Cockney se vzdává

Na každého člověka, byť by se narodil na samotné zvonici kostela v Bow a celé dětství strávil lezením po komínech, čelí měkde na venkově sídlo, které sice nikdy neviděl, ale bylo pro něj vystavěno přesně podle podoby jeho duše. Trpělivě čeká, až bude nalezeno, poloskryté v kentských sadech nebo zrcadlící se v jezírkách Lincolnu. Když ho člověk najde, vzpomene si, i když jej nikdy dříve nespatřil. To jsem nakonec musel přiznat i já, který jsem cockney ( „pravý“ Londýňan zejména z nižších vrstev, podle tradice jsou to lidé, kteří se narodili v doslechu zvonů z kostela St Mary-le-Bow v londýnské City.pozn. překl.) nejen z principu, ale cockney s divošskou pýchou. Vždycky jsem si docela vážně myslel, že Hospodin není ve velikém větru ani hromu v pustině, ale pokud už někde je, tak jistě v slabém hlásku Fleet Street. Upřímně si myslím, že uctívání přírody je morálně nebezpečnější než to nejsprostší klanění se člověku ve městech, protože se snadno může zvrhnout v uctívání neosobního tajemství, bezstarostnosti či krutosti. Thoreau by byl příjemnější kumpán, kdyby se víc věnoval zelináři než zelí. Swinburne by byl lepší moralista, kdyby namísto moře uctíval prodavače ryb. Dávám přednost filosofii cihel a malty před filosofií tuřínů. Označit člověka za tuřín může být docela veselé, ale sotva kdy v tom bude nějaký respekt. Ovšem když chceme někomu skutečně složit hold, pochválit pevnost jeho povahy, uměřenost jeho chování a silnou pokoru, která ho pojí s jemu rovnými v tiché vzájemné opoře, pak se chopíme vznešenější cockneyské metafory a označíme ho za cihlu.
Všem teoriím navzdory jsem ale kapituloval. Vlajku jsem zahodil a stačil mi k tomu jediný pohled, ba první letmé nahlédnutí dírou v plotě. Půjdu a usadím se na venkově, jako obyčejný socialista nebo stoupenec prostého života. Skončím své dny na vsi, jako vesnický idiot a budu podívanou i soudem pro lidstvo. Už jsem se naučil venkovskému zvyku opírat se o branku a zrovna když jsem se věnoval této gymnastice, padl mi do oka dům, který byl postaven pro. Stál pěkně stranou cesty, vystavěný z dobrých žlutých cihel, na svou výšku úzký, jako věž nějakého lupiče z pohraničí a nad vstupními dveřmi stálo velkými číslicemi 1908. Tenhle poslední úder upřímnosti, skvělé pohrdnutí staromileckými city, mě definitivně přemohl. Zavřel jsem oči trochu jako ve vytržení. Přítel (který mi pomáhal opírat se obránu) se mě s jistou zvědavostí optal, co že to dělám.
„Příteli drahý,“ odvětil jsem pohnutě, „loučím se s třiačtyřiceti pěknými taxikáři.“
„No,“ řekl na to, „myslím, že tady už je to pro ně trochu daleko, takhle na vsi.“
„Ach, příteli,“ zaštkal jsem zlomeně, „jak překrásný je Londýn! Proč píší básně jen o venkově? Dokonce i lyrický nářek bych dokázal pronést po cockneysku.“
„Srdce mi poskočí, když nebeské znamení na obloze zřím,“ jak jsem viděl v příliš málo čteném svazku, založeném na starší anglické poesii. Nikdy jsi neviděl můj „Zlatý poklad nově pozlacený neboli Když klasik promluví cockney“, bylo tam pár pěkných veršů.

„0 Wild West End, thou breath of London’s being,‘
(Divoký ty West Ende, jež dýšeš žitím Londýna, pozn. překl.)

nebo remiscence na Keatse

„‚City of smuts and mellow fogfulness.‘
(město špíny a lenivé mlžnatosti pozn. překl.)

napsal jsem tolik podobných veršů o Londýně, ale před tím jsem si neuvědomil jak krásný je Londýn tak jako teď. Ptáš se proč? Protože jsem ho navždy opustil“.

