Simmons a společenské vztahy

Otřepaná fráze, která proto není o nic méně pravdivá, říká, že musíme mít v mysli ideál, jímž poměřujeme všechny reálné skutečnosti. Stejně tak ale platí, což se říká mnohem méně často, že potřebujeme realitu, jíž můžeme ověřovat ideály. Proto jsem vybral paní Buttons, posluhovačku z Battersea, jako prubířský kámen všech moderních theorií o ženských masách. Nejmenuje se Buttons a není ani v nejmenším opovrženíhodná a ani úplně směšná postava. Je mocně shrbená a má ošklivou, přitažlivou tvář, trochu podobnou Huxleovi—samozřejmě bez knírů. Její ironie je neúnavná a nápaditá, její praktická laskavost velmi velká a vůbec neví o tom, k jakému filosofickému účelu ji používám.
Když ale všude kolem slyším moderní generalizace o jejím pohlaví, prostě do nich jen zasadím její jméno a poslouchám jak znějí pak. Když na jedné straně obyčejný sentimentalista řekne: „Jen ať se ženy spokojí s tím, že jsou elegantní a nádherné, že jsou ochraňovaným kusem sociálního umění a rodinné ozdoby“, opakuji si pro sebe „ Jen ať paní Buttons spokojí s tím, že je elegantní a nádherná, chráněný to kousek atd.“. Je velmi zvláštní, jaký rozdíl taková záměna může způsobit. A když na druhé straně nějaké sufražetky ve svých pamfletech a projevech říkají „Ženy procitají v odpověď na polnici, již rozezněl Shaw s Ibsenem, zahazují své levné cetky a chtějí se chopit žezla impéria a pochodně spekulativního myšlení….“, tak abych takové větě porozuměl řeknu si ji znova v upravené podobě: „Paní Buttons procitají v odpověď na polnici, již rozezněl Shaw s Ibsenem, zahazuje své levné cetky a chce se chopit žezla impéria a pochodně spekulativního myšlení.“ Zní to jaksi zcela jinak. A přece, když mluvíte o Ženě, řekl bych, že máte na mysli průměrnou, běžnou ženu. A pokud je většina žen tak schopná, kritická a morálně zdravá jako paní Buttons, je to právě tolik, kolik můžeme očekávat a mnohem víc, než zasloužíme.
Toto pojednání ale není o paní Buttons, na tu by bylo zapotřebí mnoha studií. Vezmu méně působivý příklad mého principu mít na mysli konkrétní osobnost, když mluvíme o typech, tendencích či zobecněných ideálech. Podívejme se kupříkladu na problém vzdělávání chlapců. Téměř pokaždé najdu v poště nějaké pamflety vysvětlující nějakou vyspělý a podnětný vzdělávací plán. Jednou je žáky třeba učit odděleně, jindy obě pohlaví společně, žáci nemají dostávat žádné odměny či nesmí být trestáni, učitel má žáky pozvedat na svou úroveň nebo musí sestupovat k nim. Máme mezi chlapci povzbuzovat nejsrdečnější přátelství a také nejjemnější duchovní sblížení s učiteli, námahy musí být příjemné a prázdniny poučné – to všechno na mě denně působí a také poněkud mate. Držím se ale principu paní Buttons a stále mám na mysli a na všechny tyto ideály aplikuji jeden stále velmi živý fakt, tvář a charakter jednoho školáka, jehož jsem kdysi znal. A nevybral jsem nějakého ojedinělého podivína, jak ještě uvidíte. Byl výjimečný a přece pravým opakem excentrika, byl (v přísném a docela střídném smyslu slova) výjimečně průměrný. Byl vtělením a přemírou jistého ducha společného chlapcům, který se ale nikde jinde neprojevil tak zjevně a fantasticky. A protože byl vtělením, byl také svým vlastním způsobem tragedií.
* * *
Budu mu říkat Simmons. Byl vysoký, zdravé postavy, silný, ale trochu nahrbený a v jeho chůzi bylo trochu čehosi mezi lehkým naparováním a námořnickým kymácením, ruce měl obvykle strčené v kapsách. Jeho tmavé rovné vlasy nebyly ničím zajímavé a jeho tvář byla poněkud překvapivá pro ty, kdo nejdříve viděli jeho postavu. Pokud totiž měl figuru poněkud velkou a chvástavou, o jeho tváři by se dalo říct, že byla slabá a dozajista byla ustrašená. Byla to tvář váhává, zdálo se, že v denním světle pochybovačně mžourá. Vypadal jako někdo, kdo dostal ránu, již není s to vrátit. Ve všech svých pracech to byl průměrný hoch, právě tak stačil při sportu, právě tak akorát špatný v práci, aby všechny zhruba uspokojil. V ničem nevynikal, pozornost plynoucí z výtečnosti mu byla téměř tělesnou bolestí. Nemohl snést, ne bez neřjemných pocitů hraničních se zoufalstvím, aby byl nějaký hoch středem pozornosti nebo aby se senznačně odděloval od dlouhé řady chlapců. Vyniknout pro něj znanemalo zneuctění.
