ale nesla s sebou také cosi groteskního, co bylo současně zdravé a pokořující. Symbolem onoho vlivu se stal starobylý symbol pokory a vtipu: osel.
* * *
Když jsem osla spatřil poprvé, zahlédl jsem ho ve slunečním svitu jako nezemského chrliče, jímž i vskutku je. Můj přítel se svým autem (opakuji, se svým autem) mě vyzvedl na malém malovaném nádraží uprostřed mokrých lesů a chmelnic západoanglického venkova. Navrhl mi, že mě nejprve zaveze do svého domu za vsí, než se vydáme na delší část naší dobrodružné výpravy. Odhrkali jsme pak těmi sytě zelenými cestami, jež v sobě mají cosi jedinečně analogického pohádkám, ať už ony cesty plodí víly a pohádkové bytosti nebo, a tomu věřím já, tihle tvorové budují ony cesty. Všude kolem v třpytivých chmelnicích stály malé sušárny chmele podobné zakrnělým a nakloněným věžím. Vypadaly jako trpasliční kostely—vlastně připomínaly mnohé moderní kostely, které bych mohl jmenovat. Všechy jsou malé a každý vypadá trochu křivě. V pohádkové atmosféře jsme tedy pruce zahnuli do ostré zatáčky v půli strmého bílého kopce a spatřili cosi, co nejprve vypadalo jako vysoký černý netvor tyčící se proti slunci. Vypadalo to jako tmavá a hrůzná žena kráčející na kolech a mávající dlouhýma, jakoby netopýříma ušima. Druhý pohled mi napověděl, že to není místní čarodějnice procházející zrovna proměnou, byl jen jedním z milionů triků perspektivy. Na malém kolovém vozíku taženém oslem stála stařena; oslí uši byly zrovna za její hlavou a to celé bylo proti slunci tmavé.
Perspektiva tomu všemu dodává skutečně komický rozměr. Má pompézní latinské jméno, ale je nenapravitelně gotická a groteskní. Mezi prosté důkazy patří už to, žeje vždy vynechávána ze všecho důstojného a ozdobného umění. Nenajdeme ji v Elginových mramorech (soubor klasických řeckých děl, zejména části athénského Partheonu, který je vystaven v londýnském Britskému museu pozn. překl.) a dokonce i těm v podstatě hranatým andělům ze středověkých barevných oken se daří vypadat (jak se píše v Patience) současně hranatě a ploše. Na myšlence, že by se vzdálené objekty měly vytrácet a krčit a blízké objektyže by měly kynout do nadměrné velikosti a nesnesitelnosti je něco podstatně nepřiměřeného. Na představě, že se náš otec může jen tím, když kousek poodejde, stát výbuchem kouzla trpaslíkem je cosi horečnatě šíleného. Je až fraškovitá představa, že příroda má našeho strýčka v zásobě v nespočtu velikostí, podle toho, kam se zrovna postaví. Všichni ustupující vojáci si mění v cínové vojáčky, všichni prchající medvědi v plyšové medvídky, jako by v posledním úběžníku světa bylo vše jízlivě odsouzeno stát proti nebi a vypadat zakrsle a směšně.
* * *
Právě proto nás stará žena a její osel, když jsme je poprvé zezadu zahlédli, překvapili jako černá groteska. Potom jsem měl příležitost si starou ženu, vozík a osla prohlédnout pořádně, z boku a po celé jejich délce. Viděl jsem stařenu a osla přecházet, jak by se mohli heraldicky objevit v erbu nějaké hrdinské rodiny. Viděl jsm starou ženu a osla důstojné, ozdobné a ploché, právě tak, jak by mohli kráčet na Elginových mramorech. Když jsem na ně podíval takhle a pod vyrovnaným světlem, nebylo na nich nic obzvlášť ošklivého. Vozík byl dlouhý a dostatečně pohodlný, osel byl netečný a dostatečně vážný. Stařenka byla sice útlá, ale dostatečně silná a dokonce se po nakyslém venkovském způsobu usmívala. Zezadu však stará paní s oslem vypadali jako jedno obludné černé zvíře. Tmavý oslíkův vozík připomínal děsivá křídla a vysoká temná, jako strom vzpřímená, žena se zdála růst a růst až člověk málem vyjekl.
Pak jsem se kolem ní prohnali s výbušným hřmotem jak vlak po železnici a prchali za úbočí kopce daleko pryč od ní k domovu mého přítele.
Tam jsme zastavili jen než můj přítel naložil do vozu jakousi piknikovou výbavu a hned jsme vyrazili dál, shodou okolností stejnou cestou, jíž jsme přijeli.Tak se stalo, že jsme se znovu zřítili dolů ze strmého, krátkého kopce ještě před tím, než se chudák stařena s oslem dokázali vyškrabat na jeho vrchol. Když jsem je teď viděl v jiném světle, spatřil jsem něco docela jiného. Tmaví proti slunci vypadali komicky, ale jasní proti zelenému lesu a šedým mračnům už k smíchu nebyli. Byli tragičtí, protože mnohé, co za soumraku vypadá fantasticky, je za denního světla smutné. Spatřil jsem, že stařena má vznešenou, vyzáblou masku starodávné cti a vytrvalosti a široké oči zostřené do dvou blýskavých hrotů, jako by vyhlížela malou naději na obzoru lidského života. Všiml jsem si také, že na vozíku má mrkve.
„Nepřipadáš si, velmi obecně vzato, jako zvíře,“ obrátil jsem se na svého přítele s otázkou, „ když jezdíš tak jednoduše a rychle?“ Třískali jsme tam totiž sebou tak, že ten bláznivý vozík se musel chvět do poslední třísky.
Můj přítel byl dobrý člověk, odvětil tedy „Ano, ale nemyslím, že by pro ni bylo i jen o trochu lepší, kdybych jel pomaleji.“
„Ne,“ souhlasil jsem po úvaze. „Možná, že jediné čím můžeme potěšit ji, nebo kohokoliv jiného, bude, když jim hodně rychle zmizíme z očí.“
Můj přítel se velmi velkoryse přidržel mé rady. Měl jsem dojem, že prcháme o život, jako bychom se dopustili nějakého strašného ukrutenství. Popravdě řečeno z tajností mezi dvěma společnenskými třídami už zbyla jen jediná: chudí se skrývají ve tmách a bohatí se skrávají v dálce. Skrývají se jedni i druzí.