„Pokud přijmeš moji radu,“ pravil můj přítel, „skromně se vynasnažíš, abys nebyl blázen. Copak to má nějaký smysl, tahle moderní představa, že všichni literáti musí žít na venkově s prasaty, osly a venkovskými zemany? Chaucer a Spencer i Milton a Dryden žili v Londýně, Shakespeare a dr. Johnson se do Lodnýna přestěhovali, protože měli venkova už dost. A pokud jde o takové ty pisálky k ničemu, jako jsi y, ti si přece na venkově akorát tak můžou podříznout krk. Vždyť ses k tomu teď sám přiznal. Hladovíš a žízníš po ulicích, Londýn je podle tebe nejlepší místo na celé planetě. A kdyby nějakým zázrakem přijížděl touhle zelenou venkovskou cestou omnibus z Bayswater, začal bys ječet radostí.“
Tu se mi v hlavě rozsvítilo a já se k němu obrátil s hrozivou přísností.
„Cože, ty ubohý estéte,“ pravil jsem hlasem hromovým, „to je přece pravý duch venkova! Tak se přece cítí pravý venkovan. Pravý venkovan vydá radostný pokřik, když zahlédne omnibnus do Bayswater. Pravý venkovan myslí, že Londýn je nejlepší místo na celé planetě. Během těch pár chvil, co stojím u téhle zárubně, jsem zde zapustil kořeny jako prastarý strom, jsem zde už celé věky. Nedůtklivý člověče z předměstí, já jsem pravý venkovan. Věřím, že ulice Londýna jsou dlážděny zlatem a chci je vidět, než zemřu.“.
Večerní větřík mezi kývajícími se stromky kolem cesty zesílil, růžové červánky večera potemněly a nakupily se za mým venkovským sídlem, mým domem až jeho žluté cihly v kontrastu zářily jako zlaté. Můj přítel nakonec řekl. „Abych to zkrátil, chceš říct, že budeš žít na venkově, protože ho nemáš rád. A co tu propána budeš dělat, vykopeš zahradu?“
„Kopat!“ pravil jsem s ctihodným pohrdáním. „Kopat! Kdepak, děkuji pěkně, ale na mém venkovském sídle se pracovat rozhodně nebude. Když jsem našel venkovské sídlo, tak se na něm usadím. A co se tvé další námitky týče, velmi se mýlíš. Ne že by se mi venkov nelíbil, město mám ale raději. Umění šťastného života proto dozajista velí, abych žil na venkově a myslel na město. Moderní uctívání přírody je prostě celé naruby. Stromy a pole mají být obyčejné věci, terasy a chrámy musí být neobyčejné. Stojím na straně člověka, který žije na vsi a chce do Londýna. Chovám v ohavnosti a zříkám se toho, kdo žije v Londýně a chce na venkov a činím tak o to rozhodněji z toho důvodu, že sám patřím k takovým lidem. Musíme se znovu naučit milovat Londýn, tak jak jej milují venkované. Proto“ (znovu cituji z velké cockneyské verze Zlaté pokladnice)–

„‚Therefore, ye gas-pipes, ye asbestos? stoves,
Forbode not any severing of our loves.
I have relinquished but your earthly sight,
To hold you dear in a more distant way.
I’ll love the ‚buses lumbering through the wet,
Even more than when I lightly tripped as they.
The grimy colour of the London clay
Is lovely yet,‘

„Tak tedy, plynové trubky, kamna azbestová
“nezdržujte již rozloučení našich lásek
Já zřek se již než vašeho vzhledu vezdejšího
Bych miloval ho více z dáli
Autobusy vláčející se mokrem budu milovat tím víc
Než když jsem se toulal jako ony polehku.
Špinavá barva londýnského jílu
Je ještě roztomilá“ (pozn. překl.)

“ jelikož jsem našel dům, kde jsem se skutečně narodil, vysoký a tichý dům, z něhož mohu vidět Londýn kdesi v dáli, jako lidský div, jímž je.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s