Ti kdo chápou a vykládají školáky jako neohrabané barbary, kterými nepohne nic než divošká vášeň pro jídlo a kriket se pletou v tom, že si neuvědomují nakolik je školácký život veřejný a ceremoniální, vztažený k ideálu, nebo chcete-li k afektu. Kluci, podobně jako psi, mají svůj romantický rituál, který nemusí vždy odpovídat jejich pravému já. Tento romantický rituál obyčejně znamená nebýt romantický a předstírat, že jsou m mnohem mužnější a materialističtější než ve skutečnosti. Sami o sobě jsou hoši velmi sentimentální. A to nejsentimentálnější na světě je skrývat vaše pravé city, dělat z nich příliš mnoho. Přímým produktem sentimetalismu je stoicismus a školáci jsou jako jedinci sentimentální a jako kolektiv stoičtí.
Mnoho hochů mimo mě v mé škole kupříkladu nacházelo soukromé potěšení v poesii, ale ani rozpáleným železem byste většinu z nás nedonutili přiznat to učitelům, nebo recitovat básně s nejmenší stopou rytmu či porozumění. To by byl antisociálni egoismus, „předvádění“ jsme tomu říkali. Sám si vzpomínám, že jsem běhával do školy (už to samo o sobě bylo zvláštní) a s vnitřní extází si opakoval verše Waltera Scotta z Marmion nebo chvástání Rodericka Dhu a pak ve třídě tytéž verše opakoval s mdlým koloritem kolovrátku. Všichni jsme si přáli být v naší uniformitě být neviditelní a tvořit jen vzorec etonských límců a kabátů.
JenžeSimmons šel ještě dál. Považoval za urážku bratrské rovnosti každý úkol, každou znalost vymykající se průměru, byť by se objevily náhodou. Když se nějaký hoch v dětství naučil německy, znal nějaké hudební pojmy, nebo byl donucen k doznání, že četl Červený mlýn, v každém takovém případě se Simmons rozpaky a nepohodlím celý potil. Necítil žádný osobní hněv, natožpak malicernou žárlivost, ale pociťoval čestnou a velkorysou hanbu. Nenáviděl to stejně, jako dáma nesnáší hrubost v pantomimě, měl pocit, že by se měl schovat. Když někdo projevil jakoukoliv zvláštní znalost měl Simmos stejný pocit neosobní potupy, který zastihne většinu z nás, když někdo z nás prozradí neslušnou neznalost. Kroutil se a rudl ve tváři, obvykle zvedl desku své lavice, aby za ní skryl svůj ruměnec nad lidskou důstojností a zpoza té barikády šeptal námitky poznačené chraplavým důrazem bolesti: „Á, sklaplni, říkám……skapni, přece už,……nemůžeš už zmlknout?“ Když onehdy jeden hoch přiznal, že slyšel o šaršounu Skotů z Highlands Simmons doslova strčil hlavu do své lavice a v zoufalství zavřel její víko a když jsem mě jednou z řady vystrčilo mé povědomí o jménu kardinála Newmana měl jsem do jem, že snad uteče ze třídy.
Jeho psychologická výstřednost, pokud tomu tak chceme říkat zuřivému uctívání obyčejnosti, rostla. Nakonec byl tak citlivý, že se nedokázal bez újmy přenést i jen přes správnou odpověď na otázku. Měl dojem, že i v pouhém správném sčítání byla jakási stopa neloyality či nebratrského individualismu. Když se ho ptali na datum bitvy u Hastings považoval za nutné s ohledem na společenský takt a všeobecný dobrý pocit odpovědět 1067. Toto kavalírské přehánění vedlo k tomu, že si moc nerozuměl s vedením školy, což skončilo přetržkou, která byla pro tak dobře naloženého tvora neočekávaně divoká. Utekl ze školy a jak se posléze ukázalo, utekl i z domova.
Nečekal jsem ,že bych ho ještě někdy viděl. Ovšem patří k jedné, dvěma či třem divným shodám okolnostem v mém životě, že jsem se s ním potkal. Na jakémsi či veřejném sportovním či oddechovém prostranství jsem zahlédl skupinku poněkud bezcílných mladíků z nichž jeden měl na sobě šviháckou uniformu vojína jízdy. V uniformě byla vysoká postava s plachou tváří a tmavými tuhými Simmonsovými vlasy. Dospěl tam, kde všichni nosili stejné oblečení—k regimentu. Víc nevím, možná ho zabili v Africe. Když ale byla Anglie plná vlajek a falečných triufů, když všichni mleli chlapácké žvásty o lvíčatech a udatných klucím v červeném mnohokrát jsem ve skrytých jeskyních své paměti slyšel rozléhat se volání: Á, sklaplni, říkám……skapni, přece už,……nemůžeš už zmlknout.“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s