* * *
Zatímco jsme se jako ztracený člun řítili vodopádem do víru bílých cest hluboko dole, zahlédl jsem v dáli černou tečku plazící se jako hmyz. Podíval jsem se znovu a stěží jsem tomu dokázal uvěřit. Byla to ta pomalá stařena se svým pomalým starým oslem ploužící se stále po hlavní silnici. Požádal jsem se svého přítele, aby ubral, ale když o autě řekl „Chce se jí jet “věděl jsem, že vše je na něm. Když totiž začnete o něčem mluvit v ženském rodě, je jasné, že jste té věci zcela poddáni. Projeli jsme kolem stařeny s takovým otřesem, že pokud se jí nazatočila hlava a nezachvělo srdce, pak nevím z čeho byla stvořena. Když jsem kolem ní tak hrozivě prolétli do rostoucí temnoty nechávajíce za sebou zavržené vesničky, zvolal jsem najednou „Jsme to ale oslové! Vždyť Ona je ta udatná—ona a její osel. My jsme v dostatečném bezpečí, máme dělostřelectvo a plátovou zbroj: a ona proti nám stojí se šnekem a třískami! Copak bys pokaždé nenadskočil, kdybys zestárl v tichém údolí a když by ti táhlo na sedmdesát, začali by po tobě lidé pálit dělovými koulemi velkými jako vůz—a ona ani okem nemrkne. Ach! Jedeme určitě hodně rychle a hodně daleko–“
Zatímco jsem muvil, ozval se divný zvuk a můj přítel místo aby uháněl velmi rychle, jel teď velmi pomalu, pak zastavil, a nakonec vystoupil. Potom řekl. „A rezervu jsem nechal doma.“
Z lesa vylétly šedé můry, na neby to vše korunovaly žluté hvězdy, jež právě vyšly, a můj přítel mi se zoufalou srozumitelností (samozřejmě na základě nezjdravějších vědeckých principů) vysvětlil, že nám je všechno k ničemu. Musíme přespat u cesty, leda že by zcela nepravděpodobně kolem jel někdo, kdo by mohl doručit zprávu do nějakého města. Dvakrát se mi zdálo, že jsem zaslechl slibné tiché zvuky, pokaždé ale zanikly a utichly jako vítr mezi stromy. Můj motorista už spal, když se ozvaly znova a mě došlo, co slyším. Něco se jistě blížilo. Rozběhl jsem se k silnici a bylo to tam: ano, Ona žena a Ono zvíře. Třikráte se objevila, jednou komicky, jednou tragicky a jednou hrdinsky. A když přišla znovu bylo to jakoby s odpuštěním a čistě s posláním praktického soucitu a pomoci. Myslím to docela vážně. Nechci abyste se smáli. Není to poprvé, co se oslu dostalo vážného přijetí, ani poprvé, kdy by jel na oslu někdo těšící se úctě.

Podivnost přepychu

Je neštěstím Anglie, že takzvaná veřejná činnost, občanská  agnžovanost a jejich duch jsou často podnikem a duchem velmi soukromým, představujícím legitimní, leč přísně individuální ideály toho či onoho člověka, který zrova má moc je naplňovat. Když tyto privátní principy zastávají velmi bohatí lidé, je výsledkem často ten nejčernější a nejodpornější despotismus, totiž despotismus benevolentní. Je zřejmé, že ducha občanské aktivity musí mít veřejnost. Jenže v této zemi a v této epoše je tohle právě věc, kterou nemá. Veřejných prádelen a jídelen se dočkáme mnohem dřív než veřejného ducha. Vlastně, kdybychom ho měli, bez toho dalšího bychom se i obešli. Kdyby ale Anglii řádně a přirozeně vládli Angličané, jeden z prvních výsledků by asi bylo to, že naše standardy přebytku nebo nedostatků ve vlastnictví byl byly změněny z plutokratických měřítek na ty, které odpovídají situaci uměřeně potřebného člověka. Znamenalo by to, při možném zachování přísného respektu k vlastnictví, že vše co je nezbytné pro úředníka by mohlo být vnímáno a posuzováno na zcela jiné úrovni oproti čemukoliv,co je pro běžného úředníka mimořádným luxusem. Takové rozumné a zdravé rozlišování dnes není instinktivní, protože naše životní standardy určuje vládnoucí třída, která trvale obrací luxus v nezbytnosti stejně rychle jako se mění vepřové v uzeniny. Naše vládnoucí třída se nedokáže rozpomenout na počátek svých potřeb a nemůže se dobrat konce při vymýšlení svých novot.
Vezměme si jen příkladmo auta. Vévoda si dnes nepochybně myslí, že auto potřebuje stejně nutně jako střechu nad hlavou. Za chvíli může za stejně nezbytné považovat, aby měl létající loď. To však nedokazuje, že by motorový vůz byl skutečně stejnou nezbytností jako střecha nad hlavou (jak vždy tvrdí reakcionářští skeptici). Dokazuje to jen tolik, že člověk může přivyknout umělému životu: není to ale důkaz, že neexistuje přirozený život, na který by si mohl zvyknout. V širokém pohledu z ptačí perspektivy zdravého rozumu se ukazuje obrovská disproporce mezi potřebou střechy nad hlavou a potřebou letadla a žádné chrlení novot a vynálezů to nikdy nemůže změnit. Jediný rozdíl je v tom, že dnes se věci posuzují podle měřítka abnormálních potřeb, když by mohly být poszovány dle běžných normálních potřeb. Nejlepší aristokrat sleduje situaci z letadla. Dobrý občan se ve svých nejvrcholnějších okamžicích nedostane výš, než k pohledu ze střechy.
Není pravda,že luxus je jen věcí relativní. Není pravda, že jsou to jen drahé novoty, které budeme později považovat za nezbytnosti. Přepych má pevný filosofický význam a všude tam, kde skutečně existuje duch občanské angažovanosti se přepych obvykle připouští, někdy je kárán, ale vždy je okamžitě rozeznán. Přímo v povaze určitých potěšení a rozkoší je totiž něco, co nás, pokud máme zdravou duši, varuje, že jsou to jen výjimky a že pokud by se staly pravidlem, budou pravidlem tyranským.
