Vidím město rudé

Když někdo řekne, že demokracie je omyl, protože většina lidí jsou pitomci má filosof několik způsobů, jak reagovat. ubírat. První, co každého napadne, je dotyčného rázně a přesně praštit přímo do nosu. Pokud s tím máte nějaké morální nebo fysické problémy, můžete nasadit Rozum, který ná v tomto případě stejně hrubě roburstní sílu jako rána pěstí. Je pitomost říkat, že „většina lidí“ jsou pitomci. Je to to samé, jako tvrdit, že většina lidí je vysokých, když očividně vysoký znamená vyšší než většina lidí. Je absudrdní kritisovat většinu lidsta za to, že proti většině lidstva podprůměrná.
Pakliže jste m dali do nosu, osvítili logikou a on přece stále zůstává chladný, zbývá třetí cesta: veďte ho za ruku (sami zpola ochotně) na nějakou sluncem zalitou a přece skrytou louku a zeptejte se ho, kdo dal jména běžným divoce rostoucím květinám. Pokud může kdokoliv vědět, byli to běžní lidé, kdo dali jedné květině jméno betlémské hvězdy (snědek chocholíkatý pozn. překl.) a jiné ještě mnohem běžnější kytce ohromující titul zřítelnice dne (kopretina pozn. překl). Poklud lpíte na snobské domněnce, že prostí lidé jsou prosaičtí, zeptejte se jakéhokoliv obyčejného člověka na místní jména květin, která se liší nejen v každém hrabství, ale i v každém údolí.
* * *
Kuppodivu ale jsou tu ale mnohem silnější důvody. Někdo může říkat, že tento druh poesie je vlastní jen venkovským lidem a že přinejmenším mdlé demokracie našich moderních měst jí pozbyly. Z nějakých mimořádných důvodů o ni nepřišly. Běžný londýnský slang je plný chytrých věcí, které neříká nikdo konkrétní. Je pravda, že krédo našich krutých měst není tak rozumné a zdravé jako vyznání starého venkova, ale lidé jsou stejně bystří v pojmenovávání svých hříchů ve městě, jako v pojemnovávání svých radostí v divočině. Nikdo nemůže shrnout křesťanství lépe než tím, když malou bezvýznamnou bílou květinku pojmenuje Hvězda betlémská. Ostatně však nikdo nemůže lépe shrnout filosofii odvozenou z Darwinismu než obrázkem, který se člověku vyjeví, když slyší, že někdo lítá v nějaké opičárně.
Kdo první přišel s těmito jazykovými blaženostmi? Kdo první promluvil o člověku, který „ztratil hlavu“? Říct o šíleném člověku, že jeho hlava mu neslouží je očividné, ale ta druhá věta je mnohem fantastičtějši přesná. Z každého šílence máme jednoznačný dojem, že jeho tělo odkráčelo a nechalo svou důležitou část kdesi za sebou.
Ovšem příklady této lidové dokonalosti ve frázích jsou ještě silnější, když přijde na vulgárnější výrazy. Jaká soustředěná ironie je například v tom, když něčí útěk bez placení popíšeme jako „střílení na měsíc“. Vyjadřuje to všecho o útěku: jeho výstřední podnikání, jeho nepravděpodobná vysvětlování, to, že se chová kradmě jako lovec a stále vrhá pohledy k prázdným hodinám na obloze.
Ne, i když má anglická demokrace mnoho slabin, kupříkladu má slabou politiku, není pochyb o tom, že demokraice je úžasně silná v literatuře. Jen velmi málo knih, jež vyprodukovaly kulturní vrstvy v posledn době byly literárně tak dobré jako výraz „vymalovat město na červeno“ (ve smyslu vyhodit si z kopýtka, pěkně to roztočit, udělat pořádnej flám pozn. překl.)
* * *
Kupodivu mi v paměti utkvěl zrovna tento poslední cockneyský epigram. To jsem totiž zrovna nedávno zacházel za roh blízko nádraží Victoria a tehdy jsem si poprvé všiml, že důvěrně známá pouliční lampa je celá natřená jasnou rumělkou, jako by se (navzdory tělesné nezpůsobilosti) pokoušela předstírat, že je poštovní schránkou. Potom jsme se doslechl oficiálná vysvětlení těchto překvapivých a šarlatových objektů. První,co mě ale napadlo bylo, že se nějaký prostopášný gentleman cestou domů ve čtyři ráno pokusil natřít město na červeno a nedostal se dál, než k první pouliční lampě.
