Zločinecká hlava

Když vědci, nebo častěji lidé mluvící o vědě, hovoří o vědeckém zkoumání dějin nebo lidské společnosti zapomínají při tom vždy na to, že to v sobě zahrnuje dvě docela odlišné otázky. Je možné, že jistým tělesným skutečnostem odpovídají určité skutečnosti v duši, ale z toho ještě rozhodně neplyne, že by pochopení oněch tělesných faktů přinášelo poznání oněch věcí duše. Někdo může velmi učenecky dokázat, že jistý poměr ras přináší velmi šťastnou obec, ale může se velmi mýlit (jakož tomu i obecně bývá) v tom, které obece a jejich společenství jsou šťastné a spokojené. Člověk může vědecky vysvětlit, jak určitý fysický typ zahrnuje skutečně špatného člověka, ale může se docela mýlit v tom (a i to je obvyklý případ), jaký druh člověka je skutečně špatný. Celý jeho argument je pak k ničemu, protože rozumí jen polovině rovnice.
Mohly by za mnou přijít bezútěšnější druh profesora a říct mi: „Keltové jsou neúspěšní, jen se podívejte například na Iry.“ Na to bych odpověděl: „Možná víte všechno o Keltech, ale o Irech očividně nevíte nic. Irové vůbec nejsou neúspěšní, ledaže by bylo neúspěchem rozběhnout se ze své země po velké části světa. V tom přípdě jsou neúspěšní i Angličané.“ Někdo s kostrbatou hlavou mi (jako svérázné novoroční přání) může sdělovat, že blázni mají mikrocefalické lebky, nebo co já vím. Odpověděl bych na to: „Abyste si tím mohl být jist musíte dobře posoudit jak fysická, tak mentální fakta. Nestačí, abyste poznal mikrocefalickou lebku, když ji uvidíte. Je také zapotřebí, abyste od podívání poznal blázna a mám dojem, že vy když blázna uvidíte, tak ho nepoznáte a to navzdory celoživotní a nejdůvěrnější formě soužití.“
Problém s většinou sociologů, kriminologů atd. je v tom, že zatímco jejich znalosti vlastního oboru a jeho podrobností jsou propracované a vyčerpávající, jejich poznání o člověku a společnosti, na něž je mají aplikovat, je mimořádně povrchní a hloupé. Vědí všechno o biologii, ale o životě skoro nic. Jejich představy o historii jsou zkrátka levné a nepoučené. Jeden slavný a hloupý profesor tak třeba poměřil lebku Charlotte Corday (vražedkyně Marata, jednoho z vůdců francouzské revoluce pozn. překl.) aby našel zločinecký typ. Chyběl mu dostatek historických vědomostí k tomu, aby chápal, že pokud nějaký „zločinecký typ“ existuje, u Charlotte Corday by ho hledal marně. Mám dojem, že se nakonec ukázalo, že ta lebka vůbec Charlotte Corday nepatřila, ale to je jiné povídání. Jde o to, že se ten starý nešťastník snažil spojit smýšlení a lebku Charlotte Corday, aniž by o jejím smýšlení cokoliv věděl.
Včera jsem ale narazil na ještě hrubší a víc šokující případ.
V lidovém magazínu vyšel jeden z obvyklých článků o krininologii a o tom, zda lze zlé lidi napravit tím, že je jim hlavy rozeberou na součástky. Jelikož ti zdaleka nejhorší lidé, které znám jsou příliš bohatí a mocní na to, aby se někdy takové proceduře podrobili, nechává mě tato spekulace chladným. Vždy se mě ale bolestně dotkne, když si všimnu, že v galeriích hrozivých příkladů chybí živí milionáři. Většina portrtéů na nichž si máme všímat linie nosu či křivky čela zobrazuje běžné smutné lidi, kteří kradli z hladu nebo vraždili ze vzteku. Jejich fysické zvláštnosti se zdají nekonečně proměnlivé, jednou je to nápadně hranatá hlava, podruhé nezaměnitelně kulatá hlava. Jednou učenci upínají pozornost k abnormálnímu velikosti, podruhé k nápadně chybějící týlní části hlavy. Snažil jsem se odhalit co je neměnným faktorem, trvalou známkou vědeckého kriminálního typu a po vyčerpávajícím třídění jsem dospěl k závěru, že je to chudoba.