Vezměte ustrašenou a ztrápenou švadlenku z Harrow Road a dopřejte ji hodinku bleskové projížďky autem. Pravděpodobně to bude považovat za něco úžasného, ale zvláštního, jedinečného a dokonce hrozného. Ale to ne jen proto, jak by řekl relativista, že nikdy předtím autem nejela. Uprostřed prvosenkové louky v Somersetu taky nikdy nebyla, a přece, kdybyste jim postavili tam, nepovažovala by to za něco mimořádného nebo hrozivého, cítila by se příjemně, volně a trošku osaměle. O autech si nemyslí, že jsou to obludy proto, že jsou nová. Myslí si, že jsou obludná, jelikož má oči, dívá se, a za obludná je považuje proto, že taková jsou. Jde o to, že její matky, babičky a vůbec celé pléma jehož život žije, mělo ve skutečnosti zhruba rozeznatelný způsob života: posezení na zeleném poli k němu patřilo, cestování rychlostí dělové koule jeho součástí nebylo. Nesmíme se na švadlenku dívat svrchu, když mechanicky vydává krátké ostré výkřiky kdykoliv se auto rozjede. Naopak bychom k ní měli vzhlížet a považovat její jekot za jakési mystické znamení nebo přírodní zjevení, jako staří Gótové měli ve zvyku takhle brát kvílení vydáváné náhodnými ženami, když je něco rozčílilo.Takový rituální jekot je totiž skutečnou známkou morálního zdraví a rychlé reakce na podněty a změny života. Švandlenka je moudřejší než všechny vzdělané dámy, a to právě proto, že dokáže pořád vycítit, že motorový vůz je věcí jiného druhu než louka. Vzhledem k tomu, jak je shodou okolností ekonomicky uvězněna, je dokonce možné, že viděla víc než aut než luk. To ale neotřáslo její kyklopskou moudrostí ohledně toho, co je přirozené a co umělé. Ne-li pro ni, pak jistě pro lidstvo jako celek není mnoho pochyb o tom, co je morálně dosažitelnější. Je podstatně levnější sedět na louce a sledovat projíždějící auta, než sedět v autě a sledovat ubíhající louky.
* * *
Přinejmenším mně osobně se nikdy nezdálo nutné mít auto o nic víc, než bych chtěl vlastnit lavinu. Slyšel jsem, že když máte štěstí, je lavina velmi rychlý, úspěšný a vzrušující způsob, jak se dostat dolů z kopce. Je to rozhodně svižnější než řekněme ledovec, který se hne o nějaký ten palec za sto let. Nerozděluji ovšem tahle potěšení podle toho jaké poskytují vzrušení či pohodlí, ale podle samotné jejich povahy. Mít koně nebo bicykl se jeví jako lidské, protože se jeví jako lidské potloukat se kolem a lidé nemohou koně ani bicykly nedokážou lidi dovézt nějak nepřiměřeně daleko od jejich běžných míst a záležitostí.
Na ježdění autem je ale cosi magického, skoro jako na cestě na měsíc. Tvrdím proto, že by takové vyjíždky měly zůstat výjimkou a měly by být považovány za cosi bizarního a beroucího dech. Můj ideální hrdina by vlastnil svého koně, ale měl by morální odvahu najmout si motorový vůz. Pohádky jsou jediným rozumným a zdravým průvodcem životem a líbí se mi představa pohádkového prince, kterak vyjíždí na bílém poníkovi ze stájí svého otce, jež jsou ze zlata a slonoviny. Pokud ale při svých dobrodružstvích zjistí, že potřebuje cestovat na ohnivém drakovi, mysím, že musí na konci příběhu draka vrátit čarodějnici. Je omyl nechávat si draka doma.
* * *
Na přepychu je skutečně cosi divného jakoby ve vzduchu. Právě proto na to měla zdravá lidská přirozenost vždy nos a luxus podezírala. Můžeme zmínit, že všechny příběhy, které se zabývají extrémním přepychem od Pohádek tisíce a jedné noci po Disraeliho a Ouidovy romány mají v sobě cosi snového a někdy i přízračného. Takové imaginární hýření se podobná příležitostné podnapilosti, pokud ji lze ještě považovat za příležitostnou. Život v těch nesmyslných palácích byl byl jednou velkou agonnií nudy, je zřejmé, že je máme vždy jen velmi letmo spatřit. A to, co platí o starých výstřednostech boháčů v chutích, zářivých barvách a vůních, bych řekl i o jejich novém bláznovství, totiž rychlosti. Kdybych vešel do vévodova domu v čele ozbrojeného davu, řekl bych mu: „Nemám námitek proti vašim výjimečným kratochvílím, pokud si je dopřáváte výjimečně. Nesejde mi na tom, že si užíváte divných a cizích energií vědy, pokud jde považujete za divné a cizí a ne vaše vlastní. Tím však, že vás (podle paragrafu sedmnáct osmého výnosu Republiky), odsuzuji k tomu, abyste si dvakrát ročně najal motorový vůz v Margate, nejsem nepřítelem, ale spíše ochráncem, vašeho přepychu.“
Tohle bych řekl vévodovi já. Pokud jde o to, co by řekl on mně, to už je docela jiná věc, kterou myslím můžeme klidně docela odložit na jindy.

Krvavé pole

Četl jsem dnes ráno v novinách pár následujících odstavců, které mi připomněly Anglii, kterou nepamatuji, a možná proto ji obdivuji.
„Před téměř šesti lety, 4. září 1850, byl rakouský generál Haynau, který ve světě nechvalně proslul svými krutými postupy při potlačení maďarské revoluce v roce 1849, při své návštěvě Londýna notně zřízen povozníky firmy Barclay, Perkins and Co. Pivovar té společnosti generál procházel v doprovodu adjutanta. Vzhledem k velkému obveselení veřejnosti si tehdejší vláda netroufla útočníky stíhat a generál—o němž se mezi lidmi říkalo, že bičuje ženy—musel zdejší břehy opustit bez odškodnění.
Vrátil se do své země a usadil se na svém panství v Szekeresi, poblíž výše zmíněné obce. V závěti odkázal panství své dceři, po jejíž smrti mělo připadnout obci. Tato dcera nedávno zemřela a obecní rada, po důkladném uvážení, se rozhodla dar odmítnout a nařídila, aby půda panství nebyla nadále obdělávána. Nařídila také, aby napříště neslo jméno Krvavá louka.“
Nuže tohle je příklad jaké věci se mohou přihodit z upřímného demokratického podnětu. Nebudu příliš rozebírat první část příběhu, třebaže je kupodivu zajímavá. Připomíná dny, kdy Angličané mohli vzplanout, kdy byli potenciálními rebely. Strasti a úzkosti intelektuálního hněvu jim přitom nechyběly: sultán a zesnulý král Leopold byli odsuzování stejně upřímně jako generál Haynau. Pochybuji ale o tom, že by v ulicích Londýna byli fyzicky napadeni.