Začal jsem si o tom člověku vymýšlet pohádku a protože tato fráze vskutku obsahuje jak pohádku, tak filosofii, tak vyjadřuje téměř celou pravdu o těchto ryzích výbuších pohanského potěšení, k nimž mají všchni zdraví muži často sklony. Vyjadřuje touhu po velkorysé a široké lehkovážnosti, která je podstatou takové nálady. Mladém výtržníkovi nestačí namalovat učitelovy dveře na zeleno, on by chtěl celé město počmárat do šarlatova. Slova, jež nám nejlépe připomíná takové obří idiotství jsou „veselé lidové slavnosti“ (angl. mafficking spojeno s divokými oslavami v Londýně po úspěšném prolomení velmi dlouhého obléhání jihoafrického města Mafeking za búrské války pozn. překl.). Otroci oněch saturnálií nejen malovali město na červeno, oni měli dojem, že kreslí mapu červeně—že přebavují na červeno celý svět. Pravda věru, že tato imepriální vyžilá zhýralost měla v sobě cosi horšího než jen prosté dovádění, kterým se právě zabývám, protože v sobě měla prvek sebelichocení a hříchu. Hurávlastenc, který se chce vzhlížet v obdivu k sobě samému je horší než ničema, který si hledí jen své zábavy. Viděl jsem velmi starou iluminaci z devátého století zobrazující boj vzbouřených andělů na nebi. Satan je tam vyobrazen, jak svým stoupencům rozdává paví pera—symboly zlé pýchy. Stejná pera rozdával svým věrným také o Mafekingské noci.
* * *
Pokud ale jde o případ běžné pohanské bezstarostnosti hledání potěšení, pak je to, jak jsme již řekli, dobře zvolený obraz. Za prvé proto, že sděluje představu naplnění světa něčí privátní hloupostí a za druhé kvůli hluboké myšlence obsažené ve volbě barvy. Červená je neradostnější a nejhroznější věc ve fysickém vesmíru, je jeho nejbouřlivější notou, nejvyšším světlem, místem, kde se stěny tohoto našeho světa stávají nejtenčímu a cosi z vnějšku propaluje skrz ně. Žhne to v krvi, která nás oživuje a ohni, který nás ničí, v růžích našich romancí a v hrozném kalichu naší víry. Představuje všechno vášnivě štěstí, ve víře či v první lásce.
Nu a martnotratný neřestník je ten, kdo chce tento nach vědomé radostí rozporostřít všude, kdo chce prožívat vzrušení z každé chvíle a vše přelíčit na červeno. Rozbije tisíce sudů vína aby obarvil ulice do ruda a někdy ve svém posledním šílensví pozabíjí zvířata i lidi, aby smočil své obří štětce v jejich krvi. Posvátnost rudé v přírodě totiž charakterisuje, že i při své všudepřítomnosti je skrytá jako krev v lidském těle, která je sice přítomná všude, ale zůstává neviditelná. Dokud krev žije, je skrytá, vidíme jen krev mrtvou. Samotné počátky flamendrova tažení jsou ale velmi přirozené a zábavné. ?Malování města na červeno je cosi velmi příjemného, dokud to není hotovo. Bylo by nádherné vidět kříž na sv. Pavlu stejně rudý, jako je kříž sv. Jiří a vidět galony rudé barvy stékající po kopuli nebo kapající z Nelsonova sloupu. Jenže když je hotovo, když namalujete celé město do ruda, stane se cosi mimořádného. Nic červného neuvidíte.
* * *
V jakési vizi si dokážu představit úspěšného umělce stojícího vprostřed děsivého města, kde kolem něj všude visí šarlat jeho hanby. A tehdy, když vše září rudou barvou zatouží po červené růži v zeleném keři a bude prahnout marně, bude snít u rudém lupení a nedokáže si ho ani představit. Znesvětil božskou barvu a už ji ani nemůže spatřit, třebaže je všude kolem něj. Vidím ho, jako černou postavu proti do ruda rozpálenému peklu, jež rozpoutal a v němž věže a jejich špice stojí jako nehybné plameny: stojí strnule jakoby v agonii modlitby. Pak se uvolní milosrdenství nebes a vidím, jak velmi zvolna klesá sněhové vločka či dvě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s