Právě mezi obrázky ve zmíněném magazínu jsem ale obdržel poslední šok a osvícení, které ve mně zanechalo trvalou znalost skutečnosti, že kriminologové jsou ve obecně větší ignoranti než kriminálníci. Metzi vyhladovělými a zahořklými, přesto ale docela lidskými tvářemi byla jedna hlava, pěkná i když staromódní posypaná pudrem osmnáctého století a jistou téměř drznou strojenou spořádaností oděvu typickou pro vyšší střední třídu z doby kolem roku 1790. Tvář byla hubená a ztuha obrácená vzhůru s očima upřenýma vpřed s hrozivou upřímností, rty byly sevřené hrdinskou pevností, o to patetičtější, o kolik křehčí a nedostatečná byla jejich mužná síla. Kdybych nevěděl, kdo to je, mohl bych hádat, že to byl člověk podobný Shakespearovou Brutovi, muži pronikavě čistých záměrů se sklony užívat vládu jen jako stroj na mravnost, velmi citlivému na obvinění z nedůslednosti a až příliš hrdému na svůj čistý a počestný život. Jak říkám, tohle všechno bych poznal téměř jen ze samotné tváře, i kdybych nevěděl, o koho se jedná.
Ale já věděl, o koho jde. Byl to Roberspierre. A pod portrétem tohoto bledého a příliš horlivého moralisty byla napsána tato pozoruhodná slova: „nedostatek ethických instinktů“ a pak něčím ve smyslu, že neznal milosrdenství (což je jistá nepravda) a nějakým nesmyslem o ustupujícím čelu, což byla zvláštnůstka, kterou sdílel s Ludvíkem XVI. A polovinou lidí jeho i naší doby.
V tom jsem našel měřítko ohromující vzdálenosti mezi znalostí a nevědomostí vědy. Tehdy jsem poznal, že celá kriminologie může být horší než bezcenná, kvůli své naprosté nevědomosti a neznalosti lidského materiálu o němž se má vyjadřovat. Člověk, který dokáže říct, že Roberspierre měl nedostatečné morální instinkty je dobrý leda k tomu, abychom veškeré jeho ethické kalkulace zcela ignorovali. To už by rovnou mohl říct, že nedostatečné ethické instinkty měl John Bunyan. Můžete říkat, že Roberspeirre byl morbidný a vyšinutý a totéž můžete tvrdit o Bunyanovi. Ale pokud byli tihle dva vyšinutí a morbidní, bylo to proto, že morálku vnímali příliš mnoho a ne příliš málo. Pokud chcete můžete tvrdit,že Roberspierre byl v negativním slova smyslu šílenec. Ale pokud byl blázen, pak byl blázen do etiky. On a spolek horlivých a bojechtivých mužů, intelektuálně netrpělivých s nerozumem a křivdou, se rozhodli, že Evropu už nemají v každém koutě dusit oligarchie a již zapáchající státní tajnosti. Měli před sebou největší dílo, jaké měl kdy člověk vykonat, od té doby, co křesťanství vyvleklo Evropu z propasti barbarství po temných stoletích středověku. Ale oni to udělali a nikdo jiný to za ně udělat nemohl.
My bychom to jistě udělat nemohli. Nejsme s to se bít s celou Evropou kvůli záležitosti spravedlnosti. Nejsme připraveni vyhodit naši nejmocnější třídu jako obyčejný odpad před cizince, nejsem připraveni rozemetat jednou ranou naše největší statky, nejsme připravni spolehnout se na sebe a věřit si v hrůzném okamžiku naprostého rozpuštění s cílem učinit tak jednou provždy všechny věci srozumitelnými a všem lidem tím dopřát poci vlastní cti. Nejsme tak silní, abychom byli silní jako Danton. Nejsme dost silní na to, abychom byli slabí jako Roberspierre. Zdá se, že svedeme jen jediné. Jak banda dětí si můžeme hrát hry na totmto prastarém bojišti, můžeme vytahovat kosti a lebky tyranů a mučedníků nepředstavitelné války a můžeme si mezi sebou dětinsky a nevinně klábosit o imbecilních lebkách a zločineckých hlavách. Nevím, čí hlavy jsou zločinecké, ale zdá se mi, že bych dokázal říct, které jsou imbecilní.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s