Tyrani, ti nám nechybí, na rozdíl od povozníků. Nicméně já veškerou svoji naději nestavím na historických hrdinech z firmy Barclay, Perkins and Co. To, co provedli, bylo sice pěkné, ale nebyla to úplná a dokonalá revoluce. I když je pohled na to, jak pivovarští kočí tlučou holí významného evropského generála příjemný a povznášející, není to úplná vize. Teprve až povozník vezme hůl na majitele pivovaru, spatříme jasný a zářivý úsvit britské samosprávy. Ta pravá legrace začne, až začneme tlouct ty, kdo utiskují Anglii a ne jen Maďarsko. Povozníci ovšem jednoznačně upadli ve svém duchovním charakteru, když dnes nedokáží natlouct ani jedněm, ani druhým.
* * *
Jak jsem ale již naznačil, můj skutečný spor se netýká první části citovaného článku, ale druhé. Bez ohledu na to, zda pivovarští kočí od Barclaye a Perkinse zdegenerovali či ne, obec, pod níž spadal Szekeres, zkažená a zdegenerovaná není. Obec stále ještě dokáže jednat demokraticky a přímo, a pokud to jinak nejede, vezme na to i hůl.
Říkám hůl a ne hole, protože na tom stojí celý argument pro demokracii. Lid je duše. Pokud chcete vědět, co je to duše, mohu odpovědět jen tak, že je to něco, co může hřešit a obětovat se. Lid se může dopustit krádeže, lid může krádež doznat, lid může krádeže litovat a kát se. Taková je idea republiky. Nu, většina moderních lidí si vzala do hlavy, že demokracie jsou cosi nudného a pomíjivého, nic než temný spěch či klouzání úředníků k jejich obyvklému osudu. Většina moderních románů a esejů v protikladu k tomu zdůrazňuje, že procházejícího se gentlemana mohou na vycházce potkat dobrodružství. Zdůrazňuje se, že aristokrat je schopen zločinů, protože aristokrat vždy dbá na svobodu a pěstuje ji. Pravda je ale taková, že dobrodružství může zažívat lid, či národ, jak se to stalo Israeli, když se pouští ploužil do zaslíbené země. Národy mohou konat hrdinské činy, lid je schopen zločinů. Francouzský národ ukázal obojí v revoluci, irský lid předvedl obojí během svého mnohem čistějšího a počestnějšího vývoje.
Skutečnou odpověď na aristokratický argument, který se snaží demokracii identifikovat s fádním utilitarismem, lze najít právě v takových počinech, jako bylo rozhodnutí oné maďarské obce—jejíž jméno už odmítám opakovat. Tato obec udělala jednu z věcí, které jen dokazují, že každý národ má jinou povahu. Cosi jednoduše zahodili. Člověk může hodit bankovku do ohně. Může hodit pytel obilí do řeky. Bankovku může spálit, aby uklidnil nějaké skrupule, obilí může být zničeno jako oběť nějakému bohu. Kdykoliv se ale jedná o oběť, víme, že je tu jedna sjednocená vůle. Lidé se mohou přít a pochybovat, mohou být rozděleni velmi těsnou většinou v diskusích o tom, jak nabýt jmění. Musí však být neobyčejně jednomyslní, aby jmění mohli odmítnout. Je zapotřebí velmi kompletního výboru, aby bylo možné spálit bankovku v kancelářských kamínkách. Je zapotřebí velmi zbožného kmene, aby se skutečně házelo obilí do řeky. Tento sebezápor je zkouškou a definicí samosprávy.
Rád bych byl přesvědčen o tom, že kterákoliv rada anglického hrabství nebo obce by dokázala být natolik sjednocená, aby udělala tak romantické gesto odmítnutí a řekla: „Z tohoto místa nebude vybírán žádný nájem, tady neporoste žádné obilí, z tohoto místa nevzdejde nic dobrého, zůstane pusté a prázdné, jako znemení. “ Jen se obávám, že by jako přední sociolog v jistém příběhu odpověděli, že by to bylo „plýtvání zlořečené“.

Správce Chiltern Hundreds

Vyšplhal jsem onehdy na jedom z odlehlých výběžků Chiltern Hills na jeden z oněch vysokých, strmých a větrných hřbitovů, z nichž mrtví jakoby se rozhlíželi dolů po živých. Tak jako je Olymp horou bohů, tohle byl kopec duchů. Ve zdejším kostele odpočívaly kosti vznešených puritánských lordů z časů, kdy puritánům patřila v Anglii skoro všechna moc, a to i v oficiální církvi. A pod těmito vyzdviženými kostmi ležela ohromná a vykotlaná údolí anglického venkova, jimiž každou chvilku prolétaly motorové vozy jako meteory a kde na lesnaté šachovnici stály bílé čtverce a obdélníky venkovských sídel dokonce i těch rodin, které jsou dnes buď otupělé bohatstvím nebo zkažéné toryovstvím. Když jsem se tak rozhížel po temně zelených vyhlídkách za onoho jasného žlutého večera, přišla mi na mysl příjemná a stroze prostá myšlenka, krásná jako zelený les a vážná jako hroby. Takto jsem uvažoval: že bych se měl dostat do parlamentu, pohádat se svou stranou, přijmout správcovství Chiltern Hundreds (Steward of of the Chiltern Hundreds viz níže pozn. překl.) a pak se jej odmítnout vzdát.
U nás v Anglii jsm tak pyšní na naše bláznivé ústavní anomálie, až mám dojem, že jen velmi málo čtenářů potřebuje vysvětlovat, co je zač Steward of of the Chiltern Hundreds. Ovšem pro případ, že by se nějaký šťastný člověk, který nikdy neslyšel o takových pochybných bláznivinách nikdy neslyšel, rychle připomenu v čem tato právní fikce spočívá. Jelikož se do parlamentu člověk obvykle dostane dobrovolně, ba se o to někdy velmi snaží, přirozeně byste předpokládali, že stejně dobrovolná záležitost bude i odchod z parlamentu. Očekávali byste, že ostatním poslancům bude víceméne jedno, že odcházíte, pokud je to vysloveně nepotěší, zejména proto, že místnost, kde zasedají byla s typicky prohaným nelogickým starým anglickým zdravým rozumem postavena příliš malá na to, aby pojala všechny, kdo v ní mají zasedat. Jenže, milá děvčata, tak to není, jak se v Íliadě praví. Když jste prostým poslacem (Bůh sám ví proč), resignovat nemůžete. Ale pokud jste ministrem koruny, pak (Bůh sám ví proč) můžete. K tomu, abyste se dostali ze Sněmovny je tedy nezbytné stát se ministrem. Musí vám dát nějaký úřad, který neexistuje, nebo který nikdo nechce, aby vám mohli odemknout dveře. A tak se vydáte za předsedou vlády, snažíte se vypadat co nejunaveněji a řeknete, že vaší celoživotní ambicí bylo stát se správcem Chiltern Hundreds. Předseda vlády na to odpoví, že si nedokáže představit nikoho morálně i mentálně způsobilejšího pro takový úřad. Pak vám ho udělí a vy se spěšně vzdálíte ponořeni v úvahy nad tím, jak se kontinetální republiky zmítají v anarchii, protože jim schází trocha poctivé anglické přímosti a jednoduchosti.
* * *
Nuže ona myšlenka, která do mě uhodila jako blesk, když jsem seděl na chilternském svahu spočívala v tom, že bych rád přiměl předsedu vlády, aby mi svěřil Chiltern Hundreds a pak ho vyděsil a zmátl tím, že bych projevil nejhorlivější zájem o svou práci. Přihlásil bych se k obecnému povědomí o svých povinnostech, ale žádal o podrobnější poučení. Chtěl bych se seznámit s místosprávcem a zástupcem místosprávce a všemi stálými představiteli, kteří jsou slávou tohoto úřadu. Můj zápal a nadšení by vlastně nebyl zcela nereálný. Pokud si totiž vzpomínám, původním úkolem správce Chiltern Hundreds bylo potlačit psance a lupiče v této části světa. Inu, psanců a lupičů je v této části světa pořád dost a třebaže se jejich metody změnily tak výrazně, že by to vyžadovalo i odpovídají změny v práci správce, rozhodně si myslím, že enegický správce s patřičným duchem veřejné služby by je pořád ještě dokázal pochytat.
Z rozlehlých lesů západně od velkého města totiž ještě pořád nevymizeli lapkové. Zloději nezmizeli, jen jsou tak velcí, až jsou neviditelní. Na mapě onoho kraje nevidíte napsáno Asie, ani nenajdete přes anglický venkov napsáno Zloděj i když je napsáno stejně velkými písmeny. Znám lidi despoticky vládnoucí nad velkými díly oné země. Každy jejich životní krok byl uklouznutím, které by je mohlo poslat do Dartmooru, ale oni si dál vyšlapují po vysoké tvrdé hradbě mezi dobrem a zlem, po zdi ostré jako čepel meče si vykračují stejně měkce a zlehka jako kočka. Sama nezměrnost jejich tichého násilí zastřela oč jim ve skutečnosi šlo, a pokud se zdálo že se berou za vlastnická práva, bylo to ve skutečnosti je proto, že je tak často porušovali a majetky zabírali. Jestliže neporušují zákony, pak je tomu tak jen proto, že si je sami píší.
* * *
My ale koneckonců nepotřebujeme víc, než správce Chiltern Hundreds, který by skutečně rozuměl kočkám a zlodějům. Lidé loví každé zvíře odlišným způsoem a boháči by mohli podvodníky chytat se stejnou zdatnostní s jakou loví vydry a trofejní jeleny, kdyby se jim opravdu chtělo. Jenže oni nikdy neměli parohatého strýčka, ani blízkého přítele, který byl vydrou. Vsadím se, že když někdo z velkých lordů odpočívajících támhle za mnou na hřbitově vyrazil proti svým nepřátelům do hlubokých lesů pode mnou, měli luk proti luku na každého ze psanců a kopí proti kopí na každého loupeživého rytíře. Věděli na čem jsou a proti pachatelům ničemností své doby bojovali jejími zbraněmi. Kdyby se tentýž zdravý rozum použil na obchodní právo, do osmačtyřiceti hodin by byly vyřízené americké trusty a africké předběžné financování. To se ale nestane, protože vládnoucí třída se buď nestará, nebo se o zločince stará až příliš. Pokud jde o mne, měl jsem blouznivou příležitost stát se beaconfieldským konstáblem (s hrubě nedostatečnými pravomocemi), ale obávám se, že skutečnými správcem Chiltern Hundreds nebudu nikdy.

Tři druhy lidí

Zhruba řečeno jsou na tomto světě tři druhy lidí. První druh jsou Lidé, tvoří největší a asi nejcennější třídu. Této třídě vděčíme za židle na nichž sedíme, oblečení, které máme na sobě, domy v nichž žijeme a vlastně (když se nad tím zanyslíme) k ní nejspíš i sami patříme. Druhou třídu můžeme pro naše pohodlí nazvat Básníky, ti jsou často svým rodinám pro zlost, ale obecně vzato pro lidstvo jsou požehnáním. Třetí třídu pak tvoří Profesoři jinak též Intelektuálové, někdy označovaní za myslitele či osoby přemýšlivé a hloubavé a ti jsou jak pro své rodiny, tak pro lidstvo zkázou a dopuštěním. Třídy se samozřejmě tu a tam překrývají, jako při každé klasifikaci. Někteří dobří lidé jsou takřka básníky a někteří špatní básníci jsou téměř profesory. Ale dělení sleduje linie skutečných psychologických lomů. Neříkám to jen tak. Je to výsledek víc než osmnácti minut přemýšlení a bádání.
Třída zvaná Básníci (k níž se, s nemalou pýchou, vy i já počítáme) sdílí jisté neformální, nicméně hluboké předpoklady a východiska, zvaná „samozřejmosti“ jako třeba, že děti jsou okouzlující, soumrak že je smutný a sentimentální a že když se jeden člověk pere se třemi je to pěkná podívaná. Nuže tyto pocity nejsou vulgární, ba nejsou ani prosté. Dětský šarm je velmi jemný, dokonce je složitý natolik, až je málem rozporný. Řečeno co nejjednodušeji je to smíšený respekt k rozjařenému veselí s respktem k bezmoci. Sentiment soumraku je, v nejprimitivnější salonní písni či nejhrubším párku milenců, pokud lze, sentimentem jemným. Zachovává podivnou rovnováhu mezi bolestí a rozkoší, dalo by se rovněž mluvit o rozkoši pokoušející bolest. Impuls netrpělivého rytířství, který všichni obdivujeme na člověku bojujícím s přesilou není vůbec snadné definovat samostatně. Znamená totiž tolik věcí: soucit, dramatické překvapení, touhu po spravedlnosti a potěchu z experimentu a neurčitosti. Ideje davu jsou ve skutečnosti velmi propracované a složité, jen je dav tak nevyjadřuje. Ve skutečosti je nevyjadřuje vůbec, vyjma těch, nyní až příliš vzácných příležitosteh, kdy se pouští do povstání a maskarů.
Nu to vysvětluje jinak nesmyslný fakt existence Básníků. Básníci jsou ti, kdo sdíli tyto lidové city, ale dokáží je vyjádřit tak, že tím sami dokazují, jak jsou zvláštní a jemní. Poeti dokáží z lůzy vytáhnout její ostýchavou vybranost. Tam, kde prostý člověk skryje prazvláštní emoce tím, že řekne: „děcko divný, mrňavý“, Victor Hugo napíše: „L’art d’ętre grand-pére“. Tam, kde burzovní makléř jen zprudka řekne: „Večerní obchodování končí, právě teď“, pan Yeats napíše V soumraku. Tam kde nádeník dokáže zamumlat něco o obírání a „vzácné kořisti“ vám Homér ukáže hrdinuv hadrech, jak se ve vlastní síni vzdorně staví princům při jejich hostině. Básníci převádějí lidové sentimenty do dychtivějšho a vznešenějšího tónu, mějme však vždy na paměti, že ty pořád vycházejí z lidových citů a sentimentu. Nikdo nikdy nenapsal žádnou solidní poesii, která by ukazovala, že dětství je šokující, nebo že soumrak je veselá fraška, nebo že by člověk měl být hodný opovržení kvůli tomu, že svůj jediný meč zkřížil se třemi dalšími. To si myslí je Profesoři nebo Povýšenečtí Puntičkáři.
* * *
Básníci se nad lidi pozvedají svým pochopením pro ně. Samozřejmě většina básníků psala v próze—například Rabelais nebo Dickens. Puntičkáři se na lidi pozvnášejí tím, že jim odmítají porozumět, když říkají, že všechny jejich mdlé a podivné přednosti jsou jen předsudky a pověry. Puntičkáři dělají z lidí hlupáky, Básníci dávají lidem pocit, že si připadají moudřejší, než by si kdy dokázali představit, že mohou být. Na celé situaci je hodně divných věcí. Nejpodivnější ze všech je patrně osud dvou faktorů praktické politiky. Básníci, kteří přijímají a obdivují lidi jsou často kamenováni a křižováni. Puntičkáři a povýšenci, kteří lidmi pohrdají jsou často zahrnuti statky a korunováni. V Dolní Sněmovně je kupříkladu pěkná řádka puntičkářů, ale porovnatelně méně básníků. Lidé tam nejsou žádní.
Básníky nemíním, jak jsem již řekl, lidi píšící poesii, vlastně ani ne lidi, kteří píší cokoliv. Myslím tím lidi, kteří svou kultivovanost a imaginaci užívají k tomu, aby mohli chápat a sdílet city svých bližních a to na rozdíl od těch, kdo totéž užívají k tomu, aby se povznesli na to, co označují za vyšší úroveň. Hrubě řečeno básník se davu liší svou citlivostí, profesor se od něj liší svou necitelností. Nemá dost jemnosti a citu, aby dokázal soucítit s davem. Jediné, co ho napadne je hrubě mu odporovat, probít se jí v souladu s nějakým vlastním egoistickým plánem a říct si, že bez ohledu na to, co ignoranti říkají, nejspíš se mýlí. Zapomíná, že nevědomost mívá často vynikající intuici danou nevinností.
* * *
Dovolte mi uvést jeden příklad, který může nastínit obrysy sporu. Otevřete první zábavný časopis, který vám padne do ruky a nechte své oči se zalíbením klouzat k nějakému vtipu o tchýni. Nuže ten vtip, tak jak se předkládá veřejnosti bude asi jednoduchý, stará dáma bude vysoká a silná, manžel pod pantoflem bude malý a přikrčený. Přes to všechno ale idea tchyně není nijak prostá. Je to myšlenka velmi propracovaná. Problém není v tom,že by byla velká a arogantní, ve skutečnosti je často drobounká a zcela mimořádně milá. Problém s tchýní je, ž je jako soumrak: půl jedné věci a půl druhé. A tuto pravdu soumraku, toto jemné, ba něžné zahanbení může opravdově, tak jak skutečně je, vylíčit básník, jenom s tím, že v tomtro případě bude tím básníkem muset být nějaký velmi pronikavý a upřímný romanopisec, třeba George Meredith, nebo pan H. G.Wellse, jehož Ann Veronica jsem právě s chutí přečetl. Na vybrané básníky a romanopisce bych se spolehl, protože ti se drží pohádkových nápověd z kreslenýczh vtipů v zábavných časopisech. Představme si ale, že by se tu objevil Profesor a řekl by nejspíš něco jako: „Tchýně je jen jeden z našich spoluobčanů. Úvahy nad pohlavím nesmí zasahovat do soudružství. Ohled na věk nesmí ovlivňovat intelekt. Tchýně je proste jen Další Mysl. Musíme se osvobodit od těchto kmenových hierarchií a stupňů.“ Nuže, když řekne Profesor tohle (a že to říká vždycky), odvětím mu: „Pane, vy jse hrubší než kreslené vtipy z časopisu. Jste sprostší a neohrabanější než největší mastodont mezi umělci z music-hallu. Jste zaslepenější a odpornější než dav lůzy. Ty obyčejné frašky, když nic jiného, se drží společenských stínů a skutečného myšlenkového významu, i když ho dokáží vyjádřit jen neohrabaně. Vy jste tak neohrabaný, že se jich ani chopit nedokážete. Pokud vám opravdu není jasné, že ženichova matka a nevěsta mají důvody ke zdrženlivosti a nedůvěře, pak nejste ani zdvořilý, ani humánní: není ve vás ani špetka sympatie a soucitu pro hluboká a pochybná srdce obyčených lidí.“ Je pořád lepší představit problém po prostém až sprostém lidovém způsobu, než si velkohubě žádný problém nepřipouštět.
Tutéž otázku lze posoudit stejně dobře i nad starým příslovím, že kde jsou dva, tam je třetí zbytečný. Toto přísloví je pravda populárně vyložená, tedy pravda vyložená špatně. Rozhodně není pravda, že třetí je zbytečný. Tři tvoří skvělou společnost: trojice je ideální číslo pro dokonalé přátelství – jako ve Třech mušketýrech. Pokud ale přísloví odmítnete zcela, pokud řeknete, že dva i tři jsou tentýž druh společnosti, pokud nedokážete postřehnout a pochopit, že mezi dvojicí a trojicí je širší propast než mezi trojicí a třemi miliony—pak vám s politováním musím oznámit, že patříte k třetí třídě lidských bytostí, že vás k sobě nevezme ani žádná dvojice, ani žádná trojice, ale že zůstanete do nejdelší smrti sami v kvílející pustině.

Kamenná křídla

Předchozí eseej pojednávala o zpola postaveném domě na mém privátním obzoru. Napsal jsem ji usazený v zahradním křesle a i když už to bylo před týdnem skoro vůbec jsem se od té doby nehnul, alespoň co by stálo za řeč. Proto nevidím důvod, proč v psaní o něm nepokračovat. Přísně vzato jsem se hýbal, dokonce jsem se prošel přes pole—přes pole trávou žhnoucí v slunečním svitu našeh počínajícího léta—a prohlížel si vyrůstající hranatou a rudou ve slunci zlátnoucí kostru . Je to zvláštní, že kostra domu je veselá, zatímco kostra člověka truchlivá, protože tu vidíme, až je člověk zničen. Přinejmenším si to myslíme my, že kostra je něco žalostného, nezdá se ale, že by kostlivec naše mínění sdílel. V kažém případě je v pohledu na lešení a obrysy lidského stavení cosi podivně primitivního a poetického. Jaká to škoda, že se nestaví lešení kolem lidského dítěte. Když se člověk dívá na ona otevřená schodiště a prázdné pokoje, na spirály větru a otevřené síně oblohy, má dojem, že na rodinný život nahlíží autenticky jako na cosi troufalého a ctižádostivého. Ibsen tvrdil, že umění rodinného dramatu spočívá ve stržení jedné ze čtyř stěn salon. Podle mě je salon ještě působivější, když jsou povaleny všechny čtyři zdi.
Nikdy jsem nechápal proč lidé chápou domov a rodinný život jako něco krotkého, mě připadají jako jedno z nejnespoutanějších dobrodružství. Pokud ale chcete poznat, jak velké, drsné a fantastické dobrodružství to je, zamyslete se jen nad samotnou konstrukcí domu. Člověk může poněkud znuděně odkráčet do postele, ale v každém případě přitom stoupá do výšky, která by ho mohla zabít. Každé zdobené a čalouněné schodiště s dubovým zábradlím, mosaznými tyčemi přidržujícími běhoun, s bustami a pohovkami na každém odpočívadle je jen hrozným a holým žebříkem stoupajícím do nekonečna a do smrtelné výše. Milionář dusající do schodů v domě dělá vlastně jen totéž, co pokrývač nebo klempíř šplhající po domě zvenčí. Oba stoupají do prázdna. Oba vystupují v intenzivní práznotě. Každý je jakýmsi domácím horolezcem, dosahuje výšek, z nichž by prostý pád stačil člověka zabít. Život vždy stojí za to, aby ho člověk žil, vůbec pokud má dojem, že by mohl zemřít.
Nerozumím lidem, kteří teď dělají tolik rozruchu kolem létajících lodí a avitatiky, když lidé už od Stonehenge a pyramid podnikali cosi mnohem divočejšího než létání. Luční kobylka dokáže vyskočit do nevídaných výšek, její slabostí a biologickým omezením je, že tam nemůže zůstat. Oblohou mohou přelétat hejna nečistých ptáků a nestřídmého hmyzu, ale žádné z nich nedokáže přenést jakékoliv sdělení na zem pod nimi. Lidská armáda ale postoupila vzhůru do nekonečna a nebyla odříznuta. Dokáže zbudovat předsunutá stanoviště v éteru a přitom udržovat otevřenou vzpřímenou a drzou cestu za sebou. Vystřelit dělovou kouli na Měsíc (jak ve verneovce) by byla velká věc, ale nebylo by ještě grandióznější dovést tam železnici? A přece je každá budova z cihel či dřeva náznakem takové vznešnější železnice, každý komín ukazuje k nějaké hvězdě a každá věž je Věží babylonskou. Člověk stoupající a vznášející se na těchto hrůzných a neporušených křídlech z kamene mi připadá vznešenější a mystičtější než člověk poletující na okamžik na křídlech z plátna a železných tyčí. Jak vzešené a vlastně téměř závratné je pomyšlení na tyto zastřené žebříky na nichž všichni žijeme, podobni šplhajícím opicím! Kdejaký úředník v černém kabátě se ve svém bytě může se svým vážným oděvem smířit s tím, že se podobá jakému osamělému havranu hřadujícímu na prastarém jilmu. Mnohý bohatý starý mládenec v horním patře velkého bloku bytových domů by se měl nad raném rozhlédnout, a pokud to jem trochu jde, pokusit se cítít jako orel, jehož hnízdo je nalepené k okrají nějakého ohromného útesu. Je hrozná smůla, že slovo „závratný“ se používá zpravidla ve smyslu, který implikuje lehkovážnost nebo chlípnost! Ve skutečnosti by to, když o někom řekneme, že z něj máme trochu závratě, měl být velmi vysokým komplimentem vznosné spiritualitě čověka a jeho představivosti.
Za soumraku jsem přes trávník, pole zlatohlavu, přešel zpět. Jak jsem se blížil ke svému vlastnímu domu, jeho obrovská velikost mě začala děsit a když jsem došel k zápraží zjistili jsem s nedůvěřivostí, jež se rovnala mému zoufalství, že můj dům je skutečně větší než já sm. O minutku či dvě předtím to mohlo vypadat, že dojde k obludnému a mýtickému souboji o to, kdo dokáže koho pohltit. Jenže já jsem byl Jonáš a můj dům byl veliká a hladová ryba, a dokonce i v okamžiku, kdy mne zastínily a sevřely se kolem mě její čelisti mi bleskla hlavou ona hrozná smyšlenka dotýkající se závratného účinku všech lidských děl. PO schodech jsem stoupal houževnatě, nohy vždy pokládal s divošskou pečlivostí, jako bych šplhal po ledovci. Když jsem se dostal na odpočívadlo, velmi jsem si oddechl a zamával kloboukem. Samo slovo odpočívadlo (anglicky landing, což v jiném smyslu může připomímat přistání pozn. překl) má v sobě něco z divokého zvuku člověka vypláchnutého z moře na břeh. PO každé části schodiště jsem šplhal jako žebříku na otevřeném nebi. Zdi kolem mne zcela zmizely a rozplynuly se v nekončen. Stoupal jsem po žebříku do své ložnice, jako Montrose stoupal po žebříku šibenice – sic itur ad astro. Připadá vám to poněkud fantastické—možná až trochu budící strach a nervositu? Věřte mi, je to jedna z divokých a úžasných věcí, jimž se člověk může naučit, když zůstane doma.

Nový dům

Coby kamenem dohodil od mého domu staví další dům. Jsem rád, že ho staví a jsem rád, že je coby kamenem dohodil, tedy co by dohodil slušným katapultem. Nicméně, zatím jsem po novém domě prvním kamenem nehodil—sám totiž, abych tak řekl, nejsem bez viny, když přijde na nové domy. A věru že je v takových případech proč silně protestovat. Prokletím minulého století bylo to, čemu se říkalo pohyb kyvadla, tedy představa, že se člověk musí střídavě pohybovat mezi dvěma extrémy. Je to ostudný a dokonce šokující výmysl a popření veškeré lidské důstojnosti. Pokud je člověk naživu, klidně stojí. Houpá se jen jeho mrtvola. Kdykoliv ale narazíme na moderní myslitele (což se člověku přihodí často) mířící do blázince, zjistíme pokaždé, když se jich optáme, že právě skvěle unikli z jiného blázince. Stovky lidí se tak staly socialisty ne proto, že by socialismus zvážily a shledaly jej pěkným, ale proto, že zvážily individualismus a shledaly jej obzvláště ošklivým. Podobně ke křesťanské vědě se mnozí přimkli jen proto, že už měli opravdu dost vědy pohanské, že už byli tak unavení z víry, že vše je hmota, až našli útočiště dokonce i pobuřující pohádce, že vše je mysl. Člověk musí někam pochodovat. Ale moderní člověk je ochoten (ve své choré reakci) pochodovat nikam, pokud a dokud bude mašírovat na opačný konec Ničeho.
Případ stavby domů je toho silným příkladem. Počátkem devatenáctého století se naše civilisace rozhodla opustit řeckou a středověkou ideu města—hrazeného, omezeného a definovaného, s chrámem pro víru a tržištěm pro politiku—a rozhodla se nechat město růst jako džungli se slepou krutostí a zvířeckou nevědomostí. Tak se Londýn a Liverpool staly velkými městy, jež dnes vidíme. Nu, lidé na reagovali, postupě je unavil život ve městě stejně temném a barbarském jako prales, pouze ne tak krásném. Tehdy u těch, kdo si to mohli dovolit, započal exodus na venkov, podobně i u některých, mohl bych jmenovat, kteří si to dovolit nemohli. Ovšem jakmile k tomuto docela přirozenému ucouvnutí došlo, rozlétlo se ihned k opačnému extrému. Lidé začali chodit a s rozjásanou tváří se chlubit, že bydlí třiadvacet mil od nejbližšího nádraží. Mnuli si ruce a žoviálně dávali k lepšímu, že jejich řezník se u nich zastavuje tak jednou měsíčně a že jejich pekař vyrážel na cestu k nim s pěkně horkými pecny chleba, které byly docela okoralé, když dorazil. Jeden takový chlapík chválil svůj domek v klidném údolí, ale mrzutě s mírným kroucením hlavou připouštěl, že za jasného dne je na vzdáleném obzoru patrný další lidský příbytek. Svářící se stoupenci venkoského života se hádali, kdo má vůbec nejnepohodlnější doručování pošty a když občas nějaký přítel odhalil nepohodlnou situaci, kterou druhý přítel bezmyšlenkovitě přehlédl, končilo to i žárlivou nevolí.
V horečnatém létě tohoto fanatismu se objevila fráze, že tu či onu část Anglie „chtějí celou zastavět“. Nuže není žádný důvod protestovat čistě proti tomu, aby lidé Anglii zastavěli o nic víc, než proti tomu, že na ní už nyní staví ptáci, veverky nebo pavouci. Pokud by ale ptačí hnízda byla rozeseta po stromě tak hustě, že bych po samá hnízda neviděl listí, musel bych říct, že ptačí civilisace upadla do jisté dekadence. Kdybch pokaždé, když bych se zkusil projít po cestě zjistil, že celá silnice je pokryta jednolitým kobercem z pavouků, musel bych cítit zneklidnění hraničící se znechucením. Kdybych byl na každém kroku natlačen, postrkován, přehlížen, obírán, vydírán, vykořisťován, podváděn a zaprodávnán chamtivými a arogantními veverkami, asi bych se nakonec ohradil. Jenže velká města se stala nesnesitelnými výlučně kvůli takovým dusivým sprostotám a projevům tyranie. V obrovských městech nás neznechucuje lidstvo, ale nelidskost. Nejde o to, že tam žijí lidské bytosti, ale to, že se s nimi podle toho nejedná. Doufám, že nemáme v nelibosti muže a ženy, ale jen to, že se z nich dělá jakási kaše: jsou zmačkáni do sebe tak, že jsou nejen bezmocní, ale i beztvární. Londýn není hrozný a odpudivý kvůli všem lidem, kteří tam žijí, ale kvůli tomu, že v něm není Lidu.
Proto přímo tančím radostí při pomyšlení, že má část Anglie bude zastavěna, pokud bude zastavěna po lidsku s lidskými rozestupy a v lidském měřítku. Zkrátka, dokud přitom nezastaví i mně—jako pohanského otroka pohřbeného v základech chrámu nebo amerického úředníka v hvězdně se třpytící pagodě příbytků—s radostí a potěšením se budu dívat na tváře a domy rasy dvounožců, k níž jsem přitahován nejen podivným citem, ale k níž dojemnou shodou okolností i patřím. Pokud jde o mne, neprahnu po poušti. Nejsem Timón Athénský, pokud by mým městem byly Athény, zůstal bych tam. Nejsem Šimon Stylita (poustevník, který žil léta na vrcholu sloupu pozn. překl.) až na onu žalostnou shodu okolností, že se každou sobutu ocitám v záhlaví novinového sloupku. Nekaji se v poušti z nějakých strašlivých hříchů, tedy přinejmenším se z nich kaji, ale ne v poušti. Nechci, aby nejvzdálenější z lidských příbytků byl příliš daleko, než abych ho spatřil, to je totiž má výhrada k pustině. Nechci však současně, aby byl nejlbližší člověk příliš blízko na to, abych se na něj mohl podívat, a to je má výhrada proti modernímu městu. Miluji člověka, svého bližního, nechci proto, aby byl tak daleko, že bych cokoliv o něm mohl postřehnout jen teleskopem, nechci jej však ani tak blízko, že bych mohl nějakou jeho část toliko zkoumat mikroskopem. Chci, aby byl ode mne, coby kamenem dohodil, abych pokud by to skutečně bylo zcela nezbytné, mohl hodit kamenem.
Koneckoců, možná by to nebyl kámen. Možná by to koneckonců byla kytice, nebo sněhová koule nebo ohňostroj nebo pecen svobodného obchodu, možná by si řekli o kámen a já jim dal chleba. Podstatné ale je, aby byl nadosah: jakpak asi mohu milovat bližního svého jako sám sebe, když mi zmizí z dostřelu sněhových koulí? Žádná insituce by neměla být mimo dosah rozhořčeného nebo obdivujícího lidstva. Nejbližší dům bych mohl docela dobře trefit katapultem, pravdou ale je, že katapult patří jednomu malému klukovi, kterého znám a ten si ho se sobeckostí tak typickou pro mládí kami odnesl.